ZUZU-Z

Počítám, pročítám a snad i procitám, ale ne ze snu, není důvodu, jen se pozastavuji, chci kalkulovat, jak je tomu již dlouho!? - dlouho, dlouho, na mne tedy určitě a vše pokračuje plyně dál a  máš mě vůbec ještě stejně rád? - oh, jak je pošetilé se takhle dětinsky ptát, když jsem si jistá, tak jak jen můžu být......vnímám, cítím, sním, stejně intenzivně každý den, ale i mráčky vlastní své jen, proč? - je to nezbytné.........přijde chvíle kdy se pokouší klepat na naše základy nedobytné, kdy chtějí uškodit a v našich kukadlech se zatřpytí přítomnost slzných potůčků přec, stačí jen chviličky, děláme vše pro to, aby tohle nikdy nenastalo a ono se nám to daří, nikdy to nad námi nevyhrálo a v budoucnosti ani nevyhraje, chvíle napětí je teď, teď hned, někdy se prostě jen zastavím a sluch skutečnému šumu i nastavím, slyším tolik barev, vjemů, pocitů, realit......jen máloco mi ale lahodí, hned se nasytím a chci něco jiného znát, ale s tebou, s tebou jsem ještě nikdy nepocítila tento stav, nechci odteď už nic jiného znát a na jiném místě než jen s tebou stát, nechci do kopce utíkat a přitom se smrtelně zajíkat, s tebou nemám tu potřebu, vše je v jedné rovině a vždy míří do středu, ale jak je to možné? - že i po takové době!? - my neničíme hroby sobě, ale líbíme se sobě, známe svá zákoutí, hříchy, přání, marnosti, bolesti a ruce nepustíme, naše lepící páska již byla vyprodáná a patent ztracen, ale nám je tato maličkost zjevně jedno, nepotřebujeme ji, necítíme ji, není důvodu, my vždy utečeme podvodu..........nic není co by nás zaskočilo, děkujem, milujem a spolu projdem svým niterním obzorem, vše se jeví jako pohádka, ale proč se pozastavovat, když vše je urovnáno a plně fungující!? - protože občas za svůj život musíme děkovat skutečnosti, skutečnosi existence, že se nám nic nezdá, že ta hmatatelná láska vybudovala kamenné základy a trvá - věřím že k věčnosti vedou schody mílové a tak jdeme, bez bot, na boso, nic jiného není potřeba, dojdeme tam - lásko - děkuji - děkuji - budoucnost - pusťte ji, protože ta k nám jen prochází a na naší cestě nás provází !

Miluju pocit bezpečí, když je vedle mě někdo kdo chmury mé vytuší....když šíje ti usuší a pomluvy vyslyší....každý to potřebujeme, nemůžeme se samostatně užírat.....od čeho by vedle tebe žili lidé, každý je jiný, každý má své tajemství, přání a touhy, ale každý na ně nemůže být sám.....není čeho se bát, můžeme pouze milovat.....miluješ? vnímáš? víš? jíš? jdeš? sníš?......máš zkušenosti nemalé a premiéry nejisté, jseš nejistý v přirovnání a konečném vyústění?...nevadí - to my všichni, ale snažíme se o nápravy, tak i ty žij, tak jak se má, a ne nicotně sám, dýchej, tak jak se má, a neplítvej jím na zbytečnost.........tak uchop do dlaní konečně skutečnost, proč tu jsi a proč v dlaních držíš provaz!? nač? nač jej máš? znáš? víš?....jestli víš, tak už nikdy nemusíš jít pryč, miluj, miluj toho vedle sebe, toho co tě za dlaň vede, toho co ti slzy utírá, do tváře se ti temným stínem podívá a přitom se bělostně usmívá, miluješ?

.....ruce splynou v zapomnění a pak deník co tu už není...zastaví mě na chodníku....promlouvá mi do duše a o ničem netuše...hlava mě bolí,srdce říká a krvácí jak bodná rána nevolníka......neposlouchej mě,neposlouchej ani sebe....no tak,copak se to děje?....mylsím že nic nezvládnu,ušní bubínky neznaj jinou sonátu,než sonátu na zapomnění,břidličnost a vyšumnění.....ne,opak je pravdou...to,proč každý den má smysl psát,jít a ráno zase vstát...prospát hodiny neklidu až uklidím nevědomky do koutů....zase...je tam....na bílém papíře,čmouha jak dělo...další radostná zpráva,jako když se proužek zbarví jinak,třeba růžově,ale to by znamenalo....ne,snad ne.....o citech tu nejsou řeči,nedýchej,neslyš a možná i nemluv....jen zkus popřemýšlet nad hlubinou.....nad jádrem všeho dění....nemáš pravdu,zvládneme to....nic neupadne v zapomnění....

