Štěstí má vždy rádo trochu pomoci... .
Es komm der Tag.
Často upadáme do omylu, když si myslíme, že to, co nám druhý říká, si skutečně také myslí.
Pánbůh odpouští, já ne …. .
„ Potius sero quam numquam „ – lepší pozdě než nikdy …. .
Díky za každé nové ráno.
Kdo moc mluví, komu potom nezbývá čas na práci …. .
Karel Gut pochází z obce Uhříněves, dnes území Prahy narozen dne 16. září 1927.
Karel Gut - Kdysi jako první v Čechách donutil experty používat pojmu útočný obránce. Karel Gut velmi rád podnikal odvážné výlety. Trenéři to občas neradi viděli. Ale mnohé vyvážil skvělou produktivitou: ve 114 mezistátních zápasech nastřílel 35 gólů. V tomto směru ho do dnešních časů žádný jiný zadák nepřekonal. Jeho ofenzivní sklony vyplývaly možná i z toho, že začínal jako střední útočník. Na obránce ho přeškolili až později, když přišel z malého, neznámého klubu do světa velkého hokeje.
Pochází z obce Uhříněves, která dnes spadá pod území Prahy, ale za jeho mládí představovala daleký venkov. Narodil se 16.září 1927 a jako chlapec začínal s fotbalem. Výborně hrál rovněž pozemní hokej, za druhé světové války působil dokonce v jednom týmu s tehdejšími hvězdami Josefem Malečkem a Jaroslavem Drobným. Zlom nastal až v roce 1949, kdy odešel na vojnu do ATK Praha. „Dvě sezony v tomto klubu ovlivnily celý můj život. V šatně jsem sedával s velikány jako Vladimír Kobranov nebo Přemysl Hainý, přes chodbu mělo kabinu slavné LTC Praha, a tedy Stanislav Konopásek, Václav Roziňák, Bohumil Modrý, Josef Trousílek. Měl jsem respekt, ale i touhu a trpělivost se prosadit.“
Nějakou dobu se do sestavy nemohl dostat, ale nakonec mu přálo štěstí. V jednom ze svých prvních ligových zápasů vstřelil tři branky a po několika dalších stále silněji cítil, že by se mezi nejlepšími hráči mohl udržet. Dostal šanci v týmu Československa, po dvou letech na vojně zamířil navzdory zájmu Sparty Praha do Tatry Smíchov, pokračovatele LTC, který přišel s nabídkou jako první. O dva roky později se však přece jen objevil ve Spartě. Strávil 11 sezon vedle mnoha osobností a především, s Františkem Tikalem v obranné dvojici. „Zatímco já se snažil útočit, on mě vzadu zajišťoval. Oba jsme pochopitelně dělali i chyby, ale chovali jsme se k sobě tolerantně. Proto naše spojení vydrželo tak dlouho.“
Totéž platilo i o reprezentaci Československa. Deset let dělal Karel Gut kapitána. V letech 1952-60 startoval na devíti světovych šampionátech, v roce 1955 byl vyhlášen nejlepším obráncem. Ovšem titulu světového šampióna se jako hráč nikdy nedočkal. Všechno přišlo až mnohem později, kdy s Jánem Starším vedl ze střídačky tým Československa. Za Spartu hrál až do roku 1964, pak okamžitě přesedlal na trenérskou dráhu. Vypracoval mimo jiné nový model letní přípravy, založený na vetších dávkách a tvrdším tréninku. Jeho osudovými kluby se staly Sparta a německý EV Landshut, s nímž v letech 1970 a 1983 získal mistrovský titul. Tyto kluby střídal až do roku 1973, kdy se po angažmá u juniorů a B týmu Československa stal koučem národního mužstva. Jeho svěřenci mu říkali "Vráska", pro ustaraný výraz tváře, který zmizel pouze ve chvíli, kdy se pousmál. Bylo to laskavé oslovení, poněvadž z Guta vyzařoval vždycky klid. Nedával emoce příliš najevo, byl protipólem temperamentního kolegy Staršího.
„Vycházel jsem z tvrdé práce v přípravě, ale zároveň upřednostňoval psychologii, jednání s lidmi," znělo jeho krédo. "Kouč musí být náročný, důsledný a přesný, jenže hráč musí mít pocit, že je trenérův partner s odlišnými právy a povinnostmi, nikoli jeho poddaný.“ Jeho přístup se promítl do úspěchu na mezinárodním ledě. Československo pod jeho vedením získalo tituly mistrů světa ve dvou letech po sobě - 1976 a 1977, o rok později mu k zisku třetí sady zlatých medailí chyběl jediný gól vstřelený navíc. Takto se radovali hokejisté SSSR. Se svou ženou Irenou se brali na Silvestra 1949. Zvláštní termín zvolili z toho důvodu, že chtěli mít svatbu v kostele, což by po příchodu nového letopočtu z nařízení tehdejší komunistické vlády nebylo možné. Jejich svazek vydržel dodneška.
Manželství Karla Guta s hokejem trvá ještě déle. Od narodního týmu odešel po olympiádě v Lake Placid 1980. Následovalo další angažmá v Landshutu, v roce 1983 se stal ústředním trenérem hokejového svazu. Kromě toho jako první v Československu začal podrobně mapovat jeho historii a vydal spoustu knih průkopnického významu. Zároveň se věnoval vlastnímu byznysu, ale jakmile byl v roce 1994 požádán, zda by mohl kandidovat na funkci předsedy českého hokejového svazu, neodmítl. „Snažím se tuhle práci dělat stejně poctivě jako všechny předchozí. Měli jsme výsledky, takže až mě jednou nahradí někdo mladší, odejdu s pocitem, že jsem českému hokeji ničím neuškodil,“ vyznal se v jednom rozhovoru. V čele ČSLH zůstal do roku 2004, kdy byl novým předsedou zvolen Vratislav Kulhánek. Karlu Gutovi byla za dlouholetou práci udělena funkce čestného předsedy.
Stejný systém jako minule, pouze utkání o udržení se hrálo na dva vítězné zápasy. Pořadí: 1. Česká republika, 2. Kanada, 3. USA, 4. Rusko, 5. Finsko, 6. Švédsko, 7. Itálie, 8. SRN, 9. Norsko, 10. Slovensko, 11. Francie, 12. Rakousko.
Výsledky našeho mužstva: ve skupině Švédsko 3:1, Finsko 4:2, Norsko 2:2, Francie 9:2, Itálie 9:5, ve čtvrtfinále SRN 6:1, v semifinále USA 5:0, ve finále Kanada 4:2.
Reprezentovali: Turek, Čechmánek, Franěk - M. Sýkora, Neckář (1), Stavjaňa (1), Veber, Kadlec (1), Kaberle (2), Vykoukal - Vejvoda (4), Patera (3), Procházka (3) - Kysela (2), Reichel (4), Lang (5) - Ujčík (2), Kučera (5), Meluzín (2) - Bonk (2), Dopita (2), Výborný (2) - Bělohlav (1). Trenéři - Bukač, Uher a Lener.
Šestnáct účastníků bylo rozděleno do čtyř skupin, z nichž dva nejlepší týmy postoupily do dvou kvalifikačních skupin. Dva týmy z každé hrály semifinále na dva vítězné zápasy (postupoval lepší podle počtu bodů). Pořadí: 1. Česká republika, 2. Finsko, 3. Švédsko, 4. Kanada, 5. Rusko, 6. USA, 7. Slovensko, 8. Švýcarsko, 9. Bělorusko, 10. Rakousko, 11. Lotyšsko, 12. Norsko, 13. - 16. Francie, Itálie, Japonsko, Ukrajina.
Výsledky našeho mužstva: v základní části Rakousko 7:0, Japonsko 12:2, USA 4:3, v kvalifikační skupině Rusko 1:6, Slovensko 8:2, Švédsko 2:0, v semifinále Kanada 1:2 a 6:4 (sam. nájezdy 4:3), ve finále Finsko 3:1 a 1:4, prodloužení druhého zápasu 1:0.
Reprezentovali: Hnilička, Čechmánek, Prusek - L. Procházka (4), F. Kaberle (3), Kučera, Vykoukal, Špaček (1), Kubina (2), Benýšek - Moravec, Patera (3), M. Procházka (2) - Ujčík (6), Výborný (4), Hlaváč (5) - Dvořák (4), P. Sýkora (1), Ručinský (4) - Čaloun (4), Šimíček (1), Vlasák (3) - Kucharčík, Meluzín. Trenéři - Hlinka, Augusta a Martinec.
Pořadí: 1. Česká republika, 2. Slovensko, 3. Finsko, 4. Kanada, 5. USA, 6. Švýcarsko, 7. Švédsko, 8. Lotyšsko, 9. Bělorusko, 10. Norsko, 11. Rusko, 12. Itálie, 13. Rakousko, 14. Ukrajina, 15. Francie, 16. Japonsko.
Výsledky našeho mužstva: v základní části Norsko 4:0, Japonsko 6:3, Kanada 2:1, v osmifinálové skupině Itálie 9:2, Finsko 4:6, Slovensko 6:2, ve čtvrtfinále Lotyšsko 3:1, v semifinále Kanada 3:1, ve finále Slovensko 5:3.
Reprezentovali: Čechmánek, Salfický, Hudáček - Kučera (2), M. Sýkora (5), Buzek (1), F. Kaberle (2), Štěpánek (2), Benýšek (1), Martínek - Výborný (4), Dopita (4), Tomajko (1) - Varaďa (2), Patera (1), M. Procházka (2) - Prospal (3), Reichel (2), Vlasák (4) - Havlát (2), Broš (1), Čajánek (1) - Špaňhel (1). Trenéři - Augusta a Martinec.
Systém: Šestnáct účastníků bylo rozděleno do čtyř skupin, přičemž první tři postoupily do osmifinálové části. Čtyři nejlepší týmy z osmifinále hrály play off, čtyři poslední celky ze základních skupin bojovaly o udržení.
Konečné pořadí MS: 1. Česká republika, 2. Finsko, 3. Švédsko, 4. USA, 5. Kanada, 6. Rusko, 7. Slovensko, 8. Německo, 9. Švýcarsko, 10. Ukrajina, 11. Rakousko, 12. Itálie, 13. Lotyšsko, 14. Bělorusko, 15. Norsko, 16. Japonsko.
Mistři světa 2001: Milan Hnilička, Dušan Salfický, Vladimír Hudáček - Martin Richter, Jaroslav Špaček, Radek Martínek, Filip Kuba, František Kaberle, Pavel Kubina, Karel Pila? - David Výborný, Pavel Patera, Viktor Ujčík, Petr Čajánek, Jaroslav Hlinka, Radek Dvořák, Martin Procházka, Robert Reichel (C), David Moravec, Tomáš Vlasák, Martin Ručínský, Jiří Dopita, Jan Tomajko. Trenéři: Josef Augusta a Vladimír Martinec.
Šestnáct účastníků bylo rozděleno do čtyř skupin, přičemž první tři postoupili do osmifinálové části. Čtyři nejlepší týmy z osmifinále hrály play off, čtyři poslední celky ze základních skupin bojovaly o udržení.
Šestnáct účastníků bylo rozděleno do čtyř skupin, přičemž první tři postoupili do osmifinálové části. Čtyři nejlepší týmy z osmifinále hrály play off, čtyři poslední celky ze základních skupin bojovaly o udržení.
Šestnáct účastníků bylo rozděleno do čtyř skupin, přičemž první tři postoupili do osmifinálové části. Čtyři nejlepší týmy z osmifinále hrály play off, čtyři poslední celky ze základních skupin bojovaly o udržení.
Vstup do NHL: 25. června 1997
První sezóna: 1998-99
Stadión: Bridgestone Arena, 17.113 diváků
Největší úspěchy: čtvrtfinále Západní konference 2004, 2006
Adresa: Gaylord Entertainment Center, 501 Broadway, Nashville, TN 37203
Individuální rekordy jedné sezóny:Branky: 33 - Jason Arnott (2008-09)
Asistence: 54 - Paul Kariya (2005-06)
Body: 85 - Paul Kariya (2005-06)
Trestné minuty: 242 - Patrick Cote (1999-2000)
Rozšíření NHL o tým Nashville Predators v roce 1998 bylo určitě zajímavým krokem a spokojený s premiérovou sezónou musel být i hlavní trenér Barry Trotz. Nováčkovská bilance klubu byla dvacet osm výher, čtyřicet sedm proher a sedm remíz, tj. celkem šedesát tři body. Ambice klubu byly sice možná větší, ale z předposledního místa Západní konference se do play off nepostupuje.
Už po první sezóně ale mohly ostatní kluby Predátorům závidět minimálně jednu věc: fantastické publikum. Predators si, podpořeni místními osobnostmi jako Vince Gill, Reba McIntyre a Barbara Mandrell, rychle získali oblibu obyvatel Nashvillu a na zápasy chodí v průměru 16 000 pořádně hlučných návštěvníků. A to je na tak mladý klub rozhodně vynikající úspěch.
S výsledky na ledě to ale stále na nějaké bujaré oslavy není. V sezóně 1999-2000 Predators zopakovali svou bilanci 28-47-7 z předchozího ročníku, když si díky novému formátu prodloužení připsali celkem sedmdesát bodíků. Ostatní kluby na Západě ovšem prokázaly ještě lepší růst výkonnosti, a tak Nashville skončil ve své konferenci až úplně poslední.
Trochu na lepší časy se Predatorům začalo blýskat ve třetím roce jejich působení v NHL. Třicet čtyři výhry, desáté místo Západu a o deset bodů vylepšený klubový rekord jsou poměrně slušné výsledky. O ty se zasloužily především tradiční opory mužstva jako Cliff Ronning, Patric Kjellberg či Mike Dunham, ke kterým se přidal nečekaně produktivní Scott Walker. Klub ale stále neměl ve svých řadách jedinou opravdovou hvězdu, snad pouze několik nadějných talentů.
Když Predators před sezónou 2001-02 angažovali obávaného rváče Stu Grimsona, domníval se kouč Barry Trotz, že jejich mladí hráči získají větší odvahu a sebevědomí. Jeho prognóza se ale nepotvrdila a Nashville se ani počtvrté za sebou do vyřazovacích bojů neprobojoval. K postupu mu tentokrát chybělo pětadvacet bodů.
Ø FOTBALL NEMÁ LOGIKU - Tomáš Pospíchal
- A přestože jsem v něm už kopal SEDM SEZÓN. ( Baník Ostrava )
Pořád jsem podvědomě toužil po RUDÉM LETENSKÉM DRESU.
- Slíbil jsem si, že do SPARTY půjdu teprve tehdy, až sám sebe přesvědčím, že jsem na to PŘIPRAVEN a že na to mám. ( Sparta Praha )
- I když dnes u vím, že změnit DRES, jsem měl asi o ROK nebo o DVA DŘÍV.
! .... CÍTÍM SE MIZERNĚ .... !
Teď u je mi to jedno. Řeknu všechno, co vím. PENÍZE, PŘESTUPY, PRODANÉ ZÁPASY, můj vztah k HRÁČŮM, k FUNKCIONÁŘŮM fotbalového svazu. Přesně tak, jak to BYLO. ( Bohemians Praha )
To vám slibuji, je mi to VÁZNĚ FUK .... .
