LUCky.luKA

2. pěší divize je pěší divize Americké Armády, nyní působící v Jižní Koreji. Jejím úkolem je zadržet případný útok ze strany Severní Koreje, dokud nedorazí další americké jednotky. Divize má cca 15 tisíc mužů, přičemž zhruba tisíc z nich jsou korejští vojáci, přidělení k divizi v rámci projektu KATUSA (Korean Augmentation To the United States Army - Korejské rozšíření Armády Spojených států). Velká část divize je rozmístěna v Iráku.

2nd Infantry Division -

STRUKTURA - Jedna těžká brigáda a jedna vzdušná brigáda v Camp Hovey a Camp Casey v Jižní Korei, a tři Stryker brigády ve Fort Lewis, Washington.

VELITELSTVÍ - Camp Red Cloud, Jižní Korea

HISTORIE - 1.světová válka - Druhá pěší divize byla založena 21. září 1917. Zformována byla ve Francii 26. října téhož roku. Účastnila se bitev o Belleauský les (červen 1918) a o Saint-Mihiel

2.světová válka - V roce 1943 byla divize odeslána do Severního Irska. V červnu roku 1944 se podílela na vylodění v Normandii. Osvobodila město Trévières a účastnila se bitvy o Brest (září 1944). V březnu roku 1945 dorazila k Rýnu, kde chránila remagenský most. 4. května stoupila na území bývalého Československa a o několik dní později osvobodila Plzeň. Počítalo se i s účastí této divize ve válce v Tichomoří, avšak kapitulace Japonska přišla dříve, než plánovaný přesun.

Od roku 2009 si hokejový klub HC Plzeň zvolil Indiána podobného symbolu 2. pěší divize do svého loga.

Korejská válka - V letech 1950–1954 se divize zúčastnila Korejské války. Za odražení komunistické ofenzívy v dubnu a květnu 1951 jí bylo uděleno ocenění Presidential Unit Citation.

Operace Paul Bunyan - Vzhledem ke vzrůstajícímu napětí na Korejském poloostrově se divize v roce 1965 do Jižní Koreje vrátila. 18. srpna 1976 došlo v demilitarizované zóně mezi Severní a Jižní Koreou k tzv. sekerovému incidentu (Axe Murder Incident). Jihokorejští a američtí vojáci, vyslaní prosekat větve topolu bránící pozorovatelně OSN ve výhledu, byli napadeni vojáky Severní Koreje. Dva Američané byli zabiti. V reakci na incident rozhodlo velení OSN provést operaci Paul Bunyan (pojmenovanou podle americké folklorní postavy dřevorubce) – do oblasti bylo vysláno několik set vojáků (včetně mužů z 2. pěší divize) a strom byl osekán až na kmen. Jednalo se o demonstraci síly americké a jihokorejské armády – operaci přihlíželo asi dvě stě severokorejských vojáků, avšak nijak nezasáhli.

Válka v Iráku - Někteří z mužů 2. pěší divize se v letech 2004–2005 účastnili rovněž války v Iráku, konkrétně v oblastech kolem Fallúdže a Ar-Ramádí.

Autor LUCky.luKA v 16:29 | Permalink | Komentáře

Petr Klíma: narozen 23. prosince 1964 v Chomutově

Petr Klíma naskočil do ligy jako sedmnáctiletý v dresu Litvínova, kde odehrál dvě sezóny, než byl odvelen na vojnu do jihlavské Dukly. Už v předchozím ročníku Klíma sice patřil k nejproduktivnějším hráčů "Chezy" ale teprve v Jihlavě se z něj stala opravdová hvězda. První útok jihlavské Dukly Rosol-Kameš-Klíma totiž začátkem 80. let strašil všechny ligové brankáře a dokázal se prosadit i na Kanadském poháru 1984. Právě tam Klímu poprvé kontaktovali zástupci Detroitu, který jej v roce 1983 draftoval. Přesto dobrého střelce nezískali, přestože už měli v kapse předběžnou smlouvu. Kvůli možnému obvinění z dezerce museli počkat, až ukončí základní vojenskou službu v Jihlavě. Navíc se Klíma chtěl ještě ukázat na mistrovství světa v Praze 1985.

Nominaci měl téměř jistou, jenže dva dny před zahájením šampionátu si v přípravném zápase zlomil dva prsty levé ruky a tím pro něj MS skončilo. Absolutní vztek pak prožíval jako svědek toho, jak si komunističtí funkcionáři rozebírají jeho výstroj včetně hokejek. Tehdy v něm definitivně uzrálo přesvědčení, že v takovýchto poměrech už dál žít nechce. V létě 1985 odjel s Litvínovem na soustředění do Norimberka, kde už na něj čekal trenér Detroitu Nick Polan s řidičem. Odjezdem za hranice pro něj začala nová etapa jeho života.  Vzpomínky na domov mu v následujících letech v NHL připomínala už jen číslice 85 na dresu podle roku dramatického odchodu. Hned v prvních letech u Red Wings se Klíma dokázal prosadit, tři roky po sobě vstřelil přes 30 branek a patřil v týmu k nejlepším. V sezóně 1987/88 nastřílel více branek jen Steve Yzerman. V dalším roce ale Klímu pronásledovala zranění, v listopadu 1988 si vymkl kotník, v prosinci natáhl třísla a v únoru 1989 jej sužovaly bolesti zad. Výsledkem byla pouze padesátka odehraných utkání a rozehrávání na farmě v Adirondacku.

Chystal se proto vrhnout nové síly do následujícího ročníku, jenže vše mu překazil trenér Jacques Demers, který si už dlouho stěžoval na jeho nedostatečné bránění. Demersovy navíc nahrávaly Klímovy výstřelky v podobě několika zničených aut a problémů s alkoholem, což se v místních novinách propíralo poměrně často. Vzájemné neshody se tak vyřešily v listopadu 1989, kdy byl Klíma vyměněn do Edmontonu. Klímovi se z Detroitu nechtělo ale nakonec mohl být náramně spokojený. Po několika letech se setkal v jedné kabině s Vladimírem Růžičkou a především byl součástí týmu, který v roce 1990 získal poslední Stanley Cup pro Edmonton. Naplno Klíma zazářil v sezóně 1990/91. Soupeřům nastřílel 40 branek a skončil druhý v kanadském bodování Oilers, o bod za Esou Tikkanenem.  Během úspěšného působení v Edmontonu si Klíma mohl znovu zahrát v reprezentačním dresu ale účast na Kanadském poháru 1991 nakonec odmítl. Přestože mohl být v Edmontonu spokojen (za čtyři roky nastřílel 118 branek a nasbíral přes 200 bodů), neustále se mu stýskalo po americkém způsobu života a usiloval o návrat do USA. Vcelku proto přivítal výměnu do slunné Tampy v červnu 1993. V průměrném celku se stal jakýmsi opatrovníkem mladého Romana Hamrlíka a společně s Brianem Bradleym také teměř jediným tahounem týmu.

Díky stávce NHL se Klíma v roce 1994 objevil také v Evropě. Nejprve hrál za německý Wolfsburg a v lednu 1995 se po deseti letech znovu ukázal také na českém ligovém ledě. Za Zlín však společně s Hamrlíkem nastoupil pouze jednou a musel se vrátit do právě zahájené NHL. V dresu Tampy se pak v prosinci 1995 stal teprve čtvrtým Evropanem, který vstřelil v NHL více jak 300 branek. I v Tampě ale měl rebel Klíma problémy s trenérem. Tentokrát byl však na vině spíše samotný Terry Crisp, který doslova nesnášel Evropany a Klímovi s Hamrlíkem stejně jako třeba Alexandru Šelivanovi z Ruska to dával řádně najevo.  Přesto právě v Tampě odehrál svoji poslední úspěšnou sezónu v NHL. V ročníku 1995/96 vstřelil 22 branek a s dvaapadesáti body byl třetím nejlepším bodovačem týmu. Následující sezóna 1996/97 se pro Klímu stala doslova putovní a on sám by ji nejraději ze své kariéry vymazal. V srpnu 1996 byl vyměněn do Los Angeles, kde odehrál pouhých osm utkání a ještě v říjnu byl poslán do Pittsburghu. Tam jej trenér Eddie Johnston postavil do formace se samotným Mariem Lemieux ale očekávaný efekt to nepřineslo a Klíma se stejně jako celý Pittsburgh dost trápil. V listopadu proto uskutečnil generální manažer "tučňáků" Craig Patrick několik trejdů a zařadil na soupisku šest nových hráčů. Místo proto museli uvolnit jiní, mezi nimi byl na farmu poslán i jednatřicetiletý Klíma.  Za Cleveland v IHL Klíma odehrál téměř dvacítku zápasů a začalo se mu dařit, jenže Pittsburgh už s jeho službami přestal počítat a nevyšel comeback do Tampy, kde se proti jeho návratu důrazně vyslovil trenér Crisp. Téměř odepsaného Klímu nakonec na konci února 1997 angažoval Edmonton, kde ještě nevymizely vzpomínky na jeho rozhodující branku z 56. minuty prodloužení v prvním zápase finále Stanley Cupu 1990. Znovu se od něj očekávaly především branky, jenže Klíma během šestnácti utkání skóroval pouze jednou a přestože se nesmírně snažil, po uzdravení některých hráčů s ním Edmonton neprodloužil smlouvu.

Rozhodl se proto vrátit do Evropy a vybral si německý Krefeld. Ani tam se ale nemohl dostat z krize a začátkem března 1998 s ním klub pro nedostatečnou výkonnost ukončil spolupráci. V létě stejného roku jednal o angažmá v Karlových Varech a Opavě ale nedohodl se na podmínkách. Když už se zdálo, že Klímova kariéra je neodvratně u konce, pozval jej do přípravného kempu Detroit. V tvrdé konkurenci ale neuspěl, odjel do Čech a trénoval v Kadani. Pak se na přání GM Detroitu Kena Hollanda rozehrával na farmě v Adirondacku a v lednu 1999 díky zranění několika hráčů dostal opět příležitost v rudém dresu "Red Wings". V newyorské Madison Square Garden se uvedl skvěle a hned vstřelil vítězný gól. Během následujících třinácti utkání se však už do statistik nezapsal a kariéra v NHL pro něj skončila velmi neslavně.

Tampa Bay Lightning -

Historie - Tampa Bay Lightning byli svého času první oficiální tým profesionálního sportu v Severní Americe, který měl majoritního vlastníka za hranicemi kontinentu. Fungování a výsledky mužstva byly totiž ostře sledovány nejen na západním pobřeží Floridy, ale i v Tokiu, v kanceláři Yoshio Nakamury, japonského obchodníka a prezidenta klubu. Ten hned prvního dne svěřil všechny záležitosti hokejového týmu do rukou Phila a Tonyho Espositových, bývalých hvězd NHL, kteří u týmu začali zastávat funkce generálního manažera (Phil) a provozního ředitele (Tony).  Bratři Espositové si na místo hlavního trenéra vybrali šikovného Terryho Crispa. Tvorba týmu začala výběrem hráčů prostřednictvím draftu. Volba Lightning číslo 1 v draftu 1992 padla na obránce Romana Hamrlíka, který se záhy stal pro mužstvo nepostradatelným, stejně tak jako o rok později vybraný útočník Chris Gratton. Tento robustní hráč přinesl do týmu sílu a schopnost střílet góly. Výborným obchodním tahem bylo získání brankáře Darrena Puppy z Floridy v přerozdělovacím draftu 1993.

Do hokejového kolotoče vstoupily Blesky společně s Ottawou Senators v ročníku 1992-93. Na začátku sezóny se Philu Espositovi podařilo přilákat pozornost médií tím, že angažoval do přípravného utkání brankářku kanadské reprezentace Manon Rheaume, která během jedné třetiny zaznamenala sedm úspěšných zásahů. Na dlouhou dobu to bylo ale to jediné, čím Esposito a jeho tým veřejnost zaujali. V průběhu prvních tří ročníků výkony týmu spíše kolísaly, ale i tak na jeho zápasy chodil rekordní počet diváků. Po první sezóně opustila Tampa arénu Expo Hall pro 10 400 sedících diváků a nastěhovala se do Thunder Domu, který měl největší počet míst k sezení (28 000) v celé NHL. Na střetnutí Lightning v této hale několikrát přišlo přes 23 000 diváků. Na utkání proti rivalské Floridě Panthers zavítalo dokonce 27 227 fanoušků, což je rekord NHL. Teprve v sezóně 1995-96 se ovšem Tampa osmým místem ve Východní konferenci kvalifikovala do play off. V bojích o Stanley Cup ale ztroskotala hned v prvním kole na Philadelphii Flyers, když prohrála 2:4 na zápasy. Klub se v té době opíral především o výkony útočníka Briana Bradleyho, který byl v týmu Tampy nejlepším střelcem ve všech prvních čtyřech sezónách. Přínosem pro útočnou hru mužstva byli rozhodně i Evropané Petr Klíma a Mikael Andersson.

Autor LUCky.luKA v 03:11 | Permalink | Komentáře

Karpatsko-dukelská operace byla útočná operace sovětských a československých vojsk na severovýchodním Slovensku na podzim roku 1944, která měla spojit povstalecké síly SNP se sovětskými armádami. Po potlačení povstání německými jednotkami a přechodu povstaleckých jednotek na partyzánský způsob boje ztratila svoje opodstatnění a byla ukončena.

Hlavní vojenský plán, se kterým počítalo vojenské ústředí a organizátoři Slovenského národního povstání předpokládal, že dvě východoslovenské divize, držící asi 100 km frontu mezi německými jednotkami v oblastech severovýchodního Slovenska, otevřou Karpatské průsmyky a povstalecká armáda soustředěná na středním Slovensku bude toto území ve spolupráci s partyzánskými oddíly bránit až do příchodu Sovětské armády. Tento plán byl schválen jak československou exilovou vládou v Londýně, tak i exilovým vedením KSČ v Moskvě. Prodiskutován byl i s velením sovětských vojsk. Povstání však vypuklo předčasně, když ani jedna ze stran nebyla na ozbrojený boj důsledně připravená. Rozkaz k zahájení povstání byl vydán 29. srpna 1944 večer. Tento rozkaz ale nebral v potaz, že 28. srpna slovenská vláda vydala souhlas se vstupem německých vojsk na své území. Vstup německých vojsk na Slovensko 29. srpna 1944 byl katalyzátorem nezvratných událostí, které se od něj rychle odvíjely. Pro Karpatsko-dukelskou operaci však bylo rozhodující to, že 31. srpna začala německá vojska odzbrojovat jednotky východoslovenské armády a tak narušila základní předpoklady úspěchu celého povstání. Začátkem září 1944 se levé křídlo vojsk 1. ukrajinského frontu, které tvořila 38. armáda generálplukovníka K. Moskalenka a pravé křídlo 4. ukrajinského frontu, který tvořila 1. gardová armáda generálplukovníka A. Grečka, nacházela v předhůří Karpat, zhruba severovýchodně od linie Krosno - Sanok. Tato vojska jen krátce předtím ukončila Lvovsko-sandoměřskou operaci. Po vypuknutí SNP na Slovensku v týle německých armád uložilo velení Sovětské armády 1. a 4. ukrajinskému frontu připravit a uskutečnit vojenskou operaci na pomoc tomuto povstání; překročit Karpaty, vstoupit na území bývalého Československa a spojit se s povstalci. Na přípravu tohoto vstupu dostala velení frontů pouhé 4 dny.

NĚMECKÁ OBRANA - Karpaty se vkliňovaly do území osvobozeného sovětskými armádami jako nejpevnější část německé obrany. Samotné sovětské velení nejdříve ani neplánovalo tyto hornaté oblasti pracně dobývat, ale spoléhalo se na to, že je Němci v obavách z obklíčení sami opustí, jakmile sovětské jednotky proniknou rovinami Polska a Maďarska dále na západ. Severovýchod Slovenska bránila německá operační skupina Heinrici, kterou tvořila 1. tanková armáda a 1. královská maďarská armáda. Obě dvě armády se nacházely v dobře vybudované obraně sahající až do hloubky 50 km. Obrana se soustředila hlavně na průchodná údolí potoků a říček a na horské průsmyky, které byly jedinými schůdnými místy pro sovětskou těžkou techniku.

SOVĚTSKÝ PLÁN - Až v období dokončování příprav vyšlo najevo, že žádnou pomoc od slovenských divizí, které držely průsmyky Rudá armáda nedostane. Naopak sama se musí pokusit pomoci povstalcům, kteří se nacházeli několik stovek kilometrů hluboko v německé obraně. Ta byla velice dobře zajištěná, navíc v terénu nevhodném pro rozsáhlou ofenzivní činnost a nasazení tanků. Sovětské velení odzbrojení dvou východoslovenských divizí a jejich faktické vyřazení z bojů vzalo do úvahy a výsledkem bylo zrušení vzdušného výsadku, který měl, společně s povstalci obsadit průsmyky. Samotná operace zrušena nebyla, což bývá vysvětlováno z politického hlediska jako gesto sovětské pomoci povstání. V nejdůležitějším směru hlavního úderu Krasno - Dukla - Prešov měla útočit sovětská 38. armáda generála K. S. Moskalenka, posílená 25. tankovým sborem, 1. gardovým jezdeckým sborem a Prvním československým armádním sborem v SSSR. Pomocnou ofenzivní činnost ve směru Sanok - Prešov mělo poskytnout pravé křídlo 1. gardové armády. V operačním plánu se dále předpokládalo, že první pásmo obrany v Karpatském předhůří překonají nejdříve vojska 38. armády a potom 25. tankový, 1. gardový jezdecký a 1. československý armádní sbor zabezpečí rychlým tempem vývoj operace tak, že v průběhu 4 až 5 dní útočící vojska dosáhnou pásmo Stará Ľubovňa - Prešov. 38. armádu při tom měla podporovat část 2. letecké armády a 1. gardová část 8. letecké armády. Útok dvou východoslovenských divizí do týlu německé obrany byl naplánovaný na 3. den.

BOJE - 8. září 1944 v 6.40 začala operace mohutnou raketovou, dělostřeleckou a minometnou přípravou. Z důvodu prozrazení začátku operace ale projektily dopadaly většinou do prázdného prostoru, neboť německé velení stáhlo jednotky do druhého obranného pásma. Po palebné přípravě v 8.40 vyrazila vojska 38. armády se značnou podporou letectva do útoku a úspěšně překonala první (vyklizené) pásmo německé obrany, přičemž však nebyla schopná dobýt Krosno za pochodu, ale byla ho nucena obejít. To se později ukázalo jako problém, neboť tím zůstaly zablokované komunikace nutné pro další postup sovětských jednotek. Maršál Ivan Koněv nařídil nasadit ráno 9. září druhý sled 38. armády: 1. gardový jezdecký sbor, 1. československý armádní sbor v SSSR a 25. tankový sbor (celkem 30 000 mužů), který se do výchozích postavení přesouval v noci. Následující postup těchto jednotek ale nebyl dostatečně rychlý, neboť byly nuceny se přesouvat lesními cestami z důvodu neprůchodnosti komunikací vedoucích přes dosud obsazené Krosno. Odpor německých jednotek zesílil. Tyto jednotky totiž začaly obsazovat dříve vybudovanou obrannou linii v hloubce 6 až 12 km. Německé velení v té době přesunulo do oblasti bojů 2 tankové a 2 pěší divize (o celkové síle asi 12 500 mužů), které stáhlo z jiných úseků fronty a hlavně z nasazení proti povstalcům. Na této linii se Němcům podařilo zadržet postup sovětských a československých jednotek. V té stejné době přešlo do útoku i pravé křídlo 1. gardové armády, které ale úpornou německou obranou také podstatně neproniklo. Na styku 38. a 1. gardové armády byli nasazení vojáci 2. československé paradesantnej brigády, kteří ve spolupráci se sovětskými tankovými jednotkami vybojovali urputné boje o obce Pułavy, Pielin, Dalany a Jędruskowce. Následně se 18. září na rozkaz velitele frontu se tito vojáci začali stahovat do týlu, kde se připravovali na odlet na Slovensko k povstalcům. V souvislosti s pomalým postupem útočících vojsk byly z frontových záloh vyčleněny na pomoc operaci 4. gardový a 31. tankový sbor, další menší jednotky a hlavně dělostřelectvo.

