Začínám se utvrzovat v tom, že v každém z nás je uvězněný démon, který dokáže částečně ovládat naše smysly.. Také začínám uvažovat o tom, že v každém z nás je uvězněn blázen či dokonce psychopat, který se někdy větře do naší kůže a my se najednou cítíme jiní než bychom měli být... Víme, že je něco špatně, ale proč s tím nic neuděláme? Protože se nám snad líbí ta odvrácená strana našeho já? Líbí se nám být psychopatem, bláznem či vtěleným démonem, který si zkouší, jaké je to být v lidském těle?
Věřím v to, že každý je více méně rád, když může utéct ze svého já a být někým jiným - nebo snad cítit v sobě někoho jiného? To zní divně, já vím, ale nejde mi tady o žádné sexuální dvojsmysly. Opravdu ne.
Někdy mě večer sedím nebo ležím na posteli a koukám do stropu. Divné pocity mě drží pevně v náručí a já se pořád převaluju a nemůžu usnout. Když zavřu oči, vidím zvláštní stíny, slyším divné zvuky - jasně, myslete si, že jsem se zbláznila nebo jen mám špatné spaní, ale... někdy je to tak živé. Že by mé druhé já?
Místnost prozáří svíčky. Cítím, jak se všechny stíny prodlužují. Vidím Tvé oči, plamínek svíčky se v nich odráží. Není v nich snad trocha strachu? Nebo je to jen nervozita? Uvnitř mé hlavy poskakuje malý ďáblík - nebo démonek? Ovšem, že poskakuje radostí. Cítím, jak mě začíná ovládat jeho vášeň.
Pevně chytnu Tvou hlavu do dlaní a přitáhnu si Tvé rty na své. Zatím se nebráníš - hraju si i s myšlenkou, proč by ses tomu polibku vlastně bránil, že. Jen v tom polibku cítit stydlivost či stále ta nervozita?
Odtáhnu se od Tebe. Zkontroluji opět ten pohled. Žádná změna. Klečíš přede mnou na kolenou a mírně se opíráš svou hrudí o má kolena a já cítím, jak prudce se nadechuješ, jak vystrašeně se nadechuješ. Ne, není to strach, je to očekávání. Velké očekávání. Cítím Tvůj zrychlený tep. Srdce Ti musí v hrudi odbíjet pomalu tak mohutně jako Orloj. Vtipná představa.
Nakloníš se blíž pro další polibek. Démonek uvnitř poskakuje, až cítím, jak mi bije o hrudní koš. Vím, co mám udělat, abych uspokojila, jak poskakujícího démonka, tak sebe.. A možná i Tebe. Pevně Ti sevřu krk. Ztuhneš, celé tělo Ti ztuhne. Jen po mě hodíš očima a přitom mžiku je slastně zavřeš. Odtáhneš se od polibku. Dostanu to, co chci.
Démon se raduje jako nikdy předtím, dokonce si podupává radostí.
Pak už si začnu hrát. Nebráníš se. Dokonce tuším, jak se Ti to líbí - nebo teprve bude líbit? Pevně spoutané nohy, pevně spoutané ruce. Bránit se nebudeš a když se o to budeš pokoušet, já vím, že Ti to bude k ničemu. Démonek i já se budeme usmívat.
Přejíždět ty jazykem po těle. Líbat ho, kde se mi jenom zachce. A Ty se na mě jenom díváš, občas sebou cukneš. Jaké je to, když víš, že se nemůžeš bránit? Jaké pocity svírají Tvé tělo? Jsou taky tak pevně utažené jako provazy, co máš kolem těla?
Proč nic neříkáš? Proč nekňučíš, abych Tě políbila, abych se Tě dotkla či přirážela? Proč nic neříkáš? Aáá, já zapomněla, promiň. Ten roubík je úžasná věc. Jen smutně koukáš. Začínám odolávat tomu pohledu - pustím Tě. Nesnáším ty smutné pohledy, vždycky ztrácím svojí dominantnost. Je to prostě hnus.
Démonek mě tvrdě udeří do hrudníku až se předkloním. V tom se mi v zorném poli objeví ještě jeden šátek. Že bych neztatila svou touhu?
