Čtvrtek. Test z matiky. Opravdu by mě zajímalo, kdo tuhle zálažitost vymyslel. Jo, počítat jablka a hrušky. Ale co Pythagorova věta? Na co nám to v životě bude? Teď nemyslím ty, kteří se hodlají dát na aplikovanou matematiku a řešit záhady světa s podobně andělským úsměvem jako Charlie v Číslech. Ne. Myslím nás, obyčejné smrtelníky, kterým matematika přestala dávat smysl už u Pythagorovy věty. Tedy, tu větu samozřejmě chápu, ale chtěla bych poznat toho, kdo ji vymyslel. Koho napadlo v nějakým 3.století př. n. l. čmárat do písku trojúhelníčky a dívat se, co to udělá. Ale budiž pochválen. Můžeme si vypočítat jednu ze stran pravoúhlého trojúhelníku, bezva!!!  Tohle je ještě v normě, ale nikdy by mě nenapadlo, jak účinným mučícím nástrojem může matematika být. Potom se náš drahý stát nemá divit, že se stále zvyšuje počet chovanců v ústavech pro chorobomyslné. Včera jsem se učila na dnešní písemku. Naučit se nazpaměť 10 vzorečků. To nebylo tak těžké, vzhledem k mé polofotografické paměti. Šlo to ovšem do té doby, než jsem začala přemýšlet o tom, na co mi to, při studiu práv (jak doufám),  bude. sin(pí-x)=sinx. Bezva. Silou vůle jsem podobné myšlenky soustředila někam do paralelní dimenze a dál se věnovala sinům a cosinům. (co je to vlastně pí, sinus a cosinus?) Krize začala v době, když jsem začala jednomu ze svých kamarádů, se kterými jsem si povídala na icq a kterému se do jisté míry podařilo udržet mé duševní zdraví (vím, že ti to tak nepřijde, ale věř tomu), napsala: jssssssssssssssem sssssssssssssssinussssssssssssssssss jssssssssssssssssem ssssssssssssssssinussssssssssssssss.....

Tohle je už schizofrenie...

Ráda bych se dostala k té dnešní písemce. Šla jsem spát s tím, že jsem se to naučila a budu šťastná, když nebudu v noci běhat po domě a řvát "Jsem sinus!" Test jsem odevzdala. A víte, jakou jsem udělala chybu? (Spíše: Víte, o jaké chybě vím?) že jsem napsala, že ve 3. kvadrantu (možná to není 3. kvadrant, prostě v levo dole) je to ++--!

?

Je to samozřejmě --++!!!

Nevím, kolik je na tom pravdy, ale prý nemá být povinná maturita z matiky... Ó, díky, Thóre, že jsi vyslyšel moje prosby!

Btw... jaká je pravděpodobnost, že se tohle při mé matematické smůle stane? Charlie....?

tak mě popadla chuť něco napsat. Problém ovšem je v tom, o čem. Teď mě tak napadá, nedávno jsme psali slohovku. Pan profesor vybral 2 citáty a čeká, že se mu na stůl dostane 30 (nebo kolik) brilantních povídek psaných vybroušenou češtinou hodnou našeho věku a ještě že budou sršet vtipem a pointu budou mít jako trám. Já osobně se skládáním písmenek do slov a slov do vět příliš problém nemám, ale někteří lidé jsou s tímhle opravdu na štíru. A pak, je tu ještě ještě jeden, mnohem větší problém: trefit se do vkusu pana profesora. Pokus se vám totiž už podaří něco splácat, aniž by jste tam měli chyby v i/y nebo, nedej bože, pár zapomenutých interpunkčních znamínek, musíte si vzít křišťálovou kouli a pokusit se z jejího nitra vyčít, co po vás, proboha, ten vysoký pán chce. Aby to nebylo moc nudné, moc sarkastické, příliš vtipné, suchopárné, zaostalé, a bůh ví, co ještě. A ani tehdy ještě nemáte vyhráno. Může se vám taky stát, že sice dostanete jedničku - pokud se sebou nemáte vyšší literární cíle můžete jásat- ale v komentářích (pokud se vám je podaří rozluštit) najdete "bez nápadu, leč spolehlivě zvládnuto". To já osobně považuju za prohru - nebo něco na ten způsob, jestli mi rozumíte. ostatně, všechna velká díla byla ve své době nepochopena a uznání se jim dostalo až poté (nejlépe po smrti autora)

Tady se dostávám k otázce, která si udržela pozornost mé mysli celou hodinu informatiky (a udržet pozornost v informatice je vážně těžké, to mi věřte), totiž jestli je lepší - předpokládejme, že bych chtěla napsat román- napsat něco programového a být ve své době úspěšná a slavná a kdo ví co ještě a smířit se s tím, že mě příští generace zavrhnou, jako povrchní zábavu svých rodičů, a nebo stvořit revoluční dílo (momentálně mě nic nenapadá, ale já určitě na něco přijdu) , hrdě nést kritiku veřejnosti a pravděpodobně dožít v bídě a opovržení a doufat, že moje spisy znovu objeví v nějakém kumbálu o pár (desítek) let později, a budu oslavována jako mučednice, oběť povrchní nevidomé společnosti bez smyslu pro převratné myšlenky a moje jméno bude nesmrtelné.

Dilema, vážně.

Představte si taneční sál střední velikosti , případně tělocvičnu a bandu pubescentních lidí. (jo, dobře pubescenti už nejsme, ted by jsme správně měli být adolescenti - dále toto téma raději nebudu rozvíjet, snad někdy příště) Máte to? No a ted k tomu přidejte silonky, boty na podpatku a šaty pro dámy a oblek, černé boty (ne tenisky) a bílé rukavičky pro pány. Že se to vzájemně vylučuje? Nevadí. A teď je ještě poskládejte do řady do párů a řekněte jim, aby chodili do rytmu malými krůčky ... RAZ dva tři, RAZ dva tři... očekáváte vzpouru? Budete překvapeni a možná si budete myslet, že jste dnes té kávy vypili příliš, když tito jinak nezvladatelní a těžko pochopitelní tvorové uposlechnou vašeho rozkazu- či spíše prosby pronesené tichým a nejistým hlasem a před vašima očima se promění v řady tučňáků poslušně cupitajících za těmi největšími nebo ve stádo dobytka, železnými ohradami sevřené do přísného tvaru a s osudovou otupělostí jdoucích na porážku.

Dobrá, přesuneme se o několik dní s nízkými kalhotymi a pohodlnými triky dál: Bílá prodloužená. Dámy, přetvořené za několik hodin z hippie slečen a bohémek na cupitající princezny a pánové změnění k nepoznání na galantní a uhlazené gentlemany. Polonéza proběhla v pořádku, nikdo nespadl, nikomu nespadly šaty a babičky - dle očekávání - slzely dojetím. Kdekdo by čekal, že se ted většina mladých lidí, přesvědčujících své kamarády, že tu jsou opravdu jen z donucení vypaří a přenechají taneční parket starším generacím. Ale kdeže! Na povel "pánové, zadejte si"  se parket zaplní právě těmito teenagery a vida, oni si to dokonce užívají!? A někteří tančí i s maminkami svých tanečnic či s tatínky svých tanečníků. Někteří zde dokonce protančí střevíčky.

Odbilo půl dvanácté a Popelky mají co dělat, aby byly doma včas. Přistavené kočáry už čekají a koně netrpělivě řehtají. Princové se rozloučí se svými dámami a také odcházejí domů. Z dálky je slyšet smích a silácké řeči a já si sednu do auta a prohlásím: "Ty vole, mě bolí nohy!"

Kouzlo pominulo.