9. září v bojích v první linii u obcí Bóbrka, Wrocanka a Machnówka utrpěl těžké ztráty 1. čs. armádní sbor. Československé velení se totiž mylně domnívalo, že postupuje územím obsazeným Rudou armádou a 1. a 3. brigáda postoupila v nebojové sestavě přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva. Poté, co byli českoslovenští vojáci zasaženi dělostřeleckou a minometnou palbou, museli čelit výpadu německé pěchoty. Výsledkem byla ztráta 600 mužů a útěk některých méně zkušených vojáků. Disciplinovaný odpor kladli zejména veteráni 1. sv války a část dělostřelectva pálící napřímo. Po německém útoku zůstala 1. brigáda oslabena a 3. brigáda přestala prakticky existovat. Velitel 1. čs. armádního sboru gen. Jan Kratochvíl byl maršálem Koněvem odvolán a na jeho místo byl ustaven gen. Ludvík Svoboda. Výměna velitelů u jednotek, které přestaly útočit proběhla i u sovětských jednotek. Po zdlouhavých několikadenních bojích se sovětským a československým jednotkám podařilo vyvrátit i druhé pásmo německé obrany a obsadit město Dukla. 1. československý armádní sbor od 10. září 1944 vybojoval velmi těžké boje o kótu 534, dominantu německé obrany u města Dukla. Tyto boje vrcholily 20. září. Od 13. září začal mezerou v německé obraně postupovat do německého týlu 1. gardový jezdecký sbor. Jeho úlohou bylo postoupit ve směru na Zborov a Bardejov, odkud měl dále rozvíjet ofenzivní činnost směrem na Starou Ľubovňu. Německé velení ale proti pronikajícímu sboru nasadilo tankové jednotky, kterým se podařilo uzavřít vzniklý průlom a začaly jezdecký sbor obkličovat. Sovětským tankovým jednotkám se už nepodařilo postoupit za gardovým jezdeckým sborem, který se dostal na jihovýchod od Dukelského průsmyku. Jezdecký sbor proto dostal novou úlohu; obsadit komunikaci spojující průsmyk se Svidníkem a odříznout tak Němcům ústupovou cestu na jih. Ani to se mu však kvůli silné, stále se stupňující obraně nepřítele a pro nedostatek munice nepodařilo. Proto se začal probojovávat zpět k sovětským vojskům.

V druhé polovině září 1944 z útočících jednotek postoupila nejvíce 4. gardová armáda. Do útoku byly postupně nasazované i ostatní síly 4. ukrajinského frontu, které začaly východokarpatskou operaci, která měla za cíl osvobodit celou oblast Východních Karpat. 20. září 1944 1. gardová armáda překročila hlavní karpatský hřeben a vstoupila na československé území. Jednotky prvního sledu ze 3. horského střeleckého sboru 21. září 1944 osvobodily první slovenskou obec Kalinov, ale celkově se jim nepodařilo výrazně postoupit přes německé pozice. Koncem září probíhaly též těžké boje v prostoru 38. armády, kde se československé jednotky snažily probojovat ke státní hranici. Československý armádní sbor tu vybojoval těžkou ozbrojenou bitvu o Hyrowu horu, ale stále se nacházel severně od dukelské komunikace, u obce Zyndranowa a v okolí průsmyku. Část jednotek 67. střeleckého sboru 4. října 1944 pronikla německou linií jižně od Dukelského průsmyku a postoupila na československé území. Československý armádní sbor je při tom následoval, překročil Dukelský průsmyk a ještě ten stejný den po boji osvobodil Vyšný Komárnik. Německé jednotky se zachytily na dalším obranném pásmu 6 km jižně od průsmyku a opíraly svou obranu o vrchy Javira a Obšar. Další útoky na tuto linii obrany se jim podařilo odrážet. Velení 38. armády proto rozhodlo přenést úder jihovýchodně od průsmyku ve směru cesty Kapišová - Svidník. Odtud se jednotky 67. střeleckého sboru s podporou tanků pokusily prorazit k hlavní komunikaci směřující z Dukelského průsmyku. Právě zde se v údolí potoka Kapišovka se mezi obcemi Nižná Pisaná a Kapišová od 25. do 27. října 1944 odehrály nejtvrdší boje celé operace. Německá obrana se tu opírala o kopcovitý terén, který byl v té době důsledkem deště těžko schůdný. Obě strany v krvavých bojích vedených za nepříznivého podzimního počasí utrpěly těžké ztráty. Sovětským jednotkám se nepodařilo výrazněji postoupit. Právě v té době se německým vojskům podařilo potlačit povstaleckou armádu na středním Slovensku. Proto se velení 1. ukrajinského frontu rozhodlo Karpatsko-dukelskou operaci zastavit. Československé a sovětské jednotky přešly 28. října 1944 do dočasné obrany. Postup hornatým terénem Slovenska trval československým, rumunským a hlavně sovětským vojskům až do dubna 1945. Osvobozovací boje byly završené v rámci východokarpatské operace.

VÝSLEDEK - Karpatsko-dukelská operace jednoznačně neskončila úspěchem. Odehrávala se v krajně nepříznivých podmínkách, ale byla do značné míry plýtváním lidských a materiálních sil SSSR. Od začátku neměla velké vyhlídky na úspěch, ale byla spíše politickým gestem náklonnosti Sovětského svazu k Československu. Vázala navíc velký počet vojsk (20 divizí), které nemohlo německé velení nasadit proti povstalcům a tak byla největší vojenskou pomocí, kterou povstání poskytla. Útočné úsilí sovětských a československých vojsk bylo nesmírné, což je pozorovatelné na jejich částečném postupu neprůchodným a tvrdě bráněným horským terénem. Přitom zatlačily nepřítele do hloubky Východních Karpat a způsobily mu značné ztráty (podle sovětských údajů 52 000 mrtvých, raněných a nezvěstných a 26 000 zajatých německých vojáků), na technice a zbraních (800 děl a minometů, do 185 tanků). Ztráty Sovětů a Čechoslováků ale byly také těžké. Padlo 19 000 sovětských vojáků. Zároveň padlo 1 800 příslušníků 1. československého armádního sboru, 4 500 jich bylo raněno a sbor přišel o 90% velitelů. V pozdějším období se objevily spekulace o úmyslném nasazení 1. čs. armádního sboru sovětským velením do nejtěžších bojů se záměrem co nejvíce sbor oslabit. Ve skutečnosti se ale jednalo o běžný sovětský způsob používání vojenských jednotek tj. bez ohledu na lidské ztráty. Stejným způsobem byly používány i jednotky Rudé armády.

Arm. gen. Ludvík Svoboda (25. listopadu 1895 Hroznatín – 20. září 1979 Praha) byl československý prezident a generál, nositel titulů hrdina ČSSR a SSSR a řady dalších vojenských řádů a vyznamenání.

Narodil se 25. listopadu 1895 v Hroznatíně do rolnické rodiny Jana a Františky Svobodových. V roce 1915 dokončil Vyšší zemědělskou školu a chtěl pracovat jako agronom. Školu však dokončil v roce 1915, kdy již probíhala 1. světová válka.

Ludvík Svoboda nesouhlasil se zradou západních spojenců a kapitulací Československa. Zapojil se do odbojové organizace Obrana národa, vzápětí utekl do Polska k formující se československé vojenské jednotce. Zde se jeho oddíl dostal do zajetí Rudé armády, která se účastnila obsazování Polska. Po napadení SSSR nacistickým Německem spoluorganizoval vznik československého vojenského praporu v rámci Rudé armády. 1. Československý prapor v síle ~900 vojáků byl nasazen jako druhosledová jednotka při postupu Rudé armády na Charkov po vítězství u Stalingradu. Němci však zahájili mohutný protiútok s cílem znovu dobýt Charkov a prapor posílený protitankovými zbraněmi zaujal obranu u městečka Sokolova. Ludvík Svoboda byl ve své knize ke svému velení u Sokolova dosti kritický, uvědomoval si řadu chyb, přesto úkol splnil, podařilo se mu zabránit tomu, aby německé tanky překročily řeku. Protože se Němcům nepodařilo včas překročit řeku Mži, přeskupili útok a v následujícím čase Rudá armáda věnovala hodně úsilí, aby tento, vlastně jediný spojenec v boji, nepadl do zajetí. Ludvík Svoboda obdržel řád V. I. Lenina. Prapor byl se ztrátami přibližně 300 vojáků stažen z bojů a u Novochoperska se za pomoci Záložního pluku přeskupil na 1. československou samostatnou brigádu v počtu přibližně 3500 vojáků.

Ludvík Svoboda měl v té době již velké rozepře s představiteli exilové vlády, zastoupené plk. Heliodorem Píkou. Ludvík Svoboda nedbal nařízení vlády a organizoval novou vojenskou jednotku jako základ budoucí armády a pro okamžité nasazení do bojů. Zřejmě zjednodušeně lze říci, že si vzájemně podráželi nohy. Vláda odmítala povýšit do důstojnických hodností osvědčené a vycvičené vojáky, Ludvík Svoboda bojkotoval snahy vytvářet výcviková střediska kdesi na východě u Volhy, když fronta se posunovala na západ směrem k Československé hranici. Ludvík Svoboda chtěl, aby se československé vojsko podílelo na přibližování k hranicím Československa. Brigáda byla zařazena do sestavy Ukrajinského frontu, kde měla sehrát roli druhosledové jednotky při osvobozování Kyjeva. Ludvík Svoboda ovšem se zařazením nesouhlasil, proto byl vyzván, aby si zvolil zařazení v boji sám. Zvolil si k překvapení velitelů Rudé armády směr hlavního úderu a ve svém slavném proslovu slíbil splnění úkolu. Zařazení bylo nakonec potvrzeno, takže 1. Čs. brigáda byla 3. 11. 1943 na čele vojsk osvobozujících Kyjev. Další perličkou těchto bojů bylo rozhodnutí Ludvíka Svobody obnovit v noci ze 3. na 4. 11. 1943 útok na střed města poté, co se rozšířily zprávy o tom, že Němci masakrují obyvatelstvo Kyjeva. Tím vyvolal zmatek mezi Němci, kteří očekávali útok teprve ráno a zachránil mnoho obyvatel Kyjeva. Brigáda byla výslovně jmenována v rozkazu vrchního velitele a Ludvík Svoboda obdržel Suvorovův řád 2. stupně. Stalin o několik týdnů později na Teheránské konferenci prohlásil, že „Československá armáda osvobodila Kyjev“, což zřejmě mělo velký význam pro obnovu Československa. V dalším období byla brigáda posílena slovenskými vojáky, kteří na výzvu Ludvíka Svobody přešli do zajetí a Volyňskými Čechy. Změnila se na 1. Čs. armádní sbor, jehož velitelem byl jmenován důstojník generálního štábu generál Kratochvíl. Jednotka se měla věnovat osvobozování Československa.

Osvobozování Československa mělo začít začátkem září 1944 po společné operaci 1. Čs. armádního sboru (v sestavě 1. Ukrajinského frontu a za přímé účasti jejích jednotek) a dvou přeběhnuvších divizí Slovenského štátu umístěných na východě Slovenska. Slovenské divize měly zablokovat přístup Němcům k Dukelskému průsmyku a přes něj se 1. Československý armádní sbor a další jednotky 1. Ukrajinského frontu měly dostat na území Československé republiky. Karpatsko-dukelská operace byla ze strany SSSR operací, kterou podpořila úsilí Československa o osvobození, nebyla však přímým vojenským zájmem SSSR (vojenská logika velela obejít a obklíčit hornaté Slovensko).

Zřejmě trestuhodná váhavost velících důstojníků slovenských divizí a naopak energická rozhodnost na německé straně umožnila Němcům obě jednotky odzbrojit a zaujmout silnou obranu v Dukelském průsmyku. Generál Kratochvíl taktéž zřejmě zanedbal zásady vedení bojových operací, zvláště průzkum a spojení, takže bojové operace se zcela vymkly z rukou velitelů. Maršál Koněv na základě toho (ačkoliv k tomu neměl pravomoce, to bylo výsadou čs. londýnské vlády) zbavil již v první den operace generála Kratochvíla velení a pověřil jím Ludvíka Svobodu, do té doby velitele 1. brigády. Ludvík Svoboda zkonsolidoval bojové oddíly a zahájil velmi obtížný útok proti mezitím již dobře zajištěnému nepříteli. 6. října 1944 bylo za velkých ztrát dosaženo hranic Československa. Tento den byl později slaven jako den Československé lidové armády.

Ludvík Svoboda potom velel osvobozování Československa a postupoval Slovenskem od východu na západ. Stejně, jako u Dukly, nebo u Kyjeva, vynikal statečností a nacházel se vždy na čele vojsk. Literatura dokonce zmiňuje, že se jemu osobně v rámci průzkumu 'podařilo' proniknout několik kilometrů do německého týlu, nebo že i sovětští velitelé, včetně maršálů G. K. Žukova a I. S. Koněva si jej velice vážili.

Autor LUCky.luKA v 03:57 | Permalink | Komentáře

Miroslav Dvořák: narozen se 11. října 1951 v Hluboké

Miroslav Dvořák patřil ve své době k uznávaným pojmům v celé Evropě. První část dlouhé hokejové kariéry zasvětil svému rodiště jižním Čechám. V dresu Českých Budějovic si vydobyl respekt a zanedlouho už klepal na reprezentační dveře. Pootevřel mu je tehdejší trenér československého výběru Karel Gut, který jej společně se spoluhráčem Milanem Chalupou napevno zabudoval do základní sestavy. V mužstvu se sešel s takovými esy, jako byl Holeček, Kaberle, Nový či Hlinka. Velkých jmen se ale nezalekl a díky své obětavosti se rázem stal nepostradatelným článkem.  V nejlepších létech, když mu bylo kolem pětadvaceti, vybojoval dva tituly mistra světa, zlato přivezl nejprve z polských Katovic (1976) a o rok později i z rakouské Vídně. Podobný kousek, tedy obhajoba prvního místa, se podařila až samostatné české reprezentaci o více než dvacet let později. O jeho výkonech se už povídalo po celé severní Americe, jenže co to bylo Dvořákovi platné, když usurpátorský režim komunistické strany umožňoval odchod až po dovršení třiceti let.

Musel si tak odkroutit ještě další pět sezón v československé první lize, v letech 1981 a 1982 byl dokonce vyhlášen nejlepším zadákem celé soutěže. Až v létě 1982 mu bylo dopřáno okusit slovutnou NHL a Dvořák, draftován téhož roku Philadelphií Flyers ve třetím kole jako celkově 46., vyrazil za moře. Sečteno podtrženo, měl za sebou necelých sedm stovek utkání v lize a reprezentaci, v nichž jakožto defenzivní bek nasázel velmi pěkných třiaosmdesát gólů.  Nový život načal Miroslav Dvořák sebejistě. Pln zkušeností vlétl do NHL jako suverén a téměř přes noc se stal základním stavebním kamenem sestavy Flyers. Všechny okolo udivoval nekompromisní hrou do těla, kterou by od “nějakého Evropana” nikdo nečekal. Hrál ovšem čistě, jeho obranné bodyčky byly jako vystřižené z hokejového slabikáře – celkem byl v 211 zápasech, k nimž v NHL nastoupil, potrestán jen 51 minutami, což byl v tehdejším “mužstvu zabijáků” téměř zázrak.

Ale vraťme se k jeho prvnímu roku v USA. Díky přízni Mikea Keenana, železného trenéra Flyers, dostal šanci v osmdesáti zápasech, ve kterých dal parádní základ svému bodovému kontu v NHL – získal 37 bodů za 4 branky a 33 asistencí. Statistiky v play-off příliš ozdobit nemohl, poněvadž se jeho mužstvo poroučelo již v prvním kole a Dvořák tak ukořistil jednu jedinou přihrávku. Následující ročník byl pronásledován zdravotními problémy, přesto stihl šestašedesát zápasů a opět skvělých jednatřicet bodů. Vyřazovací fáze ovšem byla opět bídná a Stanley Cup v nedohlednu. V sezóně 1984-85, Dvořákově poslední v kanadsko-americké lize, se mnohé změnilo. Philadelphia posílila a pro věrného služebníka tak zbývalo čím dál méně místa. V sestavě začali dostávat příležitost mladší hráči s perspektivou, jíž se Dvořák příliš ohánět nemohl – bylo mu přece jen už třiatřicet. V základní části vyjel k zápasu jen sedmačtyřicetkrát, avšak v play-off dostala jako obvykle zkušenost a rutina zelenou. Dvořák se tedy podílel na spanilé jízdě Letců Stanley Cupem, která skončila až v samotném finále.  Tam Philadelphia, stále vedená Mikem Keenanem, nestačila na stroj jménem Edmonton Oilers, jemuž podlehla 1:4 na zápasy. Smutek z porážky však rychle vyprchal a Dvořákovi zůstala na NHL krásná vzpomínka. Nechaje za sebou dobrý dojem, kterým částečně napravil špatnou pověst českých obránců v NHL, odcestoval Miroslav Dvořák zpět na starý kontinent.

HC Mountfield a.s. - historie - První záznamy o hokeji v jihočeské metropoli nalézáme v kronice klubu SK České Budějovice z roku 1911 - základ prvního druzstva tvořili sextáni gymnázia Feigl, Lorenc, Pilman, Schrabal, Selinka, Šesták, Švarc, Tůma a Vrkoč. V roce 1912 přišel do Českých Budějovic náruživý sportovec a neméně zdatný organizátor Dr. Zdeněk Černý. Na podzim téhož roku kolem sebe seskupil výše jmenované nadšence, k nimž postupně přibyli další. Předsedou, náčelníkem, kapitánem, a trenérem klubu v jedné osobě byl Dr. Černý, který se naučil hokeji v SK Horymír Příbram a zdokonalil se na studiích v Praze. K prvnímu zápasu v bandy na ledě došlo v jihočeské metropoli v neděli 12. ledna 1913, kdy se na kluzišti ČLTC mezi sebou utkala I. a II. mužstva Hockeyového kroužku. V zápase hraném na 2 x 30 minut mužstvo zvítězilo 13:1. Platících diváků bylo kolem stovky, ovšem dalších 700 přihlíželo za drátěným oplocením. Za týden si českobudějovičtí dojeli do Strakonic ke zkušenému soupeři, který měl ve hře již pětiletý náskok, pro porážku 1:10, ale v odvetě 2. února na kluzišti mezi mosty na Malši domácí podlehli po boji čestně 4:7. Na hokej přišla už téměř tisícovka diváků!

