LUCky.luKA

Justus (zemřel 10. listopadu mezi léty 627 až 631) byl prvním biskupem v Rochesteru a čtvrtý arcibiskup z Canterbury. Do Anglie byl vyslán z Říma v rámci gregoriánské misie, která měla za cíl pohanské Anglo-sasy získat pro křesťanství. Po smrti prokřesťansky nakloněného kentského krále Æthelberhta v roce 616 byl donucen z Anglie uprchnout do Galie, ale již přístího roku se do Anglie vrátil. V roce 624 se stal canterburským arcibiskupem. Během vého úřadování dohlížel na vysílání misionářů do severní Northumbie.

Justus byl rodilý Ital a účastník gregoriánské misie vyslané do Anglie papežem Řehořem Velikým v roce 601, ačkoliv podle některých zdrojů byl účastníkem již první vlny, která do Anglie dorazila se Augustinem v roce 597. Augustin z Canterbury Justa v roce 604 vysvětil biskupem, kterým se stal v kentském městě Rochester, Justus pravděpodobně narozdíl od většiny misionářů nebyl mnich, proto se klérum v jeho okolí většinou skládalo z diecézních duchovních, než z mnichů. Výnos krále Æthelberht Kentského, jímž Justovi zaručil půdu v Rochesteru, je pochybné autentičnosti. Zatímco byl Justus v biskupském úřadu, on a další z předních gregoriánských misionářů a londýnský biskup Mellitus se podepsali pod dopis arcibiskupa Vavřince z Canterbury irským biskupům, v němž vyzíval keltské křesťany k přijetí římského způsobu vypočítávání data slavení Velikonoc. Roku 614 se Justus zůčastnil pařížského koncilu, svolaného franským králem Clotharem II. V roce 616 zemřel kentský král Æthelberht, který přijal a podporoval křesťanství, nicméně jeho nástupci křesťanství odvrhli a přijali zpět staré pohanské zvyky a křesťany pronásledovali; Justus tak byl donucen spolu s Mellitem prchnout z Anglie na pevninu do Galie. Nicméně již roku 617 se do Anglie vrátil a ujal se zpět biskupského úřadu. Mellitus se rovněž vrátil, avšak přetrvávající protikřesťanské nálady obyvatelstva mu zabránily vrátit se do Londýna; po smrti Vavřince z Canterbury Mellitus zaujla jeho místo na arcibiskupském stolci.

Justus se arcibiskupem stal po Mellitově smrto roku 624. Poté vysvětil svým nástupem v rochesterském biskupství Romana z Rochesteru. Od papeže Bonifáce V. přijal papežské palium a papež mu rovněž poslal dopis, v němž mu gratuloval ke konverzi krále „Aduluald“ (zřejmě tím myslel kentského krále Eadbalda); Bonifácův dopis je přiložen k Historii ecclesiastica gentis Anglorum, historického díla anglického kronikáře Bedy Ctihodného. Podle historika D. P. Kirbyho je pravděpodobné, že Eadbalda ke křesťanství přivedl Justus a nikoliv jeho předchůdce, Vavřinec z Canterbury. Jiní historikové, např. Barbara Yorke, či Henry Mayr-Harting, tvrdí, že Bedovy záznamy jsou správné a král Eadbald byl pokřtěn Vanřince z Canterbury. Barbara Yorke dále tvrdí, že během Eadbaldovy vlády v Kentu vládl ještě jeho spoluvládce Æthelwald – „Aduluald“, o kterém se zmiňuje v dopise papež Bonifác. Justus vysvětil Paulina prvním yorkským biskupem předtím, než Paulinus vydal jako doprovod kentské princezny Æthelburgy do Nurthumbie, kde se měla vdát za krále Edwina. Justus zemřel 10. listopadu někdy v letech 627–631, poté byl prohlášen za svatého; jeho svátek připadl na výročí jeho smrti, 10. listopad. V 90. letech 11. století byly Justovy ostatky obřadně přeneseny do relikviáře za oltářem Opatství svatého Augustina v Canterbury. Přibližně v té době byl Joscelinem de Saint-Bertin sepsán Justův Život, stejně jako oslavná bášeň Reginalda z Canterbury; o svatém Justovi také napsali Thomas z Elmhamu, Gervaise z Canterbury, či Vilém z Malmesbury, o Justově životě se také zmiňuje pozdější kronikář Beda Ctihodný.

Autor LUCky.luKA v 04:46 | Permalink | Komentáře

• Konrád II. Švábský (1168-76 - 15. srpna 1196 Durlach) byl vévoda švábský a z Rothenburgu, syn císaře Fridricha Barbarossy. Podporoval svého staršího bratra Jindřicha na výpravě do Itálie a po návratu byl zavražděn zřejmě z pomsty za násilí na ženě. Svými současníky považován za odvážného a smělého bojovníka, ale také za výbušného muže se sklonem k násilí a chamtivosti.

Narodil se jako pátý syn císaře Fridricha Barbarossy a jeho druhé choti Beatrix, dcery Renauda Burgundského zřejmě v období let 1170-1177. Jednání o Konrádově sňatku započala na jaře 1187, kdy Fridrich Barbarossa v touze po navázání příbuzenského vztahu s kastilským královským dvorem vyslal na Pyrenejský poloostrov poselstvo, které se zúčastnilo v Gormazu dvorského sněmu. K upevnění pouta měl posloužit Konrádův sňatek s princeznou Berenguelou, nejstarší královskou dcerou. Na jaře roku 1188 byl Konrád otcem povýšen na vévodu z Rothenburgu a v dubnu téhož roku byla v Seligenstadtu uzavřena svatební dohoda s Alfonsem VIII. Poté se mladík vydal na španělský dvůr, z důvodu nevěstina mládí však nebyl sňatek konzumován a Konrád se stal obětí politických intrik. Již na začátku roku 1189 se vrátil domů a o tři roky později bylo manželství papežem rozvedeno.

Po návratu na štaufský dvůr Konrád doprovázel svého bratra Jindřicha, římského krále na cestě do Itálie, kde Jindřich doufal v císařskou korunovaci. V dubnu 1191 byl Jindřich s manželkou papežem Celestýnem III. v Římě korunován a poté se vydal směrem k sicilskému království, kde chtěl získat dědictví své ženy Konstancie uchvácené Tankredem Sicilským. Zpočátku severně položená města vcelku ochotně otevírala své brány štaufskému vojsku a s prvním odporem se Jindřich setkal až u Neapole. Letní horka se stala osudnými pro velkou část armády, která podlehla malárii a v Německu mezitím vypukla vzpoura pod vedením Jindřicha Lva. Konrád se společně s bratrem vrátil do Říše.  Roku 1192 byl Konrád na sněmu ve Wormsu pasován na rytíře a bylo mu slavnostně potvrzeno držení švábského vévodství, které převzal po smrti bratra Fridricha. O dva roky později Jindřicha opět doprovázel na teď již úspěšném tažení proti sicilským Normanům a kronikáři o něm hovoří jako o velkém bojovníkovi a smilníkovi. Nebyl mu dopřán dlouhý život, po návratu do Německa vystoupil v souladu s bratrovou politikou proti hraběti Bertoldovi ze Zähringenu a v srpnu 1196 byl zavražděn údajně pro pokus o znásilnění. Byl pohřben v rodovém pohřebišti v benediktinském klášteře Lorch.

• Fridrich V. Švábský (16. dubna 1167 Modigliana — 20. ledna 1191 Akkon)^[1] byl švábský vévoda, přední účastník a velitel třetí křížové výpravy.

Fridrich byl třetím synem Fridricha Barbarossy, původně se jmenoval Konrád a jméno Fridrich převzal po starším zemřelém bratrovi. Společně s bratrem Jindřichem byl při slavnostním dvorském sjezdu o svatodušních svátcích 1184 pasován rytířem a o pět let později se vydal vstříc svému osudu do Svaté země. Roku 1181 byl zasnouben s dcerou dánského krále Valdemara. a poté se jeho snoubenkou stala uherská princezna Konstancie. Ani jedno ze zasnoubení nebylo naplněno sňatkem.

Třetí křížovou výpravu předznamenala zkáza jeruzalémského království a plamenné papežské výzvy o pomoc. Císař Fridrich Barbarossa přijal znamení kříže na slavnostním sněmu v Mohuči 27. března 1188. Poté se císař snažil zabezpečit bezpečnost říše a vyslal také mnohá poselstva k vládcům zemí přes jejichž území by se výprava měla ubírat. Na jaře 1189 tak jednal v Norimberku s posly byzantského císaře Izáka Angela, seldžuckého sultána Kiliče Arslana a srbského knížete Štěpána Nemanji. Poslové byli ujištěni o zcela mírových úmyslech a na základě přísahy würzburského biskupa Gottfrieda, rakouského vévody Leopolda Babenberského a Fridricha Švábského přislíbili otevřít křižákům bulharské horské průsmyky, zajistit jim zásobování a přepravu přes Hellespont. Zhruba patnáctitisícové křižácké vojsko vedené osobně starým císařem, se vydalo na cestu o rok později 11. května 1189 a skládalo se z velmožů celé Svaté říše římské.  Říši svěřil Barbarossa po dobu své nepřítomnosti svému nástupci Jindřichovi. Mladší Fridrich po celou dobu tažení působil jako zástupce vrchního velitele a svou statečnost opakovaně projevil. Barbarossa společně se svou družinou zvolil pro počáteční úsek cesty lodní dopravu po Dunaji a během cesty se setkával se svými spojenci. V táboře u dnešní Bratislavy byl císařem vydán vojenský a táborový řád. Během zastávky v Uhrách bylo křižácké vojsko přívětivě přijato panovníkem a jeho rodinou, císař obdržel četné dary a proviant pro své bojovníky, mezi nimiž byla i česká výprava pod vedením Děpolta II. Fridrich Švábský byl během pobytu u Ostřihomi zasnouben s Konstancií, dcerou krále Bély III.

Výprava poté vstoupila na území byzantské říše a až do Braničeva se dařilo velení putovat lodí. Po výstupu na souš a během pouti přes Nemus Ungariae začali být křižáci sužováni drobnými přepady místním obyvatelstvem. Císař Izák Angelos krom toho nechal uvěznit Barbarossovy vyslance a tím svůj protějšek dostatečně přesvědčil o svém nepřátelství. Poslal také k Barbarossovi posla se sdělením jeho přesvědčení, že Barbarossa má v plánu dobytí Konstantinopole a nahrazení Izáka synem Fridrichem. U Filippopole se křižáci poprvé utkali přímo s byzantskými vojáky. Až hrozba tentokrát již reálné kruciáty proti Byzanci jej donutila ke smíru a propuštění křižáckých pánů. Barbarossa spolu s vojskem přezimoval v Adrianopoli a poté se spolu s byzantskými rukojmími přepplavil přes Hellespont a přes Dardanely se vydal k jihu. Další pochod výpravy byl poznamenán pro křižáky nezvyklým klimatem a také hladem a žízní a také neustálými drobnými i většími potyčkami s turkmenskými nájezdníky.  Vévoda vzal otcovo tělo naložené v octu do Tarsu, kde pohřbil vnitřnosti a zbytek císařovy tělesné schrány našel odpočinek v Antiochii. Po císařově smrti se část Němců vrátila domů, ale prořídlé jádro české výpravy pod vedením Fridricha Švábského pokračovalo dále na východ. Fridrich v Mamistře onemocněl malárií a vojsko pak bylo v Antiochii z velké části zdecimováno úplavicí. V srpnu 1190 se zbytek křižáků vydal pod vedením Fridricha a Konráda z Montferratu na jih do Tripolisu. Z Tripolisu se křižáci plavili do Tyru, kde získali informaci o návratu Jindřicha Lva z anglického exilu, což znamenalo další úbytek mužů, protože se někteří šlechtici pro jistotu vraceli domů obhájit svá práva. 7. října byli křižáci konečně pod hradbami Akkonu. Fridrich během obléhání Akkonu a dlouhém čekání na vytoužené posily z Evropy zemřel a byl pohřben v městském špitále německých rytířů v Akkonu.

• Ota I. Burgundský (zemřel 13. ledna 1200 Besançon) byl hrabě burgundský a hrabě z Lenzburgu ze štaufské dynastie. Společně s bratrem Konrádem, s nímž sdílel podobný povahový charakter, byl současníky považován za výbušného muže se sklonem k násilí.

Ota byl jedním z mnoha synů císaře Fridricha Barbarossy a Beatrix, dcery a dědičky Renauda Burgundského. Roku 1173 obdržel titul hraběte z Lenzburgu. Roku 1188 mu Fridrich Barbarossa předal Burgundsko jako dědictví po matce. Zdá se, že Otovým povýšením chtěl uklidnit situaci v oblasti rozšířené během jeho vlády ještě o značnou část švýcarského území. Otovo hrabství tak sahalo až k alpským průsmykům. Štaufové se opakovaně marně snažili udržet v oblasti mír narušovaný Vilémem ze Ženevy a Humbertem Savojským. Ota se pro domácí nesváry nezúčastnil výpravy bratra Jindřicha do Itálie a po roce 1196 se zapletl do sporů o lucemburské hrabství uvolněné smrtí slepého hraběte Jindřicha. Roku 1197 na setkání zorganizovaném za účelem uzavření smíru náhle zabil hraběte Oldřicha z Pfirtu, což značně popudilo ostatní pány v okolí. Spory měl také s rodem Zähringenů a štrasburským biskupem Konrádem. Zemřel násilnou smrtí na počátku roku 1200 a byl pochován v katedrále sv. Štěpána v Besançonu. Z manželství uzavřeného roku 1190 s Markétou, vdovou po Hugovi z Oisy se narodily dvě dcery. Dědičkou se stala dcera Beatrix, za níž až do sňatku s Otou z Andechsu vykonávala regentskou vládu matka Markéta.

•   Enzio Sardinský, (zemřel 11. března 1272 Bologna) byl králem Korsiky a Sardiníe z dynastie Štaufů. Nemanželský syn císaře Fridricha II. byl otci zdatnou oporou během dlouhého sporu s papežskou kurií. Velkou část života strávil ve vězení v Bologni. Společně s otcem a bratry patří mezi představitele sicilské básnické školy.

Enzio se narodil z Fridrichova vztahu s Adelaidou z Urslingenu. Z císařových levobočků byl nejstarší, zdědil po otci fyzickou podobu i zálibu v sokolnictví. Fridrich měl syna velmi rád.  Roku 1238 byl Enzio pasován na rytíře a téhož roku se oženil s ovdovělou Adélou, jíž patřila polovina Sardínie. Nápad na sňatkové spojení vzešel od nevěstina klanu, který se tak chtěl vyvarovat nadvlády Pisánců. Roku 1239 byl jmenován sardinským králem. Sňatek byl roku 1246 z manželčina podnětu anulován.

Enzio podporoval zájmy svého otce, byl jmenován generálním vikářem. Zúčastnil se bitvy u Giglia, kde se střetl s papežským loďstvem a u Gorgonzoly byl zajat Miláňany a poté vyměněn za jiného zajatce protistrany. Roku 1247 se podílel na obléhání Parmy. O dva roky později jej těsně po sňatku s dcerou veronského podesty v bitvě zajali Bolognané. Císař se marně snažil vyjednat synovo propuštění a již roku 1250 náhle zemřel.  Enzio se svobody nedočkal, byl vězněn až do své smrti roku 1272. Dlouhou chvíli si krátil skládáním básní a byl pohřben v kostele sv. Dominika v Bologni. Jeho osud ztvárnil Johann Josef Abert v opeře Král Enzio a palác, jenž mu sloužil za nucený příbytek se dnes jmenuje Palác krále Enzia.

•   Manfréd Sicilský, (1232 Venosa - 26. února 1266 Benevento) byl princem z Tarenta a sicilským králem. Po vstupu na sicilský trůn se mu podařilo na mnoha místech vzkřísit moc ghibellinů a znepřátelit si tak Svatého otce, který jej exkomunikoval. Stejně jako Fridrich udržoval kontakty s islámem, s mamlúckým sultánem Bajbarsem a poskytl azyl latinskému císaři Balduinovi a pověřil jej vyjednáváním se svým nepřítelem papežem Urbanem IV. Oproti svým předchůdcům, otci a bratrovi Konrádovi, byl přátelsky nakoněn řádu templářů.

Zdá se, že Manfréd měl stejné intelektuální záliby jako Fridrich II., společně s otcem a bratry Jindřichem a Enziem patřil mezi představitele sicilské básnické školy, podporoval univerzitu v Neapoli, pokračoval v dostavbě otcem započatých stavebních projektů a založil město Manfredonia.Byl nadšeným sokolníkem, pro svou potřebu si nechal vyhotovit opis otcova latinského traktátu O lovu se sokolem. Dodnes se zachovala i tzv. Manfrédova bible, uložená ve vatikánské knihovně. Dante Alighieri Manfréda ve své Božské komedii umístil do Očistce, kde jej popisuje jako plavovlasého.

Manfréd se narodil jako nemanželský syn císaře Fridricha II. a Blanky, dcery piemontského šlechtice. Původně milenecký vztah císař zlegitimizoval až na Blančině smrtelném loži. Krátce poté byl Manfréd otcem jmenován říšským vikářem Itálie a Sicílie.  Roku 1247 se oženil s Beatrix, vdovou po markýzi ze Saluzza. Z krátce trvajícího manželství se narodila dcera Konstancie.

