SEN

Nemít žádný sen, sen co se ti zdává každý den,

je jako žít bez duše, lásky a přátel

Když nemáš svůj sen nemáš ani směr

směr , kterým se na cestě životem vydáš,

směr který ti řekne, kdo si a kam směřuješ

nemít sen je jako ztratit touhu po životě, touhu žít a smát se

chtít změnit svět a přitom vzdát se

nemít iluze, nemít myšlenky a jen žít

něžít pro někoho, nežít pro něco , prostě jen žít

Svět nemůžeš změnit pouze zlepšit a andělské slzy křídly osušit

do krve se bít a sen pro každého chtít.
Nikdy nejsi bez viny,  tak odlož kameny.

Nech svět volně plynout a sen se vynout.

Proč........?

Proč zdá se mi svět zkažený a lidi ulhaný......?

Proč zdá se mi že  nevěříš a moji důvěru podvádíš........?

Proč nazýváš se přítelem mím a nad hrobem mím neklečíš........?

Proč láska a zdrada tolik bolí a slzy smutek neodplaví.......?

Proč ze žívota radovat se mám, když mrtvého přítele v náruči mám.......?

Proč neodhodíš masku svou a nepřiznáš tak světu pravdu tvou........?

Proč pořád skrývat před světem se mám když jméno své neznám........?

Proč srdce mé zabolí když o tebe pohledem zavadím........?

Proč i když nejsi bez viny, schýbáš se  na zem pro kameny........?

Proč........?

Protože svět už nezměníš a lži ho nezbavíš........!

Protože víru neznám a důvěru tvou již nezjískám........!

Protože mrtví ještě nejsi a za přítele nazval jsi mě ty........!

Protože nesprávným lidem srdce otvíráš  a jen na slzy spoléháš........!

Protože nové přátele poznáš a život ne prožívat ale užívat si máš........!

Protože za pravdu svou stydíš se a za maskou svou choulíš se.........!

Protože bojíš se světa , pravdy a světla tak začni jméno své hledat a za hříchy své pykat........!

Protože zamiloval jsi se do srdce jejího , co kdysi tvoje bývalo........!

Protože neházím kamenem po tobě ale po stínu svém, který máme všichni v srdci svém..........!

Protože prostě kvůli tobě stojí za to žít........!

Přátelství

Přátelé jsme mi, já a ty,

co mají se rádi a občas zavolají si,

sednou si ,drby vyřěší a pak se smíchem zavěsí.

Na mejdany razíme a skvěle se bavíme,

když totiž  přátele máš, pak život si teprve užíváš.

Přátelství je aktuální věc, dnes, tady a hlavně teď.

Já mám tebe, ty máš mě a

jednou se tomu všemu zasmějem.

Při písemkách dáme k sobě hlavy,

a určitě to dáme  víc než za tři.

Řeknu ti všechno, co už trápilo mě věčnost,

ty dobrou radu mi dáš a zas ruku kolem ramen mi dáš.

I když se nevidíme každý den, neznamená to že neexistujem,

každý toho svého přítele má a na něj často rád vzpomíná.

Poslední den

To ticho bylo k nevydržení a nechávalo men v nejistotě, sprcha začala téct. V tom tichu to bylo jako atomovka ...tohle byl začátek konce...Přemýšlela jsem, co bude. Přčemýšlela jsme ověcehc, který mi dřív nepřišly důležité...Chtěla jsme ještě alespoň naposledy spatřit měsíc a hvězy s úsměvem na tváři. Úsměv se nedostavil.

Už nejsem malá holka, ale jako dítě si přeji, abych malou holkou byla...

