Odpověděla jsem mu na jeho otázku a on jen ucouvl dál do stínu. „Víš, v této době na Boha také nevěřím, ale jak už jsi zmínila bohové v dávném Řecku mě velmi inspirovali. Chci ti povědět příběh. Určitě znáš stvoření světa. Na počátku všeho stál Chaos, z něhož vznikla první božstva Erebos, Nyx, Eros, Tartaros a Gaia. Erebos a Nyx vládci věčné tmy a noci přivedli na svět převozníka u řeky Styx Charona, tu řeku znáš je z podsvětí, ale taky Aithera a Hemeru. Ale nás víc zajímá Gaia. Ta ze své nedočkavosti, sama ze sebe stvořila dva syny, Ponta boha moře a Urana boha nebe, z oběma měla nemálo potomků. Ale Uranovi porodila i dvanáct Titánů a tři storuké a jak se říká padesátihlavé obry. Chovali se velmi nerozvážně a ničili vše okolo, proto je Uran svrhl do Tartaru, jenž byla bezedná propast. Gaie se to samozřejmě nelíbilo proto proti Uranovi poštvala nejmladšího z Titánu Krona. Ten svého otce vykastroval a takto mu znemožnil dál vládnout, proto se ujal vlády sám. Aby se mu nevedlo stejně jako otci, Kronos své děti spolkl. Jen nejmladšího se Rheé (matce) podařilo zachránit, protože místo něho zavinula do plenek balvan. Zeus, který se zachránil také dospěl. Krona přemohl a donutil ho aby vyvrhl své děti zpět a když to udělal svrhl ho do Tartanu. I když se stal nejvyšším bohem se dělil se svými bratry o vládu. Hádes pán podsvětí a Poseidón vládce vod. Sám Zeus vládl nebesům, zemi a měl moc vládnout blesky. I když je tato mytologie velmi pestrá a dokáže upoutat, váži se k Poseidónu. Jak sama víš Poseidón byl vládce všeho vodstva na světě. Určitě i víš že ze svou ženou Amfitrité měl mořského muže Tritóna.“ Najednou mi to došlo. Jeho příjmení Triton je odvozeno právě od potomka Poseidóna. Proč jsem si toho nevšimla dřív. Tyto mýty přece znám. Jestli jsem to dobře chápala jeho otec se příjmením musel jmenovat Triton. Bože nevím jestli jsem tak blbá nebo mi to prostě jen nedošlo. Ta láska opravdu dělá divy. „Ano, vidím ti na očích že jsi pochopila. Ano mám příjmení po otci, to už víš, ale nevíš kdo byl můj otec. Prosím poslouchej dál.
Jak jsem říkal Tritón byl potomkem Poseidóna. Vždycky se snažil jít ve šlépějích svého otce. Snažil se všestranně pomáhat. O bozích se říkalo jací jsou záletníci a všude mají své potomky. Jednou se i Tritón zapletl s pozemskou ženou. Teď ti to bude znít divně, ale je to pravda. Jednou na oslavě slunovratu se Tritón proměnil v muže s chutí do tance. Augusta má matka se s tímto mužem zapletla a z jejich lásky jsem byl stvořen já.“ Nechápala jsem to. Starověcí bohové byli v době před 2000 lety. Jak mohl vzniknout on? A jak může věřit takové báchorce? „Matte, to přece nemůže být pravda. Nevím, jestli sis to teď vymyslel nebo ti to tak vyprávěla máma před spaním, ale Bohové byli na této Zemi před 2000 lety. Tak dlouho nedokáže pouhý smrtelník žít.“ Při těchto slovech mi to došlo. Pouhý smrtelník takto žít nedokáže. Jeho přezdívka vamp. Taky to že jsem ho vídala jen v noci a nebo před rozedněním. Ty zatlučené okna. Byl to upír! Ne, to není možné, takové bytosti už jen žijí v pohádkách a hororech. Podívala jsem se na něho. Takový sympatický muž s očima jako dvě tůně a postavou atleta, by nikdy být upírem nemohl. Pozoroval mě. Svými utrápenými oči mě pozoroval. Zadívala jsem se na jeho ústa. Náhle se tam zableskly dva tesáky. Vylekaně jsem uskočila. Opravdu je upír. Bože ne. Proč? Zadívala jsem se ke dveřím. „Musím utéct“ napadlo mě. Dřív než jsem se vůbec stačila pohnout stál už u dveří. „Prosím ne Lis. Neopouštěj mě.“ Při těchto slovech jsem se zarazila. Vyslovil to s takovou láskou. Ne, nemohla jsem utéct, na to jsem ho až moc milovala. Musím tu zůstat a vyslechnout ho. „Já neodejdu Matte, na to tě až moc miluju, ale musíš mi všechno říct a prosím zůstaň ode mě dál.