Nevím, jestli se vám to už někdy taky stalo. Nad něčím přemýšlíte a ono se to najednou stane, nebo na někoho myslíte a on vám hned zavolá...

Jela jsem takhle v trolejáku, zrovna jsme ten den měli poslední hodinu matiku a tak jsem měla trochu melancholickou náladu. Den předtím jsem dělala úkol do frániny na těma: "Je třeba dělat revoluci za každou cenu?" (omlouvám se, ale líp to nepřeložím) No a k tomuto tématu se, podle mě celkem přirozeně, váže tematika hrdinů. Hrdinové celí od krve a podobně. Gilgameš, Hérakles, Achilles. Ale co hrdinové myšlenky? Ghandhí (nevím přesně, jak se to píše), Kristus, Achnaton (jo, ten taky), Havel...Ale co hrdina dnešní doby?O kom můžeme říct, že je to  hrdina? Hrdina z války v Afghánistánu je v celku jasný. Myšlenkoví hrdinové by se taky našli.

Ti všichni jsou ale na hony vzdálení obyčejné každodenní cestě v trolejbusu, při které musíte buď zírat z okna, nebo civět na člověka před vámi, kterému to asi moc příjemné nebude. Jak jsem tak přemítala a "běhala po širých pláních mého vnitřního světa", jak by poeticky popsal pan profesor Zálešák můj nepřítomný pohled, zastavili jsme a dveře se otevřely. Jak to tak bývá, člověk si většinou všimne toho, co je špatně a ne toho, co někdo udělal nadmíru dobře. Tak tedy. Dveře byly otevřené a dovnitř jimi profukoval studený podzimní vítr. Byly otevřené už přiliš dlouho, v příjemně vydáchaném prostoru začala být zima a tak jsem si spravila baret. Někteří cestující se pomalu probouzeli z letargie a pátrali po příčině toho nenormálního zdržení. Byla jím stará paní, která se křečovitě držela madla prostředních dveří, třásla se a s hrůzou v očích se dívala na chodník před sebou. Podivila jsem se v duchu, co se jí stalo. Řidič, vida již konečnou stanici a s ní i zasloužený odpočinek, k chodníku zajel nedbale a tak mezi ním a autobusem vznikla asi 30cm široká mezera. Normální člověk by ji byl přeskočil, ale stará paní se i přes snížený podvozek autobusu pro vozíčkáře a maminky s kočárky, nemohla odhodlat. Přistihla jsem se, jak na ni chvíli bez zájmu koukám a až po chvíli mi došlo, co se vlastně děje. Řidič, zmaten, začal už dveře zavírat a vzduch prořízl nepříjemný varovný signál, který už většina cestujících nevnímá. Paní se třásla ještě více a odhodlávala se k sebevražednému skoku. Když tu ze středu otupělých a nevšímavých lidí vystoupil mladý muž, snad vysokoškolák. Přistoupil ke dveřím, zadržel je a zavolal na řidiče "Ještě moment!" Potom vzal starou paní za ruku a pomohl jí sestoupit. Vděčně se na něj usmála a pomalu se belhala domů. Muž nastoupil, sedl si zpět na své místo, řidič zavřel dveře a cestující znovu otočili hlavy k oknům. Jakoby se nic nestalo. Jen já jsem ještě chvíli pokradmu pozorovala statečného může. Možná si řeknete "STATEČNÉHO? Jaká je v tom odvaha?" Ale já už ho našla. Je to on.

Hrdina naší doby.