Kráčím za svým cílem po rozpálené zemi.
Jisté jsou mé kroky na začátku, zdá se mi.
Rozpustile odepírám svému srdci klid,
když se dostávám až za svou hranici,
ležérně spouštím sen na řeku,
jako malinkou pramici.
Odlétá poslední kousek souznění,
jak v děsivém vězení,
dnes ustává.
Snažím se v půli cesty, dojítí konce,
ale jak mohu nemíjet rovnocenné chodce?
Toužebně vzhlížím na neviditelnou jámu
a naše útrapy jsou díky ní v pánu.
Dokonalost neshledává s jasnozřivosti lesku,
která při jarním rozbřesku,
má hlas ptačího stesku.
Jak mohu delší chvílí,
znát svůj konec předčasně,
protože meluzína jízlivě kvílí,
se snem noci dočasně.
V dálce přede mnou,
vidím jiskru cesty,
ještě kousek mi zbývá do úplného cíle,
ač nevidím nikoho, kdo by mi stál v cestě,
musím v rozpacích říci,
Veni, Vidi, Fugi...