tak mě popadla chuť něco napsat. Problém ovšem je v tom, o čem. Teď mě tak napadá, nedávno jsme psali slohovku. Pan profesor vybral 2 citáty a čeká, že se mu na stůl dostane 30 (nebo kolik) brilantních povídek psaných vybroušenou češtinou hodnou našeho věku a ještě že budou sršet vtipem a pointu budou mít jako trám. Já osobně se skládáním písmenek do slov a slov do vět příliš problém nemám, ale někteří lidé jsou s tímhle opravdu na štíru. A pak, je tu ještě ještě jeden, mnohem větší problém: trefit se do vkusu pana profesora. Pokus se vám totiž už podaří něco splácat, aniž by jste tam měli chyby v i/y nebo, nedej bože, pár zapomenutých interpunkčních znamínek, musíte si vzít křišťálovou kouli a pokusit se z jejího nitra vyčít, co po vás, proboha, ten vysoký pán chce. Aby to nebylo moc nudné, moc sarkastické, příliš vtipné, suchopárné, zaostalé, a bůh ví, co ještě. A ani tehdy ještě nemáte vyhráno. Může se vám taky stát, že sice dostanete jedničku - pokud se sebou nemáte vyšší literární cíle můžete jásat- ale v komentářích (pokud se vám je podaří rozluštit) najdete "bez nápadu, leč spolehlivě zvládnuto". To já osobně považuju za prohru - nebo něco na ten způsob, jestli mi rozumíte. ostatně, všechna velká díla byla ve své době nepochopena a uznání se jim dostalo až poté (nejlépe po smrti autora)

Tady se dostávám k otázce, která si udržela pozornost mé mysli celou hodinu informatiky (a udržet pozornost v informatice je vážně těžké, to mi věřte), totiž jestli je lepší - předpokládejme, že bych chtěla napsat román- napsat něco programového a být ve své době úspěšná a slavná a kdo ví co ještě a smířit se s tím, že mě příští generace zavrhnou, jako povrchní zábavu svých rodičů, a nebo stvořit revoluční dílo (momentálně mě nic nenapadá, ale já určitě na něco přijdu) , hrdě nést kritiku veřejnosti a pravděpodobně dožít v bídě a opovržení a doufat, že moje spisy znovu objeví v nějakém kumbálu o pár (desítek) let později, a budu oslavována jako mučednice, oběť povrchní nevidomé společnosti bez smyslu pro převratné myšlenky a moje jméno bude nesmrtelné.

Dilema, vážně.