Znáte to, den jako malovaný, obloha bez mraků, teploty nad třicítkou...to přímo vybízí: Pojď a neseď doma, užij si ten den jak nejlíp umíš!!! Skoč bungee, nasbírej 10 litrů borůvek, utrať nehorázně moc peněz, hlavně neseď doma!!!

Tak schválně, kdo z vás uhodne, co jsem dnes dělala....Těm co tipují, že jsem celý den seděla doma provolávám bravo a hlasitě tleskám:)) Celý den sama se sebou, je tedy jasný, že se na mě nepřítomnost čehokoliv dalšího, kohokoliv dalšího s čím, kým by se dalo komunikovat podepíše. Je mi teskno a přímo toužím hrát si se slovy a vytvářet sáhodlouhá souvětí a jelikož netrpím samomluvou odnesete to vy:)

Obecně není moc věcí, které mi dokážou zkazit den, nepočítám-li bolest hlavy, nedokážu specifikovat cokoliv dalšího. Pravdou ale je, že je pár věcí, co člověka dokáže tak trochu rozladit. Tak třeba když zapnete icq a v seznamu nemáte jediný kontakt....to je přinejmenším zvláštní a nemůžu říct, že bych si s tím nelámala hlavu. Vysvětlení přišlo ale brzy, dnes odpoledne se na obrazovce obejvil nápis: někdo se přihlásil k vašemu účtu z jiného pc! Říkám si jakto? A kdopak to asi byl? A byl to ten, co mi ty kontakty vymazal? A vymyzal mi je zase, když jsem je tam pracně hodinu dohledávala? No nevymazal, asi nebyl natolik bystrý, aby zjistil, že všechny kontakty se dají najít v historii a naštěstí nebyl natolik bystrý, aby nedejbože změnil heslo, takže jsem ho musela změnit já. Změnila jsem ho radši všude, protože neholduji složitostem a měla jsem všude stejný. Výsledkem toho je, že se všude přihlašuju asi tak napopátý než si vybavím, co kam patří a to už nemluvím vůbec o tom, jak je těžký ty hesla vymýšlet...

Ale to není jediná lahůdka dne:) Ráno vstanete, s očima zalepenýma poslepu projdete chodbou, samozřejmě zapomenete, že jste večer nafukovali kolo, které už se pak samo jaksi neuklidilo, takže při následném střetu si div nevyrvete řasy z víček, jak rychle najednou ty kukadla otevřete. Takže už při plným vědomí jsem došla do koupelny, abych s hrůzou zjistila, že nad pravým obočím je něco, co velmi připomíná miniaturu Vesuvu. Ale ne, puberta se hlásí...člověk by mávnul rukou, kdyby mu bylo 14, 15...ale ve 21...ach joooo. No co víc k tomu říct, je to naprd, zamaskovat to pořádně nejde a chlubit se s tím člověk nechce, takže důvod proč dnešek vyhlásit dnem postele a knížky. Nakonec se to vlastně hodilo, musela jsem přece hledat ty kontakty:)) K večeru jsem se odvážila vyjet aspoň na nákup, to víte maminka už je druhý týden na dovolený, takže doma je lautr prd k jídlu a hlad člověka dokáže přimět k nevídaným věcem, aspoň mě teda jo:) Já, kuchyní nepolíbená, jsem vytvořila s velkým úsilím krtkův dort, tak se těším, jaký úspěch zítra sklidím. Doufám, že Vesuv zahlásí ústup a já budu moct taky vyjít ven z domácího vězení:)

No a co Amerika? Jakpak se tam asi mají a jak se na mě chystají? Koukám, že jim v Kalifornii trošku hoří, aby bylo vůbec ještě na co koukat až dorazím. Tři týdny vážení, tři týdny v našem krásným Česku, víc ani ťuk. Trochu dochází odvaha, tak jestli máte někdo nadbytek, sem s ní. Minulý týden ve čtvrtek jsem byla naposledy v Brně v agentuře, čekala jsem sáhodlouhý rozhovor, jak to teda bude, takže mě trošku zarazilo, když jsem byla už za 10 minut pryč, ale ono vlastně načpak to protahovat, když je všechno tak jasný jako facka. Sednete do letadla, tam budete rok a pak šup zpátky. To je přece easy a jakýpak oplejtačky okolo toho:)) Teď se asi začnu hystericky smát:)))))

No ale je pravda, že ta 10timinutovka, byla na informace a papíry bohatá, takže už třeba vím, co budu dělat v New Yorku. Rozuměj, ještě to nevím, ale můžu si to přečíst a víte co, já to kvůli vám udělám:) No pááááááááni, snídaně je už v 7!!!!!! Co z toho plyne? Že nebudu snídat:)) A co tu máme dál? Škola, škola, škola, škola, škola- nevypadá to na pestrý program:) Kromě pár chvilek na jídlo budeme někde zavřený. Až teda třetí den, což je pro mě čtvrtek, to přijde malé oživení, odpoledne nás čeká výlet po NY a následný...pozor....tříhodinový rozchod...fíha. Já teda nevím, co si od toho mám slibovat, nás tam někde vysaděj a běž si někam když to tam neznáš, ještě bude večer, tam samej cizej. Moc bych se nedivila, kdybych tam ty tři hodiny prostála v obavě, aby mi pak neujeli. Ale když to zvládnul Kevin, tak na tom přeci nemůže bejt nic složitýho. On měl sice tátovu kreditku, ale já mám za to orientační smysl orientačního běžce, znalost angličtiny rodilého mluvčího a bezprostřednost 2letého dítěte...doufám, že jste teď pochopili, že kecám:) Jak to nakonec bude se určitě dozvíte...I promise.

A co mě čeká teď? Kufr...ten totiž nemám a s igelitkou to prý nejde. Takže vyrazím do města ačkoliv netuším, kde se kufr kupuje, asi v nějakém kufrářství. Dostala jsem poučky, jaký by asi měl nejlépe vypadat, ale mě bude stačit, když bude hezkej:) Ne moc, aby nepoutal pozornost, ale na tak málo, aby se s ním člověk bál mezi lidi, prostě roztomilej kufřík, do kterýho se narve všechno, snad nebude tak těžký nějaký takový sehnat.

Ale ne, to jsem se zase rozepsala, to vás upřímně lituju:) Tak já zase někdy něco napíšu, dnes to asi není úplně ono, ale na dvojce dávali dokument o Habsburcích, tak mi to furt rušilo myšlenky.

Adios lidičky:)