Císař Fridrich náhle zemřel roku 1250 a na trůn se dostal Konrád. Mladý muž, dosud trávící svůj život v německé části říše, se svou snahou o příměří s papežem pohořel a již v květnu 1254 exkomunikovaný zemřel. Nadešla Manfrédova chvíle, protože Konrádův dědic byl malým chlapcem a vyrůstal na bavorském dvoře strýce falckraběte Ludvíka. Manfréd, v otcově testamentu stanovený správcem království, se znovu ujal země a bránil ji proti papeži Inocencovi IV., který ji chtěl zabrat jako uprázdněné papežské léno. Ludvík IX. bratra v rozhodnutí získat sicilské království sice posléze diplomaticky podpořil, ale nepůjčil mu ani peníze, ani vojáky. Karel však měl v severní Itálii spojence v podobě florentských a sienských bankéřů. Karlova choť Beatrix se rozhodla manžela v úsilí získat vytoužený královský titul podporovat, prodala své šperky a přesvědčila mnohé šlechtice, aby se přidali ke Karlovu vojsku. Lákadlem byl mimo financí i příslib vysokých postů v nové vládě. Připojili se také guelfští psanci z toskánských měst.

Na jaře 1265 se Karel z Anjou vydal po moři vstříc svému království. Podařilo se mu získat post římského senátora a v zimě přes alpské průsmyky do Itálie dorazila jeho hlavní vojska. 6. ledna 1266 byl provensálský hrabě s manželkou korunován a poté se i přes Manfrédovy pokusy o příměří chystal k boji. Manfréd očekával protivníka za hradbami Capui, kterou opustil poté, co Karel se svými žoldáky uhnul k jihu na Benevento.  26. února 1266 Karel z Anjou porazil Manfrédovy vojáky v bitvě u Beneventa. Několik dní po boji se ve vítězném táboře objevil muž s oslem vezoucím mrtvého muže a nabízel jej k prodeji jako tělo krále Manfréda. Sicilští zajatci svého panovníka v mrtvém těle skutečně poznali. Karel nechal exkomunikovaného Manfréda pohřbít na úpatí mostu u Beneventa pod vojáky navršenou hromadou kamení. Jeho dědice nechal uvěznit v Castel del Monte a manželku Helenu na hradě v Nocera Inferiore.

• Markéta Štaufská (1237 - 8. srpna 1270, Frankfurt) byla dcerou císaře Fridricha II. a Isabely Anglické, markraběnkou míšeňskou a lantkraběnkou durynskou.

Markéta byla prvorozenou dcerou a na přelomu let 1254/55 byla již jako zcela osiřelá provdána za Albrechta Míšeňského z dynastie Wettinů, svého vrstevníka a jako věno obdržela Pliseňsko. Zpočátku manželé sídlili na hradě v Eckartburgu a poté na Wartburgu a jejich zpočátku šťastné manželství bylo požehnáno sedmi potomky.  Pohromou se pro Markétu stal manželův vášnivý milostný vztah s Kunhutou z Eisenbergu, která byla Markétinou dvorní dámou. Uražená Markéta opustila Wartburg 24. června 1270 a odešla do Frankfurtu, kde o šest týdnů později zemřela. Před odchodem z domova při polibku na rozloučenou údajně pokousala svého syna Fridricha do tváře, odtud pochází jeho přízvisko Pokousaný. Synů Fridricha a Dětřicha se ujal strýc, otcův bratr Dětřich z Landsbergu a cizoložný Albrecht se se svou milenkou i přes její nízký původ oženil.

• Marie Štaufská (3. dubna 1201, Arezzo – 29. března 1235, Lovaň) byla brabantská vévodkyně, dcera římského krále Filipa Švábského, syna Fridricha Barbarossy a Ireny, dcery byzantského císaře Izáka II.

Marie byla třetí či čtvrtou dcerou královského páru a její život plynul celkem poklidně až do roku 1208, kdy výbušný bavorský falckrabě Ota VIII. z Wittelsbachu na sněmu v Bambergu krále Filipa zavraždil. Těhotná královna vdova se uchýlila na manželův rodový hrad Hohenštauf, kde v srpnu téhož roku společně s novorozenou dcerou zemřela. Byla pochována v benediktinském klášteře Lorch a čtyři osiřelé dívky byly na čas v klášterním ústraní.  Marie byla provdána před 22. srpnem 1215 za brabantského vévodu Jindřicha II. Porodila mu šest dětí. Vévoda ji přežil o mnoho let a byl pochován v cisterciáckém klášteře Villers.

•   Beatrix Štaufská (1198, Worms - 11. srpna 1212, Braunschweig) byla římskou královnou z dynastie Štaufů.

Beatrix se narodila jako nejstarší dcera římského krále Filipa Švábského, syna Fridricha Barbarossy a Ireny, dcery byzantského císaře Izáka II. Okolo roku 1203 byla zasnoubena s falckým hrabětem Otou VIII. z Wittelsbachu. Filip Švábský však roku 1207 změnil názor a dceřino zasnoubení zrušil, což se mu možná stalo osudným. Cestou do Saska se Filip zastavil v Bamberku a tam byl při odpoledním odpočinku hrabětem Otou zavražděn. Otovi se podařilo v nastalém zmatku společně se svými druhy uprchnout. Ovdovělá královna Irena zemřela o dva měsíce později v důsledku porodu  a osiřelé dívky byly na čas umístěny do klášterního ústraní.

11. listopadu 1208 byla Beatrix ve Frankfurtu zasnoubena s Otou IV. Brunšvickým, znovuzvoleným římským králem, otcovým dlouholetým rivalem o trůn Svaté říše římské. Ota převzal od biskupa Konráda ze Špýru i opatrovnictví desetileté nevěsty a také celé její dědictví. 24. května 1209 byla po získání papežského dispenzu stvrzena dohoda o sňatku. Svatba proběhla 23. července 1212 v Nordhausenu a Ota kvůli svatebnímu veselí opustil vojenský tábor a věnoval se své mladičké nevěstě.  Beatrix však krátce po manželově návratu zpět k vojákům zemřela a nečekanou smrt se nepodařilo utajit. Ovdovělého Otu následně v probíhajícím konfliktu s Fridrichem Štaufským v noci opustily švábské a bavorské oddíly. Mladá královna byla pohřbena v katedrále sv. Blažeje v Braunschweigu.

•    Alžběta Štaufská, (1203/1205, Norimberk – 5. listopadu 1235, Toro) byla kastilská a leonská královna, dcera římskoněm.krále Filipa Švábského a byzan.princezny Ireny.

Král Filip byl zavražděn roku 1208 a manželka Irena jej následovala do hrobu s odstupem dvou měsíců. Zůstaly po nich čtyři dcery, které byly na čas umístěny v klášteře a postupně provdány. Alžběta se díky vlivu svého bratrance Fridricha II. Štaufského 30. listopadu 1219 v Burgosu provdala za mladého kastilského krále Ferdinanda, budoucího sjednotitele království Kastilie a Leónu. Ve Španělsku ji překřtili na Beatrix. Zemřela mladá po šestnácti letech manželství jako matka deseti dětí. Byla pohřbena v Burgosu a roku 1279 byly její ostatky přeneseny do sevillské katedrály.

Autor LUCky.luKA v 04:28 | Permalink | Komentáře

FOTBAL NEMÁ LOGIKU - Tomáš Pospíchal - Velký československý anpfiff.
- A přestože jsem v něm kopal SEDM SEZÓN /Baník Ost./. Pořád jsem podvědomě toužil po RUDÉM LETENSKÉM DRESU. Slíbil jsem si, že do SPARTY půjdu teprve tehdy, až sám sebe přesvědčím, že jsem na to PŘIPRAVEN a že na to mám. - I když dnes u vím, že změnit DRES, jsem měl asi o ROK nebo o DVA DŘÍV. - .... CÍTÍM SE MIZERNĚ .... . - Doktoři mi řekli, že musím na transplantaci srdce! Že veškerá medikamentózní léčba je už vyčerpaná .... . - Teď u je mi to jedno. Řeknu všechno, co vím. PENÍZE, PŘESTUPY, PRODANÉ ZÁPASY, můj vztah k HRÁČŮM, k FUNKCIONÁŘŮM fotbalového svazu. Přesně tak, jak to BYLO. To vám slibuji, je mi to VÁZNĚ FUK .... . - V pondělí jsme se pak potkali na lize, Slavia Praha porazila Spartak Trnavu 3:0. Jenom tu knížku jsme už spolu nedopsali. LB za pár týdnů zemřel. Nedožil se ani 17. listopadu .... .
- Tomáš POSPÍCHAL narozen 1936 - Československá I.liga - zápasů 239/70 gólů,- Reprezentace - "A"team v letech 1956-1965 zápasů 26/8 gólů, "B"team 1956-58 - z. 4/3 g., junioři - 1955-58 9/4, dorost - 1954 1/1.
- Hráčské úspěchy: STŘÍBRNÁ medaile z MS v CHILE 1962, TITUL mistra republiky 1965 a 1967, 2.místo 1966, čtvrtfinalista PMEZ 1965/66 a 1967/68 ( vše Sparta Praha ), 3.místo 1963 ( Baník Ostrava ).
- Hráčská kariéra: Zejda Přerov - 1945, SK Přerov 1945-50, Sokol Telč 1950-51, Sokol OKD Ostrava 1951-52, Baník Vítkovice 1952-55, Tankista Praha 1955-56, Dukla Pardubice 1956-57, BANÍK OSTRAVA 1957-64,
SPARTA PRAHA 1965-68, FC Rouen / Francie / 1968-71.
- Trenérské úspěchy: TITUL mistra republiky 1983, 2.místo 1985, 3.místo 1980-81-82,84,87, semifinalista poháru UEFA 1982-83, s Boh. v 10 sezónách 8-krát postup do evropských pohárů - Bohemians Praha,
ČS.POHÁR vítěz 1973 - Baník Ostrava, finalista Čs.pohár a vítěz Českého poháru 1982 - Bohemians Praha.
- Trenérská kariéra: TJ Břevnov 1971-72, Baník Ostrava 1972-75, Škoda Plzeň 1975-77,
Bohemians Praha 1977-87, Slavia Praha 1987-8.

Autor LUCky.luKA v 01:51 | Permalink | Komentáře

•       Filip Švábský, německy Philipp von Schwaben (srpen 1177 – 21. června 1208 Bamberg) jako Filip II. byl od roku 1198 do své násilné smrti římskoněmecký král.

Filip Karel Heinz, byl nejmladší syn císaře Fridricha Barbarossy a jeho druhého manželky Beatrix Burgundské. Původně se mu dostalo duchovního vzdělání a v letech 1190 až 1193 byl také biskupem würzburským a poté byl jmenován vévodou franským.  Teprve po smrti starších bratrů, opustil mladík duchovní cestu a v roce 1195 byl zvolen vévodou z Tuscie a roku 1196 švábským vévodou. V květnu 1197 se v Gunzelechu u Augsburgu oženil s Irenou, vdovou po mladém sicilském králi Rogerovi. V září 1198 byl v Mohuči korunován římským králem.

Během své vlády byl ve sporu o německý trůn s Welfem Otou Brunšvickým, kterého podporoval papež Inocenc III.  21. června 1208 na sněmu v Bambergu se stalo něco u Němců dosud neslýchaného a bavorský falckrabě Ota VIII. z Wittelsbachu prořízl nic netušícímu Filipovi, při siestě v biskupském paláci, krční tepnu a poté se mu i se společníky podařilo utéct.

Potomci - 25. května 1197 se oženil s dcerou byzantského císaře Izáka II., Irenou.

• Beatrix (1198 - 1212) ∞ 1209/12 Ota IV.
• Kunhuta (1200 - 1248) ∞ 1208 český král Václav I.
• Marie (1201 - 1235) ∞ brabantský vévoda Jindřich II.
• Alžběta (1203 - 1235) ∞ 1219/20 kastilský král Ferdinand III.

•       Fridrich II. Štaufský, někdy podle originálu Friedrich, ve starší literatuře Bedřich, plným jménem Fridrich Roger, 26. prosince 1194 Jesi u Ankony – 13. prosince 1250 hrad Fiorentino) byl římský císař, král německý, sicilský a titulární král jeruzalémský.

Fridrich Štaufský se snažil obnovit původní antickou Říši římskou a chtěl spojit Německo s Itálií a Sicilským královstvím. Obě snahy však skončily nezdarem a Sicílie se stala centralizovanou monarchií, v níž vládl panovník pověstný svým despotismem. Jeho znalost a náklonost k islámské kultuře roku 1229 značně dopomohla ke znovuzískání Jeruzaléma diplomatickou cestou, se svými muslimskými protějšky si pravidelně korespondoval. Podporoval rozvoj umění a věd, založil v Neapoli univerzitu, jež měla vzdělávat nové státní úředníky. V roce 1227 se dostal do dlouhodobého sporu s církví, která jej nazývala Antikristem, byl opakovaně exkomunikován. 

Dítě z Apulie - Fridrich Roger byl synem římského císaře Jindřicha VI. z dynastie Štaufů a dědičky království obojí Sicílie normanské princezny Konstancie. Při křtu dostal jména po svých dědech z otcovy i matčiny strany, císaři Fridrichu I. Barbarossovi a prvním sicilském králi Rogeru II.  Dědicem sicilských držav se stal již jako dvouleté batole, neboť jeho otec záhy zemřel. Proto ho matka Konstancie svěřila do poručnické péče papeže Inocence III. a i přesto byl první roky svého osamělého života v péči otcova bývalého důvěrníka Markvarta z Annweileru. Vyrůstal na sicilském normanském dvoře, kde se dostal do styku s učeností arabskou, židovskou i řeckou.  Později byl pro svou vzdělanost a zálibu v okázalé východní nádheře byl zván Stupor mundi (div světa) a pro svou zálibu v něžném pohlaví také emír, pokřtěný sultán či sultán z Acera.

Říšský trůn - Římským králem byl Fridrich korunován ještě za života svého otce roku 1196. Jindřich VI. však zemřel již o rok později a králem se i pro šířící se zvěst o chlapcově úmrtí po nezbytných vyjednáváních stal bratr zemřelého Filip Švábský. Současně si však welfská strana zvolila za krále Otu IV. Brunšvického z rodu Welfů. Rozpoutal se urputný boj o trůn, kterého využil český kníže Přemysl Otakar I., přikláněje se hned na tu, hned na onu stranu, až získal od obou rivalů potvrzení dědičného královského titulu, který mu navíc přiznal i papež Inocenc III. Roku 1208 byl Filip Švábský zavražděn a zdálo se, že v říši nastane klid. Ale nestalo se. Ota Brunšvický se nechal korunovat císařem a zamířil s vojskem do sicilského království, které chtěl dobýt a definitivně pokořit štaufskou dynastii. Papež, jeho dosavadní příznivce a Fridrichův poručník, se od něj odvrátil, přidal na stranu svých bývalých úhlavních nepřátel a přivítal, že opozice v říši začala pomýšlet na nastolení jeho svěřence zvaného dítě z Apulie na římský trůn.

Zlatá bula sicilská a Fridrichův vztah k českému státu - Fridrich byl znovu zvolen římským králem na sjezdu v Norimberku, a to za vydatného přispění Přemysla Otakara I. Císař Ota Brunšvický se Přemyslovi odvděčil za podporu nepřítele sesazením z českého trůnu, a tak byl další osud české země úzce závislý na Fridrichovu prosazení se v říši. Štaufský tábor se rychle rozrůstal.  Fridrich získal v říši poměrně rychle převahu. Vojensky ho při tom podporoval také Přemysl Otakar I. Počátkem roku 1213 se na sněmu v Řezně setkali oba panovníci poprvé osobně. Nedlouho nato došlo k další schůzce, tentokrát v štaufském Chebu. To byl jeden z mála okamžiků, kdy se Fridrich II. ocitl na české půdě. Přemyslův příklon k němu však beztak výrazně ovlivnil postavení českého státu za vlády posledních Přemyslovců.

Osobnost - Údajně málo hovorný císař nerad vystupoval na veřejnosti a měl rád intelektuální diskuze, četbu a studium. I jako vzdělaný muž byl velice pověrčivý a měl na svém dvoře astrology, se kterými konzultoval své záměry. Císařova záliba ve východním způsobu života a orientálním luxusu se projevovala i vlastnictvím harému, existencí osobní saracénské gardy a zvěřince plného exotických zvířat.  Roku 1224 založil v Neapoli univerzitu, jež se stala první státní univerzitou v Evropě. Zajímal se o matematiku a korespondoval s matematikem Fibonaccim, který na základě výměny názorů s císařem a jeho vzdělanci zrevidoval některá svá tvrzení. Fridrich prováděl nejrůznější vědecké experimenty, na jeho sicilském dvoře působili významní učenci jako toledský vzdělanec Michael Scotus a syrský jakobita Theodor z Antiochie.

Na základě jejich pojednání a překladů z arabštiny, a také na základě své zkušenosti sepsal Fridrich latinský traktát O lovu se sokolem (De arte venandi cum avibus), které je jedním z nejvýznamnějších zoologických děl středověku. Pojednává primárně o sokolnictví, Fridrichově velké vášni, ale i o ornitologii a etologii ptactva. Ve svém spise používá na svou dobu velmi moderní metodu - oproti běžnému úzu středověkých učenců opírat se o autoritu (auctoritas) nebo rozumový důkaz (ratio), jehož výlučné postavení bývá ovšem v průběhu 13. století nahlodáváno, klade Fridrich velký důraz na zkušenost (experientia).  Byl nadšeným stavebníkem a měl intelektuální záliby, společně se syny Jindřichem, Enziem a Manfrédem a vybranými dvořany patřil mezi představitele sicilské básnické školy. všemožně podporoval vzdělanost a založil neapolskou univerzitu. Na jeho dvoře vznikl zákoník s názvem Konstituce z Melfi.

