Tiše na sebe hledím do okna metra. Ozve se mužský hlas, který mě i ostatním nočním cestujícím oznamuje jméno stanice, na které právě stojíme. Někdy mě až moc překvapuje, jak jsem byla schopná se naučit všechny stanice, jen abych nezabloudila. A obzvlášť ztratit se tady v Praze – to by byl můj opravdový konec.
Konečně odpoutám své myšlenky od minulosti a probudím se do kruté reality – a to rovnou do metra. Podívám se přes okno na ostatní cestující. Vlevo – ode mě tři sedačky – sedí postarší muž, určuji tak podle jeho oblečení, jelikož má přes obličej postavené noviny. Ten nevnímá vůbec nic kolem sebe. Dokonce bych se s někým vsadila, že dojede až na konečnou, tam se plácne do čela a křikne:,,Sakra, já jsem zapoměl vystoupit!“ Ale na druhou stranu zase vím, že každý Pražák dokáže z metra dojít domů i poslepu.
Zaměřím svůj pohled dál. Napravo od toho muže a ve stejné řadě, akorát na druhé straně vagónu sedí zamilovaný páreček. Řekla bych, že jim bude něco kolem osmnácti. On ji pevně drží v náručí, ona má hlavu položenou na jeho rameni a dívá se ven. Pohladí ji po vlasech, čímž dosáhne toho, aby se na něj podívala a ano! Je tady polibek.
Radši pokračuji očima dál. A úplně vzadu vagónu sedí dvě lesbičky. Jejich polibky se mi zdají dokonce více plné lásky než u mladého páru. Jedna je blondýnka a druhá má černé vlasy, ale dále je popsat nedokážu.
Musím se trochu zašklebit. Dva páry a já bych si teď klidně mohla začít s pánem, který je začtený do novin. O, Terko, jak z tebe srší ironie. Naposledy se na sebe podívám do okna, přehodím si svůj batoh přes rameno a hned jak metro zastaví na mé zastávce, zvednu se bez pohledu na ostatní spolucestující a urychleně opustím náš zamilovaný vagón. Sakra, ale tu ironii už bych mohla vypustit.
Přes nástupiště metra se prožene studený vítr, jak metro odjíždí a zasáhne má odkrytá záda. Naskočí mi husí kůže. Stáhnu si mikinu a až ke krku ji zapnu. Kolem mě ani noha. Divný pocit, když kolem nechodí ta spousta lidí jako obvykle – nebo spíš jako ráno a odpoledne. Šklebivě se usměju. Ráno si stěžuju, že je tady moc lidí a když zde není ani jediný člověk, taky si stěžuju. Ano, jsem velice nespokojený člověk a basta.
Procházím kolem transparentů a reklam, kterými se to tady jen hemčí. Už ty reklamy znám nazpaměť. Nemusím se na ně ani dívat. Po mramorové podlaze jsou slyšet jen moje kroky. A obzvlášť mé červené steely. Raz, dva.. Ano, jako voják.
Konečně se dostanu k jezdícím schodům. Postavím se a už se nechám jen vyvést nahoru, pak už jen pár desítek metrů ven z metra, přes ulici a hurá domů. Rovnou do postele. Zapomenout na dnešní den jako na každý jiný. Pohlcuje mě nostalgie, já vím. Ale člověk musí přemýšlet nad každou kravinou, když tu cestu by zvládl i poslepu – jako správný Pražák.
Najednou mě polije takový divný pocit, že je někdo za mnou. Jako by mi někdo dýchal za krk. Pomalu se otočím, abych prozkoumala schodiště pod sebou. Trochu si oddychnu, když spatřím ty dvě lesbičky, které se mnou jely v metru.
Přemýšlím nad tím, jak je možné, že jsem neslyšela klapat po mramoru je. Obě se na mě dívají, pevně se drží za ruce. Stojí nehnutě jako dvě sochy. Vážně nejsem na holky, ale jsou nádherné. Blondýnka s hubenou postavou, krásnýma modrýma očima a její společnice je Japonka. Černé douhé vlasy má spuštěné přes ramena. Prostě a jasně – jsou to dvě nejkrásnější ženy, co jsem kdy viděla.
Blondýnka se na mě najednou usměje. Radši se otočím po směru jízdy.
Konečně jsem až nahoře. Dám se zase do kroku. Pořád mám před očima úsměv té blondýnky. Divné, pokaždé na mě divně zapůsobí, když se na mě někdo usměje. Většina lidí, tady v Praze, si vás ani nevšimne. Ale, sakra, měla bych vážně začít trochu nepřemýšlet. Příště si nesmím doma zapomenout discmana. To pak opravdu nemusím přemýšlet.
Projdu kolem transparentu O2. Konečně spatřím svůj vlastní dlouhý stín, který si to pěkně nakračuje přede mnou. Můj věčný společník – ano, jak dojemné. Najednou si ale všimnu, že přes můj vlastní stín přeběhl stín jiný.
Trochu zpomalím.
Můj stín je pořád stejný. Že by si se mnou hrála moje vlastní fantazie nebo je to snad jen hra světel, které jsou všude kolem mě? V tu samou chvíli, kdy si položím v hlavě tuto otázku, za sebou uslyším kroky. Zní skoro jako moje vlastní.
Kroky se zrychlují. A spatřím už konečně i stín mého společníka. Kroky jsou stále rychlejší a rychlejší. Sevřu ruce v pěsti. Hlavou mi proběhne jedno latinské slovo. Cítím, jak mé dlaně začínají pálit.
Podle stínu bych řekla, že je to muž. Jeho stín se už spojil s mým.
,,Jen pojď blíž, fešáku,“ syknu si pro sebe a prudce se otočím. Škubnu dlaněmi a z obou vyletí dvě černé koule. Prudce narazí – ne do mého pronásledovatele – do transparentu O2. Ten vzplane černým plamenem. Cítím až k sobě chladno, které plameny vydávají. Plameny po chvíli uhasnou a z transparentu zbyl jen flek na mramorové podlaze.
Rozhlédnu se pracně kolem sebe. Vždyť jsem ten stín a ty kroky viděla, sakra! Kde je ten chlap? Probíhá mnou vlna vzteku, přece nejsem slepá. Vážně jsem ho viděla. Z dálky se začnou ozývat kroky a poznávám v tom zvuku podpatky. To budou ty dvě lesbičky.
Naposledy se zadívám na to, co zbylo z transparentu a začnu se stahovat. Ať to byl, kdo to byl. Doufám, že neviděl, co jsem udělala. A teď radši rychle pryč.
