Zprávy:

                                               Právě vrcholý léto...

 Teplý vzduch se tetelí nad chodníkem a vzduchem poletují drobné kvítky ze stromů. Léto jak má být. Ještě pořádně nevím co budu dneska dělat a tak zkusim obvolat pár svejch nejlepších kámošů a půjdem dneska večer někam pořádně pokecat a zapařit. Nechci být pořád zavřená doma a poslouchat matčino kázání, jak na každym rohu číhá nějakej uchylák a jak sou v noci ulice nebezpečný, proto každý večer mizim oknem v pokojíku vstříc nočnímu životu. Před tím se ještě nezapomenu rodičům zmínit jak moc sem unavená z toho všeho učení a že si pudu dneska opět brzo lehnout, pro autentičnost nezapomenu pořádně zívnout.
Konečně zhasíná světlo v ložnici u rodičů a já se můžu připravit na noční pařbu. Obvolala sem co nejvíc mejch nej kámošů a všichni mi slíbyli ,že dorazej, tak sem zvědavá. Nikdo se mě neptal, co se stalo, že můžu ven, všichni už totiž věděj , že se každej páteční večer vypařim:)

Hodím na sebe lehkej make-up( ne že bych to potřebovala) a na sebe sexy modrou blůzu s vyzívavim výstřihem. Matka by mi tohle sama nikdy nekoupila, podle ní bych v tom vypadala jako děvka. Podle matky každá dívka, která má výstřich, minisukni je děvka. Proto každejch čtrnáct dní razim na brigády a oblečení si kupuju sama. Mám pocit, že v mim věku je zapotřebí trochu rebélie v rodičovský autoritě.

Je jedenáct pryč a já razim ve světle pouličních lamp směrem ke klubu s příznačným názvem: San Francisko. Neni to nic nóbl, ale hlavní je atmosféra pohody a zábavy, která tady vládne. Pomalu vyhlížim svý kámoše a zachvíli už všichni sedíme u jednoho stolu a objednáváme něco k pití. I když nevypadáme na plnoletý, barman to toleruje, je to totiž jeden kluk od nás že školy, má krásný čokoládově hnědý oči ale na mě je moc stydlivej, od někoho sem slyšela, že se mu líbim ale nebyl schopnej mi to říct do očí a vždycky, když sem na to chtěla nějakym způsobem navázat řeč, sklonil hlavu a změnil téma. Možná že to ze sebe  jednoto dne nějakym způsobem dostane, kdo ví.

Popijíme a tlacháme o všem možnym, probíráme rodiče, školu, maturitní ples, a učitele........

Asi tak po hodině konverzace mi moje kámoška šeptá do ucha:“ vydíš toho týpka u baru?,, Celou dobu na tebe kouká a směje se....myslim že tě balí a posuď sama, že neni k zahození?! A měla pravdu, předtim sem si toho nevšimla, protože sem byla zabraná do rozhovoru a nevnímala sem dění kolem a abych pravdu řekla , už sem byla taky mírně opilá, když sem trochu spozorněla, vyděla sem, jak se na mě nenápadně dívá. Byl to kluk, tak 27, vysokej ,štíhlej brunet, prostě jeden z těch typů co se jim mezi náma řiká šampóni...Řekla sem si že do něj pudu a nenápadně sem se zvedla, že půjdu na toaletu a přitom sem kolem něj prošla s vyzívavim pohledem jsem zahnula k WC. Toho si určitě musel všimnout, jedině že by snad byl slepej ale i tak by si toho musel všimnout, to prostě nešlo přehlídnout.

Na cestě zpátky z WC sem obratně vyndala z kabelky cigaretu a naznačila mu tak, že si pudu ven zakouřit. Ve skutečnosti nekouřim ale sváteční kouření patří mezi rebelie v mim seznamu, kterym sem chtěla naštvat rodiče.

