Poslední červnový den a mě zbývá už je 49 dní...Do čeho? Do odletu...Kam? USA...a co tam? Au-Pair..

Tolik úvodem a teď už všichni víte, co mě čeká. Teda samozřejmě to ještě nemusí dopadnout, ale momentálně je vše na nejlepší cestě. Vždycky jsem si říkala, že by bylo prima někam na rok zmizet a teď je to nejspíš tady...

A přitom to není tak dávno, co jsem se spíš jen tak ze zvědavosti přihlásila (naštěstí zdarma:)) do celosvětové databáze Au-Pairek. První dva týdny mi psaly hlavně takové dost zvláštní rodiny (buďme upřímní, úchylové to nejspíš byli:)), samej Chuan a Carlos a že nutně potřebujou Au-Pair a že maj úúúúžasný děti a o manželkách ani slovo a jen že potřebujou ať přijedu co nejdřív.....Tak těm jsem radši ani neodepisovala, pač to byli beztohoť mafiáni, co by mě tam za 100 doláčů hned někomu střelili:) Ale třeba teď Chuanovi a ostatním škodím a fakt to jsou taťkové od rodin- prosím, kdo má na to žaludek, ať do toho jde, já jsem na to srababa:)) Tak nepsali jen oni, občas se ozvala i věrohodná rodinka, ale měli třeba na mě až moc dětí...

Už jsem to začínala vzdávat a nové vzkazy četla spíše z nudy, když jsem jednoho dne objevila mail, který začínal: Hi Eva! Ahoj Evo! - to už mi bylo trošku podezřelé, ale nakonec se z toho vyklubalo velmi příjemné překvapení. Psala mi Pavlína (zní to celkem česky že? Bodejť by ne, je to taky Češka jako poleno, teda stejně jako já i vy :)), do USA vycestovala před 10ti lety po druháku na ekonomce a už se nějak zapomněla vrátit. Zato se tam vdala a jak už to v pohádkách bývá, na řadu přišlo i dítě- teda vlastně hned dvě- dvojčata Olivie a Sabrina, touhle dobou něco okolo 2,5 let. Holčičky už touhle dobou začínají celkem zvesela klevetit, ale bohužel spíše anglicky než česky a občas i španělsky, protože teď mají španělskou chůvu. Už začínáte asi tušit, kam tenhle příběh spěje...Po pár telefonátech (včetně hovoru s manželem Ericem- to už bylo jinčí kafe, než naše krásná a srozumitelná čeština:)) a po několika mailech jsme došli jak se říká k vzájemné dohodě:))

Bohužel vycestovat do USA není jako jet lyžovat do Alp, a tak to obnáší hodně papírování. Nedá se tam jet jen tak na blind (dobrodružné povahy můžou zkusit proklouznout přes hranice s Mexikem, nebo třeba připlavat z nějakýho ostrova, ale údajně je to celkem o kejhák:))- my jsme volili jemnější a hlavně jistější cestu, našli jsme agenturu, která funguje v USA a má pobočku i u nás. V našem případě si nemůžu vynachválit CulturalCare, kde jsou jednak strašně ochotní a taky to tam celkem odsejpá, i když těch papírů je mrtě- reference, potvrzení o zdraví, o mým charakteru, psychotest...k tomu dopis a fotky a ještě určitě něco. Já to měla jednodušší, že už jsem byla "pre-matched" s my host family, takže jsem to mohla i tak trochu odfláknout:))

Momentální fáze, ve které se nacházím, je čekání na pohovor na ambasádě, kam jsem se mohla přihlásit poté, co mi z agentury poslali další kupu lejster. Je pravda, že vyplnit přihlášku na netu byl trochu oříšek, ale snad jsem to zvládla. Miliony otázek včetně toho, jestli jsem členem teroristické skupiny, jestli beru drogy, jestli a kolikrát už mě vyhostili, jak často chodím na záchod (ne, to tam nebylo, ale ani by mě to myslím nepřekvapilo:))...no a tak...Jedu tam 14., tak snad na mě budou hodní, vzhledem k tomu, že nás mají za hodinu odbavit takhle 45, tak asi nepůjdou po detailech, ale třeba mě překvapí. Každopádně s sebou musím mít opět tunu papírů a taky pas (ten mi snad vrátí, pač stál 600 :) - vlastně to platila mamka, tak dobrý).

No teď už nevím co psát, asi napíšu až bude něco nového, třeba až dostanu doživotní zákaz vstupu na americkou půdu:)

Jinak nevím jak moc chyb tu najdete, tak je tam radši ani nehledejte a taky nejsem zrovna kamarádka s technikou, tak spíš zkouším, jak to bude celé fungovat.

Ciao