Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. :D

Tohle docela rozšířené tvrzení ovšem nevysvětluje absenci mozku u osob mužského pohlaví. První moje myšlenka byla, že jim zmíněný orgán vypadl někde cestou z jejich domovské planety na Zem, ovšem toto odůvodnění jsem brzy zavrhla jako krajně nepravděpodobné, jelikož Země je přibližně  uprostřed mezi Marsem a Venuší a tudíž by ženy měly skoro stejnou šanci na to, abych je postihla stejná nehoda. A to se, přiznějme si to, příliš nestává. Ano, existují některé barvy vlasů, které myslí jinak, než ty ostatní (nechci nikoho urazit, ale je to pravda - blondýnky nejsou hloupé, jen přemýšlí prostě jinak).

Nicméně ve většině případů, kdy jedno pohlaví není s to pochopit chování toho druhého, které v určitých krizových situacích jedná naprosto nelogicky, je zároveň možno tyto reakceí osvětlit pomocí prostředníků stejného pohlaví, kteří , ať už s větším či menším enthousiasmem, se pokusí vysvětlit základní motivy těchto zdánivě nepochopitelných činů. Tyto případy jsou, jak jsem již zmínila, obvyklé, a většinou končí šťastně, alespoň částečných pochopením záměrů obou zůčastněných.

Můj případ se, bohužel, vymyká všem statistikám a zpochybňuje, zda jsou příslušníci mužské ... rasy... schopni empatie alespoň mezi sebou navzájem. V mém příběhu nefiguruje, jako obvykle, jeden muž, ale rovnou dva. Postupovala jsem standartně a zvolila důvěryhodného prostředníka, který oba dotyčné zná, a očekávala, s jistou nadějí, že se mi podaří pochopit motivy jejich činů. Leč, jak jistě tušíte, neuspěla jsem. Ani pečlivě volený prostředník nebyl s to pochopit jejich chování, natož mi podat uspokojivou odpoveď.

A tak jsem se, s jistou melancholií, znovu oddala dumání o tom, proč právě ženy byly úniku mozku ušetřeny a muži nikoli. Došla jsem na revoluční myšlenku, která kombinuje teorii relativity, sluneční bouře a mixér na ovoce, kterou se ještě neodvažuji předvést světu. Je příliš neotřelá.

Pokud máte nějaké jiné teorie, budou přijaty s velkým aplausem a nemenším pugétem.

Jako každoročně, i letos jsme musely (i když jsme se na to těšily) vyplodit z našich školou vycucaných mozků pohádku, pokud možno ještě vtipnou. Zdá se, že horský vzduch pomáhá, jelikož jsme (hlavně já s Peťou) nakonec vyplodily docela slušnou, dokonce i veršovanou ... no... věc. Posuďte sami. A PROSÍM , piště komentáře!!!

nevím, místnost, hrnek, stůl, židle, DVD, postel, hory, mlha, lyže, mrkev, rovnátka , sova, kůň, upír

1. AKT

Mon coeur bat comme des aigles d'un oiseau blessé,

en regardant la face de mon amour

et mes joues brilleront comme le ciel à l'aube dressé

à la clarté de son rire.

(auteur: un écrivain égyptien inconnu, traduit par Martin - merci à toi!)

Tohle je pohádka. A jako každá pohádka by měla nést nějaké ponaučení. To ale uvidíte až na konci.

Bylo jednou jednou království, které se jmenovalo SKP. Jak už to tak bývá, i v tomhle království čas od času propukaly nepokoje, ale vesměs si jeho obyvatelé žili v celku pohodově. Královna zde vládla pevnou rukou a nepříliš dávala na doporučeních svých poradců. Vybraní členové tohoto království čas od času jezdili rozdávat radost do království TANGO. I tato země měla svého krále. Byl jim vysoký, zpepilý a seběvědomý muž. A netrvalo dlouho, a král TANGA a královna SKP se do sebe zamilovali. Jak se říká, když láska zavelí, rozum je v posteli, a tak oba dva odvrhli své partnery a vydali se na společnou cestu životem. Král TANGA byl však zároveň vladykou země HANDBALL, které se však všude říkalo HAND. A tak se tyto tři země začaly přátelit. Vyjížděli spolu objevovat nové krajiny a vzájemně se podporovali. Král se po čase rozhodl, že tyto země spojí pod jediným názvem ONE WORLD, což skvěle vystihovalo jeho filosofii.

Po nějakou dobu si všichni užívali nového spojenectví, ale pak začali zjišťovat, že ztepilý král není takový, jakým se zdá být. Nejprve si toho nikdo nevšiml, ale postupně se začal měnit na velkou, chlupatou obludu, která měla, což je nejhorší, podivný smysl pro humor. Ale královna, jata již jejím kouzlem, nechtěla slyšet moudré rady svůch rádců.