Vyšla sem ven a chvíli čekala. Jestli zachytil můj signál, určitě přijde. Za chvíli sem uslišela skřípení dveří a když sem se ohlédla venku stál on. Přes ramena měl přehozený tmavě modrý sportovní sako. Přešla sem do útoku a zeptala se, jestli nemá oheň. Když na to vzpomínám, v tu chvíli sem musela vypadat jako naprostý idiot, protože jak sem byla kapku přiopilá, neuvědomila sem si , že venku už čekám přes půl hodiny a to s nezapálenou cigaretou....Pohotově vytáhl kovově stříbrný zapalovač a zapálil mi mou cigaretu. Po pár tazích sem toho musela nechat, protože jak sem nebyla zvyklá kouřit, začala sem se dusit. Po chvíli mi nabídl sako, že je chladno, přívětivě sem poděkovala a dala se s ním do rozhovoru. Doslova sem vysela na každém jeho slovu, vyprávěl, že je v tomhle městě poprvé, i když sem mu tak úplně nevěřila, tahle finta na holky už je totiž pěknou dobu provařená.,,Promiň, právě sem sem přijel a neznám to tu, mohla bys mi prosim říct, kde je tady nějaká dobrá kavárna?“ Nevim na koho tahle finta v tuhle dobu ještě zabírá...Řekla sem mu, že se musim vrátit dovnitř, že na mě přátelé čekají. Schválně sem si nechala jeho sportovní sako přes ramena a šla sem si sednout zpátky k přátelům. Konverzace plynula pomalu dál, když mi barman s čokoládovýma očima přinesl sklenku šampaňského s tím, že je to prý od majtele toho saka co mám přes ramena. Pohledem směrem k němu sem mu poděkovala a se sklenkou v jendé ruce a se sakem v druhé sem se vydala jeho směrem, i když se musim přiznat, že mi to činilo mírné problémi, vzhledem k tomu kolik sem toho vypila.Nicméně sem dorazila k baru kde seděl a podala mu sako se slovem díky a už sem chtěla odejít, když mi nabýdl, jestli bych si sním nedala drink. Ta věta na mě zapůsobyla jako elektrický šok. Otočila sem se a přisedla k mému hostiteli...Dlouho sme si povídali, připadalo mi divné, že on nepije a mě pořád objednává další a další drink, ale jak sem byla opilá, tak už mi to bylo jedno. Po nějaké době zaplatil a pozval mě k sobě do bytu. Mohla sem odmítnout s tím, že to byl hezký večer s milou společností ale že už bohužel musím jít domů ale neudělala jsem to. Nasedla sem k němu do sportovního auta a nechala se odvést neznámo kam. Najednou se mi chtělo spát, připisovala sem to tomu, že sem moc pila a že je tak pozdě a tak sem si řekla, že mu snad nebude vadit, když si na chvíli trochu zdřímnu.

Probrala sem se v posteli. Hlava mě šíleně bolela. Když sem se chtěla pohnout nemohla sem. Tohle zjištění mě okamžitě probralo. Když sem se otočila, zjistila sem, že sem připoutána k postleli. Co se to děje a kde to sem?? První co mě napadlo, bylo, že sem byla tak opilá, že mě můj doprovod odvezl domů a jednoduše zazvonil na mé rodiče, s tím ,že jim vede úplně opilou dcerušku a matka když mě uviděla naprosto opilou se šaty , které podle ní nosily jen děvky, rozhodla se mě přivázat k posli  abych už nikam nemohla utéct, když sem se ale rozhlédla pozorněji, tohle nebyl můj pokoj. Zdi byly oprýskané a omítka na některých místech již zcela chyběla.Moje oči si ještě tak docela nepřivykli náhlemu přívalu slunečního světla , jediné co vnímám je kužel slunečního světla, který prochází škvírou mezi hustými závěsy. V hlavě se mi míhají vzpomínky na minulí večer, který sem strávila ve společnosti mladého galantního muže, když nad tím tak přemýšlím, ani nevím jak se vlastně jmenoval. Po chvíli ,co mé oči přivykli na sluneční světlto se v dálce začalo rozpoznávat obrys lidské postavy, myslela sem že sem to včera v noci asi s tím sexem trochu přehnala a všechen ostych šel stranou, to snad ne, takovej trapas, jak to asi vysvětlim mýmu doprovodu? Že mám ráda sado maso? Asi těžko, a vůbec, proč jestli včera v noci něco bylo, proč si na nic z toho vůbec nepamatuju? To sem byla tak šíleně opilá nebo co??

