Jak na nový rok, tak po celý rok. Ale jak si kdo ustele, tak si lehne a kdo chce kam, pomožme mu tam, že. Takže dávejte pozor na alkohol a jiné omamné látky, poněvadž ve víně je pravda, že. A některé pravdy by raději měly zůstat nevyřčeny. A pozor, aby jste nechválili dne před večeří,  jelikož ráno je moudřejší večera. A neříkej hop, dokud neuklidíš záchod. A nejdřív se podívej,  co to tam vlastně vaši kamarádi nechali.

 Už mě žádný jiný rčení nenapadá. Smůla.

Tak krásný nový rok a hodně štěstí a splněných přání.

Nevím, jestli se vám to už někdy taky stalo. Nad něčím přemýšlíte a ono se to najednou stane, nebo na někoho myslíte a on vám hned zavolá...

Jela jsem takhle v trolejáku, zrovna jsme ten den měli poslední hodinu matiku a tak jsem měla trochu melancholickou náladu. Den předtím jsem dělala úkol do frániny na těma: "Je třeba dělat revoluci za každou cenu?" (omlouvám se, ale líp to nepřeložím) No a k tomuto tématu se, podle mě celkem přirozeně, váže tematika hrdinů. Hrdinové celí od krve a podobně. Gilgameš, Hérakles, Achilles. Ale co hrdinové myšlenky? Ghandhí (nevím přesně, jak se to píše), Kristus, Achnaton (jo, ten taky), Havel...Ale co hrdina dnešní doby?O kom můžeme říct, že je to  hrdina? Hrdina z války v Afghánistánu je v celku jasný. Myšlenkoví hrdinové by se taky našli.

Ti všichni jsou ale na hony vzdálení obyčejné každodenní cestě v trolejbusu, při které musíte buď zírat z okna, nebo civět na člověka před vámi, kterému to asi moc příjemné nebude. Jak jsem tak přemítala a "běhala po širých pláních mého vnitřního světa", jak by poeticky popsal pan profesor Zálešák můj nepřítomný pohled, zastavili jsme a dveře se otevřely. Jak to tak bývá, člověk si většinou všimne toho, co je špatně a ne toho, co někdo udělal nadmíru dobře. Tak tedy. Dveře byly otevřené a dovnitř jimi profukoval studený podzimní vítr. Byly otevřené už přiliš dlouho, v příjemně vydáchaném prostoru začala být zima a tak jsem si spravila baret. Někteří cestující se pomalu probouzeli z letargie a pátrali po příčině toho nenormálního zdržení. Byla jím stará paní, která se křečovitě držela madla prostředních dveří, třásla se a s hrůzou v očích se dívala na chodník před sebou. Podivila jsem se v duchu, co se jí stalo. Řidič, vida již konečnou stanici a s ní i zasloužený odpočinek, k chodníku zajel nedbale a tak mezi ním a autobusem vznikla asi 30cm široká mezera. Normální člověk by ji byl přeskočil, ale stará paní se i přes snížený podvozek autobusu pro vozíčkáře a maminky s kočárky, nemohla odhodlat. Přistihla jsem se, jak na ni chvíli bez zájmu koukám a až po chvíli mi došlo, co se vlastně děje. Řidič, zmaten, začal už dveře zavírat a vzduch prořízl nepříjemný varovný signál, který už většina cestujících nevnímá. Paní se třásla ještě více a odhodlávala se k sebevražednému skoku. Když tu ze středu otupělých a nevšímavých lidí vystoupil mladý muž, snad vysokoškolák. Přistoupil ke dveřím, zadržel je a zavolal na řidiče "Ještě moment!" Potom vzal starou paní za ruku a pomohl jí sestoupit. Vděčně se na něj usmála a pomalu se belhala domů. Muž nastoupil, sedl si zpět na své místo, řidič zavřel dveře a cestující znovu otočili hlavy k oknům. Jakoby se nic nestalo. Jen já jsem ještě chvíli pokradmu pozorovala statečného může. Možná si řeknete "STATEČNÉHO? Jaká je v tom odvaha?" Ale já už ho našla. Je to on.

Hrdina naší doby.

Tohle je pohádka. A jako každá pohádka by měla nést nějaké ponaučení. To ale uvidíte až na konci.

