Trávíte dlouhé dny, zasnění o životě slavného člověka ? Ve světě, ve kterém vás lidé zdraví s vytřeštěnýma očima a slinou až ke kotníkům ? O světě, ve kterém si stačí jen pekelně uprdnout v přímém přenosu, a kde se pouhé momentky, zachycující váš letící chrchel po kýchnutí směrem k vašim botám, vyskytují na titulních stranách Times ?
  Řeknu vám jak na to !

Zapomeňte na tvorbu facebookových stránek typu "Kluci jsou hajzlové" nebo "Rozdíl mezi ženou a ledničkou není, obě totiž patří do kuchyně". Pouze tak zkreslujete skutečnost a ovlivňujete své sugestivní vrstevníky jako v případě prvním. Případ druhý je čistý realismus, doložený fakty.
  Jediný způsob, jak se konečně stát středem mediální pozornosti zní takto !!!

A nebo ne, rozmyslel jsem si to. Vůbec vám to neřeknu a udělám to sám.

... Dodatek: Stejně jste si to přečetli ;) Haha. Teď jsem si částečně získal vaši pozornost, což je velmi blízko tzv. slávě. A jelikož narozdíl ode mě nevíte kolik dalších lidí se takto nachytalo, můžu jednoduše hrát, že i ti, kteří si to nepřečetli. A protože se o tom tak jako tak nikdy nedozví, nemohou mi to vyvrátit stejně jako vy ;) ...

... Dodatek2 : Vyvrátit mi to ovšem můžete pokud váš, mnou získaný zájem, přinutil číst i dodatek. Tak jako tak jsem získal ještě víc pozornosti a pokud jste to nečetli. Stejně o tom nevíte, takže jsem se vůbec neztrapnil :D ...

Co z toho vyplývá ? : Placebo a sugesce jsou nejlepšími a nejúčinnějšími lákadly. Proto pište hovna jako já a bude se o vás vědět.

Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder,Samuel Franklin,Jennifer,Jon Daniels)

2. Epizoda - Něco ve vzduchu

4. Kapitola - Patron (II. část)

Pevnost , 4 dny po katastrofě
   16:00

Konečně opustili bezpečnou oblast milionářské čtvrti a moře sutin se pomalu ztrácelo za jejich zády na konci tunelu. S průjezdností neměli příliš velké potíže. Osvětlení sice nefungovalo, reflektory modré Audi A4 bez střechy se však o nepříjemnou černou tmu postaraly. Tlačili ji před sebou a odhalovaly opuštěné vozy.
"Nikde žádný loutky, to je divný.", poznamenal Samuel a podřadil na nižší rychlost, když se v dálce začala pod dopadajícím světlem vykreslovat dvě převrácená auta. Projel kolem nich bez problémů, sice natěsno kolem boční stěny, ale barikádu zdolal.
"Jsou venku, slunce jim přestává vadit. Láká je to ven.", ozvala se po chvíli Yvonne ze zadního sedadla. Zvedla oči ke stropu a pozorovala nepatrné fialové šmouhy. Chvíli to trvalo než jí to došlo. Nebyly to šmouhy ve stropě, ale záře té všudypřítomné energie. Vyvíjeli se jí oči. Horkost je přitahovala jako magnetismus.
Dlouho pak nikdo nepromluvil. Samuel se soustředil na vyhýbání se nehybným tělům a úlomkům aut a Jennifer si střídavě pohrávala s nehty. Přesto byl Michael právě tím nejnervóznějším. Psychicky se připravoval na zběsilou obranu parkoviště. Bohužel měl to štěstí a vylosoval si roli sedící uprostřed bitevního pole.
"Jen ať se skrz dostanou co nejdřív. Jestli mě najde jen jediná loutka, obklíčí mě jich mraky a to se nesmím hnout z místa.", modlil se a netrpělivě pomrkával očima. Neuklidňovala ho ani Yvonnina vůně, vládnoucí zadním sedadlům, či stisk její ruky.
"Za dvacet minut budeme na konci, pokud půjde všechno hladce jako doteď. Připravte se, že se vynoříme už v centru. Snažte se nezpůsobit žádnou explozi. Celý to místo je jedno posrážený domino. Jestli to spustíme tak celej čtverečnej kilometr toho skleněnýho chaosu se na nás zřítí. Zatím si zkontrolujte zbraně.", dořekl Sam a hodil Michaelovi do zadu řuční baterku.
Michael svou zbraň ztratil, takže na obranu dostal Samovu brokovnici se složenou pažbou a Yvonne neuměla střílet. Proto byla zvolena jako nosič. Na obě ramena vyfasovala batohy značky Nike. Jeden se střelivem a ostatní výbavou a druhý prázdný, připravený pro potraviny. Dvě poutka batohů byla svázána k sobě, takže oba batohy mohla nést na ramenou současně a v rukou další cestovní tašku.
Jakmile Michael dokončil kontrolu, prověřil zásobníky a odjistil svou brokovnici podal Samovi jeho druhého nejlepšího přítele Desert Eagle a Jennifer jednoruční samopal, tvarově podobný scorpionu.
"Tak je to tu!", vydechl Samuel a projel poslední točkou. Ze tmy se pomalu vynořilo světlo na konci tunelu a udeřilo je do očí. Auto na vteřinku zastavilo a Michael zasednul k volantu, zatímco si Samuel natahoval hlaveň zbraně v zadu za ním.
Černé plahočící se siluety na konci tunelu s bodci, vyčnívajícími z ramen se blížily čím dál víc a všechny začal pojímat strach. Odhodlaně však pokračovali v cestě. Jen Yvonne žasnula pohledem nad sebe. Nafialovělá záře je obklopovala ze všech stran. Nad nimi, se po zemi plahočily řady pobíhajících loutek.
"Kdyby to tak mohli taky vidět.", pomyslela si Yvonne a Michael přidal plyn.
První loutka v cestě ani nestihla vykřiknout a podvozek auta ji s nadskokem rozmačkal v pofidérní hromádku roztékajícího se masa. Přejel jich ještě asi pět než se s úderem všudypřítomného odrazu slunečního světla ocitli ve skleněném labyrintu, zvrácených mrakodrapů. Kam oko dohlédlo stály černé, některé výhružně zarudlé postavy a pozorovaly je.
A pak, s hlukem pálících se gum smykujícího auta, rozběhly se jako železný prach k magnetu uprostřed, jejich směrem. Michael přeřadil, auto se konečně srovnalo a nabral tři loutky v cestě zaráz. Před trojúhelníkovou škvírou, tvořenou zemí a dvěma vychýlenými mrakodrapy, opřenými o sebe, nabral tři loutky zaráz a pochroumaná kapota se uvolnila. Zvedla se a na okamžik neviděl vůbec nic.
Řev rozrušených loutek najednou doputoval jejich směrem a v děsivých ozvěnách přetrvával a gradoval. Připomínal stádo šílených pitbulů. Vlastně pár psů tam bylo.
Slepě se s autem řítili k další škvíře mrakodrapů ve tvaru převráceného "V" a Samuel se na zadním sedadle postavil.
"Strhni to doleva. Hned!", zařval a Michael stočil vůz div Samuel jako katapultovaný nevyletěl ven. Přidržel se bezpečnostního pásu a ve stoje Michaela navigoval. Bylo to jen o fous. Vyhnuli se čelnímu nárazu do převráceného autobusu a prosvištěli mezi dvěma rozhozenými, železnými kontejnery. Auto znovu nadskočilo, když prorazili odpadkovou barikádu uprostřed silnice a Sam znovu vykřikl:"Doprava! Doprava!"
Michael přibrzdil a kapota auta se přirazila nazpět. Konečně uviděl zástup sprintujících loutek jejich směrem. Byla jich asi stovka. V agresivním běhu padaly a ušlapávaly se navzájem. Koukl do zpětného zrcátka a spatřil totéž za zády. Samuel rychle seskočil zpátky na sedadlo a v dalším silném smyku si jen tak tak stihl připnout pás.
"Kurva!", zařval Michael když se vlivem větru kapota znovu nadzvedla a on viděl jen krvavé šmouhy pochroumané modré kapoty. Sam i Jennifer se se svými zbraněmi ihned vyklonili, jen Samuel se okamžitě stáhl když spatřil odvážnou loutku, řítící se přímo proti nim.
Ozvala se odporná rána a kapota s prasknutím přeletěla auto. I s loutčiným tělem.
Náraz ji vymrštil do vzduchu a zbavil je slepoty.
"Whoa!", zasmál se Samuel adrenalinovým vzrušením, když se ohlédl a spatřil záškodníka klouzat se na kapotě ještě kousek za nimi. Hned se ale otočil a vyklonil přes dveře. Společně s Jennifer čistili Michaelovi cestu a hlasitými výstřely ohlušovaly ozvěnu řvoucího města.
"Doprava!", zavelel znovu Samuel když dojeli k předposlední křižovatce, jenže cesty už byly komplet přeplněné agresivními obyvateli.
"Není kam!", klel Michael zoufalým hlasem a otáčel hlavou ze strany na stranu, zatímco jeho středně krátké blond vlasy vlály na všechny strany. A pak, mu hlavou proletěl šílený nápad. "Hej! Pořádně se něčeho chyťte a skloňte se!", zavolal, nedůvěřivě zavrtěl hlavou a dupnul na plyn. Zařadil vyšší stupeň a auto vyrazilo jako neustupující, rozzuřený býk.
"Ty vole co chceš dě ...", zhrozil se Sam když zasunul další zásobník do svého Desertu a pohlédl přes Michaelovo rameno ke skleněné vitríně autosalonu před nimi. Ihned mu to došlo. Jennifer s Yvonne se okamžitě sesunuly v sedadlech, jen Sam natáhl paži se zbraní.
Davy se k nim řítily už odevšud. Zprava, zleva a zpět už to nešlo. Ozval se výstřel, za ním druhý. Sklo autosalonu prasklo. Na to se k řevu loutek přidal i hlas všech čtyř a jako vodní hladinou, pronikl předek auta rozpraskaným, sesypávajícím sklem. Urazili si přední nárazník o patník před obchodem, naštěstí to ale předek auta vymrštilo o dvacet centimetrů do vzduchu a proskočili salonem. Byl prázdný. Majitelé jej opouštěli ve spěchu. Stejným způsobem jako pár dní na to Samuel, Jennifer s Michaelem a Yvonne. Výloha na druhé straně proto už byla proražená a auto s odpornou ránou dopadlo na silnici za ní.