Ø Tomáš POSPÍCHAL nar. 1936
v Čs.liga - záp. 239/70 gólů,
v Reprezentace - "A" 1956-65 - 26/8 "B" 1956-58 - 4/3
junioři - 1955-58 9/4 dorost - 1954 1/1
v Hráčské úspěchy : - stříbrné medaile z MS v Chile 1962,
- titul mistra republiky 1965 a 1967 2.místo 1966, čtvrtfinalista PMEZ 1965/66 a 1967/68 ( vše Sparta Praha ), 3.místo 1963 ( Baník Ostrava ).
v Hráčské kariéra : - Zejda Přerov - 1945, - SK Přerov 1945-50, - Sokol Telč 1950-51,
- Sokol OKD Ostrava 1951-52, - Baník Vítkovice 1952-55, - Tankista Praha 1955-56,
- Dukla Pardubice 1956-57, - Baník Ostrava 1957-64, - Sparta Praha 1965-68,
- FC Rouen ( Francie ) 1968-71.
v Trenérské úspěchy : - titul mistra republiky 1983, - 2.místo 1985, - 3.místo
1980, 81, 82, 1984, 87, - semifinalista UEFA 1982/83 - ( vše Bohemians Praha ), - s Bohemians v deseti sezónách osmkrát postup do evrop.pohárů,
- Čs. pohár 1973 ( Baník Ostrava ), Čs.pohár finále 1982 a vítěz Český pohár 1982
( Bohemians Praha ).
v Trenérské kariéra : - TJ Břevnov 1971-72, - Baník Ostrava 1972-75,
- Škoda Plzeň 1975-77, - Bohemians Praha 1977-87, - Slavia Praha 1987-88.
Ø EPILOG
Pokaždé, když jsem měl ve svém životě učinit nějaké závažné rozhodnutí, šel jsem do kostela. Abyste mi rozuměli – nejsem ortodoxní věřící člověk, ale myslím, že Někdo nad námi řídí veškeré naše konání. Nenavštěvuji mše svaté, nechodím na bohoslužby. Do kostela si zajdu docela sám a posadím se před oltář. Modlím se k bohu a rozprávím s ním, cítím-li zrovna nutnost. V té uklidňující a povznášející atmosféře ho prosím o radu. Víte, člověk, který prožil to, co já, musí v něco věřit. Jinak by nemohl žít.
– 9.listopadu 1992 Tomáš Pospíchal
Peter Šťastný: narozen 18. září 1956 v Bratislavě
Peter Šťastný je legendou československého hokeje a absolutně nejlepším slovenským hokejistou všech dob. Svoji kariéru začal v dresu bratislavského Slovanu, kde hrál spolu se svými bratry Antonem a Mariánem, kterého ve svých začátcích tak obdivoval. Zatímco Marián už ve Slovanu hráli, Peter měl ve svých 17 letech vstup na prvoligovou scénu věru impozantní. Nastoupil sice až k posledním dvěma zápasům základní části, ale v tom druhém v Košicích se postavil do jednoho útoku k nejoblíbenějšímu Čechovi na Slovensku - Václavu Nedomanskému.
V létě 1974 Nedomanský emigroval a tak tato fenomenální dvojice už nikdy neměla možnost spolu hrát. Následující roky Peter už patřil k oporám "belasých" a přiváděl se svými bratry soupeře k šílenství. Skvělými výkony upoutal pozornost také reprezentačních trenérů a byl spolu s bratrem Mariánem povolán do kádru pro mistrovství světa 1976. Oba sice prošli juniorskými výběry, ale obléci seniorský dres se lvíčkem na prsou, to bylo přece jen něco jiného. Navíc hokejistů ze Slovenska nebylo v československé reprezentaci nikdy mnoho, tentokrát tam s nimi byl pouze Vladimír Dzurilla. Peterovi se debut stejně jako celému týmu vydařil - stal se mistrem světa a navíc jako devatenáctiletý bažant vstřelil osm branek. Vícekrát skórovali pouze pardubická "dvojčata" Vladimír Martinec a Jiří Novák a uznávaný kanonýr Milan Nový, se kterým hrál Peter v jednom útoku. Trio slovenských hráčů zůstalo v kádru mistrů světa i pro první ročník Kanadského poháru. Tam už hráli bratři Šťastní spolu v jednom útoku společně s Jaroslavem Pouzarem. Také oni mohli vychutnávat mohutné ovace uznalého publika v Montrealu po senzační výhře 1:0 nad kanadskými profesionály. Tehdy Peter Šťastný jistě netušil, že takto projevenou úctu mu budou fanoušci v Kanadě v příštích letech projevovat ještě několikrát. Českoslovenští hokejisté skončili nakonec na Kanadském poháru druzí, ale dalšího výrazného úspěchu dosáhli následující rok, kdy se jim podařilo obhájit titul mistrů světa a znovu byli u toho i Marián a Peter Šťastní. Asi nejvíce ale Peterovo srdce plesalo v roce 1979, kdy Slovan Bratislava poprvé a naposledy v historii společné československé ligy získal mistrovský titul. Nemalou měrou se o to zasloužili všichni tři bratři Štastní a další hvězdy "belasých" jako Marcel Sakač, Jozef Bukovinský, Dušan Pašek nebo Dárius Rusnák. Příští sezóna 1979-80 byla pro Petera Šťastného v Československu poslední. Stačil se ještě vrátit zklamaný z dějiště olympiády v Lake Placid, kde ČSSR skončilo páté a radost mu nemohlo zkalit ani to, že hrál v jednom útoku s bratry Mariánem i Antonem. Radovat se mohl alespoň ze získání Zlaté hokejky pro nejlepšího hokejistu Československa - vůbec poprvé tato trofej putovala na Slovensko.
V srpnu 1980 odcestoval Slovan Bratislava do Innsbrucku, kde se zúčastnil finálového turnaje Poháru mistrů evropských zemí a Peter začal připravovat spolu s bratrem Antonem emigraci. Protože Antona o rok dříve draftoval Quebec, rozhodli se právě pro tuto frankofonní provincii Kanady aby mohli hrát spolu. Quebec navíc Peter navštívil už při Kanadském poháru 1976. Následovala situace jak vystřižená z nějakého filmu - Peter na základě telefonního čísla v nějaké hokejové brožurce vytočil číslo Gillese Légera z vedení klubu a kontaktoval jej o zájmu nastoupit v dresu jejich týmu. Po několika sekundách, kdy Légerovi informace o možnosti snadného získání jednoho z nejlepších útočníků v Evropě doslova vyrazila dech, se Léger ozval s tím, že společně s vedením klubu přijedou do Innsbrucku a okamžitě se dohodnou. Stalo se a o pouhé dva dny později uzavřeli Šťastní smlouvy s vedením Quebecu v čele s prezidentem Marcelem Aubutem smlouvy na pět plus jeden rok. V poslední den turnaje odjeli Anton, Peter a jeho těhotná manželka Darina s člověkem z "Nordiques" autem do Vídně a odtud letadlem přes Amsterdam do Montrealu. Ke svému prvnímu zápasu v NHL nastoupil už 9.října proti Calgary a o sedmnáct dnů později vstřelil svůj první gól do sítě Tonyho Esposita z Chicaga. Peter nasbíral ve své první sezóně přes sto bodů a stal se suverénním vítězem Calder Trophy pro nejlepšího nováčka NHL, jeho 109 bodů v nováčkovské sezóně dokázal překonat až "Finský blesk" Teemu Selänne v roce 1993. Během několika měsíců se bratři Šťastní stali miláčky celé frankofonní provincie Kanady. V roce 1981 Antona s Peterem navíc doplnil ještě Marián, který rovněž emigroval a bratři Šťastní mohli být opravdu znovu šťastní. Navíc vytvořili první evropskou bratrskou lajnu v NHL. Sám Peter se stal v Quebeku modlou - v šesti sezónách po sobě dokázal zaznamenat alespoň sto bodů v kanadském bodování, což se povedlo pouze takovým velikánům jako Mario Lemieux a Wayne Gretzky. Snad i proto mu v Kanadě stejně jako každé velké hvězdě vymysleli přezdívku - "Petr Veliký", hokejový car.
Zato hokejovým příznivcům v Československu připravil Peter v roce 1984 naprostý šok. Na jaře tohoto roku obdržel kromě kanadského občanství také pozvánku do přípravného kempu Kanady na další ročník Kanadského poháru. V přípravě byl dokonce i Anton, ale ten se v konečné nominaci nakonec neobjevil. Zato Peter se najednou ocitl v jedné šatně s takovými hráči jako Paul Coffey, Ray Bourque, Mark Messier, Mike Bossy, Larry Robinson nebo samotný Wayne Gretzky. Předposlední zápas skupiny hrála Kanada proti ČSSR a nenašli byste mezi hokejisty v dresech s kanadským listem více nervóznějšího hráče než Petera Šťastného. Přestože se čs. komentátoři snažili během celého utkání hráče domácího celku s číslem 26 neustále ignorovat, Peter se divákům u televizních obrazovek připomněl po svém - vstřelil svému bývalému chlebodárci jeden gól a přispěl tak k vysoké výhře Kanady 7:2. "Javorové listy" turnaj nakonec podruhé vyhráli a Šťastný si mohl připsat zisk další prestižní trofeje. Od následující sezóny byl Peter jmenován kapitánem "Nordiques", což mu vydrželo až do odchodu z Quebeku. Ještě předtím ale pokořil hranici tisíce bodů v NHL - 19.října 1989 v zápase proti Chicagu.
V březnu 1990 byl Peter Šťastný vyměněn do New Jersey za průměrného Craiga Wolanina a začal tak novou kapitolu své zámořské kariéry. Přechodem do Spojených států si stále udržoval vysokou výkonnost a patřil k nejproduktivnjěším hráčům týmu. V roce 1993 mu v New Jersey skončil kontrakt a on chtěl ukončit kariéru znovu v Quebeku. Angažmá ale ztroskotalo na odmítavém postoji generálního manažera Pagého a Peter se rozhodl vrátit domů. V dresu Slovanu Bratislava ale nastoupil pouze ke čtyřem zápasům a více se věnoval působení v samostatné slovenské reprezentaci, která bojovala v kvalifikaci o účast na olympiádě v Lillehammeru. Tu si nakonec vybojovala a Peter Šťastný jako kapitán vedl Slovensko na cestu k hokejovému výsluní. Hokejisté s dvojitým křížem na dresech si počínali nadmíru zdatně - po remízách s favority Švédskem a USA uštědřili debakl Itálii (10:4) a v dalším zápase dokonce porazili olympijský výběr Kanady 3:1 ! Nejvíce se vyznamenal Šťastného útok s Pálffym a Daňem na křídlech, když právě Daňo rozhodl zápas dvěma góly, posledním do prázdné branky. Slovensko sice vyhrálo svoji skupinu, ale jeho spanilá jízda skončila ve čtvrtfinále. Skóre zápasu s Ruskem sice otevřel gólem Peter Šťastný, ale sborná nakonec zvítězila brankou v prodloužení. Stejně nešťastně vypadli ve čtvrtfinále s Kanadou také čeští hokejisté a tak se naskytl první souboj někdejších sousedů v boji o páté místo na turnaji. Slováci po slibném začátku nakonec prohráli 1:7a nebyl to od českých hokejistů debakl poslední.
V průběhu olympiády podepsal Šťastný kontrakt se St. Louis Blues za dva miliony dolarů ročně, ale v sezóně 1993-94 nastupoval v dresu "Blues" pouze sporadicky. To se opakovalo i o rok později - během stávky NHL se Peter věnoval své rodině a následně nastoupil ještě k šesti zápasům za St.Louis. Poté se rozhodl ukončit kariéru a stal se agentem St.Louis pro Evropu. Když odcházel z NHL, byl nejlépe bodujícím Evropanem všech dob. Brusle však na hřebík ještě nepověsil - rozhodl se znovu pomoci slovenské reprezentaci, tentokrát k postupu do elitní skupiny MS. Na mistrovství světa skupiny "B" se o postupujícím mělo rozhodnout v klíčovém zápase mezi Slovenskem a Lotyšskem. Důležitý gól na 4:2 v tomto zápase vsítil symbolicky právě Šťastný a Slovensko se mohlo radovat z postupu na MS 1996 ve Vídni. Významného ocenění se hokejista, který jako jediný během své kariéry reprezentoval na velkých mezinárodních akcích tři státy, dočkal 16.listopadu letošního roku. V tento den byl spolu se svým někdejším spoluhráčem z Quebeku Michelem Gouletem zařazen do hokejové Síně slávy. "Moje srdce patří Quebeku" vyznal se při té příležitosti Šťastný. Že si ho v Quebecu stále považují, dokázala benefice na jeho počest, kde svého hrdinu přivítal dvacetiminutový nepřetržitý potlesk zaplněné haly Le Colisée.
Jeden z nejuznávanějších zahraničních hokejistů v NHL, který nastoupil šestkrát v All-star Game (naposledy 1988) nikdy nezvedl nad hlavu Stanley Cup. Mužstvo Quebecu stavělo až příliš mnoho pouze na umění bratrů Šťastných a New Jersey získalo pohár v roce 1995, pouze několik měsíců po odchodu Šťastného do hokejového důchodu.
Quebec Nordiques - historie -
1979/80: První sezóna byla pro Quebec, stejně jako pro ostatní tři nové týmy, velmi těžká, a Nordiques skončili poslední s bilancí 25-11-44. Šedesát let po odchodu Bulldogs do Hamiltonu se tak NHL vrátila do Quebeku. 1980/81: Peter Šťastný získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka za 109 bodů a Nords postoupili do play off s bilancí 30-18-32. V play off dokázali v domácím prostředí srovnat stav série s Philadephií z 0:2 na 2:2, v rozhodujícím pátém utkání na ledě Philly však slavil soupeř. 1981/82: Nordiques znovu proklouzli do play off, tentokrát ze čtvrtého místa. V prvním kole vyzvali svého slavného rivala z Montrealu a gólem v prodloužení pátého zápasu, který v posvátné montrealské hale Forum vstřelil Dale Hunter, postoupili do druhého kola. Ve finále Adamsovy divize přetlačili další tým z „Original six“ Boston v sedmi zápasech. Ve finále konference však Quebeku došly síly a byl vyřazen newyorskými Islanders, kteří kráčeli ke svému třetímu Stanley Cupu (0:4 na zápasy). 1982/83: I v další sezóně se protlačili Nordiques do play off ze čtvrtého místa, ve vyřazovací části však nedokázali navázat na svou spanilou jízdu z předchozího ročníku a byli vyřazení Bostonem. 1983/84: Dvaačtyřicet vítězství znamenalo posun na třetí místo. V prvním kole si Quebec poradil s Buffalem, ovšem ve finále Adamsovy divize mu v prestižním souboji oplatili porážku Montreal Canadiens. 1984/85: Celou sezónu se Nordiques přetahovali s Canadiens o první místo a nakonec jim premiérový divizní titul v NHL utekl o tři body. Navzdory 18 gólům obdrženým ve třech závěrečných utkáních série prošli Nordiques přes Buffalo do finále Adamsovy divize. Tam je čekala strhující bitva proti Montrealu, ve které Quebec ovládl tři prodloužení včetně rozhodujícího sedmého zápasu a gólem Petera Šťastného postoupil podruhé v NHL do finále konference. Tam však byla nad jeho síly Philadelphia.