Postava vystoupila ze stínu pokoje a já v ní spatřila můj doprovod, který byl včera tak okouzlující a jehož sem se snažila včera tak okatě zbalit. I když myslim, že on se  taky moc nesnažil zamaskovat a dával svoje úmysly dost najevo....Jeho výraz však nebyl okouzlující a usměvavý jako předešlý večer ale najednou sem v něm nemohla poznat nic z člověka kterého sem včera tak okatě balila , protože sem si myslela že už sem dospělá a tak si to dokázat sobě i svým rodičům, že na to mám. Jeho výraz vyjadřoval opovržení a pohoršení , ani sem nemohla uvěřit že tenhle pohled patří mě, byl plný nenávisti a zloby. Než sem stačila říct slovo, doprovod promluvil.,, Děvky jako si ty by měli zavřít a vystěhovat na konec planety. Jako si ty rozvracej rodiny štastně ženatejch mužů s dětma. Nevěřila sem, že tohle všechno od nenávistných pohledů až po tyhle nesmyslný výčitky mohlo patřit mě. Schválně sem přece nevyhledávala ženáče abych je potom odvedla od rodiny, panebože je mi teprve 17, na tohle mám ještě čas. To ale na můj doprovod evidentně ani trochu nezapůsobylo. Pořád na mě chrlil svoje výčitky, vůbec nevim, kde se to v něm bralo, takováhle zlost.....V tu chvíli sem si vzpoměla na matčina slova, kdy mi říkala, že si mám dát venku pozor , protože na každym rohu na tebe čeká dábel. Dábel ale neměl jen tu ohavnou podobu, v podobě slizkého neupraveného muže, co se na vás dívá chlípným pohledem, ale že se dábel také může skrývat pod nevinou maskou gentlemenství, pozornosti a andělského vzhledu ale tohle všechno byla jenom dokonalá maska....ale to už sem si v tu chvíli neuvědomila. Podlehla jsem jeho vzhledu a chování..

Bála sem se. Nebyl to ale ten běžnej strach, kterej mám, třeba když se bojím aby moje matka nepříšla na moje noční útěky za svobodou. Tohle byl strach o život. O svůj život. V tu chvíli sem nevěděla co mi chce, proč si vybral zrovna mě, jestli to byla jen náhoda, nebo předem naplánovaná akce, jestli mě chce zabít...........nevěděla sem, jediné co sem věděla a pocitovala do morku kostí byl strach o svůj život. Vyčítala sem si , že sem byla tak blbá, že sem naletěla, že sem nebyla schopná prohlídnou tuhle masku a odkrýt pravdu.

V duchu sem volala o pomoc, ne jmenovitě, jen sem si z celýho srdce přála ,aby někdo přišel a odvedl mě. Odvedl mě pryč od tohodle všeho, hlavně od tohodle šílence. Ještě sem byla pod vlivem drog, co sem dostala nejspíš v tom baru do pití a proto se mi chtělo tak strašně spát. Případala sem si bezmocná a plná strachu co bude dál.......

Ve sletu několika málo okamžiků, které se mi jevily jako film, který někdo rychle přetočí se něco stalo a já cítila volnost, najednou už sem nebyla připoutána k posteli želízky a mohla se volně pohybovat.Ocitla sem se v nářuči muže, kterému sem neviděla do obličeje nebo sem spíš kvůli doznívajícím účinkům drog. Jediné co sem viděla ,byly čokoládové oči, které sem ihned bezpečně poznala. Najednou sem po celém těle cítíla zvláštní pocit, pocit co mě celou naplnoval, pocit bezpečí.