“ Při těchto slovech jsem doslova cítila jak se ho to dotklo. Zklamaně znovu vstoupil do stínu. „Omlouvám se“ řekl tiše a posadil se na podlahu. Vypadal jako malé dítě, když něco zlého provede a dostane na zadek. Nemohla jsem se na něho dívat. Drásalo mi to srdce. Vstala jsem a posadila se k němu. Objala ho a hladila po vlasech. Udiveně zvedl hlavu a pohladil mě po tváři. „Promiň to mi“ řekla jsem a pevně ho tiskla k sobě. „Neměla jsem tě tak zranit. Nevadí mi kdo jsi, ale bála jsem se sama sebe. Víš je celkem zvláštní že miluju upíra.“ Pokusila jsem se o úsměv. Vzal mě do náručí a polibkem odstranil nejistotu. „Nechtěl jsem ti lhát. Nevěděl jsem co uděláš. Miluju tě a jsem rád že jsi mě pochopila. Já svůj život nenávidím. Budu ti muset říct celou pravdu.“ Posadil mě na klín jak to dělávala máma když jsem byla malá a dal se do vyprávění. „Jak jsem ti už řekl, vyrůstal jsem v paláci. Vše byla pravda. I ta kletba. V den kdy mi mělo být čtyřiadvacet, mě si mě bratři zase dobírali. V tento den se totiž konaly olympijské hry a já na ně tvrdě trénoval. V Thébách byla stará tradice aby muž dosáhl pravého mužství musí v dnech svých čtyřiadvaceti vyhrát olympijské hry v aréně. Ten den jsem měl bojovat s nejlepším gladiátorem. Klidně jsem mohl jednoduše vyhrát, v síle se mi nikdo nevyrovnal. Ale mí bratři to plánovali jinak. Vylákali mě do temné uličky. Obelhávali mě řečmi o mé matce a nějakým tulákem. Nechtěl jsem nechat svou matku ulehnout s cizím mužem, proto jsem jim uvěřil a šel s nimi. Měl jsem své matce víc věřit. Nechápu, že jsem jim naletěl na tak prostý trik. V uličce už na mě čekali jejich kumpáni. Bylo jich přinejmenším dvacet. Začali se prát, ale já odolával. Když viděli, že mě nelze tak lehce přeprat, dopomohli si holemi a noži. Vážně mě zranili. Když si toho všimli i bratři, tváře jim zpopelněly. Sice mi chtěli ublížit, ale nechtěli mě zabít. Vylekaní ode mne utekli a nechali mě na pospas osudu. Pomalu jsem umíral. Krev ze mě stříkala na každou stranu. Už jsem se loučil i s tímto mizerným životem a proklínal jsem svého otce. V mé agónií jsem si ani nepovšiml, že mě někdo pozoruje. Celou dobu co jsem umíral mě pozoroval. Vztáhl jsem k němu ruce a prosil ho o pomoc. Neulekl se. Klekl si ke mně a šeptal mi do ucha. Říkal, že by mi dokázal pomoci, ale pod podmínkou. Řekl mi že pokud chci znovu žít, musím se obětovat. Nazval můj další život upírem. V té době jsem věděl co to bylo. Pro všechny nejstrašnější noční můra. Žít nesmrtelný život a nikdy neokusit pocit slunce a lásky. Měl jsem říct ne, ale něco ve mně, mě vedlo k tomu ať to udělám. Plný nenávisti nad svým osudem jsem řekl ano. Cizinec se ke mně naklonil a nařízl si tepnu na ruce. Dal mi napít své krve. Napil jsem se a zpečetil svůj život. Už nikdy nezestárnu a neumřu. Plný nové síly jsem vstal. Cizinec chtěl odejít, ale ještě předtím mi řekl své jméno. Jmenoval se Rhénius Talos, byl poslán Tritónem aby mi pomohl a vzkázal mi abych nikdy nezapomínal kdo jsem. Vždycky jsem v sobě měl sílu a teď se plně projeví. Nejprve jsem ze své síly byl ohromen. Šel jsem zpátky a vyhrál svůj souboj v aréně. Bratři překvapení hrůzou mě pozorovali očima a drželi se ode mě dál. Nikomu jsem neřekl co se, se mnou stalo. Tu noc jsem ještě povraždil všechny z rodiny. Jen matku jsem ušetřil. Když viděla mou pravou tvář, spáchala sebevraždu. Skočila z hradeb. A já ještě tu noc odjel za moře. Ano nejprve jsem ze své síly byl ohromen. Ale ohromenost se měnila na děsivost. Začal jsem zabíjet lidi a nevěděl o tom. Nemohl jsem tak dále žít. Žil jsem v ústraní a živil se jen krví zvířat. Byl jsem rád že technika spěla k takovému vrcholu a byly zavedené transfuze. Mám po celém světě mnoho kamarádu lékařů co ví o mém tajemství a pomáhají mi krev obstarávat. Tak teď přežívám, nelovím lidi ale lovím další nebezpečné upíry. Nechci být jeden z nich, ale nemůžu nic dělat. Zpátky do podoby člověka by mě mohl přivést jen bájný lektvar, ale nikdy neví jestli vůbec existuje. Snažil jsem se ho najít, ale jediné