1985/86: Třiačtyřicet vítězství přineslo Quebeku první divizní titul od připojení k NHL. Největší zásluhu na tom měla stobodová dvojice Peter Šťastný a Michel Goulet. V prvním kole proti Hartfordu však měla obrana Nordiques povážlivé trhliny a tým byl vyřazen poměrem 0:3 na zápasy. 1986/87: Hala Le Colisse de Quebec hostila dvouzápasovou sérii hvězd NHL proti týmu Sovětského svazu nazvanou Rendez-Vous 87, která se konala místo každoročního Utkání hvězd. Quebec se tak v únoru na krátký čas stal středem hokejového vesmíru. Základní část pro Nordiques už tak veselá nebyla, i přes 39 porážek však tým postoupil do play off. V něm se nejprve pomstil Hartfordu, ve finále divize ale v sedmizápasové válce neuspěl proti rivalům z Montrealu. 1987/88: Quebec se celou sezónu potýkal s nevyrovnanými výkony a sezónu zakončil na posledním místě s bilanci 32-5-43. Poprvé za osm let tak chyběl v play off. 1988/89: Nevýrazné výsledky pokračovaly i v této sezóně a s bilancí 27 výher a 46 porážek skončil tým opět poslední. 1989/90: Nordiques přivedli hokejovou legendu frankofonního původu Guye Lafleura, který už v té době byl členem Síně slávy. Největší opory Peter Šťastný a Michel Goulet byly vyměněny a tento rok přeměn přinesl organizaci Nordiques nejhorší výsledek v historii 12-7-61. 1990/91: V rámci omlazování se Nordiques rozhodli jmenovat kapitánem jednadvacetiletého Joea Sakica. Mladý kapitán se celou sezónu potýkal s novou zodpovědností a tým skončil opět poslední s bídnou bilancí 16-14-50. Legendární Guy Lafleur dal hokeji definitivní sbohem. 1991/92: Quebec získal právo první volby v draftu a využil ji na Erica Lindrose. Talentovaný mladík ovšem vytrvale odmítal hrát v tomto francouzsky mluvícím městě a Nordiques tak popáté v řadě zakončili sezónu na posledním místě, tentokráte s bilancí 20-12-48. Po sezóně byli Nordiques donuceni vyměnit Lindrose. Protože však souhlasili s dvěma různými nabídkami (od New York Rangers a Philadelphia Flyers), byl k rozhodnutí celého případu přizván arbitr. Jeho konečný výrok zněl, že dohoda s Flyers byla učiněna dříve a Nordiques tak získali na oplátku z Philadelphie sedm hráčů, volbu v prvním kole draftu 1994 a finanční náhradu. Mezi příchozími hráči byli například Peter Forsberg a Ron Hextall.
Název klubu: QUEBEC NORDIQUES (1972-1995)
Byl vybrán z geografických důvodů, protože poloha města patřila k nejsevernějším v profesionálním hokeji.
Barvy: modrá - bílá - červená
Hala: Le Colisee de Quebec (1972-1995)
Vyřazená čísla (4): 3 - J.C. Tremblay (1972-1979), 8 - Marc Tardiff (1974-1983), 16 - Michel Goulet (1979-1990), 26 - Peter Šťastný (1980-1990)
Ocenění:Nejužitečnější hráč play off ve WHA: Serge Bernier (1977)
Nejlepší obránce WHA: J.C. Tremblay (1973), J.C. Tremblay (1975)
Nejužitečnější hráč (MVP) WHA: Marc Tardif (1976, 1978)
Jack Adams Award (nejlepší trenér NHL): Mark Crawford (1995)
Calder Trophy (nejlepší nováček NHL): Peter Šťastný (1981), Peter Forsberg (1995)
Nejlepší sezóny:WHA: 1975/76 (50-4-27, 104 body)
NHL: 1992/93 (47-10-10, 104 body)
NORDIQUES SE MOŽNÁ V BUDOUCNU VRÁTÍ NA MAPU NHL - V Quebec City by se znovu mohla hrát hokejová National Hockey League, kterou kanadské město ztratilo před čtrnácti lety, kdy se klub Nordiques přestěhoval do Denveru. O možné reinkarnaci Nordiques v sobotu informovala kanadská televizní stanice TSN.
Starosta Quebec City Regis Labeaume potvrdil v rozhovoru se zámořskými novináři, že se v pátek sešel v New Yorku s šéfem NHL Garym Bettmanem a bývalým majitelem Nordiques Marcelem Aubutem. Labeaume označil diskusi s Bettmanem za konstruktivní a plodnou. „Bylo to velmi vřelé a užitečné setkání,“ uvedl Labeaume v rozhovoru pro média. „Vrátíme se k tomu za pár dní. Samozřejmě bude ještě potřeba udělat hodně práce,“ upozornil. Bettman se na začátku října nechal slyšet, že si dovede představit návrat NHL do Quebec City. Zároveň ale zdůraznil, že podmínkou pro takové plány je vybudování moderní arény odpovídající požadavkům NHL a klub určený k prodeji.
Nordiques působili v metropoli frankofonní provincie Kanady od roku 1972 jako jeden z týmů konkurenční profesionální soutěže World Hockey Association. Po posledním ročníku WHA 1978-79 přešly do finančně silnější NHL čtyři kluby a vítěz Aviation Corporation Cupu (Avco Cup) z roku 1977 byl jedním z nich (Winnipeg Jets, Hartford Whalers a Edmonton Oilers). V kolotoči nejprestižnější hokejové soutěži světa se mužstvo vedené Petrem Štastným, Michelem Gouletem nebo Joem Sakicem pohybovalo v letech 1979 až 1995, než se přestěhovalo do Denveru a přejmenovalo na Colorado Avalanche.
Vstup do NHL: 9. května 1990
První sezóna: 1991-92
Stadión: HP Pavilion at San Jose, 17.496 diváků
Největší úspěchy: finále konference 2004
Adresa: HP Pavilion at San Jose, 525 West Santa Clara Street, San Jose, CA 95113
Individuální rekordy jedné sezóny:
Branky: 56 - Jonathan Cheechoo (2005-06)
Asistence: 92 - Joe Thornton (2006-07)
Body: 114 - Joe Thornton (2006-07)
Trestné minuty: 326 - Link Gaetz (1993-94)
Žraloci ze San Jose byli jediní, kdo před jubilejní pětasedmdesátou sezónou získal licenci NHL. Sharks se jinými slovy v ročníku 1991-1992 stali dvaadvacátým klubem National Hockey League. Byli zařazeni do Smytheovy divize. Klub založili bratři George a Bob Gundové krátce nato, co v roce 1990 prodali Minnesotu North Stars. Z Minnesoty získali Žraloci vedle majitelů i několik hráčů v rozšiřovacím draftu.
Město San Jose leží v zálivu při San Franciscu a má 780 tisíc obyvatel. Zájem o lední hokej v Kalifornii byl, vždyť Žraloci prodali před první sezónou 8.500 permanentek. Většina zápasů byla také vyprodána. Klub dělal hodně i pro popularizaci tohoto sportu. Před sezónou 1991-92 hráči absolvovali přes dvě desítky besed a přednášek v mládežnických klubech. Navíc bylo ve městě i okolí k dostání množství videokazet z hokeje a různých knih. "Stali jsme se prvním ze sedmi klubů, které mají NHL do roku 2000 rozšířit na osmadvacet týmů. Chceme tento sport propagovat v USA, aby se tu stal stejně populárním, jako je v Kanadě. Na zkvalitnění hráčského kádru v draftech však potřebujeme nejméně pět let, pak můžeme myslet výš," řekl velký propagátor ledního hokeje v USA a místopředseda Sharks Matt Levine. Trenérem týmu se stal známý George Kingston. V brance se vedle Briana Haywarda objevil Arturs Irbe, v obraně Bob McGill, Neil Wilkinson a skvěle si vedl první kapitán klubové historie, veterán Doug Wilson. Do útoku Sharks získali vynikajícího střelce Tima Kerra a hodně si slibovali od devatenáctiletého Pata Falloona, vůbec první volby Sharks v draftu. V prvních dvou sezónách zaplatilo San Jose krutou nováčkovskou daň. Ve 164 utkáních zaznamenali Žraloci pouze 28 výher, 7 remíz a 129 proher.
Bilance opravdu hrozivá, ale pod vedením nového kouče Kevina Constantinea, bývalého trenéra národního mužstva USA, se během pouhého jednoho roku zlepšili natolik, že na konci sezóny 1993-94 měli o 58 bodů víc než rok před tím a v tomto směru dosáhli v NHL rekordu. Nasazené tempo si San Jose přineslo i do bojů o Stanley Cup, kde v sedmém zápase prvního kola porazilo Detroit Red Wings. Na druhé kolo a tým Toronta Žralokům však už síly nezbývaly. O další obrovské překvapení se Sharks postarali v ročníku 1994-95, když v úvodním kole play off vyřadili Calgary Flames. Po této sezóně odešlo ze San Jose několik hlavních postav, včetně trenéra Constantinea, kterého nahradil Jim Wiley, trenér farmářského týmu San Jose. Pravé křídlo Pat Falloon byl odeslán do Philadelphie a ofenzivní obránce Sandis Ozolinš byl vyměněn za tvrdého a velmi dobrého střelce Owena Nolana do Colorada. Z mužstva byli dále vyřazeni stárnoucí veteráni Sergej Makarov a Igor Larionov, které nahradil nadějný Jeff Friesen, jenž okamžitě patřil k nejvíce bodujícím hráčům klubu.
Tyto změny se projevily dvouletou absencí San Jose v play off, od roku 1998 ale Sharks už ve vyřazovacích bojích nechyběli ani jednou. V sezóně 1997-98 a 1998-99 pokaždé vypadli už v prvním kole, ale favorité Dallas a Colorado s nimi měli vždy plné ruce práce. Ještě hůře pak v roce 2000 dopadli v klání s dravými Žraloky Bluesmani ze St. Louis, překvapivý vítěz základní části. Sharks se proti Bluesmanům vybičovali k maximálnímu výkonu a majitele President`s Trophy udolali v sedmi zápasech. V dalším kole poté sice San Jose ztroskotalo na Dallasu, oslnivý úspěch proti St. Louis ale týmu mimořádně zvedl reputaci a sebevědomí. Žraloci udivili NHL dokonce natolik, že se před sezónou 2000-01 objevily hlasy, že právě San Jose vyhraje základní část soutěže. To se Sharks splnit nepodařilo, mimo jiné díky dlouhé absenci kapitána Nolana, před play off však tým vypadal opravdu nebezpečně. Z Anaheimu přišel výměnou za Friesena ostrostřelec Teemu Selänne a borci jako Patrick Marleau, Niklas Sundström, Vincent Damphousse nebo Mike Ricci určitě strašili ve snech každého soupeře. Vyřazovací boje jsou ovšem věc velmi záludná a San Jose se v prvním kole s formou rozhodně nepotkalo. Bluesmani ze St. Louis tak mohli Žralokům vrátit vyřazení z minulého roku.
Sezóna 2001-02 byla pro hokejisty San Jose už šestou v pořadí (1996-2002), ve které se jim podařilo navýšit svůj bodový zisk v základní části NHL. Vyrovnali tak rekord, který dosud jako jediní drželi hráči New York Islanders (1973-79). Navíc si Sharks vytvořili klubový rekord v počtu vítězných utkání (44) i dosažených bodů (99). Není divu, že je mnozí odborníci tipovali za černého koně play off. Ve čtvrtfinále se o tom na vlastní kůži přesvědčilo favorizované Colorado, které San Jose vyřadilo až po sedmizápasové bitvě.
Milan Chalupa: narozen 4. července 1953
Milan Chalupa spojil velkou část své kariéry s jihlavským hokejem, NHL si zahrál za Detroit. Proslul jako tvrdý defenzivní obránce s vynikající poziční hrou a milimetrově přesnými pasy. Už coby dvaadvacetiletý benjamínek okusil atmosféru olympijských her, když v roce 1976 reprezentoval Československo na ZOH v rakouském Innsbrucku. Nastoupil v pěti zápasech, jeho bodovou bilanci tvořila jedna přihrávka. V Dukle Jihlava si mezitím vydobyl pozici respektovaného hráče s neotřesitelnou pozicí v základní sestavě, jeho zřejmě nejúspěšnější byla sezóna 1982-83, kdy posbíral pětadvacet bodů v třiceti osmi utkáních.
Jeho kariéra v dresu s lvíčkem se taktéž mohutně rozvinula – zahrál si na dvou dalších olympiádách, v Lake Placid 1980 a v Sarajevu 1984. Největších úspěchů však dosáhl na světových šampionátech, kde nastupoval pravidelně ve dvojici s českobudějovickým Miroslavem Dvořákem – v letech 1976 (Katovice) a 1977 (Vídeň) se stal mistrem světa. Zejména díky těmto vavřínům dosaženým na mezinárodním poli na sebe upoutal pozornost zahraničních pozorovatelů, především scoutů z NHL. Avšak komunistická vláda v Československu mu umožnila odchod až v roce 1984, když už mu bylo téměř jedenatřicet let a za sebou měl 632 ligových a reprezentačních zápasů. V draftu si ho vybral tým Detroit Red Wings jako celkově 49., Chalupa neváhal a vyrazil zkusit štěstí do nejslavnější soutěže světa. V týmu se měl sejít s další uznávanou persónou československého hokeje, útočníkem Františkem Černíkem. V kempu mu ale nepřálo štěstí, zranil se a byl na rozehrání poslán do farmářského mužstva Adirondack Red Wings. Jeho působení v tomto klubu z AHL se obešlo bez delších průtahů a Chalupa byl po jednom utkání povolán zpět do Detroitu.
Smůly se však bohužel nezbavil, vleklé zranění a jeho následky mu dovolily naskočit jen v čtrnácti zápasech. V nich asistoval u pěti branek, stihl také desetkrát vystřelit a šest minutek si poseděl na zámořských trestných lavicích. Tím jeho anabáze v NHL skončila. Na hokej nezanevřel, nechal se najmout do služeb druholigového německého klubu EHC Freiburg, s nímž po čtyřech letech postoupil do nejvyšší soutěže. V ní působil ještě tři sezóny, dohromady nastoupil ke čtyřiaosmdesáti střetnutím. Kariéru ukončil v sedmatřiceti letech.
Historie - Sid Abel byl také tím, kdo v roce 1963 nahradil odstoupivšího manažera Adamse, který se s hokejem v Detroitu rozloučil po šestatřiceti letech skvělých služeb. Abel se ve své nové funkci uvedl více než dobře a v roce 1964 dovedl tým až do finále poháru, aby si tutéž pozici zopakoval i v sezóně 1965-66, tedy v sezóně, která následovala po již dvanáctém vítězství Red Wings v NHL. Jak triumf v NHL z roku 1965, tak i účast ve finále poháru z roku následujícího byly ovšem na dlouhé roky největší úspěchy klubu. Red Wings totiž jaksi pozapomněli na výchovu mladých hráčů a dá se říci, že jim rozšíření soutěže zasadilo těžkou ránu. Svědčí o tom poslední místo v divizi v ročníku 1967-68 a zejména pak výsledky klubu v dalších letech. V období 1967 - 1983 se klubu pouze dvakrát podařilo postoupit do play off, ale jak v roce 1970, tak i v roce 1978 skončili už ve druhém kole.
