Stojím tu před Tebou,
melodie pozdějšího smíchu,
nenávratným v prostoru ticha.

Před Tebou tu stojím,
šašek v šatstvu odděném mého Pána,
na dvoře bláznů.

Se sklopeným zrakem,
ubírá se touha říct Ti „snad“,
bez jazyka a rozumu.

Zrakem sklopeným k zemi,
vpouštím do sebe,
náhlou vlnu proseb a nařčení.

Za světla tmy,
směje se beze-jména tvář,
bez obličeje za pochodu neslyšných trubek.

Za tmou se světlem,
drží se Tvá ruka mé,
pohledem připomínající pláč.

Sám bez šatů, procházím až tam kde nenacházím slov.
Sám bez šatů, svlečen donaha bez Tebe.