Sedím v koutě a pláču. Ptáte se proč? Život mi ublížil nebo já ublížila jemu… Nevím, ale jsem totálně na dně.  A pak že má každý svého strážného anděla, já mu věřila a on? Vykašlal se na mě! Kdybych ho měla, tak by nedopustil, aby se tohle stalo. Už těm povídačkám o andělích s krásnými křídly a svatozáří vůbec nevěřím. Proč bych taky měla? Vždyť jsou to všechno jenom blbé řeči.

     „Ne, to co říkáš, není pravda“, promluví někdo. „Co? Kdo ty jsi?“, zeptám se poněkud vylekaně. „Já jsem tvůj strážný anděl“, odpoví záhadná postava vedle mě a opravdu se objeví bytost podobná člověku, akorát že je o hodně krásnější, má úžasná a dokonalá křídla, nádherný úsměv a ty nejkrásnější blonďaté lokýnky sahající až do pasu.

     „Když jsi můj strážný anděl, tak jak jsi mohla něco takového dopustit?!“, vykřiknu nahlas, až se mi slzy vtlačí do očí. „Jsou věci, které nejsou nikomu příjemné, a přesto se musejí stát.“ „Já přišla o svoji největší lásku a ty mi řekneš jenom to, že se to muselo stát?“, zeptám se se slzami v očích. „Vím, jak se cítíš, smrt blízkého člověka bolí.“, snaží se mě utěšit. „Bolí? Já přišla o nejdůležitější část sebe! Přišla jsem o něj!“, vykřiknu a otřu si slzy. Já vím, je to těžké“, snaží se mě uklidnit můj anděl, „ale musíš to překonat, bude to náročné, ale ty to zvládneš.“, řekne a sedne si vedle mě. Otočím se k ní: „Andílku, prosím, pomůžeš mi?“ „Ano, proto tu jsem“, odpoví mi mile. „Díky, jsi hodná. Teď k té pomoci, vezmeš mě se sebou za ním?“, požádám o pomoc. „Chci ti pomoct, to ano, ale tohle nejde!“, odporuje mému nápadu. „Tak mi nelži! Říkala jsi, že mi pomůžeš! Jdi pryč, nechci tě tady!“, vyženu ji a po tvářích mi tečou potůčky slz. „Já ti chci pomoci“, namítne anděl. „O tvou pomoc nestojim, jdi pryč!“ S těmito slovy anděl zmizel.

     Nikdo mi nepomůže, všichni se na mě vykašlali. I ten pitomej anděl. Věřila jsem mu a on mi nepomohl. Pomůžu si sama!

     Zvednu se z podlahy, rohu místnosti a jdu do koupelny. Vezmu si všechny prášky, které najdu v lékárničce. Chci se vším tady skončit a být zase s ním! Prima, prášků mám plnou dlaň, to by mělo stačit. Narvu si několik prášků do úst, nevejdou se tam všechny, nevadí, vezmu si je na dvakrát. Zapiji je vodou. Poté spolknu zbytek.

     Začíná mi být zle. Upadám do bezvědomí, pomalu umírám. Je to krásný pocit, umírám s úžasným pocitem, pocitem, že budu za chvíli zase u mé lásky a pak už nás nic nerozdělí, nic. Vůbec nic, tentokrát ani smrt.

Věnováno opět motýlkovi... Se slovy, že na něj nikdy nezapomenu... Miluji tě...