Také v Detroitu, podobně jako v Torontu, se poměrně často střídali jak trenéři, tak i hráči, ale k úspěchu to nevedlo. Teprve ve druhé polovině osmdesátých let se začala karta obracet a Red Wings se z poslední příčky v NHL roku 1986 dopracovali až k prvnímu místu v divizi ročníků 1987-88 a 1988-89. Po příchodu Jacquese Demerse do města, které je vedle automobilů známo i jako jedno z amerických měst s největší zločinností, jako by se vrátily staré dobré časy. Dvakrát za sebou se Rudá křídla probojovala do semifinále Stanley Cupu, v obou případech však podlehla pozdějšímu vítězi Edmontonu. Demers se projevil jako velmi zkušený taktik a člověk, který je schopen z minima vytěžit maximum. Vždyť jediným opravdovým esem Detroitu byl kapitán Steve Yzerman, který je řazen mezi takové hráče, jakými jsou kupříkladu Wayne Gretzky či Mario Lemieux. Demers se ukázal být i nesmlouvavým koučem, co se týče životosprávy. Sedm hráčů klidně potrestal za neúměrnou konzumaci alkoholu. Na milost byli postupně vzati Chabot, Kocur, Probert i Petr Klíma, ten se však posléze ocitl před soudem za řízení automobilu v podnapilém stavu a Detroit ho vyměnil i přes Petrovu nechuť do Edmontonu.
S rudým dresem Detroitu jsou ovšem spjatá i jména některých dalších československých hokejistů. Václav Nedomanský hrál za Detroit Red Wings v letech 1977 až 1982, František Černík a Milan Chalupa pak za Rudá křídla nastupovali v ročníku 1984-85. V sezóně 1990-91 skončil Detroit v Norrisově divizi na třetím místě, před pozdějším finalistou Minnesotou. S druhým celkem divize poté v play off svedl napínavou bitvu na sedm zápasů, odešel však nakonec poražen 3:4. Skutečný zlom ve výkonech Red Wings přinesl až příchod kouče Scottyho Bowmana v roce 1993. Jeden z nejlepších koučů ligové historie složil vynikající mužstvo, které se stalo lídrem soutěže a po více než čtyřiceti letech vybojovalo pro Detroit další Stanley Cup. A to ne jeden, ale dokonce rovnou dva za sebou.
První pokus v roce 1995 sice skončil finálovou porážkou s New Jersey Devils, ale tým, ve kterém hráli prim ruští hokejisté (Fjodorov, Larionov, Fetisov, Vjačeslav Kozlov, Konstantinov) se po dvou letech ve finále s Philadelphii dočkal splnění snu svého i celého Detroitu. Po dvaačtyřiceti letech vybojoval nejcennější trofej, kterou v roce 1998 (ve finále s Washingtonem) dokázal obhájit. Kapitán a vítěz Conn Smythe Trophy 98 Steve Yzerman tak mohl dvakrát po sobě držet nad hlavou slavný Stanley Cup. Okřídlené kolo Detroitu se tedy v sezónách 1996-97 a 1997-98 roztočilo opravdu naplno. I v ročníku 1998-99 patřil Detroit k jedněm z horkých favoritů a po březnových přestupech volných hráčů vypadala síla Rudých křídel skutečně impozantně. Jenže hattrick se nekonal, protože Red Wings ve druhém kole play off nestačili na Colorado, ačkoliv vedli v sérii již 2:0 na zápasy. Naprosto stejný osud čekal na Rudá křídla i o rok později, když je i tentokrát ve druhém kole zastavily mimořádně silné Laviny z Denveru.
Vstup do NHL: 5. června 1967
První sezóna: 1967-68
Stadión: Savvis Center, 19.022 diváků
Největší úspěchy: finále Stanley Cupu 1968, 1969, 1970
Adresa: Savvis Center, 1401 Clark Avenue, St. Louis, MO 63103
Individuální rekordy jedné sezóny:Branky: 86 - Brett Hull (1990-91)
Asistence: 90 - Adam Oates (1990-91)
Body: 131 - Brett Hull (1990-91)
Trestné minuty: 306 - Bob Gassoff (1975-76)
Jedenáctého října 1967 se do St. Louis znovu vrátil hokej se značkou NHL. Po Pittsburghu a Philadelphii bylo St. Louis třetím městem, v němž se po dlouhých letech znovu začala hrát nejvyšší hokejová soutěž. "Orlové" ze sezóny 1934-35 byli od ročníku 1967-68 nahrazeni "Modrými", kteří si však určitě nepřáli dopadnout tak, jako jejich předchůdci. Tomu také Blues podřídili pečlivý výběr hráčů i vedení. Generální manažer Lynn Patrick angažoval na střídačku nadějného kouče Scotty Bowmana a při výběru jeho svěřenců měl více než šťastnou ruku. Blues fungovali řadu let vlastně jako farmářské mužstvo Chicaga Blackhawks a právě z Chicaga získali při rozšiřovacím draftu skvělého gólmana Glenna Halla, který se stal hlavním strůjcem nečekaných triumfů klubu ze středozápadu USA. St. Louis dále získalo z Toronta obránce Ala Arboura a z Rangers Reda Berensona, který 7. listopadu 1968 nastřílel Philadelphii šest branek, čímž vyrovnal rekord novodobé NHL. Tito hráči se stali základem úspěchů celého týmu. V úvodním zápase St. Louis remizovalo s Minnesotou 2:2, když první branku Modrých vstřelil Larry Keenan. V této sezóně skončilo sice ve své divizi až na třetím místě, ale sítem play off prošlo ze všech nových týmů nejlépe. Pouť Blues Stanley Cupem skončila až ve finále, kde proti Montrealu Canadiens neměli prakticky šanci. Pro druhou sezónu v NHL se Scotty Bowman, bývalý pomocný kouč Canadiens, porozhlédl po svých bývalých svěřencích a v jeho týmu se objevily dvě legendy, kdysi spoluhráči a přátelé, Jacques Plante a Doug Harvey. Posílení zadních řad přineslo klubu první divizní vítězství a opět účast ve finále play off, kde stejně jako loni podlehli Montrealu Canadiens. Individuálním úspěchem brankářské dvojice Hall - Plante byl zisk Vezina Trophy za nejméně inkasovaných branek v celé NHL. Také třetí sezóna byla veleúspěšná a po obhajobě divizního prvenství se Blues i potřetí za sebou probojovali do finále poháru. Tentokrát jim byl soupeřem klub Boston Bruins, ale ani ve třetí finálové účasti v řadě se St. Louis Blues nepodařilo zvítězit byť jen v jediném utkání. Během sedmdesátých let byl ústřední postavou celku Garry Unger, nejproduktivnější hráč klubu v letech 1972, 1973 a 1978. Za devět sezón nevynechal ani jediný zápas a získal tak tehdy ceněný titul "Železný muž". Starší hráči v týmu ovšem postupně stárli a odcházeli, zatímco mladí již nedosahovali kvalit svých předchůdců. Tým se začal zvolna propadat na dno výsledkové listiny. Zejména po odchodu Bowmana v roce 1971 se projevila důležitost kvalitního kouče, ale tím zatím nebyl ani Al Arbour, ani McCreary a ani Talbot, muži, kteří se na postu kouče během dvou sezón vystřídali. Změnu nepřinesl ani kouč Angotti, pod jehož vedením se St. Louis dokonce ocitlo na šesté příčce Západní divize sezóny 1973-74 a poprvé nepostoupilo do bojů o Stanley Cup.
Po přechodu do nově vzniklé Smythe Division se jeho situace začala lepšit, ale častá výměna koučů, manažerů i hráčů přinesla klubu v letech 1978 a 1979 opět vyřazení z bojů o Pohár. To byl impuls ke zlepšení práce a manažeru Emille Francisovi se ve spolupráci s koučem Redem Berensonem podařilo dovést tým až k diviznímu prvenství v sezóně 1980-81. V St. Louis tehdy stavěli především na výkonech dvou mužů - brankáře Mikea Liuta a střelce Bernieho Federka, který byl osmkrát po sobě nejproduktivnějším hráčem mužstva. Přeskupení divizí a přechod Blues do Norris Division v roce 1981 měl za následek další zhoršení postavení týmu v ligové tabulce. V sezóně 1982-83 se v mužstvu objevil Václav Nedomanský, který zde odehrál 22 zápasů, ve kterých vstřelil dvě branky a zaznamenal devět asistencí, než se vrátil ještě v průběhu sezóny zpět do New York Rangers. Základ mužstva tvořili střelci Wayne Babych a Doug Gilmour, dělníci ledu Mike Zuke a Blake Dunlop, skvěle bojující Švéd Jorgen Pettersson či šest sezón nejtrestanější hráč mužstva Brian Sutter, nejstarší ze šesti bratrů, kteří působili v NHL, a také pozdější trenér týmu. St. Louis patřilo od poloviny osmdesátých let ke stálicím své divize a pravidelně v ní obhajovalo nejvyšší příčky. V play off se ale Blues už tolik nedařilo a jejich největším úspěchem byla účast v semifinále 1986 (St. Louis - Calgary 3:4 na zápasy). V roce 1988 provedl generální manažer Ron Caron výborný obchod s Calgary, když vyměnil obránce Roba Ramage a brankáře Ricka Wamsleyho za mladíčka s obrovskou chutí k hokeji, ale neznámými potenciálními možnostmi. Tím mladíčkem byl Brett Hull, který během učinkování v týmu Blues zaznamenal klubový rekord v počtu gólů a se svými 86 trefami v sezóně 1990-91 se zařadil hned za Waynea Gretzkyho v počtu branek vstřelených během jednoho ligového ročníku.
Hull a Gretzky se poté v únoru 1996 dokonce stali spoluhráči, když Blues poskytli Los Angeles výměnou za Gretzkyho tři nadějné hráče a první volby v draftech 1996 a 1997. Krátce po příchodu do týmu St. Louis "Great One" pro zranění páteře nějakou dobu nehrál, ale i tak v této sezóně překonal hranici sta bodů. Bylo to po patnácté v jeho celkem osmnáctileté hokejové kariéře. Získáním Waynea Gretzkyho se podařilo manažerovi a trenérovi v jedné osobě, Mikeu Keenenovi, shromáždit v týmu Blues řadu kvalitních hráčů. Vždyť v mužstvu v té době působili Grant Fuhr, Chris Pronger, Al MacInnis, Charlie Huddy, Shayne Corson, Brett Hull, Craig MacTavish či Glenn Anderson. Všemi očekávané play off `96 začali Blues vítěznou sérií s Torontem, ve které si ovšem brankář Grant Fuhr zranil koleno. Superdramatickou sérii s Detroitem potom ve druhém kole rozhodlo až druhé prodloužení sedmého zápasu. Jedinou branku utkání vstřelil kapitán Red Wings Steve Yzerman. V duši Bretta Hulla a všech fanoušků St. Louis Blues zavládlo velké zklamání z promarněné příležitosti. To ještě umocnil Gretzkyho odchod do NY Rangers, naštěstí pro Blues kádr vzápětí posílil další vynikající centr, Pierre Turgeon. V následujících třech sezónách Bluesmani pokaždé postoupili do play off, vždy se však ke své smůle střetli s pozdějším vítězem Stanley Cupu. V roce 1997 je vyřadil v prvním kole Detroit, totéž se opakovalo o rok později v kole druhém. Před sezónou 1998-99 navíc ze St. Louis odchází Brett Hull, za kterého se ovšem jako dostatečná náhrada ukázal být Slovák Pavol Demitra, který ve spolupráci s Turgeonem získal v základní části osmdesát devět bodů. Také díky této dvojici dokázali Blues v play off `99 v souboji s Phoenixem vstát z mrtvých a otočit sérii z 1:3 na 4:3 ve svůj prospěch. Potom ovšem narazili na Dallas a na "svého" Bretta Hulla. St. Louis kladlo pozdějšímu šampiónovi tuhý odpor, ale nakonec podlehlo 2:4 na zápasy.
Výkonnostní vzestup Blues pokračoval v ročníku 1999-2000. Tým hned od počátku sezóny předváděl výborné výkony, za celou základní části prohrál dohromady pouze dvacet utkání a s celkovým součtem sto čtrnácti bodů získal President`s Trophy. Úspěchy mužstva posléze podtrhl ziskem Norris Trophy a Hart Trophy kapitán Pronger. Bohužel v nejdůležitější okamžik celé sezóny, tj. v úvodním kole play off, přišla na tým krize. Žraloci ze San Jose proti favoritovi zabojovali na hranici svých možností a v sedmizápasové bitvě St. Louis vyřadili. Také v dalším ročníku patřili Bluesmani ke špičce NHL. Titul vítěze základní části sice neobhájili, znovu ale nasbírali přes sto bodů. Tým navíc před play off posilnili Keith Tkachuk a Cory Stillman, což dohromady s Prongerem, MacInnisem, Turgeonem, Youngem, Demitrou a dalšími dalo pořádnou sílu. A Blues svoje vysoké ambice potvrdili činy, když se poprvé od roku 1986 dostali až do finále konference. Tam už nestačili na Colorado, pozdějšího vítěze Stanley Cupu (St. Louis - Colorado 1:4).
I přes tento úspěch zavládl v St. Louis spíše pocit zklamání, což přimělo generálního manažera Blues Larryho Pleaua k několika významným změnám. Aby nahradil Turgeona, jenž zamířil do Dallasu, získal z Edmontonu zkušeného Douga Weighta. Novou smlouvu na 8,3 mil. dolarů podepsal Keith Tkachuk. Změny nastaly i na brankářském postu. Roman Turek byl vyměněn do Calgary a opačným směrem se stěhoval Fred Brathwaite. Samozřejmě, že nějakou dobu trvalo, než se Blues sehráli. Zpočátku se jejich hráči spíše trápili a leccos zavinily i ne zrovna přesvědčivé výkony obou brankářů - Brenta Johnsona a Freda Brathwaitea. Trenér Joel Quenneville zkoušel mužstvo povzbudit častými změnami v sestavě. Sotva se našel útok, který by jeden zápas dohrál ve stejném složení. Blues se na každé vítězství hodně nadřeli a příliš často nechávali body ligovým outsiderům. Chris Pronger nebyl tím obvyklým vůdcem a Weighta s Tkachukem trápily zdravotní potíže. Ani v play off se St. Louis nevedlo lépe. V prvním kole sice v pěti zápasech zdolalo Chicago, ale vzápětí stejným poměrem podlehlo budoucímu pohárovému vítězi Detroitu.
Bačkora zůstane bačkorou, i když je zlatem vyšívaná... .
Vavřinec z Canterbury (latinsky Laurentius; zemřel 2. února 619) byl římský misionář a první arcibiskup z Canterbury. Do Anglie byl z Itálie vyslán papežem Řehořem Velikým společně s gregoriánskou misií, která měla za úkol šířit křesťanství mezi Anglosasy, ačkoliv datum jeho příjezdu do Anglie je sporné. Na canterburského arcibiskupa byl vysvěcen svým předchůdcem Augustinem z Canterbury, který tak zajistil kontinuitu svého úřadu. Neúspěšně se pokusil řešit rozpory mezi domorodými a římskými biskupy z Itálie a rovněž čelil náboženské krizi, která vypukla po smrti kentského krále Æthelberhta, jehož nástupci se přihlásili zpět k pohanství, ale Vavřinec je znovuobrátil na křesťanství. Po své smrti v roce 619 byl prohlášen za svatého.
