trava77

Tento příběh se stal asi před rokem v jedné vesničce kousek od Ostravy. V téhle malebné vesničce bydlel můj dobrý kamarád Jakub se kterým jsem se již jako malý chlapec proháněl na kolech a hráli jsme si na rychlé motorkáře. Vždy když bylo jen trochu času sedávali jsme na kopečku poblíž jedné velké cesty vedoucí z Ostravy a po které se v hezkém počasí proháněly motorky. Jak šel čas tak já i Jakub jsme čím dál více toužili takovou motorku taky vlastnit a být jako ti které jsme tak rádi sledovali. Bohužel naši rodiče z toho moc radost neměli a ani jednomu na motorku přispět nechtěli, ale to nás nemohlo zastavit a proto jsme chodili na co nejvíc brigád to šlo a kažnou těžce vydělanou korunu jsme odložili do krabice s nápisem „NA MOTORKU“ . Šetřili jsme dlouho ale věděli jsme že nám to za to stojí, přece jen už ta představa že máme vlastní motorky byla úžasná. Nakonec když jsme peníze spočítali a zjistili že na dvě starší motorky už to bude stačit dohodli jsme se že si je koupíme v den kdy já oslavím osmnácté narozeniny jelikož jsem byl jen o měsíc mladší než Jakub nebyl v tom problém. První jsme v dubnu oslavili Jakubovi narozeniny a jen jsme počítali dny do těch mích. Měsíc se sice táhnul ale konečně jsem slavil já a jako jediný dárek mi stačila odpolední návštěva v nedalekém bazaru motocyklů kde jsme si vybrali dvě nádherné stopětadvacítky. Radostí jsme skoro nedýchali a hned jsme se jeli projet. Jen tak kolem vesnice protože jsme byli tak šťastní že se nám chvělo celé tělo. Po to co jsme se projeli asi hodniku jsme zaparkovali na Jakubově zahradě kdy jsme začli motorky leštit jako malí kluci kteří dostanou pod stromečkem sadu angličáků, prostě jsme je chtěli mít pořád u sebe. Vůbec jsme nevnímali čas a takhle jsme je šlechtili až do dvou do rána. Časem jsme to brali už jako samozdřejmost prostě motorka k nám patřila a jezdili jsme kdy to jen šlo, ale když pak za mnou přijel Jakub že se chce projet do města na nějaký motorkářský sraz měl jsem ho odmítnout. Bohužel jsem mu to ještě schválil a se slovy „ Jasně že jedu vole tam nesmíme chybět.“ jsme vyrazili z mého domu. Když jsme přijížděli na místo bylo vše v pořádku a jakmile jsme viděli všechny ty motorkáře byli jsme nadšeni přece jen to byl náš první sraz. Motorky jsme zaparkovali do řady k ostatním a pak jsme vytáhli mobily a všechno jsme si fotili jako Japonci na výletě. Když jsme byli zabráni do focení a hodnocení ostatních motorek tak jsem si všiml velkého hloučku lidí asi sto metrů od nás. Když jsme se tam šli s Jakubem podívat tak jsme zjistili že se tam jsou motorkáři kteří předváděli různé kousky. Jakub hltal vše co viděl. Když viděl jak se tam jeden ten motorkář rozjel a na motorku se za jízdy postavil tak se jen naklonil ke mně a smál se že to nic není že by to taky zvládnul. Jen jsem se s v legraci zasmál a řekl jsem mu že on je trénovaný a že by to Kuba nezvlád. Více jsme se o tom nebavili a jen jsme sledovali dění uprostřed hloučku. Když se pak setmělo a akce pomalu končila tak jsme se rozhodli se trochu ještě projet a pak jít domů. Jezdili jsme sem a tam a ani jsme vlastně moc nesledovali kde to vlastně jedeme jen jsme si to užívali a pak se to stalo. Jak byl Kuba nabit zážitkou jen mi naznačil rukou ať se na něj dívám a pak už jsem jen viděl jak vyskočil nohama na sedátko a pomalu se na motorce postavil. Já jakmile jsem to viděl tak jsem měl smrt v očích ale dříve než jsem mohl zareagovat se Kubova motorka se rozhýbala ze strany na stranu a bylo vidět že Kuba nzvládá udržet rovnováhu a i když se snažil rychle se chytit řídítek tak to nestihl a za chvilku se už kutálel po cestě až do příkopu. Okamžtě jsem stiskl brzdu a hned jak mi motorka zastavila jsem odhodil přilbu a běžel za Kubou. To co jsme viděl mi vyrazilo dech, bylo strašné vidět tam jeo bezvládné tělo ležet na zemi s prasklým krytem na hlmě. Přilbu jsem mu sundal a zjistil jsem že je jen v bezvědomí tak jsem rychle zavolal záchranku. Než přijela tak sem seděl u něj a jen se modlil ať už je v nemocnici. Záchranka si ho odvezla a mě odvezla policije k sepsání nehody. Druhý den jsem šel Jakuba navštívit do nemocnice a byl jsem rád že už ležel na normálním pokoji. Hned když jsem do něj vešel tak na mě Kuba křičel „já ti říkal že to dokážu.“ A začal se smát. Dozvěděl jsme se že utrpěl jen lehký otřes mosku a má zlomenou ruku. Tentokráte to dopadlo naštěstí ještě dobře a od té doby si Kuba na motorce dával větší pozor ale nikdy nepřestal jezdit úplně. 

Tento příběh se nikdy nestal veškerá podobnost je čistě náhodná.Tato povídka vznikla jako slohová práce...doufám že se bude líbit.