Jdu po staré cestě plné prachu,
tu náhle u kamene sedí muž,
cítím v sobě plno strachu,
má černou kápi a v ruce drží nůž.

Měsíc září tajemným svitem ,
náhle ozvalo se podivného vití,
pocity strachu mísí se s pocitem,
že zadarmo bylo mého žití.

Tma a beznaděj mě ženou,
stále do hloubi hustého lesa,
moje rodina s dětmi a ženou,
doma v chýši plesá.

Již pár kroků do zapomění zbývá,
ten muž pomalu z kamene vstává,
sil na útěk mi stále ubývá,
a on v kápi s nožem za mnou se dává.

Už slyším z dalekého kostela,
půlnoc již odbila !
i hudba k tomu zazněla,
a v kápi s nožem osoba nemilosrdně mě zabila !

Mající vlídnou tvář pravdy a silných žen
v jejích rukou uložen těžký byl kus meče.
Všichni kdož ji šli do cesty jen,
těm s nápřahem ruky krutě hlavy seče.

Bojovala s hrdostí za svou rodnou vlast,
ač neměla o boji žádné představy,
pro ni boje o holé životy byly slast,
jen ozbrojené proti sobě jdoucí postavy.

Ku svobodě Francie vedla vojáků malou várku,
bojovala vždy až do posledních chvil,
byla to záruka svobody Francie - Johanka z Arku
a žal po její smrti v zemi Gálie zbyl.