A tak se stalo, že v království nastal převrat. Země HAND téměř zanikla a království TANG velice zchudlo. Obyvatelé SKP se rozhodli, že se znovu osamostatní, a vyhanli krále ze země. Královna, ač ve svém vlastním království stále vítána, se rozhodla odejít s ním. Králova uražená ješitnost začala vymýšlet různé pohádky, kterým se (a to bylo poprvé) , celá země s chutí zasmála. Samozřejmě, že někteří slabší lidé z království v nevíře v sílu lidu prchli a přesídlili jinam, ale poučená země změnila své státní zřízení na konstituční monarchii se všemi výdobytky předchozích jako jsou parlament nebo demokracie.

Co se stalo s králem a královnou? Inu, král tvrdě pracuje, někdy až 22 hodin denně, div že si neobrousí prsty a královna mu povila holčičku. Stará se o ni a raději ji královi ani nedává pochovat, přecejen, kdyby mu spadla z takové výšky, zrychlení při pádu by udělalo své.

Toto je konec mé pohádky. Jaké je ponaučení? Dejte na rady svých rádců a nezamilovávejte se do velký, chlupatých oblud.

Jsem nachlazená. Teče mi z nosu, možná mám teplotu a točí se mi hlava. Asi zítra nepůjdu do školy. Pokud se právě třesete zlostí nad nespravedlností tohoto světa, zmáčněte antistresový míček a čtěte dál. Je tu totiž jedna docela zásadní otázka (dobře, není tak zásadní, jako "Být či nebýt...", ale pro tuto chvíli určitě aktuálnější) Je lepší jít do školy, mít 2hodinovku laborek z fyziky s šišlajícím profesorem a pak 2hodinovku frániny - jo, plus ještě ajinu a biologii, ale to se nepočítá... a nebo se celej den učit (respektive od poledne) matiku na commun? Jo, zase matika já vím... Jen pro vysvětlení: Commun des mathématiques je test, kterej se dává všem mladejm bláznům, studujícím francouzštinu, v téhle zemi. Dává se ve stejnou hodinu, ve stejnej den a i zadání je samozřejmě stejný. Podle mého názoru je to nejlepší prostředek k určení právní způsobilosti dotyčného: nepřijde= způsobilý, přijde a napíše 106 "JSEM RYBA" (kdo neviděl červenýho trpaslíka, nepochopí) = téměř normální, přijde, bez známek agresivity si sedne a 3 hodiny se snaží něco vypočítat= volejte psychiatra!!! Jo, vím, je to na jedno brdo, ale nic lepšího mě v tuto chvíli nenapadá...

Tak já se teď jdu napožit do vany, budu doufat, že se mi to nerozjede a budu moct ve středu přijít a pokusit se něco napsat svým vlastním soplem (to je nechutný, ale nemohla jsem si to odpustit, navíc - co kdyby mi přestalo psát pero - každý prostřědek dobrý) .

Čtvrtek. Test z matiky. Opravdu by mě zajímalo, kdo tuhle zálažitost vymyslel. Jo, počítat jablka a hrušky. Ale co Pythagorova věta? Na co nám to v životě bude? Teď nemyslím ty, kteří se hodlají dát na aplikovanou matematiku a řešit záhady světa s podobně andělským úsměvem jako Charlie v Číslech. Ne. Myslím nás, obyčejné smrtelníky, kterým matematika přestala dávat smysl už u Pythagorovy věty. Tedy, tu větu samozřejmě chápu, ale chtěla bych poznat toho, kdo ji vymyslel. Koho napadlo v nějakým 3.století př. n. l. čmárat do písku trojúhelníčky a dívat se, co to udělá. Ale budiž pochválen. Můžeme si vypočítat jednu ze stran pravoúhlého trojúhelníku, bezva!!!  Tohle je ještě v normě, ale nikdy by mě nenapadlo, jak účinným mučícím nástrojem může matematika být. Potom se náš drahý stát nemá divit, že se stále zvyšuje počet chovanců v ústavech pro chorobomyslné. Včera jsem se učila na dnešní písemku. Naučit se nazpaměť 10 vzorečků. To nebylo tak těžké, vzhledem k mé polofotografické paměti. Šlo to ovšem do té doby, než jsem začala přemýšlet o tom, na co mi to, při studiu práv (jak doufám),  bude. sin(pí-x)=sinx. Bezva. Silou vůle jsem podobné myšlenky soustředila někam do paralelní dimenze a dál se věnovala sinům a cosinům. (co je to vlastně pí, sinus a cosinus?) Krize začala v době, když jsem začala jednomu ze svých kamarádů, se kterými jsem si povídala na icq a kterému se do jisté míry podařilo udržet mé duševní zdraví (vím, že ti to tak nepřijde, ale věř tomu), napsala: jssssssssssssssem sssssssssssssssinussssssssssssssssss jssssssssssssssssem ssssssssssssssssinussssssssssssssss.....

Tohle je už schizofrenie...

Ráda bych se dostala k té dnešní písemce. Šla jsem spát s tím, že jsem se to naučila a budu šťastná, když nebudu v noci běhat po domě a řvát "Jsem sinus!" Test jsem odevzdala. A víte, jakou jsem udělala chybu? (Spíše: Víte, o jaké chybě vím?) že jsem napsala, že ve 3. kvadrantu (možná to není 3. kvadrant, prostě v levo dole) je to ++--!

?

Je to samozřejmě --++!!!

