Mlhavé postavy skrz rozostřený zrak
a slzy kanoucí co kolorují tvář.
Zástupy gondolentů stojících jen tak,
plačkovskou etudou je každý druhý lhář.

Té, jež tu řeční, jak známá by to byla,
vrstvící blábol za blábolem,
by moje žena, kdyby ještě žila,
řekla by: "moudrost když dávali, Ty prošla jsi jen kolem."

A slunce zhaslo.
Jak venku tma, tak v duši.
Osud tu sepsal smutné drama.
To drama sepsané je celé v černé tuši
a rakev smutné panorama.

Nechci Tě pustit, nechce se říci navždy sbohem.
Plameny hladí Tě, já pláči, hledím tiše.
Žije-li člověk sám a v bolesti, jak bezbranným je tvorem,
okusit plamen dnes chtěl bych
a zítra?........Zítra již je to klišé.