Pouštní ženy 04.Prosinec 2010
Je večer, za oknem tiše padá sníh, lidé chodí zachumlaní se svými problémy do velkých šál osudů a já, sedím, sleduji je a hraji si s mlžnou skvrnkou, která se objeví při každém mém výdechu na okenní tabulce a snažím se co nejrychleji do ní napsat tvé jméno, než úplně v nenávratnu zmizí… Co je špatně, co je špatně na tom, že si přeji abys tady byl? Jen na chvilku, jen pár dní to udělej pro mé tělo, oči, duši. Jenom obohatíš kousek mého světa. Světa, ve kterém se pak budu těšit několik dalších dní, možná i měsíců a vzpomínat. Nemusíš nic, nemusíš chodit, nemusíš mne držet, nemusíš mne líbat, nemusíš ani mluvit, tak moc bych dokázala potlačit všechno ve mně, jenom abys tady byl. Dívat se na tebe, poslouchat tlukot tvého srdce a rytmus dechu, být v jiné místnosti a vědět, že jsi blízko, jít ven s myšlenkou, že až se vrátím, ty tam jsi. . . Jsi unavený, nemáš náladu, bolí tě něco, špatný den, proto nechceš, jako bych po tobě někdy něco žádala. Nazýváme se „ pouštní ženy“. Dlouhou dobu bloudíme po vyprahlých pouštích lidského trápení, žalu, stesku a bolesti. Nic nepotřebujeme, nikdy nic nežádáme, bojujeme za sebe samy, čelem a s hrdostí… Jen občas potřebujeme blízkost. Blízkost na dobití, na doplnění hlubokých ran v srdcích, na víru, že to k všechno k něčemu je. A ty odmítneš…..???
Nechápu…….
