...
Dnešek se mi nelíbí.. Ale sakra vůbec nelíbí.. Na co jsou myšlenky o životě, když ten váš vám utíká mezi prsty.. Kde jsou ty časy volnosti, radosti a pocitu bezpečí.. Děti chtějí být dospělí, aby si mohli dělat co chtějí a dospělí touží být dětmi aby mohli totéž.. Kde je ta doba bez povinností, nařízení..
Dívám se z okna na zahradu.. Vzpomínám na doby kdy jsem měla čas na hraní, blbnutí na houpačce.. I na to když sem měla poprvé život ve svých rukou a připadala sem si úžasně.. Malá holčička.. Na hlavě helmu dvakrát větší jak moje hlava, sotva sem dosáhla na pedály, ale i přesto sem svírala volant.. Volant motokáry, která mi nějaký ten rok zpátky doslova přijela do druhýho patra až pod stromeček.. Chtěla bych znova zažít ten pocit bez toho aby mi hlavou běžela stovka problémů.. Znovu se bát rychlosti, prudkejch zatáček a ne jenom bezmyšlenkovitě občas zatočit volantem.. Vážit si sama sebe.. Umět si bránit čest.. Ale copak to jde..
Už nejde.. A vždycky vám to překazí někdo kdo vám nesahá ani po kotníky.. Lidi co o životě nevědi vůbec nic.. Ti co nikdy nic nezažili.. Jde jim jenom o sebe.. Na ničem a na nikom jim nezáleží.. Nemají žádné životní priority a když mají, tak jenom takové aby se měli jak prasata v žitě.. Vidí jenom sebe.. Vždycky a všude.. A nejhorší na tom je, že i přesto, že jsou absolutní nuly jim vždycky všechno projde..
Ale pak jsou tu ti co vás tu v tom všem drží.. Ti co to cítí stejně a na druhé straně ti co s tím nemají nic společného, ale záleží jim na tom abyste byli v pohodě a tím vám pomáhájí to překonat.. Víte, že mluvím o vás.. A děkuju za všechno..