Rozmach českobudějovického hokeje přibrzdila I. světová válka, které odvedli hrůznou daň i průkopníci hokeje na soutoku Malše s Vltavou - Áda Schrabal, Karel Selinka, Jan Vrkoč a Leo Feigl. Bandy hokej nalezl místo postupně v AFK České Budějovice, po válce pak ve Slavoji České Budějovice (působil na "Palačáku" a neměl nic společného s názvem po roce 1950), DSK České Budějovice, SK České Budějovice, YMCA Č. Budějovice a konečně ve Viktorii Č. Budějovice. Dne 21. prosince 1921 sehrál SK České Budějovice ve Strakonicích první utkání v hokeji kanadském, o týden později se hrálo historické první utkání v kanadském hokeji v Českých Budějovicích a SK Č. B. porazil SK Písek 2:1. První sestava týmu vypadala takto: Straka - Vácha, Staněk - Kalina, Meinert, E. Schrabal - Raška, Winkler, Neumann. Bandy postupně zmíralo, v sezóně 1925/26 měla "kanada" jasně převahu a příští ročník byl jiz definitivně ve znamení hokeje s pukem. Viktorie Č. B. se 10. ledna 1928 sloučila se Slovanem Č. B. a vznikl AC Stadion České Budějovice, který se stal v roce 1930 mistrem českého venkova, v sezóně 1936/37 hrál v prvním ročníku celostátní ligy a položil základy slavné tradici. Vychoval reprezentanty Čeňka Píchu, Františka Mizeru, Jiřího Macelise a existoval až do oslav dvacetiletého jubilea 15. února 1948. Po nástupu komunistů k moci docházelo k neustálým reorganizacím a v rámci přejmenovávací mánie se slavný AC Stadion České Budějovice rychle měnil na Sokol Stadion Č. B. (1948/49), ZSJ Obchodní domy Č. B. (1949/50), SKP Č. B. (1950/51), až k ustálenému Slavoji České Budějovice. Ten existoval od sezóny 1951/52 az do 4. října 1965, kdy v době kritické ekonomické situace klubu převzal hokej pod svá křídla národní podnik Motor a pomohl mu k návratu mezi elitu.

Jestliže éra Slavoje Č. B. byla spjata se jmény Hajšman, Španinger, Vodička, Bílek, období Motoru Č. B. dalo našemu hokeji Maříka, Prazáka, Miroslava Dvořáka, Pouzara, Korbelu, Norberta Krále, Lálu, Caldra a další špičkové hráče. Poslední změna názvu se datuje 21. prosince 1992, kdy klub, hrdě se hlásící k tradici AC Stadionu, Slavoje a Motoru, byl přejmenován na HC České Budějovice. Z jeho současných hokejových hvězd působí v kanadsko - americké NHL Jaroslav Modrý, Radek Dvořák, Stanislav Neckář, Roman Turek, Václav Prospal, Peter Bartoš a Zdeněk Kutlák.  K největším úspěchům českobudějo-vického hokeje patří zisk mistrovského titulu SKP Č. B. v ligovém ročníku 1950/51, druhé místo Motoru Č. B. v ročníku 1980/81, kdy Jihočeši skončili druzí jen dva body za Vítkovicemi a nebýt toho, ze experimentálně neplatily nerozhodné výsledky, stali se mistry, a konečně třetí příčka HC České Budějovice v ročníku 1994/95. Nejvýznamnější trenéři v historii českobudějovického hokeje: Václav Piloušek, Zlatko Červený, Slavomír Bartoň, Luděk Bukač, Karel Prazák, Vladimír Caldr.

Názvy klubu:   1928 - AC Stadion (sloučení SK Viktorie a SK Slovan), 1948 - Sokol Stadion, 1949 - ZSJ Obchodní domy Stadión, 1950 - SKP (Sdružené komunální podniky),  1952 - Slavoj, 1965 - Motor, 1993 - HC České Budějovice, 2006 - HC MOUNTFIELD, a.s.

Nejlepší ligová umístění:

• Československo: mistr ligy 1951
• ČR: 3. místo (1994/95, 2007/08)

Mistrovský kádr 1950/51:

Kroupa, Kolouch - Charypar, S.Pícha, Lidral, Vacovský, V.Mizera - Č.Pícha, F.Mizera, Němec, Vávra, Bílek, Pešek, Oberleitner, Kalista. Trenér Václav Piloušek.

Vítězové kanadského bodování:

• Jiří Lála (1987/88)

Zlatá hokejka:

• Roman Turek (1994)

Galerie slavných:   Jiří Macelis, Antonín Španinger, Miroslav Dvořák, Jaroslav Pouzar, Karel Pražák - také trenér, Jiří Lála, Vladimír Caldr (i trenér), Roman Horák, Radek Bělohlav, Roman Turek, Radek Dvořák, Radek Ťoupal, Luděk Bukač (trenér)

Autor LUCky.luKA v 03:06 | Permalink | Komentáře

Vladimír Růžička: narozen 6. června 1963 v Mostě

Velké hráče dělají velké výkony, ale také nezapomenutelné okamžiky. Vladimír Růžička jich v bohaté kariéře zaznamenal hned několik. Branka kolem zakopnuvšího Myškina ve vítězném zápase proti SSSR na MS 1985, vyrovnávací gól ve čtvrtfinálové bitvě s USA na Olympiádě v Naganu, památná trefa v prodloužení vyřazovacích bojů o Stanley Cup 1991 za Boston, nebo vůbec první ligová branka v dresu Litvínova.

Když naskočí šestnáctiletý klučina mezi o generaci starší borce a hned během prvního střídání prostřelí reprezentačního gólmana (Králíka), tak to prostě není jen tak ledajaký premiérový gól. Tenhle si historie pamatuje. Navíc to byl výstavní kousek. Dorážka vlastní střely, ovšem pěkně do růžku, pod víko. Že v dalších osmi zápasech po sobě neskóroval, už ví málokdo, ovšem branka po deseti sekundách přítomnosti v první lize mu po právu zajistila nesmrtelnost a načala pořádně dlouhý střelecký účet jednoho z největších kanonýrů naší hokejové historie.   Od dalších sezón počal Růžička rozesmutňovat soupeřovy brankáře zcela pravidelně a ve velmi hojné míře. Beze zbytku tak naplnil očekávání, která do něj byla vkládána. Od mládí patřil k nepřehlédnutelným talentům, kterých právě v Litvínově vychovali pěknou řádku. V žákovských letech sehrál například se svým týmem čtrnáct turnajů v řadě bez jediné porážky. “Bruslil nehezky a pomalu, ale ručičky měl ze zlata. Kluci kolem něj lítali, on udělal pár kliček a všechny oblafnul.” vzpomíná Vladimírův otec. Své bruslení časem pochopitelně zlepšil, co však zlepšovat nemusel byla zmiňovaná technická vyspělost, díky níž výrazně vynikal nad ostatní. Růžička nikdy nebyl nijak kompletní hokejista, pohyboval se zpravidla od červené čáry dál směrem k protivníkově brance, viz jeho vlastní věty: “Dávám dost gólů, nepotřebuju jezdit dozadu…” Ovšem v útočném pásmu byl jako ryba ve vodě. Dokonalá koncovka doplňovaná skvělou přihrávkou patřila k jeho největším přednostem.   Jak už bylo řečeno do první ligy naskočil velmi záhy, v šestnácti letech. Ochutnal ji v několika zápasech. Od následující sezóny 1980-81 už patřil k oporám týmu s jitým místem v sestavě. Branky střílel jak na běžícím pásu. V letech 1984-89 byl s výjimkou roku 1987 pětkrát nejlepším střelcem naší ligy. K tomu čtyřikrát (1984, 1986, 1989, 1996) vyhrál kanadské bodování. V první lize sehrál za Litvínov v řadě osm sezón (1979-1987). Následovaly dva roky branné povinnosti, strávené v Dukle Trenčín, kde podle vlastních slov hrál asi nejlepší hokej své kariéry. Se Slováky Kolníkem a Cígerem vytvořili útočnou vozbu, která neměla v lize konkurenci. Nakonec Růžičkovi statistiky z oněch dvou let jsou dostatečně výmluvné. V devětaosmdesáti zápasech čtyřiaosmdesát branek, k tomu bez jednoho sto padesát bodů! Poté se vrátil na necelý rok do Krušnohoří, odkud vedli jeho kroky do NHL. Pochopitelně si Růžička odehrál své také v národním týmu.

Přes juniorské reprezentační výběry se rovněž velmi brzo (v roce 1982) dostal do Bukačova dospělého “Áčka”. Od té doby patřil k jejím oporám až do zmiňovaného odchodu za moře v roce 1990. Největšího úspěchu se dočkal na MS v Praze 1985, kdy jsme po osmi letech vyhráli titul o nějž se sám výrazně zasloužil. Spolu s Jiřím Lálou byl s osmi zásahy nejlepším střelcem týmu, za zmínku pak stojí zejména slavný gól proti Rusku (2:1) a hattrick do sítě mladého Vanbiesbroucka v zápase s USA (11:2). Ve federální reprezentaci odehrál celkem sto šestaosmdesát utkání, v nichž nastřílel úctyhodných sto sedm branek, zúčastnil se pěti MS, dvou ZOH (1984, 1988) a Kanadského poháru 1984.   V trochu pokročilejším věku - šestadvaceti letech stihl potom ochutnat rovněž slavnou NHL. Pád komunismu v roce 1989 nás otevřel světu, čehož pochopitelně využili i hokejisté. Vladimír Růžička se stal vůbec prvním porevolučním legálním “zběhem”. Svou zámořskou kariéru započal v Edmontonu, kde odehrál necelou jednu sezónu, následovaly tři roky v Bostonu a jeden v Ottawě. Za nejvydařenější lze asi považovat ročník 1991-92, kdy posbíral jednak nejvíc bodů – pětasedmdesát (39+36), jednak většinu klubových cen. Play-off ochutnal dvakrát. V letech 1991 a 1992 vypadli medvědi z Bostonu pokaždé až ve finále konference, pokaždé s pozdějším vítězem Pittsburghem Penguins.   Přesto se obávaný střelec a brilantní technik v NHL neprosadil, tak jako doma. Vedle obvyklých jazykových potíží, které u Růžičky platili víc než u koho jiného a malinko vyššího věku, to byl především obvyklý problém s přizpůsobivostí. Vláďa byl ať už z Litvínova, tak z reprezentace (hlavně z dob trenéra Wohla) zvyklý na roli šéfa, kterému se vše podřizovalo. Trenéři v NHL však zdaleka ne tak snadno a rádi tolerovali jeho útočné choutky. Navíc centr zde má mnohem více obranných povinností, než u nás. A jak Růžovi, který si ani v oslabení často neodpouštěl svojí číhanou na brejk, voněla defensivní práce, je všeobecně známo. K tomu připočtěme fakt, že za mořem se hraje daleko více do těla, užší kluziště, zkrátka mnohem méně času a prostoru pro tvořivé hráče, mezi něž Růžička bezpochyby patřil. Přes jistý pokles v přibývání gólových zářezů však odehrál za mořem necelých pět sezón, které rozhodně nelze považovat za nepovedené.  Po skončení zámořské anabáze si na chvilku vyzkoušel švýcarský hokej v barvách EV Zug a poté už následoval návrat do české Extraligy. Nikoli však do Litvínova, nýbrž do Slavie Praha. Té nejdříve pomohl v pěti zápasech dokončit postupové práce z druhé ligy, aby od roku 1994 znovu naplno těšil české fanoušky po celé republice. S Viktorem Ujčíkem zde vytvořil, stejně jako kdysi v severočeském klubu s Petrem Rosolem, jednu z nejúdernějších dvojic ligy. Tak jako v Litvínově se ani ve Slavii nedočkal mistrovského titulu, přesto v jejím dresu odehrál pět vydařených sezón, kdy ani jednou neklesl po dvacet branek a padesát bodů. Poslední šestou už vinou zranění nedokončil a s kariérou se symbolicky rozloučil právě proti “svému” Litvínovu. Co se týkalo reprezentace, zdálo se, že po návratu domů se již pozvánky nedočká.

Překážkou byl zejména věk, který se přehoupl přes třicítku. Překvapivě však v necelých pětatřiceti dostal laso od trenérské dvojice Hlinka – Lener, která jeho povoláním na Olympiádu 1998 v Naganu vyřešila hned dva otazníky. Koho postavit vedle Jágra (na exhibičních zápasech Jágr týmu si spolu prý úžasně rozuměli) a komu přišít na dres kapitánské céčko. Především role vůdce týmu trenéry asi trochu trápila. Vedle toho dosavadního - Reichela, totiž přibyl do sestavy další z nejlepších světových hráčů Jágr, což hrozilo možným konfliktem. Růžička byl vzhledem ke svému věku a zkušenostem respektován všemi a nebylo tedy co řešit. Trenérům se za to odvděčil nezvykle svědomitou přípravou a vedle ostatních také svým podpisem pod největší úspěch českého hokeje v jeho dosavadní historii.

HC Slavia Praha a. s. - HISTORIE - Hokejisté SK Slavia patřili před první světovou válkou k nejlepším českým mužstvům, v lednu 1909 na mezinárodním turnaji v Chamonix byl první český reprezentační výběr poskládán dokonce takřka ze samých slávistů. V polovině února 1909 pak Slavia zvítězila v prvním turnaji o mistrovství zemí Koruny české a o pár dní později i v turnaji o mistrovství Čech. Historickou postavou byl především brankář Josef Gruss, který mimo jiné přeložil do češtiny první pravidla fotbalu a hokeje a v období 1946-65 byl členem Mezinárodního olympijského výboru. Dalšími slavnými hráči z počátků klubu byli obránci Jan Fleischmann a útočník Otakar Vindyš. Všichni tři hráli za Slavii i v prvním ročníku nejvyšší české hokejové soutěže 1936/37. Na mnoho let to však byla poslední účast Slavie mezi elitou. Blízko k postupu do nejvyšší soutěže sice měla ještě v roce 1947, ale nezdařilo se a dalších téměř padesát let strávili slávisté v hokejovém podpalubí. A to přesto, že klubem prošla řada hráčů, kteří se později  prosadili i v národním týmu. Například brankáři Jiří Kulíček (třikrát na MS) a Jiří Holeček (třikrát mistr světa) či útočníci Bedřich Brunclík (na MS 1971) a Jan Havel (čtyřikrát na MS). Posledně jmenovaný byl koncem sedmdesátých let i trenérem Slavie, postup do první ligy, stejně jako předchůdce František Tikal, však nevybojoval. 

V té době už mužstvo neslo název Slavia IPS Praha podle svého největšího sponzora, ale ani podpora stavebního kolosu nepomohla k lepším výsledkům. Od začátku devadesátých let se stal postup do nejvyšší soutěže prioritním cílem slávistických funkcionářů. Před ročníkem 1993/94 se zvýšil příliv peněz od IPS, a tak trenér Tomáš Herstus mohl přivítat v týmu dva ukrajinské reprezentanty, Vadima Kulabuchova a Anatolije Najdu.  Obrat k lepším zítřkům nastal počátkem roku 1994. Herstus se v lednu přesunul na místo generálního manažera a trenérem byl jmenován bývalý reprezentant Richard Farda. V březnu se klubu podařilo nalákat do svých řad Vladimíra Růžičku - tehdy jedenatřicetiletou legendu, jež se do Čech vrátila se zkušenostmi z NHL a pozdějšího angažmá ve švýcarském Zugu. Slavia prošla druhou nejvyšší soutěží i baráží a společně se Vsetínem postoupila v dubnu 1994 do české extraligy. Po 57 letech se tak vrátila do nejvyšší hokejové soutěže a jako nováček si v sezóně 1994/95 nevedla špatně - vypadla až ve čtvrtfinále play off s Kladnem. Největšími postavami byli Růžička, který dodržel slib setrvat u týmu v případě žádné atraktivní nabídky ze zahraničí,  další mistr světa z roku 1985 Miloslav Hořava, a zkušený Tomáš Jelínek.

V následující sezóně byla ve Slavii sestavena nejproduktivnější útočná řada celé soutěže Ujčík - Růžička - Prorok. Růžička vyhrál kanadské bodování, Ujčík se stal nejlepším střelcem. Na více než čtvrtfinále play off  však ani tyto skvělé individuální výkony nestačily, tentokrát červenomodrým vystavily stop České Budějovice. Do dalšího ročníku vstoupila Slavia s obměněným kádrem - přibyl brankář Rudolf Pejchar a útočníci Roman Kaděra s Tomášem Kucharčíkem. Trenérem se stal Marek Sýkora, jenž během sezóny odešel do Plzně a byl nahrazen navrátilcem Fardou. Slavii se však opět nepodařilo přejít přes čtvrtfinále. Nepříliš dobrou vizitkou bylo poslední místo s soutěži slušnosti.   V extraligové sezóně 1997/98 Slavia zopakovala šesté místo po základní části z roku 1996 - v osmičlenném play off již tradičně vypadla v prvním kole s Třincem. V listopadu 1997 kapitán celku Růžička vstřelil ve slávistickém dresu svou 500. branku v lize a reprezentaci. Důležitá změna se udála na postu generálního manažera. Klub opustil Tomáš Herstus, který se podílel na jeho úspěšném vstupu do extraligy a zamířil do Třince. Do uvolněného křesla usedl Jaromír Látal, v předchozí sezóně ještě aktivní hráč Slavie.  V ročníku 1998/99 i o rok později skončila Slavia desátá a nepostoupila do vyřazovacích bojů. Týmu nepomohly ani trenérské výměny, když se na postu kouče vystřídali Farda, Vladimír Caldr, Josef Beránek či Jaromír Šindel, ani nákupy posil. V březnu 2000 se navíc s kariérou rozloučil Růžička, jenž později začal vykonávat funkci hlavního kouče mužstva. V současnosti je hokejový klub Slavia Praha společností s  ručením omezeným, přičemž majoritním vlastníkem je akciová  společnost IPS.

Názvy klubu:  1900 - SK Slavia, 1948 - Sokol Slavia, 1949 - Dynamo Slavia, 1953 - Dynamo, 1956 - Slavia, 1977 - Slavia IPS Praha, 1993 - HC Slavia Praha

Nejlepší ligová umístění:

• Československo: 7. místo (1936/37)
• ČR: MISTR (2003, 2008)

Mistrovské kádry:

• 2002/03: Málek, Hronek - Graňák, Hejda, P. Kadlec, Kolařík, F. Kučera, J. Novák, Posmyk, O. Staněk, Špelda - Antoš, Beránek, Dlouhý, Duda, Fadrný, D. Hruška, Jaroš, Klepiš, Kopecký, Krátoška, Z. Novák, Sailer, Sup, Tomica, Šaffer. Trenéři Vladimír Růžička, Ondřej Weissmann a Jiří Kalous.
• 2007/08: A. Svoboda, Suchan - Drtina, Jebavý, P. Kadlec, Kolařík, J. Novák, K. Sloboda, Jiří Vašíček, T. Žižka - Bednář, Beránek, Borovanský, J, Doležal, M. Čermák, Červenka, Holec, D. Hruška, Klepiš, Micka, Rataj, V. Růžička ml., Sklenář, Sup, Tomica, Vondrka. Trenéři Vladimír Růžička st. a Jiří Kalous.

Vítězové kanadského bodování:

• Vladimír Růžička (1995/96)
• Josef Beránek (2003/04)

Galerie slavných:  Josef Gruss, Jaroslav Jirkovský, Jan Fleischmann, Jan Palouš, Josef Šroubek, Jaroslav Pušbauer, Otakar Vindyš, Jaroslav Řezáč, Alois Cetkovský, Jan Hanzl (i trenér), Jan Havel (i trenér), František Tikal (i trenér), Bedřich Brunclík, Jiří Holeček, Vladimír Růžička, Miloš Hořava, Viktor Ujčík, Tomáš  Jelínek

Autor LUCky.luKA v 03:00 | Permalink | Komentáře

Miroslav Fryčer: narozen 27. září 1959 v Opavě

Miroslav Fryčer hrál od svých osmnácti let v útoku Vítkovic a od počátku patřil k tahounům týmu. Za čtyři sezóny ve vítkovickém dresu dokázal nastřílet téměř stovku branek, v letech 1980 a 1981 nastřílel pokaždé přes třicet gólů a umístil se mezi nejlepšími střelci československé ligy. Svými 57 body v ročníku 1980/81 pak nemalou měrou přispěl k prozatím jedinému ligovému titulu Vítkovic.