Nevím, kolik je na tom pravdy, ale prý nemá být povinná maturita z matiky... Ó, díky, Thóre, že jsi vyslyšel moje prosby!

Btw... jaká je pravděpodobnost, že se tohle při mé matematické smůle stane? Charlie....?

tak mě popadla chuť něco napsat. Problém ovšem je v tom, o čem. Teď mě tak napadá, nedávno jsme psali slohovku. Pan profesor vybral 2 citáty a čeká, že se mu na stůl dostane 30 (nebo kolik) brilantních povídek psaných vybroušenou češtinou hodnou našeho věku a ještě že budou sršet vtipem a pointu budou mít jako trám. Já osobně se skládáním písmenek do slov a slov do vět příliš problém nemám, ale někteří lidé jsou s tímhle opravdu na štíru. A pak, je tu ještě ještě jeden, mnohem větší problém: trefit se do vkusu pana profesora. Pokus se vám totiž už podaří něco splácat, aniž by jste tam měli chyby v i/y nebo, nedej bože, pár zapomenutých interpunkčních znamínek, musíte si vzít křišťálovou kouli a pokusit se z jejího nitra vyčít, co po vás, proboha, ten vysoký pán chce. Aby to nebylo moc nudné, moc sarkastické, příliš vtipné, suchopárné, zaostalé, a bůh ví, co ještě. A ani tehdy ještě nemáte vyhráno. Může se vám taky stát, že sice dostanete jedničku - pokud se sebou nemáte vyšší literární cíle můžete jásat- ale v komentářích (pokud se vám je podaří rozluštit) najdete "bez nápadu, leč spolehlivě zvládnuto". To já osobně považuju za prohru - nebo něco na ten způsob, jestli mi rozumíte. ostatně, všechna velká díla byla ve své době nepochopena a uznání se jim dostalo až poté (nejlépe po smrti autora)

Tady se dostávám k otázce, která si udržela pozornost mé mysli celou hodinu informatiky (a udržet pozornost v informatice je vážně těžké, to mi věřte), totiž jestli je lepší - předpokládejme, že bych chtěla napsat román- napsat něco programového a být ve své době úspěšná a slavná a kdo ví co ještě a smířit se s tím, že mě příští generace zavrhnou, jako povrchní zábavu svých rodičů, a nebo stvořit revoluční dílo (momentálně mě nic nenapadá, ale já určitě na něco přijdu) , hrdě nést kritiku veřejnosti a pravděpodobně dožít v bídě a opovržení a doufat, že moje spisy znovu objeví v nějakém kumbálu o pár (desítek) let později, a budu oslavována jako mučednice, oběť povrchní nevidomé společnosti bez smyslu pro převratné myšlenky a moje jméno bude nesmrtelné.

Dilema, vážně.

Představte si taneční sál střední velikosti , případně tělocvičnu a bandu pubescentních lidí. (jo, dobře pubescenti už nejsme, ted by jsme správně měli být adolescenti - dále toto téma raději nebudu rozvíjet, snad někdy příště) Máte to? No a ted k tomu přidejte silonky, boty na podpatku a šaty pro dámy a oblek, černé boty (ne tenisky) a bílé rukavičky pro pány. Že se to vzájemně vylučuje? Nevadí. A teď je ještě poskládejte do řady do párů a řekněte jim, aby chodili do rytmu malými krůčky ... RAZ dva tři, RAZ dva tři... očekáváte vzpouru? Budete překvapeni a možná si budete myslet, že jste dnes té kávy vypili příliš, když tito jinak nezvladatelní a těžko pochopitelní tvorové uposlechnou vašeho rozkazu- či spíše prosby pronesené tichým a nejistým hlasem a před vašima očima se promění v řady tučňáků poslušně cupitajících za těmi největšími nebo ve stádo dobytka, železnými ohradami sevřené do přísného tvaru a s osudovou otupělostí jdoucích na porážku.

Dobrá, přesuneme se o několik dní s nízkými kalhotymi a pohodlnými triky dál: Bílá prodloužená. Dámy, přetvořené za několik hodin z hippie slečen a bohémek na cupitající princezny a pánové změnění k nepoznání na galantní a uhlazené gentlemany. Polonéza proběhla v pořádku, nikdo nespadl, nikomu nespadly šaty a babičky - dle očekávání - slzely dojetím. Kdekdo by čekal, že se ted většina mladých lidí, přesvědčujících své kamarády, že tu jsou opravdu jen z donucení vypaří a přenechají taneční parket starším generacím. Ale kdeže! Na povel "pánové, zadejte si"  se parket zaplní právě těmito teenagery a vida, oni si to dokonce užívají!? A někteří tančí i s maminkami svých tanečnic či s tatínky svých tanečníků. Někteří zde dokonce protančí střevíčky.

Odbilo půl dvanácté a Popelky mají co dělat, aby byly doma včas. Přistavené kočáry už čekají a koně netrpělivě řehtají. Princové se rozloučí se svými dámami a také odcházejí domů. Z dálky je slyšet smích a silácké řeči a já si sednu do auta a prohlásím: "Ty vole, mě bolí nohy!"

Kouzlo pominulo.