Míjó?
Chybíšmi...
Chybíšmi.. pár písmenek co sama o sobě nicneznamenají,a přesto..když se dají dohromady, srdcese ozve propukající bolestí..Kolikrátjsem se o něco snažila, ikdyž jsem veděla že to stejněnikdynebude takové jaké bych chtěla.. Už tolikrátjsem narazila napřekážky, a ikdyž s obtížemi ,alepřesto jsem je zdolávala.. jenže teďse cítím..prázdná.. ze zrcadla na mě kouká člověk,kterého nedokážupoznat.. Jsem sama sobě cizí, čí,jsou ty hluboké tmavé oči, najejichž konci ,tamněkde hluboko je studánka smutku.. ty slzy,kteréještě před tím než se vydají na svou krátkouživotní cestu, zastavíse na černých řasácha rozhlížejí se po světě.. kdo je ta dívka?koukámna sebe, a říkám se jak jsi mě někdymohl mít rád.. teda.. jestli jsi měvlastně mělněkdy rád.. víš, bylo mi s tebou krásně.. Tvépolibky, tváobjetí.. Tvá slova.. ale co se toděje teď.. jsme stále spolu, alepřesto jsme od sebevzdáleni.. mezi námi leží celý oceánnevyřčenýchpocitů.. slova se zadrhla někde vmeziprostoru.. Hledíme si do očí, jakodva cizílidé .. žádný člověk není bez chyb, a protoby se lidé mělinaučit žít jak se svými, taki s chybami ostatních.. já vím jakémášchyby, vím že mě strašně bolí Tvé chování..vím, že jakmile se něcostane, přijdou další lidéa budou mi to vyčítat, lidé kteří stojípřiTobě,ikdyž jsou to moji blízcí.. nechápešmá slova? já taky ne, nedokážuje pochopit aani nechci.. poznala jsem, že někdy je lepší nesnažitseněco pochopit.. někdy je lepší mlčení.. nechci Těztratit.. ze svélásky postavím most přes tuřeku co mezi námi stojí, holýma rukamabudukaždý den od rána do večera , cihlu po cihle stavětnáš mostživota.. chceš? prosím, řekni něco..otevři ústa, ikdyž Tě neuslyším,protože námv tom brání, naučím se odezírat.. Otevřisvé oči, a já se donich ponořím a budu hledatodpoveď na své otázky.. Otevři mi své srdceavšechno bude jako dřív.. .. Otevři dlaně, a ukažmi mou cestu...
Proč...
Zasemistéká jedna z dalších slaných kapekpo tváři, snažím se je udržet, abyalespoň dnesmoji tvář slzy nezdobily. Jak nádherné jemilovat, skutečně,hluboce. Jak nádherné cítit,že jste skutečně milováni. Pohledy, slova,každýdotek vás rozechvěje a vy máte pocit, že se vznášítea nechcete abytato chvíle nikdy skončila. Jak krásnéje lásku prožívat a jak bolestnéje když vámosud zasáhne do lásky kterou prožíváte.Máte pocit, že světse vám zhroutil, že už nikdynic krásného nemůžete prožít. Já jsemo svoulásku nepřišla, jen osud nám nepřál,aby jsme byli spolu. Jsem na cestěkamenité a trnité ajá doufám, že na konci této cesty bude cestadalší,při které mě zpěv ptáků bude opětdoprovázet, při které budu cítit teplozeslunce a radost ze života. Nevěřila jsem, že můj princ někdypřijde,umírala jsem žízní..když přišel,objevil v mém srdci poklad, který jsemcelýživot schovávala. Poklad jsem mu navždy darovala. Princ sestalnedílnou součástí mého života. Jens ním jsem poznala co dávásílužít.Odpustila jsem mu všechno čím mi kdy ublížil,ale nemohuodpustit sobě. Já se teď snažím sevším smířit. S tím, že štěstí vámzdlaně uletí než se nadějete, když jej máte,udělejte vše pro to, abyjste o něj nepřišli. Tolik bych sipřála vrátit čas a svého princemítnavždy. Snad jednou, někdy k nám bude osud příznivějšía vícenakloněn... V měsíčním světlepísek třpytí se, mořské vlny tiše houpouse, hvězdy hlídají sny co se zdají, zkoušíplnit přání, která lidi mají. Jakzrnko písku je sen tvůj, pláž milióny zrnekmá, tak stůj! Dotkni se svého snu, nenech vítrsfouknout a slanou vodou moře zrnko spolknout.. I když je nášsen malinkatý tak, i když všechno v životě jde naopak...
Ican't,I can...
Nemůžulitovat, mohu jen vzpomínat. Nemohu nenávidět, mohujen brečet. Nemohu zavrhovat, mohu jen soucítit. Nemohuse radovat, mohu jen plakat. Nemohu se vzchopit, mohu se jensnažit. Nemohu smutnit, mohu jen křičet. Nemohu cítitbolest, necítím nic. Nemohu milovat, mohu jenzapomenout.
Smysllásky
Jetěžkémluvit o něčem co už jen při vysloveníbolí. Pak jen rozvést větu ,abydruhý pochopilco nás vlastně trápí. Říct do očínebo napsat na papír,proč to je tak složité..Druhýsi řekne nic na tom není, však také o tomnic neví.Ve světě není Empatik, který by nahlédl donaší duše a podalnám pomocnou ruku z bolesti atrápení. Často přemýšlím proč tujsme, máto nějaký smysl?. Jen se trápímea lámeme druhým srdce.. Trápí měláska.Někdy tak krásná jako chuť bonbonu. Tak sladkáa stejně mizivá ažpo ní zbude jen lechtivánasládlá chuť po požitku, která se vypařístejněrychle jako přišla. Stála mi za to?. Co mi po nívlastně zbylo?.. Jenhrstka vzpomínek, které výčitkamitíží mou mysl.. Muži jsou však jakoona, držísi nás, laskají a pak vymění za jinou. Netvrdímže dívky jsoujiné, netvrdím snad že nejsou ivýjimky, které jako jedinézvelebujísvět. Chci jen říct že v životě jsou chvíle, kdyvám někdochybí tak moc, že byste ho chtělivytáhnout ze svých snů a skutečně hoobjímat.Ale jak to máte udělat když realita je tvrdší a tenkterý ještěvčera vám vyznával láskuse na vás dnes dívá s opovržením. Člověkatodonutí k zamyšlení. Nikdo neví, co se stane,po tom co udělá nějakérozhodnutí a i kdybyvěděl že je správné, nemůže říct ani vědětkolikalidem jím může ublížit.
Láska...
Pročtotak bolí mít někoho rád? Zcela mu věřit oněho se bát? Co je to láska?Možná jen citnebo jen pojem, jenž neznamená nic! Ze začátkujeopravdová, později bolí a rány, jenž zanechávátěžce se hojí! Nevěřímna lásku, těžce mězklamala a jizvu na duši mi zatím nechala... Chci být jen sama, jen tak bez lásky,chci sedět na louce a pozorovat,obláčky... Co je mi dolidí, kteří jsou kolem, i když láskuneznají,znají jen tem pojem...