"Doleva! Dol ... Co to kurva!", ozval se znovu Samuel. Zarazil se, ale když na auto dopadlo několik střepů a sprcha se stupňovala. Pohlédl nahoru a spatřil praskliny mrakodrapu, putujíc vzhůru. Tříštily sklo a budova ztrácela stabilitu.
"Vypadni vodsaď! Jeď rovně! Zapomeň na levou! Rovně!"
Michael se srdcem až v krku strhnul řízení zase zpět a s cinkotem skla o auto se také podíval vzhůru. Neměl to dělat. Zákeřný střep jej trefil přímo vedle oka a rozříznul mu obličej od spánku až k bradě, odkud vyrazil přímo k jeho rameni. Zařval bolestí a auto se na chvíli dostalo znovu do smyku. Hned se ale vzpamatoval a převracující se stroj srovnal.
"Ty vole!", ozval se znova Samův hlas za jeho zády a Mike s Jennifer se společně koukli do zpětného zrcátka. Mrakodrap se řítil k zemi a ohlušující tříštící se řev přehlušil i nářek loutek. Bohužel budova podpírala několik dalších a ty se jako domino začaly řítit také k zemi.
"Šlápni na to! Šlápni na to!"
"Víc už to sešlápnout nejde!", křičel Michael dozadu, ale Sam už neslyšel ani sám sebe, natož pak jeho. Yvonne se nervózně držela opěradla před sebou a s jiskrou v očích pozorovala fialovou zář za skly sesypávajících se budov. Světlo dokonce prozařovalo i stmívající se oblohou. Bylo to všude, úplně všude.
"Na druhé křižovatce do prava!", zakřičel Sam Michaelovi do ucha z centimetrové blízkosti a hned se zase vyklonil s Desertem v ruce. Rámus padajících budov, probudil všechny ostatní loutky ve městě a ty se je jim vydaly naproti jako neprůhledná legie, hemžícího se nafialovělého hnusu.
Byl to závod s časem. Vlna obyvatel jim zastoupila cestu a blížila se k cílové křižovatce z protější strany. Michael se ale nevzdával. Řítil se proti nim a plyn držel u podlahy. Byli od nich už jen dvacet metrů, když strhnul řízení do smyku, podřadil a vyrazil k obdélníkovému útvaru zeleného zábradlí po pravé straně.
S pětimetrovou brzdnou dráhou zastavil vedle vchodu do metra na sto třicáté třetí Calce Main Alley, jen o zastávku dál než byl původní plán. Trojčlenný tým tedy měl před sebou teď místo běhu na čtyři zastávky jen tři.
Sam s Jennifer hbitě vyskočili a Michael se naposledy otočil k Yvonne.
"Vem ty tašky, rychle!", zavolal na ni. Ona se ale místo toho naklonila a políbila ho.
"Do háje na to není čas", zavztekal se Samuel a vrhnul nešťastný pohled ke křižovatce. I z druhé strany už přibíhalo pár zvědavých loutek.
"Neboj se vrátím se", zašeptala jakmile se odtáhla.
"Co?", stihl jen vyřknout Michael když ucítil stisk její ruky za krkem. Druhá mu při polibku nenápadně odepnula bezpečnostní pás a pak jedním silným zatáhnutím ho vytrhla ze sedadla. Konečně už začínala chápat jak svou sílu využívat.
Michael přeletěl celé auto a než se stihl zvednout dopadla k němu hromada tašek s brokovnicí nachystanou na obranu.
"Yvonne! Ne!", vykřikl když dupnula na plyn a vyřítila se vstříc novému uvítacímu výboru.
"Jdeme do hajzlu!", zařval Sam a vytáhnul z jednoho batohu rádio. Michael se pokusil vzpamatovat a na záda si nahodil svázané batohy, přes rameno cestovní tašku a pak se s brokovnicí přidal ke krycí střelbě Jennifer.
"20 metrů!", zavolala na Sama Jennifer zatímco zapínal rádio.
"15!" Znělka se spustila. "To je Left 4 dead 2", problesklo Michaelovi hlavou, když hudbu uslyšel. "Sakra nikdy mě nenapadlo, že by se to jednou vážně mohlo stát."
"8 metrů pohni Same!", ozvalo se když se mu podařilo rádio vyhodit nad vodorovnou tyč a jako kladku ho jedním trhnutím vytáhl nahoru.
"Jsou tu!" Jennifer s Michaelem ve zpátečním běhu ustupovali a dál stříleli do davu. Nemělo to však téměř žádný účinek. Samuel dokončil suk a přeskočil zelené zábradlí. Dopadl na schody, vedoucí do podzemního metra a utíkal za nimi zatímco přebíjeli své zbraně.
"Do háje ! Ignorují tu hudbu", zaklela Yvonne při pohledu do zpětného zrcátka a zastavila auto. "Musím něco udělat, takovouhle přesilu za zády nikdy nepřemůžou."
Nic ji však nenapadalo. A pak, než se stačila nadát, vlnu loutek začalo něco nekompromisně prorážet. Proletělo to středem a vše v cestě nadhodilo nad sebe. Těla srážených loutek se tak ocitala ve vzduchu, rotovala, dopadala zpět do davů a srážela ostatní k zemi. Do metra za nimi průchodem proběhlo jen pár loutek, když se do zábradlí zaklenula prázdná dodávka. hned na to bez příčiny explodovala a vchod zasypala další řítící se budova.
"Co to sakra bylo ?", problesklo Yvonne hlavou, mračíc se do zpětného zrcátka, pak ale spatřila další vlnu, valící se k ní, jen čtyřicet metrů vzdálenou. Bylo jich však míň. "Nic co by autíčko ještě nedokázalo posrážet", pomyslela si a vyrazila kupředu.
Samuel zatím prostřelil díru mezi oči poslední loutce a s ostatními proběhli zatemněnými, vykachličkovanými chodbami až k velkému schodišti, vedoucímu dolů k turniketům a pokladnám. "No ty vole!", zašeptal Michael, stírající si krev z obličeje když baterkou namířil dolů. Četnosti nepřátel si však všiml ihned. Tma byla komplet protkaná červenými tečkami. A další a další se objevovaly přímo před nimi.
Auto s křupotem nadskakovalo a porcovalo loutky, zatímco sensem rozpumpovaná Yvonne stáčela volant zleva do prava a pořád dokola. Konečně se dostala na první křižovatku a na další se vydala směrem zpět ke sto třicáté druhé. Ulice už byla prázdná. Konec zdobila elegantní, obrovská kupa skla drtící svou vahou loutky pod sebou a po pravé straně konečně zpozorovala vysokou parkovací budovu.
Vjela dovnitř, prorazila závoru vrátnice a prokličkovala mezi pozpřeházenými vozy. Cestou posrážela co nejvíce loutek mohla a konečně se dostala k vyčnívajícímu spirálovitému výjezdu. Motala se takto dokud nedorazila do patnáctého patra a připravená k boji vystoupila hned za výjezdem. Oči už ji pálely ve třetím patře, kdy zpozorovala nafialovělou přítomnost několika loutek rozsázených po patrech nad sebou.
Rozpřáhla ruce a rudnoucíma očima přeměřovala své blížící se nepřátele od kotníků k rudým obličejům. Doteď si toho nevšímala, ale ze zad jim trčely malinké blánovité pahýly a z úst vyčnívaly decimetrové špičaté zuby.
"Aerové?", podivila se a švihnutím ruky směrem k nejodhodlanější loutce, zmařila její skokový výpad. Vlna nafialovělé energie loutku odrazila mnohonásobnější silou opačným směrem a se zakvičením spadla ze střechy dolů.
Už se chystala roztrhat vzdemívající se energií druhou blížící se loutku na kousky, když v tom na konci patnáctého patra vyšlehl záblesk ohně. jedna z loutek se ocitla v ohni a opět to nebyla Yvonne, kdo to způsobil.
Všechny loutky kolem se zastavily a ohlédly se zpět. "Vojevůdce.", napadlo Yvonne a pozorovala jejich vůdce zmítat se v širokém dvoumetrovém plameni ohně. A pak, když plameny uhasly a oranžová zář ohně ustoupila, spatřila na onom místě postavu nahého muže. I na tu dálku si všimla všech detailů. byl to Jon Daniels.
Pomalým tempem vykročil jejím směrem a zvedl pravé předloktí dlaní k obličeji. Loutky už byly jen deset metrů od něj, on byl ale klidný a zatímco ho Yvonne vzrušeně pozorovala za jeho zády přeletěl hranu střechy modrý dvoučepelý meč a vpadl mu přímo do dlaně.
Otočil se kolem své osy a rotaci zakončil brutálním švihnutím ostřím po loutčinném těle. Ta se okamžitě rozpadla na dva kusy. Další po něm skočila zboku. Klidně pozvednul levou paži a zastavil ji ve vzduchu. Pak ji trhnutím přitáhl k sobě trojnásobnější rychlostí a s nárazem probodnul mečem. Její tělo vrhnul proti skupince tří z druhé strany jediným máchnutím mečem a protočil si jej v zápěstí zatímco se protivníci zvedali ze země.
Zasmál se a první, která se po něm vyřítila s nataženýma rukama, zmutovanýma do tvarů bodců, odseknul oba údy, s další otočkou kolem své osy se přikrčil a odsekl jí i nohy.
Pak vstal, meč chytil oběma rukama a ve vodorovné poloze jej mrštil proti zbývajícím dvěma.
Proklouzl jejich krky jako máslem, pak se ve vzduchu zastavil a vrátil se Jonovi do ruky ve stejnou chvíli kdy hlavy loutek dopadly se na zem. Naposled jej protočil v zápěstí a vydal se Yvonniným směrem. Ta nervózně postávala a s pusou lehce pootevřenou zírala na jeho schopnosti. I tělo. Konečně její rudnoucí oči i vlasy začaly ladit se zarudlými tvářemi. Se zájmem si ho celého prohlížela a oddávala se sensu rozlévajícímu se její krví po celém těle.
"Konečně jsi sama", prohlásil nezvykle hlubokým hlasem. Nezněl lidsky, byl až příliš hluboký. A právě to ji tak imponovalo. "Myslím, že už je na čase si promluvit", dořekl a přimhouřil své ohnivě hnědé oči, když její pohled znovu nervózně sklouznul doprostřed jeho nahého těla.