Bylo jednou jednou království, které se jmenovalo SKP. Jak už to tak bývá, i v tomhle království čas od času propukaly nepokoje, ale vesměs si jeho obyvatelé žili v celku pohodově. Královna zde vládla pevnou rukou a nepříliš dávala na doporučeních svých poradců. Vybraní členové tohoto království čas od času jezdili rozdávat radost do království TANGO. I tato země měla svého krále. Byl jim vysoký, zpepilý a seběvědomý muž. A netrvalo dlouho, a král TANGA a královna SKP se do sebe zamilovali. Jak se říká, když láska zavelí, rozum je v posteli, a tak oba dva odvrhli své partnery a vydali se na společnou cestu životem. Král TANGA byl však zároveň vladykou země HANDBALL, které se však všude říkalo HAND. A tak se tyto tři země začaly přátelit. Vyjížděli spolu objevovat nové krajiny a vzájemně se podporovali. Král se po čase rozhodl, že tyto země spojí pod jediným názvem ONE WORLD, což skvěle vystihovalo jeho filosofii.

Po nějakou dobu si všichni užívali nového spojenectví, ale pak začali zjišťovat, že ztepilý král není takový, jakým se zdá být. Nejprve si toho nikdo nevšiml, ale postupně se začal měnit na velkou, chlupatou obludu, která měla, což je nejhorší, podivný smysl pro humor. Ale královna, jata již jejím kouzlem, nechtěla slyšet moudré rady svůch rádců.

A tak se stalo, že v království nastal převrat. Země HAND téměř zanikla a království TANG velice zchudlo. Obyvatelé SKP se rozhodli, že se znovu osamostatní, a vyhanli krále ze země. Královna, ač ve svém vlastním království stále vítána, se rozhodla odejít s ním. Králova uražená ješitnost začala vymýšlet různé pohádky, kterým se (a to bylo poprvé) , celá země s chutí zasmála. Samozřejmě, že někteří slabší lidé z království v nevíře v sílu lidu prchli a přesídlili jinam, ale poučená země změnila své státní zřízení na konstituční monarchii se všemi výdobytky předchozích jako jsou parlament nebo demokracie.

Co se stalo s králem a královnou? Inu, král tvrdě pracuje, někdy až 22 hodin denně, div že si neobrousí prsty a královna mu povila holčičku. Stará se o ni a raději ji královi ani nedává pochovat, přecejen, kdyby mu spadla z takové výšky, zrychlení při pádu by udělalo své.

Toto je konec mé pohádky. Jaké je ponaučení? Dejte na rady svých rádců a nezamilovávejte se do velký, chlupatých oblud.

Jsem nachlazená. Teče mi z nosu, možná mám teplotu a točí se mi hlava. Asi zítra nepůjdu do školy. Pokud se právě třesete zlostí nad nespravedlností tohoto světa, zmáčněte antistresový míček a čtěte dál. Je tu totiž jedna docela zásadní otázka (dobře, není tak zásadní, jako "Být či nebýt...", ale pro tuto chvíli určitě aktuálnější) Je lepší jít do školy, mít 2hodinovku laborek z fyziky s šišlajícím profesorem a pak 2hodinovku frániny - jo, plus ještě ajinu a biologii, ale to se nepočítá... a nebo se celej den učit (respektive od poledne) matiku na commun? Jo, zase matika já vím... Jen pro vysvětlení: Commun des mathématiques je test, kterej se dává všem mladejm bláznům, studujícím francouzštinu, v téhle zemi. Dává se ve stejnou hodinu, ve stejnej den a i zadání je samozřejmě stejný. Podle mého názoru je to nejlepší prostředek k určení právní způsobilosti dotyčného: nepřijde= způsobilý, přijde a napíše 106 "JSEM RYBA" (kdo neviděl červenýho trpaslíka, nepochopí) = téměř normální, přijde, bez známek agresivity si sedne a 3 hodiny se snaží něco vypočítat= volejte psychiatra!!! Jo, vím, je to na jedno brdo, ale nic lepšího mě v tuto chvíli nenapadá...

Tak já se teď jdu napožit do vany, budu doufat, že se mi to nerozjede a budu moct ve středu přijít a pokusit se něco napsat svým vlastním soplem (to je nechutný, ale nemohla jsem si to odpustit, navíc - co kdyby mi přestalo psát pero - každý prostřědek dobrý) .