Později sem se dozvěděla, že můj zachránce byl onen kluk s čokoládovýma očima z baru, který už tak dluho se mi snažil říct, že se mu líbím. Řekl mi ,že už od začátku se mu ten chlápek nezdál a když viděl, že mi něco dává do pití, rozhodl se nás sledovat a když sem dlouho nevycházela z domu, tušil, že se něco stalo a přišel. Tohle gesto mu nikdy nezapomenu a řekla sem mu, že  takhle mi vyznal lásku jak nejlíp mohl.

Uplynulo mnoho času a dnes to budou tři roky od této události a tři roky, co spolu chodíme. Sem štastná a moje matka taky, Patrik jí připadá jako férovej a slušnej kluk, ne jako ti ostatní a dokonce s nim můžu chodit v noci ven za zábavou.:)

Tenhle příběh ale mohl dopadnout úplně jinak a já sem mohla bejt pod drnem. Dávám si dobrej pozor na lidi, který mi posílají drink a posílám je spět se vzkazem, že děkuju ale nepiju:) Ted už vím, že zlo nemusí vystupovat jen jako něco odporného ale i jako něco s adnělskou tváří a s dokonalou maskou přátelství a gentlemenství.

Pochopení

Vztek a nenávist

Stačí myšlenka, slovo snad,

kameny začnou praskat,

hvězdy z  nebe padat.

Svět kolem tebe zčerná,

barvy zmízí,

lidé v loutky se promění.

Hroutí se vše,

co případalo ti jak dnes,

už nepotřebuješ radu,

myslíš jen na odplatu.

Oko za oko,

zub za zub,

boles za bolest.

Pak stalo se ale něco,

co závoj nenávisti z očí ti odkrylo.

Stačí myšlenka, slovo snad,

kameny se zcelí, hvězdy zas na nebe se vrátí.

Stačí jedno jediné slovo...promiň,

snad, je mi to líto a vše je odpuštěno.

Svět zas híří barvami,

lidé, loučí se s loutkami.

Stane - li se to často,

pak už nestačí jediné slovo.

Slova věty tvoří, věty souvětí,

to však už nebude lítostný dialog,

byť jen dlouhý, omluvný monolog.

Vášeň

Vášeň je pohled, letmý odtyk při nemž se zachvěješ,

tvé srdce se rozbuší, tep se zrychlí  a ty se třeseš,

ve vzduchu vysí cosi, co předpoví ti co jsi.

žádáš polibek, dotyk, cítit dech toho druhého,

Vědět, že slova jsou jen zbytečný přepych,

bojíš se, že tohle skončí a zbude jen sen,

sen, co se ti zdál, sen co jsi žil.

Chceš být s ní, líbat jí, dotýkat se jí a cítit její dech

pohledem si pocity vyměnit a ruce proplést,

cítit její parfém, vuni těla a odprostit se zcela

od života svýho, od těla mího.

pocity nechat volně plynout a  s pohledem jejím se minout

rukou jemně dotknout se

a nad starosti světa povznést se.

čas zastavit a svou Julii na rty políbit.

.

Válka - Mnoho otázek, málo odpovědí

Válka většinou začíná doměnkou a mnohdy končí omylem. Jenže takovýto omyl, v jehož jménu je vedena válka znovu nevrátí život tisícům nevinných dětí. Kdyby jste se zeptali nějakého dítěte, v zemi kde zuří válka, pravděpodobně by vám odpovědělo takto:

´´Proč mám já trpět za neschody, nebo problémy jiných?,,říká osmi letá Lajla, kterou nedávno válka připravila o oba rodiče. „K čemu mi jsou vojáci OSN, když vím , že v mé zemi vládne válka a strach? Když vím, že nemůžu jít do školy aniž bych se nebála, že se stanu terčem nějaké zbloudilé kulky? K čemu mi jsou všechna ta omluvná slova, když se za ně jídlo nekoupí a domy nepostaví? Proč musím  platit za to, že se nějací důležití lidé nedohodnou? Oni přece i potom budou mít co jíst a budou mít kde bydlet a nejspíš nepřemýšlejí co bude zítra. To já musím utíkat z domova i když jsem nic neudělala, protože už tam není bezpečno. Nikomu jsem nic neudělala a ani mí lidé tak proč máme teď utíkat ze země kde se narodili naši rodiče a předkové? Pořád se ptám, kdo dal jednomu muži takovou moc a právo měnit lidské osudy a dějiny naší země?“