Šikovného křídla si všimli i v reprezentaci a po dvou juniorských mistrovstvích světa (1978 a 1979) se probojoval do kádru Československa pro olympijské hry 1980 v Lake Placid. Ty pro československý nedopadly zrovna nejlépe a Fryčer stejně jako ostatní spoluhráči nemohli být s konečným pátým místem rozhodně spokojeni. Medaili si tak Fryčer přivezl ze své poslední reprezentační akce, mistrovství světa 1981 ve Švédsku, kde ČSSR skončilo třetí. Poté si urostlý útočník chtěl vyzkoušet zámořský hokej a protože v jeho případě tehdy nebyla jiná možnost než emigrace, odjel do Kanady. Tam v dubnu 1981 podepsal smlouvu se zástupci Quebecu, kteří jej už nějaký čas sledovali. Za "Nordiques" odehrál v ročníku 1981/82 více jak polovinu zápasů a jako nováček NHL vstřelil dvacet branek. Tím upoutal pozornost Toronta, kteří pro jeho získání neváhali obětovat svoji hvězdu Wilfa Paiementa, nejproduktivnějšího hráče "Maple Leafs" uplynulé sezóny!

V Torontu pak Fryčer strávil dalších sedm let své kariéry a rozhodně se v kádru několikanásobných vítězů Stanley Cupu neztratil. Fantastickou sezónu měl především v ročníku 1985/86, kdy byl se 75 body nejproduktivnějším hráčem Toronta a předčil takové hráče jako Rick Vaive, Steve Thomas nebo Wendel Clark. Tato sezóna byla vůbec z evropského pohledu úspěšná, k nejlepším rovněž patřili Marián Šťastný a Peter Ihnačák, dařilo se i jeho mladšímu bratrovi Miroslavovi a k oporám tradičně patřil Börje Salming. Uprostřed stejné sezóny byl dokonce jako první Čech vybrán do Utkání hvězd. Jako jediný zástupce Toronta tehdy vstřelil jednu branku.  Úspěšná léta v Torontu pro Fryčera skončila v létě 1988, kdy byl vyměněn do Detroitu za Darrena Veitche. Tam už se mu tolik nedařilo a i když vyloženě nezklamal (15 bodů v 23 zápasech), vedení jej na začátku roku 1989 vytrejdovalo do Edmontonu. Za "Oilers" odehrál svých posledních 14 utkání v NHL a rozhodl se pro návrat do Evropy. Vybral si německý Freiburg, který trénoval jeho otec Jaromír, a působilo tam několik bývalých spoluhráčů z reprezentace, kteří v minulosti rovněž zkoušeli štěstí v NHL. V brance nastupoval devětatřicetiletý Jiří Crha, v obraně Milan Chalupa (36 let) a v útoku "řádil" pětatřicetiletý Vítězslav Ďuriš.

Během dvou let ve Freiburgu (1989-1991) jej však neustále pronásledovala zranění a ačkoli odehrál ještě jednu sezonu v Itálii, rozhodl se v roce 1992 s aktivním hokejem skončit. Vrátil se zpátky do Čech a postavil se na střídačku prvoligového Havířova. Část sezóny 1994/95 koučoval dokonce extraligové Vítkovice, kde s Vladimírem Stránským nahradili odvolané Aloise Hadamczika a Břetislava Bochenského. Po sezóně se ale vrátil do Havířova a v roce 1996 neodolal vábení svého bývalého zaměstnavatele z Itálie a stal se trenérem ligového Brunica. S týmem z městečka nedaleko Bolzana prožil dvě úspěšné sezóny a v roce 1997 byl dokonce navržen na hokejového Trenéra roku v Itálii.

HC Vítkovice - čtyřikrát bronz, sedmkrát stříbro, dvakrát zlato

Historie - Zní to neuvěřitelně, ale hokejový klub ve Vítkovicích pod hlavičkou SSK a později ŠSK se zrodil poté, co sesbíral z četných ostravských klubů hráče a založil HC Vítkovice v roce 1928, tedy po dvaceti letech od vzniku celostátního hokejového svazu. V Ostravě - městě a jeho okolí se hrál hokej na desítkách přírodních kluzišť a k největším klubům patřily SK Moravská Ostrava, SK Slovan, Ostravská Slavia, Čechie VII Hulváky atd.

U zrodu vítkovického klubu stál především ostravský cukrář a zmrzlinář Vilém Rokyta, který je v historických zápisech zapsán od roku 1928 až do roku 1948 jako majitel klubu ( v prvním desetiletí ) a později vedoucí i trenér, manažer i kouč. Vítkovice byly účastníkem I. ročníku celostátní ligy ČSR a mají při této příležitosti další prvenství - vůbec první zápas o ligové body se hrál na kluzišti ( přírodním ) vedle dnešního parku Jožky Jabůrkové na Pavilonu, kde sídlí dodnes oddíl národní házené SSK Vítkovice. Dne 3. ledna 1937 se zde uskutečnil zápas SSK Vítkovice - AC Sparta Praha 1:1, první historický ligový gól vstřelil Vilém Kubečka z Vítkovic.  Lední hokej se ve Vítkovicích udržel i v těžkých dobách protektorátu a nechyběl v celostátní první lize. Ovšem skutečného rozmachu se dočkal po osvobození otevřením zimního stadionu v Ostravě roku 1947. Byl pátým v řadě v ČSR a v roce 1955 byl jako první zastřešen - hokejová hala se stala střediskem nejen sportovního, ale i kulturně - společenského života širokého Ostravska. Dalším mužem na svém místě byl ve vítkovickém hokeji ( ale i v kopané - přivedl do Vítkovic Pepi Bicana ) stavitel Antonín Beránek, skvělý sportovní funkcionář, který má svůj obrovský podíl na výstavbě sportovního stadionu ve Vítkovicích a také na tom, že hokej Vítkovic získal v roce 1952 poprvé titul mistra ČSR. Kolem kapitána mužstva Ladislava Staňka a hrajícího trenéra prof. Vladimíra Bouzka se sešla parta vynikajících hokejistů, kteří dokázali uhrát třikrát druhé místo a v roce 1952 vystoupil na vrchol.

Ani Vítkovice, které se staly od padesátých let významnou baštou čs. hokeje se neubránily zákonité sinusoidě a po vrcholných úspěších, při nichž se rádo zapomíná na budoucnost , přišla léta hubená. V roce 1960 Vítkovice opustily I. ligu, aby se do ní za rok opět vrátily. To bylo jen upozornění, po němž přišla vleklá krize.  V roce 1961 z tehdy druholigových Vítkovic hráli na MS ve Švýcarsku hned tři muži - brankář Josef Mikoláš, obránce Jan Kasper a útočník Miroslav Vlach. Nominace druholigových hráčů snad nemá obdobu - ani u nás , ani ve světě. Leč, byla to volba správná, všichni tři patřili na MS, odkud ČSR přivezla stříbro za 2. místo na světě a zlato s titulem mistrů Evropy k nejlepším hráčům. Až 70. léta přinesla zase stabilitu do vítkovického klubu. Přinesl ji značnou měrou trenér Ladislav Štempok, i když postupoval s mužstvem do I. ligy v roce 1973 trenér Vlach. V mužstvu Vítkovic dozrála celá plejáda vynikajících hokejistů - Fryčer, Svozil, Černík, Lyčka, Kacíř, Vlk atd. Trenérem byl Jaromír Fryčer, ale před sezónou 1980/81 převzala tým nová dvojice Jan Soukup - Karel Metelka a přivedla Vítkovice ke druhému titulu mistrů republiky! Tehdy se hrálo bez remíz, prodlužovalo se a střílely penalty - Vítkovice díky svému brankáři Šindlerovi získaly titul. Ještě další dvě sezóny hrál vítkovický hokej na špici, ale už v roce 1984 se jenom zachraňoval a rok na to sestoupil. Ovšem od roku 1988 už hraje v extralize až dosud nepřetržitě.

Přišel další vrchol - s trenérem Vladimírem Vůjtkem finále play off proti Spartě v roce 1993, neúspěšně stejně jako v sezóně 1996/97 proti Vsetínu. Na konci skvělé sezóny s olympijským zlatem z Nagana 1998 Vítkovice získávají bronz v bitvě se Spartou Praha.  Jako zlatá nitka se proplétá vítkovickou historií několik jmen, která už byla výše uvedená. Ta slavnější však teprve přicházejí - především je to František Černík, který získal titul mistra světa v roce 1976 a stříbrné medaile na ZOH 1984, kdy se s prezentací loučil v 31 letech jako kapitán národního mužstva. Stal se záhy generálním manažerem HC Vítkovice, posléze i místopředsedou ČSLH a šéfem české reprezentace.  Vítkovice se dokázali po neúspěšné sezóně 1999/2000, kdy se museli zachraňovat až v baráží proti HC Dukla Jihlava. Před novou sezónou přišel na trenérskou lavičku triumvirát Hadamczik - Konečný - Trličík a mužstvo po dobrých výkonech se dostalo až do semifinále. Možná nebýt četných zraní mohla táto poslední sezóna dopadnout lépe. Ale i přesto je třetí místo velkým úspěchem. I v dalším ročníku 2001/2002 dokázala úspěch z předcházejicí sezóny nejen vyrovanat, ale polepšit si o jednu příčku a to když ve finálovém souboji podlehla pražské Spartě 1 : 3 na zápasy.  Bylo víc než jisté, že po sezóně dojde k celé řadě změn v hráčském kádru, ale i na trenérském postu, což oslavovaný trenér Alois Hadamczik už před ukončením sezóny veřejně prohlašoval. Rozhodl se smlouvu dále neprodloužit, odchod ohlásili i oba asistenti Kamil Konečný (odešel do Havířova) i Mojmír Trličík (se vrátil k mládeži Vítkovic). Hlavní trenér Alois Hadamczik se rozhodl pro důsledné vyřešení trenérské otázky ve svém fotbalovém klubu FC Baník Ostrava a lze vcelku pochopit, že řídit dva největší kluby v Ostravě je nad síly jedné osoby.  Rozhodně mu patří dík za stříbro, s nímž se ve Vítkovicích loučil, ovšem stejný díl zásluh na dosaženém výsledku má i generální manager František Černík, který seděl dokonce na třech židlích - v zastupitelstvu města Ostravy, v roli místopředsedy Českého svazu ledního hokeje a ještě řídil vítkovický hokej. Sezóna znovu potvrdila, že když klíčoví funkcionáři a realizační tým táhnou za jeden provaz, výsledky se určitě dostaví!

Názvy klubu:  1928 - SSK (Sportovně společenský klub) sloučením SK Moravské Slavie a SK Slovanu Ostrava, 1936 - ČSK (Český sportovní klub), 1945 - SK Vítkovické železárny, 1948 - Sokol Vítkovické železárny, 1952 - Baník Vítkovice,  1957 - VŽKG Ostrava, 1976 - TJ Vítkovice, 1993 - HC Vítkovice

Nejlepší ligová umístění:

• Československo: 2x mistr ligy (1951/52 a 1980/81)
• ČR: 2. místo (1996/97 a 2001/02)

Mistrovské kádry:

1951/52: Nachmillner - Václav Bubník, Remiáš, Planka, Schober - Pavlík, Bouzek, Blažek, Seiml, Staněk, Garstka, Návrat. Trenér Vladimír Bouzek.

1980/81: Brož, Šindel - Dvořák, Figala, Horák, Kacíř, Kadlec, Lyčka, Mokroš, Stankovič, Šumichrast - Černík, Fryčer, Holaň, Kotala, Krayzel, Kuřidým, Neuvirth, Prorok, Říha, Stránský, Svozil, Venkrbec, Vlk, Zábojník. Trenéři Jan Soukup a Karel Metelka.

Vítězové kanadského bodování:

• David Moravec (1997/98)

Zlatá hokejka:

• Miloš Holaň (1993)

Galerie slavných:   Vladimír Bouzek, Vlastimil Bubník, Miroslav Vlach, J. Soukup (všichni také trenéři), Josef Mikoláš, Oldřich Netolička, Vladimír Vůjtek st. (i trenér), František Černík, Miroslav Fryčer, Antonín Plánovský, Aleš Flašar, Jaromír Šindel, Roman Ryšánek, Richard Šmehlík, Miloš Holaň ml., Vladimír Vůjtek ml., Martin Prusek, Dmitrij Jerofejev, David Moravec.

Autor LUCky.luKA v 02:41 | Permalink | Komentáře

Jaroslav Jiřík: narozen 10. prosince 1939 ve Vojnově Městci

Jaroslav Jiřík začínal s vrcholovým hokejem na kladenském zimním stadionu, kde v roce 1959 poprvé slavil titul mistra ligy. Pro svou nekompromisní hru v těsné blízkosti soupeřovy branky, odkud střílel spousty gólů se prosadil také do reprezentace. Na svém prvním mistrovství světa v roce 1959 vybojoval jako levé křídlo Golonkova útoku bronzové medaile. Právě s Golonkou nastupoval v dresu se lvíčkem na prsou nejčastěji, napravo je doplňoval ještě Ševčík. Za moře se Jiřík dostal poprvé v šedesátém roce jako člen čs. olympijského týmu ve Squaw Valley skončili hokejisté ČSSR na čtvrtém místě.

Možná už tam si jej vyhlédli zámořští skauti - Jiřík svojí nekompromisní hrou v brankovišti, ne příliš vídanou u evropských hráčů, určitě musel přinutit některé z nich k tomu, aby si jeho jméno dvojitě zaškrtli ve svém notesu.  V roce 1961 přestoupil do Brna, aby v dresu "Rudé hvězdy" (později ZKL) zažil nejúspěšnější léta brněnského hokeje a v letech 1962-66 získal dalších pět zlatých medailí za vítězství klubu v nejvyšší domácí soutěži. Jiřík i nadále patřil ke stabilním hráčům reprezentačního týmu a přivážel domů další cenné medaile - bronzové z MS 1963 a ZOH 1964 v Innsbrucku a stříbro z MS 1965 v Tampere. Stříbrná medaile, které si ale asi nejvíce cení, má na sobě olympijské kruhy a letopočet 1968. Na olympiádě v Grenoblu nestačilo Československo jen na hokejovou mašinérii ze Sovětského svazu. Reprezentační dres oblékal Jiřík naposledy ve Stockholmu 1969 na mistrovství světa, kde hokejisté ČSSR skončili třetí za Sověty a domácími hokejisty.

V témže roce se v Brně objevil manažer nového účastníka NHL St. Louis Blues Cliff Fletcher. Do Brna přijel s cílem angažovat pro svůj klub Jiříka a sparťany Havla s Horešovským. Do zámoří nakonec odjel pouze Jiřík, který jako jediný dostal požehnání od hokejového svazu. Jiřík se stal rázem senzací československého hokeje, protože byl prvním, kdo dostal oficiálně možnost představit se na zámořských kluzištích. Jiřík nejprve prošel tvrdým kempem, ale příležitost v sestavě "bluesmanů" nedostal, a tak zatím hrál na farmě v Kansasu a psal pravidelný sloupek pro čtenáře Československého Sportu. Tam mimojiné napsal o svých prvních pocitech: "Z naší ligy i reprezentace jsem byl zvyklý úřadovat před brankou soupeře. Tady? Těch ran, co jsem schytal! Obránci tenhle herní způsob nemají rádi a brankáři si taky sem tam praští."  V závěru základní části NHL však přece jen dostal šanci v prvním mužstvu a nastoupil v zápase proti Chicagu. Nakonec odehrál v NHL pouze tři zápasy, ale navždy se zapsal do historie jako první československý hokejista, který kdy okusil nejslavnější hokejovou soutěž na světě. Přestože mu po sezóně vedení klubu nabízelo, aby zůstal ještě alespoň rok, rozhodl se vrátit domů. Nemalou roli v tom hrál fakt, že manželka čekala přírůstek do rodiny.

Po návratu domů znovu oblékl brněnský dres, který nosil až do roku 1975, kdy ukončil aktivní kariéru. Brněnskému hokeji však zůstal věrný a postavil se na druhou stranu střídačky v roli trenéra. V roce 1977 dostal nabídku vést reprezentaci Švýcarska, ale s reprezentanty helvétského kříže se mu nepodařilo postoupit do A skupiny MS. V roce 1980 se Jiřík vrátil do Brna a pomohl mu vrátit se z druhé ligy mezi elitu. Na střídačku druholigového týmu se ale vrátil po dvou letech, kdy převzal slovenský tým Plastika Nitra. Nitra v roce 1984 sice vyhrála SNHL, ale v kvalifikaci o nejvyšší soutěž nitranští neuspěli. Jiřík se tedy znovu vrátil do Čech a v sezóně 1984-85 trénoval Škodu Plzeň.  Na konci tohoto ročbíku se Jiřík z hokejového povědomí poněkud vytratil, v devadesátých letech vedl brněnské juniory. Jeho jméno se začalo znovu skloňovat v listopadu 1995, kdy se hokejistům brněnské Komety po dlouhých letech podařilo vybojovat nejvyšší soutěž. Po špatných výsledcích mužstva byl však už po dvou měsících z funkce hlavního trenéra odvolán a vrátil se k juniorskému týmu.

Jaroslav Jiřík sehrál v nejvyšší ligové soutěži celkem 17 sezón a kolem 450 utkání, v nichž nastřílel 300 gólů. V reprezentaci nastoupil k 134 zápasům a dal 83 branek.

St. Louis Blues -

Historie - Jedenáctého října 1967 se do St. Louis znovu vrátil hokej se značkou NHL. Po Pittsburghu a Philadelphii bylo St. Louis třetím městem, v němž se po dlouhých letech znovu začala hrát nejvyšší hokejová soutěž. "Orlové" ze sezóny 1934-35 byli od ročníku 1967-68 nahrazeni "Modrými", kteří si však určitě nepřáli dopadnout tak, jako jejich předchůdci. Tomu také Blues podřídili pečlivý výběr hráčů i vedení. Generální manažer Lynn Patrick angažoval na střídačku nadějného kouče Scotty Bowmana a při výběru jeho svěřenců měl více než šťastnou ruku. Blues fungovali řadu let vlastně jako farmářské mužstvo Chicaga Blackhawks a právě z Chicaga získali při rozšiřovacím draftu skvělého gólmana Glenna Halla, který se stal hlavním strůjcem nečekaných triumfů klubu ze středozápadu USA. St. Louis dále získalo z Toronta obránce Ala Arboura a z Rangers Reda Berensona, který 7. listopadu 1968 nastřílel Philadelphii šest branek, čímž vyrovnal rekord novodobé NHL. Tito hráči se stali základem úspěchů celého týmu.

V úvodním zápase St. Louis remizovalo s Minnesotou 2:2, když první branku Modrých vstřelil Larry Keenan. V této sezóně skončilo sice ve své divizi až na třetím místě, ale sítem play off prošlo ze všech nových týmů nejlépe. Pouť Blues Stanley Cupem skončila až ve finále, kde proti Montrealu Canadiens neměli prakticky šanci. Pro druhou sezónu v NHL se Scotty Bowman, bývalý pomocný kouč Canadiens, porozhlédl po svých bývalých svěřencích a v jeho týmu se objevily dvě legendy, kdysi spoluhráči a přátelé, Jacques Plante a Doug Harvey. Posílení zadních řad přineslo klubu první divizní vítězství a opět účast ve finále play off, kde stejně jako loni podlehli Montrealu Canadiens. Individuálním úspěchem brankářské dvojice Hall - Plante byl zisk Vezina Trophy za nejméně inkasovaných branek v celé NHL. Také třetí sezóna byla veleúspěšná a po obhajobě divizního prvenství se Blues i potřetí za sebou probojovali do finále poháru. Tentokrát jim byl soupeřem klub Boston Bruins, ale ani ve třetí finálové účasti v řadě se St. Louis Blues nepodařilo zvítězit byť jen v jediném utkání.   Během sedmdesátých let byl ústřední postavou celku Garry Unger, nejproduktivnější hráč klubu v letech 1972, 1973 a 1978. Za devět sezón nevynechal ani jediný zápas a získal tak tehdy ceněný titul "Železný muž". Starší hráči v týmu ovšem postupně stárli a odcházeli, zatímco mladí již nedosahovali kvalit svých předchůdců. Tým se začal zvolna propadat na dno výsledkové listiny. Zejména po odchodu Bowmana v roce 1971 se projevila důležitost kvalitního kouče, ale tím zatím nebyl ani Al Arbour, ani McCreary a ani Talbot, muži, kteří se na postu kouče během dvou sezón vystřídali. Změnu nepřinesl ani kouč Angotti, pod jehož vedením se St. Louis dokonce ocitlo na šesté příčce Západní divize sezóny 1973-74 a poprvé nepostoupilo do bojů o Stanley Cup.  Po přechodu do nově vzniklé Smythe Division se jeho situace začala lepšit, ale častá výměna koučů, manažerů i hráčů přinesla klubu v letech 1978 a 1979 opět vyřazení z bojů o Pohár. To byl impuls ke zlepšení práce a manažeru Emille Francisovi se ve spolupráci s koučem Redem Berensonem podařilo dovést tým až k diviznímu prvenství v sezóně 1980-81. V St. Louis tehdy stavěli především na výkonech dvou mužů - brankáře Mikea Liuta a střelce Bernieho Federka, který byl osmkrát po sobě nejproduktivnějším hráčem mužstva.