Boj o ovládnutí severní Itálie a střet s papeži - Za Fridrichovy vlády se stala základnou říšské moci jižní Itálie a říšský majetek na německém území byl rozprodáván, aby král získal práva v Itálii, což vyústilo ve značné ztráty říšských práv severně od Alp. Roku 1232 Fridrich potlačil vzpouru svého syna Jindřicha a zároveň jeho pokus o zvrácení prodeje práv v Německu. Od poloviny třicátých let vedl Fridrich tvrdý, zpočátku úspěšný zápas se severoitalskými městy sdruženými v Lombardské lize a papeži, zvláště pak s Inocencem IV., vášnivým odpůrcem rozšíření štaufské moci v Itálii. Podporován byl italskými ghibelliny, mezi něž patřila ponejvíce šlechta, která byla proti papeži a přílišnému rozšíření pravomocí měst.

Hodnocení vlády - Fridrich chtěl učinit z císařství univerzální panovníckou dynastii Západu, disponující mocí politickou, vojenskou i hospodářskou. Byl zároveň posledním římským králem s takovou ambicí. Své současníky rozhodně nenechával lhostejnými, někteří jej od útlého mládí opěvovali a jiní mu vyčítali krutost. Kolovala o něm pověst, že nechal otrávit svou choť Isabelu a kronikář Salimbene z Parmy mu přičítal i drastické pokusy na lidech. Rainer z Viterba jej nazval mistrem ukrutnosti.  Po císařově smrti se veřejnost dlouho domnívala, že Fridrich je stále naživu a dokonce vznikla legenda o jeho novém bytí v nitru sopky Etny či v durynské hoře Kyffhäuser.

Potomci - 1. manželství ∞ 1209 Konstancie Aragonská († 1222),/  -  Jindřich VII. (1211 - 1242) ∞ 1225 Markéta Babenberská.

2. manželství ∞ 1225 Jolanda Jeruzalémská (1212 – 1228),/  -  Markéta († 1226),  -  Konrád (1228 - 1254) ∞ 1246 Alžběta Bavorská.

3. manželství ∞ 1233/1234 Blanka Lancia (1205/1212 – 1233/1234),/  -  Konstancie (1230 - 1307) ∞ 1241 Jan III. Dukas Vatatzés,  -  Manfréd (1232 - 1266)  1., ∞ 1247 Beatrix Savojská, 2., ∞ 1257/1258 Helena Angelina Doukaina,  -  Violanta (1233 - po 1264) ∞ 1245/1246 Richard z Caserta.

4. manželství ∞ 1235 Isabela Anglická (1241),/  -  Jindřich,  -  Markéta (1237 - 1270) ∞ 1254/55 Albrecht II. Míšeňský,  -  Karel Ota,  -  Fridrich.

Levobočci - Fridrich z Pettorana,  -  Enzo (1215 - 1272)  1., ∞ 1238 Adéla z Lacon-Gunale, 2., ∞ 1247/1248 neznámá z Egny.

• Kateřina z Marana (1216/1218 - po 1272),  -  Fridrich z Antiochie († 1256) ∞ po 1239 Markéta z Poli,  -  Salvaggia (1223-1244) ∞ 1238 Ezzelino z Romana,  -  Richard z Chieti (1225 - 1249),  -  Blanchefleur (1226 - 1279) - jeptiška v Montargis,  -  Markéta (1230 - 1297) ∞ 1238 Tomáš z Aquina.

•         Jindřich VII. Štaufský (1211 – 12. února 1242 Martirano) byl sicilským králem králem Svaté říše římské a vévoda švábský. Byl prvorozeným synem Fridricha Štaufského a jeho spoluvladařem. Společně s otcem a bratry Manfrédem a Enziem patří mezi představitele sicilské básnické školy.

Mládí - Jindřich byl jediný syn z manželství císaře Fridricha II. a jeho první ženy Konstancie Aragonské. Po matce byl vnukem Alfonse II. Aragonského a jeho ženy Sanchy Kastilské. Narodil se na Sicílii koncem roku 1211. Když Fridrich získal německou korunu, byl chlapec papežem Inocencem III. v lednu 1212 korunován sicilským králem. Podle dohody mezi papežem a Fridrichem neměla být obě království sjednocena pod jedním vládcem a regentkou se proto stala Jindřichova matka a nikoliv otec.  Po smrti papeže roku 1216 povolal Fridrich syna do Německa a znovu si přisvojil titul krále sicilského. Konstancie zůstala na Sicílii regentkou až do roku 1220, ale jménem svého manžela a nikoliv syna. V Německu svěřil Fridrich Jindřichovi švábské vévodství. Roku 1219 vymřela hlavní linie Zähringenů a Jindřich obdržel rovněž titul krále burgundského. Tento titul však později vymizel, poté co se Jindřich stal králem.

Ve dnech 20. až 22. dubna 1220 byl na sněmu konaném ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen římským králem. Aby si zajistil hlasy církevních hodnostářů, vydal Fridrich II. dekret Confoederatio cum principibus ecclesiasticis, kterým rozšířil vliv duchovenstva na chod státu. Zvolení bylo podmínkou k uskutečnění křížové výpravy, kterou přislíbil již roku 1215. Tím byl ustanoven nástupce v případě smrti císaře. Papež Honorius III. však volbu neuznal, stejně jako neuznával Fridrichovu vládu nad Sicilským království. Stejně jako jeho předchůdce nechtěl připustit spojení obou zemí. Z toho důvodu i řada německých šlechticů volbu nejprve odmítala.  Poté co se Fridrich II. vrátil v roce 1220 z Itálie, měl na další Jindřichovu výchovu rozhodující vliv kolínský arcibiskup Engelbert II., který jej korunoval králem německým 8. května v Cáchách. Navzdory tomu, že Jindřich byl formálně zasnouben s Anežkou, dcerou Přemysla Otakara I., plánoval arcibiskup jeho sňatek s jednou z dcer anglického krále Jana Bezzemka. K tomuto spojení však nikdy nedošlo. Po Engelbertově smrti v roce 1225 převzal poručnictví Ludvík Bavorský a zasnoubení s českou princeznou bylo posléze zrušeno. Anežka byla vrácena zpět na pražský dvůr.  29. listopadu 1225 byl Jindřich na příkaz svého otce sezdán s o sedm let starší Markétou Babenberskou, dcerou vévody Leopolda VI. Babenberského. O šestnáct měsíců později (23. března 1227) byla Markéta korunována německou královnou. Z tohoto svazku vzešli dva synové: Jindřich a Fridrich.  Zdálo se, že Jindřich bude aktivní a kulturní vládce. Na svém dvoře držel řadu minesengrů a je pravděpodobné, že se sám věnoval psaní písní. Byl fyzicky robustní, i když poněkud kulhal a měřil cca 166 cm.

Dospělost a odboj proti otci - v roce 1228 se rozešel s Ludvíkem Bavorským, který byl podezřelý s intrik s papežem proti císaři. Okolo vánoc toho roku převzal vládu v říši a donutil Ludvíka, aby se podřídil a pak se obrátil proti biskupovi štrasburskému. Šlechta, která se obávala jeho vstřícné politiky vůči městům, ho však v roce 1232 dotlačila k vydání zákona „Statutum in favorem principum“, kterým přiznal šlechtě obdobná práva jako již měli biskupové (např. vybírat daně a razit mince). V té době vznikly zásadní rozpory mezi otcem a synem. Jindřich se nezdál být dostatečně vstřícný vůči německé šlechtě, jejíž podporu Fridrich potřeboval pro svou italskou politiku. Fridrich se snažil omezit Jindřichovu autoritu a navíc Jindřichovým nejdůležitějším poradcem se stal hrabě Egino, zapřisáhlý císařův nepřítel.

V roce 1232 Jindřich odpřísáhl v Cividale poslušnost svému otci. V témže roce obnovil spojenectví Štaufů s francouzským královským rodem Kapetovců. V následujícím roce si pak podrobil bavorského vévodu Otu II. V letech 1233 a 1234 se však s otcem znepřátelil znovu, když vystoupil proti inkvizitorovi Konrádovi z Marburku ve chvíli, kdy se Fridrich II. snažil získat papeže Řehoře IX. do aliance proti Lombardské lize. Fridrich reagoval velmi přísně a 5. června 1234 postavil Jindřicha mimo zákon. Jindřich se vzbouřil a v prosinci uzavřel alianci s Lombarďany. Opuštěn všemi svými přívrženci byl však roku 1235 donucen se otci znovu podrobit a byl zbaven trůnu. Novým králem byl pak zvolen jeho mladší nevlastní bratr Konrád IV. Štaufský. Jindřichovi spojenci byli vesměs omilostněni.

Věznění a smrt - Jindřich byl vězněn na různých místech v Apulii. Jeho izolace mohla být způsobena nejen jeho vzpourou, ale i zdravotním stavem. Analýza kostry, která byla provedena v letech 1998-1999 ukázala, že jistě v posledních letech trpěl pokročilou formou lepry. Jindřich zemřel v Martiranu patrně 12. února 1242. Někteří kronikáři uvádějí, že spáchal sebevraždu. Otec jej nechal pohřbít se všemi královskými poctami v katedrále v Cosenze, ve starém římském sarkofágu.  V posloupnosti císařů Svaté říše římské je Jindřich uváděn pouze v závorkách, neboť nikdy nebyl samostatným vladařem. Nesmí být zaměňován s pozdějším císařem Jindřichem VII. z rodu Lucemburků.

•        Konrád IV. Štaufský (25. duben 1228 – 21. květen 1254) byl synem římsko-německého císaře Fridricha II. a jeruzalémské královny Jolandy, králem německým (1237–1254), sicilským (1250–1254, jako Konrád I. Sicilský) a titulárním králem jeruzalémským (1228–1254 jako Konrád II. Jeruzalémský).

Konrád se narodil v Andrii jako druhé dítě Fridricha a mladičké Jolandy, která zaplatila Konrádovo narození svým životem. Dětství strávil v Itálii a roku 1235 poprvé navštívil Německo. Když Fridrich II. sesadil svého vzpurného staršího syna Jindřicha z římského trůnu, jmenoval roku 1237 na vídeňském shromáždění římským králem mladšího Konráda. Titul krále Římanů (latinsky Rex Romanorum) byl předstupněm pro titul římského císaře (Romanorum Imperator).  Do roku 1242 funkci německého regenta plnil mohučský arcibiskup Siegfried III. Pak Fridrich II. vybral k převzetí regentské funkce Jindřicha Raspa, durynského lankraběte a českého krále Václava I. Konrád již kolem roku 1240 začal aktivně zasahovat do politiky.

Když papež Inocenc IV. vzal roku 1245 císaře Fridricha do klatby a prohlásil ho za sesazeného, Jindřich Raspe podpořil papeže a 22. května 1246 byl obratem jmenován římským králem (vzdorokrálem vůči Konrádovi). Konrád s Jinřichem začal válčit, ale byl v srpnu 1246 poražen u Niddy ve středním Německu. Raspe však několik měsíců nato zemřel a novým vzdorokrálem se stal holandský hrabě Vilém II.  Roku 1246 se Konrád IV. oženil s dcerou bavorského vévody Oty II. Alžbětou, s níž měl roku 1252 syna Konráda. Roku 1250 se Konrádovi podařilo situaci v Německu stabilizovat a také porazit protikrále Viléma a jeho rýnské spojence.

Když téhož roku zemřel jeho otec Fridrich, dědictví v Německu, Sicilské království a Jeruzalémské království přešlo na Konráda stejně jako mocenské zápasy s papežem. Poté, co byl roku 1251 protikrálem Vilémem Konrád poražen , rozhodl se Konrád k invazi do Itálie v naději na znovuzískání otcova bohatství, které spravoval Konrádův polorodý bratr Manfréd. Konrád však nebyl schopný podrobit si papežovy stoupence a papež následně vládu na Sicílii nabídl synovi anglického krále Jindřicha III. Edmundovi.  Roku 1254 byl Konrád IV. exkomunikován a téhož roku zemřel na malárii v Lavellu v Basilicatě. Vdova Alžběta se znovu provdala za tyrolského hraběte Menharda II., který se roku 1286 stal korutanským vévodou a porodila mu šest dětí (včetně budoucího českého krále Jindřicha Korutanského). Konrádův syn Konradin poté pokračoval v boji s papeži, rovněž neúspěšně a roku 1268 byl Karlem z Anjou popraven.

•     Konradin (25. března 1252, Wolfstein u Landshutu — 29. října 1268, Neapol) byl vévoda švábský, král sicilský a titulární král jeruzalémský (jako Konrád III. Jeruzalémský).

Konradin byl synem římského krále Konráda IV. a Alžběty z rodu Wittelsbachů a vnukem císaře římského Fridricha II. Svého otce nikdy nespatřil, protože se narodil za Konrádova tažení do Itálie, ze kterého se mladý král již nevrátil. Dětství a dospívání strávil Konradin na dvoře svého strýce Ludvíka Přísného.

V roce 1267 Konradin vyhlásil své nároky na štaufské dědictví na Sicílii. Přítelem a příznivcem mladého Štaufa byl od roku 1264 markrabě Fridrich I. Bádenský, syn Gertrudy Babenberské a uchazeč o babenberské dědictví, které již držel český král Přemysl Otakar II. Fridrich dokonce nějaký čas před odchodem ke Konradinovu dvoru trávil na dvoře českého krále. Sicílie byla však od roku 1266 obsazena Karlem z Anjou podporovaným papežem Klementem IV. Karel z Anjou a Konradin se setkali v bitvě u Tagliocozzo. Teprve šestnáctiletý Konradin díky léčce protivníka bitvu prohrál a společně s Fridrichem byl v Neapoli popraven stětím.

Štaufové nebo také Hohenštaufové byli římskoněmeckou vládnoucí dynastií v letech 1138 až 1254. Název rodu Štaufů pochází ze jména hradu

Autor LUCky.luKA v 02:42 | Permalink | Komentáře

Ø  Logistika (z franc. logis, ubytování) znamená původně přechodné ubytování a zásobování vojska. Souvislost se slovem logika je tedy pouze zdánlivá.

Ø  Dnes se užívá v několika významech:

• Logistika jako nauka, která se zabývá fyzickými toky zboží či jiných druhů zásob od dodavatele k odběrateli a informačními toky v písemné nebo i ústní podobě.
• Logistika jako soubor činností, jejichž úkolem je zajistit, aby bylo správné zboží ve správném čase, ve správném množství, ve správné kvalitě na správném místě a se správnými náklady.

v  Význam

Ø  Logistika se zabývá toky zboží, peněz a informací jak mezi dodavatelem a odběratelem, tak také uvnitř jednotlivých firem, a to včetně různých systémů skladování zásob. Účelem celého oboru je tyto toky optimalizovat tak, aby představovaly pro firmu co nejmenší náklady.

Ø  Vzhledem k tomu, že u průměrného podniku náklady na skladování činí okolo 20 % obratu firmy, je tento obor velmi významný. Aby se náklady snížily ještě více, někdy se uplatňuje metoda Just in time – tedy že dodávky materiálu a součástek se uskuteční přesně v okamžiku, když je jich ve výrobě zapotřebí, a odpadá tak potřeba meziskladů.

v  Vznik a vývoj

Ø  Potřeba organizovat zásobování a jeho toky se nejprve objevila v armádě. První náznaky se objevily již ve starověkém Řecku, Římě a Byzanci. Existovali důstojníci, kteří byli zodpovědní právě za ubytování a zásobování. V moderním válečnictví se důležitost logistiky ukázala naplno. Frontu bylo nutné neustále zásobovat střelivem, potravinami, lidmi i zbraněmi. Do obchodu přešla logistika v 50. letech, stalo se tak v USA jako snaha ještě více snížit náklady. Systém byl vytvořen analogicky podle vojenského modelu, který se ukázal jako úspěšný a rozhodl mnoho bitev.

v  Odkazy

·         Logistický audit

·         Logistická strategie

·         Management

·         Marketing

·         Dispečink

·         Transportní paleta

·         Kontejnerizace

·         Paletizace

·         Vojenská logistika

Autor LUCky.luKA v 18:11 | Permalink | Komentáře

Stanley Cup (řidčeji Stanleyův pohár) je hokejová trofej udělovaná každoročně vítěznému týmu play-off NHL. Občas se mu říká The Cup (Ten Pohár), The Holy Grail (Svatý Grál) nebo Lord Stanley's Mug (Džbánek Lorda Stanleyho) a Lord Stanley's Cup (Pohár Lorda Stanleyho). Stanley Cup je obklopen velkým množstvím starých legend a tradicí, nejstarší z nich je oslava pitím šampaňského z tohoto poháru. V ostatních třech hlavních severoamerických soutěžích (NBA, MLB a NFL) se pohár vyrábí každý rok nový, ale Stanley Cup koluje mezi týmy. Tým si ho může ponechat do té doby, než ho vyhraje jiný tým. Další neobvyklou věcí je, že jména trenérů, managementu a hráčů jsou na pohár vyrývána. Původní pohár je vyroben ze stříbra a má rozměry 18,5 centimetru na výšku a průměr 29 centimetrů. Současný Stanley Cup je vyroben ze stříbra a slitiny niklu, měří 89,54 centimetrů na výšku a váží 15,5 kilogramu.