Tenkrát jsme se ještě každý večer koupala v teplé vodě... ležela jsem ve vaně hodiny a hodiny...Tenkrát na stole čekala teplá večeře a rodiče se na mě usmívali..Připadá mi to , jako sen...snad je až moc krásnej, ale roznodně by celou tuhle ralitu strčil do kapsy...ralitu, že teď ležím tady...že se stalo to,co se stalo...Snad jsme přemýšlela moc dlouho...jakoby tma houstla, jakoby se obrzovka zmenšovala...Sprcha se najednou zastavila. A v tu chvíli, jako když přijde vlna a protrhne se hráz, tak přsně takhle se začaly všechny slzy drát ven, aby mne úplně dorazily...Jedna po druhé dopadaly na ten špinvavej polštář.....jestli jste někdy slyšely skřípat staré dveřže, možná vám to bylo nepříjemné. Ale tohle skřípání bylo pro mne horší, než kdyby do mě bodalo tisíce nožů...Chvilku ještě chodil po pokoji. Byl nahý..Alespoň to z něho nebudu muset stahovat..řek. že mi nic neudělá...že bude opatrný...že se osprchuje...Ale pořád to pro mě bylo těžký, připadala jsem si odporná, alespoň že se osprchoval...co přijde teď?? Ještě mám možnost jít...Ne!! To už nemůžu...můžu, ale nechci....chci, ale ..to nemůžete pochopit...blížil, zrychlil se mi dech...přibližoval se pomalu, velmi pomalu...možná mě nechtěl vystrašit, ale bylo to snad ještě horší...pomalu ke mně natáhl ruce..posadila jsem se, aby mi mohl lépe svléknout tričko...potom se přiblízil ještě víc a svlékl mi podprsenku...pak mi stáhl všechno ostatní..nebránila jsem se...nasadila jsem mu kondom..

Nebolelo to...nedělala jsem ot poprvé..ale tížil mě takovej blbej pocit... Snad by to bylo i příjemné.. Byl to mladej kluk, hezkej, okolo pětadvaceti...jenže já ho neznala, nemilovala jsem ho a nemohjla sjem se úplně uvolnit ....nemohla sem...byla to snad celá věčnost a už jsem občas i vzlykla..Až bylo po všem, utřel mi slzy...Líbilo se mu to ale zároveň asi cítil trochu lítost...byl to nejzajímavější pocit v mém životě a popsat to asi nedokážu...Možná, kdby se nestala věc, která změnila život mé rodiny...moýná bych tu teď ležela vedle člověka, se kterým jsem si slibovala věčnou lásku...jenže tak to neni...pokazila sme to a už to nemůžu vrátit.....je to hrozná představa...

Peníze mi dal na ruku. Neměl z toho dobrej pocit. A moje pocity??? Hodně smíšený.. Strach, hněv, smtek i radost a ktomu ten těžkej kámen u srdce...Co se to ze mě stalo?? Přišla jsem na místo, kde žijeme už dva a půl roku..Řikejme tomu domov...Někde sem četla, že domov je to poslední místo, kam chodíme, když už mají všude jinde zavřeno...Byl to takovej malej neútulnej byteček..Odemkla sjem dveře. věšla jsem do malé kuchyňky.Matka se na mene podívala těma svýma očima.Kdysi to byli nádherné čokoládové oči...Vždycky pečlivě namalované řasenkou a černou tužkou na oči...občas je zdobily většinou hnédé oční stíny...Teď....je zdobí maximálně kruhy pod očima....Usmála sen a mě tak jako vždycky...Zkusila jsem to taky, ale nemohla jsem, Po tváři mi stekla slza. Všimla si toho...Jen sjsem sáhla dokapsy a vytáhla jsem peníze....A potm stékaly slzy další a další a nemohla jsem tomu zabránit...Dala si dohromady dvě a dvě...Bylo jasné, co jsme udělala... VEdveřích se objevila moje mladší sestra....usmála se na mě...Matka na ni zkřičla, ať jse do pokoje... Jen po mně vrhla sovje nevinná očka naplňěná strchem a zavřela dveře. Matka mi vrazila facku.
Řekla jen jedno...děvku v tomhle domě trpět nebudu. Vytlačila mne vena ta temnou chodbu a zavřela dveře...ptom je ještě jednou otevřela a vyhodila peneíze na podlahu se slovy....tady máš, co sis vydělala....Naposled sjem se na ni pidívala...měla slzy v očích. ale její pohled byl chladný a přísný, což znamenalo, že to všehcno myslí naprosto vážně...Podíval sjsem sre z již dávno vyskleného okna , kteé vedlo z chodnby a mělo výlekd na temnou ulici. Bylo zataženo a chystalo se k dešti....pomalu jsem začala schýet dolů  po schodech...