Na tyto otázky by politik jen těžko hledal odpověd. Možná že by odpověděl, že život musíme brát takový jaký je, jenže to je chabá odpověď pro všechny ty rodiny co ve válce ztratili své blízké, domovy a přátele...Většina lidí říká, že válka se vede ve jménu spravedlnosti, ale kde je ta spravedlnost, když všechno skončí? Je snad v tom, že se země po prohře podrobí výtězné zemi a konečně bude poslouchat? Kdo ví...

Tento smyšlený příběh má ukázat častou zbytečnost dnešních válek. Dodnes např. neumí americký prezident vysvětlit proč v Iráku nejsou zbraně hromadného ničení, když právě on kvůli nim začal válku v Iráku? Jaký měla válka smysl, když ani muž který ji začal, nedokáže uspokojivě obhájit důvod toho všeho? Proč si většina lidí myslí, že zbraně hromadného ničení byla jen zástěrka pro získání moci nad zemí s velkými zásobami ropy? Kdy ví...

Svatý Valentýn

Sv. Valentý,, den, kdy si lidé vyznávají lásku a kdy dávají celému světu navědomí, že právě oni dva se nejvíce milují. Nemám moc času, zachvíli u nás zazvoní můj kluk Alex a půjdem ven. Strašně se těším, protože jedna z věcí kterou opravdu miluji je kromě Alexe procházky s ním. Dnes se těším dvojnásob, protože venku sněží. Hodím na obličej lehký make-up abych se Alexovi líbila a spěchám se oblíkat aby nemusel zbytečně dlouho čekat.

Rázem se rozezvoní telefon.Přišla mi esemeska a v ní stálo: Pospěš si poklade, tvůj princ na tebe čeká....Na nic nečekám a běžím rychle po schodem dolů, kde už na mě čeká Alex. Obejmu ho a na uvítanou mi dá ten nejsladší polibek co sem od něj kdy dostalala. Na nic nečekáme a jdeme se projít do parku ruku v ruce vstříc zasněžené prírodě.....Alex mě pozve na romantickou večeři do indické restaurace. Ví, že indické jídlo je moje nejoblíbenější a jednoho dne bych se s ním chtěla podívat do Indie a Nepálu...tuhle cestu plánuju od té doby, co jsem Alexe poznala. Netuší, že už tyhle prázdniny se mi sen splní a konečně s ním pojedu, ale zatím je to překvapení.

Den pomalu končí a jdeme pomalým krokem zpět k mému domu. Najednou se Alex zastaví pod pouliční lampou a z kapsy vytáne malou červenou krabičku a v ní prstýnek s temě modrým kamínkem se slovy, Miluji tě..Nevim co mám říct a tak ho místo toho políbím. Jsem tak štastná jako ještě nikdy. Hlavou mi běží spousta myšlenek o mě a Alexovi.

Alex na rozloučenou na mě zabliká  a odjíždí domů. Pomalu kráčím po schodech nahoru k našim domovním dveřím a už se těším ,až tohle všechno budu vyprávět mamce. Cestou do pokoje ještě píšu Alexovi smsku a děkuju mu za nejhezčí den , který sem s ním mohla strávit. Do postele ulehám s hlavou plnou myšlenek a snažím se brzo usnout, protože zítra musím brzo vstávat do školy. Přemýšlím co na to řeknou holky ve škole, až jim tohle všechno zejtra povim.

Už zase zvoní ten trapnej budík. Dlouho se přemáhám ale nakonec vstanu a ještě celá rozespalá koukám z okna ven. Včera pěkně mrzlo a tak se na protějším domě udělaly na okapu rampouchy. Jenže co je to platný, všude je mlha jak blázen, počasí nic moc a tím spíš se mi nechce z vyhřátý postle ven do školy. Vim že musim a tak nakonec vstanu a mířim do koupelny se zcivilizovat a převlíknout do školy. Musim si pospíšit, nebo nestihnu autobus a zase přídu pozdě do hodiny a to si nemůžu dovolit, už párkrát sem takhle zaspala.

