Peter nás nejspíš slyšel přijíždět, a tak když jsem zastavoval u domu, tak už všichni tři vyběhli ze dveří a utíkali obejmout Sarah.
„Pojďte dovnitř,“ zavolal jsem naně už z domu. Kluci vběhli do dveří a za nimi opatrně vešla jejich matka. Dívala se všude kolem s pohledem člověka v lehkém transu. V tu chvíli jsem chtěl vědět, o čem přemýšlí.
„Máš to tu pěkné a… velké,“ řekla, když došla ke schodišti podívala se vzhůru na malovaný strop.
„Děkuji. Dům je dědictví. Bydlelv něm už můj dědeček. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“
Vystoupili jsme po schodišti a prošli chodbou k dvoukřídlovým dveřím pokoje pro hosty. Otevřel jsem dveře a rozhlédnul se po pokoji.
„Doufám, že se ti tady bude líbit. V šatníku jsou ještě nějaké věci po mé…“ odmlčel jsem se a zadívaldo zrcadla na skříni.
„Ženě?“ dopověděla opatrně Sarah mou větu.
„Ano. Měly by ti být dobré.Kdybys něco potřebovala, tak stačí říct,“ řekl jsem a rychle odešel z pokoje.
Zbytek dne jsem už jen přemýšlel.Sarah byla ještě unavená a tak šla brzy spát. Šel jsem ještě zkontrolovat kluky. Tomy a Miki už klidně spali, Peter však ještě seděl v křesles nějakou knihou.
„Nevadí Sebastiane, že jsem sipůjčil z tvojí knihovny tuto knihu?“ řekl nejistě.
Viděl jsem, že je to velká encyklopedie umění.
„Určitě to nevadí. Pojď něco ti ukážu,“ pošeptal jsem, abych nevzbudil kluky.
Vešli jsme do pracovny a já ukázal na jednu polici v knihovně, kam jsem skládal knihy o malířství a životopisy významných umělců. Peter přišel blíž a zadíval se na tituly.
„Odtud si můžeš půjčovat, cokoliv budeš chtít. Jen se všemi knihami musíš zacházet opatrně. Jsou už hodně staré.“
„Děkuji,“ odpověděl s vděkem v hlase.
„Přemýšlel jsem, co mám nakreslit a dostal jsem nápad. Rád bych nakreslil paní Annu, pokud by jí to tedy nevadilo.“
„Dobrý nápad. Ráno zavolám Tomovi a nějak to domluvíme.“
„Ne, ne. Chtěl bych to udělat jako překvapení pro Toma. Nešlo by se domluvit přímo s Annou?“
„Uvidíme, teď už ale běž spát.“
...
(středa)
„Davisová, prosím,“ ozval sez telefonu svěží ženský hlas.
„Ahoj Anno. Tady Sebastian, mám na tebe takovou malou prosbu…“.
Peter se probudil kolem osmé hodiny. Přišel do obývacího pokoje, kde jsme společně s Annou popíjeli ranní kávu.
„Dobré ráno mistře. Váš model je připraven,“ pronesl jsem s úsměvem k Petrovi.
„Dobré ráno paní Davisová. Jsem moc rád, že vás vidím.“
„To i já Petere.“
Annin hlas se jemně prolínal s šumivým praskáním soulové desky.
„Jenom si skočím pro věci a můžeme začít,“ řekl Peter s nadšením jemu vlastním a rozběhl se poschodišti vzhůru.
„Je to opravdu hodný chlapec,“řekla Anna mezi řečí.
A měla pravdu. Peter byl nejen nadaný a hodný. Byl to též člověk, ze kterého bylo cítit jakési charisma. Jakási vnímavost a schopnost hluboké empatie. A to vše naprosto přirozené a upřímné.
„Tak jak si mám sednout? Nebo mám někde stát?“ zeptala se Anna Petera, když přišel s papíry a tužkami.
„Nenechte se rušit. Prostě se jen bavte se Sebastianem,“ odpověděl Peter a jediné co udělal, bylo, že vzalze stolku u okna kytici lučních květů v tmavé váze a postavil ji mírně za Annu.
…
Bylo úžasné pozorovat, jak se Peter soustředí na kresbu. Občas promluvil, ale jen krátce a stroze. Díval sena Annu a se suverenitou profesionála prováděl tahy tužkou. Nechápal jsem,jak může mít kluk z ulice tak pevnou a jistou ruku.
Seděli jsme tam a povídali si asi dvě hodiny. Peter někdy zavtipkoval, ale vždy jen velmi decentně. Připadalo mi, že vždy mluvil promyšleně tak, aby se Anna letmo pousmála a on to mohl zachytit kresbou. Celou dobu jsme si společně užívali tu příjemnou atmosféru.
„Tak asi mám hotovo,“ ozval se po chvilce ticha Peter.
Byl jsem nedočkavý jak malé dítě,až jsem se trošku bál, abych nebyl z výsledku Peterovy práce trošku zklamaný. Peter se jen díval na vytvořený obrázek a mlčel. Tvářil se trošku nejistě, což ve mně mou nejistotu ještě posílilo.
„No. Nesmíte to brát jako nějaký super obrázek. Bylo to jenom narychlo a tužkou. Chtěl bych ještě dodělat uhlíkem lepší stínování.“
Jen co to dopověděl tak obrázek otočil a mě zahřálo u srdce. Podíval jsem se na Annu, která jen překvapeně seděla a pak s úsměvem pronesla:
„To nemůžu být já. Ta žena, kterou jsi nakreslil je daleko krásnější.“
„Ne ne. Kreslím jen to, covidím,“ zalichotil Anně Peter s jistotou dospělého muže a čirostí gentlemana.
…
„Zdravím, Tome. Nevolám nevhod?“
„Ty nikdy, Sebastiane,“ ozval seze sluchátka hřejivý hlas přítele.
„Tak jak to vypadá s tím obrazem od Petera?“ zeptal se Tom tak nedočkavě, až mě to trošku zarazilo.
„No. Je hotový. Jsem zvědavý, co na to řekneš.“
„Nenapínejte mě. Dneska večer bude u nás v galerii menší sešlost přátel umění. Nechtěli byste se zastavit? Aspoň na chvíli.“
„Mile rád. Jen… nebude vadit, když nás přijde víc?“ zeptal jsem se opatrně, když jsem si vzpomněl, že by s námi mohla jít i Sarah.
„To určitě vadit nebude. Kohopak mi tentokrát představíš?“ zjišťoval se zájmem Tom.
„Jen se nech překvapit.“
„Dobrá tedy. Začínáme v šestvečer, tak přijď na čas.“
„Jen se neboj, Tome.“
„Já se nebojím. Já tě prostě jenom znám,“ řekl Tom s notnou dávkou humoru na můj účet.
„Jasně. Uvidíme se večer. Měj se,Tome.“
„Ty taky. Zatím ahoj.“
…