Jak už to tak bývá, v okamžiku, kdy se máte donutit k nějaké činnosti, se vám začne chtít dělat cokoli, kromě toho co zrvona máte, protože to prostě musíte ....a právě v jeden takový okamžik vznikla tahle básnička, snad na obhajobu těch, co hledají své štěstí ale nemají to tak jednoduché...třeba i vy máte ve svém okolí takové kotě...třeba svůj pohled na něj trochu změníte. Zbylým jedincům přeji hezké chvíle s mými pokusy o rýmy :)

Malé kotě

Malé tmavé kotě ulicí se prochází,

Tiše měkce našlapuje, stesk ho všude provází.

Kotě co dřív věřilo v dobro jediného pána,

Však  životem se zklamalo, v srdci zbyla rána.

Toulá se samo ve tmě, až za úsvitu usíná,

Až v teple lidské náruče zavře očka nevinná.

Kéž by stejná náruč, jenže lidé často lžou,

I když s milým hlasem pohladí, pak záhy odejdou.

Kdo chce soudit kotě, které svět už naučil,

Kdo chce vyřknout soud, jen aby ho potopil.

Ještě chvíli mu dejte, než se z něj stane kočka,

Pak věřte tomu nebo ne kdo chtěl ten se  dočká.

Zatím zná jen útěk, bolest, odpustit a jít,

Věřte  i ono naučí se  se za své štěstí bít.

I když kolikrát se mýlilo, stejně stále věří,

Že váha srdce upřímného cenněji se měří.

 .........

Teď  jedna tmavá kočka tiše na střeše si přede,

Klidně se z toho zblázněte, dobře se jí vede ….