Naštěstí řidič na mě čeká a tak dobíhám a celá udejchaná se propadám do sedadla u okna. Normálně bych se koukala cestou z okna ale protože je ta šílená mlha tak jen koukám před sebe.

Konečně autobus staví před školou a já razim vstříc vzdělávání, ale kde je Katka s Lenkou? Měli sme přece sraz před školou??? Do háje , zapoměla jsem , že máme dneska třídnickou hodinu a začínáme o hodinu dřív. To bude malér, zase du do hodiny pozdě a ještě ke všemu máme naší třídní. Cestou běžim a oddechuju a mezitim přemejšlim, jak bych se z toho všeho vylhala.

Celá udýchaná rozrážím dveře od třídy, na jazyku připravenou perfektní omluvu proč jdu zase pozdě.Čekám nával slov typu, zase pozdě, škola neni holubník ale nestačim říct ani dobrý den a naše třídní už je u mě a vede mě do ředitelny. Tak to bude malér, věděla sem že to bude malér ale že pudu rovnou do ředitelny, tak s tim sem nepočítala. Teď musim ještě rychle přimyslej nějakou lepší výmluvu ale nějak mi to nejde a na mysl mi přichází jenom vzpomínky ze včerejšího dne s Alexem.

Konečně dorážíme k ředitelně, kde nás paní sekretářka vede k panu ředileli. Naštěstí máme férovýho ředitele tak spolíhám na smutný oči a na omluvu s tím, že už se to nestane. Už se chystám vysvětlovat to, proč sem už po několikáté přišla pozdě, když v tom si všimnu, že v koutě kanceláře sedí má matka. Hlavou mi prolítne jediná myšlenka: Tak tohlehle je mega průser...Když se ale pozorně podívám na mou matku, zjistím , že má zarudlý oči , nejspíš od pláče. Tak teď už opravdu ničemu nerozumim. Ale jak se v moměntě ukáže, to , proč sem byla předvolána k řediteli nejsou moje pozdní příchody.

 Potom , mě ředitel vyzve, abych se posadila a začne vykládat. Moc ho nevnímám a přemýšlím, co mi na to řekne Lenka s Kátou, až jim povím, co sem včera prožila s Alexem a určitě nezapomenu vypíchnout to, jak sme stáli pod pouliční lampou. Najednou zpozorním, protože ředitel začně vyprávět o Alexovi a něco o tom, že měl včera autonehodu nebo co. To neni možný, vždyť sem s ním včera byla, dodávám. Ale když se podívám na matku a z jejích očí začnou týct slzy, pochopím co se doopravdy stalo. Prý bylo na silnici náledí a Alex zdřejmě nezvládnul řízení a jeho auto skončilo ve svodidlech. Po tváři se mi z ničeho nic začnou kutálet obrovské slzy a ne a ne to přestat. Najednou cítim, že už to nejsem já, bez Alexe sem poloprázdná. Ředitel se mě zkouší ještě utišit, protože matka toho neni schopná...Jeho slova už nevnímám a hlavou se mi choní jedna a tatáž otázka: Proč??? Proč já a  proč on?? To neni možný, vždyť..............................................