... Konec druhé části ...

Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder,Samuel Franklin,Jennifer,Jon Daniels)

2. Epizoda - Něco ve vzduchu

4. Kapitola - Patron (I. část)

Pevnost , 4 dny po katastrofě
   15:00

"Ok takže ... Věděli jsme, že to brzo přijde. Potraviny došly a pokud nechcem žrát seškrábávanou omítku ze stěn budeme muset ven", pronášel Samuel a škrábajíc se na svém strništi přecházel od jednoho konce pohovky ke druhému. Ostatní, posazení jej poslouchali, přitáhli k ní skleněný stůl a na něj rozložili nutnou výbavu. "Jeff se pro nás obětoval. Přenechal nám vlastní úkryt, a to proto aby se nám podařilo přežít. Už nesmíme riskovat jako posledně, jinak zemřel zbytečně. Proto se dneska rozdělovat nebudeme, ale ...
"... No no, počkej Same, takhle budeme strašně na ráně", namítl okamžitě Michael.
"To je sice pravda, ale nemůžeme riskovat jako minule. Málem jsme tě s Yvonne ztratili a ..."
"Jo já vím", přerušil jej znovu. "Ale společně prohledáme míň místa. Rozdělení do dvou skupin máme dvakrát větší šanci něco najít.
"Hej! Prostě se rozdělovat nebudeme, rozumíš ?", rozčílil se Samuel. "Taky nemusíme najít vůbec nic. Většina jídla od doby katastrofy je vystavená tomu divně horkýmu slunci už 4 dny. Všechno to může bejt prošlý. Ještě chceš podotknout nějakej další demoralizační dovětek ?"
Yvonne na jejich hádky neměla nervy. Ignorujíc jejich další výlevy, koukla Samuelovi přes rameno k oknu a vyhlédla ven. Trošku se pousmála když Sam vyslovil frázi "divně horký slunce". Narůžovělá všudypřítomná atmosféra neměla se sluncem vůbec nic společného. Věděla dobře co způsobuje ono krvavé zabarvení oblohy a tušila, že i Michael, ale Sam s Jennifer zatím neměli vůbec tušení o co tu jde.
"Dobře, jsem rád, že jsme si to ujasnili. Pojedeme k centru m ..."
"Co ?!", zhrozil se Michael. "Centrum je jich plný. Je to tam skoro jako množiště. Vyřítí se jich na nás legie dřív než dojedeme k první zastávce metra". Sam jej chvíli skepticky pozoroval, a pak dodal:"A právě proto jdeme metrem". Jennifer nevnímala jejich debatu. Až doteď. "Metrem ?", zeptala se s vyděšeným pohledem a otřásla se. "To nemůžeš myslet vážně Same, nevzpomínáš si jak to tam posledně vypadalo ? Jen tak tak jsme se odtamtud dostali. Je to sídlo vojevůdců!"
Michael se na ni vděčně zahleděl a přisvědčil:"Same má pravdu. Metro i centrum je sebevražda. Tady ve čtvrtích je to ještě dobrý. Nejsou tu stíny. Slunce většinu žene pryč. Vím, většina budov je rozprášená nebo stojí jen jedna z tisíce v hromadách sutin. Ale pořád máme větší šanci uspět tady než tam."
Samuel si povzdechl. "Dobře, je tady něco co vám musím říct. Všiml jsem si toho před pár dnama, ale nechtěl jsem vás děsit.
Všichni se zamračili. Ale Yvonne ne. Dál koukala přes Samovo rameno k oknu a pozorovala narůžovělé kužely světla, prostupující zarudlými mraky. Věděla co chce říct. Jen pořád musela přemýšlet kdo je ten pátý. Jon Daniels. Má ty samé schopnosti. Viděla ho využívat tu zkoncentrovanou energii. Sensus.
"Nevím jestli za to může to slunce, nebo něco ve vzduchu, ale ty potvory se mění."
"Jo, rostou jim místo rukou bodce, tvrdne jim kůže a teče z nich hořící sračka, to už víme Same.
Yvonne, sedící vedle něj po něm střelila pohledem.
"O tohle nejde Miku, někteří začínají růst. Hodně.", vysvětloval Sam a nervózně pohlédl ke stolu s položenými zbraněmi.
Mimo dvě brokovnice, krabičky s broky, Samův Desert Eagle se na kulatém stole valélo i malé staré rádio s provazem přivázaným k držadlu, signalizační střelice a tři sirky, čtvrtá byla zlomená. Bývala by tu i Michaelova remingtonka 700, jenže ji minulého dne ztratil v obchodu Everfresh.
"Jak růst?", špitla Jennifer a z kraje pohovky nechápavě pokukovala po ostatních.
Samuel se na ni podíval, ale neodpověděl. "Bereme všechno co můžem, nejsem si ale jistej, jestli nám ty zbraně budou k něčemu platný. Pokud se dokázali změnit v tohle během čtyř dnů. Kdo ví co se z nich stane za týden."
"Hej! Same já s tebou mluvím. Jak jako rostou?", naléhala dál Jennifer.
Upoutala jeho pozornost, přesto ale váhal než něco řekl. "Rostou jim křídla", povzdechl si znovu. Jennifer vytřeštila oči a otevřela pusu. Chtěla něco říct. Cokoli. Ale nezmohla se na slovo. Jen tak kmitala očima po okolí a otvírala pusu jako ryba. Michael se však smál. "Ježíš tak to je paráda", poznamenal a pohlédl na Yvonne. Poznal na ní že nad něčím přemýšlí. Usilovně. Vůbec nevnímala svoje okolí. Zavřela oči, prokřupala si krk. Jeho pohledu si nevšímala.
"Něco není v pořádku", napadlo ho a trochu se před ni předklonil." Nehybně jen pohnula svá tygříma očima jeho směrem, ale nijak se netvářila. Nebylo jí dobře. Jakoby se něco v ní dralo kůží ven. I Michael si všiml její mimořádně sušší kůže. A její dlouhé nehty se samy od sebe zašpičovaťovaly. Odvrátil od ní ustaraný pohled a znovu jej věnoval Samovi.
"Už se nemůžeme venku jen tak promenádovat. Loutky za poslední noc prodělaly velkej pokrok. Nejsem si vůbec jistej, jestli tam toho nečíhá víc. Ale mám prostě takový tušení, že v podzemí na nic takovýho nenarazíme. Měli by jsme se tak vyhnout velkejm nepříjemnostem. A je tu ještě další věc, ve které se mnou nejspíš nebudete souhlasit. Všichni zamračili ve stejnou chvíli, kromě Yvonne.
Se zaťatými pěstmi, překonávala přicházející změnu. Vždy to přicházelo jako vlna. Nejdřív se v ní ta záhadná energie vzedmula a s narůstající bolestí přišla i deprese a shluk obrázků cizých vzpomínek. Tentokrát, ale žádné vize nepřicházely. Jen ta bolest. Jako by jí hořel žaludek. Začínala se bát. Bát chvíle, kdy ji začnou pálet i oči.
"Jeden z nás bude muset v autě zůstat a čekat na signalizaci." Tentokrát ho nechali mluvit, stejně po sobě ale nervózně pokukovali a Jennifer si došla nalít sklenici vody. Už měla pekelně vyschlé hrdlo. "Auto zaparkujeme na sto třicáté druhé Calce Main Alley. Kousek odtamtud je parkoviště. Střecha poskytne náhodně vybranýmu místo pro krytí, zatímco ostatní poběží ke vchodu do metra. Víme, že je láká zvuk. Proto Jeden z nás ponese tohle.", dořekl a zvedl rádio s přivázaným lanem k držadlu. Nabitý a funkční je. Jakmile doběhneme k metru je třeba ho umístit na dostatečně nedostupný místo. Oblast, už jsem prohlížel. Stačí ho přehodit přes lampu asi padesát metrů od vstupu metra. Osvětlení v centru jsou perfektní v tom, že jsou ohnutý do tvaru převrácenýho L. Nebude těžký to trefit. Lano se pak přiváže k lampě uz spodu. Rádio pak bude lákat všechny loutky, který by se mohly rozhodnout auto pronásledovat. Starý už je to dost, takže odhaduju že vydrží hrát tak dvě hodiny, maximálně tři. Do té doby se musíme vrátit. Jakmile projdeme metrem, nebude už cesty zpátky, takže jediná cesta bude dopředu. Nesmíme se zastavovat. Do centra je to pět kiláků, takže doufám, že tu máme všichni zaběhlou patnáctistovku pod 5 minut.", pokoušel se zavtipkovat Samuel, ale nikdo se nesmál.
"Promiň Same, ale tohle je sebevražda. Nikdy nedokážem proběhnout pět kilometrů zamořeným metrem s další várkou loutek za zádama během dvou hodin", prostestoval Michael.
"Prostě to zvládnout budem muset", zareagovala namísto Sama Jennifer a podpořila jeho iniciativu.
"Jakmile se dostaneme na stanici sto třicáté šesté CMA, budeme to mít jen přes ulici k obchodním věžím. Oba mrakodrapy stojí. Sice jsou křivě vychýlené, ale tunel mezi nimi je nepoškozený. Tím se dostaneme do druhé věže, aniž bychom se museli brodit bludištěm skla, sesypaných mrakodrapů prachu a loutek. Ve druhé věži pak sestoupíme do dvanáctého patra. Od dvanáctého po deváté je věž rezervovaná nějakou obchodní společností. Už si nevzpomínám na jméno. Každopádně prostory jsou věnovány zmraženým výrobkům. Pobereme všechno co uneseme a vystřelíme do vzduchu signalizační střelici. Pak budeme mít 10 minut na to, abychom se dostali do přízemí a vyklidili cestu autu, naskákali dovnitř a vypadli odtamtud." Samuel se zhluboka nadechl a Jennifer se posadila zpátky na kraj pohovky.
"Nechápu kde jsi na všechny tyhle informace přišel a je to sice sebevražda, ale nezbývá nám jiná možnost", pronesl do ticha Michael po chvíli mlčení. "Takže jdu do toho."
"Jo jo, jsem pro, panebože", vyhrkla Jennifer a Yvonne na souhlas kývla.
"Plánoval jsem to od začátku katastrofy. Pro případ, že bude nejhůř. Dokud ještě fungoval internet. Dobře takže si vezměte jen nejpotřebnější věci a padáme jednou pro vždy."
"Počkej cože ?", ozvala se Yvonne. "Ty chceš opustit město ?"
"Jo. Něco se v tomhle městě děje a já tady nebudu zalezlej čekat, až nám do oken vyletí rudoocí třímetroví ptáci a napadnou nás přímo tady. Už tu nejsme v bezpečí.
"To nemůžeme !", vykřikla najednou. Neovládala se. Něco se s ní dělo a Jon Daniels měl možná odpovědi. Musela tomu přijít na kloub a zastavit tu mutaci, nebo co se to s ní vlastně dělo.
"Proč proboha ?", obořila se na ni Jennifer.
Netušila co má odpovědět. "Je tu ještě ten pátej přeživší. Ten co vám volal. Nemůžeme ho tady nechat.", vykoktala ze sebe nakonec.
"Zapomeň na něj Yv, jednou nám zachránil kůži. Určitě by to nedělal, proto aby jsme se pak kvůli němu nechali zabít."
Yvonne nešťastně zakroutila hlavou, ale podvolila se.
"Takže ... kdo zůstane vzadu", konstatoval váhavě Samuel a sebral ze stolu čtyři sirky. Protřepal rukou a seřadil si je v sevření palce a dlaně, tak aby je ostatní neviděli. Ven trčely jen posírované hroty.
"Zavřete oči", vybídl je. "A vytáhněte si."
Všichni ho poslechli. Jen nervózní Samuel pozoroval Jennifer tahat krajní sirku.
"Díky bohu celá", pomyslel si a oddychl si. Drama v jeho žaludku však neustávalo. Ikdyby zvolen nebyl,čeká ho běh metrem o život.
Michael s Yvonne se natáhli současně. Oba šli po stejné sirce. Michael jí hned ale uhnul. Stejně jako Sam se obával, že by musel Yvonne nechávat pozadu.
"Díky bohu celá", zaradovala se Jennifer když otevřela oči, zatímco si Yvonne vytáhnula prostřední ze tří posledních a Samuelovi při pohledu na Yvonne vyrazil na čele studený pot. "Kristepane Michael mě zabije", prolétlo mu hlavou když si jeho kamarád vytáhl poslední sirku a jemu v se v ruce válela tatáž sirka co Yvonne.
"Do prdele", zaklel Samuel, jakmile otevřel oči a spatřil zlomené dřevo.

... Konec první části ...

Stát na okraji s tebou
Se zdrojem té síly
Se žilami protkanými
nejednou jehlou
Vydrž mi pocite
prosím ještě chvíli

Zítra ráno vstanu
bezmyšlnekovitě
vše to zapomenu

Jako bych si dal ránu
vymazal si paměť
a přetvořil ji na
nedotčenou pannu
na neidentifikovatelných
impulsů směť
průzračné
přesto tajemné
vody plné vanu

Pohlédnu ti do očí
ne nepoužiju ten klišé rým
jak se kolem všechno točí
pocit mám
jako když v břiše mi kručí

Trvalo to chvíli
ale bylo to tam
vyprchal ten zdroj síly
je mi líto
znáš mě ty
i já se znám

  Něco mezi energií a hmotou. Je to v nás ve všech. Něco mezi tělem a duší.
Chtíč, láska a vášeň jsou jen odvětví předzvěsti lidské apokalypsy. Sebezničující, sebevražedné genocidy. Ja to vlastně vzniklo ? Přesně tam, kde kdysi skončil téměř identický svět jako tento.
Narodí se člověk. Co ovšem člověk je ? Není to tělo ani vzhled. Je to duše uvnitř. Shluk různě kmitající energie mozkem, který máme všichni stejný. Jednoduchá dálnice, po které různá auta jezdí různou rychlostí. Když jedeme příliš rychle, některá ani nezaregistrujeme. Ovšem ta neobyčejná a svižná spatří všichni.
 
  Proto si myslím a zakládám si na tom, že život je jen zákon zachování energie, vzniklé na evolučním konci jiné.
Například když se naše planetka Země probírala k životu a poskytovala domov primitivním zvířatům, dynosaurům a podobně, vedla si perfektně. Dokud se rozvíjející se energie v mozcích těchto zvířat nezačala adaptovat a vyvíjet. Přetvořili jsme značnou část země na zdroje pohodlí a pomalu Zemi zabíjíme. Vytváříme čím dál složitější technologické výtvory.
Jsme bohy elektronického světa. Jenže co se stane, až jednou najdeme cestu k oné mozkové dálnici ? Kdy přijdeme na to jak přidat nebo ubrat rychlost ? Dohnat ostatní ? Co se stane, až překročíme povolenou rychlost, na kterou tahle pomyslná dálnice není stavěná ?

  Myslím tím, kdy se dostaneme na onen poslední evoluční cyklus a stvoříme sami sebe. Kdy už nebude třeba utkvívat v omezených tělech a jako energie tvořící naši duši opustíme tuto dálnici a budeme moci tvořit život i na ostatních planetách. Schopní přetvářet životní podmínky jiných sfér. Budeme mít potřebu na těchto planetách zůstávat ? Nestaneme se pak všichni stejně evolučně vyvinutou jednotou ? Jednotnou, nezanikající energie, dávající a stvářející život z vlastních znalostí, zkušeností, našich sjednocených životů ?

  Staneme se bohy následující životní generace. Usazení v planetě, rozsévající svou energii do ostatních těl, dokud neztratíme vůli a osobnost a stane se z nás pouhý zdroj života pro námi stvořenou generaci vznikajícího života, který se jednou vyvine na stejnou úroveň jako my sami a stvoří další a další a další, dokud ... Se jednou všechno nezhroutí a nesystematická, nezanikající energie buď stvoří černou díru, která tenhle úžasný jev ukončí provždy a zamezí mu tak dál pustošit sféru, ve které byl již první životní cyklus, stvořený cyklem úplně jiným. Nebo na druhou stranu černá díra nevznikne a místo toho, nezanikající, zešílená energie přetvoří všechna lidská či zvířecí těla, v nichž je uvízlá a na základě různě se střídajících instinktů z nich vytvoří bezduché zombie, tápající popelem vlastní technologie, na kterou kdysi mohla být tak hrdá ? :)

  Jsem laik, fantastik a rád se nechávám unášet myšlenkami na smysl života. neberte tento článek příliš vážně. Je to jen základní myšlenka mé knihy a samozřejmě jistě vyvratitelná. Ale přesto zamyslete se.
Fyzikální zákony to sice vylučují. Jenže co když byl úplně prvotní život vytvořen něčím, co vyrostlo v úplně jiných fyzikálních podmínkách. například v tom v čem vznikl vesmír. Stejně jako my sami jednou můžeme dokázat stvořit život. Přemýšlejte jestli se to už jednou nestalo :) Jestli jsme nevytvořili sami sebe. A nejsme na cestě k tomu vytvořit ten další, ve kterém se najde podobný fantastik jako já a poukáže na to, stejně jako teď. Doufám, že se článek líbil.

Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)
žánr: Romantický, hororový thriller s fantasy prvky

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder,Samuel Franklin,Jennifer Cyrus,Jon Daniels)

1. Epizoda - Prázdniny v pekle

3. Kapitola - Proč?

Pevnost, 4 dny po katastrofě
  13:00

"Co se to se mnou děje. Zvednu ruku a s ní - všechny věci kolem. Pohnu očima, zdi přede mnou praskají. A ta horkost pod kůží. Něco ve mě je", šeptala s pohledem upřeným před sebe Yvonne Wickdawn a zmateně se klinbala dopředu a do zadu. Seděla sama v luxusním pokoji a pevně svírala saténovou přikrývku oběma rukama. Ostatní se zatím o patro výš třepali z vůně smažených vajíček a posazení kolem kulatého skleněného stolu, se zhaslou lucernou, ve tvaru lidského těla a balíčkem karet nakukovali přes linku k vařící Jennifer.
  "Strašně mě to mrzí, ale vaše kukuřičný vločky jsme snědli na snídani a energetický tyčinky by nás asi nezasytili. Takže z posledního plata kazících se vajíček na rozpraskaný pánvičce jsem pro vás k obědu udělala směs míchanejch sranců", pronesla k jejich stolu a začala podávat, podivně vyhlížející zahnědlou směs vajíček.
  "No moc toho není no", komentoval to Michael když Jennifer položila neprůhledou skleněnou mísu na stůl a on zpozoroval hrstku oběda. "Aspoň, že je ta mísa skleněná, vypadá to pak, že je toho víc a člověk si víc užije ten placebo efekt. Jennifer po něm střelila pohledem, ale pak klidně prohodila: Klidně si ten placebo efekt můžeš užívat z dálky, zatímco my to budem jíst.
"Oh tak to je tak velkorysá nabídka, která se nedá odmítnout. Nic. Nechte si to stejně nemám hlad."
  Yvonne smutně koukala do béžové stěny mezi dva obrazy, znázorňující dvě poloviny Calce City. Jedna v noci a druhá polovina prostoupená ranním sluncem, dominujícím obloze. Jednu chvíli měla strach, druhou se zase cítila tak silná a odolná. Emoce se jí neustále střídaly. Tohle však byla ta zlomová chvíle.
  "Jak jsem se až sem vlastně dostala", pronesla bez hnutí. "Seděla jsem tehdy ve své lavici. Den jako každej před tím. Gibbson nám zrovna vysvětloval jednu z těch pošahanejch teorií o modelech atomů. Kluci v zadu hráli nějakou hru. Nebyl tam jedinej bez notebooku. Cler si dolíčovala řasy." Na chvíli ztichla a pousmála se, pohled ze zdi však nespouštěla. "Kreslila jsem Michaelovu karikaturu na kousek papíru, vytrženýho ze sešitu fyziky. Byl to jeden z takovejch obrázků, co se povedou jednou za půl roku. Stínovala jsem zrovna kolo, o který se opíral." Pozvedla malinko vlhnoucí oči k obrazu ranního města a vybavovala si živé obrázky z doby katastrofy. Dokonce i její fantazie byla mnohem výkonnější než kdy dřív. Všechno na co si vzpomínala viděla přímo před očima s lehkým nádechem stejných pocitů. "Simon vykřikl, že prej se k nám z boku valí nějaká vlna. Myslela jsem, že si z Gibbsona zase utahuje, stejně jsem se ale podívala", zašeptala a pohled z okna třetího patra Calcské střední multiodborové školy CHM na přibližující se dvou metrovou vlnu, rozemlívající zeminu, asfalt ze silnic, dokonce i auta samotná, se jí míchal se vzpomínkou prodavačky obchodu Everfresh. "Proč se mi nestalo to samé co jí. Proč se moje ruce nezměnily v krvavý háky, když jsme obě čelily té samé vlně", divila se a pustila peřinu. Rukama objala své břicho a shrbeně se předklonila. "Proč se to samý nestalo Michaelovi, když vyrazil ty zaseknutý dveře a vytáhl mě z trosek. Mezi všema těma raněnýma. Proč mi to nezlámalo obě nohy jako Cler, nebo vaz jako zbytku třídy. Proč, jsme po třinácti hodinách, tápání zakrvácenejma troskama narazili na tuny loutek, kterým se to stalo, potkali Jen se Samem a těm zase pro změnu ne. Žádný šrámy, žádný spálený oči, ani upadávající čelisti. Nechtěli o tom mluvit, ale je mě jasný, že si prošli stejným peklem jako my."
  Samuel si dlouze odkašlal a záchvatovitě nabíral sousta připálených vajíček do úst. Měl strašný hlad. Krabice kukuřičných vloček, je nasytila jen zčásti. Všichni to věděli, jídlo došlo. Bylo to zase tady, stejná situace jako v předvečer druhého dnu po katastrofě. Nikdo o tom nechtěl mluvit, snažil se tvářit, jako že se nic neděje, ale Michael to napětí už nevydržel.
  "Jídlo je pryč. Budeme tam muset znovu. Vím ! Nikdo si to nechceme připouštět, ale když zemřeme tady vyhladověním, nebude v tom velký rozdíl, jako tam venku. Jennifer ztěžka polkla až ztratila chuť k jídlu, jen Samuel jej ignoroval a dál si u jídla četl staré noviny.
"Same !"
Letmo zvedl oči, ale hned je zase sklopil k novinám.
"Sakra jseš tu nejstarší, měl bys z nás bejt nejmoudřejší a před problémama se schováváš za cárem novin", vyštěkl po něm Michael.
"Tak si běž ty chytrolíne", zareagoval hbitě a švihnul s novinami o stůl a trefil vidličku, opřenou o hranu talíře a katapultoval z ní nabraný kousek vajíčka.
"Myslíš, že já nevím jaký to tam venku je ?", rozčílil se Mike. "Že tu rozmazleně nadávám ? Same ! Třináct hodin jsme se tou apokalypsou brodili s Yvonne, než jsme na vás v tom metru narazili. Umřeli mi tam rodiče. Vím co se tam děje."
  "To nám všem", prohodila smutně Jennifer jakmile oběhla stůl a stoupla zuřícímu Samovi do cesty. "A Sam to viděl na vlastní oči". Michaelovy vrásky se vyhladily a agresivní pohled v očích zmizel. Místo něj teď modř jeho očí oplývala smutkem a lítostí.
  "To jsem nevěděl Same, promiň", omlouval se když se k němu otočil zády a vypochodoval z místnosti ven, cestou třískl s dveřmi od místnosti s točitým schodištěm a plazmová televize vedle dveří se lehce otřásla.
  Jennifer si oddychla, zakroutila hlavou a začala sklízet zbytky jídla ze stolu. "Jen, musíš mu říct, že mě to mrzí,to jsem nevěděl", spustil když k ní doběhl a zatímco obcházela stůl a sbírala nádobí se jí snažil dostat před obličej.
  "Musím ?", zasmála se. "Vím jak jsi to myslel Miku, jde o to, že si myslíš, že sis tam zažil peklo jen ty", oznámila mu, složila talíře do sebe a otočila se k němu. "To co ti uniká je to, že jsme tu všichni utrpěli. Teoreticky jsme už dávno mrtví, kdo ví co to vlastně zač ta nákaza je a jestli vůbec někdy odejde. A jestli když odejde nevezme všechen život co poskvrnila s sebou nebo ne", pronesla empatickým pohledem v očích a odnesla nádobí ke dřezu. Michael chvíli stál na místě a mlčel pak k ní doběhl a pomohl utírat mokrý porcelán.
  "Našla jsem ho tehdy večer, už nevím kolik bylo hodin, ale asi něco kolem sedmé. Už se začínalo stmívat, ležel tam s nima. Neumím si představit jak dlouho. Nikdy o tom nechce mluvit, ale Yvonne říkala, že se ve škole neukázal. Musel tam být od rána. Od té doby má čas od času tendenci se úplně zastavit. Někdy uprostřed i řeči.", vyprávěla mu Jen a on bedlivě poslouchal. "Mám pocit, že když se to stane, ztratí vědomí a je zase tam. Leží tam vedle otce s hlavou otočenou o sto osmdesát stupňů a matkou, zasypanou těžkými trámy z polozřícenýho stropu. Aspoň tak to tam vypadalo, když jsem dorazila." Nějakou chvíli jen držela talíř v proudu horké vody aniž by si toho všímala. Hned se zase pustila do umývání a talíř podala Michaelovi.
  "To je strašný", vydechl a jednou rukou v rukavici si talíř přidržoval zatímco jej druhou rukou s utěrkou drhnul. "A co ty ? Jestli se můžu zeptat. Nevadí, pokud nechceš".
"Promiň Miku, tohle jsem ještě neřekla ani Samovi."
"Jo, jo - však v pohodě", vychrlil hned přehnanou milostí a strčil talíř do kredence k ostatním.
  Jen zrovna postřikovala hrst vidliček jarem, když ji nastálé ticho začalo užírat.
"Vstala něco kolem šesté nebo sedmé, už nevím, kdy se to stalo", vyřkla z ničehonic a mastný příbor stiskla pevněji. "Vyčistila jsem si zuby, v teplákách, ve kterejch jsem usnula. Oblíkla jsem si svý oblíbený tričko s Lady Gaga a prohlížela se v zrcadle." Pousmála se. "Zrovna když jsem se chtěla převlíct do legínů zavolal na mě Timmy." Chvíli mlčeli a ona houbičkou čistila příbor. "Timmy byl můj devítiletej bráška", pronesla se zajícením v hlase a pohledem zafisovaným k příboru.
  "Nemusíme o tom mluvit Jen", konejšil ji Michael, ale ona namítala.
"Ne, chci to někomu říct, potřebuju to! Musím to ze sebe dostat." Utřela si slzy a příbor mu podala. "Dělal si ze mě legraci, že vypadám jako strašidlo. Byla jsem hrozně rozcuchaná", usmála se Mikovým směrem a očima hned zase střelila po hrníčcích od kávy. "Prý jsem to strašidlo ze sklepa. Myslela jsem si, že si vymýšlí, ale pořád opakoval, že tam něco je a že prý jsem na dvou místech zároveň. Víš, děcka maj hrozně bujnou fantazii, nebrala bych to vážně, ale dokud jsou ještě děti, poznáš pravdu a co si doopravdy myslí v jejich očích. Ještě nejsou poznamenaní dobou. Neznají krutej svět mimo dětství. A Timmy už to nikdy nezjistí, jaký to je být dospělej", rozplakala se a Michael ji objal. Upustila hrníček do dřezu a pevně jej chytila. "Mluvil vážně, něco v tom sklepě prý bylo a já mu to vymlouvala", pronesla s obličejem opřeným o jeho rameno. "Jenže on tomu tak pevně věřil. Musela jsem mu dokázat, že to není moje rozdvojená polovička tím, že uvnitř rozsvítím a on se přesvědčí, jenže ...
  Její slova ho děsila, napjatě očekával co se Timmymu stalo. Jisté z její řeči bylo, že zemřel. "V tom sklepě vážně něco bylo", pomyslel si a pohladil ji.
  Rozrušený Samuel prošel chodbou s pokoji a došel až na její konec. Stisknul tlačítko výtahu s kovovými, zásuvnými dveřmi a než vstoupil, půjčil si Michaelův kabát. Ve vnitřní kapse měl krabičku royal´s. Jakmile se dveře, luxusně zařízeného výtahu s nefunkční znělkou otevřely, cigaretu měl už zapálenou Mikovým benzínovým zapalovačem s logem motýla a vyšel na střešní terasu. Třepaly se mu prsty a těžko se filtrem trefoval do úst. Popocházel sem a tam, z jednoho konce na druhý a přemýšlel.
  "Co tu děláš", zhmotnil se před ním jeho otec s unaveným, tvrdou prácí zvrásněným obličejem a rostoucím pivním břichem. Betonová terasa se rozplynula. Stejně tak i lehátka se slunečníky, vyčuhující komíny krbů a požární schodiště na okraji střechy. Výhled na rozjasněné zříceniny všude kolem také pominul a Sam se octnul o 4 dny dříve ve svém pokoji. Jeho otec stál naproti a držel dveře, polepené plakáty metalových skupin za kliku.