Kdyz jste v situaci, kdy vaše rodina nemá co jíst, uděláte cokoli...nebo alespoň já jsem to udělala.....to co moje matka nenáviděla a odsuzovala...Den, kdy jsme se naposledy zasmála mi v paměti nezůstal..ale slzy už mám ve tvářích snad vyryté..Ještě napsoeld jsme se otočila k místu, kde býval můj domov. Toulalal smem se v ulicích města. Jen obšas kolem mě někod proše. Nebe bylo krásné...muluji déšž, ale vtuhle chbíli mi déšť k lepší náladě moc nepomoch...Pře třemi lety bych utíkala domů pro fotoaparát abych sito nebe zvěčnila... Přd třemi lety pro mne bylo focení vším...ale před třemi lety bylo všechno jinak...Já jsem byla jiná...veselá a beztarostná...zamilovaná a obklopená přáteli..Prošla jsme kolem banky, míjela jsme obchod, kde jsem nakupovla s matkou.Uviděla jsem cukrárnu, kam jsem chodívala se svou láskou...jako by to bylo čera a přitom je to tak dávno...prošla jsem kolem bandy kluků, kteří si moji přítomnosti zřejmě ani nenšimli...zahnula sjem do uličky doleva potom doprava a potom pokračovala podél řeky..Voda se venině vlnila a na hladinu naážely kapky...Přešla jsem p omostě a pak jsme se zstavila a pozorovala jsem hladinu... Kdysi jsem tu byla s tátou i s mojí malou sestřičkou...sestřčka zakopla a spadla..vzpomínám si, jak ji táta utěšoval a hladil ji po vlasech, objímal ji a sliboval, že ji koupí lízatko. I mě objímal...lale ot už je hodně dávno..Bolest z doby před třemi lety se vrátila..plakala jsem, jako nikdy dřív...Kdyby tu byl táta, bylo by všechno jinak...hlavně bych teď nestála tady...Podívala se zpět do vody...Jakoby s mostem srostla, ale teď, při vzpomínce na tátu, ta vzpomínka ji ničila...chtěla pryč..Nechtěla už stát na tom mostě. Vlastně nechtěla vůbec nic...prostě nic..Jak krásné slovo... a pak ji napdla ta skutečnost, že je na mostě, jen a mostě a voda je hluboká, temná..Lákalo to i její duše byla tmená a její srdce prázdné... Nebyl tu nidky , komu by věřila, koho by milovala...nikdo

Ještě naposled se usmála...

George, otec Emily se zabl 16 . dubna roku  2001, otrávil se plynem ...údajně se hádal se svou manželkou a měl potíže v práci...neunesl to a zabil se.

Emily, hlavní hrdinak tohoto příběhu, se zabila 23. září 2004 sebevražda......nepřežila pád mostu

Sarah, matka Emily, a Elizabeth, sestra Emily zemřely 4. prosince 2004. Sarah nejspíše ze státy dcery a manžela se psychicky zhroutial...o jejím životě od smrti dcery emily nebyl žádné zrpávy...nejdříve oběsila svoji dceru a potom sebe....

                                        PODZIM

Venku prší a já jdu parkem , dešť mě smáčí a lidé okolo na mne divně koukají ale v téhle chvíly už mi na ničem nezáleží. Cítím se jako použitý  a odhozený hadr. Marně přemýšlím kdy jsem byla naposledy opravdu šťastná.....marně hledám ve svých vzpomínkách moment, kdy jsme se opravdu něčemu zasmála a byla šťastná...snad když jsem byla malá a matka mi říkala že svět je krásné místo....to platí pro všechny a tehdy sem si to doopravdy myslela. Teď už nejsem tak naivní. Můj  život je a bylo jedno velké sklamání a odříkání. Už od mala jsem slyšela jenom to nesmíš to nedělej a s ním se nebav....Když vsichni říkají jaké měli krásné dětství já jen mlčím...nebudu přece lhát svým přátelům a říkat že jsem léto trávila s rodiči na Floridě a jak úžasnou jsem měla mámu...vždycky jsem slyšela jen posměšky na mou osobu, na  to jak vypadám, jak se oblíkám....nikdy jsem se nemohla svobnodně nadechnout a jen tak vyjít do města protože jsem ve své hlavě stále slyšela ty posměšné poznámky.......jak to vypadáš, tvoje máma snad skoupila sekáč...promiň, tvoje máma tě vlastně nechtěla a jiné podobné narážky....od života jsem neočekávala mnoho, snad jen trochu lásky a pochopení, které jsem stále neměla. Nikdo nikdy za mnou nepřišel a nezeptal se mě  proč jsem smutná nebo zda mepotřebuju pomoc.....citila jsem se jako  když jsem na tenhle svět přišla omylem a nemám tady co dělat..... mnohokrát jsem si říkalal že to je jen špatný den, že se mi prostě jen nedaří ale těch špatných dnů stále přibývaloZe dnů se pomalu stávali týdny a z týdnů roky....nemohla jsme se pořádně nadechnout aniž bych na sobě necítila něčí zkoumavý pohled....často jsem ve svém pokoji snila o princi který mě zbaví tohodle prokletí a bude mě milovat.....bože jak sem byla naivní....dnes už vím že to byly jen mé toužebné sny, moje přání abych se jednoho dne probudila a zjistila, že tohle byl jen špatný sen..........stále čekám na to až mě někdo probudí....mohla jsem mít všechno, lásku , přátele, milujici rodinu...jen kdybych se narodila v jiném těle v jiný čas...Nemohla jsem jít do města jen tak nakupovat, protože cestou jsme míjela zamilované páry jak jdou spolu a tolik se milují a já přitom věděla že nikdy nebudu moct někomu říct tu otřepanou ale pro mě téměř svatou frazi. miluuji tě......Právě proto se dnes procházím v dešti a promítám si celý můj pokažený život a přemýšlím nad tím jak ukončit mé trápení.....cestou ještě zajdu do sámošky a koupím  žiletky.....moji vstupenku do ráje...od matky vím že sebevražda je hřích ale Bůh mi jistě odpustí....ví totiž, že jsem tu omylem, že do tohodle světa nepatřím...matka mi vždycky když jsme byla malá říkala....holčicko , tam někde venku tě čeká tvůj osud a tvoje štěstí.....jestli už tedhy věděla, že mě opustí  a všem budu jen pro smích a budu si připadat jen jako rohožka o kterou si každý otře své špinavé boty to nevím.

