Vlčí příběh

   Bloudím už třetím dnem, sama, samotinká. Mám hlad, potravu si sama neulovím, ne bez smečky, bez přátel. To vše jsem měla, byla jsem šťastná, se smečkou, přáteli, nic mi nechybělo, až do našeho osudného lovu. Ten se nám trochu vymkl z rukou, no spíše z tlapek.

   Šli jsme na náš obvyklý lov. Vyhlédli jsme si kořist – jelena, který byl zraněn, takže pro nás docela snadná kořist. Chvilku jsme ho pozorovali jak se pase a pak pod vedením vůdce naší smečky ho pomalu a tiše obklíčili. Jelen si nás nevšiml, a i kdyby ano, tak by nikam neutekl, jeho osud byl teď našich tlapkách. Naše žaludky po něm toužili, naše tlamy byli plné slin. Náš chtíč náš hnal kupředu, blížili jsme se k němu. Najednou se ozval výstřel, hned za ní druhý. Všude zavládl chaos, zmatek a strach. „Schovej se někam maličká!“, slyšela jsem vlka vedle mne.

   Uposlechla jsem a utekla hluboko do lesa, tak hluboko, že jsem neslyšela vytí mé smečky. Nevím, možná ani neví, že jsem pryč. Co ale vím, je to že jsem bez nich, opuštěná, strašně moc mi chybí, chtěla bych být s nimi, co zmůžu sama? Nic, vůbec nic. Ta smečka byla můj život, ano byla… Už není…

   Začíná se stmívat, třetí noc sama. Přežiju ji vůbec? Začnu kňučet, mám divný pocit. „Auuuuuuuuu“. Vytí! Vlčí? Nepřátelé? Moje smečka? Halo, kdo je tam? „Maličká, jsi tu?“ Moje smečka, hledají mě! Zavyji také, aby věděli, kde jsem.

   Během chvilky jsou všichni u mě a já chodím od jednoho k druhému, abych se přesvědčila zda jsou tu všichni. Jsem tak ráda, že je zase vidím! Našli mě! Jsem tak šťastná, a s úsměvem také usínám.

   Nemám ponětí, jak jsem se dostala do našeho teritoria, ale jsem tak šťastná. Každou noc usínám s krásným pocitem, pocitem lásky, bezpečí, radosti a opory. Vím jediné, tuhle smečku miluji a nechci ji nikdy opustit.

autor - 777Niki777