Když mi bylo 11 moje matička se nechala udolat mnohaletému nátlaku a zaplatila dovolenou k moři. Dnes bych to brala jako krutou pomstu, protože jsme jeli do Bibione. Tehdy jsem ale byla retardované dítko a tamní zmrzlina spolu s pizzou a jinými retardovanými dítky na mě udělali dojem.  Co si kromě tehdejší gastronomie pamatuju je že na stejném turnusu byla matka s dcerou, která trpěla Downovým syndromem či jak se to píše. Ta dcera se celé dny smála. Někdo by možná namítl/a, že daná holka mohla být zhulená, ale nevím jak vy já když se jednou za dva rocky zhulím tak se kolem mě všechno rozpíjí, proto mi to se smíchem připadá jako pověra.

Dnes jsem si na mentálně postiženou dceru  vzpomněla. Kráčela jsem po Karviné a několik krát jsem vyprskla smíchy. Nevím, jestli to tak máte, ale mi obvykle k smíchu stačí maličkost, která s podnětem naprosto nesouvisí. Třeba dneska jsem se deset minut hihňala spinningovému týmu na náměstí, protože jsem si vzpomněla na svojí  dnes už exspolužačku která definovala spinning jako sport kdy lidi v uzavřeném prostoru jezdí na kolech za naprosto neposlouchatelného randálu, nechaj se u toho komandovat a když chcou čerstvý vzduch otevřou si okno. Od této definice jsem neměla daleko k představě těchto dívek a dam nalepených se svými stroji kolem oken. ANO! Uznávám není  na tom nic vtipné, ale já se na tom náměstí jako jediná bavila.

A podobným stavem trpím už pár dní. Tuhle jsem šla kolem výkopu a byli tři nejdrsnější muži, jací jen mohou naše výkopy brázdit a jeden z nich měl na sobě staré tričko Kelly Familly, vedle něj stál kolega s Lunetic a tuto ladnou trojici doplnoval kolega s Hanou Montánou. Protože kamarádčině neteři je 12, jsem poučena kdo je Hanča Montánová. Nic mi tedy nebránilo nic mi tedy nebránilo naprosto spontálně vyprsknout smíchy a dušeným bujarým veselím se neustále otáčet. Patrně jsem jimi byla zařazena do nepěkné škatulky. Ten den se moje situace opakovala ještě jednou a to když dva náckové šli vedle sebe a jeden se zeptal: Nejsem přece blbé hovado, ne?. Znovu jsem vyprskla smíchy. Naštěstí  i brzy odbočila.

Jak tak nad tím přemýšlím datluje si tady: Není on ten Dovnův syndrom nějakým projevem normálnosti. Co když i tamtu dceru tamté paní v tamté Itálii rozesmívaly drobnosti, které my nejsme schopni pochopit zahledění do našich mikrokosmů?