Envidia es puta...
Seš mladá... Měl by tě těšit život... - Zrovna teď dřepim a přemejšlim nad slovy mý babičky na který dostala podrážděnou odpověď, že nejenom důchodci maj depky a problémy.. Akorát si teď začínám řikat, že má asi pravdu... Na trápení je přece času dost...I když asi ne, když problémy jsou na každym kroku... Stará přátelství vyprchávají... Nové přátele si už k sobě nechcete pustit aby vás nezničili jako ti dřívější ne to neni zahleděnost do sebe... Je to zvláštní poznatek... Zjistit, že vás vlastně zničilo něco pro co ste žili... Co už skoro není... A návrat? Nic se nemění... Jen lidi... Pořád se tu vznáší to ,,mít rád,, jen tu důvěru už neposkytnete tak lehce ani zadarmo... Někomu už možná nikdy... A proč taky... Chtěla bych už snad věřit jenom sama sobě... Pak to totiž tolik nebolí... Proč se pořád starat o ostatní... Já vim je to hezký... Dá vám to hřejivý pocit u srdce... Jen ... No to je jedno...
A všechno tohle se motá do všeho... Hádáte se doma... Slohovou práci ve škole vezmete tak strašně moc osobně, až se stydíte jak jste si vylili srdce jen tak učitelce... Ale nešlo to jinak... Bylo to asi poslední rozloučení s někým kdo vám překvapivě chybí... Subjektivní pohled na vraždu, ale hlavně na ,,vraha,, ... I když to bude jedna z nejhorších prací co sem kdy psala nešlo to jinak... Pro mě má nějakou váhu, a ať dostanu třeba pět je mi to uplně jedno... Jako poslední dobou všechno...
A zase tu je ten kec: Nemůže ti bejt všechno jedno... - Proč by jako nemohlo... Záleží snad na něčem? Je snad něco příjemnýho na tom odpoledne dělat, že je všechno v pohodě, nedat na sobě nic znát a večer se v něčem utápět... Dyť všechno na co šáhnu se podělá, všechno na čem mi záleží šlo už dávno do haj*lu... A mě už to nebaví... Kdybych to aspoň zvládla aby mi bylo všechno jedno... Nebyly by problémy, neexistovala by žárlivost, nechtěla bych zase někomu něco vpálit... Ne už nic... Mlčim...
Sorry... Depka... Končím...