 Domu si nesu svou vstupenku do ráje...povinnost napsat někomu dopis na rozloučenou je u me zbytečná....nemám totiž komu.....doma si lehám do vany a snažim se na nic nemyslet....rozbaluji jednu žiletku a dávám se do díla.. Má poslední myšlenka patří tomuhle světu a to jak nespravedlivě se ke mě zachoval.....zachvíli cítím teplo, to jak mi krev stéká po rukách pomalu do vany...tak přece jsem se  dočkala...přichází to očekávané uvolnění, chce se mi spát a poprvé v  životě se cítím šťastná, štastná že už nemusím žít cizí život.

Opět prší ale já už nestojím v parku a lidi se na mne  nekoukají divně...jsem totiž mrtvá.

Stojím u svého náhrobku a čtu vzkaz do něj vytesaný ´´zemřela mladá  a všemi milována ve věku 17 let. Ráda bych věděla, jestli ten  co vymýšlel text na můj náhrobek věděl něco o mém životě. Protožě jestli by věděl, v životě by takovouhle pitomost nenapsal.

Koukám na cizí lidi  jak se pozastavují u mého náhrobku a čtou si vytesaný vzkaz a jen nevěrícně kroutí hlavou, někteří dodávají: proč, vždyt měla život ještě před sebou.. Poprvé se cítím opravdu svobodná, odproštěna od všech  a všeho..Poprvé mám to co chci.

Opona se zvedá...

Kdyby ses mě zeptal, jak dobře znám své přátele asi bych ti řek, že neznám. Nikdy nemůžeš o někom říct, že už ho dokonale znáš, protože nevidíš za oponu, dke skrývá svoje ryzí „Já“, protože to si každý z nás moc dobře ukrývá. Za oponu toho druhého můžeš nahlédnout jen v těch nej. situacích, kdy se člověk neudrží a svou oponu neuhlídá. Potom na okamžik spatříš jeho ryzí „Já“ bez masky, bez přetvářky, skutečné, takové jaké doopravdy je.

Nikoho doopravdy neznáš, znáš jenom postoj, který k tombě zaujmul. Znáš pouze masku, kterou si herec pro přestvení vybral. Když pljdeš do divadla, taky neznáš herce osobně, ale pouze postavu kterou hraje. Někdy se vám pomocí osudu a štěstí podaří prostřednictvím „něčeho“ nahlédnout za oponu. Kbybych si mohl vybrat, zůstal bych v nevědomosti. Těžko se vyrovnáš s faktem, že člověk kterého si myslíš že znáš, zjistiš, že je jiný, mnohem horší... Chcre to čas připustit si , že lidé jsou herci a život jsou prkny, která znamenají.......

Svět ( jaký, to už musíš posoudit sám=)

LHÁT MÁŠ POVOLENO POZEKDYŽ TIJ JDE O ŽIVOT, MAJETEK NEOB DOBRÉ JMÉNO.....V JINÝCH PŘÍPADECH JSI PRO MNE POUZE OBYČEJNÝ LHÁŘ...          

Odvaha

Co je to vlastně odvaha? Výsada mýtických hrdinů nebo i vlastnost obyčejných lidí....?