co jsem našel byla legenda o záhadné dívce narozené v době pokroku, která má tak čisté srdce a dokáže milovat, že hádanku kde lektvar leží rozluští. Dívka bude mít bájné síly. Dokáže vidět do budoucnosti, dokáže rozpravovat s bohy a má sílu svými telepatickými silami najít ztracenou věc, kterou nikdo nemůže najít.. Její plné síly se projeví, když se zamiluje do zvířete noci. Ale je to jen pohádka pro upíry s nadějí v lepší zítřek. Nikdo ji nemůže najít, takové ženy už ani neexistují. Chtěl bych ji najít a poprosit ji o pomoc, ale vím že ji nenajdu. Teď tu jsem s tebou a vím že víc nechci“ políbil mě. Měl tak dojímavý život. Chtěla jsem mu pomoc. Potřeboval zachránit. Prožil tolik bolesti. Pohladila jsem ho po tváři a prsty kroužila kolem jeho úst. Kéž bych byla ta dívka a mohla ho zachránit. Copak ji nikdy nenajde a nepomůže mu? Ne prostě musí, pomůžu mu hledat. Nikdy se ho nevzdá. Bude tak dlouho žít dokud mu nepomůže. Klidně se i kvůli němu obětuje. „Děkuji ti, že jsi mě vyslechla. Doufám,že jsem tě moc nevystrašil?“ „O mě se neboj a neděkuj mi, jsem ráda že jsem ti věřila. Máš hrozný život a nechci aby si trpěl.“
Vzal mě do náručí a dlouze mě líbal. Užívala jsem si to. Přejížděl mi prsty po bříšku a svlékal mi triko. Nechala jsem ho, moc jsem ho chtěla. Celou mě svlékl a nesl do postele. Když byl i on s oblečením dole, šel zapálit svíčky a přitom rozhazoval plátky růže. Čekala jsem na něho. Přemýšlela jsem jaké to asi bylo v jejich době a jak mu ta hloupá Tina ublížila. Jaký byl asi jeho otec? Tritón, vznešený mořský muž. Jak by se teď staral o svého syna? „Neodsuzuj mě Elisabeth. Nemohl jsem svého syna vychovávat i když jsem ho miloval“ řekl někdo. Polekaně jsem se rozhlédla. Nikdo tu kromě Matta nebyl. „Je ti něco“zeptal se Matt, když došel k posteli. „Ale nic, jen jsem si říkala jaké mám štěstí“zasmála jsem se a dál na ten hlas nemyslela. „Lis musím ti říct, že celkem dobře zvládám čtení myšlenek, ale kvůli tobě jsem je teď zapudil. Jestli ti opravdu něco je řekni mi to.“ „Ale ne nic mi není“ pošeptala jsem .„Taky bych chtěla umět číst myšlenky.“ Lehl si vedle mě. Mazlili jsme se spolu a polibky si vyměňovali svou lásku. Už to nebyl žádný sen. Teď už jsem opravdu byla jeho. Bylo mi s ním skvěle. Celou noc jsme si spolu hráli a milovali se. Až k ránu jsme skončili. Zcela unaven usnul, ale já nemohla. Myslela jsem na ten hlas. Nikdo tu nebyl, tak kdo na mě mluvil? „Elisabeth, jsem Tritón, otec Marcuse a také bůh. Sám nechápu, že mě slyšíš, ale ty jsi jeho jediná naděje musíš mu pomoci.“ Tritón. Že bych opravdu dokázala mluvit s bohem. Ale to potom znamená, že jsem ta vyvolená. Ale jak? Vůbec nevím kde leží ten lektvar. Jsem jen obyčejná holka a nic víc. Tohle jsou jen pitomé halucinace. Nikoho neslyším a nejsem žádná vyvolená. „Teda Elisabeth já bych tě rád nechal na pokoji, ale také chci svému synu pomoci. Musíš přijít na to jak z něho znovu udělat člověka nebo spíš poloboha“ mluvil na mě zase. „Ale já vůbec nevím jak? Jak mu mám pomoci? Tohle byste měl vědět vy a ne já. Nejsem žádný bůh.“ „Elisabeth poslouchej. Upíři byli stvořeni z hněvu Áreova. Jednou se zapletl do vážné hádky s Artemis, ta chtěla aby se ji omluvil ale on svou omluvu vyžádal ve válce. Stvořil proto své děti noci aby mu pomohli vyhrát. Když válka skončila ku prospěchu Artemis, rozezlený Áres nechal své děti napospas osudu. Proto jsou všichni tak nebezpeční a plní zloby. Ví co jim právě bohové udělali a proto se od nich odvrátili a ničili si vlastní život. Matt byl stvořen dávno po nich proto neví co první upíři dělali, ale chápe že je musí zničit aby nebyl jeden z nich. Prosím Elisabeth musíš mu pomoci a najít lék. Za nějaký čas si s tebou promluví Artemis. Ta jediná ví jak upírům pomoci. Prosím opatruj mi ho.