17.Září 2007
Loupení jehňátek, potom jejich Mlčení…
...by Margaret Atwood
Ať je kdekoliv v nadpisu obsaženo slovo jehňátka, často se nabízí spojitost s Lecterem. O čem je Mlčení jehňátek, to přepokládám nemusím vůbec připomínat, stěžejní hororový film s prvky psychologického thrilleru není třeba připomínat; Hopkins a Fosterová se vždy připomenou sami.
Dalo by se říct, že je tento název, to „Loupení jehňátek“ malinko zavádějící, co do nevyhnutelné podvědomé spojitosti s oscarovým napínákem. Na obálce knihy je dokonce podtitul „Román o lstivosti, kráse a svedených mužích“. Ale i při čtení této na první dojem typicky, jak to správně nazvat?, pro žensky tématizované knihy, lze postřehnout lehké cupitání brnivého mrazu po zádech, a to i přes absenci labužnického kanibala s věčně zčervenalými rty, které jakoby právě před okamžikem oblizovali lahodnou teplou krev. Svým způsobem stěžejní postava, nejvíce záporná postava románu svým obětem vymačkává krev do svých úst podobně, ne-li více zákeřně než Hannibal.
Zenia, přitažlivá tmavovláska dychtící po skalpech přítelkyniných milenců či mužů, otců jejich dětí i skalpech přítelkyň samotných, bloumá textem a spaluje svým neustávajícím chtíčem štěstí a radost třech bývalých spolužaček z vysoké školy. Po dvaceti, třiceti letech, kdy si všechny tři torontské zralé ženy, smířené buď se svojí samotou, ztřeštěností či anti-sexappealem, při špoulených měsíčních obědech vykládájí o svých ustálených životních vodách, znovu přichází ona, vychrtlá, přioperovaná a (bohužel) nestárnoucně okouzlující Zenia, aby vysála poslední kapičky, nebo - aniž to ostatní tři stačí vůbec zjistit, žebrala protentokrát o pomoc.
Všechny tři; Tony – člen dějepisecké fakulty a oddaný student všech podob válek, Charit – vyznavačka přírodních sil a pozitivní energie, a Roz – na obou nohou pevně stojící podnikatelka zaneprázdněná prací i výchovou dospívajících dětí; všechny si prošly podobným příběhem založeným na odcizení jejich můžu jedinou ženou. Kličkují ranami, která skrz ni od života dostávají, smiřují se s odchody a bolestnými ztrátami. A po letech, kdy na vlastní oči shlédly Zeniin smuteční obřad, kdy alespoň částečně spolu s ní pohřbily mrzutosti připravené minulostí, znovu kdosi klacíkem šťouchá do jejich ran. A vás to bolí spolu s nimi.
Doporučení: chce to pár let odležet, vstřebat nadobro tak, aby při znovu přečtení vše usedlo konečně na správné místo. A třeba to chce pár životních zkušeností, vlastních poklesků…
Autor: HankaTr v 20:31 |
Komentáře (0):