Dílo je dokonáno a já si můžu dělat, co chci. Bezmocně sebou trhneš. Má cenu dál bojovat? Přejedu Ti jazykem po tváři a políbím Tě přes šátek na ústa.
,,Miluju Tě,"zašeptám Ti do ucha a sehnu se pro zapálenou svíčku. Dnešní večer bude dlouhý a krásný...
Čtu tady něco, co bych neměla a proklínám Tě, - na jednu stranu v dobrém a na tu druhou jen a jen ve špatném - Davehy. Dal´s mi do pracek něco, co mě přímo nakoplo do prdele - omlouvám se užítí těchto slov, ale je to pravda. Jsme nerozlučná dvojka. A vždycky jsme byly. Já nevidím Tebe, Ty nevidíš mě, ale obě o sobě víme. Víme, že na sebe myslíme, jen nám to nedochází. Každá si představuje tu druhou. Každá z nás chce být ještě blíž té druhé. Pamatuju si, jak jsem měla strach poslat ten e-mail. Pamatuju si ten blbý pocit, když jsi se mi ozvala a já nevěděla co říct, protože to byl pro mě šok. Ty sis se mnou chtěla psát! Nezapomněla jsi na mě! Stejně jako jsem já nezapomněla na Tebe, sakra! Opravdu to velké dobrodružství bude pokračovat? Ano, pokračuje a já jsem šťastná. Někdo, kdo je mému temnému srdci nejblíž, ví, že existuju a dokonce mě podporuje v tom, jak se chovám. Jak vypadám a co dělám. Ano, Tebe potřebuju, ségra. A jsem za tebe ráda. Chci být s Tebou v Tvém trápení, odkopávat Ti klacky, co Ti ostatní hovada házejí pod nohy. Pevně Tě semknout k sobě, když to budeš potřebovat, protože vím, že Ti tím pomůžu. Proč je tedy pro mě vždycky probuzením ze sna tvrdý kopanec do zadku nebo facka přes obličej? Asi to máme v sobě. Když čtu, jak o mě mluvíš, jak mě vidíš a jak se Ti stýská, nemám strach říct, že i Ty mně moc chybíš. Pamatuju si každou minutu, kterou jsem byla u Tebe. I to jak jste si mysleli, že mám něco s Davehym, i když jsem ho v životě neviděla. Jak vtipná ta scéna byla a já vás v tom nechala. Pamatuješ na Tvé narozky, co jsme slavili nahoře a hráli si s papírky, na kterých bylo napsáno, kdo kam dá komu pusu? Nebo malého Zinna, jak nás provokuje a pobíhá kolem se sklenicí s pavouky ze sklepa? A vzpomínáš si na ten večer ve stanu, jak jsme si vyprávěly pohádky na dobrou noc? Pamatuju si, jak jsem poznala Tvou rodinu a viděla Tvou motorku a hlavně.. si pamatuju Tvůj úsměv, Chens. Přijedu a to Ti slibuju, jako že ten rohatej stojí nade mnou. Můžeš mi věřit. Budu Tě otravovat od rána do večera, jen abys věděla, jsem stále Tvá malá sestřička, která sice roste, ale uvnitř je stále dítě, které si chce hrát a blbnout. Ale hlavně chci, abys věděla, že jsem tady pro TEBE..
První láska. Jak dlouho nám trvalo než jsme si dali polibek?Bylo to zatraceně dlouho. Ano, to bylo, ale o to byl hezčí. Osudové setkánís tvou rodinou. Tvé mamče jsem se nelíbila – zrovna měla své špatné dny,kdo také nemá, že? Jak dlouho jsem si jí vyhýbala? Taky zatraceně dlouho. Pakjsme se seznámili a vše probíhalo v pohodě. Všechny city, co jsempocítily, nebyla hrané. Připadala jsem si jako ve snu. Líbila jsem se titaková, jaká jsem byla a neměla jsem se měnit. Proč jsem se nelíbila sobě? –Jednoduchá odpověď má věčná sebekritika!
Nevím, čím naše hádky začaly, ale já věřila tomu, žes tebou strávím život. Viděla jsem to všechno a to možná byla chyba. Alevěděla jsem, že v sobě něco skrývám. Nějakou bolest, kterou jsem ti mělavšechno špatné říct. Neřekla jsem a to byla chyba.