.......mihotá okolo spoustu bílých křidýlek, motýlek uletěl na roj nových bidýlek.....klikatí se jejich cesta, není nová, ale je jak ze sna......vždyť přec, když po něčem novém kráčíme, ze schůdků vědomostí a jistoty své stopy stáčíme....nebaví nás stejná slova, gesta, ani inovační hesla.......vše chce nové tvary míti a svým zlatým středem vždy projíti...vše zaslouží si nový pohled s výhledem na nový svět......na svět bez oblaků, bez smogu, bez krákoravé pomluvy........bez špatností dnešní doby, která zděná opevnění rázem zboří......jak bylo by nám na světě, kdybychom se nepostavili k odvetě... k odvetě zlu, které lidské životy sužuje a neříkejte ne že ne.....ano, máme i dobré stránky, ale ty zaujímají zadní řady, tak bezvýznamně velikostně mizivé a neříkejte ne že ne.......jak bylo by nám růžově, kdyby brýle tlustých skel zaostřily pouze snahu jen.....snahu o dobro, lásku, ideály a samá pozitiva....a kde dál hledat negativa!?.....máme za potřebí hledání?...zkuhrání a bloumání?.....je opravdu vše promarněné??....na to by jedna odpověď existovala.....žijme, žijme jak nejlépe umíme a sami sobě dělejme to co nejlépe umíme.....hleďme vždy jen kupředu, nevracejme slabé snahy a nesnažme se o chabé rady, nesnažme se vracet zpět, tam minulost nechme s klíčem kvést, sic nepokvete bez hnojení, ale budoucnost vykvete na pohnojení.....na dodání jistoty, že máme šanci podstaty.....podstaty smyslu všeho a cítění citu největšího......tak ať dobro panuje a budoucnost zas graduje.......

už je to den,týden a dokonce i měsíc a dokonce i pár měsíců......dodnes tomu nevěřím,ale snad jednou pověřím....pověřím mysl myšlenkou zjištnou,zjistit recept na štěstí.....na štěstí s tebou....tvou něhou,srdcem,tělem,humorem.....proč my dva se milujem?....kde se bere jistota?...kde se bere podstata?....má každý vrchol okraj,útes,skálu??....nač utéct!?...bim,bam,bim,bam....tik,tak,tik,tak.....jsem nejšťastnější....a to jen díky tobě....jsem pozitivnější....a to jen díky tobě....děkuji,děkuji.....nač psát dále chválu.....jistá je podstata....a já ji našla...našla jsem smysl....lásku....něhu.....mám ji v hrsti a nečeká ku běhu,nestartuje uličkami,nezradí mě zpátky na zem,nesrazí mě z vrcholu.....protože jsem tam s tebou...ty mě nedáš....já tě nedám.....máme ochranu.....děkuji....odpočítávám a výsledek mi vnáší úsměv na líce,já raduji se velice,převelice.....není lístost,není smutek,není zlo.....jediné co chybí mysli je vyjádření vidiny....vyjádření budoucnosti bez hlíny,bez špíny,bez ,,ní,,......zbavují se křídel,nechci letět....možná jednou,ale ne sama,ale jedině s tebou....jsi můj přístav,vysoká hradba,domov....zbavils mě okov,jsem volná,ale pouze s tebou...nechci nic jiného,nadpozemského či divného....to tys mě přinutil veršovat,kličkovat řádky a chvályhodně citovat.....jenomže ty si to zasloužíš,zasloužíš......proto odpušťte mi první větu,jako stařec odprostí se světu.....já našla význam slova....slova,které není nač schovat........miluji tě :-* :-* :-* :-* :-* :-*.......tak nech znít v uších tato slova :-*

....včera je dnes a zítra je včera.....černá je noc a bílá je včela.....černý je kos a stříbrná voda......v dálce je most a za ním jen hora......opět se uchyluji psát, psaní mě nabíjí a snad i dobíjí, ale nikdy nezabíjí.........o čem psát když hlas srdce tluče rychlostí tepu?.......proč se smát když ústa říkaj nonstop tu samou větu?........snad ti to nevadí..........mě tvá slova totiž nevadí, ta tvá slova mě vždy na duši pohladí a s trochou štěstí i naladí na další den.....vidím to již jak dnes, když seděli jsme na lavičce přec......ty hodiny, dny a týdny s tebou utíkají jako zběsilé.........a já jen vždy křičím a uplácím ručičky káravé........mě stačí jediný pohled do tvých studánek a ztrácím dech, ztrácím půdu pod nohama a okolní svět, který se začíná podobat špendlíkové velikosti hned..........růžová mračna mě omámí a realita zas zahanbí........ztrácím pojem o světě, o lidskosti, problémech, trápeních..........ty všechny negativa plují s tebou na loďce a já se vždy ptám....jak to děláš?...jaké kouzlo si použil dnes?..komu si zakázal vjezd do našich srdcích dnes?.....jak náročný je lektvar lásky?.....stačí pouhý úsměv?chtíč?.....slyšíš?....prosím prozraď bez prodlení, jsem jen ráda že pak na světě nikdo není, nikoho nepotřebuji, nepotřebujem.........vždyť náš je přece každý společný den.......