“ Hlas ustal a nechal mě přemýšlet. „Dobře, udělám to kvůli němu“ promluvila jsem a usnula. Nespala jsem moc dlouho, ale měla jsem vidinu nebo náznak budoucnosti, říkejte si tomu jak chcete. Viděla jsem Matta s dítětem. Úsvit nového života. Byla to malá holčička. Přes své překrásné vlásky se na mě podívala a svým vyzývavým pohledem mě prosila o pomoc. Vidina se najednou rozplynula. Musím mu pomoc. Rozhodla jsem se, pomůžu mu. Jen musím přijít na to jak. Počkám do té doby než se ozve Artemis a uvidím. Do té doby mu nic neřeknu. Probudila jsem se v jeho objetí. Držel mě tak pevně, že jsem se jen těžce dostávala ven. Připravila jsem snídani a potichu si sedla na okraj postele. Vycítil mě, jelikož jsem najednou ucítila jeho ruku přejíždící na mých zádech. „Dobré ráno miláčku“ šeptla jsem. „Dobré ráno kočičko“ šeptl také a rychlým pohybem se objevil u mých úst. „Bože, jsem na tobě závislý.“ Ovinul se mi kolem pasu a nekonečně mě líbal. „To tedy doufám“ šibalsky jsem dodala. Zbytek dne jsem strávila s ním. Jelikož nemohl na slunce zůstali jsme spolu v jeho bytě a povídali si. Než dorazil do Sunwalley, zabil mnoho upíru. Nečekala jsem že jich ještě žije tolik. Nebo spíš nevěřila jsem že vůbec existují, ale teď už věřím a jsem tomu ráda. „Nezajdeme večer někam“ zeptal se náhle. „Čekala jsem kdy to řekneš.“ Zasmála jsem se a víc se zavrtala do jeho náručí. S úsměvem mě políbil. „Dobře…tak co třeba do kina? Dneska budou dávat nějaký nový horor a já si na slaďáky nepotrpím.“ „Opravdu mi nečteš myšlenky?“ Znovu jsem se zasmála a vlepila mu hubana. „Neboj nečtu.“ Chtěl mě polechtat, ale já byla rychlejší. „Dobře, dobře…vzdávám se“ zadýchaný mě položil na záda. „Miluju tě kočičko,opravdu moc miluju.“ I když jsem to slyšela tolikrát, nikdy se mi to neohraje. Aspoň ne když to říká on. „Já tebe víc.“ Oponovala jsem mu a rychle se dostala z jeho objetí. „Ne, já víc.“ „Ale ne já ještě víc.“ Takhle jsme si měnili názory a chytali se po jeho bytě. Když viděl, že mě jen tak lehce nemůže chytit, zapojil své upírské síly. Zrovna když jsem rozesmátá běžela do koupelny, objevil se přede mnou. „Néé… to není spravedlivý, ty sis pomáhal.“ Jako malá holčička jsem odmlouvala. On se jen ke mně naklonil, políbil mě a znovu se objevil na posteli. Vyzývavě mě loudil k sobě. Nejdřív jsem hrála uraženou, ale moc dlouho mi to nezůstalo. Celá vysmátá jsem se mu vřítila do náruče a nechala se laskat. Byla to láska jako z pohádky. Našla jsem svého prince a dočkala se i jeho lásky. Do setmění zbývalo ještě hodinu a my dva jsme spolu leželi propletení do sebe. Asi jsem musela na chvíli usnout, protože když jsem se vzbudila Matt vedle mě už neležel. Všude kolem mne byl les. Na obzoru žhnulo zlatavým nádechem právě zapadající slunce a příroda se chystala jít spát. Nikdo tu se mnou nebyl. Jen štíhlá laň se kolem mne přehnala a přitom si mě zkoumavě měřila. Byla to zvláštní laň. Vypadala jak posvátná laň Artemis. Zlatavě se blyštila a dlouhými běhy se za chvíli dostala až k tůni ležící asi šestset metrů od ní. Že by si vznešená bohyně udělala čas a chtěla s ní mluvit? Z hlubokého lesa vystoupila postava, poznala jsem v ní Artemis. Na sobě měla svůj šafránově rudý lemovaný šat a ve své pravé ruce držela dlouhý, štíhlý luk. Když vystoupila ze stínu stromů, přihnala se laň zpátky k ní. Uchvácená její krásou se mi podlomila kolena. Jestli takto úchvatně vypadala jen ona, jak musí vypadat ostatní ještě vznešenější bohyně? Zamyslela jsem se a mezitím se dostala až ke mně. „Víjet Elisabeth, těší mě že tě poznávám.“ Pozdravila mě a s úklonou mě vyzývala ať vstanu. „Tritón mne poprosil abych ti řekla jak pomoci upírovi, je to tak?“ Ještě se ohromená jsem přikývla. Nezmohla jsem se na slovo. „Elisabeth nemusíš se mě bát, tvůj dar je ohromný. Jen tak někdo nedokáže komunikovat s bohy. Musíš svému daru věřit.