No a přesně tímhle způsobem jsem si to na "hlavas" přifičela já. Nádražní hala byla narvaná, jako Kaufland ve čtvrtek ráno, akorát "mladejma". Po chvilce zmateného pobíhání a vybírání nejmenší z obrovských front jsem se poslušně zařadila a čekala a čekala a nervózně poskakovala.
Vždycky tvrdím, že cestování vlakem ČD je adrenalinová záležitost a tak náš hlavní, železniční dopravce ušetří za časopisy, rádio či pouštění filmů. Neříkám však, že bych onomu čtení časopisu a pod. nedala přednost.
Mé tvrzení bylo posvěceno výlukou. Většinou, zejména pak na trasách, které znám důvěrněji vítám. Cesta je méně okoukaná, rychleji uteče a protáhnu se. Jenže ten den jsem byla unavená a v okolí Hlavasu to vypadalo jako před apokalypsou.
Zkušeně jsem vyběhla na místo odjezdu Náhradní autobusové dopravy.
Prosím vás, ten autobus mě odveze na vlak, co mě odveze na Bohumín?
JO!
Díky!
Vlezla jsem do autobusu a sedla si na první lepší místo.
Řidič: Prosím vás netlačte se všichni, autobusů pojede víc!
Lidi se dostrkají, sedím, čučím okolo a vedle mě si sedá nějaký mládenec. Škoda, že to není fešák, přesně můj typ, jehož jsem ideálem krásy zrovna čirou náhodou já, ale aspoň to není divný smrdící člověk.
Jedem.
Koukám z okna. Dálnice. Město. Koukám z okna a nadávám si, že jsem toho vypila tolik. Chce se mi na záchod. Jedem. Jedem HODNĚ dlouho.
Ve Vyškově vyskakuju z vlaku s vehemencí laňky v oboře a rozhlížím se po záchodu. Neochotně paní dávám pětikačku a jdu udělat potřebné.
V mezičase se do umývárny napakují čtyři podobně utrápené studentky. Nemám srdce je vyhodit a tak je aspoň popoženu. Vracím klíč.
Nastupuju do vlaku.
Jedu, jedu, jedu až dojedu.