Vavřinec se vylodil v Thanetu v Kentu společně s svatým Augustinem roku 597 a dalšími členy gregoriánské misie vyslané z Říma roku 595, aby christianizovala Anglosasy, ačkoliv některé prameny uvádí, že dorazil až roku 601 a nebyl tedy členem první vlny římských misionářů. Před příjezdem do Anglie byl Vavřinec mnichem, ale nic dalšího se o jeho předchozím životě v Itálii neví. Podle středověkého kronikáře Bedy Cthihodného Augustin z Canterbury Vavřince poslal zpět k papeži Řehořovi se zprávou o úspěšném pokřtění kentského krále Æthelberht a dalšími listiny s dotazy na papeže. Na cestu do Říma Vavřinec vyrazil někdy po červenci 598, doprovázen dalším misionářem Petrem z Canterbury, a do Anglie se vrátil v červnu 601 společně s druhou vlnou misionářů, mezi nimiž byl i pozdější londýnský biskup Mellitus, naopak o Petrovi z Canterbury již žádné zprávy nereferují. S sebou Vavřinec přinesl také papežovy odpovědi na Augustinovy otázky, které později sepsal svatý Beda a tento dokument je znám jako Libellus responsionum. V dalším Řehořově dopisu kentské královně Bertě je zmiňovám kněz jménem Vavřinec, pravděpodobně je jím míněn Vavřine z Canterbury; v dopisu papež chválí za její podíl na konverzi jejího manžela Æthelberhta; podrobnosti o kterých se Řehoř zmiňuje získal právě od kněze Vavřince.
Do úřadu canterburského arcibiskupa Vavřinec nastoupil roku 604 po smrti Augustina z Canterbury a tento post držel až do své smrti roku 619. Aby Augustin zabezpečil nástupnictví do úřadu vysvětil Vavřince ještě před svou smrtí a to dokonce, i když to zakazuje kanonické právo. Augustin se obával, že pokud by po jeho smrti do úřadu někdo vzápětí nenastoupil, mohlo by to poškodit misii. Nicméně Vavřinec nikdy z Říma nedostal papežské pallium a mohl být tak papežstvím považován za legitimního. Svatý Beda pak Vavřincovo biskupské vysvěcení přirovnává k vysvěcení Klementa římským biskupem ještě za života svatého Petra; americký teolog J. Robert Wright předpokládá, že Beda tím mohl kriticky narážet na praktiky církve ve své době. Roku 610 dostal Vavřinec dopisy od papeže Bonifáce IV., které mu byly adresovány jako arcibiskupovi a Augustinovu nástupci. Bonifácovy dopisy byly odpovědí na Vavřincovo poselstvo do Říma vedené biskupem Mellitem dříve v roce 610 s žádostí o rady při budování církve a Anglii. Mellitus se v Římě účastnil biskupského koncilu a zpět do Anglie přivezl také výnosy z koncilu. V roce 613 Vavřinec vysvětil klášterní kostel vybudovaný Augustinem v Canterbury a zasvětil ho svatému Petrovi a Pavlovi; později byl však kostel přesvěcen na svatoaugustinské opatství. Vavřinec také napsal dopisy jednotlivým biskupům na území Skotů a keltských Britů, v nichž je vyzíval, aby slavili Velikonoce ve stejné dny, jako římská církev namísto svých tradičních dat. Znění dopisu je zachyceno svatým Bedou v Historii ecclesiastica gentis Anglorum. Podle Vavřince roku 609, kvůli vzájemným odlišnostem římské a keltské církve, skotský biskup Dagan odmítl s arcibiskupem jíst u jednoho stolu i být s ním pod jednou střechou.
V roce 616 zemřel král Æthelberht, Vavřinec v té době buď již řídil arcibiskupský úřad, nebo byl již alespoň vysvěcen biskupem. Æthelberhtův syn a nástupce Eadbald křesťanství odvrhl a donutil mnohé křesťanské misionáře uprchnout na evropskou pevninu do Galie. V Anglii zatím následoval úpadek křesťanství a masový návrat tradičního předkřesťanského náboženství. Mezi těmi, kdo byli nuceni odejít byl i londýnský biskup Mellitus, či Justus, biskup z Rochesteru. Nicméně Vavřinec v Anglii zůstal a nakonec se mu podařilo Eadbald přivést zpět ke křesťanství. Svatý Beda zaznamenal legendu, podle níž byl Vavřinec připraven se vzdát, když se mu ve snu zjevil svatý Petr. Ten Vavřince pokáral a zbičoval a známky bičování na Vavřincově těle byly znát i po skončení snu. Vavřinec své vidění vyjevil králi Eadbaldovi a ten byl vzápětí jako zázrakem obrácen zpět na křesťanství. Nicméně Beda rovněž zmiňuje, že, to ve skutečnosti byla smrt několika předních pohanských vůdců, která rozhodla o tom, že se Vavřinec rozhodl v Anglii zůstat. Podle historičky křesťanství Benedicty Wardové Beda užívá příběhu o zjevení jako příkladu jak bolestivá byla památka Kristova trpícího pro lidstvo a jak tento příklad mohl vést k přijetí křesťanství. J. Robert Wright udává však jiný motiv, proč Beda příběh se zjevením zaznamenal, a sice že zásah samotného svatého Petra byla znamením, že misijní činnost v Anglii pokračovala. Podle Davida Farmera v Oxfordském slovníku svatých může být příběh o zjevení směsicí starokřesťanské legendy Quo Vadis a některých informací z dopisu svatého Jeronýma.
Moderní historikové si v pohanském odporu všímají politického podtextu. D. P. Kirby za Eadbaldovým odmítnutím křesťanství vidí opuštění pro-franskéFrankům politické linie svého otce. Alcuin, pozdější středověký filozof, napsal, že Vavřinec byl „kárán papežskou autoritou“. Tím Alcuin mohl narážet na dopis papeže Adeodata I., který Vavřincovi přikazoval zůstat v Kentu. Kirby se svou argumentací jde ještě dál a tvrdí, že nikoliv Vavřinec, ale Justus konvertoval Eadbalda někdy v době, kdy byl arcibiskupem, tedy kolem roku 624. Nicméně ne všichni historikové tuto možnost přijímají. Podle Nicholase Brookse se Eadbald znovuobrátil v době, kdy byl Vavřinec arcibiskupem, během jednoho roku po smrti svého otce. Barbara Yorke tvrdí, že po Æthelberhtové smrti v Kentu vládli dva spoluvládci – Eadbald a Æthelwald – přičemž Eadbald byl obrácen na křesťanství Vavřincem, zatímco Æthelwald Justem poté, co se vrátil do Rochestru. Dalším faktorem na pohanském odporu byl protest proti Eadbaldově sňatku s vdovou po svém otci, což křesťané považovali za hřích. Všechno úsilí rozšířit vliv církve za hranice Kentu se setkaly s obtížemy kvůli odporu východoanglického krále Rædwalda, který po smrti Æthelberhta získal i na jihu stal nejvlivnějším králem. Rædwald se stal křesťanem před Æthelberhtovou smrtí, snad na Æthelberhtovo naléhání, nicméně Rædwaldova Východní Anglie christianizována nebyla a samotná Rædwaldova koncerze se navenek projevila pouze umístěním křesťanského oltáře do jeho jinak pohanského chrámu. Za takové situace se pro vyhaného londýnského biskupa ukázalo jako nemožné vrátit se do svého úřadu v Londýně, ačkoliv naopak rochesterský biskup Justus ve své činnosti pokračoval.
Vavřinec z Canterbury zemřel 2. února 619 a byl pohřben v opatství svatého Petra a Pavla v Canterbury, později přejmenovaného na svatoaugustinské; Vavřincovy ostatky byly přeloženy roku 1091 do nového kostela svatého Augustina. Po své smrti byl Vavřinec prohlášen za svatého a jeho svátek připadl na 3. února. Přibližně v době přesunu ostatků na nové místo napsal francouzský benediktinský mnich Gocelin své dílo Vita Sancti Laurentii („Život svatého Vavřince“), které bylo z většiny založeno na díle svatého Bedy. Hrobka svatého Vavřince byla otevřena v roce 1915. Kromě vlastního svátku 3. února je slaveno také 13. září – výročí přenesení ostatků do kostela svatého Augustina. Vavřincovo působení v úřadu arcibiskupa se vyznačilo neúspěchem v zápase s keltskou církví a poté konverzí krále Eadbalda. Jeho nástupcem na arcuibiskupském stolci v Canterbury se stal Mellitus, někdejší londýnský biskup.
Vstup do NHL: 6. června 1972 jako Atlanta Flames, 24. června 1980 se klub přestěhoval do Calgary
První sezóna: 1972-73
Stadión: Pengrowth Saddledome, 19.289 diváků
Největší úspěchy: Stanley Cup 1989
Adresa: Pengrowth Saddledome, P.O. Box 1540 Station M, Calgary, Alberta T2P 3B9
Individuální rekordy jedné sezóny:Branky: 66 - Lanny McDonald (1982-83)
Asistence: 82 - Kent Nilsson (1980-81)
Body: 131 - Kent Nilsson (1980-81)
Trestné minuty: 375 - Tim Hunter (1988-89)
Současní Calgary Flames jsou vlastně přímými následovníky klubu Atlanta Flames ze sedmdesátých let. Hokej se ovšem tehdy v Atlantě prosazoval jen velice těžko a malá návštěvnost se velmi nepříznivě podepisovala na klubové pokladně. Jedinou záchranou bylo přestěhování do Kanady, země hokeji zaslíbené. Začátky v novém působišti nebyly lehké. První tři sezóny muselo mužstvo hrát v hale Stampede Corral (7243 diváků) postavené a využívané především pro rodeo. Změna však přece jen mužstvu prospěla a tým se probojoval hned do semifinále play off, kde po vyřazení Chicaga a Philadelphie Flyers překvapivě zakopli o Minnesotu. Výkonnostní zlom ale předznamenal nové období klubu. Díky manažeru Cliffu Fletcherovi se podařilo vybudovat skvělý tým "bez hvězd". Krůček za krůčkem se Calgary ve Smytheově divizi propracovávalo výš a výš, až se v roce 1986 nečekaně objevilo až ve finále Stanley Cupu.
Dominantní postavou týmu byl Švéd Kent Nilsson, kterého později skvěle nahradil jeho krajan Hakan Loob. Výborný debut tehdy absolvoval také obránce Gary Suter, vyhlášený za nejlepšího nováčka sezóny. Za dva roky jej napodobil Joe Nieuwendyk. V sezóně 1987-88 Calgary poprvé ve své historii překonalo stobodovou hranici, vyhrálo svoji divizi, ale v play off skončilo již ve druhém kole. Od poloviny sezóny v mužstvu hrál i bývalý československý reprezentant Jiří Hrdina. O rok později již mužstvo zvládlo na jedničku roli favorita a přes Vancouver (4:3 na zápasy), Los Angeles (4:0) a Chicago (4:1) se opět probojovalo do finále. Zde se mu, po prohře doma, nedávaly velké šance. Mužstvo však ukázalo svou sílu a vyhrálo celou sérii s Montrealem 4:2 na zápasy, když dokonce dokázalo vítězství vybojovat na ledě soupeře. Pod historický triumf se podepsali tito hráči: brankáři Vernon a Wamsley, obránci MacInnis, Remage, Macoun, T. Hunter, Suter, Nattress, Murzyn, McCrimmon a Sabourin, útočníci J. Mullen, Gilmour, Otto, Loob, Nieuwendyk, Patterson, Roberts, Fleury, Peplinski, MacLellan, M. Hunter, McDonald, Prjachin a Hrdina. O rok později v mužstvu debutoval Sergej Makarov, Jiří Hrdina odešel do Pittsburghu a československou hokejovou školu v Calgary zastoupili obránce František Musil a útočník Robert Reichel. V jubilejní 75. sezóně NHL se Flames připravovali navázat na úspěšnou bilanci posledních sedmi let, ve kterých se vždy umístili do šestého místa. Sezóna 1991-92 však Calgary vůbec nevyšla a dokonce znamenala klubový historický neúspěch. NHL je však natolik nevyzpytatelnou soutěží, že již příští rok se Plameny do play off vrátily.
Jenže od roku 1994, kdy Flames vyhráli Pacifickou divizi a probojovali se do druhého kola play off, to jde s týmem od deseti k pěti. Mužstvo v průběhu devadesátých let opustily téměř všechny hlavní opory týmu, jako například Joel Otto nebo Joe Nieuwendyk, a jedinou hvězdou a tahounem týmu zůstal malý velký muž Theoren Fleury. Ten sice dokázal prakticky sám dotáhnout Plameny dvakrát do prvního kola play off (95 a 96), potom ale Calgary již do bojů o Stanley Cup ani jednou nezasáhlo. Nakonec od stále chudšího týmu odchází v sezóně 1998-99 i sám Fleury. Špatná ekonomická situace klubu byla také bezesporu hlavní příčinou velmi průměrných výsledků kdysi slavných Flames. Prakticky bez výsledného efektu zůstaly všechny změny ve vedení klubu, na postu trenéra i v samotném hráčském kádru. Plameny v sezóně 1999-2000 i v následujícím ročníku skončily vždy předposlední ve své divizi, daleko za branami play off. V týmu sice hrálo pár kvalitních hokejistů, avšak žádná velká hvězda, která by ostatní spoluhráče táhla. Před sezónou 2001-02 došlo v brance Flames k velké změně. Černý gólman Fred Brathwaite se poroučel do St. Louis a za něj přišel zkušený Roman Turek. Právě jeho forma a velkolepé výkony Jarome Iginly byly hlavním důvodem, proč Flames z kraje sezóny narostla křídla. Navzdory nečekaně dobrému startu a vítězství Iginly v kanadském bodování NHL však Calgary zmeškalo play of i tentokrát - již pošesté za sebou.
Jiří Crha: narozen 13. dubna 1950 v Pardubicích
Jiří Crha odstartoval svoji kariéru na ledě pardubického zimáku. Tam v roce 1973 oslavil také titul mistra ligy. Pro vynikající výkony v dresu "Tesly" byl nominován také do reprezentačního týmu - zůčastnil se čtyř světových šampionátů, z nichž si přivezl tři stříbrné medaile. Většinou ale dělal náhradníka Jiřímu Holečkovi. Pořádně hájit reprezentační svatyni se mu podařilo na olympiádě v hroce 1976 v Innsbrucku, kde náš tým sužovalo virové onemocnění.
Chytal ve většině střetnutí a především jeho zásluhou celek Československa podlehl až ve finále se Sovětským svazem 3:4.V roce 1978 odjel na dovolenou do Jugoslávie, odkud se ale už nevrátil a s manželkou a dvěma dcerami zamířil do Kanady. V Torontu sice jméno Crha znali, ale s otevřenou náručí na něj v žádném případě nečekali. Nejprve ho poslali do kempu a teprve po něm nabídli smlouvu. Na soupisku Toronta se přesto nedostal a byl poslán do farmářského týmu v Moncton, kde odchytal asi deset zápasů. Právě v oněch deseti zápasech ale podával skvělé výkony a měl nejlepší průměr brankářů v celé AHL. Přestože si tehdejší jednička Toronta Palmateer zranil koleno, do prvního týmu byl povolán jiný brankář a Crha na svou šanci stále musel čekat. Dočkal se zhruba za čtyři měsíce po své emigraci do Kanady. Svoji příležitost chytil doslova za pačesy - v prvních pětizápasech, kdy nastoupil, Toronto pouze jednou prohrálo a jednou remizovalo. Do konce sezóny 1979-80 první český brankář v NHL už do brány Toronta nikoho nepustil. Následující rok se stal jasnou jedničkou týmu a odchytal přes padesát zápasů. Pak ale Crhovi nastaly krušné časy. Vedení klubu angažovalo nadějného Kena Wreggeta a kariéra třiatřicetiletého českého gólmana v Torontu skončila. V roce 1983 se Crha rozhodl vrátit do Evropy, konkrétně do Německa. Za EHC Freiburg chytal dlouhých devět let, nejprve druhou ligu, později mužstvo postoupilo do první. S aktivní kariérou se Crha rozloučil až ve svých třiačtyřiceti letech. Stále se udržuje ve skvělé kondici - každý den se alespoň hodinku věnuje běhání, jízdě na kole, posilování.