Původní název zněl Dominion Hockey Challenge Cup, trofej byla věnována roku 1892 kanadským generálním guvernérem Lordem Stanleym z Prestonu jako trofej pro nejlépe umístěný hokejový amatérský klub v Kanadě. V roce 1915 se dvě profesionální ligy, NHA a PCHA dohodly, že budou bojovat o Stanley Cup. Po době slučování a odstupování týmů se Stanley Cup stal trofejí pro vítěze NHL v roce 1926. Po jmenování Lorda Stanleyho kanadským guvernérem královnou Viktorií 11. června 1888, se on se svou rodinou zamiloval do hokeje. Stanley šel na první zápas v roce 1889 na Zimním karnevalu v Montrealu, kde viděl zápas mezi Montreal Victorias a Montreal Hockey Club. V té době byl ještě ligový hokej v Kanadě na počátku a pouze Montreal a hlavní město Ottawa měli něco podobajícího se ligám. Celá rodina Lorda Stanleyho začala hrát hokej. Jeho synové, Arthur a Algernon založili nový tým zvaný Ottawa Rideau Rebels a Arthur navíc hrál jednu z klíčových rolí na počátku Ontario Hockey Association a také přinesl hokej do Velké Británie. Oba synové pak přesvědčili svého otce aby věnoval trofej pro nejlepší tým Kanady a ten tak učinil. Zanedlouho si Lord Stanley koupil punčovou mísu vyrobenou v Sheffieldu od londýnského stříbrníka G.R. Collise za v přepočtu padesát amerických dolarů. Na jedné straně vyryl jméno Dominion Hockey Challenge Cup a na druhé nápis "Od Stanleyho z Prestonu". Lord Stanley nikdy neviděl zápas o Stanley Cup a nikdy ho nepředával vítězi. Přestože jeho působení ve funkci hlavního guvernéra skončilo v září 1893, 15. července se musel vrátit do Anglie. V dubnu téhož roku jeho starší bratr Edward, 15. hrabě Derby zemřel a tak se Lord Stanley stal jeho nástupcem.

V této éře všechny ligy, ve kterých se soutěžilo o Stanley Cup, neměli play-off a tak pohár připadl vítězi základní části. Ale v roce 1894 čtyři z pěti týmů AHAC podaly stejný výkon, měly stejně bodů ale liga neměla žádný rozhodovací systém. Po dlouhých jednáních a odstoupení Quebecu ze soutěže se rozhodlo, že tři týmy se utkají na turnaji v Montrealu a Ottawa bude automaticky posunuta do finále, protože byla jediným týmem, který hrál nejméně zápasů na domácí půdě. 17. března se konal první zápas play-off o Stanley Cup, Montreal Hockey Club porazil Montreal Victorias 3:2. V prvním finálovém zápase o pět dní později, Montreal Hockey Club porazil Ottawa Generals 3:1. V roce 1895, Queen's University byl první tým, který se pokoušel přebrat Stanley Cup, přestože to bylo trochu kontroverzní. Montreal Victorias vyhráli základní část sezony a komisaři rozhodli, že o pohár budou hrát bývalí vítězové Montreal Hockey Club proti Queen's University a že když Montreal zápas vyhraje, Victorias pohár získají. Montreal Hockey Club vyhrál a jejich městští rivalové získali pohár. Prvním úspěšným týmem, který vyhrál zápas s minulým vítězem, byli Winnipeg Victorias o rok později. 14. února 1896 se tak stali prvním týmem, který vyhrál Stanley Cup a nepocházel z AHAC. S rostoucí prestiží Stanley Cupu rostla potřeba vrcholových hráčů. Komisaři přijali nabídku ECAHA o vstoupení do soutěže, protože byla nejkvalitnější hokejovou ligou světa.

Nejmenším městem, které kdy vyhrálo pohár, byla Kenora. Obec čítala v době výhry 4 tisíce obyvatel. Stanley Cup vyhráli Kenora Thistles v lednu 1907 a pomohli jí k tomu i pozdější členové Hokejové síně slávy Art Ross a Joe Hall. Thistles získali pohár od Montreal Wanderers. Poté se jim podařilo Stanley Cup ubránit před Brandon Elks. Wanderers je v březnu 1907 vyzvali na odvetu, i přesto, že Thistles posílili kádr, Wanderers jim pohár sebrali. V roce 1908 se Allan Cup stal trofejí pro amatérské týmy a Stanley Cup se stal torfejí pro profesionály. Ve stejném roce začal bojovat o Stanley Cup první tým, vytvořený pouze z profesionáů, Toronto Trolley Leaguers z OPHL (Ontario Professional Hockey League). O rok později, poslední amatérské týmy, Montreal Hockey Club a Montreal Victorias odstoupily z ECAHA a ta se stala také profesionální ligou. V roce 1910 byla vytvořena NHA (National Hockey Association), která se ryhle stala tou nejlepší a udržela Stanley Cup ve své moci po 4 roky. Do roku 1912 se mohly zápasy o přebrání konat v jakýkoli čas v roce, komisaři ale v tomto roce zavedli pravidlo, že pohár se může přebrat pouze po skončení sezony týmu, který ho nyní drží.

Stejně jako na Grey Cup, určený pro vítěze CFL (kanadská liga amerického fotbalu), i na Stanley Cup se vyrývají jména hráčů, trenérů, managementu a personálu vítězného týmu. Jedno z původních pravidel Lorda Stanleyho znělo, že každý tým může na své vlastní náklady přidat kruhový prstenec na dolní část poháru k připoměnutí vítězství. Nejprve zde byl jen jeden prstenec připojen k poháru ze spodu týmem Montreal Hockey Club. Týmy doplňovaly svoje vítězství, obvykle ve formě "NÁZEV TÝMU" "VÍTĚZNÁ SEZONA" na tento jeden prstenec než se stal v roce 1902 plným. S žádným prostorem k vyrývání a neochotou k zaplacení dalšího prstence začaly týmy vyrývat svá jména na mísu. Prvním týmem, který se "podepsal" zevnitř do misky byli Montreal Wanderers v roce 1907. Byli i prvními, kteří vyryli jména všech osob v týmu. V roce 1908 Wanderers z neznámých důvodu, i když o něj museli čtyřikrát bojovat, nevyryli na pohár své jméno. Další rok, Ottawa Senators přidali na Stanley Cup druhý prstenec. I přesto v roce 1910 Wanderers ani Senators v roce 1911 nezapsali svá vítězství. V roce 1915 se Vancouver Millionaires stali druhým týmem který zapsal i jména hráčů, opět do vnitřní části mísy.

V roce 1918 právě Millionaires zaplnili poslední volné místo na devět let starý prstenec a nový byl koupen až v roce 1924 týmem Montreal Canadiens. Od této doby je vyrývání hráčů týmu na pohár tradicí. Původně každý rok vítězové přidali nový prstenec což způsobilo růst Stanley Cupu. Začalo se mu tak říkat "Stovepipe Cup" (stovepipe je česky kouřová roura) protože začínal připomínat výfukovou trubku u kamen. Tento design se jevil jako nepraktický a tak byl pohár roku 1948 předělán na dvoudílnou trofej doutníkovitého tvaru s odstranitelnou mísou a límečkem. Komisaři také připsali týmy, které se na pohár "nepodepsaly". Od roku 1958 pohár podstoupil několik menších úprav. Původní mísa a límeček byly moc křehké a byly odstraněny v letech 1963 a 1969. V roce 1958 byl představen nový jednodílný pohár. Starý válec byl odstraněn a nahradil ho nový s pěti prstenci, každý z nich měl kapacitu třináct týmů. Ačkoli byl pohár navržen aby prstence byly plné ve stém roce poháru, v roce 1965 byl špatně vyryt tým Canadiens a byl přepsán, proto je na jednom z prstenců pouze 12 týmů. Když se všechny prstence v roce 1991 naplnily, Hokejová síň slávy si ten vrchní vzala a na spodek připevnila nový, prázdný prstenec, takže pohár už dál růst nebude. Další nový prstenec měl být přidán po skončení sezony 2004-05 ale kvůli stávce se tak nestalo. Stalo se tak po následující sezoně, kterou vyhráli Carolina Hurricanes. Zrušená sezona byla zapsána jako nehraná. Momentálně je Stanley Cup 89,5 centimetru vysoký a 15 a půl kilogramu těžký. Na Stanleyův pohár mohou být vyryta pouze jména hráčů, kteří za tým odehráli 41 zápasů v základní části a nepřestoupili pryč nebo hráli alespoň jeden zápas ve finále. I přesto, Vladimir Konstantionov, jehož kariéra byla ukončena při autonehodě 13. června 1997 byl zapsán i v roce 1998 když se jeho týmu Detroit Red Wings podařilo pohár ubránit. Jean Beliveau je zapsán nejvícekrát ze všech osobností, 10krát jako hráč a 7krát jako manažer, to je celkem 17krát. Henri Richard zase vyhrál pohár s více týmy než kdokoli jiný. Dvanáct žen je zaznamenáno na poháru. První z nich se stala jako prezident Red Wings Marguerite Norris v letech 1954 a 1955. Jedinou Kanaďankou je Sonia Scurfield, která byla spoluvlastníkem Calgary Flames v roce 1989.

Na poháru je hodně chyb a některé z nich nebyly opraveny, pár příkladů:
Pat McReavy je napsán jako McCeavy - jeden z hráčů Boston Bruins v roce 1941Dickie Moore vyhrál pohár šestkrát, napsáno je ale pěti různými způsoby - D. Moore, Dickie Moore, R. Moore, Rich Moore a Richard Moore
Glenn Hall je zapsán v roce 1952 jako Glin Hall
Bob Gainey je zapsán v sedmdesátých letech jako Bob Gainy
Ted Kennedy je zapsán je ve čtyřicatých letech zapsán jako Ted Kenneddyy
Toronto Maple Leafs jsou v roce 1963 zapsáni jako Toronto Maple Leaes
Boston Bruins jsou v roce 1972 zapsáni jako Bqstqn Bruins
New York Islanders jsou v roce 1981 zapsáni jako New York Ilanders
Jméno otce vlasníka Edmonton Oilers v roce 1984 Peta Pocklingtona, Basila bylo přepsáno sérii písmen X. Pár jmen bylo i opraveno, jako útočník Colorado Avalanche v roce 1996 Adam Deadmarsh (napsán jako Deadmarch), brankář Red Wings v roce 2002 Manny Legace (napsán jako Lagace) a útočník Carolina Hurricanes v roce 2006 Eric Staal (napsán jako Staaal).

Stanleyův pohár byl také použit jako významná podpora morálky kanadských vojáků a jejich spojenců z NATO na MacDillově letecké základně nedaleko Tampy na Floridě v roce 2004. V roce 2006 byl pohár na Základně námořní pěchtoy Lejeune v Severní Karolíně. Zranění příslušníci námořní pěchoty měli příležitost se vyfotit s pohárem. V roce 2007 si pohár udělal první výlet do bojové zóny, konkrétně do Afghánistánu. Zde přebýval od druhého do šestého května. Akce byla organizována NHL, Hokejovou síní slávy a kanadským ministerstvem obrany. 3. května se pohár dostal pod raketový útok, ale vyvázl bez poškození. Do Afghánistánu se vrátil ještě v březnu 2008.

Autor LUCky.luKA v 18:42 | Permalink | Komentáře

Mellitus (zemřel 24. dubna 624) byl jeden z členů gregoriánské mise, vyslané papežem Řehořem Velikým, první londýnský biskup a třetí arcibiskup z Canterbury. Do Anglie byl vyslán roku 601 a byl doprovázen dalšími kněžími a misionáři, aby posílili křesťanskou misi, která již v Anglii byla. Roku 604 byl vysvěcen londýnským biskupem, ale po smrti svého patrona v roce 616 byl donucen Londýn opustit a uprchnout z Británie do Galie. Do Anglie se vrátil o rok později, ale nikdy se nemohl vrátit do Londýna, protože obyvatelstvo zůstalo pohanské. Roku 619 byl Mellitus vysvěcen arcibiskupem canterbuským; je možné, že v tomto úřadu se zasloužil o záchranu canterbuské katedrály a většiny města před požárem. Po své smrti roku 624 byl svatořečen.

Podle středověkého kronikáře, Bedy Ctihodného, měl Mellitus urozený původ a Řehoř Veliký o něm mluví jako o opatovi. Mellitus byl do Anglie vyslán papežem Řehořem Velikým v červnu 601 jako odpověď na žádost Augustina, prvního arcibiskupa z Canterbury, který žádal více duchovních, kteří by christianizovali Kentské království za vlády krále Æthelberhta. Mellitus se do Anglie vydal se skupinou misionářů, kteří s sebou přiváželi množství knih a (podle svatého Bedy) „všechno, co bylo zapotřebí k uctívání a službě církvi“. Canterburský kronikář z 15. století podává zprávy o množství knih dovezených do Anglie právě Mellitem, jež se v jeho době v Canterbury dosud nacházely, niméně zkouška dochovaných rukopisů prokázala, že jediný možný exemplář od Mellita jsou Evangelia svatého Augustina, dnes umístěny v Cambridge. Podle historika Iana Wooda Mellitova cesta z Itálie Galií vedla přes místní biskupská města, tedy Vídeň, Arles, Lyon, Toulon, Marseilles, Mety, Paříž, a Rouen. Potvrzují to dochované dopisy papeže Řehoře místním biskupům, v nichž je žádal o podporu Mellitově skupině. Řehoř mimo jiné psal franským králům Chlotharovi II., Theuderichovi II., Theudebertovi II. společně s tím také Theudebertově a Theuderichově matce Brinhildě, jež byla regentkou. Wood tento apely franským biskupům a královskému dvoru považuje za pokus zajistit větší podporu gregoriánské misi směřující do Anglie.

Mellitus byl v roce 604 Augustinem z Canterbury vysvěcen na biskupa na území Východních Sasů, jejich hlavním městem byl Londýn, a učinil jej tak prvním londýnským biskupem. Mellitus pokřtil synovce kentského krále Æthelberhta Saeberta z Essexu, který tak zřízení biskupství schválil. Biskupský kostel byl však v Londýně založen pravděpodobně spíše Æthelberhtem, než Saebertem, avšak Æthelberhtův dekret, jímž daroval církvi půdu, je padělek. Roku 610 se Mellitus zůčastnil biskupského koncilu v Itálii svolaného papežem Bomifácem IV. Bonifác IV. po Mellitovi do Anglie poslal dva dopisy, jeden pro krále Æthelberta a jeho poddané a druhý pro Laurentia, druhého arcibiskupa z Canterbury. Rovněž Mellitus do Anglie s sebou přinesl výnosy z biskupského koncilu. Žádný originální dopis ani dokument se nezachoval, dochovaly se pouze některé padělané exempláře pocházející z Canterbury ze 60. a 70. let 11. století. Společně s rochesterským biskupem Justem se Mellitus podepsal pod dopis Laurentia z Canterbury keltským biskupům, v němž keltské křesťany vyzýval, aby přijali římský způsob vypočítávání data Velikonoc. V roce 616 byl Mellitus z Londýna vypuzen Saebertovými syny, kteří se hlásili k pohanství, podle svatého Bedy se tak stalo, protože odmítl žádost bratrů dát jim ochutnat hostii. Po smrti Saebert i Æthelberhta z Kentu tak nezůstal žádný vlivný patron, který by římské misionáře podporoval. Mellitus tak odplul do Galie, ale již následujícího roku byl Laurentiem z Canterbury povolán zpět do Anglie. Protože Východní Sasové zůstali pohany, Mellitus se tak do Londýna již nevrátil.

Po Laurentiově smrti Mellitus zaujal jeho místo a stal se tak v pořadí třetím canterbuským arcibiskupem. Řehoř Veliký se v dopise obrátil na Mellitena, aby se vypořádal s místními pohanskými chrámy a zvyky a vybízel ho, aby pohanské chrámy byly znovu využity křesťany. Z roku 623, kdy byl Mellitus arcibiskupem, vykonal Mellitus pravděpodobně zázrak; když v Canterbury vypukl požár a oheň se blížil ke katedrále, Mellitus jej údajně odklonil a katedrálu tak zachránil. Kromě tohoto zázraku se během doby, kdy Mellitus byl arcibiskupem neudálo nic významného; svatý Beda velebí Mellitovu zdravou mysl. Mellitus zemřel     24. dubna 624 a ještě téhož dne byl v opatství svatého Augustina v Canterbury pohřben. Podle svatého Bedy trpěl Mellitus dnou. Po své smrti byl Mellitenus prohlášen za svatého, jeho svátek byl stanoven na výročí jeho smrti na 24. dubna. Ještě v roce 1120 byl v opatství svatého Augustina společně s dalšími místními svatými uctíván.

Autor LUCky.luKA v 04:40 | Permalink | Komentáře

Druhá křížová výprava bylo vojenské tažení vyhlášené papežem Evženem III. roku 1146 jako reakce na dobytí Edessy mosulským vládcem Zengím. Edessa byla prvním křižáckým státem založeným v průběhu první křížové výpravy (1095–1099) ve Svaté zemi, a byla i prvním státem, který byl muslimy vyvrácen. Druhá křížová výprava byla první výpravou ve znamení kříže v jejímž čele stanuli evropští králové, německý Konrád III. a francouzský Ludvík VII. Účastnilo se také množství významných evropských feudálů, včetně českého knížete Vladislava II. Armády obou králů pochodovaly odděleně napříč Evropou až do Byzantské říše. Na turecké teritorium jako první vstoupili Němci, ale u Dorylaia byla armáda přepadena a téměř vyhlazena. Poté se zbytky německé armády spojily s Francouzi, se kterými dorazili až do Antiochie a následně do Jeruzaléma. S jeruzalémským dvorem křižáci naplánovali výpravu na Damašek, která však skončila naprostým fiaskem. Pro muslimy to bylo velké vítězství a Zengí se po neúspěšné výpravě zmocnil Damašku, čímž byla muslimská fronta proti křižáckým státům opět o něco jednotnější. Toto sjednocení muslimů na Předním východě bylo dokončeno Saladinem a nakonec symbolizováno dobytím Jeruzaléma roku 1187. Jediným úspěchem této výpravy bylo dobytí Lisabonu roku 1147, ke kterému přispěl kontingent vlámských, anglických a německých křižáků, který se při cestě ze Severního moře do východního Středomoří na žádost místního biskupa zastavil v Portugalsku. Mezitím němečtí rytíři, kteří odmítli s králem Konrádem táhnout do Svaté země, započali ve východní Evropě první z křížových výprav proti pohanským kmenům v Pobaltí, které se opakovaně staly součástí evropských dějin na celá staletí.

