Světla vrhají stín na prázdné stěny,
slyšeti je jen tichý hluk.
Žádné silné nářeky a steny,
nálada jak poboji má mrtvý pluk.

To čemu lidé po staletí říkají čas,
mění se teď jen velmi zřídka.
Další minuty, vteřiny budou tu zas,
a měčeká dnes dlouhá hlídka.

Jedinné co opravdu na srdci cítím,
jak venku vane čerstvý vzduch,
jak zelené louky rozkvétají čerstvým kvítím,
já cítím jen ze vzdechlin úděsný puch !

Snad chápati myslí člověk by měl,
že válka tohle místo navěky změnila.
Ale i kdyby tisíckrát chtěl,
jeho duše ho dýkou již zabila !

I nadále trpí, však tichý má brek,
jeho slzy viděti nelze.
Násilí, mdloba, agrese a vztek,
a jeho rovněž viděti nelze.

Pomoci není, odkud by šla?
Kdo by mohl pomoci ve tmě?
Tahle budova je plná zla,
a moje duše navždy sní spjala mě.

A kde vlastně trpím, co jsem zač?
Kdo má pro mě soucitu trochu?
Jsem zavřený, jenže nač?
Dal bych si alespoń sklenici dobrého moku.

Před očima přemítám tisíce snů,
a není to náhoda neb sny jsou chtěnné,
Vzpomínám na mnoho slunných dnů,
vzpomínám na chvíle světlem vysněnné.

Nikdy se ale nevrátím a budu uvržen zde,
hledati mě nikdo nebude moc,
ani neví koho hledati maj a kde,
a do mého dne vstupuje temná noc !