V tom období jsem poznala Jirku. Sakra, má láskaz knihkupectví. Na to také nikdy nezapomenu. Nedá se popsat, co všechnojsem s Tebou cítila, nechci vzpomínat, protože vím, že mi zase naruším mésnění. Nestěžuju si, ale pokaždé snu s Tebou se probudím s hroznýmpocitem, že jsem si nevybrala Tebe a chovala se tak, jak jsem se chovala. Nemácenu omlouvat něco, co se nedá vrátit. Ale někdy než usnu, přemýšlím o tom, žejaké by to bylo, kdybych si vybrala Tebe..Ještě si moc dobře pamatuju, jak jsemTi psala, že mi chybíš..
Konečně se všechno nahromadilo a já už to prostě nevydržela.Nemůžu dál lhát, že se nic neděje. Prostě a jasně rozchod. Bolelo to jak mě takTebe, Honzo, buď mi věř nebo ne. Nechám to už být. Oba jsme vypustili obrovskémnožství slz, ale věř, že Tvé fotky nesmažu. Uložím do své památní skříňky avytáhnu je, když budu vzpomínat.
Na mém smutném nebi se objevila jiná tvář. Tvář,s nejkrásnějšíma očima, které jsem kdy viděla. S úsměvem, který měvždycky rozesmál. Jestli má láska nějaké jméno, je to Tvé jméno, Stando.Všechno je najednou jiné. Všechno má smysl. Všechno svítí v jinýchbarvách, vše řeším s větším úsměvem na tváři. Jenom díky Tobě. Tvojeotevřená náruč pro mě strašně moc znamená. Proto ji i Ty budeš mít vždyckyotevřenou.
Tím mé představy končí. Jak všechno zhodnotit? Udělala jsemhromadu chyb, za kterých se nakopala do zadku. Mohla jsem už dávno vést novýživot, mohla jsem si vyzkoušet více věcí, ale já se raději vracela do starýchkolejí. Mohla jsem všem říct, co si o nich myslím a já to neudělala.
Udělala jsem věci, za které se nestydím. Teď jsem jiná ajsem za to ráda. Opravdu velice moc. Když se každé ráno probudím a zkritizujuten svůj ksichtík před zrcadlem, stejně se na sebe nakonec usměju a řeknusi:,,Sakra, potkáš na ulici někoho jako jsi ty sama? Ne, tak si to užívej,“
Nastal konec prázdnin. A nastalo i období odstěhování mě amamči od táty. Všechnu špínu, co na mamku házel, jak se k ní choval. Jakmoc jí ubližoval. Pamatuju si, jak mi mamča s rozklepaným hlasemvyprávěla, co všechno o ní táta vyprávěl v hospodě, když byl napitý.Nebudu to všechno psát – moje schovaná nenávist by třeba vyšla na povrch a tojá nechci. Nechci mu vytmavit do obličeje, jak mě celá ta léta přehlížel. Jakmi dával najevo, že nejsem jeho dcera. Já to přece vím, tati!
Rozvod, balení všech svých pryč. Když pro nás přijel mamkynový přítel a jeho syn a nějaký jeho kamarád, připadala jsem si strašně smutně.Musela jsem opustit svůj rodný domov, svoje vzpomínky, svou postel a jít donového. Bolelo to.
Pamatuju si – další věc, kterou si budu do konce životapamatovat -, jak jsem stála v prázdném pokoji a všechno vybalovala.Brečela jsem nad každou věcí, kterou jsem vytáhla z pytle. Nebudu spáts Evkou v pokoji, nebudu moci poslouchat bráchovo chrápání. Nebýt jimtak blízko.
Zvládla jsem to. Nastěhovaly jsme se bez problémů. Dům žijev poklidu i s Černou dcerou a její Blonďatou mamčou. Všem probíháskvěle. Dá se říct, že se stále ještě zabydluju. Pořád ještě není všechnov pokoji, tak jak má být. Ale jednou se to všechno povede.
Já bych málem zapomněla na svou ďábelskou sestřičku Chensie.Holčina, která mě učila a stále mě vlastně učí, jak správně žít. Jak se správněchovat. Ona mě má ráda takovou, jakou jsem. Ona je moje vrba a já zase její.Máme podobné problémy s nepochopením ostatních lidí kolem sebe, dá seříct, že naše ,,srdeční problémy“ jsou též stejné.. Je starší a já si jí vážím.Pamatuju si, jak jsem u ní o prázdniny byla, jak moc jsem si to užila a opravdujsem zjistila, že ji k životu též potřebuju. Chensieku, děkuju za tebe,sestřičko má.