Autor LUCky.luKA v 02:53 | Permalink | Komentáře

Ivan Hlinka: narozen 26. ledna 1950 v Mostě

Ivan Hlinka válel od šestnácti ligu za Litvínov, v devatenácti hrál v reprezentaci a jako dvacetiletý už startoval na mistrovství světa. Už tehdy bylo jasné, že tento mladíček se skvělým přehledem a technikou hole bude jednou velkou hvězdou na hokejovém nebi. Na pražském šampionátu 1972 si poprvé potěžkal trofej určenou pro mistry světa. Jméno Hlinka se stávalo postrachem všech světových brankářů. Většina z nich v konfrontaci s vysokým centrem stačila po efektním blafáku už jen zpozorovat dres s číslem 21 a puk ve své síti. Jeho neopakovatelné kličky mělo v roce 1976 možnost shlédnout také zámořské publikum na prvním ročníku Kanadského poháru.

Reprezentace Československa tehdy prožívala famózní sezónu: stříbro z olympiády v Innsbrucku, další titul mistrů světa z polských Katowic a nakonec finále zámořského turnaje.

Tam podlehli až gólem v prodloužení Kanadě ale jako jediní dokázali hvězdy zámořského hokeje porazit ve skupině. Přestože byla v čs. reprezentaci velká konkurence, Hlinka měl za svoje výkony a neobyčejnou houževnatost místo v týmu ještě na dlouhou dobu "předplacené". Během svého účinkování v dresu se lvíčkem na prsou si zahrál na jedenácti mistrovstvích světa, dvou olympijských hrách a Kanadském poháru 1976. Třikrát se stal mistrem světa (1972, 1976 a 1977).

Jednou z nejcharakterističtějších vlastností Ivana Hlinky byla jeho schopnost mužstvo patřičně vyburcovat, když se zrovna nedařilo a převzít úlohu šéfa týmu. To se velmi zamlouvalo také zámořským klubům, ale odejít do zahraničí mohl až v roce 1981, tři roky po získání Zlaté hokejky, když dostal požehnání od svazu za svoje služby v národním dresu. Do kanadského Vancouveru odjížděl se svým nejoblíbenějším spoluhráčem a velkým kamarádem Jiřím Bublou a hned v první sezóně pomohli "Canucks" až do finále Stanley Cupu.

Hlinka patřil i v následujícím ročníku k nejproduktivnějším hráčům týmu, ale rozhodl se pro návrat do Evropy. Ponechal ve Vancouveru Bublu, který se odmítl vrátit a zamířil za svým dalším přítelem - do švýcarského Zugu, který trénoval František Dům. V zemi helvétského kříže působil dvě sezóny, než se definitivně vrátil do Československa a usedl na trenérskou židli milovaného Litvínova.

V roce 1991 dostal nabídku vést reprezentační mužstvo. Za jeho působení nastává pro československý hokej "doba bronzová" - třetí místo obsadí se svým týmem na olympiádě v Albertville a mistrovstvích světa 1992 a 1993. Trenérská židle se s ním ale začíná povážlivě kývat na olympijských hrách v Lillehammeru 1994, kde ve čtvrtfinále pošle český tým předčasně domů Paul Kariya přesnou trefou v prodloužení. Hlinka je po nešťastném vyřazení podroben kritice, ale stojí na střídačce i při mistrovství světa v Itálii. Osudem se mu však stává znovu čtvrtfinále, opět Kanada a znovu je u toho Kariya. Tentokrát ale rozhodující branku výjimečně silného výběru javorových listů vstřelil Corson a Hlinka po porážce 2:3 rezignuje na svou funkci.

Kormidlo české reprezentace bere do svých rukou znovu v březnu roku 1997 po odchodu Luďka Bukače a společně s kolegou Slavomírem Lenerem dává na poslední chvíli dohromady kádr pro mistrovství světa. Z Helsinek si přiváží svůj čtvrtý bronz v roli trenéra a pomalu se připravuje na olympijský turnaj v japonském Naganu. Tam prožívá nejšťastnější chvíle svého hokejového života - české mužstvo utrpí jedinou porážku v základní skupině od Ruska, přehraje všechny velké favority turnaje a stává se olympijským vítězem v ledním hokeji. Pro charismatického Hlinku to konečně znamená zlomení bronzového prokletí. Nicméně ještě jedna bronzová medaile v roli národního kouče ho neminula. Poté, co je doma oslavovaným hrdinou a rozhovor střídá rozhovor, musí se vrhnout znovu do práce a připravit mužstvo pro MS 1998 ve Švýcarsku. V Curychu a Basileji si vedl český tým dobře a nebýt zranění, která sestavu provázela od samého počátku, mohl skončit i lépe než na třetím místě. Po skončení šampionátu Hlinka prodloužil smlouvu s českým svazem o jeden rok s roční opcí. Do konce roku 1998 se ještě stihl podruhé oženit a v anketě o Českého hokejistu století skončit pátý. Na mistrovství světa 1999 v Norsku už Hlinka přijel s novým asistentem. Slavomíra Lenera, který dal přednost stejnému postu u Florida Panthers, vystřídal Josef Augusta, bývalá hráčská osobnost Jihlavy, s kterou Hlinka kdysi v reprezentaci dokonce hrával v jednom útoku. Český národní tým procházel šampionátem, vyjma výprasku od Ruska (1:6), celkem v poklidu a po finálovém vítězství nad Finskem mohl Hlinka oslavovat svůj první titul mistra světa v roli kouče.

Teprve poté si mimořádné úspěšnosti českého trenéra konečně všimli také v zámoří. Letní námluvy s Phoenixem a Edmontonem ale neskončily podle Hlinkových představ, a tak na konci července o dva roky prodloužil smlouvu s českou reprezentací. Vysoké vítězství Čechů nad Kanadou 6:2 dvacátého prosince v Moskvě v rámci Baltika Cupu je však jeho posledním zápasem na lavičce národního týmu. Po lednové stáži v Pittsburghu oznámil 7. února na tiskové konferenci, že s "týmem Jaromíra Jágra" podepsal smlouvu do konce sezóny a na další tři roky jako hlavní kouč. Do konce sezóny 1999/2000 se pak prakticky seznamoval s týmem, prostředím a zákonitostmi v NHL po boku dosavadního trenéra Herba Brookse a žezlo hlavního kouče týmu definitivně převzal začátkem letošní sezóny. Šestého října 2000 Pittsburgh v Japonsku prohrál s Nashvillem 1:3, ale další den se Hlinka dočkal prvního vítězství na lavičce týmu NHL, když "Tučňáci" stejného soupeře porazili 3:1.

HC BENZINA Litvínov - historie - 8. listopadu 1945 se v Učňovských dílnách na Osadě v Litvínově sešla skupina devíti nadšenců a pouhý půl rok po válce založila klub s názvem „SK Stalinovy závody, hockeyový odbor, Horní Litvínov“. Svou činností navázal na předválečné pokusy provozovat tento mladý sport, paralelně s ním působil také starší oddíl Korda Litvínov. Hrálo se na zamrzlém hřišti pro házenou, ale už tehdy na místě dnešní hlavní ledové plochy. První rok sehrál tým několik zápasů, jejichž výsledky se nedochovaly. Jména soupeřů však ano – Souš, Most, Dolní Jiřetín, Hvězda Osek, Kopisty, Viktoria Lom. V dalších letech startoval Litvínov v I. A třídě. V roce 1952 Litvínov zvítězil v I.A třídě a poté i v kvalifikaci o postup do přeboru Ústeckého kraje. Zde klub působil tři roky. V říjnu 1954 byl zvolen nový výbor, předsedou se stal Josef Šatný a do klubu přišel trenér František Voříšek. Začala tzv. „zlatá pětiletka litvínovského hokeje“. V roce 1955 1. místo ve skupině „B“ přeboru Ústeckého kraje a v boji o titul krajského přeborníka vítězství nad nejlepším týmem skupiny „A“ Lovosicemi, po výsledcích 6:5 a 7:4. Dále vítězství v kvalifikaci o postup do oblastní soutěže vyřazením přeborníka Karlovarského kraje RH Karlovy Vary po výsledcích 13:1 a 13:9.

Tentýž rok byl v Litvínově vybudován zimní stadión s umělou ledovou plochou. Hned v roce 1956 potom přišlo prvenství v jedné ze tří skupin oblastní soutěže a vítězství v kvalifikaci o postup do 2. ligy. V kvalifikaci, hrané turnajovým způsobem vyřazení Hostivaře (výsledky 3:7 a 15:1) a Třebíče (výsledky 7:2 a 3:4), celkově jen díky nejlepšímu skóre! V letech 1956 – 58 startoval Litvínov ve 2. lize. Nejprve v ní obsadil 4. místo ze šesti týmů a poté 4. místo z devíti týmů. Konečně v sezóně 1958 – 59 skončil na senzačním 1. místě z dvanácti klubů a s velkým náskokem postoupil do 1. ligy! Po sezóně 1961/62 měl klub z předposledního místa v tabulce sestoupit, ale Tatra Kolín, vítěz 2. ligy, na poslední chvíli svou účast ve vyšší soutěži odřekla. Litvínov se i potom většinu let jen zachraňoval, ale nikdy nesestoupil.  Prvním reprezentantem klubu se stal Jaroslav Walter, nositeli výkonnosti mužstva byli v té době dále zejména brankář Bruk, obránci Kýhos, Dům, Nikodým, Piskač, útočníci Kluc, Galina, Zíma, Hudec, Štěrba, později Beránek, Kašťák, Nedvěd a Ulrych. V závěru desetiletí debutovali mladíci Hlinka, Bubla, Machulda a Ruml, pozdější opory…

Hlinka s Bublou dorostli ve hvězdy národního týmu a stali se trojnásobnými mistry světa. Právě jejich generace, generace prvních odchovanců v „A“ mužstvu, se postarala o první velké klubové úspěchy v domácí soutěži. V roce 1975 to bylo nejprve první umístění v horní polovině tabulky (4. místo s poprvé aktivním skóre) a o tři roky později, v sezóně 1977/78 2. místo. V tom ročníku prožil hokej v Litvínově obrovský boom, většina domácích zápasů byla vyprodaná, tým zaznamenal první dvoucifernou výhru (nad Košicemi 10:0) a stříbrné medaile si zajistil památným vítězstvím 3:1 v posledním kole doma nad Spartou. Vrcholový hokej ve městě zapustil silné kořeny, stále se zlepšovala práce s mládeží, stoupal zájem diváků. Kádr Litvínova byl v té době doslova nabit kvalitními hráči, mezi nimiž převládaly ofenzivní typy. Mužstvo hrálo nejatraktivnější hokej v lize, na který pamětníci stále vzpomínají. Pravděpodobně jen přílišné zaměření na útok jej však v roce 1984 připravilo o titul. Ten získala Jihlava, stahující na vojnu hráče z celé republiky. Litvínov dále obsadil jednou třetí a dvakrát čtvrté místo a klub se stal pravidelným dodavatelem hráčů do reprezentací všech věkových kategorií Vyrostly zde další velké osobnosti – P. Svoboda, Kadlec, Kokrment, Uvíra, Procházka, Kýhos, Růžička, Rosol.  Uvedení do provozu druhé kryté haly v roce 1979 (dokončena 1982) se blahodárně projevilo na dalším zkvalitnění práce s mládeží. Litvínov začal dobývat mistrovské tituly, nejvíce v kategorii mladší dorost (později dorost), kde se jeden čas hrálo jen o umístění od 2. příčky níž.

I v nových společensko-ekonomických poměrech zůstal hlavním garantem hokeje v Litvínově Chemopetrol, v závěru desetiletí se k němu přidružilo město Litvínov. Tým jen výjimečně chyběl v play-off, v letech 1991 a 1996 skončil druhý (za Jihlavou resp. Vsetínem). Mezi poslední čtyři se probojoval čtyřikrát za sebou a odehrál nezapomenutelné semifinálové série s Trenčínem (1991 a 1992) a Spartou (1996). Dorostla další generace, Beránek, Reichel, Ručinský, Šlégr, Lang, Čaloun, která se probojovala do NHL a osm z nich svou kariéru korunovalo na ZOH v Naganu. Po nich se do nejslavnější světové soutěže z Litvínova dostali Rosa, Škoula, Pilař, Piroš. Významný byl ročník 1994/95, v němž se do Litvínova ze stávkující NHL vrátili Svoboda, Šlégr, Ručinský a Lang, v závěru desetiletí pak Reichel na celé dva roky. Na sérii čtyř titulů světových šampionů měli výrazný podíl naši odchovanci.

Vítězové kanadského bodování:

• Ivan Hlinka (1974/75), Vladimír Růžička (1983/84 a 1985/86), Robert Reichel (1989/90)

Zlatá hokejka:

• Ivan Hlinka (1978), Vladimír Růžička (1986)

Galerie slavných:

Ivan Hlinka (i trenér), Jaroslav Walter, Josef Beránek st., Vladimír Kýhos (i trenér), Jordanis Karagavrilidis, Vladimír Jeřábek, Arnold Kadlec, Vladimír Růžička, Petr Klíma, František Procházka, Robert Kysela, Robert Reichel, Martin Ručinský, Robert Lang, Jiří Šlégr, Josef Beránek ml., Jan Čaloun, Petr Svoboda, Petr Rosol, Jiří Bubla, Jan Vopat, Kamil Kašťák

Autor LUCky.luKA v 02:29 | Permalink | Komentáře

Václav Nedomanský: narozen 14. března 1944 v Hodoníně

Odchovanec hodonínského hokeje přestoupil v 18 letech do Slovanu Bratislava. Od té doby byla sláva "belasých" dlouhá léta až do příchodu legendárních bratří Šťastných spjata s jménem Nedomanský a dres číslo 14 se stal synonymem produktivity a bezmocných pohledů brankářů soupeře. Jeho největší předností bylo střílet góly – čtyřikrát se stal nejlepším střelcem ligy (pokaždé nastřílel více jak 35 branek) a třikrát nejproduktivnějším hráčem, naposledy v roce 1974, kdy měl na kontě 74 bodů. Svoji skvělou produktivitu prokazoval také v reprezentaci, kde se poprvé představil na MS 1965. Od té doby se stal nepostradatelnou oporou a v letech 1968-74 byl vždy nejlepším střelcem československých výběrů na mistrovstvích světa. Československá reprezentace patřila v sedmdesátých letech spolu se Sověty mezi největší favority a pravidelně přivážela medaile z MS i ZOH. Díky tomu Nedomanský vlastní stříbro z olympiády v Grenoblu 1968 a titul mistra světa z roku 1972. S reprezentací se váže také další příhoda: při jednom ze zájezdů v Kanadě se stal oblíbencem kanadského publika, kteří obrovitému útočníkovi vymysleli přezdívku "Big Nedo", která mu už zůstala.  Nedomanský si vždycky přál zkusit zámořský hokej, na který si velmi věřil. Svojí obrovitou postavou a skvělým střeleckým potenciálem byl pro něj přímo předurčen a zámořské kluby by jej rádi viděly ve svém středu. Vždyť byl draftován už v roce 1967 New York Rangers. Jenže tehdejší doba Nedomanskému stejně jako ostatním nepřála, při dotazu na tehdejším vedení československé tělovýchovy se mu její činovníci jen vysmáli. S tím se ale nespoutaný hráč, o kterém kdysi prohlásil Anatolij Tarasov, šedá eminence sovětského hokeje: "Nedomanský je výborný hráč. Ale chuligán," nehodlal smířit. Zlomovým okamžikem Nedomanského života se tak stalo léto 1974.

Měl za sebou fantastickou sezónu - stal se zároveň nejproduktivnějším hráčem, nejlepším střelcem a nejlepším nahrávačem čs. ligy. S reprezentací ČSSR si pak z MS přivezl stříbrnou medaili, byl vyhlášen nejlepším útočníkem a zařazen do All-Star. Pak ale dostal povolávací rozkaz – přes známého si naštěstí zařídil odklad a odcestoval s manželkou na dovolenou do Španělska. Do země koridy a bolera však nedojel a sešel se v Ženevě s Richardem Fardou, s kterým společně uzavřeli smlouvu s činovníky Toronto Toros, týmu WHA, tehdejší konkurenci NHL. V socialistickém Československu se Nedomanský rázem stal nenáviděným emigrantem, o kterém se nesmělo veřejně mluvit - byl považován za zrádce a čs. noviny ho dokonce nechaly několikrát zemřít. Věrní fanoušci však na oblíbeného hráče nezanevřeli a "Nedo" navždy zůstal jejich idolem, o kterém vyprávěli svým dětem, a to i přesto, že jejich miláček byl vzdálen tisícovky kilometrů od vlasti a nebyly o něm žádné zprávy.  Nedomanský mezitím válel na zámořských kluzištích. Hned ve své první sezóně v Torontu nasbíral přes osmdesát bodů. O rok později se stal nejproduktivnějším hráčem týmu s 98 body, obdržel Paul Deneau Award pro nejslušnějšího hráče WHA a zahrál si i v All-Star Game. Před sezónou 1976-77 se Toronto Toros přestěhovali do Birminghamu a Nedomanský pokračoval v dobrých výkonech. Toho si všimli i funkcionáři Detroit Red Wings a v listopadu 1978 se "Big Nedo" stěhoval do města motorů. Před sezónou 1978-79 přišel Nedomanský poprvé do kontaktu se svými krajany.  Do města totiž přijela mužstva Pardubic a Kladna posílená o reprezentanty, aby sehrála přátelská utkání s mužstvy NHL. V Detroitu hrál až do ročníku 1982-83, kdy přešel do St. Louis a svoji poslední aktivní sezónu končil v týmu, který jej před šestnácti lety draftoval - New York Rangers. Z NHL odcházel v 38 letech jako nejstarší hráč v poli a druhý nejstarší vůbec po brankáři Tony Espositovi z Chicaga. To už vlastnil kanadské občanství.

V listopadu 1987 zkusil Nedomanský dráhu trenéra v německém Schwenningenu. Ve stejném roce vystoupil v pořadu německé televizní stanice ZDF, kde se vyjádřil o vztahu k své vlasti: "Nemám žádné styky a nechci mít s tím, co je v Československu, nic společného. Jsem kanadský občan a vděčím této zemi, že mi umožnila život normálního člověka".   Ve Schwenningenu skončil v únoru 1990, kdy mu samotní hráči vyslovili nedůvěru. sezónu 1990-91 ještě trénoval rakouský EV Innsbruck, než se začal naplno věnovat práci pro Los Angeles Kings, kterým dělá dodnes skauta pro Evropu. Václav Nedomanský je ženatý, má dvě dcery a syna Václava, který zdařile pokračuje v otcových šlépějích. Václav junior naposledy hrál na farmě Floridy v Carolina Monarchs (AHL) a jeden čas nastoupil také pár zápasů za extraligový Litvínov.