Zhruba od roku 1990 je zaměstnancem prestižní agentury International Management Group (IMG), která má smlouvy s osobnostmi světového sportu. V IMG pracuje se svým bratrem Rudolfem v hokejové divizi pro Českou republiku. Mezi jejich svěřence patří například Radek Bonk, někdejší velký talent, kterému se předpovídala v NHL velká budoucnost nebo Milan Hejduk, Roman Hamrlík a další. Jiří Crha je ženatý, má dvě dcery Renatu a Martinu, které se daří v tenise - v roce 1990 byla dokonce na proslulé tenisové akademii Nicka Bollettieriho.
Historie - Hala Maple Leaf Gardens, otevřená 12. 11. 1931 zápasem s Chicagem Blackhawks, byla při každém utkaní neustále a beznadějně vyprodaná. Odchod kouče Hapa Daye v roce 1950 neznamenal konec torontské série a jeho bývalý spoluhráč Joe Primeau, který jej na lavičce týmu vystřídal, dokázal přivést své svěřence k zisku poháru ještě v roce 1951. Po tomto úspěchu se začali Toronto Maple Leafs postupně propadat až k poslednímu místu v tabulce v sezóně 1957-58. Paradoxem či spíše ironií osudu je, že právě v této jediné sezóně byl manažerem týmu bývalý tolik úspěšný kouč Day, který na nejvyšším místě nahradil legendárního Conna Smythe. Tento ročník byl také první sezónou nového kapitána Leafs - indiána George Armstronga, který v šedesátých letech čtyřikrát zvedl nad hlavu Stanley Cup. V Torontu nastala druhá nejúspěšnější éra klubové historie. Prvním mužem té doby byl nepochybně George Punch Imlach, který se stal v letech 1958 - 1969 manažerem a trenérem klubu. Imlach zavedl v mužstvu železnou disciplínu. Mnozí hráči před ní utekli, ale i tak se vytvořilo perfektní mužstvo, které s výjimkou Montrealu Canadiens nemělo v šedesátých letech konkurenci. Během deseti sezón dovedl Imlach svůj tým k již zmíněným čtyřem triumfům ve Stanley Cupu a v roce 1963 i k vítězství v NHL. V témže roce získali torontští druhý Stanley Cup ze tří v řadě za sebou, aby pak v roce 1967 přidali čtvrtý triumf.
Přitom je pozoruhodné, že v době častých změn se základní kádr týmu dlouhá léta neměnil a jen sporadicky někteří hráči odcházeli či přicházeli. Ke stálicím, které si připsaly účast při všech čtyřech úspěších, se řadili i mnozí slavní hráči historie NHL. Byl jím gólman Johnny Bower, útočníci Dave Keon, Bob Pulford, Frank Mahovlich a kapitán George Armstrong, obránci Bobby Baun,Tim Horton, Allan Stanley a Red Kelly. Z dalších slavných, kteří v Torontu v této éře působili, stojí za zmínku Carl Brewer, Al Arbour, Dick Duff, Bill Harris, Bert Olmstead, Ron Ellis, ale také Andy Bathgate, Terry Sawchuk a Marcel Pronovost. S odchodem George Imlacha v roce 1969 skončilo i úspěšné období torontského týmu. V roce 1968 Maple Leafs po dlouhých letech nepostoupili do play off a v roce 1970 si k témuž neúspěchu připsali i poslední místo v divizi. Je neuvěřitelné, že od rozšíření NHL v roce 1967 se Javorové listy již nikdy neprobojovaly do finále play off. O návrat zašlé slávy usiloval ve vedení klubu třicet let Harold Ballard, ale svoji netrpělivostí spíše tým destabilizoval. Bouřlivé změny zažil i hráčský kádr. I když prvním Evropanem, který absolvoval tréninkový kemp Toronta, byl švédský brankář Kjell Svensson začátkem šedesátých let, tak modrobílý dres Maple Leafs poprvé oblékli v zápasech NHL až jeho krajané Börje Salming a Inge Hammarström v sezóně 1973-74. Salming se poté stal na šestnáct sezón (1973 - 1989) neodmyslitelnou postavou mužstva.
Celkově pak sedmdesátá léta, ale i léta osmdesátá, představovala pro Maple Leafs pobyt ve spodní části tabulky. Příčinou byla především častá výměna koučů, o hráčích ani nemluvě. Na výkonech svého týmu nic nezměnili ani tři nejlepší torontští hráči sedmdesátých let: Paul Handerson, Darryl Sittler a Lanny McDonald. Sittler přesvědčil o svých kvalitách celý hokejový svět nejprve 7. února 1976. V zápase, v němž Leafs rozdrtili Boston 11:4, zaznamenal 10 bodů za 6 branek a 4 asistence, a to je dodnes platný rekord NHL. Proslavil se i v prvním ročníku Canada Cupu, v roce 1976, kdy brankou v prodloužení druhého finále rozhodl o porážce mužstva ČSSR. Postupně se majiteli týmu, panu Haraldu Ballardovi, podařilo "vyštvat" i tyto hráče, a tak zřejmě nejslavnějším "Toronťanem" sedmdesátých a osmdesátých let zůstal švédský obránce Börje Salming. V průběhu 80. let začali pronikat do Toronta i naši hokejisté. V letech 1979-1981 zde hájil branku Jiří Crha. Krátce po něm přišel plzeňský obránce Vítězslav Ďuriš, ten však hrál většinou na farmě. V sezóně 1981-82 přišel do mužstva Miroslav Fryčer, který se stal osobností a za čtyři roky dokonce nejproduktivnějším hráčem týmu. Rok předtím si zahrál i v All Star Game. V Torontu hráli i Peter a Miroslav Ihnačákovi. Především Peter se při svém debutu v sezóně 1982-83 uvedl fantasticky. Jeho bratr se však již tolik neprosadil. V roce 1986, kdy se v Torontu objevil, zde končil svoji kariéru Marián Šťastný. Svérázný názor majitele Toronta Ballarda, že žádný komunista nepřekročí práh jeho haly Maple Leaf Gardens, znamenal pro tým také pravidelnou absenci v exhibičních utkáních s kluby Sovětského svazu.
Do devadesátých let vstoupili Maple Leafs nejen bez Haralda Ballarda, ale i s vyhlídkami, že se po dlouhých letech neúspěchů vrátí do Toronta kvalitní hokej. Na soupisce měli Leafs velmi silnou sestavu. Byly v ní vynikající střelecké osobnosti Wendel Clark, Doug Gilmour, Dave Andreychuk a nekompromisní obránce Jamie Macoun. Branku pak střežil bravurní mladý brankář Felix Potvin. Obnovení zašlé slávy se Javorové listy dočkaly hlavně zásluhou trenéra Pata Burnse, který v letech 1993 a 1994 dovedl tým dvakrát za sebou do semifinále Stanley Cupu. Především v play off 1993 měly Javorové listy k vysněnému finále nejblíže. Sedmé rozhodující utkání série proti Los Angeles Kings se totiž hrálo v jejich slavné Maple Leaf Gardens. Teoretickou výhodu domácího prostředí však Toronto nevyužilo. Utkání, ve kterém prohrálo 4:5, rozhodl famózní výkon Waynea Gretzkyho, střelce tří branek. Po těchto úspěších přišly znovu roky velkého půstu. V dalších čtyřech sezónách průměrný tým žádnou díru do světa neudělal, když dvakrát skončil v prvním kole play off a dvakrát se do vyřazovacích bojů ani nekvalifikoval. Klubem začaly zmítat neustálé a někdy i nesmyslné změny a přestupy. Postupně tak odešly všechny největší opory týmu. Jediným světlým momentem zůstal příchod švédského reprezentačního útočníka Matse Sundina v roce 1994. Fyzicky skvěle disponovaný forvard byl vytrejdován z Quebecu Nordiques a nejen vynikajícími výkony, ale i svým charakterním přístupem si brzy řekl o kapitánské "Céčko".
.svg){kind=small}
Štaufové nebo také Hohenštaufové byli římskoněmeckou vládnoucí dynastií v letech 1138 až 1254. Název rodu Štaufů pochází ze jména hradu Hohenštauf na vrcholu Hohenstaufen u švábského Göppingen. Mnohdy jsou pokládaní za panovnicky nejschopnější římskoněmeckou dynastii.
12. a 13. století - ve své říšské politice usilovali zprvu Štaufové o rozšíření říšských statků jako bezprostředních opor císařské moci (území ve Švábsku, Sasku, Francích a Chebsku). Ve 2. polovině 12. století zahájili expanzívní politiku v Itálii. V polovině 13. století usilovali o babenberské dědictví v Rakousku a Štýrsku. Roku 1250 ztratili faktickou vládu v Německu, po smrti Konráda IV. i na Sicílii, kterou roku 1266 dobyl Karel I. z Anjou. Stejně jako první římskoněmecký štaufský král, Konrád III., tak ani ten poslední, Konrád IV., se nestal císařem. Pokus posledního Štaufa Konradina o obnovu rodové moci roku 1268 skončil jeho porážkou a popravou, kterou nařídil Karel z Anjou. Po ztrátě německé koruny následovalo v říši dvacetileté období interregna (bezvládí).
Švábská hrabata, králové němečtí a sicilští -
Štaufové byli původně hraběcím rodem ve Švábsku, které obdrželi roku 1079 v léno. Sňatkem dcery císaře Jindřicha IV. Agnes (†1143) se švábským vévodou Fridrichem (†1105) si zajistili dědictví po sálské dynastii. V roce 1127 byl zvolen druhorozený syn vévody Fridricha Konrád III. římskoněmeckým protikrálem proti Lotharovi III., kterého ale podporovala většina německých knížat a papež. Roku 1135 se Konrád vzdal vlády, ale po Lotharově smrti byl zvolen za panovníka proti Lotharovu dědici Jindřichu Pyšnému z rodu Welfů. Fridrich I. Barbarossa měl za otce Štaufa Fridricha II. a za matku Welfku Juditu a byly do něj vkládány velké naděje, že dokáže konflikt překonat. Fridrichova koruna bez komplikací přešla na syna Jindřicha VI., který sňatkem s Konstancií Sicilskou, dcerou normanského krále Rogera II. Sicilského, rozšířil své državy o sicilské království, kam přenesli své hlavní sídlo.Švábsko (něm. Schwaben) je historický a jazykový kraj v Německu, zahrnující většinu dnešního Bádenska-Württemberska a západní část dnešního Bavorska. Ve středověku do Švábska patřilo i Vorarlbersko, dnešní Lichtenštejnsko, německé Švýcarsko a Alsasko (dnes součást Francie).
Panovníci Svaté řiše římské -
Králové sicilští -
Fridrich I. Švábský (okolo 1050 - 1105) byl prvním švábským vévodou, stavebníkem hradu Hohenštauf, od nějž Štaufové získali své rodové jméno a fundátorem benediktinského kláštera Lorch.Fridrich byl synem Fridricha z Bürenu a Hildegardy ze Schlettstadtu. Jako věrný straník a nejzdatnější ze všech mužů císaře Jindřicha IV. byl o Velikonocích 1079 povýšen na švábského vévodu. Zřejmě v tu dobu byl také v Řezně zasnouben či oženěn s císařovou dcerou Anežkou, která byla v tu dobu ještě nedospělým děvčátkem.
Novopečený vévoda získal roku 1092 soupeře v podobě Bertolda ze Zähringenu, který se taktéž ucházel o vévodství švábské. Postupem doby se Fridrichovi podařilo se Zähringeny a Welfy o sféru vlivu ve Švábsku podělit. Své síly namířil především na severní část Švábska, kde se mu podařilo získat fojtská práva nad říšskými statky ve Weissenburgu a nad biskupstvím ve Špýru. Zadařilo se mu rozšířit rodový majetek i v Alsasku. Zemřel roku 1105 a byl pohřben v rodovém klášteře Lorch, který založil o tři roky dříve.
Agnes z Waiblingenu (1072/73 - 24. září 1143 Klosterneuburg) byla dcera císaře Svaté říše římské Jindřicha IV. a Berty Savojské, vévodkyně švábská a později markraběnka rakouská.Agnes se narodila jako třetí potomek bavorského vévody a zároveň císaře Jindřicha IV. a jeho první ženy Berty. Její mladší bratr byl Jindřich V. Svatba Agnes se švábským vévodou Fridrichem z dynastie Štaufů proběhla pravděpodobně během března roku 1079. Nevěstě bylo asi sedm let a v manželském loži ji předcházela Fridrichova první manželka jménem Beatrix či Matylda neznámého rodu. Sňatek byl konzumován roku 1086. Fridrich zemřel 21. června 1105 asi ve věku pětapadesáti let a ovdovělé vévodkyni bylo něco přes třicet.
Agnes byla jako dcera a sestra vládců Říše výborná partie. Hned rok po smrti Fridricha se znovu provdala. Šťastným ženichem se stal ovdovělý rakouský markrabě Leopold III., jemuž Agnes porodila zřejmě hned jedenáct dětí. Dodnes není zcela jasné, kolik dětí vlastně Agnes svým manželům dala. Leopold zemřel roku 1136 (roku 1485 byl dokonce kanonizován) a Agnes o sedm let později. Zemřela jako sedmdesátiletá stařenka, která přežila i více než polovinu svých početných dětí. Je pohřbena po Leopoldově boku v augustiniánském klášteře Klosterneuburgu. Díky životnímu osudu této ženy vznikl úzký příbuzenský a spojenecký vztah mezi dynastiemi Štaufů a Babenberků, který ovlivnil dění v tehdejší Evropě.
Konrád III. (1093 – 15. února 1152 Bamberg) byl první římský král (1138 – 1152) z rodu Štaufů, syn Fridricha I. Švábského a Anežky, dcery římského císaře Jindřicha IV. z dynastie sálské. Konrád III. nebyl nikdy korunován římským císařem a pokračoval tak ve stylu římských králů.Král římský - po smrti císaře Lothara III. († 1137), byl 7. března 1138 Konrád zvolen v Koblenzi římským králem. Volby se účastnil papežský legát Theodwin. O šest dní později byl Konrád v Cáchách korunován na krále a poté jím byl uznán několika jihoněmeckými knížaty. Jindřich Pyšný z rodu Welfů, vévoda saský a bavorský a zeť zesnulého císaře Lothara a jeho dědic, se volby nového krále nezúčastnil a Konráda odmítl uznat. Konrád reagoval odejmutím veškerých Jindřichových území. Vévodství saské udělil Albrechtu Medvědovi a vévodství bavorské Leopoldu IV., markraběti rakouskému. Jindřich Pyšný si však udržel loajalitu v odňatých zemích. Občanská válka, která poté vypukla, je považována za první válečný akt bojů mezi Guelfy (italsky Welfové) a Ghibelliny, které později vypukly v Itálii. Po smrti Jindřicha Pyšného († 1139) boje v říši pokračovaly za účasti Jindřichova syna Jindřicha Lva a Welfa VI.