Po první křížové výpravě a menším křižáckém tažení roku 1101 se ve Svaté zemi utvořily tři křižácké státy: Jeruzalémské království, Antiochijské knížectví a Edesské hrabství. Čtvrtý stát, Hrabství Tripolis, byl založen roku 1109 po dobytí Tripolisu. Edessa se nacházela nejseverněji. Byla největším, ale také nejslabším a nejméně zalidněným křižáckým státem, který byl téměř celý obklopen muslimskými státy artukských, danišmendovských i seldžuckých Turků. Hrabě Balduin Le Bourg i jeho nástupce Joscelin z Courtenay byli po porážce edessko-antiochijské aliance u Harranu zajati Jekermichem z Mosulu. Oba dva, Balduin již jako jeruzalémský král a Joscelin jako hrabě z Edessy, byli později roku 1122 zajati znovu. Roku 1131 Joscelin z Courtenay zemřel a jeho nástupce, Joscelin II., byl donucen se proti turecké hrozbě spojit s Byzantskou říší. Roku 1143 však zemřel byzantský císař Jan II. i jeruzalémský král Fulko z Anjou, čímž Joscelin II. ztratil své mocné spojence. Zároveň byl znesvářen s ostatními křižáckými vládci, hrabětem z Tripolisu Raimondem II., a zejména s knížetem Raimondem z Poitiers.^[3] Mezitím, seldžucký atabeg z Mosulu Zengí roku 1128 připojil Aleppo ke své říši. Zengí s jeruzalémským králem Balduinem II. poté zaměřili svou pozornost na Damašek, před jehož hradbami byl v roce 1129 Balduin poražen. Dynastie Búríjovců vládnoucí městu se později spojila s jeruzalémským králem Fulkem. Zengí oblehl město v letech 1139 a 1140. Roku 1144 se hrabě Joscelin II. spojil s artukskými Turky a vytáhl s téměř celou edesskou armádou na pomoc artukskému vládci Kara Arslanovi na pomoc proti Aleppu. Po smrti krále Fulka měl Zengí v oblasti převahu, pospíšil si na sever, obešel Joscelinovu armádu a napadl Edessu. Joscelin požádal o pomoc Jeruzalémské království i Raimonda z Poitiers, ale ten Joscelinovi pomoc odmítl. Po měsíčním obléhání 24. prosince 1144 město padlo. Jeruzalémský konetábl Manassés de Hierges okamžitě vyslal z Jeruzaléma posily, ale ty nemohly dorazit včas. Joscelin se stáhl do západních teritorií hrabství, do pevnosti Turbessel, ale celý východ byl ztracen. Zengí po svém úspěchu u Edessy začal být znám jako al-Malik al-Mansúr – Vítězný král. Ale roku 1146 byl Zengí zavražděn svým sluhou Jarankešem. Říši si rozdělili synové. V Mosulu vládl starší syn Saíf ad-Dín Ghazi I. a v Aleppu nastoupil mladší syn Núr ad-Dín.

Po Zengího smrti se hrabě Joscelin II. pokusil v listopadu 1146, s pomocí oddílů z Jeruzaléma, o znovudobytí Edessy, byl však odražen vojsky Núr ad-Dína. Antiochijský kníže Raimond z Poitiers ohroženému Edesskému hrabství nepomohl, pochopil však, jaké nebezpečí hrozí jeho vlastnímu knížectví. Po dobytí Edessy odcestoval okamžitě do Konstantinopole, aby složil císaři Manuelovi I. požadovaný lenní hold a požádal ho o pomoc. Současně putovali do západní Evropy antiochijští a jeruzalémští vyslanci. Křesťané se poté obviňovali navzájem, kdo je vinen neúspěchem tažení. Evropané jeruzalémským rytířům vyčítali nedostatek odvahy a nadšení, zatímco ti evropským rytířům vyčítali nezkušenost. Někteří měli snahu v křížové výpravě pokračovat a naplánovali novou výpravu, tentokrát proti Askalonu, mocnému palestinskému městu pod kontrolou fátimovského Egypta. Konrád se zbytkem armády vyrazil proti Askalonu, ale nedorazily mu žádné posily kvůli nedůvěře, kterou vůči sobě křižáčtí vůdci pociťovali. Krátce na to, v září 1148, Konrád opustil Jeruzalémské království a vydal se na císařovo pozvání do Konstantinopole, kde strávil vánoční svátky. Své spojenectví namířené proti sicilským Normanům bylo stvrzeno sňatkem Manuelovy neteře Theodory a Konrádova nevlastního bratra Jindřicha. Ludvík odkládal svůj odjezd do Evropy, kde ho čekal rozvod s Eleonorou Akvitánskou. Během pobytu v Jeruzalémském království nabrala králova politika jasně protibyzantský kurs. Nakonec roku 1149 Palestinu opustil na palubě sicilské lodi a s Rogerem Sicilským v jižní Itálii naplánoval křížovou výpravu proti Byzanci. Papeže Evžena však tímto plánem nezískal a z výpravy nakonec sešlo. Bernard z Clairvaux porážku křižáků považoval za své selhání a svatému otci poslal omluvný dopis, který je dnes vložený v druhé části Bernadovy Knihy úvah. Za příčinu fiaska druhé křížové výpravy byla považována přílišná hříšnost křižáků. Když Bernard zkoušel později propagovat novou křížovou výpravu proti Byzantské říši, snažil sám sebe očistit od zodpovědnosti za kruciátu předchozí. Zemřel roku 1152.

Výprava německých rytířů proti pohanům přinesla smíšené výsledky. Zatímco Sasové udrželi dobyté pozice v zemi Vagrů a v Polabí, pohanští Obodrité dostali zpět pod svou kontrolu území východně od Lübecku. Sasům se také podařilo získat od knížete Niklota tribut a osvobodit některé dánské zajatce. Nicméně rozříštění křesťanští vojevůdci na sebe pohlíželi s nedůvěrou a také se navzájem obviňovali ze zmaření výpravy. Jediná křižácká vítězství během druhé křížové výpravy byla vybojována na Pyrenejském poloostrově. Jedná se zejména o dobytí Lisabonu, na který se nahlíží jako jednu z nejdůležitějších bitev reconquisty, jež byla završena pádem Granady roku 1492. Na východě měla křížová výprava nepříznivé dlouhodobé důsledky. Núr ad-Dín využil křižáckého neúspěchu a napadl Antiochijské knížectví. Raimond z Poitiers byl v bitvě u Fons Muratu poražen a jeho hlavu nechal Núr ad-Dín poslat bagdádskému chalífovi. Balduinovi III. se podařilo zachránit samotnou Antiochii a vyjednat s Núr ad-Dínem příměří. Krátce poté muslimové zajali i Joscelina z Edessy, kterého Núr ad-Dín nechal oslepit a úvěznit v Aleppu, kde o devět let později zemřel. Jeho manželka Beatrice zbytek křižáky ovládaných měst v Edesském hrabství prodala Byzantincům a Hrabství Edessa přestalo existovat. Damašek již s Jeruzalémským královstvím staré spojenectví neuzavřel a roku 1154 se města zmocnil Núr ad-Dín; muslimové byli v boji proti křižákům opět o něco jednotnější. Balduin III. roku 1153 po dlouhém a vyčerpávajícím boji dobyl od Egypťanů Askalon, čímž do konfliktu zatáhl i egyptské Fátimovce. Jeruzalémské království v 60. letech 12. století zaměřilo svou pozornost na Egypt. Král Amaury I. sblížil Jeruzalémské království s Byzancí a s byzantskou podporou vedl pět vojenských tažení do Egypta, které však nepřinesly žádný zisk. Roku 1171 se Saladin, synovec Núr ad-Dínova vojevůdce Šírkúha se prohlásil egyptským sultánem. V dalších letech sjednotil Egypt a Sýrii, čímž byly křižácké státy obklopené jednotným muslimským územím. Roku 1187 Saladin křižáky porazil v bitvě u Hattínu a o několik měsíců později kapituloval i Jeruzalém. Evropa na záchranu křižáckého panství na Blízkém východě vypravila třetí křížovou výpravu.

Autor LUCky.luKA v 18:05 | Permalink | Komentáře

Paulinus z Yorku (zemřel 10. října 644) byl římský křesťanský misionář a první yorkský biskup.Paulinus byl členem mise vyslané papežem Řehořem Velikým roku 601, jež měla za cíl obrátit pohanské Anglosasy od jejich náboženství ke křesťanství; Paulinus do Anglie dorazil roku 604 s druhou misionářskou vlnou, o jejíž činnosti během následujících dvou desetiletích se ví jen málo.

Po několika letech strávených v Kentu byl Paulinus vysvěcen na biskupa, pravděpodobně roku 627. Doprovázel Æthelburgu z Kentu, sestru kentského krále Eadbalda, na cestě do Northumbrie, kde měla být provdána za krále Edwina, jehož později Paulinus pokřtil. Paulinus christianizoval mnohé z Edwinových poddaných a vybudoval několik kostelů; jedna z žen, jež byla Paulinem pokřtěna, byla Hilda z Whitby, která byla později svatořečena. Po Edwinově smrti Paulinus a Æthelburg opustili Northumbrii, nechajíce z sebou Paulinova kněžského sboru Jakuba Jáhna. Paulinus se vrátil do Kentu, kde se stal rochesterským biskupem. Po své smrti roku 644 byl prohlášen za svatého.

Paulinus byl mnich pocházející z Říma a byl pravděpodobně rodilým Italem. Roku 601 byl vyslán papežem Řehořem Velikým s druhou skupinou gregoriánské mise, kde se také nacházeli osobnosti jako Mellitus, Justus, Rufinianus a další, do království Kentu, kde misionáři měli za úkol christianizovat Anglosasy. Do Anglie misionáři dorazili roku 604, nicméně Paulinových aktivitách v Kentu se dnes neví téměř nic. Paulinus zůstal v Kentu až do roku 625, kdy byl 21. července Justem, arcibiskupem z Canterbury, vysvěcen na biskupa. Paulinus byl součástí doprovodu křesťanské princezny Æthelburgy (sestry kentského krále Eadbald) do Northumbrie, kde se měla provdat za pohanského krále Edwina. Ten své nastávající nevěstě přislíbil, že si bude moci ponechat svou křesťanskou víru. Svatý Beda, jenž působil na počátku 8. století, napsal, že Paulinus si přál Northumbriany obrátit na křesťanství, stejně jako zůstat v náboženských službách nové královny. Je obtížné s pomocí Bedovy chronologie určit datum svatby Æthelburgy a krále Edwina, protože papežova korespondence Edwinovi, ve které papež krále vybízí k přijetí křesťanství, naznačuje, že kentský král Eadbald křesťanství přijal teprve před nedlouhou dobou, což je s Bedovou chronologií v rozporu. Podle historika D. P. Kirbyho proto museli Paulinus a Æthelburga do Northumbrie dorazit před rokem 624 a Paulinus by tak ještě nebyl biskupem, ale pouze knězem, čímž by se kvůli vysvěcení musel vrátit zpět; ke Kirbyho závěrům se přiklání i profesor Henry Mayr-Harting. Naproti tomu anglický historik Peter Hunter Blair tvrdí, že Æthelburga a Edwin byli oddáni ještě před rokem 625, nicméně Æthelburga dorazila do Northumbrie až v roce 625. Pokud by byly přijaty Kirbyho argumenty, pak by se datum Paulinova biskupského vysvěcení muselo posunout o rok, na 21. července 626. Svatý Beda Paulina popisuje jako „muže vysoké postavy, trochu shrbeného s černými vlasy a hubeným obličejem, úzkým orlím nosem, jenž budil úctu a zároveň naháněl strach“. Beda tento popis pravděpodobně převzal od Jakuba Jáhna, jednoho z Paulinových společníků, který byl v Bedově době stále naživu.

Podle svatého Bedy Paulinus Edwinovi řekl, že narození jeho a Æthelburginy dcery bylo vyslyšení jeho modliteb. Narození princezny a zmařený pokus o atentát na krále skupinou Západních Sasů z Wessexu bylo zobrazováno na mincích. Edwin přislíbil přestoupit na křesťanství a dovolil, aby jeho dcera Eanflæd byla pokřtěna, pokud Northumbrie dobude vítězství nad Wessexem. Svůj slib král nesplnil úplně, protože po svém následném triumfu nad Západními Sasy křesťanství nepřijal a přestoupil na něj až poté, co mu Paulinus vyložil detaily snu, který Edwin měl ještě před nástupem na trůn během exilu na dvoře východoanglického krále Rædwalda. V Edwinově snu, podle výkladu svatého Bedy, cizinec Edwinovi pověděl, že v budoucnu bude mocný, jestliže někdo položí ruku na jeho hlavu. Protože Paulinus tento sen králi vyložil, položil vzápětí svou ruku na Edwinovu hlavu, což byl důkaz, který Edwin potřeboval. Pozdější hagiografie Řehoře Velikého z konce 7. století uvádí, že Paulinus byl přesně tím cizincem, jež se zjevil ve snu. Pokud by to byla pravda, dalo by se uvažovat i o možnosti, že Paulinus strávil nějaký čas na Rædwaldově dvoře, ačkoliv Beda se o žádné takové návštěvě nezmiňuje. Je nepravděpodobné, že se jednalo o nadpřirozený jev a samotný Paulinův výklad snu měl za následek Edwinův křest. Zdá se, že northumbrijští velmoži byli christianizaci nakloněni a sám král přijal dopisy od papeže Bonifáce IV., v nichž Edwina vyzýval k přijetí křesťanství. Edwin a mnozí jeho stoupenci byli nakonec pokřtěni v Yorku roku 627. Podle jedné z legend během pobytu Edwina a Æthelburgy v jejich paláci v Yeaveringu Paulinus strávil celých 36 dní křtěním nových proselytů. Paulinus byl v Lindsey také aktivním misionářem. Po této misijní činnosti král Paulina učinil prvním yorkským biskupem. Plán papeže Řehoře Velikého počítal s tím, že se York stane druhým anglickým metropolitním městem a tak zde Paulinus založil kostel. Ačkoliv kostel byl postaven z kamene, nebyly nalezeny žádné jeho pozůstatky. Paulinus také postavil množství kostelů v dalších královských sídlech, např. jeho kostel v Lincolnu v Lincolnshire byl ztotožněn s nejranější stavební fází kostela svatého Pavla. Mezi dalšími pokřtěnými byla Hilda, pozdější představená Whitbyjského opatství, stejně jako její nástupkyně, Edwinova dcera Eanflæd. Jako jediný italský biskup v Anglii Paulinus vysvětil na biskupa jiného člena gregoriánské mise, Honoria, jenž se po smrti Justa, někdy v letech 628–631, stal arcibiskupem z Canterbury.

Roku 633 byl Edwin Northumbrijský v bitvě u Hatfield Chase Welšany poražen a zabit, podle tradice se tak stalo 12. října. Ohledně datace bitvy však existuje určitá nejasnost; totiž papež Honorius I. v červnu 634 napsal Paulinovi a arcibiskupovi Honoriovi dopis, v němž uváděl, že oběma poslal papežský symbol pallium. Papežův dopis vůbec nenaznačuje, že by zprávy o Edwinově smrti dorazily do Říma ani devět měsíců po tradičním datu bitvy u Hatfield Chase. Podle D. P. Kirbyho tento nedostatek informací ukazuje na to, že bitva se odehrála spíše až v roce 634. Po Edwinově porážce a smrti se jeho království rozpadlo nejméně na dvě části. Edwinovi nástupci také začali prosazovat zpět tradiční pohanství a křesťanství tak v Northumbrii upadalo. Ačkoliv Paulinův jáhen Jakub na severu zůstal, aby znovuzískal ztracené pozice římské mise, vdova po Edwinovi se rozhodla pro návrat do Kentu, kam jí následovali její a Edwinovi potomci a vnoučata, stejně jako Paulinus. Dva z northumbrijských princů se uchýlili hledat azyl do Evropy, na dvůr franského krále Dagoberta. Æthelburga, Eanflæd a Paulinus zůstali v Kentu, kde Paulinovi bylo nabídnuto biskupství v Rocherstru, které spravoval až do své smrti. Protože papežské pallium nestihlo dorazit dříve, než Paulinus opustil York, Paulinus jej nikdy neužíval.

Paulinus zemřel 10. října 644 v Rochestru, kde byl také v sakristii zdejšího kostela pohřben. Jeho nástupcem na biskupském stolci se stal Ithamar, první rodilý Angličan vysvěcený gregoriánským misionářem. Po své smrti byl Paulinus prohlášen za svatého, jeho svátek připadal na 10. října, den výročí jeho smrti. Když byl v 80. letech 11. století v Rochesteru vybudován nový kostel, Paulinovy relikvie byly do něho přeneseny v novém relikviáři. Paulinovy ostatky spočívají také v Canterbury a dalších nejméně pěti kostelech, které mu byly zasvěceny. Ačkoliv Rochester držel některé z Paulinových relikvií, jeho kult nabyl na významu až po dobytí Anglie Normany roku 1066. Paulinus z Yorku je považován za svatého jak římskokatolickou, tak anglikánskou církví. Paulinovo misionářské úsilí je obtížné hodnotit; svatý Beda naznačuje, že Paulinova mise do Northumbrie byla úspěšná, nicméně pro to není jednoznačný důkaz a tak je pravděpodobnější, že Paulinovy snahy byly spíše bezvýsledné. Jeden z konvertitů, jehož Paulinus pokřtil, deirský král Osrik a jeden z Edwinových nástupců, po Edwinově smrti křesťanství opustil a vrátil se k pohanství. Naproti tomu Hilda z Whitby si křesťanskou víru ponechala a nakonec se stala abatyší vlivného Whitbyjského opatství. Christianizaci Northumbrie dokončili převážně iroskotští misionáři obrácením Edwinova konečného nástupce Oswalda.