Václav Nedomanský odehrál v čs. lize během 12 sezón 419 zápasů a vstřelil 369 gólů. V reprezentaci ČSSR sehrál 220 zápasů a se 163 góly je dodnes nejlepším střelcem historie reprezentačního týmu.

SHK Hodonín - Historie - Prvopočátky vzniku novodobého sportovního hokejového klubu s názvem SHK Hodonín lze položit do posledních únorových dní 2001, kdy se sešla přípravná valná hromada klubu.

Poté byly přípravným výborem vypracovány stanovy a dne 27.3.2001 bylo toto sdružení oficiálně a právoplatně založeno a zaregistrováno. Od sezóny 2001/2002 mužstvo SHK nastoupilo v krajském přeboru mužů Jihomoravského kraje. V prvním roce byl kádr týmu založen zejména na starších zkušenějších hráčích, kteří byli nuceni přerušit svou hokejovou činnost v době, kdy byl zimní stadion v Hodoníně zrušen. V tomto prvním roce se podařilo mužstvu uhájit 2 příčku v krajském přeboru. Druhá sezóna 2002/2003 byla pro první mužstvo klubu rovněž úspěšná. Přestože stanovený cíl - vyhrát sloučenou soutěž Přeboru mužů Jižní Moravy a Vysočiny - nám těsně unikl, byla s jejím průběhem spokojena většina hokejových fanoušků.Náš první celek, složený i nadále z odchovanců a bývalých hráčů Hodonína a doplněný několika posilami předváděl výkony, za které se nemusel stydět. Dokázal držet krok s kvalitními účastníky krajského přeboru, kteří v něm startovali již řadu let. Naše mužstvo se přitom nezaleklo ani jednoznačného favorita - celku HC Žraloci Vyškov, jenž byl sestaven čistě na profesionální bázi. I v tomto roce, stejně jako předchozím, byla návštěvnost hokejových utkání klubu velmi vysoká a částečně dobudovaný zimní stadion "praskal ve švech".

V sezóně roku 2003/2004 byl 1. mužstvu stanoven cíl vybojovat účast v baráži o II. Ligu. Hlavním soupeřem v průběhu soutěže (kterou byl opět sloučený Přebor mužů Jižní Moravy a Vysočiny) byl celek HHK Velké Meziříčí, který také skončil v konečném pořadí na celkové první. pozici. Celkově druhý, avšak v rámci Jihomoravského kraje jako první skončil náš klub, který tím splnil stanovený cíl a vybojoval účast v baráži o II. Ligu. V průběhu sezóny však souběžně probíhala intenzívní jednání vedení klubu SHK o koupi „druholigové“ licence. Tato jednání byla nakonec úspěšná a v závěru sezóny byla završena podpisem smlouvy, v rámci které došlo k získání licence na SHK Hodonín. Z tohoto důvodu již 1. mužstvo SHK nebylo zařazeno do baráže, i když si účast v ní zaslouženě vybojovalo. Od této sezóny - tedy 2004/2005, tedy náš klub navázal konečně na hodonínskou hokejovou tradici a po „dlouhé“ době je naše 1. mužstvo opětovně účastníkem II. ligy, a to pod vedením pravděpodobně nejmladšího trenéra na této úrovni - p. Čajky. Cílem v této sezóně je účast ve vyřazovacích bojích a tedy umístění v základní části do 8. místa. Náš klub v současné době zastřešuje také mládežnická mužstva juniorů a dorostenců, ze kterých bude možno v budoucnu čerpat mladé nadějné odchovance pro mužstvo mužů. Důležitou součástí klubu jsou od minulé sezóny rovněž ženy, které jsou účastnicemi hokejové celorepublikové soutěže a rozšiřují tak hodonínské hokejové nadšení i mezi něžnější část našich fanoušků resp. fanynek.

Nákladná rekonstrukce zimního stadionu, ke které by muselo dojít i kdyby se ze sportoviště nestala asijská tržnice, nepřímo začala v dubnu roku 2001 výběrovým řízením na zpracovatele kompletní prováděcí projektové dokumentace. Jeho vítězem se stala firma  Uniprojekt.Koncem května téhož roku začala demolice stařičkých dřevěných tribun, šaten pod nimi i obvodových stěn, chvíli poté začala oprava strojovny  a výstavba nové hrací plochy. První fáze přestavby umožnila provozování ledních sportů v omezeném režimu, a také sehrání prvních mistrovských zápasů v krajském přeboru II. třídy.Další tribuny a šatny se sociálním zařízením přibývaly po etapách, vyrostly i nová restaurace či kancelářské prostory a kompletní rekonstrukcí prošla i budova se šatnami pro hráče hodonínských klubů SHK a SHKM .

Autor LUCky.luKA v 02:47 | Permalink | Komentáře

Rok založení: 1956
Klubové barvy: modrá a bílá
Stadión: Tipsport arena, kapacita 7500 míst (250 k stání)

VEDENÍ KLUBU:

• Prezident klubu: Petr Syrovátko
• Viceprezidenti: František Vozka. Ing. Petr Myška. Mgr. Lukáš Přinda 
• Generální manažer: Ctibor Jech
• Asistent gen. man.: Mgr. Filip Pešán 
• Sportovní sekretář: Karel Hornický 
• Sekretariát: Mgr. Petra Vávrová, DiS. 
• Organizace: Tomáš Vozka, Tomáš Krupka 
• Marketing: Mgr. Markéta Kučerová, Ing. Jana Šrýtrová 
• Tiskový mluvčí: Jan Rachota
• Finanční ředitel: Ing. Miroslava Kruppová 
• Sportovní centrum mládeže: Mgr. Petr Haken 
• Sportovní třídy: Jan Šťastný 
• Vedoucí základny: Mgr. Jiří Bermann

REALIZAČNÍ TÝM:

• Trenér: Jiří Kalous 
• Asistenti: Mgr. Filip Pešán a Miroslav Kapoun   
• Vedoucí: Tomáš Krupka 
• Masér: Jiří Jaroš
• Lékař: MUDr. Dušan Morman
• Kustod: Emil Šostý
• Fyzioterapeuti a kondiční trenéři: Bc. Jan Krňoul a Tomáš Krámský 
  

Adresa:

• Bílí Tygři Liberec, s.r.o.
  Jeronýmova 494/20
  460 07 Liberec
  
  
• Telefon:  488 048 333
• Fax:         488 048 335
• Internet:  www.hcbilitygri.cz
• E-mail:     klub@hcbilitygri.cz

Lední hokej má ve městě pod Ještědem velkou tradici. Po II. světové válce existovaly v Liberci 3 hokejové oddíly, Rapid, Slávia a SNB, ze kterých byly v roce 1953 vytvořeny Jiskra Kolora a Tatran. Oba kluby hrály divizní soutěž. Díky výstavbě Zimního stadionu v roce 1956 se vytvořil sloučením obou klubů jeden - Lokomotiva Liberec. V roce 1961 došlo ke změně názvu na HC Stadion Liberec, který poté hrával převážně I.NHL a 2. ligu.

Náš klub patřil v 70. letech k předním družstvům I.NHL a v jeho mládežnických mužstvech byl vychován nejeden výborný hokejista. Tito hráči šířili slávu libereckého hokeje i v jiných klubech. Od roku 1985 do roku 1995 se liberecký hokej dostal vinou finanční nejistoty na nižší úroveň především u dospělého hokeje. "A" mužstvo působilo v ryze amatérských podmínkách ve 2. lize a pouze úroveň a výsledky mládežese podařilo udržet na vyšší úrovni. Celé toto období způsobilo ztrátu divácké přízně a prestiže v hokejovém hnutí.

Díky vstupu firmy Syner do hokejového klubu motivovaném zájmem pozvednout liberecký hokej opět výše s využitím dobře fungující práce s mládeží, začalo od roku 1994 vzestupné období hokeje v Liberci. Klub získal generálního sponzora, který nejen finančními prostředky ale i změnami v organizaci a řízení klubu klubu postupnými kroky budoval klub, který se měl dostat znovu do povědomí hokejové veřejnosti. Prvním krokem byl postup do 1. ligy v roce 1995, na který navazovaly další mimořádné úspěchy v následujících letech, zejména 2. místo v sezóně 1997/98 a účast ve finále play-off 1. ligy v ročníku 2000/01. Spolu s těmito úspěchy "A" mužstva úspěšně pokračovala i práce s mládeží ve sportovních třídách a Sportovním centru mládeže, kde obě družstva - dorost a junioři - nyní působí v extraligových soutěžích.

Po skončení sezóny 1999/2000 byla v klubu vyhlášena široká diskuse pro získání nových podnětů k práci. Jedním z výsledků této debaty bylo rozhodnutí o celkové změně image klubu, a tak 21. srpna 2000 bylo představeno nové logo a nový název Bílí Tygři Liberec.

Spolu s těmito změnami se práce v klubu zaměřila nejen na sportovní stránku své činnosti, ale i na propagaci klubu a především získávání diváků a dalších příznivců a partnerů pro zajištění kvalitních sportovních výsledků, ale i přitažlivé zábavy s účastí velkého množství diváků. I tato práce se v průběhu sezóny 2000/01 rozběhla postupnými kroky a vyvrcholením této činnosti byla účast libereckého celku v play-off 1. ligy, ve kterém postupně nacházelo cestu do Svijanské Arény až 5 000 diváků.

V první sezóně pod novým názvem obsadili Tygři v základní části první ligy 2. místo a následně ve finále play-off I. ligy ČR podlehli Chomutovu. V sezóně 2001/2002 dokázali Bílí Tygři zvítězit v základní části prvoligové soutěže. Ve finále play-off pak přehráli Jihlavu a postoupili tak do baráže o extraligu. Barážovým soupeřem bylo Kladno, mužstvo s bohatou hokejovou tradicí. Tygři zahájili tuto sérii dvěma vítězstvími na ledě svého soupeře, což bylo optimistickým signálem do dalších bojů. V nich Tygři dokázali Kladno porazit a vstoupit tak mezi elitu českého hokeje.

V úvodním ročníku mezi extraligovou elitou se Tygři rozkoukávali a hlavní cíl, nehrát baráž o sestup, se 12. místem naplnil. O stupínek výše postoupili hráči s Tygrem na prsou hned v následující sezóně, nicméně management klubu již pomýšlel na vyšší patra tabulky, jež zaručují postup do play-off.

Třetí extraligová sezóna byla zahájena „výbuchem přestupové bomby“, když se podařilo do branky Tygrů ulovit olympijského vítěze a mistra světa – Milana Hniličku. Během léta přicházeli další hráči, ale opravdovou lahůdku připravilo vedení klubu na srpen. To již bylo jasné, že v zámoří NHL nezačne. Do města pod Ještědem se tak podařilo angažovat hráče z NHL, v té době mladé a perspektivní, kteří ve svých klubech v zámoří bojovali o svá místa. Dres Tygrů tak oblékly současné hvězdy Jiří Fischer, Radim Vrbata, Václav Nedorost a Aleš Kotalík.

Dravé mládí pak doplňovala zkušenost obránce Jaroslava Modrého. Společně se stávajícím libereckým kádrem utvořili výbornou partu, která předváděla vynikající hru. To byl dobrý základ pro premiérový postup do play-off , v němž ve čtvrtfinále Tygři překvapivě vyřadili favorizovanou pražskou Slavii. V semifinálovém souboji byly úspěšnější Pardubice, jež nakonec získaly mistrovský titul. Liberec tak skončil třetí a ziskem bronzových medailí si připsal největší historický úspěch klubu.

Před následující sezónou čekal liberecký hokej další významný mezník novodobé historie. Tím bylo stěhování ze staré Svijanské arény do nové multifunkční Tipsport areny. Perfektní zázemí a obrovský zájem fanoušků, kteří hnali svůj tým kupředu, zajistili týmu v sezóně 2005/2006 vítězství v základní části soutěže. Do play-off šel tým s velkými ambicemi, ale ty vzaly brzy za své.

Vyřazení Liberce již ve čtvrtfinále play-off Českými Budějovicemi bylo pro všechny obrovským zklamáním. V konečné tabulce Tygři skončili pátí, nicméně rekord v neporazitelnosti na domácím ledě a vítězství v základní části soutěže, jsou bezesporu historickými úspěchy.

Do sezóny 2006/2007 šel liberecký tým s jasným cílem – napravit čtvrtfinálový neúspěch s Českými Budějovicemi v předchozím ročníku a ve vyřazovacích bojích projít přes zrádné čtvrtfinále. To se povedlo. Tým obhájil vítězství v základní části a do play-off šel v pozici favorita. Ve čtvrtfinále slavili Bílí Tygři postup po nervydrásající sérii s Třincem, kterou rozhodl až sedmý zápas. Semifinále však znamenalo pro Liberecké konečnou, protože tým obhájců mistrovské trofeje ze Sparty byl nad jejich síly. Liberec tak po roční pauze získal v pořadí druhý bronz v historii klubu.

Ročník 2007/2008 nejlépe vystihuje termín "sezóna změn". U týmu skončil trenér Josef Paleček, který byl nahrazen slovenským koučem Dušanem Gregorem. Během léta kádr též opustili opory Vaic s Podkonickým, které však Tygři dokázali nahradit Nedorostem a Kašpaříkem. Největší přesun měl teprve přijít, když po první čtvrtině odešel na hostování do ruské Ufy brankář Milan Hnilička. V tygří kleci ho nahradil Marek Pinc a s ním v zádech pokračovala tygří družina ve výborných výkonech. Ty stačily na třetí místo po základní části. Tygři do play-off vlétli jako opravdové šelmy a roztrhali ve čtvrtfinále pražskou Spartu 4:0 na zápasy. V semifinále však po dramatické bitvě podlehli 4:3 na zápasy týmu Slavie Praha a skončili celkově na čtvrtém místě.

Názvy klubu:

1956 - Lokomotiva (sloučení mužstev Jiskra Kolora a Tatran), 1961 - HC Stadion, 2000 - Bílí Tygři

Nejvyšší soutěž:

• od roku 2002

Nejlepší umístění:

• ČR: 3. místo (2004/05, 2006/07)

Nejhorší umístění:

• ČR: 12. místo (2002/03)

Výsledky od roku 1994:

• 1994-95 (2.liga): postup do 1.ligy (ZČ skupiny A 2. místo, v baráži o 1.ligu 3. místo)
• 1995-96 (1.liga): udržení v 1.lize (ZČ 13. místo, v baráži o udržení 2. místo) 
• 1996-97 (1.liga):  9. místo  
• 1997-98 (1.liga):  2. místo (play off se nehrálo)
• 1998-99 (1.liga): 12. místo
• 1999-00 (1.liga):  9. místo (ZČ 11. místo, ve skupině o udržení 9. místo)
• 2000-01 (1.liga):  2. místo (ZČ 2. místo, finále s Chomutovem 0:3)
• 2001-02 (1.liga): postup do extraligy (vítěz ZČ, baráž o ELH s Kladnem 4:1)
• 2002-03:  12. místo
• 2003-04:  11. místo
• 2004-05:    3. místo (ZČ 5. místo, semifinále s Pardubicemi 1:4)
• 2005-06:    5. místo (ZČ 1. místo, čtvrtfinále s Českými Budějovicemi 1:4)
• 2006-07:    3. místo (ZČ 1. místo, semifinále se Spartou 1:4)
• 2007-08:    4. místo (ZČ 3. místo, semifinále se Slavií 3:4)
• 2008-09:    9. místo (ZČ 9. místo, předkolo play off s Vítkovicemi 0:3)
• 2009-10:    4. místo (ZČ 8. místo, semifinále s Pardubicemi 0:4)

Trenéři od roku 1993:

• 1993-94:  Ctibor Jech a Karel Ubry st.
• 1994-95:  Ctibor Jech a Karel Ubry st.
• 1995-96:  Ctibor Jech a Karel Ubry st.
• 1996-97:  Pavel Soudský a Petr Buben
• 1997-98:  Pavel Soudský, Petr Buben a Vladimír Čermák
• 1998-99:  František Vorlíček, Petr Buben a Vladimír Čermák/Zdeněk Vojta a Jaroslav Nedvěd
• 1999-00:  Zdeněk Vojta, Jaroslav Nedvěd a Vladimír Čermák
• 2000-01:  Zdeněk Vojta a Jaroslav Nedvěd
• 2001-03:  Josef Jandač, Karel Dvořák a Jaroslav Nedvěd
• 2003-04:  Josef Jandač, Karel Dvořák a Jaroslav Nedvěd, po odvolání hl.koučem Josef Paleček
• 2004-05:  Josef Paleček, Karel Dvořák a Miroslav Kapoun
• 2005-06:  Josef Paleček, Karel Dvořák a Miroslav Kapoun
• 2006-07:  Josef Paleček, Vladimír Čermák a Miroslav Kapoun
• 2007-08:  Dušan Gregor, Vladimír Čermák a Miroslav Kapoun
• 2008-09:  Dušan Gregor, V.Čermák a M.Kapoun/ Mgr. Filip Pešán, J.Nedvěd st. a M.Kapoun
• 2009-10:  Jiří Kalous, Mgr. Filip Pešán a Miroslav Kapoun
• 2010-11:  Jiří Kalous, Mgr. Filip Pešán a Miroslav Kapoun

Odchovanci s reprezentačními zkušenostmi: Jan Ludvig, Leo Gudas, Zdeněk Orct, Jaroslav Nedvěd st., Jaroslav Nedvěd, Petr Nedvěd, Martin Maškarinec, Jakub Čutta, Lukáš Pabiška, Ladislav Šmíd, Tomáš Plíhal, Jan Holub, Jan Víšek, Václav Novák.

Odchovanci se zkušenostmi v NHL: Jan Ludvig, Petr Nedvěd, Jakub Čutta. Tomáš Plíhal, Ladislav Šmíd.

Draftováni: Tomáš Plíhal, Jan Holub, Ladislav Šmíd.

Hráči se zkušenostmi z NHL – sezona 2004/05: Milan Hnilička - Atlanta, LA Kings; Ľubomír Vaic - Vancouver; Andrej Podkonický – Washington, Florida; Radim Vrbata - Carolina; Václav Nedorost – Pittsburgh, Florida; Jiří Fischer – Detroit; Aleš Kotalík - Buffalo.

Rezervace vstupenek:
Zelená linka 800 800 007 nebo na e-mailu: vstupenky@tipsportarena.czVstupné: 100 - 200 Kč na základní část

Geografie

Umístění stadionu: Středovýchodní část města, městká část Liberec 7 – Horní Růžodol.
Parkování: parkoviště v areálu ASA ul. Máchova

Liberec v NHL 

Autor LUCky.luKA v 02:31 | Permalink | Komentáře

Čistá (německy: Lauterbach, též Litrbachy) je bývalé město, které leželo v nadmořské výšce 780 až 800 metrů na náhorní plošině Slavkovského lesa, asi 10 kilometrů jihovýchodně od Sokolova. Dnes je katastrální území Čistá u Rovné součástí obce Rovná v okrese Sokolov.

První písemné zmínky o Čisté pocházejí z roku 1350; v té době nesla německý název Lauterbach, přináležela k panství Bečova nad Teplou a jejími majiteli byl rod Riesenburků. Z nich vlastnictví vsi přešlo roku 1411 na pány z Plavna a koncem 15. století připadla Pluhům z Rabštejna. Největší ekonomický rozvoj nastal počátkem 16. století kdy v jejím těsném sousedství byla objevena ložiska cínové rudy. Pro vzrůstající potřeby cínových dolů (důl Jeroným) - zejména zásobování vodou a plavení dřeva na výdřevy - byl v 30. letech okolo Čisté vybudován vodní kanál Flossgraben či Dlouhá stoka (ten zde protéká dodnes). Roku 1547 byla Čistá Pluhům z Rabštejna zkonfiskována; o čtyři roky později, roku 1551 obdržela privilegia královského horního města. Městský znak jí udělil král Ferdinand I.

