Ala Teríííík:*

Chci psát, chci slova Vám svoje dát, chci jít a běžet, chci si sednout a sedět, mít hlavu v oblacích, myslet na to všechno, neptám se proč, ale ptát se proč ne?  Slova jsou slova a dávaj nám věty a věty ty souvětí, ale stejnak mi stačí dvě slova ke štěstí a dvě slova k neštětsí, je to lidský a je to vždycky. Ubližují a bolí, ránu nám solí, štípe a bolí, pálí, ale potom se hojí.Někdy člověka těší a potěší, zahřejí a podrží, pokud vůle naše všechno tohle vydrží. Vůbec nemám pevnou vůli, nevydržím sedět a mlčet, ikdyž bych měla a chtěla, nevydržím koukat a houkat, ikdsyž bych měla ikdyž bych chtěla. Dělám to co mám, ikdyž to dělat nechci, protože to co chci dělat, vlastně dělat ani nechci. Motám se do toho s Váma vy všichni.Jsem totiž zamotaná do svýho vlastního já, kdybych měla rozdělit všechno do slov CHCI a NECHCI, několik z Vás lidiček a človíčku by skákalo z jedné do druhé, ublížíš nechci, omluvíš chci, nepříjdeš nechci, příjdeš a chci, neuděláš nechci, uděláš a chci, urazíš nechci,pochválíš chci, týjo týjo týýýýýýýýjo, udělej, nedělej, ublížíš a omluvíš, nepřícházej a přicházej, urážej a chval, ale pořád Tě chci! Začínám silně a víc než silně uvažovat o tom, jestli nejsi můj chtíč, jestli nejsi ta cukrová vata a já ta malá usmrkaná pětiletá na tý pouti, jsi v tom stánku a já před tím stánkem, koukám a toužím, srdce mi po tobě hyne, ty koukáš a doufáš, že ten malej usmrkánek přestane plakat, dupat, vztekat se, ale zbalí si svých pár švestek a půjde o stánek dál. Jenže já stojím, je mi zima, je mi horko, je mi oúzko, pořád to nechápeš a čekáš na jiný malý a pětiletý, který budou dupat o Tebe jako o vatu, jsem si jistá tím, že nikdy nebudeš už moje cukrová vata, ale jsem sii víc než jistá tím, že budu ta která bude dupat nejvíc o tu cukrovou vatu o Tebe ....Přirovnávám Tě k něčemu, a sebe ke všemu, ale je mi to k ničemu.