  "Nemáš být náhodou ve škole ?", zeptal se zostra. Než však stihl devatenáctiletý Samuel zareagovat, stěna za ním se roztrhla jako papír a tlaková vlna jej vrhla proti otcovu tělu. Rychle se probral a znovu spatřil slunce vysoko nad sebou, uprostřed narůžovělého nebe. Víc si nepamatoval. Už jen to jak se zvednul z jeho polámaného mrtvého těla a obrázky otcova vyvráceného pohledu a matčiných nohou vyčuhujících zpod sutin se střídaly po celých 12 hodin, než jej ze zlého skutečného sna vytáhla pihatá ruka Jennifer.
  Znovu si potáhl a pokusil se rozbrečet. Nešlo to ale. Pořád byl ještě v šoku. Pořád upadával do těchto živých vzpomínek a neuvědomoval si spád času.
  "Sešla jsem po schodech dolů, zdálo se mi, že vážně slyším nějaký divný zvuky, ale byl to Timmy. Náš fantazír Timmy. To přece nebylo možný. Jenže ... Jenže bylo." Odkašlala si a pustila se ho.
  "Nahmatala jsem přepínač a chtěla rozsvítit, jenže z toho co jsem pak uviděla mě tak zamrazilo, že jsem zapomněla i svý vlastní jméno." Michael se na ni vyděšeně podíval a ona, opřená o linku s dřezem a dotykovým sporákem vyrazila k jídelnímu, kulatému stolu.
  "Dvě rudý tečky ve tmě", procedila skrz sepjaté ruce, přiložené k ústům když se posadili. "Podívala jsem se pořádně a zjistila, že to nejsou tečky, ale malý plamínky." Michael od ní odtrhnul pohled a zadíval se na její odraz ve skleněném stole. Také si vybavoval ty tečky ve tmě Everfresh, moc dobře věděl o čem mluví. Opřel si obličej o dlaně, zapřel lokty o stůl a Jennifer se zavřenýma očima pokračovala.
  "Rozsvítila jsem ... Timmy se vylekal a dveře zamknul. Nemůžu mu to mít za zlý. Bylo mu devět let." Pohlédla na Michaela, ten na srozumnění kývnul a znovu pokračovala. "Byla jsem tam já a nějakej bezdomovec, kterýmu se nějakým přičiněním stalo to samý co těm ostatním venku. Úder světla ho rozzuřil, ten divnej zvuk co Timmy slyšel, pár posledních dní jsem konečně poznala i já a vrhnul se po mně. Byla jsem vyděšená, hubu měl oteklou, ty plamínky v očních důlcích se mu ztenčily a běžel proti mně s nataženejma rukama. "Rukama prej", rozčileně udeřila pěstí do stolu. Sklo to však vydrželo. "Byly to rudý bodce, ti parchanti se adaptujou", vyhrkla a zarudlýma zlostnýma očima pohlédla na Mika. "Není to nějaká zasraná mutující náhoda. Ale řízenej proces. Něco chce aby měli ohnivou krev a místo rukou smrtící kopí."
  Michaela její reakce zaskočila. Měla pravdu, vůbec ho to do té doby nenapadalo. To jak loutky vypadají není přece nějaká evoluční závada. Ale zdokonalování jejich těla na úkor jeho trvanlivosti. Zbytečné orgány mizí včetně údů a místo nich se vytváří zbraně. Ohnivá krev namísto vnitřností, žil a nervů. Bodce namísto rukou. Kámen namísto kůže a všechno je to řízenou něčím s přesně daným záměrem.
  Oba se na sebe podívali. Věděli, že myslí na totéž. Není to žádná katastrofa. Je to spuštěný algoritmus. Všechno co se děje má svůj smysl. Jen zatím nevěděli jakou roli v onom příběhu ztvárňují.
  "První co mě napadlo bylo kopnout ho do rozkroku, přecejen byl malý. Jenže na poslední chvíli uskočil, nejsou hloupí, jen agresivní, ale myslím si, že vzpomínky a část své duše mají", konstatovala a Michael si vybavil další zkušenost s nenormálním chováním loutek.
  "Vojevůdcové", napadlo ho. "Ostatní loutky je následují. Čarodějka", bylo další co jej napadlo, když si vybavil plakající ženu v obchodu Everfresh. Když ji Yvonne zabila, něco z ní vdechla. "Mohla to být právě ta část duše, která řídila ten stroj smrti ?", ptal se sám sebe. A síla, kterou své tělo ovládá. "Přecejen když zařvala strop nad ní popraskal, možná je to stejná síla, kterou Yvonne zabila ty ostatní. Musela ji vdechnout".
  "Každopádně jsem jej minula. S čím však nepočítal bylo to, že jsem se vykopnutou nohou perfektně trefila do té jeho nateklé huby. Hlava se mu zavrátila do zadu a padl k zemi. Jsou náchylní k smrti, údery do hlavy", pronesla a stiskla obě ruce v pěst a Michael zavzpomínal na ten zvláštní bílý předmět, v loutčinném roztékajícím se těle. "Musela to být páreř. Rozvodiště té síly, kterou Yvonne vabsorbovala. Při zlomení musejí ztratit kontrolu nad tělem", napadlo Michaela. Konečně věděl co to bylo zač. Měl logické vysvětlení.
  "Padl k zemi mrtvej, ale já se pořád nemohla dostat ven. Dveře byly zamčený a Timmy neodpovídal. Zkoušela jsem nehlídnout ven klíčovou dírkou. Sice jsem viděla Timmyho modrý pyžamo půl metru od dveří, ale neozýval se mi.
  Několikrát jsem na něj volala, jen tam tak ale stál. Myslela jsem si, že je jen v šoku než se tou klíčovou dírkou podíval taky", potlačovala slzy Jennifer a se skousnutými rty pohlédla přes jídelnu. Přes okna naproti stěny s plazmovou televizí. Kožený gauč kousek od nich uprostřed místnosti a dlouhý stůl se třemi počítači a židlemi u poslední stěny.
  Samuel zahodil nedopalek na zem a zašlápl jej. Došel pak k okraji a vylezl na něj. nechtěl skočit, ale když už tam stál napadlo ho to. A kupodivu neměl strach ze smrti. Před sebou viděl ve vzduchu svého otce. Jeho podobu ještě za živa. Bez rozemleté omítky smíchané s krví na obličeji. Nebo s vykrouceným krkem, zlámanýma rukama a nohama. Vedle něj visela ve vzduchu jeho matka. Jejich obrazy stály na imaginárním ostrůvku a lákaly jej skočit za nimi. Opustit ten odporný svět plný násilí, smrti a strachu. Ještě jednou se rozhlédl po troskách města a znovu pohlédl k rodičům. Usmívali se na něj.
  Jennifer šeptem pokračovala. "Pomalu se sehnul a pak jsem na konci té dírky uviděla červenej plamínek", konstatovala suše.
"Panebože", ozval se k smrti napjatý Michael a chytil ji za ruku. "Jen to mě strašně mrzí", konejšil ji. Ona se na něj ani nepodívala.
  "Stál tam dokud se neozvala strašná táhlá rána a spadla jsem ze schodů.
"Vlna", napadlo Michaela.
"Vypadla elektřina a já zavřená ve sklepě s flaškou vína v rohu koukala jak se ten hajzl rozkládá na zemi." Michael na ni soucitně hleděl a hltal každé její slovo, ale pak se najednou zamračil.
"Cože ?", vyhrkl.
"Co", optala se ho Jen.
"Chceš říct, že podle Timmyho tam ten bezdomovec strašil dýl ?", vykoktal ze sebe.
"No."
"To ale znamená, že ta vlna to nezpůsobila. Panebože. Ty zrůdy tady byly ještě když to město stálo". Jennifer vykulila oči. Nad tím také nepřemýšlela. Neměla čas ani dostatečně silnou vůli na to vůbec vzpomínat. "Tak co potom způsobilu tu vlnu ?", vychrlili současně.
  "A pak jsi tu ty Jone", Yvonne netušila odkud to jméno zná. Ikdyž ... "Od doby co jsem vdechla tu sračku z čarodějky se moje smysly zostřují a dokonce poznávám latinu a napadají mě slova, který jsem nikdy neslyšela. Přesto znám jejich význam.", pomyslela si heurekaicky a vykročila na balkón. Přesně vedle požárního schodiště. Přesně pod Samuelem. "Sensus. Energie v těle. Duše. Síla, které mám v těle nesčetněkrát víc než Michael, Jennifer nebo Samuel. Cítím to. Vidím to. Slabá fialová záře kolem nich. Oni to nevidí. Ale kdo jsi ty Jone, vím toho o tobě tak málo. Jen tvoje jméno a pár tvých vzpomínek. Vidím tvýma očima když spím a cítím tvou bolest. Kdo jsi a vidíš také mýma očima, jako já tvýma ?", ptala se nahlas aniž by to sama tušila.
  Samuel už natahoval nohu k imaginárnímu ostrůvku když v tom uslyšel Yvonnina slova. Okamžitě se probral z dalšího tranzu a jeho rodiče se rozplynuli. Místo nich si okamžitě vzpomněl na Jennifer. Cítil se provinile, že chtěl spáchat něco tak sobeckého, když tu má ještě ji. "Neuchránil sice své rodiče, ale ji ochrání", rozhodl se pevně.
  Zbytek o tom, jak se Jennifer dostala ze sklepa, jak vypáčila dveře z pantů po spoustě hodin trávení vína na prázdný hladovějící žaludek, na pocity, které její srdce sužovaly, když spatřila svého mladšího brášku v podobě loutky na zemi, mrtvého, zasaženého střepy, vlnou roztříštěného skla, jak proběhla nastálou apokalypsou s loutkami povstávajícími ze stínů, vyčkávající na vhodnou dobu, jak vtrhla do polozbořeného bytu, probrodila se sutí k Samovi a odtáhla ven a to jak se setkali s ním a Yvonne ve vykolejeném vlaku metra mu už nedořekla. Vyběhli ke schodišti a s novými objevy běželi za ostatními.
  Výtah cinknul a Samuel s druhou zapálenou cigaretou se otočil. "Same! Same, musím ti něco říct. Same ?", zvážněla když spatřila jeho zarudlé oči a slzy zasychající ve strništi. "Zase?", zeptala se již bez euforického vzrušení. Jen se na ni usmál, pronesl:" Už je to dobrý. Miluju tě !" a políbil ji než mu stačila odpovědět. Pak jen letmo prohodila:"Mike se ti omlouvá". "To je dobrý", odvětil a začal ji líbat znovu.
  Yvonne je poslouchala a usmívala se když Michael otevřel dveře pokoje a vtrhnul dovnitř. Objal ji zezadu a chytil za ruce. "Vím, že o tom nechceš mluvit Yvonne, ale už konečně vím co se v tom obchodě stalo. Mám odpovědi", šeptal jí váhavě do ucha. Bál se, že se odtáhne,ale byla klidná.
"To já taky", odvětila a také ho políbila. "Jen jedna otázka ještě zůstává nezodpovězená", pronesla. "Odkud ta síla vychází a kdo byl ten pátej co nám poslal pomoc. A jsem si jistá, že mezi nima je nějaká spojitost."
Michael se zamračil.
  "Myslíš, že pokud má s tou silou něco společnýho, že ji mohl způsobit ?"
"To ne. Spíš, že ví kdo, nebo co to bylo a jde tomu po krku", odpověděla klidně a zahleděla se k místu, kde v noci zpozorovala Jona přeměňovat loutky svým atrehitovým mečem na hromady masa a prejtu. Stál tam. Nevěděla jak, ale ono místo její oči přitahovalo jako magnetismus. Jakoby se jí v očích klubaly malé plamínky přitahované tou horkostí. Sensem. A horkost, kolující Jonovými žilami byla "obrovská, lépe řečeno gigantická nebo Titánská", napadlo ji. A stejně tak gigantická byla přítažlivá síla, která ji k němu táhla.
  "Jak to víš", zeptal se jí nervózně Michael znovu a přivoněl si k jejím vlasům. Koupala se uprostřed noci. Šlo to poznat. Stoupající horkost v jejím těle ji vedla k prostopášným myšlenkám. A sprcha - byla perfektním adeptem na zklidnění té stoupající horkosti.
  "Tak to nevím ...", konstatovala a odvrátila pohled od střechy v secesním slohu s černým flekem, připomínajícím k nebi tyčící se věžičku, patřící k nějaké zřícenině za ní, jak by Michaelovým očím připadalo.
... Ale hodlám to zjistit."