Pokles těžby cínu a celkový úpadek města nastal v období třicetileté války. Katolická reformace a pronásledování protestantů mělo za následek odliv obyvatel do nedalekého Saska kde mohli svobodně vyznávat svoji víru. V roce 1772 zachvátil město zničující požár. V následujících letech, 1772 až 1774, byl vystavěn katolický kostel svatého Michala. Podle sčítání obyvatelstva roku 1880 měla Čistá v této době přes dva tisíce obyvatel.

Po skončení druhé světové války i Čistou postihl odsun německého obyvatelstva a teprve tehdy dostala své české jméno. Zanikla po roce 1949 kdy byla začleněna do vojenského výcvikového prostoru. Do současnosti se z budov zachovaly jenom málo patrné zbytky.

Autor LUCky.luKA v 22:58 | Permalink | Komentáře

BK Mladá Boleslav

 

Rok založení: 1908
Klubové barvy: zelená a bílá
Kapacita stadionu: 5 000

Vedení klubu

• Předseda představenstva: Jan Plachý
• Generální manažer: Cyril Suk
• Ředitel klubu: Mgr. Václav Hořejší  
• Obchodní manažer: Antonín Miškovský   
• Asistentka ředitele: Bc. Iveta Kozová
• Asistentka generálního manažera: Eva Čermáková 
• Sportovní manažer: Milan Hnilička 
• Marketing: Ing. Petra Vojtěchová
• Technický ředitel: Jiří Pažout

Realizační tým

• Hlavní trenér: Miloš Holaň 
• Asistent trenéra: Vladimír Hiadlovský 
• Vedoucí mužstva: Jakub Vochvest 
• Masér: Jiří Krejčí
• Kustod: Ladislav Bušanský 
• Lékaři: MUDr. Libor Blažek, MUDr. Radek Langer, MUDr. Lukáš Hartman 

Adresa:

• BK Mladá Boleslav
  Na vinici 31 - Zimní stadion
  293 01 Mladá Boleslav
  
  Telefon:  +420 326 748 169 
•                 +420 326 748 157   
•                 +420 326 748 154
• Fax:         +420 326 734 037
  E-mail:     info@bkboleslav.cz 
  Internet:  http://www.bkboleslav.cz

Historie

První bruslaři se na zatopených lukách u Klenice a Jizery objevovali již od šedesátých let 19.století, roku 1878 pak byl v Mladé Boleslavi založen Bruslařský a veslařský klub. O dva roky později se bruslaři osamostatnili a ustanovili Bruslařský klub Mladá Boleslav, jeden z nejstarších českých sportovních oddílů vůbec.

Popudem k tomu, aby se členstvo začalo vedle rychlobruslení věnovat také novému druhu sportu, lednímu hokeji, se stal článek Roberta Drbala uveřejněný v prosincovém čísle časopisu Sportovní obzor roku 1894, nazvaný Míč ledový čili hockey, v němž autor popsal své zážitky s touto hrou ze svého pobytu v Kanadě.

První skutečný zápas v bandy-hockeyi, tedy hokeji s míčkem, se ovšem odehrál až o deset let později. 8.listopadu 1908 byl ustaven Český hokejový svaz a Mladoboleslavští byli mezi 12 zakládajícími členy.

Téhož roku se na kluzišti na Štěpánce uskutečnilo hokejové mistrovství Čech za účasti domácích, Sparty, PKC Ruch a vítězné Slavie, kterou však Boleslav porazila 7:5. Na živobytí si hokejisté tehdy vydělávali pořádáním koncertů a maškarních karnevalů. Již před 1.světovou válkou existovalo v Mladé Boleslavi umělé osvětlení pro večerní programy.

Po přerušení způsobeném světovou válkou se hokejisté znovu vrátili na led, od roku 1922 však namísto tenisového míčku začali prohánět po ledě gumový puk. Poprvé předvedla v Mladé Boleslavi kanadský hokej pražská Sparta. Kluziště získalo moderní elektrické osvětlení a v záři reflektorů se boleslavským borcům znovu dařilo.

Ing.O.šmelhaus roku 1928 dokonce reprezentoval ČSR na turnaji v Paříži. Na počátku 30.let se u nás začaly hrát pravidelné mistrovské soutěže. Mladoboleslavský SK, jak se klub dočasně nazýval, působil v Severočeské župě, kterou v sezóně 1936/37 vyhrál a dočkal se dosud největšího úspěchu v dějinách klubu- postupu do první ligy.

V nejvyšší soutěži ČSR strávila Boleslav dvě sezóny. Za soupeře měla Spartu, Slavii, LTC Praha, Č.Budějovice, Vítkovice, Troppauer SV a HC Vysoké Tatry, tedy na rozdíl od Boleslavských vesměs profesionální kluby. První rok byl proto velmi těžký a Mlado SK skončil poslední bez bodu a s pasivním skóre 6:54.

Pozdějšímu mistru LTC podlehl doma 0:19, ligovou příslušnost si však uchoval vítězstvím v baráži nad Slávií 1:0. Další rok Boleslav obsadila v lize 6.místo, nacistická okupace ale slibný rozvoj přerušila. Kdo Mladou Boleslav v 1.lize reprezentoval? Připomeňme si tehdejší sestavu: Šolc, Pivoňka, Crha, Hladík, Uhlíř, Stach, Král, Táborský, Cihlář, ing. Šmelhaus, Kříž, Šmolka, dr. Peters, Plzák, Zahrádka, Faltýn, Straka, Šíf, Rabas, Loos, Chyský, Fohl, Wildman, Škaloud, Roubíček, Lederer.

Po válce měli boleslavští hokejisté znovu dobrou výkonnost, pohříchu postoupit znovu do ligy se jim již nepodařilo. Zatímco 12 měst v republice se již pyšnilo zimním stadionem, v Mladé Boleslavi se stále hrálo na zamrzlé Klenici, což s sebou přinášelo řadu těžkostí. Sezóna 1951/52 trvala například jen tři týdny, následující rok vybojoval oddíl, jehož název tehdy zněl Sokol AZNP MB, baráž, která se však pro oblevu vůbec neuskutečnila. Totéž se povedlo roku 1954, kdy Sokol podlehl v baráži Pardubicím dvakrát 4:6, přičemž obě utkání se hrála venku, neboť na Klenici mezitím roztál led.

Roku 1956 byl tak konečně otevřen zimní stadion, což umožnilo prodloužit dosud velmi krátkou sezónu. Od této doby se začali sportovci, kteří většinou hráli v létě kopanou a v zimě hokej (Kubelka, Šichta, Kvaček, Exner, Sochůrek, Brynych, Sládeček a další oblékali dres obou nejpopulárnějších mladoboleslavských oddílů), specializovat na jeden sport a mnozí dali přednost fotbalu.

V roce 1959 potkal mužstvo, hrající tentokrát pod názvem Spartak MB, sestup do divize. Paradoxně nejlepší roky byly odstartovány již zmíněným sestupem. V nižší soutěži se však mužstvo znovu sebralo a suverénně ji vyhrálo. V témže roce hostila Mladá Boleslav jednu ze skupin MS, což pomohlo hokej ještě více zpopularizovat. Po návratu do druhé ligy překonávala návštěvnost všechny rekordy, na derby s Kolínem si našlo cestu přes 7000 diváků.

V několika dalších letech se tým umisťoval pravidelně v popředí tabulky a v roce 1962 přišel až v posledním kole o šanci na přímý postup mezi elitu. Přímé přenosy ze zápasů byly vysílány rozhlasem po drátě a hokejem žilo doslova celé město. Pro reprezentaci vychoval Spartak, jenž opět měnil název na Autoškodu, Milana Andlta.

Úspěšnou éru završila další účast v baráži o nejvyšší soutěž na jaře 1969. Ze čtyř zápasů získala AŠ 3 body při skóre 19:19. Sestava z barážových bojů: Jánský, Kameš, O.Ouzký, P.Ouzký - Hodek, Duba, Glőckner, Kračmar, Míšek - Jar.Andlt, Bárta, Janalík, Janovský, Jílek, Kopřiva, Král, Lang, Luňák, Melichar, Odnoha, Šanda, Šubr.

Na počátku 70.let Autoškoda ještě chvíli žila z minulé slávy, jenže následovalo pomalé, ale zato neúprosné vyklízení pozic. V sezóně 1972/73 vše vyvrcholilo sestupem do II.NHL. Na boleslavský hokej přišlo po tučných letech příslovečných sedm let hubených.

Návštěvnost se pohybovala pod hranicí tisíce diváků na zápas, navíc celou jednu sezónu mužstvo odehrálo kvůli opravě zimního stadiónu v Nymburce. Nepomohlo ani angažování internacionála Augustina Bubníka na trenérský post.

Jaro 1977 přineslo dokonce starosti o záchranu, když pádu do krajského přeboru unikla Autoškoda o pouhé dva body. O dva roky později už ale vše vypadalo jinak a lépe - Boleslav opustila II.NHL opačným směrem, totiž vzhůru. Právě v této nelehké době vychovala mládežnická základna Mladé Boleslavi dosud nejslavnějšího odchovance oddílu, mistra světa a vítěze Stanleyova poháru Jiřího Hrdinu, který roku 1978 odešel do Sparty Praha.

První rok hokejisté Autoškody bojovali (nakonec zdárně) o bytí a nebytí. To následující ročník byl již mnohem úspěšnější, na jeho začátku se slavnostně otevíral nově zrekonstruovaný a zastřešený zimní stadión a na konci byla radost ze solidního 5.místa. V kádru tehdy byli tito hráči: Slabý, Hanousek, Lipták - Hanuš, Moc, Lejsek, Navrátil, Karvai, Richter, Rulc, Novák - Kraus, Kosovič, Hanko, Hovorka, Oliva, Průcha, Buřič, Jaroš, Herold, Škaloud, Čech, Slavík.

Ve druhé polovině osmdesátých a na začátku devadesátých let se Mladá Boleslav pohybovala spíše v dolních patrech tabulky I.NHL, několikrát absolvovala úspěšně soutěž o udržení, avšak v roce 1993 se již sestupu nedalo zabránit.

Nejznámějším hráčem, který odešel v této době z Mladé Boleslavi do vrcholového hokeje, byl pozdější útočník Sparty a mistr světa David Výborný, jehož otec František v modrožlutém dresu Autoškody završil svou bohatou hokejovou kariéru.

Od sezóny 1993/94 působí Mladá Boleslav ve třetí nejvyšší soutěži ČR, tedy 2.lize. Po sestupu se hlavní úsilí soustředilo na samo zachování existence boleslavského hokeje, jemuž hrozil úplný zánik. Splnění tohoto základního úkolu a další modernizace haly otevřela možnosti k návratu na ztracené pozice.

Dvakrát za sebou bylo mužstvo složené téměř výhradně z vlastních odchovanců krůček od postupu, v play-off 1997 však Boleslav podlehla jen těsně pozdějšímu suverénu 1.ligy Znojmu a o rok později znovu až v prodloužení rozhodujícího zápasu Šumperku. Závěrečné boje sledovalo v Mladé Boleslavi určitě daleko více diváků, než je udávaná maximální kapacita mladoboleslavského hokejového stánku (5000 diváků).

Snad symbolicky v roce 2000 se mladoboleslavský hokej vydal na novou cestu. Po neúspěšných letech se poprvé v historii ve městě automobilů vytvořil profesionální tým a jeho úkol byl jasný – vrátit Mladé Boleslavi opět prvoligovou příslušnost. Tedy soutěž, kterou Mladá Boleslav v minulosti dlouhá léta hrála. Do klubu přišel manažer Jan Jandera a právě s jeho jménem je spojován boleslavský vzestup.

Nicméně v sezoně 2000/2001 se týmu ještě postoupit nepodařilo. Mladá Boleslav sice postoupila do baráže o I. ligu, účast ve druhé nejvyšší soutěži si ale tehdy udřeli hokejisté Ústí nad Labem a Brna. Do sezony 2001/2002 Mladá Boleslav vstoupila s novým trenérem. Na lavičku totiž usedl legendární Josef Horešovský a mužstvo suverénně prošlo dlouhodobou částí II. ligy. Navíc úspěšný rok Mladoboleslavští potvrdili nejen v play-off, ale i v baráži a do města automobilů se tak vrátila I. liga.

Sezona 2002/2003 znamenala tedy opět návrat kvalitního prvoligového hokeje a také nováčkovský elán, který přinesl po dlouhodobé části vynikající čtvrté místo. Mladá Boleslav tak vstoupila do play-off, a to dokonce s výhodou domácího prostředí v úvodních dvou duelech s Prostějovem. Tyto úvodní dva zápasy také Mladá Boleslav vyhrála, nakonec ale ve čtvrtfinálové sérii podlehla Hanákům 2:3. I tak to ale byla nadmíru úspěšná sezona.

V soutěžním ročníku 2003/2004 už tolik důvodů ke spokojenosti v Mladé Boleslavi nebylo. Konec základní části sice přinesl osmé místo a znovu start ve vyřazovací části, jenže výsledky a výkony tentokrát zůstaly za očekáváním. Ve čtvrtfinále svěřenci trenéra Josefa Horešovského narazili na Beroun a po porážce 0:3 na zápasy se loučili s nepříliš úspěšnou sezonou.

Jenže právě rok 2004 přinesl výraznou změnu ve fungování BK Mladá Boleslav. Novým vlastníkem klubu se stala mladoboleslavská firma AUFEER DESIGN a do funkce předsedy představenstva akciové společnosti BK Mladá Boleslav nastoupil Jan Plachý. Došlo k výrazné obměně hráčského kádru i ke změnám v realizačním týmu. Přišel trenér Miloslav Hořava a spolu s ním i nový manažer Petr Kaňkovský, který se posléze (po odchodu kouče Hořavy do Znojma) ujal pomyslného trenérského žezla.

Po pomalejším rozjedu se mužstvo nakonec zlepšenými výkony probojovalo až na 4. místo v dlouhodobé části I. ligy a v play-off se opakovala situace stará jeden rok. Opět proti sobě v úvodním kole stály BK Mladá Boleslav a Berounští Medvědi. Tentokrát ovšem ze vzájemné konfrontace vyšli lépe Mladoboleslavští a vrátili Berounu porážku 3:0 na zápasy. V semifinále Mladá Boleslav narazila na favorizované Ústí nad Labem, které se netajilo postupovými ambicemi. Přestože boleslavský tým neprodal kůži lacino, prohrál na utkání 1:3. Poněvadž pak ve druhé duelu vypadl v souboji s Českými Budějovicemi Chomutov, Mladá Boleslav skončila nakonec třetí a to byl pochopitelně v novodobé historii obrovský úspěch.

Každopádně byl a je to ale pouze první krok. Tím dalším by v sezoně 2005/2006 měla být snaha postoupit do finále I. ligy. Jisté pak je, že nové vedení dělá vše proto, aby se mohl naplnit daný cíl – v horizontu tří až pěti let vybojovat extraligu.

Nejvyšší soutěž:

• od roku 2008

Výsledky od roku 1993:

• 1993-94 (2. liga):   3. místo skupiny Západ 
• 1994-95 (2. liga):   7. místo skupiny Západ
• 1995-96 (2. liga):   9. místo skupiny Západ
• 1996-97 (2. liga):   4. místo (ZČ 3. místo skupiny Západ, semifinále se Znojmem)
• 1997-98 (2. liga):   4. místo (ZČ 2. místo skupiny Západ, semifinále se Šumperkem) 
• 1998-99 (2. liga):   5. místo skupiny Západ 
• 1999-00 (2. liga): 10. místo skupiny Západ 
• 2000-01 (2. liga): vítěz (ZČ 2. místo skupiny Západ, baráž o 1. ligu 3. místo)
• 2001-02 (2. liga): postup do 1. ligy (vítěz ZČ skupiny Střed, vítěz baráže o 1. ligu)
• 2002-03 (1. liga):   5. místo (ZČ 4. místo, čtvrtfinále s Prostějovem 2:3)
• 2003-04 (1. liga):   8. místo (ZČ 8. místo, čtvrtfinále s Berounem 0:3)
• 2004-05 (1. liga):   3. místo (ZČ 4. místo, semifinále s Ústím nad Labem 1:3)
• 2005-06 (1. liga):   2. místo (ZČ 3. místo, finále s Ústím nad Labem 1:3)
• 2006-07 (1. liga):   3. místo (ZČ 3. místo, semifinále s Ústím nad Labem 0:3)
• 2007-08 (1. liga):   postup do ELH (vítěz ZČ, v baráži s Ústím nad Labem 4:1)
• 2008-09:  14. místo (ZČ 14. místo, o udržení 4. místo, baráž s Ustím nad Labem 4:0)
• 2009-10:  14. místo (ZČ 13. místo, o udržení 4. místo, baráž s Chomutovem 4:1)

Trenéři od roku 1993:

• 2007-08: Jan Votruba a Leo Gudas/Petr Kaňkovský a Leo Gudas
• 2008-09: Jiří Šejba a Leo Gudas/Jaromír Šindel, Jiří Šejba a Leo Gudas
• 2009-10: Vladimír Čermák a Jiří Šejba/Luděk Bukač ml. a Jiří Šejba/Jan Tlačil a Jiří Šejba
• 2010-11: Jan Tlačil a Leo Gudas/Miloš Holaň a Vladimír Hiadlovský

Autor LUCky.luKA v 02:48 | Permalink | Komentáře

·         Čeští hokejisté, kteří byli draftování ve vstupním draftu NHL:

1978:194. Ladislav Svozil (levé křídlo), Detroit Red Wings - Vítkovice (ČSSR)

198. Anton Štastný (útočník?), Philadelphia Flyers – Slovan Bratislava (ČSSR)1979:83. Anton Štastný (útočník?), Quebec Nordiques – Slovan Bratislava (ČSSR)

1980:
7. Richard Lanz (obránce), Vancouver Canucks – Oshawa Generals ( OHA )

1981:  17. Jiří Dudáček (pravé křídlo), Buffalo Sabres – Poldi Kladno (ČSSR)
176. Miloslav Hořava (obránce), Edmonton Oilers – Poldi Kladno (ČSSR)
190. Vladimír Kadlec (obránce), Winnipeg Jets - Vitkovice (ČSSR)1982:  25. Peter Ihnačák (centr), Toronto Maple Leafs – Sparta Praha (ČSSR)  46. Miroslav Dvořák (obránce), Philadelphia Flyers - Motor České Budějovice (ČSSR)  58. Milan Nový (centr), Washington Capitals – Poldi Kladno (ČSSR)
  73. Vladimír Růžička (centr), Toronto Maple Leafs – CHP Litvinov (ČSSR)
  76. Jiří Lála (pravé křídlo), Quebec Nordiques – Dukla Jihlava (ČSSR)

  81. Dušan Pašek (centr), Minnesota North Stars – Slovan Bratislava (ČSSR)  83. Jaroslav Pouzar (levé křídlo), Edmonton Oilers – Motor České Budějovice (ČSSR)
  87. Eduard Uvíra (obrance), Toronto Maple Leafs – Dukla Jihlava (ČSSR)

171. Miroslav Ihnačák (levé křídlo), Toronto Maple Leafs – VSŽ Košice (ČSSR)

202. Vincent Lukáč (útočník?), Quebec Nordiques – VSŽ Košice (ČSSR)206. Arnold Kadlec (obránce), Minnesota North Stars – CHP Litvínov (ČSSR)