Pomalu se s matkou zvedáme z kožených křesel a vycházíme z ředitelny. Matka mě odvede domu, kde pravděpodobně několik dní zůstanu. Máme namířeno přes silnici na druhou stranu, kde má matka zaparkovanou temě modrou škodovku. Při pohledu na ní , se mi vybaví prstýnek s kamínkem téže barvy a dávám se znova do pláče. Musím zastavit, protože přes slzy téměř nevidím. Matka zatím přechází silnici k našemu autu. Mezitím si usuším slzy do rukávu ale k ničemu to není, protože se mi do očí derou další. Pořád cítím na rtech Alexův polibek. Přecházím silnici, a najednou vidím jak na mě troubí nějaké auto, abych mu uhla v cestě.Můžu uhnout ale  v tuhle  chvíli  nechci, můj život už nemá bez Alexe žádnou cenu a možná, že se s ním dokonce tam někde setkám.. Už jenom slyším usilovné troubení, pískání brzd a pak cítím tupý náraz do mého těla. V dáli zaslechnu ještě matčin vyděšený hlas.Možná, že kdybych měla ještě jednu šanci si to rozmyslet, asi bych tomu auto uhnula, protože takouvou bolest jako sem cítila já ze stráty Alexe tak dvojnásobnou bolest cítila matka , když přišla o mě, svoji dceru a o Alexe, kterého začínala brát jako, kdyby patřil do naší rodiny. Bohužel už nemůžu. Jediné co můžu, je se koukat, jak moje matka uklízí z mého pokojíku naše společné fotky s Alexem a moje. Vše skládá do krabic na kterých jsou jasně zřetelné mokré skvrny od slz.

Svatý Valentýn

Sv. Valentýn, den kdy si lidé  vyznávají lásku. Za chvíli mám schůzku s tou mou a už se nemůžu dočkat. Sára je užásná, vždycky když se na mě podívá těma svýma zelenýma očima, strácím zemi pod nohama. Radši už razím ať zbytečně nečeká. V plánu mám pozvat ji na romantickou indickou večeři, protože tuhle má ze všech jídel nejradši. Jejím velkým snem je, jednou se podívat do Indie a Nepálu.

Když přijedu před její dům, pošlu jí romantickou esemesku, chci, aby si tenhe den co možná nejvíc užila. Zachvíli slyším hlasité kroky po schodech a předemnou se objeví moje Sára, dám ji ten nejsladší polibek na uvítanou a pak se jdeme projít do parku. Když jí pozvu na romantickou večeři, je celá štěstím bez sebe. To ještě neví, že mám pro ni opravdové překvapení. Nedávno sem jí vybral prstýnek s temně modrým kamínkem, doufám že se jí bude líbít.

Den se pomalu chýlí ke konci a jdeme pomalu k jejímu domu, najednou zastavím pod pouliční lampou a z kapsy vytáhnu sametově červenou krabičku s prstýnkem se slovy, miluji tě........

Sára neví co má říct a tak mi dá polibek a dá si opravdu záležet. Celou štastnou ji doprovázím až k domovním dveřím a na rozloučenou na ni zablikám autem. Myslim že se mi to povedlo, a že Sára je opravdu štastná, ostatně já taky.
Jedu pomalu domů, musim dávat pozor protože mrzne až praští a na vozovce se tvoří náledí. Za chvíli vibruje mobil, když se podívám kdo mi to píše, je to Sára. Píše jak je štastná a že její poslední myšlenka , než usne patří mě.Na obličeji mi to vyloudí úsměv.

Najednou však najedu na zledovatělou vozovku a nezvládnu řízení. Auto se několikrát otočí až pak dopadne zpět na vozovku. Jediné co cítím je teplý pramínek krve z úst. Chce se mi strašně spát. Ocitám se na vozovce a jenom vydím sanitku a hlouček lidí okolo mého auta. Skrz těla zvědavých lidí vidím něčí tělo, snad sem někoho nesrazil a tak se rozběhnu k davu. Z hrůzou zjištuju, že tělo, které bezvládně leží na zledovatělé vozovce patří mě. Nějak mi to nedochází a v hlavě mi nevyvstane jediná smysluplná odpověd na to, co se stalo. ¨

Pomalu si uvědomuju že sem mrtvej. Ale proč nejsem jinde, někde kde se tomu řiká ráj nebo peklo?? Proč tady pořád zůstávám?? Sám nevim, a z těch lidí okolo mi asi nikdo odpověd nedá.

Jediné co mě napadne, je to, že se podívám, jak se daří mojí Sáře a jak tohle všechno vezme.