  ... Konec třetí Kapitoly ...

Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder,Samuel Franklin, Jennifer Cyrus)

1. Epizoda - Prázdniny v pekle

2. Kapitola - Láska, osud a smrt (II. část)

Pevnost , 3 dny po katastrofě
  23:55

Mrtvými obývané ulice prostoupila vlny tmy, obloha však zůstala stejná. Pořád hrůzostrašně rudá. Jen temnější. Mnohem temnější. Sem tam trhlinkou v rudých mracích prosvítal narůžovělý kužel měsíčního světla a činil černé město flekatým.
  Kam oko dohlédlo se třpytil rudý odraz rozpraskaných, zvrácených mrakodrapů, které se tak nevyspytatelně tyčily k nebi. Jako hladová žihadla, nějakých tmou zastřených stvoření.
  Obyčejnému člověku by ten pohled rval srdce z těla chladným pařátem reality. Ale Jon Daniels obyčejný člověk nebyl. Stál na okraji střechy hotelu v secesním slohu a se založenýma rukama na prsou, prohlížel si zdevastované okolí. Stál tam v roztrhaných popálených džínách a černém tričku s bílým logem F na prsou.
  Ve tmě jej nebylo vůbec vidět, alespoň ne lidským okem. Připomínal jednu ze vzdálených pekelných věží, tyčících se nad rozpraskaným hotelem. Ale oči loutek jej vidět dokázaly za jakýchkoli okolností. Obzvlášť když nadešla noc.
  Ve skutečnosti obraz nerozeznávaly. Jen teplo bylo lákadlem, jemuž nedokázaly odolat. Jejich hořící oči fungovaly jako ohnivé magnety, tažené značnější horkostí. A ta horkost, kolující Jonovými žilami byla obrovská. Lépe řečeno gigantická nebo titánská. Jeho hnědé oči zářily vztekem a touhou po pomstě. Jeho krvácející srdce si žádalo odplatu.
  Vytáhl si krabičku royal´s a z ní rychlým pohybem jednu cigaretu. Zamračil se na zástupy loutek pod sebou a pousmál se nad jejich marným tápáním, zmutovanými pahýly namístou ramenou. Pak si přiložil ukazováček ke konci cigarety a ve vteřině z konce jeho prstu vyšlehnul malý nevinný plamínek. Pomalinku potáhl a bolestí zkroucenými rty, upřenými k nebi vypustil kouř rozptýlení.
  Když vyfoukl poslední doušek, zastavil se a jako v tranzu, s očima zavřenýma, vnímal vánek větru. Byly to pouhé maličkosti, ale v době jako byla ta, se člověk musel umět zastavit. Zavřel oči a sensus v jeho krvi se dal sám od sebe do pohybu. Jako droga procestoval, až k jeho mozku a uvolnil vzpomínky. Vzpomínky, které se tak snažil potlačovat.
  "Co ti ten pes udělal, že ho pořád chceš smažit?", unášela se vztekem Marta Zany jako obraz filmu na kinematografickém plátně. Přímo před jeho očima. Přímo na vnitřní straně jeho ustaraných, roztřepaných víček.
  Plně se oddal svým vzpomínkám a sesnus, proplouvající jeho roztrhaným srdcem, konečně oddálil všudepřítomný nářek Calcských obyvatel.
  Ocitl se na hřbetě draka. Cítil horký letní vzduch, stáčet se na odhaleném krku, cítil rychlost jakou přelétali Calcské údolí. Naprosto zelený a prosperující kraj. Bylo to týden před katastrofou.
  Shlédl pohledem dolů a ve šmouze uprostřed zeleně spatřil sám sebe. Drak nečekaně strhnul směr a s černými křídly podél těla vyrazil střemhlav ke šmouze.
  Celé Calcské údolí, bylo zalité večerním oranžovým sluncem, dominujícím na obloze a Calce city, uprostřed obrovsky rozléhlého údolí oblétávala dvě letadla, připravená na přistání. Náhle drak zmizel a Jonovo tělo podlehlo vlivu gravitace a odporu vzduchu. Začal lehce rotovat, hned se ale srovnal a s nohama pokrčenýma a obličejem upřeným k cíli, jako parašutista plachtil dál. Chvíli poslouchal hvizdot větru v uších a pozoroval přibližující se louku uprostřed moře zeleného lesa a čím blíž byl, tím se louka z malé černé šmouhy měnila na rodnou vesničku Fructum river. Deset metrů těsně od země hluk ustal. Otevřel oči a znovu viděl očima své staré verze.
  Kráčel přes parkoviště obchodu K-mart naproti své vyvolené. Martě zany, v modrých legínách a plandajícím dlouhém tričku s poriskem obličeje nějaké modelky. Bylo to jako z filmu. nejen, že její úsměv viděl, dokonce jej i cítil, stejně jako vlažný letní vzduch, šum listí, rozléhající se celým Calcským údolím a tu horkost v srdci. Ten nenasytný chtíč a nezhasitelný oheň.
  Jejich oči se setkaly. Jonův náhle ztratil váhu a směr v nohou. Měl pocit jakoby kráčel vodou do různých směrů současně. Vychutnával si to, ikdyž věděl, že to je pouhá vzpomínka. Sensus ji ale dělal mnohem intenzivnější a realističtější. Se smajlíkem v obličeji pochodovala jeho směrem, bradou vzhůru, očima přimhouřenýma a pohledem jej sjížděla od kotníků po oči. Láskou zářící oči. Jako dvě oslepující jiskry na černém pozadí.
  Byli od sebe už pouhé dva metry, když náhle chodník mezi nimi prasknul. Nebyla to Jonova vina, přesto že jeho zlomené vědomí, utíkalo jiným směrem a to destruktivnímu zlu vstříc, nedokázal svůj hněv ze svých vzpomínek, zesílených sensem vymýtit.
  Prasklina se bleskově se zahřměním rozšířila a než se nadáli, stáli každý na jedné straně temné propasti. Vítr zesílil a zchládl. Oběma teď namrzávaly vlající vlasy a obloha se zakrvila do ruda. Bezmocně na něj hleděla. Chtěl se rozběhnout a tu širokou propast přeskočit. Cítil však, jak se její postava ztrácí. A v pouhém okamžiku se vlivem větru roztříštila a rozsypala na pouhý stříbřitý prach. Prolétával chvíli kolem něj dokud se nerozprášil a nebe zachvátila bouře. Bouře krvavých rudých blesků a s každým úderem blesku, projelo jeho hlavou několik obrazů.
  Nejdřív spatřil Martin obličej. Šťastný, posetý veselými vráskami. Hned na to její zářivé oči probleskly černou hlubokou tmou a její ústa se do široka otevřela. Spadl do té rozšiřující jámy jako sněhová vločka na hladinu vody a stejně tak se i započal v neviditelné tekutině rozpouštět. Topil se, zvedal oči v sloup. Snažil se pochytit aspoň nějaký vzduch. Marně.
  Udeřil další blesk. Znovu se zhmotnil v její přítomnosti. Tentokrát s obličejem zabořeným do jejího ramene, nosem přitisknutým k voňavému, jemnému krku.
  Držel ji v náručí. Než se však stačil vzpamatovat, ozvala se ohromná rána. Zaburácení krvavého záblesku. Její sevření povolilo a kůže zchladla. Pořád ji držel a nepouštěl. A ona pod vlivem přitažlivosti rozpřáhla bezvládné paže. Těžkla mu v náručí čím dál víc a on cítil jak ji ztrácí. Nebe proříznul další úder a ocitli se na okraji útesu, kilometr nad, mlhou obléhaným krvavým mořem. Nebo spíše jen on ucítil měkkou travnatou zem pod sebou. Ona visela s hlavou vyvrácenou na stranu nad tou odpornou výškou a ostrými skalnatými výčnělky. Nemohl nic dělat. Bezmoc jej prostupovala a v rukou ztrácel cit.   Pomalinku mu vyklouzávala až mu nakonec s úderem nemilosrdného blesku a nejvyšším tónem jeho nešťastného řevu vyklouzla úplně. Padl na kolena a znovu prožíval ten pocit, když zemřela. Vznesl se do vzduchu a jak se rozvášněná bouře zmítala a bičovala Calcské údolí dlouhatánskými půl vteřinovými záblesky promítala se jeho hlavou jedna vzpomínka na její úsměv za druhou, proháněné destruktivní zlobou jako dračí kořist.
  Vznášel se nad vzplávajícím povrchem útesu a všechna ta bolest, hněv a zlomená láska z něj prýštila na všechny strany. Drancovala okolí tlakovými vlnami, přicházejícími s každým úderem blesku a stahem bolavých citů.
  A když jeho, bolestí řvoucím ústům došel dech, bouře se uklidnila. Otevřel oči. Cítil se lehčí. Mnohem lehčí, jakoby všechna síla kolující jeho krví zmizela. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil rozbombardované město Calce city. Ucítil tu strašlivou vinu, pronásledující jej každým snem. Lépe řečeno noční můrou.
 To on byl otcem Calcské katastrofy. Loutky však nebyly jeho výtvorem. Když se všechen nestabilní sensus, nahromaděný z Atrehitového meče smíchal s jeho zuřící duší, už to unést nedokázal. Svědkem smrti své ztracené lásky Marty Zany, podvolil se své bolesti a šílená energie v jeho těle explodovala. Po probuzení z Calcské katastrofy se zapřísáhl ji pomstít.
  Matthew Sawmill, aspekt trestu, sám přeměněný na loutku elementem ohně, Dilectem, byl Jonovým cílem. Jediný z Unovy armády, schopný probrat se z globálního kómatu. Ani Humidie, element vody, Tertius, element bouře dokonce ani samotný Unus zrazený nejvyššími aspekty snů Somnií a moudrosti Gabrielou se z kómatu, způsobeného rázovou senseickou vlnou nebyli schopní jen tak se probrat. Byli to pouze Jon, kdo uprostřed strašilvých Calcských ruin otevřel své oči a z plných plic, nadechl se popela. A jeho největší nepřítel Matthew Sawmill. Se špetkou nespálené duše, uvnitř zmutovaného těla loutky.
  Znovu oči otevřel a sled myšlenek rázně ukončil. Probral se ze sna a konečně procitnul. Zašmátral po svém obličeji a ucítil zasychající vlhkost. Tekly mu slzy. Setřel je rychlým pohybem ruky a když si všiml shořelé cigarety mezi ukazováčkem a prostředníkem, pozvedl unavené oči k temnému, rudě zbarvenému nebi. Zamračil se a se švihnutím nechal svou vzrůstající zlobu vytrysknout napřaženou rukou k zemi pod sebou. Rozzářil se jako tehdy, když marta zemřela a rychlostí blesku záře procestovala ze sedmého patra skrz zástup loutek až hluboko do země. Základy hotelu se otřásly a tma do dvou kilometrů od něj se rozestoupila pod vlivem nekompromisně se tlačícího světla. Zem pod jejich znetvořenýma nohama popraskala a z trhlin prýštila ta energie. Děsivá, šílená energie, nahromaděná jeho bolestí, uvolněná a nasměrovaná pouhým švihnutím paže. Zděšeně pobíhali mezi tryskající energií, smažili se a roztékaly. Cenil zuby vztekem a kropil je svou světélkující paží. Cítil jak ho bolest opouští a pozoroval ji trhat je na tekuté explodující kousíčky, dopadající na hladinu řeky své bolesti a hněvu.
  Přestože světlo doputovalo pouhé dva kilometry daleko, pableskující záře byla vidět odkudkoli. Dokonce i z balkónu luxusního trojpatrového apartmá předraženého hotelu u konce města, kde většina staveb ještě stála jen s mírnými prasklinami.
  Světýlko v dálce se třpytilo v Yvonninných přimhouřených tygřích očích a ona vnímala tu sílu. Probral ji zvláštní sen. Jakoby ovívaná teplým letním vánkem prolétávala nad zeleným Calcským údolím. Na hřbetě draka. Probrala se když se jí v těch snech - v těch obrazích nebo vizích, promítnul poslední obličej zesnulých přátel. Cizích přátel. Nevěděla komu ony vzpomínky patřily dokud nevyšla na balkón a nespatřila ulicemi šířící se světlo.
  Michael spal, přikrytý saténovou peřinou a skleněnými, zásuvnými dveřmi dovnitř profukoval vítr. Ovíval jeho odhalená lýtka, on se však neprobíral. Yvonne odvrátila svůj zrak od jeho polozakrytého, nahého těla, pohlédla na třepotající se záclonu a znovu se zahleděla do dálky černého města. I přes tu dálku uprostřed, do očíbíjící záře, spatřila tvář Jona Danielse, stát na okraji hotelu v secesním slohu a pomyslela si : "Tak ty jsi ten pátý". A měla pravdu. Byla to tatáž osoba, kterou ten den spatřila nad Calcským kanálem, stát a opírat se o pílíř rezavého mostu. S černým tričkem a modrým leskem nad ramenem. Byl to meč. Oboučepelý, namodralý meč. A zrovna v tom momentu jej Jon sejmul ze svých zad a střemhlav seskočil dolů. Konečně chápala komu ty vzpomínky od doby co pohltila sensus toho - stvoření z obchodu Everfresh patřily. A měla spoustu otázek.