“ Sice jsem nechápala proč mi to říká, ale nevadí, třeba na to přijdu. Nevím jestli věděla na co myslím, aspoň to na sobě vůbec nedávala znát, ale mluvila dál. „Víš Elisabeth, tvé srdce je jedinečné. Nejsi sice bez chyb, to nejsou ani bohové, ale máš v sobě čistotu, kterou na světě už lehce nenajdeš. Právě proto jsi vyvolená. Musíš věřit ve své srdce a najít svou sílu, jinak Marcuse nezachráníš. Zaměř se na jeho dětství. Zachránit upíra můžeš jen v důsledku, když najdeš jeho žal a bolest. Pojítko je vždy v nějaké staré věci, která mu připomíná krutou vzpomínku. Až tu věc nalezneš musíš z čisté lásky, tu věc spálit i když bude Marcus nekonečně mučen. Po spálení se znovu objeví jeho duše, ale musí být v blízkosti jeho mrtvoly. Pro splynutí ho musíš polibkem znovu probudit k životu, ale dej si pozor polibek musí být z čisté lásky. Nikdy si nesmíš přestat věřit jinak ho zabiješ a sama upadneš do spalující propasti bolesti.“ Poslouchala jsem ji ostražitě. Řekla mi vše co jsem potřebovala. Polibek s čisté lásky nebude problém, věřím v naší lásku a nikdy bych nepřestala věřit. Jen jak najít tu starou věc? To bude horší oříšek. „Mockrát ti děkuji, veliká Artemis. Vše to udělám a budu věřit.“ „Elisabeth neděkuj mi. Ráda jsem pomohla. Jen mi slib, že nic neřekneš Marcusovi. On o tom nesmí vědět. Prosím slib mi to“ naléhala na mne. „Slibuji, nic mu neřeknu.“ Po této větě se krajina i s bohyní rozplynula a já ležela vedle Matta. „Lis? Už jsi vzhůru?“ ptal se mě a tichounce mě budil. „Jo miláčku neboj se.“ „Jestli se ti nechce zajít do toho kina můžeme zůstat doma.“ Položil mě lehce na postel a vstal. „Ale ne jen jsem usnula, do kina určitě chci.“ Rychle jsem vstala a oblékala jsem si kabát. „Dobře kočičko, jen se půjdu pěkně navonět, ať neřekneš že ti dělám ostudu.“ Se smíchem zašel do koupelny. Čekala jsem na něho aspoň další půlhodinu a potom že jsou holky pomalý. Mezitím jsem přemítala o tom snu. Jestli je to všechno pravda musím nějakým způsobem Matta dostat do Théb. Ale jak? Snad na něco přijdu, teď si užiju večer. „Promiň že to tak trvalo.“ Vůbec jsem se nezlobila protože vidět ho v jeanách a bílým trikem přetáhlým černou košilí mi úplně stačilo. Vypadal opravdu sexy. Vrhla jsem se na něj a on mě jen tak, tak chytl. „Kočičko, ty jsi ale dračice.“ Políbil mě a já ho konečně pustila. „Tak můžeme jít.“ V kině jsme se dívali na nějaký starý horor z dob osmdesátejch. Ani jsem se moc nebála. Celou dobu mě držel za ruku a vychutnával si vůni mých vlasů. Po kinu jsme se ještě procházeli při měsíčku. Scéna jako vyšitá z nějaké básničky. „Hele Matte, nechtěl by ses zase jednou podívat do Théb?“ zeptala jsem se opatrně. „Jednou se tam pojedu podívat a povzpomínat na staré časy, ale teď na to nemám čas. Proč se ptáš?“ „Já jen…nechtěl bys tam se mnou teď někdy letět. Mohli by jsme vyrazit hned v pondělí. Chtěla bych vidět tvé rodné město.“ Zadíval se na mě a potom se otočil. „Lis, já nevím…v pondělí je brzo…a co tvá práce, nemůžeš ji zameškat.“ „O práci se bát nemusíš Patt a Sunn to beze mne chvilku vydrží, stejně jsem si chtěla udělat pauzu. V pondělí by jsme letěli a ve středu večer se vrátili. Není to tak dlouho. No tak Matte, prosím.“ „Dobře Lis, ale jenom kvůli tomu že tak pěkně prosíš. Stejně nevím co uvidíš, je to už zapadákov.“ „Mě to nevadí. Moc děkuju.“ Políbila jsem ho a pohladila po vlasech. On mě zase pěvně sevřel v náručí a zvedl do výšky. „Ale musíš mi slíbit, že už se na nic nebudeš ptát ano?“ „Nebudu, čestný skautský.“ Odpřísáhla jsem a vzala roha. Chytal mě až k domu. Přihnal se ke mně a svým talentem mě zase chytil. Sice jsem zase hrála uraženou, ale přesto jsem se mazlili. Před vchodem do mého bytu mě sladce políbil. „Dobrou noc kočičko, ať máš krásné sny.“ Pohladil mě a čichl si v vůni mého těla. „Mě posteli budeš určitě chybět“ zasmál se a uhnul mé ruce, která mu chtěla vlepit. „Haha, hlavně že se bavíš.“ Taky jsem se smála. „Dobrou noc kocourku a ať tě blešky štípou celou noc.