Aniž bych udělal jedinej krok, pomocí myšlenky se ocitám v Sářině pokoji. Právě ji zvoní budík. Čas stávat do školy. Kdyby  věděla, co ji čeká. Po druhém zazvonění Sára vstává a míří do koupelny. Jako vždy zase na poslední chvíli dobíhá autobus. Přesnost nikdy nebyla její silnou stránkou a do školy už párkrát přišla pozdě. Myšlenkou se ocitám v naší škole, chodíme totiž se Sárou do stejné školy. Vlastně chodily. U vchodu spatřím udýchanou Sáru, jak běží po schodech. Určitě si neuvědomila, že je dneska třídní hodina. Jaký bylo ale moje překvapení, když za pár okamžiků mě míjí spolu se svojí třídní. Asi mají namířeno od ředitelny, Sára si myslí , že je to kvůli jejím pozdním příchodům. Ocitám se v ředitelně, kde už sedí Sářina matka  a proud slz se jí nepřestává téct z očí. Snaží se uklidnit ale moc se jí to nedaří, to už ale sekretářka uvádí Sáru spolu s její třídní do kanceláře ředitele. Podle pohledu Sáry na matku už něco tuší. Po krkolomném vysvětlení ředitele, co se semnou stalo mizí Sáře z obličeje obviklý výraz a střídá ho výraz nepochopení a smutku. Slzy se jí kutálejí jedna za druhou a dopadají na její svetr.

Po utěšování se Sára zvedá a s matkou míří k autku. Sára musí zastavit, protože přes slzy už nic nevidí. Lehce si je osuší do rukávu ale k ničemu jí to není protože po chvíly se jí zase slzy derou do očí. Mezitím vstupuje do vozovky a nějakej maník na ní troubí, at nepřekáží. Sára se jenom ohlédne ale z místa se nehne. Proboha to ne, takhe tenhe příběh nekončí. Jediné co slyším je matčin křik a skřípění brzdy. Auto srazí Sáru v plný rychlosti.....Najednou se Sára ocitá vedle mě. Jen jedno mě napadá, takhle to skončit nemělo.

Štěstí a Radost

Někdy stačí kapka štěstí k moři radosti,

k moři co nikde nezačíná a nikde nekončí,

k moři co  jediným špatným skutkem se v kaluž pláče promění,

Když na plavbu se vydáš,

pak lehký vánek do  ucha ti šeptá,

zda štěstí od radosti rozeznáš.

štěstí je pro alkoholika sklenka vína,

jablko pro Einsteina,

pro matku dítě.

pro přítele mít tě.

Radost pramení z malicherností,

štěstí z maličkostí.

Až mořem radosti popluješ,

na sebe si vzpomeneš,

z čeho tvá radost pramení,

co za tím tkví.

Až do přístavu dopluješ,

ostatním cestu ukážeš,

Dobře však svoje rozhodnutí rozvaž,

a na toho správného člověka ukaž,

Protože pro toho“ kdo neví do jakého přístavu směřuje,

 není žádný vítr dost dobrý.,,

.

SMUTEK

Je krásný den a já jsem smutný,

Mám pocit, že mi nikdo nerozumí,

nikdo mě nepochopí, nepohladí

a neřekne, že to  všechno bude dobrý.

Venku padá listí a z očí slzy mi padají,

listy stromu poletují a vítr mé slzy suší,

připadám si jako Adam na začátku světa,

sám, co ještě nepoznal bytost jménem Eva.

Marně hledám něčí pohled přátelský,

všichni však tváře do země raději zaboří,

chce se mi zakřičet do celého světa,

Jseš tu? Ty, který nazýváš se přítelem mím?

Smutek je pro mě příliš těžké břemeno na mé cestě životem,

proto přenechám ho vrahům, diktátorům ať poperou se s ním,

snad dokážou to lépe než já, já který jsem si zbaběle vzal na cestu

životem balíček s nápisem radost, rozum a štěstí.Vždy´t neříká se

nadarmo, že lidé veselí a rozumní to mají v životě lehčí.