Venku krásně, slunce pálí. Zanedlouho se seberu a pojedu do práce. Úplně to vidim. Pojedu krokem a budu sledovat, jak to jaro pučí a po tý děsivý zimě zase všechno ožívá. Člověk si vždycky uvědomí, jak se má dobře, ačkoli je sám a dost možná právě proto...Chtěl bych se jen tak sebrat a někam vypálit.  Někam, kde nepotkám nikoho známýho. Nevim proč, ale dneska je mi nějak zatěžko i otevřít hubu na pozdrav. Ne, neni mi zle...Právě naopak. Je mi fajn. Ale i tak chci dneska lidi maximálně sledovat a poslouchat. Tohle je vůbec děsně zajímavý - Přihlouple se usmívat, poslouchat na půl ucha a myšlenkama být někde na louce, přesně ve prostřed, v poloze ležmo...
 Tak jo, jdu vstříc tomu zázraku. Třešně kvetou, já vylezu ze dveří. Pěkně z hluboka nosem nasaju tu vůni jara a to samý udělám, až vylezu večer z práce. Bude teplej večer, voňavej a já budu vědět, že je mi fajn a vše je jak má být...