“ Naposledy jsme se políbili a šli po svých. Když jsem vkročila do bytu, čekal jsem že tu bude Patt, ale asi také měla rande s Petrem. „Určitě zas nepřijde“ blesklo mi hlavou. Šla jsem se pořádně osprchovat. Překrásně jsem voněla a ještě s ručníkem jsem sedla k počítači. Musela jsem zamluvit letenky. Taky jsem je zamluvila, ale měla jsem štěstí protože to byly poslední dvě. Letělo nám to už zítra večer. Budu to muset ještě jít říct Mattovi. Bude si chtít určitě ještě dneska zabalit. „To už nemusíš kočičko, poslouchal jsem“ ozvalo se mi hlavě. „Matte, ty jsi mě vystrašil. Copak si neříkal, že jsi zrušil svou četbu myšlenek?“ „Nemohl jsem. Chtěl jsem vědět jestli na mě myslíš. A musím ti říct, že i s tím ručníkem jsi strašně sexy.“ Doslova se mi smál v hlavě a snažil se vyzývat. „No dobře, když už to víš, zabal si a já se u tebe kolem sedmé večer stavím. Na letiště je to kousek a letí to až v devět. Zítra ráno ještě před svítáním tak přiletíme, takže máme štěstí.“ „Dobře kočičko, zítra pa.“ A najednou byl klid. „To je pitomec“ pomyslela jsem si s úsměvem. „Já to slyšel!“ Zase jsem se lekla. Převlékla jsem se do pyžama a šla si lehnout. Dneska se potřebuju prospat. Zítra musím zabalit a poprosit holky o pomoc. Vplížil se mi do snů. Byla jsem s ním celou dobu a prožívala zas a znovu všechny okamžiky štěstí. Už zítra budeme blíž k jeho osvobození. Už zítra.
Jak jsem čekala Patt ještě nepřišla. Zase spala u Petra. Bylo osm ráno. Sluníčko se už přehouplo na oblohu a začal nový den. Sbalila jsem vše co jsem potřebovala. Ne že by toho bylo hodně, ale i tak se to vlezlo do dvou kufrů. „Matt ze mě asi nebude mít radost“ posteskla jsem si. Balení mi trvalo asi tři hodiny. Opravdu, když člověk někam jede nemůže na nic zapomenout.
Patt přišla až po obědě. „Je dobré ranko Liss“ pozdravila s úsměvem. „Dobré ranko, spíš dobré odpoledne ne!“ Zadívala jsem se na ni a ona se červenala. Opravdu líce měla sytě červené. „No jo, trochu se nám to s Petrem protáhlo. Nějak jsme zapomněli na čas.“ „To je skvělý Patt, přeju ti to a co jste dělali“ naléhala jsem na ni. „Potom co jsem se včera nádherně prospala. Domluvili jsme si rande v kině. Šli jsme se kouknout na nějaký slaďák, ale abych řekla pravdu nic si nepamatuju protože jsme se celou dobu líbali. To víš Petr zařídil lístky až v poslední řadě. Film skončil před obědem proto jsme si zašli do prvotřídní restaurace a tam si dali obídek. Jelikož odpoledne bylo také volné zašli jsme s podívat do cirkusu. Ani nevíš jak dlouho jsem tam už nebyla. Byla to nádhera, nejvíc mě zaujali akrobati. A zbytek večera jsem byla u něj. Okoukli jsme pár filmů a on večer nachystal romantickou večeři při svíčkách. Potom už asi víš sama co se dělo. Nebo si to můžeš domyslet“ skončila a radostí spadla na postel. „Hezky, tak vidíš láska existuje“ zasmála jsem se a lepla ji lehce přes hlavu. „Hele, ale co ty a ten tvůj…Marcus? Včera jsi to sním musela nějak rozjet, když se ti ani nechtělo přijít domů“ chtěla vědět Patt. „Je pravda že jsem si s ním taky užívala. Ale teď po tobě potřebuju něco jiného. Chceme si udělat s Mattem takovou menší dovolenou. Chceme zajet do Théb, ale letí nám to už dnes večer. Přílet je naplánován na středu večer. Myslíš, že bys byla tak hodná a obsluhovala mi zákazníky? Budu ti strašně moc vděčná. Prosím, prosím smutně koukám“ spráskla jsem ruce a na kolenou ji prosila. „No problema, pro tebe všechno. Ale pod podmínkou, že si to užiješ.“ „To ti můžu zaručeně slíbit“ zasmála jsem se a objala ji. Lepší kámošku nikdo nemá. „No když jsme se dohodly já si jdu ještě lehnout, musím se prospat a jestli se neprobudím dokud tu už nebudeš. Pěkně si to užij.“ Popřála mi Patt a rozplácla se na postel. Za chvíli už byla tuhá. Blížilo se už k sedmé hodině. Vzala jsem kufry a šla za Mattem. Ten už mě čekal u dveří. „Neboj se tentokrát jsem ti nečetl myšlenky, ale vycítil tvou přítomnost“ řekl a vrazil mi polibek. Na letiště jsme se dostali taxíkem a z nenadáni jsme už seděli v letadle.