Autor LUCky.luKA v 04:29 | Permalink | Komentáře

Venedská křížová výprava -

Ke křížové výpravě do Svaté země se přihlásilo množství jihoněmeckých feudálů. Avšak velmoži ze severoněmeckých oblastí nebyli tak nadšení. Stáli před volbou, zda se přidají ke Konrádově výpravě na východ, či k výpravě proti pohanským slovanským kmenům žijícím v povodí Labe a Odry. Papež Evžen německým rytířům, kteří se rozhodli pro tažení na sever, jejich rozhodnutí schválil a 13. dubna vydal bulu Divina dispensatione. Bula stanovovala, že není rozdíl v duchovní odměně pro křižáky, kteří táhnou na sever místo do Svaté země. Rytíři, kteří se připravovali na křížové tažení proti pohanům byli především Dánové, Sasové a Poláci, ale nechyběli také mnozí Češi. Vrchní velení získal papežský legát Anselm z Havelbergu, samotnému tažení však prakticky veleli jednotliví velmoži ze saských rodů, např. Askánců, Wettinů či hrabat ze Schauenburgu. Znervoznění německou účastí na křížové výpravě, Obodrité, kmenový svaz polabských Slovanů, podnikl v červnu roku 1147 vpád na německé území. Křižáci proti Obodritům vytáhli v pozdním létě 1147 a poté, co se jim podařilo úspěšně vytlačit Slovany z křesťanských oblastí, zaměřili se na obodritskou pevnost Dobin a veletskou pevnost v Demminu. Křižáci, mezi nimiž byl i dánský král Knut V. a jeho spoluvládce Sven III., markrabě Severní marky Albrecht Medvěd i saský vévoda Jindřich Lev, zaútočili nejprve na Dobin. Někteří z křižáků začali drancovat okolí, jiní ale plundrování neschvalovali, protože tuto zemi nevnímali jako zemi nepřátel, ale jako dobyté území, které jim patří. Saské vojsko pod velením Jidřicha Lva u Dobinu ustoupilo poté, co kníže Niklot souhlasil, že přijme křest. Obléhání Demminu však úspěšné nebylo a křižácká armáda se tedy nechala markrabaty odklonit do Pomořanska. Armáda táhla na východ až dosáhla města Štětín, které však již bylo křesťanské, a po setkání křižáků s místním biskupem Albrechtem a knížetem Ratiborem I. se křižácká armáda rozpadla. Jako dohra křížové výpravy, bylo Meklenbursko a Pomořansko především saskými křižáky Jidřicha Lva vydrancováno. Tento čin oslabil vliv Slovanů v oblasti, což v budoucnu omezilo jejich odpor vůči křesťanské expanzi a napomohlo křesťanům v následujících desetiletích přinést další vítězství.

Tažení na východ -

16. února 1147 se francouzští rytíři shromáždili v Étampes, aby projednali detaily tažení. Němci již měli trasu naplánovanou přes Uhersko, protože sicilský král Roger II. byl Konrádovým nepřítelem stejně, jako byl nepřítelem byzantského císaře. Mnozí francouzští páni prosazovali cestu přes Itálii a následně po moři, byli to především ti, kteří neměli s Byzancí nejlepší vztahy a dávali přednost spojenectví s Rogerem a jeho sicilskými Normany. Nicméně nakonec převážil názor táhnout přes Uhersko stejnou cestou, jako táhli Konrádovi Němci. Tažení bylo zahájeno 15. června. V době nepřítomnosti krále byli zvoleni regenty království hrabě Vilém z Nevers a opat ze Saint-Denis Suger a sama církev se zaručila za bezpečnost Francie po dobu křížové výpravy. To znamenalo vzhledem k vnitřním komplikacím v počátečním období Ludvíkovy vlády posílení ústřední moci a prestiže trůnu a stalo se potvrzením, že spojenectví mezi pařížským dvorem a papežskou kurií pokračuje. Konrádova vláda v říši procházela v té době vnitřní i vnější krizí. Proti Rogerově hrozbě říšským zájmům v Itálii se Konrád III. spojil s byzantskou říší. Přestože Roger Sicilský zpočátku přislíbil svoji účast na připravované kruciátě, ztratil brzy zájem a roku 1146 zahájil dobytím ostrova Korfu expanzi proti Byzanci. Dále vyplenil ostrov Kefallénii a pronikl až ke Korintu, Thébám a na Eubóiu, a poškodil tak Byzanc v době, kdy se její vojska soustřeďovala na východě říše. Ve Svaté říši římské byl 13. března 1147 zvolen římským králem Konrádův syn Fridrich a jeho regentem se stal arcibiskup Jindřich z Mohuče. Hlavními propagátory výpravy se v Německu stali opat Adam z Ebrachu a biskup Ota z Freisingu. Konrád plánoval vydat se na cestu již o Velikonocích, ale německá armáda nakonec vyrazila až v květnu.

Král německý Konrád III. -

Němečtí křižáci, doprovázení papežským legátem, kardinálem Theodwinem, vyrazili z Řezna v květnu 1147. Konrádovo vojsko čítalo na 20 000 mužů a tvořili ho velmoži z celé říše, nejen Němci, ale také Češi se svým knížetem Vladislavem II. a frankofonní Lotrinčané. Ve Vídni se ke Konrádovi připojil i štýrský markrabě Otakar III. Ačkoliv byl uherský král Gejza II. Konrádovým nepřítelem, výpravu nechal v klidu projít zemí a vydatně ji podporoval. Protože na rozdíl od první křížové výpravy tentokrát křižáci nepřicházeli na pozvání byzantského císaře, setkalo se ještě v Uhrách s Konrádem byzantské poselstvo s dotazy, zda německá armáda přichází v míru či nikoliv. Byzantinci krále Konráda přiměli k přísaze loajality vůči císaři Manuelovi I., ale Konrád se odmítl zavázat navrátit všechna potenciálně dobytá města v Anatolii Byzanci. Přesto sám císař, který byl v té době na válečném tažení v Anatolii, uzavřel příměří s ikonyjským sultánem a s vojskem se vrátil do Konstantinopole, protože křižáky považoval za větší hrozbu, než Turky. Byzantinci vyslali naproti křižákům menší pořádkové oddíly, které křižáky měly doprovázet do Konstantinopole. Německá armáda byla špatně ukázněná a docházelo k častým bitkám mezi Němci a Byzantinci. Křižáci napadli Filipopolis, který vydrancovali. O pár dnů později zaútočili na kláštery u Adrianopole, kde zmasakrovali všechny mnichy. U Adrianopole podnikl byzantský generál Prosuch protiútok a strhla se bitva mezi ním a Konrádovým synovcem Fridrichem Barbarossou. Vztahy mezi Konrádem a Manuelem byly napjaté a císař Konráda požádal, aby se i s armádou rychle přeplavil přes Helespont do Anatolie a ke Konstantinopoli se vůbec nepřibližoval. Konrád odmítl a 10. září jeho armáda dorazila k hlavnímu městu Byzantské říše, kde byl Konrád ubytován v předměstském paláci Filopatheion. Němci začali v okolí Konstantinopole rabovat a když Manuel požadoval, aby Konrád chování svých vojáků zarazil, Konrád arogantně odpověděl, že příští rok přitáhne znovu, aby Konstantinopol dobyl. Spor se však díky císařovně Bertě, která byla Konrádovou sestrou, podařilo urovnat. Manuel pak Konráda požádal, zda by mu půjčil část své armády na pomoc proti sicilským Normanům Rogera II., kteří v té době drancovali řecká města. Konrád Manuelovu žádost odmítl, protože se obával ještě většího nepřátelství sicilského krále. Navíc měl Konrád potíže se svými lotrinskými oddíly. Lotrinčané se chtěli připojit k vojsku francouzského krále, které se přibližovalo ke Konstantinopoli a naopak dříve dorazivší boje nedočkaví francouzští rytíři se chtěli připojit ke Konrádovým mužům. Nakonec německý král souhlasil s přesunem vojska do Anatolie, zatímco Lotrinčané zůstali v Konstantinopoli, aby počkali na Francouze. Manuel Konrádovi radil, aby se do Sýrie vydal cestou podél pobřeží, která byla sice delší, ale pod kontrolou byzantského námořnictva. Konrád dorazil do Nikaie, odkud se sám rozhodl táhnout na hlavní město rúmských Seldžuků Iconium. V polovině října 1147 vyrazil z Nikaie a své vojsko rozdělil do dvou skupin: první, složená převážně z civilistů pod velením Oty z Freisingu táhla podél egejského pobřeží, zatímco král s rytíři zamířil do vnitrozemí. Konrád deset dnů postupoval byzantským územím, ale 25. října byla jeho nepřipravená armáda u Dorylaia, kde první křížová výprava rozdrtila Kilič Arslanovy Turky, přepadena. Turci se vrhli na roztroušené křižáky, kteří se hrnuli po celodenním pochodu k řece napít, se svou typickou nájezdnickou taktikou útok-ústup a téměř celou křesťanskou armádu zničili. Konrád se asi s desetinou vojska probil z pasti a o několik dnů později se dostal zpět do Nikaie. Cestou byl zadní voj neustále napadán tureckými jezdci. Z Konrádovy armády zbyl jen sbor jezdců, zatímco prakticky celá pěchota zůstala u Dorylaia, kde byla pobita a přeživší odvlečeni do otroctví. Ota z Freisingu s vojenským doprovodem vyrazil na jih k byzantské pevnosti Attalia, podél byzantsko-tureckých hranic. U Laodikeje byla výprava napadena a částečně pozabíjena Turky. Přeživší se poté dali na ústup k jižnímu pobřeží, ale mnoho jich cestou zemřelo hladem a vyčerpáním. V únoru 1148 byla výprava napadena znovu a Turci jí způsobili další těžké ztráty. Sám biskup byl s malou družinou oddělen od hlavní skupiny a nakonec se mu podařilo dostat se až do Attaleie na pobřeží Středozemního moře, odkud se po moři dostal do Sýrie.

Francouzský král Ludvík VII. -

Shromaždištěm francouzské křižácké armády byly Mety. Vojsko bylo menší než německé, asi patnáctitisícové. I přesto byla Ludvíkova výprava velkolepá, kromě samotného krále byla přítomna i královna Eleonora Akvitánská se svými dvorními dámami a mnoho francouzských feudálů z Lotrinska, Bretaně, Burgundska a Akvitánie. Oddíly z Provence vedl hrabě Alfons z Toulouse, který však počkal až do srpna a poté se vydal do Svaté země po moři. Ke králi se připojil také velmistr řádu templářů Everard des Barres se sborem rekrutů určených pro Svatou zemi. Francouzští křižáci vyrazili stejnou trasou jako Němci, ale o měsíc později. Ve Wormsu se k nim připojily oddíly normanských křižáků z Anglie a Normandie. Ludvíkovi křižáci byli mnohem ukázněnější, ke králi vzhlíželi s obdivem. Také cesta byla klidnější, ačkoliv uherská země byla ve válečném stavu. Mezi králem Gejzou II. a Borisem, synem zemřelého uherského krále Kolomana vznikla válka o trůn. Poražený Boris prchl k Ludvíkovi, který mu poskytl azyl a odmítl jej vydat králi Gejzovi. Ludvík však příslibil, že nechá Borise uvěznit. Ludvík táhl územím, které předtím vyplenili Konrádovi křižáci a Francouzi tak měli nedostatek potravin. Přesto nezačali drancovat a v Konstantinopoli byl Ludvík přijat přátelsky. Francouzi se zde setkali s německou částí kruciáty. Němci na příchozí pohlíželi s nevraživostí a mimo to Lotrinčané vypověděli, jak špatně s nimi Němci nakládali. Vztahy mezi francouzským a německým vojskem se rychle zhoršily. S Ludvíkem se Manuelovi vyjednávalo lépe, než s Konrádem. Přesto i Ludvík se odmítl zavázat vydání dobytých anatolských území Manuelovi. Mnozí francouzští rytíři byli navíc pobouřeni, že císař uzavřel příměří se sultánem Mesudem I. a volali po spojenectví s Rogerem Sicilským a útoku na Konstantinopol, ale Ludvíkovi se podařilo je zklidnit. Když se v Konstantinopoli k Ludvíkovi připojily i armády z Auvergne, Savojska a Montferratu, které na vlastní pěst prošly Itálií, v Brindisi se nalodily a nechaly se přeplavit do Dyrrhachionu na balkánském pobřeří, byla křižácká armáda za pomoci byzantských lodí přeplavena přes Bospor do Anatolie. Hned poté Manuel nechal přerušit zásobování Francouzů a když tak nakonec donutil Ludvíka ke složení požadované přísahy, zásobování obnovil. V Nikaii Ludvíka očekávalo německé poselstvo, které žádalo o setkání francouzského krále s německým králem Konrádem. Ludvík svolil a odjel do Konrádova ležení, které bylo střežené byzantskými oddíly, aby Němci, kteří ztratili všechny své zásoby a zavazadla, nevydrancovali široké okolí. Ludvík, pod podmínkou cesty podél pobřeží, vyslyšel Konrádovu žádost o spojení zbytků německého vojska s francouzským.

Ve Svaté zemi -

19. března 1148 se Ludvík VII. vylodil v přístavu Saint-Symeon v Antiochii. Zde byl uvítán antiochijským knížetem Raimondem z Poitiers, který byl zároveň strýcem královny Eleonory. Navzdory obtížné cestě a utrpeným újmám představovali francouzští rytíři, kteří neutrpěli zdaleka takové ztráty jako pěchota ,značnou vojenskou sílu a téměř všichni křižáčtí vládci krále žádali o pomoc. Joscelin II. žádal o podporu při znovudobytí Edessy a hrabě Raimond z Tripolisu Ludvíka chtěl požádat, aby mu Francouzi pomohli při znovudobývání hradu Montferrand a několika dalších pohraničních pevností. Z Jeruzaléma zatím osobně dorazil jeruzalémský patriarcha s pozváním do Jeruzaléma a také se zprávou o uzdravení německého krále Konráda. Joscelin z Edessy a Raimond z Poitiers, byli stále znesváření, tak se možnost případné pomoci pro Joscelinovo hrabství v Antiochii nijak zvláště neprojednávala. Ani pomoc Raimondovi z Tripolisu při dobývání jeho hradů na tripolsko-muslimském pomezí nevypadala pro Ludvíka prestižně. Ostatně Raimond z Tripolisu nenaléhal; důvodem byla účast hraběte Alfonse z Toulouse na křížové výpravě. V Tripolisu měli stále na paměti, že rod hrabat z Tripolisu, větev rodu Raimundovců, byla založena nelegitimním synem hraběte Raimonda IV. z Toulouse Bernardem, zatímco Alfons z Toulouse byl legitimním synem Raimonda IV. a mladším bratrem Bernarda; pro Raimonda z Tripolisu tu bylo riziko, že by si Alfons z Toulouse mohl činit nárok na Hrabství Tripolis. Raimond z Poitiers králi navrhl společný útok francouzských křižáků a antiochijské armády na Núr ad-Dínovo mocenské centrum Aleppo. Raimondovi bylo jasné, že pokud se muslimové proti křižáckým státům sjednotí, bude konec křižáků na Blízkém východě neodvratný. Útok na Aleppo a jeho následné ovládnutí měl Núr ad-Dínovým snahám silou sjednotit muslimy učinit přítrž, křižáci by naopak své pozice na Východě značně posílili. Zaroveň Raimond počítal také s tím, že Núr ad-Dínovi muslimští rivalové ho v sevření křižáků buď nechají, nebo se k válce proti němu sami připojí. Raimond sám v čele svého vojska podnikl průzkum až pod samotné hradby Aleppa. Francouzští rytíři byli plánem útoku nadšeni a podpořila jej také královna Eleonora, dle jejíchž rad se král obvykle řídil. Tentokrát Ludvík váhal, jeho důvody proti byly náboženské, křížovou výpravu chápal jako především náboženskou pouť na svatá místa křesťanství a Aleppo nebylo poutním místem, ani nebylo zmiňováno v Bibli. Ostatně to samé byl jeden z předních argumentů odpůrců tažení na Edessu. Další důvod byl politický, Ludvík byl nervózní z delší doby strávené v Antiochii nebo na nějakém vojenském tažení, když Konrád III. byl již v Jeruzalémě. Ludvík se obával, že německý král by mohl vést politiku proti němu. Také jej zaráželo, že Raimond z Poitiers tráví hodně času ve společnosti jeho ženy královny Eleonory. Nakonec se žárlivý král vydal s armádou do Jeruzaléma. Eleonora prohlásila, že zůstane v Antiochii a pohrozila Ludvíkovi rozvodem. Ludvík nechal vzpurnou choť odvézt násilím, což knížete Raimonda rozzuřilo natolik, že se dále odmítl podílet na křížové výpravě. Francouzští křižáci vyrazili na jih, na území Hrabství Tripolisu.