1983:  38. František Musil (obránce), Minnesota North Stars – Tesla Pardubice (ČSSR)  86. Petr Klíma (levé křídlo), Detroit Red Wings – CHP Litvínov (ČSSR)

  91. Igor Liba (levé křídlo), Calgary Flames – VSŽ Košice  (ČSSR)196. Miloš Říha (levé křídlo), Minnesota North Stars - Vitkovice (ČSSR)
199. Dominik Hašek (brankář), Chicago Black Hawks – Tesla Pardubice (ČSSR)207. Jan Bláha (pravé křídlo), Los Angeles Kings – Motor České Budějovice (ČSSR)
211. Jaroslav Benák (obránce), Calgary Flames – Dukla Jihlava (ČSSR)
212. Oldřich Válek (pravé křídlo), Minnesota North Stars – Dukla Jihlava (ČSSR)
239. Jindřich Kokrment (centr), Quebec Nordiques – CHP Litvínov (ČSSR)
1984:    5. Petr Svoboda (obránce), Montreal Canadiens – CHP Litvínov (ČSSR)  49. Milan Chalupa (obránce), Detroit Red Wings – Dukla Jihlava (ČSSR)  59. Michal Pivoňka (centr), Washington Capitals – Poldi Kladno (ČSSR)  75. Petr Rosol (pravé křídlo), Calgary Flames – Dukla Jihlava (ČSSR)
  76. Miroslav Malý (obránce), Minnesota North Stars - Bayreuth ESV (NSR)
  89. Jiří Poner (pravé křídlo), Minnesota North Stars - Landshut EV (NSR)

126. Ivan Dornič (útočník?), Edmonton Oilers – Dukla Trenčín (ČSSR)
139. Vladimír Kýhos (levé křídlo), Minnesota North Stars – CHP Litvínov (ČSSR)
149. Vladimír Kameš (centr), New Jersey Devils – Dukla Jihlava (ČSSR)
159. Jiří Hrdina (centr), Calgary Flames - Sparta Praha (ČSSR)200. Petr Růčka (centr), Calgary Flames - Sparta Praha (ČSSR)
208. David Volek (pravé křídlo), NY Islanders – Škoda Plzeň (ČSSR)

233. Peter Slanina (obránce), Toronto Maple Leafs – VSŽ Košice (ČSSR)241. Rudolf Suchánek (obránce), Calgary Flames – Motor České Budějovice (ČSSR)

245. Juraj Bakoš (obránce?), Philadelphia Flyers – VSŽ Košice (ČSSR)
1985:  88. Robert Kron (centr), Vancouver Canucks – Zetor Brno (ČSSR)  93. Petr Prajsler (obránce), Los Angeles Kings – Tesla Pardubice (ČSSR)
104. Tomáš Kapusta (centr), Edmonton Oilers – TJ Gottwaldov (ČSSR)106. Jiří Látal (obránce), Toronto Maple Leafs – Dukla Trenčín (ČSSR)
182. Jiří Šejba (útočník), Buffalo Sabres – Dukla Jihlava (ČSSR)
216. Ladislav Lubina (útočník), Minnesota North Stars – Tesla Pardubice (ČSSR)1986:  77. František Kučera (obránce), Chicago Blackhawks - Sparta Praha (ČSSR)183. Antonín Routa (obránce), Montreal Canadiens – Poldi Kladno (ČSSR)

231. Mojmír Božík (útočník?), Edmonton Oilers – VSŽ Košice (ČSSR)
246. Karel Svoboda (obránce), Montreal Canadiens – CHP Litvínov (ČSSR)
247. Antonin Stavjaňa (obránce), Calgary Flames – TJ Gottwaldov (ČSSR)
1987:
  62. Martin Hosták (pravé křídlo), Philadelphia Flyers - Sparta Praha (ČSSR)

  95. Radomír Brázda (obránce), Detroit Red Wings - Tesla Pardubice (ČSSR)  97. Petr Vlk (útočník), NY Islanders - Dukla Jihlava (ČSSR)
115. Luděk Čajka (obránce), NY Rangers – Dukla Jihlava (ČSSR)
126. Radek Ťoupal (centr), Edmonton Oilers – Motor České Budějovice (ČSSR)
147. Tomáš Sršeň (levé křídlo), Edmonton Oilers - Zetor Brno (ČSSR)152. Jiří Kučera (pravé křídlo), Pittsburgh Penguins – Dukla Jihlava (ČSSR)
177. Jaroslav Ševčík (levé křídlo), Quebec Nordiques – Zetor Brno (ČSSR)183. Ladislav Trešl (centr), Quebec Nordiques – Zetor Brno (ČSSR)
216. Rotislav Vlach (pravé křídlo), Los Angeles Kings – TJ Gottwaldov (ČSSR)
225. Miloš Vaník (útočník), Washington Capitals - Freiburg EHC (NSR)

230. Darius Rusnák (útočník), Philadelphia Flyers - Slovan Bratislava (ČSSR)
1988:
54. Zdeno Cíger (levé křídlo), New Jersey Devils – Martinex Martin (ČSSR) 

59. Petr Hrbek (pravé křídlo), Detroit Red Wings - Sparta Praha (ČSSR)
111. Pavel Gross (levé křídlo), NY Islanders - Sparta Praha (ČSSR)
183. Petr Pavlas (obránce), Washington Capitals – Dukla Trenčín (ČSSR)
245. Drahomir Kadlec (obránce), Philadelphia Flyers – Dukla Jihlava (ČSSR)1989:  10. Robert Holík (centr), Hartford Whalers – Dukla Jihlava (ČSSR)
  70. Robert Reichel (centr), Calgary Flames – CHP Litvínov (ČSSR)
  78. Josef Beránek (centr), Edmonton Oilers – CHP Litvínov (ČSSR)

143. Otto Haščák (centr), Boston Bruins – Dukla Trenčín (ČSSR)153. Milan Tichý (obránce), Chicago Blackhawks – Škoda Plzeň (ČSSR)186. Martin Maškarinec (obránce), Los Angeles Kings - Sparta Praha (ČSSR)
208. Jiří Vykoukal (obránce), Washington Capitals - Sparta Praha (ČSSR)225. Roman Božek (křídelní útočník), Edmonton Oilers – Motor České Budějovice (ČSSR)
1990:    2. Petr Nedvěd (centr), Vancouver Canucks - Seattle Thunderbirds (WHL)    5. Jaromír Jágr (pravé křídlo), Pittsburgh Penguins – Poldi Kladno (ČSFR)
  23. Jiří Šlégr (obránce), Vancouver Canucks – CHP Litvínov (ČSFR)

  37. Ivan Droppa (obránce), Chicago Blackhawks – Liptovský Mikuláš (ČSFR)  74. Roman Meluzín (pravé křídlo), Winnipeg Jets – HC Zlín (ČSFR)  97. Richard Šmehlík (obránce), Buffalo Sabres – HC Vítkovice (ČSFR)

  99. Luboš Rob (centr), NY Rangers – HC České Budějovice (ČSFR)
104. Petr Kuchyňa (obránce), New Jersey Devils - Dukla Jihlava (ČSFR)113. Roman Turek (brankář), Minnesota North Stars – HC České Budějovice (ČSFR)

116. Lubomír Kolník (pravé křídlo), New Jersey Devils - Dukla Trenčín (ČSFR)133. Robert Lang (centr), Los Angeles Kings – CHP Litvínov (ČSFR)

135. Roman Kontšek (pravé křídlo), Washington Capitals - Dukla Trenčín (ČSFR)

141. Jerguš Bača (obránce), Hartford Whalers – VSŽ Košice (ČSFR)

156. Peter Bondra (pravé křídlo), Washington Capitals - VSŽ Košice (ČSFR)164. Roman Mejzlík (levé křídlo), Edmonton Oilers – Dukla Jihlava (ČSFR)
166. Milan Nedoma (obránce), Buffalo Sabres – Kometa Brno (ČSFR)

173. Ladislav Karabin (levé křídlo), Pittsburgh Penguins – Slovan Bratislava (ČSFR)178. Robert Horyna (brankář), Toronto Maple Leafs – Dukla Jihlava (ČSFR)
179. Jaroslav Modrý (obránce), New Jersey Devils – HC České Budějovice (ČSFR)
185. Richard Žemlička (levé křídlo), Edmonton Oilers - Sparta Praha (ČSFR)
206. Petr Kořínek (centr), Edmonton Oilers – Škoda Plzeň (ČSFR)
251. Leo Gudas (obránce), Calgary Flames - Sparta Praha (ČSFR)1991:
  20. Martin Ručinský (levé křídlo), Edmonton Oilers – CHP Litvínov (ČSFR)

  26. Žikmund Pálffy (pravé křídlo), NY Islanders – Plastika Nitra (ČSFR)  31. Martin Hamrlík (obránce), Hartford Whalers – HC Zlín (ČSFR)

  40. Jozef Stumpel  (levé křídlo), Boston Bruins – Plastika Nitra (ČSFR)  70. Milan Hnilička (brankář), NY Islanders – Poldi Kladno (ČSFR)
  73. Vladimír Vůjtek (pravé křídlo), Montreal Canadiens - Tri-City Americans (WHL)133. Jaroslav Otevřel (levé křídlo), San Jose Sharks  – HC Zlín (ČSFR)
135. Martin Procházka (pravé křídlo), Toronto Maple Leafs – Poldi Kladno (ČSFR)162. Jiří Kuntoš (obránce), Buffalo Sabres – Dukla Jihlava (ČSFR)

167. Tomáš Kucharčík (centr), Toronto Maple Leafs – Dukla Jihlava (ČSFR)1992:
    1. Roman Hamrlík (obránce), Tampa Bay Lightning – AC ZPS Zlín (ČSFR)

    9. Róbert Petrovický (centr), Hartford Whalers – Dukla Trenčín (ČSFR)  19. Martin Straka (centr), Pittsburgh Penguins – Škoda Plzeň (ČSFR)
  21. Libor Polášek (centr), Vancouver Canucks – HC Vitkovice (ČSFR)

  35. Jozef Cierny (levé křídlo), Buffalo Sabres – ZTS Zvolen (ČSFR)

  37. Martin Reichel (pravé křídlo), Edmonton Oilers – Freiburg EHC (NĚMECKO)
  57. Jan Vopat (obránce), Hartford Whalers – Chemopetrol Litvínov (ČSFR)

  59. Ondřej Steiner (centr), Buffalo Sabres - Škoda Plzeň (ČSFR)  73. Radek Hamr (obránce), Ottawa Senators - Sparta Praha (ČSFR)

  75. Jan Čaloun (pravé křídlo), San Jose Sharks  – Chemopetrol Litvínov (ČSFR)

  78. Róbert Švehla (obránce), Calgary Flames – Dukla Trenčín (ČSFR)

104. Tomáš Klimt (centr), NY Islanders - Škoda Plzeň (ČSFR)123. Michal Sýkora (obránce), San Jose Sharks - Tacoma Rockets (WHL)
133. Jiří Dopita (útočník), Boston Bruins – HC Olomouc (ČSFR)140. Martin Sychra (pravé křídlo), Montreal Canadiens – Kometa Brno (ČSFR)
146. Jaroslav Miklenda (brankář), Ottawa Senators – HC Olomouc (ČSFR)
149. Patrik Augusta (levé křídlo), Toronto Maple Leafs - Dukla Jihlava (ČSFR)150. Pavel Rajnoha (obránce), Calgary Flames – AC ZPS Zlín (ČSFR)
163. Jan Alinč (útočník), Pittsburgh Penguins – Chemopetrol Litvínov (ČSFR)
242. Tomáš Jelínek (pravé křídlo), Ottawa Senators - HPK Hameenlinna (Finsko)1993:  27. Radim Bičánek (obránce), Ottawa Senators - Dukla Jihlava (ČR)  33. David Výborný (centr), Edmonton Oilers - Sparta Praha (ČR)
  45. Vlastimil Kroupa (obránce), San Jose Sharks - Chemopetrol Litvínov (ČR)
  71. Václav Prospal (centr), Philadelphia Flyers – HC České Budějovice (ČR)  72. Marek Malík (obránce), Hartford Whalers – HC Vítkovice (ČR)
  77. Miloš Holáň (obránce), Philadelphia Flyers – HC Vítkovice (ČR)  81. Marián Kacíř (pravé křídlo), Tampa Bay Lightning - Owen Sound Platers (OHL)

111. Miroslav Šatan (pravé křídlo), Edmonton Oilers – Dukla Trenčín (SR)

116. Richard Šafařík (levé křídlo), Buffalo Sabres – HC Nitra (SR)120. Tomáš Vlasák (centr), Los Angeles Kings - Slavia Praha (ČR)
123. Zdeněk Nedvěd (pravé křídlo), Toronto Maple Leafs - Sudbury Wolves (OHL)
145. Michal Grošek (levé křídlo), Winnipeg Jets – AC ZPS Zlin (ČR)189. Martin Bakula (obránce), Edmonton Oilers - U. of Alaska-Anchorage (NCAA)
204. Vítězslav Škuta (obránce), Detroit Red Wings – HC Vítkovice (ČR)
205. Petr Franěk (brankář), Quebec Nordiques – Chemopetrol Litvínov (ČR)

224. Martin Štrbák  (obránce),  Los Angeles Kings – HC Prešov (SR)

227. Pavol Demitra (pravé křídlo), Ottawa Senators – Dukla Trenčín (SR)245. Libor Procházka (obránce), St. Louis Blues – Poldi Kladno (ČR)1994:
   3. Radek Bonk (centr), Ottawa Senators - Las Vegas Thunder (IHL)
  29. Stanislav Neckář (obránce), Ottawa Senators - České Budějovice (ČR)  35. Josef Marha (centr), Quebec Nordiques – Dukla Jihlava (ČR)

  37. Angel Nikolov (obránce), San Jose Sharks – Chemopetrol Litvínov (ČR)
  51. Patrik Eliáš (levé křídlo), New Jersey Devils – HC Kladno (ČR)

  52. Rudolf  Verčik (levé křídlo), NY Rangers - Slovan Bratislava (SR)  87. Milan Hejduk (pravé křídlo), Quebec Nordiques – HC Pardubice (ČR)
  89. Václav Varaďa (levé křídlo), San Jose Sharks – HC Vítkovice (ČR)103. Zdeněk Skořepa (levé křídlo), New Jersey Devils - Chemopetrol Litvínov (ČR)
106. Pavel Trnka (obránce), Anaheim Mighty Ducks – HC Plzeň (ČR)
172. Roman Vopat (centr), St. Louis Blues – Chemopetrol Litvínov (ČR)
175. Ladislav Kohn (pravé křídlo), Calgary Flames - Swift Current Broncos (WHL)215. Jan Němeček (obránce), Los Angeles Kings – HC České Budějovice (ČR)
222. Lubomír Jandera (obránce), Chicago Blackhawks – Chemopetrol Litvínov (ČR)
226. Tomáš Vokoun (brankář), Montreal Canadiens – HC Kladno (ČR)240. Tomáš Píša (levé křídlo), San Jose Sharks – HC Pardubice (ČR)

249. Richard Zedník (pravé křídlo), Washington Capitals – Banská Bystrica (SR)

260. Radoslav Kropáč  (pravé křídlo),  NY Rangers - Slovan Bratislava (SR)266. Ladislav Benýšek (obránce), Edmonton Oilers – HC Olomouc (ČR)

270. Ján Lipianský  (levé křídlo), Philadelphia Flyers - Slovan Bratislava (SR)1995:  10. Radek Dvořák (pravé křídlo), Florida Panthers – HC České Budějovice (ČR)
  18. Petr Sýkora (centr), New Jersey Devils - Detroit Vipers (IHL)
  28. Jan Hlaváč (levé křídlo), NY Islanders - Sparta Praha (ČR)
  50. Pavel Rosa (pravé křídlo), Los Angeles Kings – Chemopetrol Litvínov (ČR)  57. Lukáš Zíb (obránce),Edmonton Oilers – HC České Budějovice (ČR)
  60. Miloslav Gureň (obránce), Montreal Canadiens – AC ZPS Zlín (ČR)
  63. Petr Buzek (obránce), Dallas Stars – Dukla Jihlava (ČR)
  97. Pavel Kríž (obránce), Chicago Blackhawks - Tri-City Americans (WHL)

100. Radovan Somík (pravé křídlo),  Philadelphia Flyers – Martinex Martin (SR)

101. Michal Handzuš (centr), St. Louis Blues – Banská Bystrica (SR)

106. Vladimír Országh (levé křídlo), NY Islanders – Banská Bystrica (SR)109. Jan Snopek (obránce), Edmonton Oilers - Oshawa Generals (OHL)

111. Marián Menhart (obránce), Buffalo Sabres - Chemopetrol Litvínov (ČR)
128. Jan Hrdina (centr), Pittsburgh Penguins - Seattle Thunderbirds (WHL)
130. Michal Broš (centr), San Jose Sharks – HC Olomouc (ČR)
131. David Hruška (pravé křídlo), Ottawa Senators – Baník Sokolov (ČR)
142. Jaroslav Kudrna (levé křídlo), San Jose Sharks - Penticton Panthers (BCJHL)

143. Peter Slamiar (pravé křídlo), NY Rangers – Zvolen (SR)

152. Martin Špaňhel (levé křídlo), Philadelphia Flyers – AC ZPS Zlín (ČR)

161. Martin Cerven (centr), Edmonton Oilers – Dukla Trenčín (SR)168. Robert Jindřich (obránce), San Jose Sharks – HC Plzeň (ČR)
171. Marek Melenovský (centr), Toronto Maple Leafs – Dukla Jihlava (ČR)

178. Martin Streit (centr), Philadelphia Flyers - HC Olomouc (ČR)

188. Jaroslav Obšut (obránce), Winnipeg Jets – North Battleford North Stars (SJHL)

191. Milan Kostolny (pravé křídlo), Hartford Whalers – Detroit Jr. Red Wings (OHL)192. Filip Kuba (obránce), Florida Panthers – HC Vítkovice (ČR)209. Libor Zabranský (obránce), St. Louis Blues – HC České Budějovice (ČR)
213. Jiří Antonín (obránce), Edmonton Oilers – HC Pardubice (ČR)1996:  17. Jaroslav Svejkovský (levé křídlo), Washington Capitals - Tri-City Americans (WHL)
  28. Pavel Skrbek (obránce), Pittsburgh Penguins – HC Kladno (ČR)
  36. Marek Posmyk (obránce), Toronto Maple Leafs – Dukla Jihlava (ČR)

  37. Marián Cisár (levé křídlo), Los Angeles Kings – Slovan Bratislava (SR)  43. Jan Bulis (centr), Washington Capitals - Barrie Colts (OHL)

  56. Zdeno Chára (obránce), NY Islanders – Dukla Trenčín (SR)105. Michal Rozsíval (obránce), Pittsburgh Penguins – Dukla Jihlava (ČR)

119. Richard Lintner (obránce), Phoenix Coyotes – Dukla Trenčín (SR)122. Josef Straka (centr), Calgary Flames - Chemopetrol Litvínov (ČR)
128. Petr Šachl (pravé křídlo), NY Islanders – HC České Budějovice (ČR)
135. Michal Podolka (brankář), Detroit Red Wings - Sault-Ste.-Marie Greyhounds (OHL)179. Pavel Kubina (obránce), Tampa Bay Lightning – HC Vítkovice (ČR)

188. Roman Pylner (centr), Colorado Avalanche  – Chemopetrol Litvínov (ČR)

196. Andrej Podkonický (centr), St. Louis Blues – ZTK Zvolen (SR)204. Tomáš Kaberle (obránce), Toronto Maple Leafs – HC Kladno (ČR)

216. Ivan Cziernik (levé křídlo), Ottawa Senators – HK Nitra (SR)

227. Lubomír Vaic (centr), Autor LUCky.luKA v 07:44 | Permalink | Komentáře