V prosinci 1140 dobyl Konrád III. po dlouhém obléhání hrad Weinsberg. Král vydal rozkaz popravit všechny muže na hradě, současně však dovolil, aby všechny ženy mohly bez újmy odejít i se vším co unesou na zádech. Ženy pak vynesly své muže z hradu na zádech. Král tomu svolil s odůvodněním, že králův rozkaz nesmí být porušen. V květnu 1142 uzavřel Konrád III. ve Frankfurtu smír s Jindřichem Lvem, kde uznal jeho nárok na Sasko. Roku 1146 podnikl vojenskou výpravu proti polským knížatům Boleslavu IV. Kadeřavému a Měšku III. Starému, jejímž cílem bylo dosadit zpět na seniorský stolec knížete Vladislava II., který byl z Polska vyhnán na jaře téhož roku. Vojsko se však ve Slezsku dostalo do problémů a nakonec byl Konrád nucen vyjednávat s oběma výše zmíněnými knížaty. Ti se zavázali odvádět říši nějaké platy a dostavit se na příští říšský sněm, hlavního cíle výpravy však dosaženo nebylo.
Účast na křížové výpravě - v roce 1146 se německý král vydal na křížovou výpravu do Svaté země. Jeho účast se však nesetkala s velkým nadšením papeže, protože spíše potřeboval krále jako svého mocného spojence v Itálii. Konrád však roku 1147 odešel a v jeho vojsku byly zastoupeny také oddíly velmožů z českých zemí v čele s knížetem Vladislavem II. Výprava postupovala přes území Uherska do Konstantinopole, kde setkala s francouzskou částí výpravy krále Ludvíka VII. Mezi Konrádem a Ludvíkem, jakož i mezi německými a francouzskými prostými vojáky a rytíři panovala značná nevraživost. Konrád s Ludvíkem postup výpravy nekoordinoval a vyrazil v polovině října 1147 ve stopách první křížové výpravy do Anatolie. Nic nedbal rad svého švagra, byzantského císaře Manuela I., aby táhl podél pobřeží, kde jej byzantské loďstvo mohlo zásobovat.
Poslední léta života - v roce 1149 byl již Konrád opět v Německu a o rok později společně s se svým synem Jindřichem Berengarským porazili v bitvě u Flochbergu Welfa VI. a jeho syna Welfa VII. O rok později Jindřich Berengarský zemřel a v něm i dědic německé královské koruny. V roce 1152 byl uzavřen mezi Štaufy a Welfy mír a v míru tak bylo zajištěno nástupnictví Štaufů v podobě Konrádova synovce Fridricha na německý trůn. Začátkem roku 1152 Konrád III. v přítomnosti pouze dvou svědků, Konrádova synovce Fridricha Barbarossy a biskupa z Bamberku ustanovil Fridricha Barbarossu svým nástupcem, kterému tak dal přednost před svým tehdy šestiletým synem Fridrichem. Po smrti Konráda byl Fridrich Barbarossa o několik týdnů později v Kolíně zvolen římským králem. Mladý Konrádův syn Fridrich byl jmenován vévodou švábským.
Rodina - Konrád byl ženatý dvakrát: s první manželkou Gertrudou z Komburgu (†1130/31) (∞ okolo 1115) měl Konrád tři dcery:/, - Anežka ∞ 1129/30 Jaroslav II. Kyjevský, - Berta ∞ 1131/34 Heřman III. Bádenský, - Gertruda.
s druhou manželkou Gertrudou ze Sulzbachu (†1146) (∞ okolo 1135) měl Konrád dva syny:/, - Jindřich VI. Berengar († 1150), - Fridrich IV. z Rothenburgu († 1167).
.svg){kind=small}
Fridrich I. Barbarossa (Rudovous) (asi prosinec 1122 – 10. červen 1190, řeka Salef v dnešním Turecku) byl římský král (1152 – 1190) a císař (1155-1190) z rodu Štaufů, syn Fridricha II. Švábského, a Judity dcery bavorského vévody Jindřicha Černého z rodu Welfů.Fridrich byl významný panovník, jenž většinu života prožil v konfliktu s městy v Itálii. Podmanit si zcela Itálii se mu ale nikdy nepodařilo. Dále řešil problémy ve vyjasňování pozic císařství ke kléru a papežství, které prožívalo schizma (1159 – 1177) a v řešení vztahů mezi císařem a šlechtou (např. sesazení bavorského a saského vévody Jindřicha Lva v roce 1180). Za jeho vlády získali velký vliv zkušení ministeriálové. V otázkách pojetí vlády se obrátil k tradicím antické říše a začal využívat římské právo, které se v té době rozvíjelo na území Itálie a obnovil jeho studium.
Mládí - Fridrich se narodil pravděpodobně v prosinci roku 1122 jako syn švábského vévody Fridricha Štaufského a jeho manželky Judity, dcery bavorského vévody Jindřicha Černého z rodu Welfů. O jeho dětství prakticky nic nevíme. Od svého mládí byl Fridrich velmi silně vázán na rod své matky.[1] Na jaře roku 1147 se stal po svém zemřelém otci švábským vévodou. Brzy poté se spolu se svým štaufským strýcem králem Konrádem III. vydal na křížovou výpravu. Ale i na ní pěstoval blízký vztah se svým strýcem z matčiny strany Welfem VI. Během výpravy se Fridrich účastnil různých diplomatických jednání a během výpravy „udržoval pozici“ mezi znepřátelenými Štaufy a Welfy. Po skončení křížové výpravy, která neslavila žádný podstatný úspěch, se konflikt mezi Štaufy a Welfy v říši dále vystupňoval.
Králem a císařem - když Konrád 15. února 1152 v Bamberku zemřel, jen Fridrich a bamberský biskup byli u jeho smrtelného lože. Oba poté tvrdili, že Konrád, za plného vědomí, předal královské klenoty Fridrichovi a řekl, že Fridrich má být jeho královský nástupce namísto Konrádova tehdy šestiletého syna, budoucího Fridricha IV. Fridrich energicky usiloval o korunu a ve Frankfurtu čvrtého března jej kurfiřti zvolili králem. Byl korunován v Cáchách o pár dnů později. Po svém zvolení Fridrich dále posiloval své vztahy s Welfy. Ještě v roce 1152 obdržel Welf VI. říšské državy v Itálii (mj. markrabství toskánské, vévodství spoletské a principát sardinský). Následujícího roku pak jeho synovec Jindřich Lev získal právo investitury v biskupství oldenburském, retzenburském a meklenburském, a také ve všech nově vzniklých diecézích na východ od Labe. Postavení Jindřicha Lva se tak přiblížilo postavení krále.
Dne 18. června 1155 byl Barbarossa v Římě korunován císařem. Během ceremoniálu Fridrich odmítl vzít za uzdu papežova koně, protože toto gesto chápal jako nepřijatelný projev podřízenosti papeži. Teprve po vysvětlení, že toto „gesto“ pochází od císaře Konstantina, se zaběhlému rituálu podvolil. V roce 1156 se Fridrich Barbarossa podruhé oženil. Jeho manželkou se stala dědička burgundského hrabství Beatrice. Na podzim využil úmrtí rýnského falckraběte Hermana ze Stahlecka a novým falckrabětem jmenoval svého nevlastního bratra Konráda.
Spor s Jindřichem Lvem - Tradičně dobré vztahy císaře k Jindřichu Lvovi se začaly horšit v polovině 70. let. Důvodem byly nejenom Jindřichovy spory s jeho knížecími protivníky, ale především jeho neochota poskytnout Fridrichovi vojsko k bojům v severní Itálii. Fridrich pak logicky považoval Jindřichovu nedostatečnou podporu za jednu z hlavních příčin svého neúspěchu. Proto začal postupně činit kroky, které měly vést ke zmenšení jeho moci. Prvním krokem bylo uzavření dohody s papežem a následné sesazení schizmatických biskupů, kteří byli věrní Jindřichovi. Na jejich místa se vrátili Jindřichovi nepřátelé. K Jindřichově oslabení vedlo i to, že jeho strýc Welf VI. (zároveň ale i strýc Barbarossy) výměnou za jiné výhody převedl na Fridricha své dědičné statky ve Švábsku. Zaroveň se Jindřich Lev odmítl dostavit na říšský sněm ve Wormsu v roce 1179, kde se měly projednávat jeho spory s ostatními knížaty a církevními představiteli. I v dalších měsících se Jindřich odmítal dostavit ke dvoru a spor řešit. Následkem toho byla na něho uvalena v červnu 1179 klatba. V lednu následujícího roku na sněmu ve Würzburgu byla Jindřichu Lvovi pro urážku císařského majestátu odňata říšská léna, především vévodství saské a bavorské. Následně bylo Sasko rozděleno na Vestfálsko, které připadlo kolínskému arcibiskupství a Engern, který získal Bernard pocházející z rodu Askánců. Bavorsko obdržel osvědčený Fridrichův spojenec Ota z Wittelsbachu a Štýrsko, do té doby formálně závislé na Bavorsku, bylo povýšeno na samostatné vévodství pod vládou dosavadního markraběte Otakara. Také hrabata z Andechsu byla povýšena do hodnosti vévodů meránských, chorvatských a dalmatských.
Třetí křížová výprava - brzy po katastrofické porážce vojska Jeruzalémského království u Hattínu a následujícím obsazení Jeruzaléma Turky, stala se v Evropě znovu aktuální otázka křížové výpravy. Fridrich i v minulosti pečlivě sledoval vývoj ve Svaté zemi a už dříve (na podzim roku 1184) vyjádřil na schůzce s papežem Luciem III. připravenost podílet se na přípravě nové kruciáty. Zaroveň ale už v 70. letech navázal císař (byť epizodní) styky i se Saladinem ve snaze použít ho jako protiváhu při jednáních s Byzancí. Konečné rozhodnutí o vyhlášení výpravy však Fridrich odložil až na dvorský sněm plánovaný na Velikonoce následujícího roku v Mohuči. V druhé polovině roku 1188 se císař snažil o zajištění budoucího klidného průběhu tažení výpravy až do Svaté země. Jednal proto s posly z Byzance, z Ikonia, Uher i Srbska. Poté co bylo zejména byzantské poselstvo ujištěno o veskrze mírových úmyslech výpravy, a poté co byly odpřísahnuty císařovým synem vévodou Fridrichem Švábským, rakouským vévodou Leopoldem V. a würzbuským biskupem Gottfriedem, přislíbilo poselstvo podporu a zásobování výpravy na území Byzance.
Smrt - Římský císař Fridrich I. Barbarossa zemřel 10. června 1190 v průběhu třetí křížové výpravy. Severně od města Silifke se pokoušel zkrátit si cestu přechodem přes brod řeky Salef (dnes je řeka známa jako Goksu) a při tomto pokusu se utopil. Císařova smrt se stala pro část rytířů vhodnou záminkou pro ukončení výpravy. Jen menší část vojska vedená vedená Barbarossovým synem Fridrichem pokračovala dále do Svaté země. Z císařova mrtvého těla byly vyjmuty vnitřnosti, které pohřbeny blízko místa nešťastného úmrtí, v městě Tarsu. Nabalzamované mrtvé tělo pokračovalo dále s výpravou. Poté, co křižáci dorazili do Antiochie, se ukázalo, že balzamace je nedostatečná. Proto bylo maso odděleno od kostí a bylo pohřbeno v Antiochii. Kosti pak měly být pohřbeny v osvobozeném Jeruzalémě a alespoň takto symbolicky měl Barbarossa dosáhnout svého cíle. Nakonec byly ale pohřbeny v hrobce v Tyru. Fridrich V. Švábský zemřel roku 1191 v Akkonu a hrob, kde byly pohřbeny kosti jeho otce, je dnes nezvěstný.
Potomci - I. manželka Adéla z Vohburgu / - bez potomků.
II. manželka Beatrix Burgundská / - Beatrix (asi 1162–před 1174), - Fridrich (1164–1169/1170), - Jindřich VI. (1165–1197) ∞ Konstancie Sicilská (1154–1198), - Fridrich (1167–1191), - Gisela? (1168–1184), - Ota (1179–1200) ∞ Markéta z Blois († 1230), - Konrád († 1196), - Rainald (* 1173), - Vilém (* 1176), - Filip (1177–1208) ∞ 1197 Irena Angelovna (1181–1208), - Anežka († 1184).
NHL je nejslavnější hokejová liga na světě, které se účastní týmy z USA a Kanady.
NHL hraje 30 mužstev. Tato mužstva jsou rozdělena do dvou konferencí, východní a západní. Obě konference jsou rozděleny celkem na šest divizí, každá po třech. Ve východní konferenci jsou tyto divize: severovýchodní, atlantická a jihovýchodní. V západní konferenci jsou divize: centrální, severozápadní a pacifická. V každé divizi je pět týmů.
Sezona je rozdělena na dvě části. První je tzv. základní část, v níž každé družstvo odehraje 82 utkání. Po skončení základní části nastává druhé kolo tzv. play off. Do play off postupuje osm nejlepších družstev z každé konference. Poté se hrají série na 4 vítězná utkání. 1. mužstvo východní konference hraje s 8. týmem východní konference, 2. hraje se 7., 3. hraje s 6. a 4. s 5. Úplně stejně se hraje play off i v západní konferenci. Na konci zbydou dvě družstva (jedno z východní a druhé ze západní) a sehrají mezi sebou finálovou sérii na 4 vítězné zápasy. Vítěz získává trofej pro vítěze - Stanley Cup. Po sezóně probíhá draft nováčků a nejlepší hráči uplynulé sezóny mohou být odměněni některou z trofejí. Proběhla série jednání v kanadské National Hockey Association (NHA) mezi Eddie Livingstonem, který byl vlastníkem Toronto Blueshirts, a ostatními vlastníky - vlastníky Montreal Canadiens, Montreal Wanderers, Ottawa Senators a Quebec Bulldogs. Všichni jmenovaní se sešli ve Windsor Hotelu v Montrealu, aby jednali o budoucnosti NHA. Jejich diskuse dne 22. listopadu 1917 vedla ke vzniku NHL. Bývalí členové NHA - Montreal Canadiens, Montreal Wanderers a Ottawa Senators byli zakládajícími členy NHL spolu s novým týmem Toronto Arenas.
I když v prvním desetiletí liga těžce bojovala o přežití, týmy NHL byly na ledě velmi úspěšné. Za dobu od vzniku NHL se stalo pouze jednou, a to v roce 1925, že tým z NHL nevyhrál Stanley Cup a vyhrál ho tým z konkurenčních lig. Od roku 1926 již pak po zániku konkurečních lig patřil Stanley Cup pouze NHL. Následně započal proces rozšiřování: Boston Bruins (první tým z USA, který hrál NHL) a Montreal Maroons vstoupili do ligy v sezóně 1924-25; New York Americans a Pittsburgh Pirates se přidali o sezónu později. V sezóně 1926-27 vstoupily další týmy - New York Rangers, Chicago Black Hawks, a Detroit Cougars (nynější Detroit Red Wings). NHL tak měla 10 účastníků. Světová hospodářská krize spolu s následnou 2. světovou válkou zapříčinila, že z ligy musely v průběhu času odejít 4 týmy, a to zejména z finančních důvodů. Od roku 1942 tak ligu hrála šestice týmů (Montreal Canadiens, Toronto Maple Leafs, Detroit Red Wings, Chicago Black Hawks, Boston Bruins a New York Rangers) zvaná jako Original Six. Po dobu čtvrt století se poté osazenstvo ligy neměnilo. 18. ledna 1958 byl zaznamenán důležitý milník v historii ligy. Willie O'Ree se stal prvním hráčem černé pleti, který si zahrál NHL.