Konečně nastalo to prokleté datum 1.září a já nastupovala nastřední školu! Sakra, já tam vážně vlezla, aniž bych omdlela! A dokonce jsemtam byla zase jako první. Pamatuju si, jak jsem šla za kamarády ze zš, kteříšli na stejnou školu jako já – akorát jiné třídy nebo jiné obory. Další věc,která mi utkvěla v paměti, byl ten návrat do třídy. Celá třída byla plná!Já se usadila stydlivě do předposlední lavice a nikdo vedle. Bylo mi to jedno.Jen jsem se usmívala. Najednou si ke mně přisedla holčina z vedlejší řady.Zůzo, ty tvoje hnědá veselá očka, ty si budu pamatovat taky do konce života. Ahned se zeptala, jestli si nechci sednout k nim. Udělala jsem to.V tehdejší době ještě všechny jako mladé punkerky – červenovlasá Míša,černovlasá Majda a moje Zůza. Všechny se staly mýma kamarádkami. Jak jsem všudeříkala – vzaly si mě pod svá ochranná křídla. Vděčím jim za hodně. Za mé prvníopilecké víkendy, za rozkecání, za upřímnost a nikdy mě neshodily, vždycky mipomohly. Snažím se jim to oplácet. O nich budu ještě vyprávět svým dětem.Nesmějte se, já to myslím vážně.
Prvák proběhl dobře. Konečně nastalo období, ve které jsemnevěřila, že nastane. Má první velká láska a já věřila, že bude do konceživota. Pamatuješ si, Honzo, na naše setkávání v nemocnici? Jak jsmechodili na kafíčko a odcházeli z ní až pozdě v noci? Pamatuješ si,jak jsem ti tam zašívala ty bezprsté rukavice? Pamatuješ si, jak jsi moc chtělbýt goth?
Jaká střední to tedy bude? Soukromá obchodka, státníobchodka nebo půjdu čmárat na průmku? Ano, vybrala jsem si státní obchodku.Nedokázala jsem si představit, že si vyberu soukromou a mamča bude muset platitnehorázné peníze za moje študování. Průmka vypadla, protože jsem nechtělavypadat jako holka, která jde na tuto školu jen kvůli chlapům – ne, že bych tamkvůli nim šla. Můj vzhled nikdy nebyl takový, že bych si osobně myslela, ženěkoho dostanu.
Nevšímejte si mých sebekritických poznámek. Sebekritikprostě jsem a stále budu!
Státní obchodka. Uff, ani si neumíte představit, jak mibylo, když jsem odevzdávala paní Čechové svou přihlášku. Jakmile vklouzla dojejích velkých prstů, měla jsem chuť po ní čapnout a roztrhat, pak její zbytkyklidně sníst a vše si pořádně promyslet. Ne, neudělala jsem to. Ještě jsem takoprsklá nebyla.
A nastaly prázdniny – mám takový divný pocit, že už jsem totady jednou psala, ale nevadí. Naše cesty s mou nejlepší kamarádkou serozešly. Najednou jsem si připadala strašně volná. Je pravda, že být otrokem měnebaví. Můj hrudník nebyl zatěžkán kamenem, ale mohla jsem skoro létat.
Pamatuju si, jak jsme chodili s Ondrou ven a probírali,co všechno spolu podniknem. Společné tetování, vždyť jsme i společně stáli předtetovacím salonem! Pamatuju si, jak jsme se hádali, kdo z nás dvou sepůjde zeptat dovnitř, jak to s tím tetováním je, kde se zapsat, kdezjistit cenu. Nakonec jsme odešli se strohou informací, že si musíme přijítv jakýkoliv všední den do dvanácti hodin.