Do Théb jsme přiletěli před svítáním a prvním taxíkem jsme se dostali až k místu kde kdysi stál Mattův palác. Teď už tu byli jen zříceniny, ale některé části pokojů byly ještě v celku. Třeba pokoj Matta. Byla to věrná podobizna pokoje z dob antického Řecka. Velká postel s nebesy zbarvená do krvavé rudé. Všude kolem byly ještě poházené jeho hračky a blízko dveří stála knihovna, aspoň to co s ní zbylo. Byli jsme oba unavení proto jsem si lehli do postele, která nás překvapeně ještě unesla a usnuli. Spali jsme asi zase nějakou dobu protože už byla noc. Probudila jsem se a Matt zas nikde. Jen na malém stolíku jsem uviděla bochánky s máslem a ledový čaj. Snědla jsem a šla se porozhlédnout kolem. Našla jsem i netknutou ložnici jeho bývalých nevlastních bratrů a také ložnici kde spávala jeho matka s manželem. Jinak ostatní pokoje až na hrací salónek byly zničeny. Matta jsem nikde nenašla, asi se šel někam projít a zavzpomínat na staré časy. „Teď je moje chvíle“ pomyslela jsem si a šla zpátky do jeho pokoje. Jestli mám hledat nějakou starou věc z jeho doby, která měla připomenout jeho bolest bude určitě tady. Začala jsem hledat, ale nic jsem nenašla. Zkoušela jsem i nějaké jeho staré oblečení, které ještě drželo pohromadě, ale nic. Rozhlížela jsem se kolem ale nic jsem nenašla. Potom jsem si všimla staré knihovny a hlavně knihy rozevřené na staré polici. Přistoupila jsem k ní a vzala ji do ruky. Byl to deník. Na obalu knihy stál zlatavý nápis s Mattovým jménem. Otevřela jsem ho a zkoušela si něco přečíst, ale nemohla jsem. Nejen že stránky byla slepené a písmena rozmazané, ale také že byl psaný v Řečtině.Listovala jsem ním až na konec a právě poslední stránka mě zaujala. Byla psaná ve spěchu. Písmena byla moc nakloněná. Najednou začal deník vibrovat a přede mnou se uhrála scéna z doby kdy byly tato slova napsaná.
Už dál nemůžu. Musím je zabít. Dnes mě obdaroval zvláštní muž mocí a já nesmí zahálet. Dnes se pomstím. Až budou všichni spát, přikradu se k nim a v těch jejich nejhorších nočních můrách budou navždy prožívat bolestivá muka. Pomstím se těm bezohledným bytostem a budu si vychutnávat jejich bolest. Za to co mi udělali. Když jsem znovu povstal, třásli se strachy. Ano ať se třesou už nikdy nic neuvidí. Ale musím rychle. Co to je? Kdo je tam? Počkej Theodoriku dnes už nic nepovíš….
Našla jsem to. Toto je věc vázajícího ke své minulosti. Teď už ho budu muset jen vyléčit. Ale jak? Budu mít dost síly? Najednou mě přepadala úzkost. A co když to nezvládnu? Uvrhnu ho do šílené propasti. To přece nechci. Ne…nesmím o sobě pochybovat jinak vše zkazím. Dnes ho vysvobodím a on se mnou bude až do smrti. Dnes ho vysvobodím. Vše jsem naplánovala. Budu ho muset unavit a potom přeměnit. Čekala jsem na něho. Přišel až po půlnoci. Překvapen uklizeným pokojem ve svitu svíček, přišel až k posteli. Ležela jsem nahá jen pod dekou a čekala až si ke mně lehne. Políbil mě a vlezl si pod deku. Mazlili jsem se spolu a užívali si nádherné orgasmy. Předehra byla dlouhá, ale nádherná. Splynuli jsme v jednoho a užívali si agónií, která v nás vzkvétala. Pomáhala jsem mu aby se pořádně unavil. Spal tak nevinně. Chvíli jsem se na něho dívala a říkala jsem si jaké mám štěstí. Zamilovala jsem se až po uši. Ano, dneska se to povede.
