Poslední říjen,slunečné mrazivé ráno a My stáli ve čtyřech zástupech.Před žlutou,zpola zakrytou klasicistní budovou z konce XIX.století,stál skládací rybářský stoleček,za ním na stoličce muž v zeleném,s ledabyle hadrem přejetými botami.Podupával si nejasnou melodii,pokyvoval hlavou s šedivým baretem a celá situace se jevila poněkud tragikomicky......Pro nás tragicky,pro něj komicky.....Jeden po druhém jsme chodili podepisovat tu snůšku blábolů,která stvrzená naším podpisem, pečetila roční "stáž na magorově dvorečku".Marně jsem hledal v celé situaci záchvěv lidskosti.Sjížděl jsem pohledem tu okrasným keřem zakrytou budovu,její logičnost a symetrii.Sledoval ptáky chystající se k odletu,jak kálí na štít nad vchodem a možná  chtěl i být jedním z nich......Leč stal jsem se místo ptáka tím trusem.Pak najednou odkudsi přiběhlo kotě a slunce ozářilo stoleček s onou cynicky vyhlížející bytostí  .......Malé mourovaté kotě v kasárnách! Jak bizarní......Pohyb nohy ustal a pohledem pod stoleček dotyčný dokumentoval nezvyklost situace.Nicméně nechal kotě kotětem a pokračoval ve výkonu své povinnosti.Kotě se mezitím otíralo o jeho obuv,vypadalo spokojeně a.......A já?  Nalezl jsem tedy i v kasárnách nebývalou špetku lidskosti,po které jsem předešlý měsíc tolik bažil.Byla to na delší dobu jediná světlá chvilka ve stínu "buzerplacu"......Mlhavě zelená svoboda v "khaki světě".......Ve světě,který neměl a nemá s tím mým nic společného.