A co teprve ty naše prokleté motorky? Pamatuješ si, jak jsmesi slíbili, že si půjdeme řidičák udělat spolu? A co teprve ten Kruh dvojka?Pamatuješ, jak jsme se u toho nudili a nakonec jsme usoudili, že jsme většíhovadinu nevadili? Všechno jako by se stalo včera.. Pak už si jen pamatuju, jakjsem tě viděla sedět v autě, projížděli jste kolem nás s tvým taťkou.Další den u mě večer zvonila Káťa a přišla ta jediná věta, co všechno rozsypalaa taky jedna z věcí, co mi uvízne v hlavě na pořád:,,Terko, Ondravčera umřel, zastavilo se mu srdce,“ Stále ji vidím před sebou se slzamiv očích.
Psát mu řeč byla jedna z nejhorších věcí na světě.Pohřeb byl ještě horší. Celé noci jsem probrečela. Jak to bolelo, jak se všechnynaše sny rozsypaly jako sklo ze zrcátka. Ale já všechno splním, všechno, cojsme si řekli. Čárkový kód jsem si nechala vytetovat. Teď už jenom ta motorka,Ondro. Chybíš mi, sakra, ani nevíš, jak moc mi chybíš..
Nevím, jestli se už tohle někomu z Vás stalo, ale řeklabych, že určitě – ležíte ve vaně plné horké vody, v koupelně zní nějaká tahudba, aby v místnosti nebylo takové ticho a najednou Vám dojde, covšechno už se Vám v tomhle prokletě krátkým životě stalo. Co všechno seVám povedlo? Za co byste si teď raději rozbili hubu?
Ano, přesně to se mi stalo. A proč si na všechnonevzpomenout? Proč neprobudit ty špatné, dobré, smutné ale i veselé historkyz natáčení? – Jak ráda nazývá ,,život“ moje sestřička Evka. Proč ne?
Co se mi v hlavě objevilo jako první? Naše banda zezákladky. Pamatujete, jak jsme se scházeli na hřišti a strašili se? Pamatujetena ten strašidelný sklep, ve kterém chodili tři pochybné existences neznámými jmény a každý z nich chtěl jinou část našeho těla? Coteprve náš strašidelný sklep? Bylo nám dobře, nám všem i s Ondrou.
Jak všechno krásně probíhali, tak strašně rychle odešlo.Všichni jsme vyrostli a nikdo už se nechtěl strašit. Naše cesty se rozešly – jeto škoda. Opravdu škoda. Jedna z mých nejlepších vzpomínek – naše banda astrašidelné historky.
Chci se ale vrátit zpět k základní škole. Holka, kteránikdy netušila, co z ní vyroste. Bez hubené postavy, bez své vlastníhlavy. Nechávala jsem se ovlivnit názory mé nejlepší kamarádky, která se ale naúplný konec ukázala jako člověk, který mě celou dobu tahal za nos. Ze základkyjsem vyšla s novým heslo a tím bylo: Žádná nejlepší kamarádka už nikdy.Teď budeš hrát za sebe, Terry. A jak jsem si slíbila, slovo stále dodržuju.
Přišly prázdniny před střední školou. Všichni už měli svécesty na střední školy jasné. Co si, sakra, vyberu? Přiznám se, že všichnikolem mě byli zmatení a měli strach, že si školu vyberou špatně. A co já? Mněto bylo úplně jedno. Chtěla jsem smazat ty roky, které jsem se nechávalaovlivnit. Ale ne, Lucko, nemáš v tom prsty jenom ty. Neměla jsem být samatak blbá. Proč svádět vinu na všechny kolem, když v tom taky prsty? Ne,nebyla to jen tvoje chyba. Hlavní byla moje. Ale vraťme se zpět do mého života– smazat všechno a na střední začít od začátku. A dokonce jsem byla smířená is tím, že pokud se dostanu do kolektivu, kde mě nebudou brát, vybodnu sena to a ty čtyři roky zvládnu sama. Proč se bát? Samotu miluju – společnost jeněco, co si taky ráda dopřeju jako třeba dobrou čokoládovou sušenku – ne,nesmějte se, ti co mě znají, pochopí:D
Sedím u kompu, holky vybírají lehce romatické a lehce smutné písně na náš velký veletrh fiktivních firem.. Někde uvnitř mně se něco zlomilo... Madonna a její Frozen, Linkin Park a My December.. Sakra, všechno jsou to vzpomínky.. Bolavé, i krásné, vzpomínkové i ty, na které bych nejraději zapomněla.. Co mám teprve dělat, když slyším Simple Plan a jejich Untitled.. Tu jsem poslouchala, když jsem byla sama.. Tu jsem poslouchala, když jsem psala smutné scény, u kterých i mně samotné tekly slzy z očí.. Je to divné.. Ale jak mě bolelo srdce, když se učebnou rozezněla Behind blue eyes od Limp Bizkit? Sakra, vždyt to je jedna z písniček, kterou jsem si prozpěvovala s rodinkou, když jsem Tě poznala.. Sakra, poslední dny se snažím, co nejvíce zapomenout, ale.. začínám dostávat takový dojem, že.. mě minulost dohání.. a to docela rychle.. Naplňuje mě pocit beznaděje, smutku, ale někde uvnitř i radosti.. Jsem ráda, že tak lehce nezapomínám a to vážně na nic.. A helemese, jde sem další práce.. Radši budu dělat a nebudu přemýšlet.. a jen stříhat.. Hlavně bacha na prsty!