co to je štěstí?.......může se běhat v dešti?...může se smát?.......může se prát?........je to již menší doba,slavíme ji oba......stále jsme spojeni.....spojením,prodlením.....už nevím kde byl počátek,jen tak marnivý začátek....ale my jsme už dál,než kdo by se kdykoliv nadál........zdolali jsme vrcholky,úskalí a křiklavé hrbolky.......každý den s tebou,je ponořen tvou něhou.......tvoje oči,jsou i ty mé,takové vášnivé a zároveň nevinné.....ty víš jaký cit ve mě sídlí a já i o tom tvém vím....budujem sídlo,velké,obří,nedobytné,ale pro nás nezbytné.........na něm se staví,na něm se buduje,po něm se chodí a i okolí si v něm libuje.........co je nám do lidí?jsou jen chtiví a marniví........co je nám do peněz?tvoří základ hrabivých monterek........i bez nich to jde,oba to víme......a právem si to užíváme!!!.....máme právo být?žít?milovat?snít?.........máme........máme právo na sebe......ty na mě a já na tebe.........to co v tvé blízkosti,zastiňuje porosty,zastiňuje špínu světa........vidím jen růžově,červeně a ne žádné běda..........žádné není........já ti veřím......věříme si.........děkuji za tebe....za tvé paže ochranitelské.......ústa vášnivá......myšlenky hloubivé a rozum lidský..............za život,za jeho smyls,za to co neleze po stromech,nečeká za rohem,ale za to co se musí objevit.........objevila jsem.........jednou provždy jsem objevila..........tebe!!!

...připadám si jak vážka a motýlek,který má hejno křidýlek...to hejno mi v břiše kručí a možná i bručí,ale snad i nadále tuší......tuší to co mezi námi je,to co kvete a voní a kytice polní je darem rolním.....a co ta růže?....vpadla mi do klína,od tebe.....na začátku.....a dnes?....vedle sebe jsme kráčeli a ruce své se vláčely,mlčely...nebylo nutno slov,žádné proslovy,nářky....jen úsměv....ten úsměv....ten patří jen tobě,jen tobě jej dávám.....usedáme na pomezí....naše oční kontakty se znovu spojí.....sedíme jak sousoší a nač slova,řeči a mluva....stačí jen vnímat,vnímat své srdce....to nám buší,až jsme hluší...překřikuje hodiny,které bimbají bez viny....ten den byl nekonečný.....rozloučení sladké,hořké i hladké.....příště zas...a kdy bude příště?a kdy bude čas?......už teď se již těším,ne tebe,na dlaně,na srdce a na to co dostane,na to co nás napojí a naší lásce napoví.......vždyť o tom je ta láska,křehká jak páska.....nelze jí slepit hrneček,vztah a raneček.....nikdy mi nic neslepíme,my se lepky nebojíme....není nač....ta cesta teprv začíná a já věřím jen v nás dva!...

 

 

.....mě splnil se sen a sebe samotné ptám se jen.....bdím?fakt to nebyl jen sen?je realita skutečná jak dnešní den?....je,opravdu je.....tak jen dívej,jak překvapivě pochoduje.....krůček po krůčku,dech po dechu a smích po smíchu.......naplnil mě pocit nepoznaný.....pocit lásky,štěstí a neskrývané něhy....pocit toho co okolo chodilo,toho co mi tu větší chvíli vonělo a tak náramně vábilo.....to co bylo zakázané....ale dnes je prokázané....to že tvá ústa promluvila,jako vlna za vlnou prohřešky smyla a po sobě minulost uklidila.....ta nebyla však vábivá,ale co dělat s maličkostí,když se plánuje upálit mrazivá....co dělat s touhou když se naplní a když srdeční zvon ti v hrudníku zazvoní.....když konečně slyším ty dvě slůvka božská.....tak lidská a tak krotká znova.....když vidím že si mě vyslyšel,že si stejnou cestou taky šel.....jásám,jásáš,jásáme....a nikomu se už nikdy nedáme....nikomu...a proč taky,není důvod ani rozpaky.....jseš mé slunce,můj vrchol,došli jsme tam....společně.....a nešlapali si na paty.....kráčeli jsme vedle sebe,ty a já,jen my dva.....tvá dlaň mě už konečně hřeje....spadlé kamení nás míjí,jak maják v dáli vrhá stíny.....ale na nás ten stín nikdy nepadne,možná jen někdy opadne,ale nikdy nespadne........jen ty víš,co smíš,co vím,co víš,víme to dva.....duo co dýchá jedním srdcem,vše poslouchá srdečním hlasem....nechci myslet negativně,tak raději pozitivně......tak jen pěji o tom,jak splnil se mi sen.....a naše dlaně splynuly právě v onen den....