Šla jsem zapálit krb. Vytáhla jsem deník z knihovny a vzala do ruky dvě ocelové tyče. Vložila jsem deník do nich a vložila do ohně. Plamen se zbarvil do zelena a i když měl deník shořet, neshořel. Vytáhla jsem ho, když svítil a položila vedle Matta. Teď náhle shořel a propustil duši kterou držel. Lehla jsem si zase vedle Matta a čekala co se bude dít. Přestal dýchat, ležela jsem vedle mrtvoly. Jeho duše se pomalu dostávala k jeho pootevřených ústům a já neustále čekala. Bylo to nekonečné čekání. Duše pomalu vklouzla do něho a já ho rychle políbila. Ale nefungovalo to. Zkusila jsem to znovu, ale nic.
„Ne, já ho zabila! Já ho zabila. Proboha ne, Matte vzbuď se. Prosím, vzbuď se. Miluji tě, nekonečně tě miluji. Prosím vzbuď se.“ Plakala jsem a řvala na celé kolo. Mé slzy se koulely po tváří a padaly na jeho mrtvou tvář. „Tohle jsem nechtěla tohle ne.“ Neustále jsem plakala. „Elisabeth, slyšíš mě? Elisabeth! Musíš si věřit! Musíš věřit vaší lásce. Polib ho. No tak věř a polib ho“ naléhal na mě Tritón a pomáhal mi věřit. Ucítila jsem v sobě sílu. Ano, musím věřit. Musím věřit naší společné lásce. Vzrostla ve mně síla a já pocítila pravost čistého srdce. Nespočívá to v čistotě, ale v pravosti lásky. Už jsem to pochopila. I když si člověk není ničím jistý, láskou musí být vždycky. Ano už věřím a vím. Láska je ten osvobozující nápoj. Políbila jsem Matta s něžností a tvou největší a prvotní láskou, kterou jsem v sobě měla. Pomalu jsem se zvedala a dívala se mu do tváře.
Pohnul víčky. Ano, já to dokázala. Vyléčil se. Pomalu otevřel oči a prohlížel si mě.“ Ty jsi mi pomohla. Ty jsi mě osvobodila. Lis, já….já....já tě miluju.“ Vzal mě do náručí a objal mě. „Matte, já si myslela….že to nedokážu.“ Stále jsem ještě plakala. „Ale dokázala jsi to. Tys to dokázala a vytvořila jsi to nejsilnější pouto na Zemi. Našla jsi pravou lásku.“ Objímali jsme se do nekonečna. V táhlých intervalech jsme uslyšeli zpívat slavíka. Rozednívalo se. Chytila jsem Matta za ruku a táhla ho ven. Konečně mohl pocítit slast slunečních paprsků. Na obzoru vycházelo slunce. Bylo schované za modrými obláčky s nádhernou kombinací barev. Růžová s pocitem nezkaženosti spolu s žlutavým nádechem nového zítřku, pomáhalo slunci vystoupat výš po žebříčku mraků. Dívali jsme se spolu na nádherný rozbřesk a navzájem se drželi. Teď začíná nová doba. A i počátky nového života. Teď už budeme navždy spolu.
„Děkuji ti Elisabeth, za mého syna. Prosím, žij s ním v pokoji a ve vaší lásce ať není sebemenší chybička. Budeš moc dobrá manželka. A prosím pozdrav ho ode mne.“ Tritón se, se mnou loučil a popřál mi štěstí a lásku do nadcházejícího života, kdo by se s tím mohl pochlubit? „Také ti přeji Elisabeth mnoho štěstí ve vaší lásce. A prosím přijmi ode mne dar. Najdeš ho až se vrátíte zpátky domů. Je to dárek pro toho nového človíčka, kterého nosíš v sobě“ popřála mi Artemis a se smíchem opustila mou mysl. Já budu mít děťátko?“ Šťastná jsem se otočila na Matta. „Matte já budu mít děťátko!“ „Co…to je báječný…Miluji tě Lis. My budeme mít děťátko. Panebože, to je skvělý.“ Šťastní jsem si spolu připomněli naší lásku a pevně se drželi v náručí. „Všechno díky tvému otci a Artemis. Mám tě od něho pozdravit.“ „Počkej ty si s ním mluvila? A co říkal?“ „Že tě miluje nade vše na světě a nikdy tě neopustí. A že se mu líbí že budu jeho snachou já.“ Dodala jsem a začala se smát. Přidal se ke mně. Dívali jsme se jako dva zamilovaní blázní na východ slunce a potom mě napadla otázka na kterou jsem vždycky chtěla vědět odpověď.
„Matte, proč ti vlastně nemůžu říkat Marcusi?“ „Protože se mi to jméno nelíbí“ řekl a políbil mě.