  ... Konec druhé kapitoly ...

Za Hranicí 2 (Intro)

   Uprostřed šířící se katastrofické nákazy, oklíčeni nekonečnými zástupy nemrtvých, lačnících po krvi a mase, stojí dvě silné osobnosti. Odhodlaní všudypřítomnou apokalypsu vyhladit, společně bok po boku postupují k epicentru, prodírají se nemilosrdnými loutkami ohně a sensem, kolujícím v žilách jako krev, jako oheň nadlidské síly, likvidují a drtí své nepřátele jako pouhé stroužky papíru. Nádherná Yvonne Wickdawn a pomstou hnaný Jon Daniels pátrají po posledním z Aspektů. Po vrahovi Marty Zany, vrahovi Andyho Dreadona a Hannah Booner. Po Matthew Sawmillovi. Nadešel čas splatit dluh. Oko za oko. Smrt za lásku. Za Hranicí 2.

Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder, Samuel Franklin, Jennifer Cyrus)

1. Epizoda - Prázdniny v pekle

2. Kapitola - Láska, osud a smrt (I. část)

Pevnost , 3 dny po katastrofě
  23:15

"Blackjack puta loco !", smál se Samuel hlubokým hlasem a vítězně si potklesnul.
"Přestaň pořád nadávat španělsky", reagoval podrážděně Michael a kontroloval součet tří Samových karet, "Ani nevíš co to znamená, když už mě chceš urážet tak aspoň v mužským rodě místo: šílená děvko".
"Ale no tak Miku, neber si to tak", rozesmál se znovu, "aspoň si procvičíš míchání".
"Proč pořád musíte hrát Blackjack, vždyť se u toho jen pořád hádáte, proč si třeba nezahrajete prší ?", povzdychla si Jennifer odpočívající dva metry od kulatého skleněného stolu na mramorovém, zakrouceném podstavci a rozvalovala se na kožené pohovce před obrovskou zhaslou plazmovou televizí, zavedenou do protější stěny.
Mike odtrhl svůj nasupený výraz od Samova provkativně arogantního přesně ve stejnou chvíli a synchronizovaně s pokrčeným obočím vyprskli:"Cože ?!".
"Ach", zavyla otráveně, "Že já jsem se vůbec snažím chlapovi navrhnout něco normálního. Ne vy musíte mít prostě ten svůj hazard". "S párátkama", dodala když prošla potemnělým obývacím pokojem neodděleně spojeným s jídelnou a dorazila k jejich stolu.
"Hej hej hej, co je", nakrknul se Michael, ale Sam ho hned zavrtěním hlavy s pokrčeným obočím a gestem s kamenně našpulenými rty umlčel. Jennifer nezareagovala, jen si vzala svítilnu ve tvaru křištálové koule s modrou hořlavinou uvnitř a knotkem vedoucím skrz ústa skleněné postavičky s nohama zapájenýma v baňce, pohodila si vlasy a vydala se ke dveřím s pozlacenou klikou, ve stěně vedle plazmové televize.
Jakmile byla za dveřmi vystřelil ze Samova zapalovače malý plamínek a vrhnul slabounké světlo k dlouhé sérii vyřazených kuchyňských spotřebičů za barovou linkou, asi metr od malého kulatého stolku a pronesl: Má svý období, myslí si jak je všecko frustrující, ale co mám říkat já, když jí to bdue trvat ještě tejden, než se zas dá do kupy".
"Jo, ani se jí nedivím, padla elektrika, feministky hoří ve větším zápalu než kdy dřív a vůbec si ženský nemaj co nárokovat, máme tady pěkně pravěk a vládne pravdilo:Back to the kitchen", uchechtával Michael a pochvaloval si přirovnání ohnivé horečky k feministickému hnutí.
"To cos právě řekl, byla snad ta nejšovinističtější věta co jsem slyšel", zazubil se i Sam pak mu ale zničehonic zaryl ukazováček do trojúhelníku a pronesl: Ale je to moje holka, kterou miluju jasný. Takže si ty řeči o ní odpusť".
Michaela jeho reakce vyděsila, ale hned oči od jeho napřažené paže zvedl a omluvil se. Také neměl rád když někdo jakkoli křivě promluvil o Yvonne.
"Nic rozpustíme to a půjdeme spát, krom toho ještě ji musím uklidnit", rozkázal Samuel projel si ofinu krátkých vlasů proti růstu a se zhasnutím zapalovače vstal od stolu.
"Jo jo, měl bych se jít kouknout na Yvonne, spí od doby co jsme dorazili do pevnosti ...", Michael chtěl pokračovat, náhle si však vzpomněl na tu chvíli, kdy z jejího těla létaly blesky na všechny strany a její oči blikotaly jako zešílená policejní siréna v odstínech děsivé oranže. Zarazil se v půli věty.
"Jo byla nějaká divná", přisvědčil Sam zatímco spěchali k otevřeným dveřím a vzdalujícímu se zkomíčajícímu světlu na točitém schodišti. "Ale určitě jste si tam prošli peklem, vím máme pravidlo, že nebudeme mluvit o minulosti". Vešli na schodiště a Sam za sebou zabouchl dveře. "Ani o ... dalších rozborech co by nás mohly demoralizovat, ale vypadala utrápeně, myslím tím ... usmívala se, ale - v očích bylo vidět, že se s něčím srovnává", vysvětloval a nezdráhal se mávat rukama jakoby se snažil vzlétnout, jak Michaela často napadalo, když Sama pozoroval při výkladu.
"Jo bylo to tam tvrdý", pokynul hlavou když sešli poslední schod točitého dřevěného schodiště, tak krásně leskle ladícího s bílou barvou zábradlí, stěn a okenních rámů s černobílými, širokými parapety. "Ale radši o tom nebudem mluvit, proberu to s ní, až se jí udělá líp".
"Jo to udělej Miku, no nic", pokrčil rameny "Kdepak tu svou rusovlásku mám", začal si prozpěvovat a oba se uprostřed dlouhé chodby s impresionistickými a symbolickými obrazy od Picasa rozdělili. Micheal vpravo a Samuel v těsném závěsu za Jennifer vklouzl do pokoje nalevo za ní.
"Lásko ?", oslovil ji tím hlasem, který ji zároveň tak přitahoval a zároveň ho tak nenáviděla. Po každé potyčce, ať už sebemenší přišel se sejným oslovením a stejným tónem a ona ať byla jakkoli naštvaná nedokázala tomu hlubokému hlasu odolat.
V tu chvíli bylo všechno napětí pryč. Otočila se. Usmíval se. Také úsměv nedokázala potlačit a tak rozkošně se zavztekala, chvíli se pokoušela jeho pohledu odolat a těkala svýma ostře zelenýma očima z podlahy k jeho volnému bílému tričku, nebyla však tak bezbranná, na což jí Sam tak lehce naletěl.
Pohladil ji po tváři a naklonil se k polibku. Kamenně mu s úkrokem uhnula a její rozkošné oči se změnily ve dva výhružné vykřičníky.
"Mám svý dny ?". Pozvedla první obočí. "Back to the kitchen ?". Teď i druhé a Samuel věděl, že s romantickým večerem a svíčkou je konec. "Nastal nám pravěk a nemáme žádný práva jo ?", dokončila sérii srdceryvných úderů a s přimhouřenýma očima si jej prohlédla pěkně od kotníků až k provinilým hnědým očím.
"Tys poslouchala za dveřmama", povzdechl si Samuel.
Sotva co uslyšela ten neuvěřitelně negramotný výraz "dveřmama" zaútočil na její neochvějně, bokem našpulené rty výprsk smíchu, ale udržela jej.
"Ne neposlouchala, ale vy ty svoje pubertální výlevy neumíte prostě zašeptat místo řehtavýho vykoktávání na celej barák".
Sam se na ni zamračil. "Poslouchalas za dveřmama", zopakoval. Tentokrát už lehce vyprskla a snahou hlasité "hmm" zadusit akorát zachrochtla. Naposled nasupeně vyšpulila rty, souboj vzdala a oba se rozesmáli. "Bylo hezký jak ses mě zastal", zašeptala mu do ucha když se objali a hladila ho po krku. To měl nejraději, mrazilo ho z toho až mu naskakovala husí kůže, ale připadal si při tom jako v tranzu.
"Tak to bych si zasloužil odměnu, nemyslíš", mrknul na ni a svalil se s ní na, zlatým saténem prostřenou postel. Usmála se jednou tváří a vyzývavě pozvedla obočí když se vyšplhala nad něj.
"Mám přece svý dny", poznamenala a lehce pomalinku odtáhla své plné rty a odhalila tak zářivě bílé svůdně skousnuté zuby. Užívala si když ho mohla trápit. Jednou půlkou tváře slibovat hory doly a druhou říkat "ne ne", tím sladkým hlasem, co tak miluje.
"Ty jo, ale já ne", také na ni mrknul a pomalu jí podlomil lokty, kterými se nad ním opírala, přitiskl si ji k sobě, tlakem své svalnaté hrudi jí podráždil citlivá ňadra a levačkou pohladil po zadku. Měla na sobě jen noční košili a kalhotky.
"Přítomnost jeho těla, tak blízko na svém ji rozpalovala, také ji uměl dostat do pasti, cítila zvyšující se chuť a chtíč. Netrvalo to dlouho a po pár dalších slovních soubojích ve spalujícím obětí povolila.
Její rezavé dlouhé vlasy, zakroucené jako přírodní copánky, přesto husté a jemné jako mořem rozmazlený pískek, jej hladily po odhalené hrudi a pokaždé kdy pohnula hlavou se mu otřely o kůži tak intenzivně, až někdy ztrácel pojem o čase a jak se postupně pocit hladivých vlasů posouval k břišním svalům, podbřišku a pár vteřin po provokativní vzrušivé pauze až k "jí vlastněné hračce", jak jeho mužsnosti s oblibou přezdívala, teprve konečně opustil řád času, existence i prostoru a sevřel ruce v pěsti. Byla dokonalá. Samozřejmě, že měla své chyby, ostatně co si budeme povídat, pořád odmlouvala, přidrzle mu všechno vmetávala do obličeje, neváhala překrucovat fakta a vytrhávat slova z kontextu. Kdyby jí to však chtěl upřít co by jí zbylo ? Rozum, logika a ostrozrakost ? To by rovnou mohl chodit s chlapem, říkal si a oddával se šovinistickým myšlenkám napospas. Přes to všechno ji ale miloval celým srdcem a pro něj byla dokonalá, už taková jaká byla. Protimluvná, agresivní a cholerická, přesto v první řadě tolerantní. Když dosáhla svého a vydusila jej dost na to, aby si opravila své pošramocené ego, z iniciativy upustila a opět ono žezlo vrátila jemu.
Milovala ho stejně - i přes všechny ty identické chyby.

... Konec první části ...

Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder, Samuel Franklin, Jennifer Cyrus)

1. Epizoda - Prázdniny v pekle

Ruiny Calce City, 3 dny po katastrofě
  7:40

  "Yvonne ... Yvonne !", ozýval se Michaelův hlas kdesi v její hlavě, ona však bez hnutí stála v soustředěném postoji, čelem k prolamujícím se dveřím. Michael to po chvíli vzdal odkulhal se do rohu místnosti k visící šňůře v zásuvce. Srdce mu bilo jako šílený reproduktor, trápený techno muzikou, a stejně tak bubnovaly do dveří zmutované pahýly agresivních loutek. Yvonne však byla stále v klidu. Pomalounku se nadechovala a vydechovala, zatímco vyděšený Michael lomcoval s konektorem nabíječky a nedařilo se mu připojit jej do mrtvého telefonu. Hruď se jí vzedmívala, s tichounkým šuměním vydechovala a vdechovala zatuchlý dech skladu obchodu a uplé bílé tílko se zatahujícím bříškem se natahovalo ještě víc.
  Křečovitě mačkal dotykový displej ve snaze urychlit zapínací proces. Marně. Nabíhající obrázek křišťálového jezírka, uprostřed mechem prorostlé, nazelenalé mýtiny s odrazem noční oblohy, mapy vesmíru a dominujícího měsíce, zmizel ve tmě odrazu vodní hladiny. Ozvalo se mnohem ráznější zapraskání a velký kus dřevěných dveří u stropu se prolomil.
  Michael zvedl vystrašený obličej a skrze tmu pohlédl zosobnění ohně do lehce rozzářeného obličeje. Nebo spíše kůže, zkamenělé vlivem proudícího žáru. Loutka strčila hlavu dovnitř. V zatemněné místnosti zářily jen její rudé oči, nebo spíše plamínky, zasazené v rozleptaných očních důlcích a zlehka osvětlovaly její zlověstný pohled.

1. Kapitola - Vlna změn (IV. část)

  Yvonne, ve stříbrných uplých legínách, stála vstříc s rukama lehce odtaženýma od, bílým tílkem obklíčeného, úzkého pasu a soustředěným pohledem pozorovala dvě rudé tečky, vznášející se v díře po dveřích. Na chvíli byl klid. Jen se tam tak vznášely a vyšlehávaly miniaturní plamínky kolem dokola, když v tom se Michaelův, konečně zprovozněný telefon rozezvučel, na tapetě se zobrazila fotka krátkovlasého Samuela Franklina a hluk reproduktorů rozříznul nestabilní panující ticho. Tečky se okamžitě zůžily a opět začaly nesystematicky poletovat tmou v doprovodu s polevujícími bubnujícími dveřmi. Nejsilnější kus dřeva povolil a poslední improvizovaná část bariéry rozvášněnou zmutovanou armádu dál držet nemohl.
  Michael střelhbitě uskočil zády ke stěně a telefon upustil. Ten se s hlasitým křupnutím rozletěl na několik kousků a znělka příchozího hovoru se ztratila v agrseivním řevu loutek a hluku dopadajích kousků dřeva.
  Yvonne, aniž by si toho všímala svírala ruce v pěsti. Tak silně,jakoby se pokoušela rozdrtit titěrná smítka, padající stropní omítky na ještě titěrnější prášek. Jeden za druhým, praskal její kloub a sposledním křupnutím vběhla loutka dovnitř.
  Michael se pokoušel ve tmě zahlédnout svůj remington 700. Marně. To co však náhle, upoutalo jeho tmou tápající pohled, mu veškeré myšlenky vytlačilo z hlavy a zamrazilo jeho rozvášněný tep. Yvonne.
  Vytřeštěnýma očima sledoval ty malé azurové jiskřičky, vycházející zpod její kůže a látky zářivě stříbrného oblečení. Zástupy vztyčujících se jisker se táhly po celém jejím těle, od kotníků přes štíhlá stehna k podbřišku, odsud po obvodu příliš těsné stříbrné látky legín přes pevný zadek a prohnutá jemná záda. Stejně tak jiskřilo bílé tílko od pupíku, až ke kulatému perfektnímu poprsí a přes úzký krk, lehce vystouplou zakulacenou bradu, ne však délší než spodní ret, zabarvený do růžova, stejně jako malý, jemně vystouplý nosík, až k očím, které zářily divokou ohnivou oranží tygřích očí. Působila tak "nádherně až děsivě", připadalo Michaelovi, nevěděl však, která vlastnost ji vystihovala lépe.
  Loutka zařvala a ústy vrhla rudé světlo ke světélkující Yvonne. Hned na to se k ní rozběhla tmou. Jako úder blesku se místnost rozzářila jasným azurovým světlem a Michael mohl přísahat, že v tom kratičkém momentu zahlédl z Yvonninné paže vyšlehnout onen zdroj světla, onen úder blesku. A měl by pravdu.
  Hlava loutky se rozletěla jako výbušninou odpálený meloun a s dopadem na kolena vyprskla pahýlovitým krkem zlostně syčící rudou směs krve a tekutého ohně. Dovnitř vběhla další. Yvonne jen znovu pozvedla druhou paži a Michael opět nevěřícně pozoroval její oči. Ty divoké ohnivé tygří oči, rozzařující se pokaždé co místnost osvětlil úder blesku a z jejích rozevřených dlaní vyšlehl rychlostí světla zakroucený záblesk. S dalším zmutovaným, k zemi padajícím masem se Michaelovi pohnuly žaludeční šťávy. Směrem ven.
  Padl na kolena a zatímco zvracel Yvonne porcovala zlovestné rudé tečky, řítící se tmou na krůpěje rozžhavené tekutiny. Netrvalo to dlouho a ocitnula se uprostřed pomyslného ostrůvku, obklíčeného roztékající se, tvar měnící, podlahou.
  Naposledy z jejích napřažených paží vyšlehnul azurový blesk a konečně si tu záhadnou schopnost osvojila. Tok elektřiny se již nepřerušil. Její samotné ruce se ocitly uprostřed sílící azurové záře a klikaté blesky, dlouhé pět přes pět metrů se zůžily na velikost díry ve dveřích. Celá místnost se najednou topila v záři světla, a stejně tak se oslnivé světlo dralo dveřmi mezi regály obchodu až ke kase na konci chodby.
  Když konečně trakce ustaly, zvedl Michael obličej od kaluže zvratků a s, o život bubnujícím srdcem pohlédl na tu spoušť. Zdmi se každou vteřinou rozlétávaly praskliny a strop již nepropouštěl malá smítka omítky. Padaly již rovnou celé kusy i s cihlami. Vykachličkovaná podlaha se ztrácela v jezeře rozžhavené směsi loutčí krve a Yvonne na vystouplém ostrůvku zářila tak oslnivým světlem, že jediné co z ní bylo vidět, byla silueta, obklíčená azurovou září.
  A najednou, právě v té nejdivočejší agonii a rozkoši, rozrazila roletové dveře vedlejší nakládací místnosti modrá audi A4 kabriolet. S pochroumanou kapotou a rotříštěným, pomačkaným předním sklem zastavila těsně před, půl metru vysokou rampou a ze sedadla řidiče se ozval naštvaný výkřik: "Sakra, tak teď už si střechu nestáhnem".
  Yvonne jakoby v tranzu, náhle střelila pohledem bokem ke dveřím k nakládací rampě a skrz zaprášenou prosklenou vitrínu vedle nich zahlédla Samuela s Jennifer. Překvapení a vytržení z boje, přerušilo elektrický tok, místnost však nadále zůstala osvětlená, pohasínajím světlem jisker, rozlévajících se po její kůži.
  Krátkovlasý řidič s kotletami vyzvednul ruku s přichystanou zbraní a zamířil ke světélkující Yvonne. Další loutka se vsápala dovnitř a Yvonne, vytržená z tranzu nebyla schopná elektřinu znovu rozkmitat. Jen tak směšně rozhodila rukama. Loutka však okamžitě padla k zemi v doprovodu strašné rány. Sklo vitríny se roztříštilo a vysypalo dovnitř. Nebyla to ale Yvonne, nýbrž Desert Eagle, na který byl Samuel pěkně hrdý. Získat ho nebylo vůbec jednoduché.
  Ihned se vzpamatovala a rozeběhla se k Michaelovi. Jednou rukou si přehodila jeho paži přes ramena a druhou rukou jej chytila za pas. Další rána se ozvala a prorazila zkamenělou kůži útočící loutky. Yvonne už neváhala ani vteřinu a podél stěny se s raněným Matthewem dobelhala, přes rozvodné kabely generátoru až ke dveřím.
  Vyběhli ze skladu k nakládací rampě a Michael bez váhání seskočil na kapotu a odtud přes Jennifer a Sama na zadní sedadlo kabrioletu. jen Yvonne se zastavila a ohlédla. Už dávno její kůže přestala zářit a místnost za vitrínou se znovu topila v černočerné tmě. Naposled se zmateně ohlédla  a pozorovala ty rudé ohnivé tečky. Blížily se vzduchem, ve vteřině však zhasnuly a pod tíhou řítícího se stropu prosvištěly k zemi. Rychle se otočila, přeskočila Sama s Jen a vklouzla na kožené sedadlo vedle Michaela.
  "Sakra, moje remingtonka", klel Michael, když kabriolet vycouval z řítícího se obchodu a s 90° obratem se postavil bokem k padající mase suti. Během okamžiku se celý obchod zřítil na kupu trámů, převrácených regálů a hromadu cihel.
  "Ser na remingtonku", zahřměl hnědovlasý Samuel s pohledem upřeným ke dvěma loutkám u vchodu, které stihly před vlnou, řítícího se stropu vyběhnout ven. Ozvaly se dvě rány a obě ležely v horké kaluži na chodníku.
"A kde je vůbec ten třetí ?", divila se blonďatá Jennifer z předního spolujezdeckého sedadla když auto vyrazilo vpřed.
"Třetí ?", ozval se Mike zmateně.
"Ten co nám volal, byli jsme asi jen půl kilometru odsud, když se ozval a poslál nás sem".
  Yvonne je příliš neposlouchala, pořád se snažila pochopit co se to v tom obchodě vlastně stalo. S loktem opřeným o dveře kabrioletu a obličejem podloženým pěstí odpočívala. Vydechovala a nadechovala se. Vzpomínala na ty obrázky nebo spíš "vize", napadlo ji. Jistá si tím nebyla, věděla však, že to co viděla, když ta záhadná síla proudila její kůží, byly opět něčí cizí vzpomínky. Vzpomínky na dívku, kterou si dost dobře nevybavovala. Vzpomínky, které v jejich majiteli vytvářely ohromnou sílu. Sílu, která porcovala ohnivou armádu loutek na pofidérní prejt masa a rozmetala celý obchod na hromádku prachu a suti.
  "Nikoho živého jsme od doby, co jsme se kvůli hledání zásob rozdělili, nepotkali", kroutil hlavou Michael, "Pročesávali jsme okolí, hledali jsme cokoli k jídlu dokud se nesetmělo. Marně ale. Usídlili jsme se v kabině převráceného jeřábu. Celé staveniště vypadalo bezpečný a prázdný, přesto jsem ale nemohl spát", vyprávěl a s utrápeným výrazem hladil Yvonne po stehně. Usmála se a udělalo se jí líp.
  "A tak jsem vylezl na střechu a chvíli se rozhlížel po tý šílený apokalypse. Celou dobu jsme to měli před očima, dokud si toho Yvonne nevšimla a neupozornila mě.  Pět modrejsch světýlek v dálce. Byl to neonovej nápis E ER   SH", popisoval Michael s lehkým úsměvem na rtech a ohlédl se po vzdalujícím se staveništi, na kterém strávil s Yvonne jednu z nejvášnivějších nocí jejich vztahu. Byli spolu už hodně dlouho, takže i Yvonne snad dokázala vycítit, kdy na takové věci myslel a otočila se ve stejnou chvíli co on. Vyzívavě se na sebe pohlédli, ale hned se zase odvrátili.
  "Druhej den ráno jsme se tam vydali. Byly to dvě mouchy jednou ranou. Musel tam být zdroj elektřiny, kterej udržoval neonový zářivky v chodu a protože jsem idiot a nezkontroloval jsem vybavení než jsme vyrazili, neměli jsme nabitej telefon. Proto nám obchod mohl poskytnout jak jídlo tak jízdenku zpátky k vám na telefonem smluvený místo".
  "Dobře dobře" , přerušil je starší Samuel, "Teď hlavně musíme zjistit kdo byl ten co nám volal, zřejmě je tu ještě někdo na živu a z nějakýho důvodu se nám nechce ukázat".
Přejížděli zrovna polorozpadlý most přes deset metrů hluboký a dvacet široký kanál, plný nemotorně se plahočících loutek, když si Yvonne všimla osamocené postavy na druhém mostě napravo.
  Přes vypuštěný kanál vedlo šest mostů, většina z nich "Tlakovou vlnu" při katastrofě neustála, dva však stát zůstaly. Vzdálení asi padesát metrů od sebe pozorovali se Yvonne a postava v černém potrhaném triku a ohořelých džínách a s něčím leskle namodralým, vyčuhujícím nad ramenem. Loutka to však nebyla, byl to člověk.

... Konec první kapitoly ...