Je to vlastnost, kterou v sobě máme všichni a nezáleží na tom, zda si král nebo žebrák, populární zpěvák nebo řidič taxíku, jde jen o to, jak moc jsme ochotní si tuto vlastnost připustit a umět ji správně využít....

Někdo považuje za odvahu říkat lidem pravdu do očí, jiný zase poprat se s nemocí a těžkým životem a nevzdávat se. Pro mne je odvážný každý, kdo se rozhodne podle svého srdce navzdory pohledům druhých lidí a každý, kdo dokáže říct pravdu, protože pravda je na tomhle světě jedna z mála věcí , která je tak žádaná ale každý se jí bojí a proto je tolik trestána. Možná ze strachu co by nám mohla přinést...pravda se v tomhle světě stala pouze frází nikoli slovem označující něco ušlechtilého a proto nesmíme dopostit aby podobný osud potkal i slovo odvaha, protože ta je na tohle světě stejně důležitá jako každá věc, protože i ta nejmenší věc na tomhle světě má svoje poslání a svůj důvod , proč tu je a tento důvod má i tato vlastnost.

Důvod ,abychom si díky ní uvědomily, co pro nás vlastně život znamená a měli odvahu v něm pokračovat....

Lidi co pro mne znamenají Svět...

Včera jsme přemejšlel, co pro mne vlastně znamenají moji přátelé  a uvědomil sem si , že bez nich by se dneska můj svět vešel do krabičky od sirek a ještě by tam zbylo spousta místa.

Pomáhají mi přetvářet můj Svět a stávají se tak chybějícími dílky do skládačky života. Především jim vděčim za spoustu věcí , i za to , čím sem teď.... a hlavně za to, že když mě osud srazí na kolena, je tu někdo, kdo mi na ně zase pomůže....

Tyhle lidičky mám nejblíž u srdce a když už tam někdo jednou je, už tam většinou zůstane napořád...=)

Nemusím je tady jmenovat, protože oni vědí o koho jde....

Okvětní lístky trhám a na tebe lásko má se skrze výkladní skříň dívám.

Koukám na stromy a na sklo píši naše sliby.

Sliby které sme si daly, když jsem se ještě milovali.

Když večer na Valentína řeklas mi, že nestačím ti

a s polibkem na tvář si odešla, na pozdrav  zamávala.

Netuším proč chtěla si víc když miloval sem tě čím dál tím víc.

Neohlédla si se, jen dopis na polštář  položila a potichu zmizela..

Zepředu  rty si s příslibem otiskla , že to nebylo naposledy, kdy sme se milovali. .

Teď hledím na tebe skrze sklo,

na holku, co dělá že nic nebylo.

Rukávem  naše sliby mažu a pochybuju,

že pro tebe kdysi něco znamenaly.

Byla si jako sen , kterému sem nestihl říct sbohem.

Okvětní lísky z ruky mi padají

a já vím, že holka mého života na lásku nevěří.

Sliby do větru se vytratily a v moři času se rozplynuly.

Po škole pomluvy si rozšířila a na hlavu mi popel sypala.

Nejsem troska  za kterou si mě měla, pouze člověk, který tě

bezmezně miloval a ty si ho zradila, podvedla a na kolena srazila.

Nebudu po škole roznášet že si lhářka

a na záchodky k tvému jménu připisovat „ Je to děvka“

Teď vím, co skrývá se za pohledem tvým, zloba , nenávist a lež mezi tím.

Vystřihnul sem tě že života mího a udělám peklo ze života tvýho...........

PS: Až  zkončim v pekle, zeptám se ti tam na místo....

Láska

  Láska je krásná věc, hlavně co se týče tebe a mě.

  Když je ti smutno, pak sem tu já

  co neřekne ti jinak, než mám tě rád.

„Není snad hřích, když zamiloval jsem se do očí tvých“

  Tak za ruku mě vem a na rty mě líbej,

  ať čas se na chvíli zastaví a ptáci zaspívají.

  Jsi moje hvězda na nebi, ráj na zemi.

  Miluji tě jako slzu oceánu,

  paprsek slunce při západu.

  Ne vždy však schodnem se,

  pak koupím ti růži a sejdeme se na pláži,

  vezmu tě za ruku a projdem se po dně oceánu,

  postavíme schody do nebe a pak

  společně po nich půjdeme.

  chceš li vědět co znamená opravdu milovat

  pak zeptej se mě a až budeš usínat, a tvých

  rtů se dotkne lehký vánek, bude to polibek

  odemě pro krásný spánek.