Nevím, jak mám začít.. Nevím, co sem napíšu a ani nevím, jak tenhle článek nebo vyzpovídání skončí.. Chtěla bych toho tolik říct - napsat, ale nevím..Vždycky zapomenu, co chci.. Stejně to skončí u vzpomínek, u kterých budu brečet.. Byly to ty nejkrásnější dva roky, které jsem kdy prožila.. Cítila jsem se šťastná, ukázal jsi mi, že ne všichni chlapi jsou hovada, jak si myslím a na to nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu na Tvé smutné oči, na tvůj upřímný úsměv a na tvé pošťuchování.. Snad taky nezapomeneš.. Udělal jsi pro mě hodně a to mi taky stále zůstane v hlavě a nikdy to nezmizí.. Ale jak se říká, všechno vždycky skončí.. Nechci myslet na to špatné, co se stalo, co se dělo.. Každý máme chyby - Ty i já.. Chci, aby mi v srdci zůstalo jen to hezké.. Proto.. Děkuju..
Takhle budeme šťastnější.. Bude hodně dlouho trvat než se oba zase sejdeme, ale.. já Tě smazat nechci..
Dívám se na sebe do zrcadla. ,,Jsem jiná,"zhodnotím se. Pootočím se z profilu. No fajn, vím, že nikdo není dokonalý. Jsem jiná a vztekejte se, jak chcete. Nezměníte mě, i kdybyste mě mučili. Změnit mě by znamenalo, obměnit mé chování, odnaučit mě zlozvykům, přeškolit mě v chování ve společnosti a přiznejme si, že nikdo by si takový úkol nevzal na starost.. Je asi pravda, že si člověk řekne, co je mi do toho, ať si dělá, co chce.. Je to přece její život. Fajn, jsem výstřední. Nejsem část stáda - nechodím v normálních věcech. Nelíčím se na barbie, nemaluju se do barev duhy. Nejsem jedna z těch, co poznáte na ulici. Jsem jedna z těch, co se dokáže schovat v noci ve stínu a pěkně někoho vystrašit - já vím, že to nedělá, ale někdy prostě neodoláte:D A jaká jsem uvnitř? Asi taky jiná. Utíkám před červenáním, schovávám se před lichotkami, směju se věcem, které přijdou snad vtipné jen vyvoleným, líbí se mi věci, které většinu ostatní děsí, ale pořád žiju. A užívám se, jak jen to jde. Proč vůbec nad tím vším přemýšlím? Začíná mi lézt na nervy, jak se na mě lidé dívají, jak mě odsoudí, hned co si mě všimnou, jak si něco tiše šeptají, když projdu kolem.. Matice má pravdu, když mi říká, že se mám na ostatní vybodnout, hlavní je, že ti, co mě mají rádi, si nestěžují a líbím se jim taková, jaká jsem.. Ano, mamčo, máš recht. Ale někdy to nejde. Taky někdy přemýšlím, že bych si pořídila zbrojní pas a vyřídila si to s nimi - ale stojí mi to za to? Ne, já vím:D
Každý z nás je jiný..Jsem obyčejná holka s nenormálními sny..ale ráda vyslechnu problémy jiných, jen abych pomohla..svoje pocity kreslím na papír..Ale ráda se zasměju a seznámím se s novými lidmi...Moje ICQ:323-848-510