Obléhání Damašku -

V polovině července, v době největších palestinských veder, se křižácké armády shromáždily v Tiberiadě, odkud vytáhly proti Damašku. Spojená francouzsko-jeruzalémská armáda čítala asi 50 000 vojáků. Vojsko prošlo okolo Galilejského jezera směrem na Banias. Útok měl být směřován od západu, kde se rozprostíraly ovocné sady a tudíž by křižáci měli dobré zásobování. Křižáci k městu dorazili v pátek 23. července. Damašský emír byl útokem křižáků překvapen, posádka ve městě byla nepočetná a musel proto požádat o pomoc Saífa ad-Dína Ghaziho z Mosulu a jeho bratra Núr ad-Dína z Aleppa. Núr ad-Dín žádost vyslyšel a vydal se v čele armády na cestu k obleženému Damašku. Křižáčtí útočníci byli od hradeb zatlačeni zpátky do sadů. Posádka, jíž velel Nadžm ad-Dín Ajjúb, otec slavného válečníka Saladina, vynalézavě pořádala partyzánské útoky do křižáckého ležení. Podle popisu jeruzalémského kronikáře Viléma z Tyru se křižáci 27. července rozhodli přesunout na východní, méně opevněnou stranu města, kde nebyly žádné sady, a tedy ani voda a jídlo. Protože přesun na východní stranu byl tak nevýhodný, vzklíčilo mezi Evropany podezření, že některý z jeruzalémských velitelů je s muslimy spolčený. Říká se, že emír Unur křižákům nabídl, že zruší své spojenectví s Núr ad-Dínem, pokud ustoupí zpět do Palestiny. Křižáci se navíc začali hádat, komu vlastně Damašek po dobytí připadne. Po obdržení zpráv o postupu Saíf ad-Dína a jeho bratra, se odmítli jeruzalémští baroni dále podílet na obléhání. Němci a Francouzi sice protestovali, ale tři králové nyní neměli na výběr a museli dát rozkaz k ústupu.

Autor LUCky.luKA v 18:19 | Permalink | Komentáře

George Smith Patton ml. (11. listopadu, 1885, San Gablier, Kalifornie – 21. prosince, 1945, Heidelberg, Německo) byl vojevůdce a generál armády Spojených států amerických. Jeho 3. americká armáda, které za druhé světové války velel, osvobodila mj. západ a jihozápad Čech, včetně města Plzně, Rokycan a Chebu.

Vyrostl v rodině s bohatou vojenskou historií. Jako malý si hrával na dědečka G.S. Pattona jak zdolává nepřátele. Trpěl dyslexií, ale vyrovnával se s ní tvrdou disciplínou a na prestižní vojenské akademii West Pointu tak urputnou snahou dosáhl brilantních úspěchů. V předposledním ročníku byl jmenován velitelem kadetů, přitom na konci prvního ročníku mu hrozilo vyloučení.

Byl jedním z prvních zastánců tankové války. Jako účastník první světové války na evropském kontinentu (byl náčelníkem štábu generála Pershinga) záhy pochopil důležitost tanků a v meziválečném období pracoval na jejich prosazení a zapracování do americké amádní výzbroje a ve druhé světové válce zastával významné posty během amerických kampaní v Severní Africe, invaze na Sicílii a na západní frontě.

George S. Patton byl považován za nejlepšího polního velitele na straně západních spojenců a brilantního taktika mobilní války. Měl pověst ryzího a urputného válečníka a bylo mu přezdíváno Stará krev a odvaha nebo též Krev a bláto. Jeho velkou nevýhodou však byla prudká povaha. Měl několik incidentů při návštěvě polních nemocnic, kdy napadal „simulanty“, což byl pro něj každý, kdo nevykazoval zranění. Několikráte nafackoval či vynadal vojákům, kteří se psychicky zhroutili nebo trpěli například úplavicí. Dalším negativem byla jeho přehnaná soutěživost (např. během bojů na Sicílii své důstojníky výslovně instruoval, že mají dobýt Messinu dříve než Monty, ať to stojí, co to stojí). Pro své výbuchy vzteku měl několikrát vážné potíže s nadřízenými. To mělo za následek, že v Africe jeho podřízený gen. Bradley byl jmenován velitelem amerických armád v Evropě a stal se tak pro zbytek války jeho velitelem.

K jeho image nerozlučně patřily 2 revolvery: Colt .45 a Smith & Wesson .357 Magnum, oba s rukojeťmi ze slonoviny, které nosil téměř neustále za pasem.

Pattonova neúčast na vylodění v Normandii byla na německé straně prezentována jako jeden z důkazů pro vůdcovo přesvědčení, že se jedná jen o krycí manévr a hlavní vylodení ještě neproběhlo.

George Patton zemřel na následky automobilové nehody – jeho štábní cadilac se 9. prosince 1945 na křižovatce na předměstí Mannheimu srazil s nákladním autem. Nehoda nevypadala nijak dramaticky a ostatní vyvázli nezraněni. Patton však měl obrovskou smůlu, náraz jej vymrštil vzhůru a on narazil hlavou do střechy vozu tak nešťastně, že si zlomil dva krční obratle a vážně poranil míchu. Zcela ochrnul od krku dolů a časem začal mít potíže s dýcháním. Zemřel krátce poté v nemocnici na plicní embólii. Pohřben byl dle vlastního přání na americkém vojenském hřbitově v Hamme v Lucembursku vedle dalších příslušníků 3. armády, kterým velel. Stalo se tak 23. prosince 1945.

1916 23.května – poručík (First Lieutenant)		Pravidelné vojsko (Regular Army USA)
1917 15. května – kapitán (Captain)		Pravidelné vojsko
1918 26. ledna – major (Major); propůjčená hodnost po dobu trvání války		National Army (USA)
1918 30. března – podplukovník (Lieutenant Colonel); propůjčená hodnost po dobu trvání války		National Army (USA)
1918 17. prosince – plukovník (Colonel); propůjčená hodnost po dobu trvání války		National Army (USA)
1920 30. června – kapitán (Captain); návrat na původní hodnost před válkou		Pravidelné vojsko USA
1920 1. července – major (Major)		Pravidelné vojsko USA
1934 1. března – podplukovník (Lieutenant Colonel)		Pravidelné vojsko USA
1938 1. července – plukovník (Colonel)		Pravidelné vojsko USA
1940 2. října – brigádní generál (Brigadier General)		Army of the United States
1941 4. dubna – generál major (Major General)		Army of the United States
1943 12. března – generál poručík (Lieutenant General)		Army of the United States
1944 16. srpna; oficiální datum povýšení 1943 1.září		Pravidelné vojsko USA
1944 16. srpna; oficiální datum povýšení 1943 2.září		Pravidelné vojsko USA
1945 14. dubna – armádní generál (General, Army of the United States)		Army of the United States

Autor LUCky.luKA v 16:40 | Permalink | Komentáře

Sv. Augustin z Canterbury (kolem 546 Itálie – 26. května 604? Canterbury) byl benediktinský mnich italského původu, jehož papež Řehoř Veliký poslal na misie do Anglie a roku 601 ustanovil arcibiskupem v Canterbury. V katolickém liturgickém kalendáři se slaví svátek sv. Augustina v den jeho úmrtí, 26. května.

Augustin vstoupil do benediktinského kláštera svatého Ondřeje v Římě na pahorku Caelius, který byl majetkem rodiny papeže Řehoře Velikého, a později se zde stal opatem. Roku 596 vyslal Řehoř Veliký Augustina společně se čtyřiceti dalšími mnichy do Británie s úkolem pokřtít zdejší anglosaské obyvatelstvo. Anglosaské prostředí se již s křesťanstvím setkalo, a to prostřednictvím misií iroskotských mnichů. Jejich křesťanství však mělo poněkud jiný charakter než náboženství šířené z Říma.

Augustinovi se hned roku 597 podařilo získat pro římské křesťanství jednoho ze zdejších vládců, kentského krále Ethelberta, jehož manželka již byla křesťankou a začala s misionáři spolupracovat. Roku 601 jmenoval Řehoř Augustina prvním arcibiskupem v Canterbury (tedy prvním arcibiskupem na půdě Británie vůbec). Augustin poté zřídil v Kentu dvě sufragánní biskupství, která se nacházela v Rochestru a Londýně. Kromě toho založil v Canterbury benediktinský klášter, ve kterém měli být vzděláváni budoucí kněží. Po své smrti byl Augustin pohřben v kostele sv. Petra a Pavla (později chrám sv. Augustina) v Canterbury, který vystavěl král Ethelbert. Pokřtění kentských vládců nebylo trvalé, Ethelredovi synové se po otcově smrti vrátili k pohanství. Augustin z Canterbury je zobrazen na vitrajích katedrály v Canterbury a freskách římského kostela sv. Jiří, které namaloval Viviano da Urbino.

Autor LUCky.luKA v 04:50 | Permalink | Komentáře

Milan Nový: narozen 23. září 1951 v Kamenných Žehrovicích

Když se na konci září roku 1951 narodil v malém městečku u Kladna Milan Nový, nikdo ještě nemohl tušit, že československý hokej v něm v budoucnu získá opravdovou superhvězdu. Od devíti let jej otec vozil na kladenský stadion, kde dělal první hokejové krůčky. Už tehdy vynikal mezi svými vrstevníky svou obětavostí a především počtem branek v soupeřových sítích. V sedmnácti letech naskočil do ligy v dresu Poldi Kladno a dvě sezóny (1972-74) "odvojákoval" v jihlavské Dukle. Ještě než se vrátil, stal se ve svých pouhých 21 letech nejproduktivnějším hráčem a střelcem nejvyšší soutěže. V konkurenci takových ostřílených jmen jako Hlinka, Martinec nebo Nedomanský dokázal mlad íček Nový nastřílet 39 branek ! Právě posledně jmenovaného měl v roce 1975 nahradit v reprezentaci, protože "Big Nedo" emigroval za hokejem do Kanady. Reprezentační benjamínek se uvedl skvěle - na mistrovství světa v Německu nasbíral v deseti zápasech osm bodů a přivezl si domů stříbrnou medaili.

Svoji životní sezónu zažil Nový v roce 1976: s Kladnem získal už svůj třetí ligový titul, v čs. lize byl podruhé nejlepší v kanadském bodování a s průměrem gólu na zápas byl také nejlepším střelcem. Dobrou střeleckou bilanci si udržel i na olympiádě v Innsbrucku (pět branek v pěti zápasech), kde přispěl ke stříbrným medailím a ještě lépe dopadl na mistrovství světa v Katowicích, kde si podruhé potěžkal trofej pro mistra světa. A aby toho nebylo málo, tak na prvním ročníku Kanadského poháru rozhodl jediným gólem o historickém vítězství nad kanadskými profesionály. Štěstí prožíval i v osobním životě - v závěrečných dnech světového šampionátu se mu narodila dcera Klára. O nic méně úspěšný byl pro Nového i následující rok - ve Vídni se podruhé stal mistrem světa a hodnocení odborníků mu vyneslo Zlatou hokejku pro nejlepšího hokejistu Československa v roce 1977. Doslova tím nejzářivějším klenotem se stal pro Kladno - pomohl mu k vítězství v Poháru mistrů evropských zemí a obhajobě ligového titulu. K němu přispěl 59 brankami a získal 89 kanadských bodů, čímž vytvořil dva dosud platné rekordy nejvyšší soutěže.  Olympijské hry 1980 v Lake Placid byly veřejností označeny za velký propadák čs. hokeje, jehož reprezentační mužstvo skončilo až na pátém místě. Milan Nový však mohl být spokojen - s 15 body v šesti zápasech !! se stal nejproduktivnějším hráčem turnaje a k dalšímu kladenskému titulu mu přibyla další pocta. Právě na Kladně Nový vytvořil skvělou dvojici s obráncem Františkem Pospíšilem, který jej neustále zásoboval gólovými přihrávkami a byl to také kapitán středočechů, kdo mu vymyslel přezdívku "Balík". Nový svoji skvělou střelbu dlouho a pečlivě trénoval doma s ocelovými puky, které si sám vymyslel. Dostal tak do paží velkou sílu a když potom nastoupil v zápase s normálním kotoučem, i ty nejtvrdší střely prováděl s neuvěřitelnou lehkostí.

V roce 1982 po zisku třetí Zlaté hokejky a jako šestinásobný !!! vítěz bodování československé ligy dostal zasloužilý reprezentant Nový povolení zahrát si také v cizině. Odjel do Washingtonu, který jej ve stejném roce draftoval jako 58. v celkovém pořadí a začal nastupovat v dresu 66, protože jeho "šestka" už byla obsazena. V 31 letech nejstarší hráč tehdejšího kádru "Capitals" si ostudu rozhodně neudělal a se svými 48 body patřil k nejproduktivnějším hráčům týmu. Dodnes si jej vedení klubu velmi váží a pravidelně ho zvou na návštěvu. Když v hlavním městě USA křtili v prosinci 1997 novou halu a pozvali největší osobnosti historie klubu, byl jediným pozvaným Evropanem. Po návratu ze zámoří sehrál ještě dvě sezóny ve švýcarském Curychu a jednu ve Vídni. Po rakouském angažmá se rozhodl pověsit brusle na hřebík, ale Kladno mezitím sestoupilo z nejvyšší soutěže a srdcař Nový se rozhodl svému mateřskému klubu ještě pomoci.  Když Kladnu pomohl znovu mezi elitu, nevedl si díky poctivému tréninku vůbec špatně a tak se rozhodl, že ještě jednu sezónu přece jenom zkusí - v šestatřiceti letech !!! Zhruba v polovině sezóny 1988-89 mu na křídlo přeřadili teprve šestnáctiletého Jaromíra Jágra a došlo ke spojení dvou hráčů, kteří nejvíce ovlivnili československý a později český hokej. Na straně jedné největší osobnost let sedmdesátých a osmdesátých, na straně druhé největší hvězda hokeje současnosti. Veterán Nový nasbíral na konci své definitvně poslední sezóny 53 bodů jako nejproduktivnější hráč týmu. Během své dlouhé kariéry Nový nevynechal v osmi ligových sezónách za sebou jediný zápas (dodnes rekord) !!! Dres s číslem šest se v dobách jeho největší slávy stal synonymem pro góly, Nový věděl všechno o všech brankářích na světě a jejich slabiny pak využíval na jejich překonání. Také díky tomu jako první překonal bájnou 500 branek vstřelených v lize a reprezentaci. Celkem má na kontě 594 gólů a dodnes je nejlepším českým střelcem všech dob.

Po skončení aktivní kariéry Nový působil rok jako sekretář kladenského oddílu, ale funkcionaření ho nebavilo a vrhl se raději na podnikání. Nejprve zkusil cestovku a pak založil firmu Talent a obchodoval s izraelskou kosmetikou. V listopadu 1995 založil nadaci Milana Nového, která pomáhá bývalým hokejistům a dalším sportovcům, kteří se ocitli v beznadějných situacích nebo byli postiženi zdravotními potížemi. V roce 1997 nastoupil v dresu extraligového Kladna k několika zápasům také Milan Nový junior.

Washington Capitals

Historie - Hlavní město USA a lední hokej byly dlouho pojmy, které spolu příliš nesouvisely. Osm prvních sezón v NHL, tedy roky 1974 - 1982, byly pro washingtonské charakterizovány pobytem ve spodní části tabulky a Capitals se v té době ani jednou neprobojovali do play off.

První ročník v NHL skončil pro mužstvo doslova fiaskem. Washington se stal držitelem mnoha negativních rekordů. Vyhrál nejméně zápasů v základní části (8), prohrál nejvíce zápasů (67), získal nejméně bodů (21) a inkasoval nejvíce branek (446). V divizi skončili Capitals poslední se ztrátou 37 bodů za předposledním Detroitem a se ztrátou 92 bodů za prvním Montrealem. Na této katastrofě se podíleli také trenéři Jim Anderson, Red Sullivan a Milt Schmidt, kteří mohli být spokojeni snad jen s hrou Tommyho Williamse. V obraně si zmínku zaslouží ostrý Yvon Labre a veterán Doug Mohns, kdysi spoluhráč Stana Mikity. Po tomto vskutku děsivém výsledku se Capitals nicméně už jen zlepšovali, byť ve své divizi - nejprve Norrisově a od ročníku 1979-80 Patrickově - obsazovali většinou poslední příčku.  Za první úspěch mohli Capitals považovat výkonnostní vzestup, který je v sezóně 1976-1977 konečně odpoutal od poslední příčky v pomyslné tabulce NHL. Výrazně se zlepšila obranná činnost, dvojici brankářů Ron Low - Bernie Wolfe se podařilo snížit průměr obdržených branek na zápas pod čtyři. Podařilo se navíc získat Guy Charrona, který se stal nejproduktivnějším hráčem mužstva a byl nominovaný i na mistrovství světa 1977 jako člen kanadské reprezentace, první v historii šampionátů, kterou tvořili profesionálové.

Dlouhotrvající neúspěchy nenechávaly klidným ani vedení klubu, které začalo navazovat kontakty s Evropou. Průkopníky v dresu s hvězdami byli švédští reprezentanti Rolf Edberg a Leif Svensson, později přišel i další výborný hráč Bengt Gustafsson. V listopadu 1979 převzal Washington teprve osmadvacetiletý Gary Green. Ani jemu se však nepodařilo prolomit bariéru, která jakoby existovala mezi klubem a play off. Se začátkem osmdesátých let se začalo postavení Capitals měnit. V sezóně 1982-83 se Caps ziskem 94 bodů a třetím místem v Patrickově divizi dočkali vytoužené premiéry v play off. Tam však pro ně byli hokejisté New Yorku Islanders příliš silným soustem (1:3 na zápasy). V této sezóně se objevil na soupisce Washingtonu Capitals první hráč z bývalého Československa, kterým byl Milan Nový. Jako jedenatřicetiletý se však těžko přizpůsoboval náročné soutěži, a i když dostal dost příležitostí a chyběl pouze v sedmi zápasech, vrátil se po roce do Evropy. Otcem washingtonského úspěchu byl v té době trenér Bryan Murray. Nejlepším důkazem tohoto tvrzení je skutečnost, že Murray získal v roce 1984 cenu pro nejlepšího trenéra NHL.  V klubu působila řada skvělých hokejistů, i když do nepříliš hokejového amerického hlavního města jen málokdy zamířila hvězda první velikosti. Mezi ty lze počítat jen kapitána Roda Langwaye - dvojnásobného vítěze James Norris Trophy. V osmdesátých letech se Washington vyznačoval výbornými brankáři, hráli zde například Al Jensen a Pat Riggin - vítězové Jennings Trophy, Pete Peeters, Clint Malarchuk, Mike Liut či Don Beaupre. Dále skvělou obranou, o čemž svědčí jména hráčů jako Scott Stevens, Larry Murphy, Kevin Hatcher a Calle Johansson. V útoku se v jejich dresu objevilo několik velikánů: superstřelec Mike Gartner, hokejový mozek mužstva Bengt Gustafsson, Denis Maruk, Ryan Walter, Bobby Carpenter, Dave Chrisitan, Dino Ciccarelli, Dale Hunter či Kelly Miller. V této konkurenci se od roku 1986 začal prosazovat i náš Michal Pivoňka, posléze i Slovák Peter Bondra. Klub se díky těmto borcům na dlouhé roky usadil na přední příčky své divize. V poháru se po osmileté absenci v play off prosazovali washingtonští střídavě do prvního a druhého kola. Teprve v sezóně 1989-90, kdy vyhráli svoji divizi, se dočkali postupu až do semifinále Stanley Cupu, kde ztroskotali na Bostonu Bruins.