V polovině 60. let 20. století vznikla NHL konkurence v podobě Western Hockey League, která se plánovala prohlásit za hlavní ligu a každoročně vyzývat NHL v bojích o Stanley Cup. NHL se tuto hrozbu snažila odvrátit rozšířením o šestici týmů v sezóně 1967-68. Novými týmy se staly: Los Angeles Kings, Oakland Seals (později zrušen), Pittsburgh Penguins, Philadelphia Flyers, Minnesota North Stars (v roce 1993 přestěhován do Dallasu, přejmenován na Dallas Stars) a St. Louis Blues. O tři roky později se do ligy připojily týmy Vancouver Canucks a Buffalo Sabres. V roce 1972 byla založena World Hockey Association (WHA), která byla pro NHL vážným konkurentem. NHL se tak rozhodla pospíšit si s dalším rozšířením o celky New York Islanders a Atlanta Flames (od roku 1980 Calgary Flames), aby zabránila WHA, aby se zmocnila nových stadionů v těchto městech. O dva roky později byly přidány týmy Kansas City Scouts (od roku 1976 Colorado Rockies a od roku 1982 New Jersey Devils) a Washington Capitals. Obě ligy bojovaly o hráče a fanoušky až do zániku WHA po sezóně 1978-79. Čtyři týmy ze šesti členů WHA se přidaly do NHL: Hartford Whalers (od roku 1997 Carolina Hurricanes), Québec Nordiques (od roku 1995 Colorado Avalanche), Edmonton Oilers, a Winnipeg Jets (od roku 1996 Phoenix Coyotes).
Po rozšíření v roce 1974 byla NHL rozdělena do dvou konferencí (konference Clarence Campbella - západ a konference Prince z Walesu - východ). Obě konference měly dvě divize. Divize v Campbellově konferenci se jmenovaly divize Lestera Patricka a divize Conna Smytha; divize v konferenci Prince z Walesu se jmenovaly divize Jacka Adamse a divize Jamese Norrise (Norrisova a Patrickova divize byla vzájemně přehozena v sezóně 1981-82). To se změnilo v roce 1993, kdy změnily názvy divizí a konferencí podle geografických názvů. Od sezóny 1998-99 má každá konference tři divize. Po stabilním období v 80. letech 20. století byla NHL rozšířena o 9 týmů během 10 let. Tým San Jose Sharks se přidal v roce 1991, o sezónu později Ottawa Senators a Tampa Bay Lightning, v roce 1993 Anaheim Ducks a Florida Panthers, roku 1998 Nashville Predators, v roce 1999 Atlanta Thrashers a celky Minnesota Wild a Columbus Blue Jackets v roce 2000.
Každý zápas NHL trvá 60 minut. Utkání je rozděleno do tří dvacetiminutových třetin. Po každé třetině je sedmnáctiminutová přestávka (na rozdíl od evropských soutěží se počítá od okamžiku, kdy poslední hráč opustí hřiště - nikoliv od skončení třetiny). Po 60 minutách hracího času se stává vítězem ten tým, který vstřelil více branek než soupeř. Pokud je stav nerozhodný, následuje prodloužení. Během základní části trvá prodloužení pět minut. Oba týmy mají v prodloužení na hřišti 4 hráče v poli. Tým, který vstřelí jako první branku, se stává vítězem. Do sezony 2005-06 platilo pravidlo, že pokud se nerozhodne ani v prodloužení, utkání končí remízou. Od sezony 2005-06 bylo toto pravidlo zrušeno. Pro případ, že je zápas nerozhodný i po prodloužení, byly zavedeny samostatné nájezdy (série po třech na každé straně, případně následuje série po jednom nájezdu až do rozhodnutí). Avšak v play-off jsou pravidla odlišná. V případě nerozhodného stavu po 60 minutách se hraje prodloužení (20 minut, následuje řádná přestávka), dokud nepadne branka. Tým, který jako první vstřelí gól, se stává vítězem. Zápas tak může teoreticky pokračovat do nekonečna. Dva zápasy v historii NHL dokonce skončily až v 6. prodloužení.
V roce 1917, kdy NHL vznikla, se jí účastnily čtyři týmy. Díky mnoha rozšířením došlo ke zvýšení počtu týmů na 30 (24 z USA a 6 z Kanady). Nejúspěšnějším klubem historie je Montreal Canadiens, který získal Stanley Cup 24krát. Dalším úspěšným celkem je Toronto Maple Leafs, jenž se ze zisku Stanley Cupu radoval 13krát (naposledy v roce 1967). A třetím nejúspěšnějším celkem je Detroit Red Wings. Každý celek má svoje farmy v nižších amerických ligách - American Hockey League a East Coast Hockey League. NHL se dělí na dvě konference, a to východní a západní. Každá z nich se ještě dále dělí na tři divize. V každé divizi je pět týmů. Současný herní systém byl zaveden v sezoně 1998-99. Poslední změny nastaly v sezoně 2000-01, kdy byly do ligy přidány nově celky Minnesota Wild a Columbus Blue Jackets.
Základní část NHL začíná první středu v říjnu a končí v polovině dubna. Poté následuje play-off, jenž se hraje od dubna nejpozději do poloviny června. Play off je vyřazovací část, ve které hrají týmy na čtyři vítězné zápasy. Vítěz finále je vyhlášen vítězem Stanley Cupu. V základní části hraje každý tým 82 zápasů, a to 41 zápasů doma a 41 venku. V současnosti hraje každý tým 24 zápasů proti soupeřům z jejich divize (6 zápasů proti každému soupeři ve své divizi), 40 zápasů proti týmům ze své konfernce (4 zápasy proti každému týmu z ostatních dvou divizí ve své konferenci). Každý tým také sehraje alespoň jeden zápas s každým z týmů z opačné konference (1 zápas proti 12 týmům z opačné konference a se zbylými 3 týmy sehraje 2 zápasy). Takovýto rozpis sezony je platný od sezony 2008-09. Před touto sezonou spolu některé týmy nesehráli ani jeden vzájemný zápas (Tento stav platil pouze 3 sezóny v rámci šetření za daleké výjezdy), proti čemuž protestovali jak fanoušci, tak i někteří majitelé.
Každý tým, který se po konci základní části umístí na prvním místě ve své divizi, je prohlášen za vítěze divize. Tým s nejvyšším počtem bodů po základní části z obou konferencí obdrží Presidents' Trophy. Vítězové tří divizí dané konference spolu s pěticí celků, které získaly v dané konferenci nejvíce bodů, postupují do play-off. V každé konferenci hraje play off 8 týmů. Vítězové divizí jsou do play off nasazeni na prvních třech místech (i když nějaký nevítěz divize měl více bodů než vítěz divize, tak je výše nasazen vítěz divize) a zbylé týmy jsou nasazeny jako týmy na čtvrtém až osmém místě. Play off se hraje jako vyřazovací turnaj, který se hraje na čtyři vítězná utkání. Obě konference mají nezávislá play off, týmy z opačných konferencí se tak mohou potkat až ve finále Stanley Cupu. Ve čtvrtfinále konferencí hraje tým nasazený jako první s osmým ze stejné konference, druhý se sedmým, třetí s šestým a čtvrtý s pátým. Toto nasazení týmům zůstává až do finále konference. V dalších fázích hraje nejlepší postupující s nejhorším postupujícím, atd. Dva vítězové play off konferencí se utkají ve finále, jehož vítěz obdrží Stanley Cup. Výše nasazený tým má výhodu domácího prostředí - čtyři z případných sedmi utkání série jsou hrány na jeho hřišti (první, druhé, případné páté a sedmé).
Nejmladší z klubových trofejí NHL je President's Trophy, jejímž vítězem se od roku 1986 stává vždy nejlepší klub základní části. Proto je také výčet dosavadních vítězů ze všech kolektivních trofejí nejkratší.
Řád Bílého lva je v současné době nejvyšším státním vyznamenáním České republiky. Řád Bílého lva byl původně udělován osobám, které se zvlášť vynikajícím způsobem zasloužily o Československo, a to od roku 1922. V současné podobě, jejímž výtvarným autorem je Michal Vitanovský, je udělován v České republice od roku 1994.
Je rozdělen na občanskou a vojenskou skupinu. Občanská varianta má zkřížené palmové ratolesti a vojenská zkřížené meče. Dále se dělí do pěti tříd. První dvě doplňuje osmicípá stříbrná paprsková hvězdice. Má tvar červené pěticípé hvězdy se stříbrným dvouocasým lvem uprostřed. Na zadní straně vyznamenání je státní znak České republiky a heslo „Pravda vítězí“. S řádovým řetězem je vyznamenání předáváno pouze hlavám států. Zatímco pravidla českého pravopisu označují řád s malým počátečním písmenem, zákonné vymezení řádu vždy hovořilo o řádu (popř. Řádu) Bílého lva.
Zákonem z 10. dubna 1920 č. 243/1920 Sb. byla zmocněna vláda, aby vytvořila řád udělovaný cizím státních příslušníků za zásluhy o československý stát. Tento zákon měnil původní zákon o zrušení šlechtictví a udělování řádů a titulů. Zřízen byl vládou ČSR se souhlasem prezidenta republiky. Podle zákona měl tento řád předávat pouze prezident, který za tímto účelem mohl pověřit také premiéra nebo vrchního velitele vojska. Část odpovědnost za vytvoření insignií řádu nesla Kancelář prezidenta republiky a část Ministerstvo zahraničních věcí a školství. 3. prosince 1920 bylo usneseno oběma ministerstvy, že se nový řád bude jmenovat „řád Československého lva“, ovšem později byl československý lev změněn na Bílého lva. Na návrh řádových odznaků byla vypsána 22. dubna 1921 veřejná soutěž. Soutěž zahrnovala všech pět tříd, způsob dekorace i motiv řádového odznaku. Tato soutěž neuspěla, proto byla vyhlášena druhá, ve které vybrala 12. září 1922 umělecká porota návrh rytce Rudolfa Karneta. Později, v březnu 1922, speciální referát přičlenění ke Kanceláři prezidenta republiky prosadil ještě vznik medaili související s řádem ve dvou stupních, zlatou a stříbrnou. Inspirací pro Řád Bílého lva byl Český šlechtický kříž z r. 1814.
1921/1961 - Konečně 7. prosince 1922 byl ustanoven vlastní řád zákonem č. 362/1922 Sb., když byly schváleny řádové stanovy, které vypracovala Kancelář prezidenta republiky. Řád byl rozšířen vládním nařízením 13. listopadu 1924 č. 261 Sb., které přidalo k ostatním řádovým dekoracím ještě řádový řetěz. Ten měl být udělován rovnou s ostatními dekoracemi řádu I. třídy nebo později zvlášť. Tento řetěz měl být udělován hlavám států, ale i běžným občanům pokud jejich zásluhy byly mimořádně pozoruhodné. Zákon zároveň neumožňoval československým státním příslušníkům přijímat zahraniční řády, ale zároveň nestanovil žádné sankce za tento přestupek, takže porušování nebylo nijak neobvyklé. Zhotovením všech odznaků i řetězu byl pověřen sám Rudolf Karnet a firma Karnet-Kyselý. Řádovým odznakem byla pěticípá hvězda, jejíž paprsky byly rozeklány do tří hrotů, jednotlivé paprsky byly granátově smaltované se zlatými kraji a mezi nimi se nacházely lipové lístky. Uprostřed hvězdice byl připevněn stříbrný lev malého státního znaku. Na zadní straně je ve středu granátově smaltovaný kruh s monogramem ČSR a kolem něho opsáno Pravda vítězí. Paprsky této strany byly rovněž granátově smaltované a nesly štíty s bývalými znaky Československa, moravským, slezským, slovenským a podkarpatoruským. Hvězdice byla zavěšena na palmovém věnci, přes jehož střed jsou zkříženy buď dva meče u řádu za vojenské zásluhy nebo dvě palmové ratolesti u řádu za občanské zásluhy. Stříbrná osmihranná hvězda měla ve středu granátově smaltovaný kruh, kde je stříbrně smaltovaný lev kolem něhož je nápis Pravda vítězí, přičemž na reverzu je celostříbrná s monogramem ČSR. Medaile mají na přední straně opět lva z malého státního znaku a řádové heslo, na straně zadní je ve středu monogram ČSR a na obrubě nápis Uděleno v uznání zásluh. Řetěz byl tvořen z dvaceti článků spojených vždy dvěma řetízky. Uprostřed je článek závěsný s monogramem ČSR a okolo něho se střídají menší články, které tvoří malý státní znak nebo iniciály ČSR. V roce 1945 byla také zřízena vojenská obdoba řádu, Československý vojenský řád Bílého lva Za vítězství. Tento řád byl potvrzen v roce 1946 a změněn v roce 1948. Byla udělována hvězda I. a II. třídy, řádový kříž a zlatá a stříbrná medaile.
1961/1990 - K obnovení řádu došlo po změně oficiálního názvu na ČSSR podle vládního nařízení č. 10/1961 Sb. U tohoto řádu nebyla obnovena IV. ani pátá třída, podobně jako stříbrná a zlatá medaile. Monogram ČSR se změnil na ČSSR a zmizely znaky zemí Československa z cípů hvězdy. Změnil se také znak na hrudi lva, dle nového malého státního znaku. Řádový řetěz byl stále rezervován hlavám státu. Udělování vyznamenání bylo ještě později ošetřeno zákonem č. 62/1962.
1990/1992 - Poté co vzniklo ČSFR bylo znovu obnoveno zákonem č. 404/1990 Sb. pět tříd, ale již ne medaile, což zůstalo dodnes. Lev je korunovaný, stříbrný a dvouocasý. Monogram na řetězu ČSSR nahradil ČSFR a na rubu hvězdy se objevil znak ČSFR a opis Veritas vincit (Pravda vítězí) dole oddělený modrým lipovým listem.
OD 1994 - Po rozpadu ČSFR byl Řád Bílého lva obnoven zákonem o státních vyznamenáních ČR č. 157/1994 Sb., jako nejvyšší státní vyznamenání České republiky. Změny se dočkal rub řádového odznaku, kde se nově objevil velký znak ČR. Také latinský opis byl znovu nahrazen českým „Pravda vítězí“. Řádový řetěz je opět tvořen dvaceti články, ale středový závěsný článek na klenot tvoří bíle smaltovaný monogram ČR. Další články tvoří stříbrní lvi s opisem Pravda vítězí.
Při slavnostních příležitostech se řádové insignie nosí „in natura“, a to jen insignie nejvyšší propůjčené třídy. Při jiných příležitostech se nosí odpovídající rozeta na klopě, na služebním a vycházkovém stejnokroji se insignie nahrazují stužkami. - ČLÁNEK 7, PŘÍLOHA ZÁKONA Č.157/1994 SB.