Autor LUCky.luKA v 03:21 | Permalink | Komentáře

Schutzstaffel (známější pod zkratkou SS nebo runami ), česky Ochranný oddíl, byla ozbrojená organizace NSDAP vytvořená v roce 1925 z fanaticky oddaných přívrženců Adolfa Hitlera působících původně jako jeho osobní stráž. V čele SS v době její největší moci stál Heinrich Himmler jako Reichsführer-SS (říšský vůdce SS). S postupem času si organizace podřizovala veškerý státní i bezpečnostní aparát nacistického státu včetně vyhlazovací politiky. Jejím symbolem byly dva starogermánské runové znaky pro S na černém pozadí (svým tvarem připomínají blesk).

HISTORIE - Přímým předchůdcem byl oddíl SA nazvaný Stabswache (Štábní stráž), zřízený v květnu 1923 v počtu 8 mužů pod vedením Emila Mauriceho s cílem chránit vedení NSDAP při veřejných akcích (následně přejmenovaný na Stoßtrupp Adolf Hitler a rozšířený o další čtyři muže). Po Mnichovském puči a zákazu NSDAP byl oddíl rozpuštěn. Dnem vzniku SS je tak 9. listopad 1925, kdy byla vytvořena elitní bojová a bezpečnostní složka Schutzstaffel (SS) pod vedením Julia Schrecka. Z malé skupinky lidí (vedené stále jako zvláštní oddíl SA) postupně rostla organizace s pevnou vojenskou hierarchií se sklony k násilnickému zastrašování oponentů. 6. ledna 1929 byl do jejího čela jmenován Heinrich Himmler. 4. srpna 1929 byl ukončen čtyřdenní sjezd NSDAP v Norimberku, kde byl mimo jiné vznesen požadavek zavedení všeobecné branné povinnosti v Německu. Sjezd zakončoval slavnostní pochod oddílů SS a SA o síle 60 000 příslušníků. Průvod se neobešel bez násilí a v jeho průběhu došlo k celé řadě pouličních bitek, což mělo za následek další propagaci síly SS respektive celé NSDAP. Rozrůstající se násilí ze strany oddílů SA a SS vedlo 13. dubna 1932 německou vládu k vydání nouzového nařízení „k zajištění státní autority“, čímž byla zakázána činnost organizací SA a SS. Zákaz legální činnosti SA a SS se nacistů dotkl a tak 14. června téhož roku přislíbil Adolf Hitler, že pokud budou zákony o zákazu jeho úderných oddílů zrušeny, bude jeho strana respektovat a tolerovat Papenův kabinet. Problémy s SA a SS však i nadále přetrvávaly, což vedlo Mezinárodní vládní komisi pro Sársko, že 11. listopadu 1932 nařídila rozpustit formaci obou nacistických křídel. 2. května 1933 došlo v Německu k likvidaci odborů, jejich úřadovny byly masově obsazovány členy oddílů SA a SS. V noci z 29. na 30. června 1934 došlo k vyvrcholení vnitrostranické krize, v níž se Hitler zbavil svých dlouhodobých oponentů včetně osob nepřijatelných pro špičky tehdejší německé armády a upevnil tak svou moc ve straně i navenek. Událost vešla do historie pod názvem Noc dlouhých nožů a došlo během ní k vyvraždění vrcholných příslušníků SA. Významný podíl na vraždění měly oddíly SS, které byly odměněny vyřazením ze svazku SA a postavením samostatné složky nacistického režimu, podléhající pouze Hitlerovi. 31. března 1935 převzaly jednotky SS strážní a dozorčí službu ve zřízených koncentračních táborech a pozvolna začaly naplňovat své plány o nastolení konečného řešení. 17. června 1936 byl Heinrich Himmler jmenován do funkce šéfa německé policie.

STRUKTURA SS - Tím byl položen základ struktury SS v dalších letech, kdy byly SS rozčleněny na:

• Allgemeine-SS - původní teritoriálně členěné SS, které se s postupem doby staly jakousi rezervou pro další složky nacistického režimu
• Waffen-SS - ozbrojené křídlo, vybudované jako stranická paralela Wehrmachtu
• SS-Totenkopfverbände - oddíly strážní služby v koncentračních táborech
• policejní jednotky - kromě samostatné pořádkové policie (Ordnungspolizei - Orpo) byla součástí SS i bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei - Sipo) zahrnující kriminální policii (Kriminalpolizei - Kripo) a Gestapo. SiPo byla později spojena se stranickou bezpečnostní službou Sicherheitsdienst v RSHA pod vedením Reinharda Heydricha.

Hodnosti SS v podstatě odpovídaly klasickým vojenským hodnostem. Zde pro lepší pochopení srovnány s wehrmachtem.

WAFFEN SS - V říjnu 1936 byl v rámci Hlavního úřadu SS (šéfoval mu Heinrich Himmler) vytvořen „Inspektorat Verfugungstruppen“ pod vedením Paula Haussera - bývalého generála Reichswehru. Současně se svým jmenováním SS brigadefuhrerem se Hausser stal v roce 1936 hlavním inspektorem Verfügungstruppen. Měl po vojenské stránce slabě vyškolené jednotky SS (jejichž početní stav tehdy dosáhl asi 8500 mužů) přeměnit v dokonale vycvičené a moderními zbraněmi vybavené oddíly.

Výběr odpovídal přísným kritériím nacistického světového názoru a příslušným fyzickým požadavkům (minimální osobní výška pro Leibstandarte činila 180 cm, pro ostatní jednotky 175 cm). Doba trvání služby zde pak byla stanovena pro řadové příslušníky na 4 roky, pro poddůstojníky na 12 let a pro důstojnický sbor na 25 let. Otevřenou cestu do těchto útvarů měli především vzorní příslušníci Hitlerjugend. V roce 1937 byly součástí Verfügungstruppen tři divize: Germania, Leibstandarte Adolf Hitler a Deutschland. Důstojnické kádry SS se školily ve dvou školách: Junkerschule „Braunschwedig“ a Junkerschule "Bad Toltz, které ročně vychovávaly celkem 400 důstojníků. Jednotky SS prokazovaly velkou zmužilost příznačnou pro jejich boj, ovšem ne vždy ctily pravidla vedení války a jejich způsob boje byl leckdy brutální. Vrchní velitelství armády zpočátku neprojevovalo nad výkony SS velké nadšení a raději se zaměřovalo na záporné stránky, především na vysoké procento ztrát v jednotkách SS. Ty byly způsobeny jednak tím, že armáda s oblibou přidělovala zbraním SS ty nejtěžší úkoly, ale také tím, že sami vojáci se nebáli smrti a toužili se osvědčit a splnit těžké bojové úkoly. Ovšem postupem času si jednotky SS vybudovaly skvělou pověst neústupných bojovníků a „hasičů fronty“.

SMUTNÁ BILANCE - SS se postupem času stala jakousi armádou v armádě, státem ve státě. I když se formálně zabývala bezpečností Třetí říše, byla především pověřována zvláštními úkoly. Naplňovala Hitlerovu ctižádost zbavit Německo a Evropu všech elementů, o nichž se domníval, že si „nezaslouží, aby existovaly“, natrvalo zotročit „nižší lidskou rasu ze slovanských zemí“ a vymýtit z kontinentu každého Žida - muže, ženy i děti. SS při vykonávání těchto úkolů organizovala vyvraždění čtrnácti miliónů lidí. Přibližně šesti miliónů Židů, pěti miliónů Rusů, dvou miliónů Poláků, půl miliónu Romů a půl miliónu ostatních, včetně - téměř dvou set tisíc nežidovských Němců a Rakušanů. Mentálně nebo fyzicky handicapovaných a takzvaných nepřátel říše. Předtím než byla SS zničena, učinila ze svých iniciál dvojitého blesku symbol nelidskosti.

VŮDCI SS - pozn. samotná hodnost Reichsführer-SS (říšský vůdce) byla vytvořena až v roce 1926

• Julius Schreck (1925–1926)
• Joseph Berchtold (1926–1927)
• Erhard Heiden (1927–1929)
• Heinrich Himmler (1929–1945)
• Karl Hanke (1945)

VŮDCI SS V PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA -

• Reinhard Heydrich - zemřel na následky atentátu z 27.května 1942, Operace Anthropoid
• Karl Hermann Frank, Walter Jacobi, Kurt Daluege - odsouzeni a popraveni českou justicí po skončení 2. světové války

PŘÍSAHA JEDNOTEK SS -

Přísaha při příchodu do SS:

Ich schwöre Dir, Adolf Hitler, als Führer und Kanzler des Reiches Treue und Tapferkeit. Ich gelobe Dir und den von Dir bestimmten Vorgesetzten Gehorsam bis in den Tod, so wahr mir Gott helfe."

Tobě, Adolfe Hitlere, vůdci a kancléři Německé říše, přísahám věrnost a statečnost. Tobě a nadřazeným, které sám jmenuješ, slibuji poslušnost až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh.

HESLO JEDNOTEK SS

Meine Ehre heißt Treue

Mou ctností je věrnost

Autor LUCky.luKA v 16:01 | Permalink | Komentáře

Miloslav Hořava: narozen 14. srpna 1961 v Kladně

V osobě Miloslava Hořavy se jedinečným způsobem skloubil talent s odhodláním tvrdě na sobě pracovat. Díky této kombinaci se Hořava stal jedním z nejlepších evropských obránců osmdesátých let.

Už v sedmnácti letech okusil ligový chlebíček v dresu Kladna, které tehdy v naší nejvyšší soutěži hrálo o mnoho důstojnější roli nežli dnes. Přes své mládí dokázal být pro mužstvo velkým přínosem a na pět let se pevně usadil v obranné linii týmu s nápisem Poldi na prsou. Pryč jej vyhnala až vojenská služba, kterou si odkroutil v Trenčíně. Zejména druhá sezóna v tomto armádním celku byla mimořádně zdařilá, dost možná Hořavova nejlepší vůbec – ve dvaačtyřiceti zápasech zaznamenal stejný počet bodů a potvrdil tak pověst komplexního zadáka.  Taktéž v reprezentaci se brzy stal pilířem defenzívy. Ještě před svým odchodem do NHL stihl dvě olympiády a také množství mistrovství světa, z nichž nejúspěšnější bylo to v roce 1985, kdy Československo vybojovalo zlaté medaile.

Svou stabilní výkonností si také řekl o angažmá v zámoří. Draftován byl už roku 1981 Edmontonem, avšak NHL si poprvé zahrál až 1988-89 v týmu New York Rangers, když získal povolení od komunistických úřadů v ČSSR. Jeho angažmá mu však nevyšlo zcela podle představ. Úvodní ročník se stal pouze jakousi ochutnávkou nejprestižnější ligy světa, teprve v období mezi roky 1989 a 1991 se mohl Hořava považovat za hráče NHL.  Ale stabilní místo si v nabitém kádru, jenž hrál o mety nejvyšší, nikdy nezískal. Celkem ve zmiňovaných třech sezónách odehrál jen osmdesát zápasů, tedy sumu, již lze nasbírat za jediný rok. Bodový přísun byl očekávaný, dvaadvacet bodů odpovídalo jeho povolání na ledě.

Domů však Hořava nezamířil. Vyzkoušel totiž ještě švédskou elitní soutěž, tři roky si zahrál za MoDo, tradiční líheň talentů. Poté už se přece jen vrátil zpět do vlasti, kde vystřídal dresy pražské Slavie, Litvínova a Karlových Varů a ještě si stihl na devatenáct utkání “odskočit” do Zvolena na Slovensko.

HC Rabat Kladno - Historie - Začátek kladenského hokeje se datuje 13. listopadem 1924, kdy byl založen hokejový odbor sportovního klubu Kladno. Hlavním garantem se staly místní ocelárny, což se pochopitelně promítlo do názvu oddílu a svoji premiéru v nejvyšší soutěži si v roce 1951 kladenští hokejisté odbyli jako TJ Sokol SONP Kladno. Ve své době proslulá fabrika byla sponzorem klubu až do roku 1996. V padesátých letech klub ještě dvakrát změnil název, ale to už se místní hokej začal dobývat na výsluní, a v ročníku 1958/59 získal první mistrovský titul. Nejslavnější éra kladenského hokeje však nastala až nástupem sedmdesátých let. Od roku 1975 do roku 1980 získali muži se siluetou paní Poldi na dresu čtyři mistrovské tituly a pověst silného mužstva se tehdy šířila i Evropou. V rozmezí let 1976-1979 byli hokejisté Kladna pokaždé ve finále Poháru mistrů evropských zemí a v roce 1977 jej jako poslední český tým vyhráli, když na trestná střílení zdolali Spartak Moskva.

O kvalitě tehdejšího hráčského kádru svědčí i fakt, že od MS 1975 nechyběla kladenská trojice František Pospíšil, František Kaberle, Milan Nový na žádné velké akci. Pověst mimořádně silného československého celku dokonce na přelomu let 1977 a 1978 poznaly i profesionální týmy z NHL. Na zámořském turné Kladno, posílené o několik reprezentantů, porazilo Chicago 6:4, Toronto dokonce 8:5 a s New York Rangers remizovalo 4:4. Po úspěšném sbírání vavřínů se však největší opory klubu rozhodly zkusit štěstí také v zahraničí a oslabené Kladno v roce 1983 z ligy sestoupilo. Vrátilo se až po dvou letech, ale ročník 1985/86 dokončilo znovu jako poslední a opět putovalo o hokejové patro níže. Od roku 1987 už Kladenští hráli nejvyšší soutěž pravidelně a opět se začalo blýskat na lepší časy. Objevily se nové hvězdy jako Jaroslav Kameš, Miloš Hořava či Jiří Dudáček, ve svých 36 letech přišla na pomoc i největší legenda klubu Milan Nový a mužstvo se v letech 1988 a 1990 probojovalo až do semifinále play off.

Tak daleko se Kladno dostalo ještě v ročnících 1993/94 a 1994/95, kdy klub dirigovala už jiná generace hráčů. Především první útok Kladna Martin Procházka, Pavel Patera, Ota Vejvoda se stal proslulým a prosadil se i v reprezentaci. Kompletní "Blue Line" však v roce 1996 odešla do zahraničí, odchody nejlepších hráčů se staly tradicí a výkony Kladna začaly mít sestupnou tendenci. Na chvostu extraligové tabulky se Kladno pravidelně potácelo od ročníku 1997/98. Od té doby bylo třikrát dvanácté, jednou třinácté (1998/99), a letos už se nevyhnulo baráži. Hlavním důvodem tristních výsledků posledních let byla stále se zhoršující finanční situace klubu a pravidelný odliv nejlepších hráčů.

Baráž s ambiciózním Libercem Kladno prohrálo 2:4, přičemž ani jednou nedopřálo vítězství domácím fanouškům, a sestoupilo do první ligy. Od roku 1994 je prezidentem kladenského hokeje Jaromír Jágr starší, jehož syn je nejslavnějším kladenským odchovancem a velkým patriotem. Hvězda Washingtonu Capitals se dokonce několikrát nechala slyšet, že by si jednou za Kladno opět ráda zahrála, a stejně se vyznali i další bývalí slavní hráči. Kladno se vrátilo mezi elitu hned po roce, když vyhrálo 1. ligu a v baráži zdolalo Havířov.

Názvy klubu:  1948 - Sokol Kladno, 1949 - SONP Kladno, 1977 - Poldi SONP Kladno, 1989 - Poldi Kladno, 1993 - HC Kladno, 1995 - HC Poldi Kladno, 1997 - HC Velvana Kladno, 2000 - HC Vagnerplast Kladno, 2003 - HC Rabat Kladno, 2007 - HC GEUS OKNA Kladno, 2010 - HC Vagnerplast Kladno

Nejlepší ligová umístění:

• Československo: 6x mistr ligy (1959, 1975, 1976, 1977, 1978, 1980)

Mistrovské kádry:

• 1958/59: Kulíček, Beran - Landa, Nedvěd, Bacílek, Hajný - Šebek, Fröhlich, Jiřík, Prošek, M. Rys, Markup, Kopecký, Froněk, Volf, Müller, Šanda, trenér Vlastimil Sýkora
• 1975-78 a 1979/80: Termer, Krása, Kolísek - Kaberle, Pospíšil, Vinš, Čermák, Vejvoda, Větrovec, Biskup, Melč, Neliba, Hořava - E. Novák, Nový, Bauer, Křiváček, Sýkora, Skrbek, Hrabě, Müller, Vysušil, Nedvěd, Filip, Kofent, Novotný, Kuchler, Kopecký, Reckziegel, Dudáček, Eberle, Fiala, Svoboda, Vrňák, trenéři Volf, Prošek, Pospíšil.

Autor LUCky.luKA v 03:16 | Permalink | Komentáře