Slunko pařilo plnou silou, nejedno čelíčko se orosilo potem, jako stůl rumama při oslavě 18 narozenin, blondýna  v televizi s úsměvem od ucha k uchu hlásila, že prý druhý den bude hic hiců a k tomu ještě největší tenhle rock (bych chtěla vidět, jak by se tlemila, kdyby měla podkrovní pokoj jako já). Tuž sem polapila Hercuila (takhle jsem pojmenovala svůj notebook), nahodila ajsíkjů a začala Evi bombradovat odkazama. Už delší dobu mi vrtalo v palici koupaliště v Ostravě - Porubě. Prý největší ve Sřední evropě. Na internetu to vypadalo pomalu, jak obrázky dovolené v Karibiku. Vstupné na den 80Kč a pravděpodobnost, že mě potká někdo známý téměř nulová. Ještě jsem se rozhodla poptat Inženýra (doublep na libimseti), jak se tam dostanu. Odpověděl, že tramvají. Pěkně jsem poděkovala, odpověděla, že budem na trávě, tak ať se za náma staví a šla se zeptat někoho méně vzdělanějšího.

Evi souhlasila a tak jsme druhý den k jedenácté dopoledne stály nastoupené před hlavasem v Karviné, jako děcka v tělocviku a usmívaly se na sebe natěšeně, jako měsíček na hnůj. Každá sebou občanku, kartu pojišťovny, plavací potřeby, svačinku a 200kč - kdyby nás nějaký pjerun chtěl očorovat, aby z toho nic moc neměl a člověk toho taky moc neutratí.

Vylezly jsme na Svinově a že budem potřebovat jízdenku. Návrh, že bysme ji koupily v automatu jsem zavrhla, protože na stránkách Ostravského dopravního podniku je viditelnější a větší Formulář na hlášení poruch automatů než link na vyhledání spojů. Kdo mi nevěří, ať si to pěkně vygooglí. A protože s omezeným obnosem k dispozici se riskovat nechtělo ani Evi, tak jsme si daly kolečko kolem Svinova - ono najít trafiku, kde prodávaj lístky není až taková bžunda. Spasilo nás až informační centrum. Naběhly jsme tam jako slepice na zrní když hopsodinka. Kočena na nám poradila, že si máme koupit denní jízdenku, že prý na tom ušetříme. Přišlo mi to nějaké pofiderné, ale revizor nás nechytl, každá kačka k dobru - aspoň zbyde na štamprličku.

Vymotaly jsme se ze Svinova a nastoupily do tramvaje, abych čirou náhodou z Brna nezapomněla, jaké to je, když lidi v MHD smrdí sedl si před nás děda Tvarůžek (tak jsem ho pojmenovala) a pán za nás pán, pro kterého antiperspirant je pravděpodobně nějaká nadávka, že ho ještě nepoužil...

No nic, každopádně po chvile mučení jsme vydechly na čerstvém pařáku. Cedule nikde žádná, naštěstí (?) odevšud se řinul dav lidí, tak jsme se daly za davem. Jestli někdo, někdy tvrdil, že za davem jít je nejjednodušší cesta - tak pěkně kecal. Ten dav se začal dělit. Cedula furt nikde žádná, my v těch místach poprvé tak jsme se daly zbaběle za větším davem. Udělaly jsme dobře. Na koncu ulice byla takový větší vstup, tak jsme vysolily prachy a hjo dovnitř. Jenom jsem tak trochu v zápalu vody čekala, že Evi je za mnou. Nebyla. Obě bez mobilu, skoro peněz, no - chvilu mi nebylo vedro - polil mě studený pot. Naštěstí se kočena za chvilu ukazála, že prý měla problém se vstupem. Tak mě potěšilo, že ji vidím až jsem ji chtěla obejmout a vyznat lásku. Asi by se děvucha lekla, tak jsem si emoce nechala pro sebe.

Ze začátku jsme byly trochu sklamané z velikosti bazénu - člověk čeká přecejen něco většího - ale co, třeba si přeopalovat špeky, že si nandem místo. Jelikož a protože Eva se stydí a já nemám postavu na grilovaní se u bazénu, bylo jasné, že musíme najít nějaké odlehlejší místo a aby sme zase nemusely dávat tůry k bazénu. Ideál místo se našlo, svlíkly jsme se, vybalily manátky, poprosily nejbližšího slušného dědu, ať nám to pohlídá a hurá do vody. Mokrá, studená, ale osvěžující.

Pak zas na deku, pak zas do vody. Bazenová klasika. Mě však dráždil ten tobogán. A protože jsem byla otravná, jak male děcko, když mu mama nechce koupit zmrzlinu (což mi ostatně jde), že na ten tobogán půjdem. Já D E M E N T si myslela, že to bude stejná psina, co v Bohumínském Aquaparku. Houby! A ještě k tomu s voctem! Fronta byla dluha, jak cip, ještě k tomu většinou same male děcka, nebo stařici, takže se nebylo na co divat, aby to líp utíkalo (no paxe tam naštěstí jeden fešák objevil ale co z toho, když už jsem byla na koncu fronty). Prvně Eva, pak já. Když už byla skoro dule, natěšeně jsem nakočila. Svištěla jsem dolů tak rychle, že Šumachrovi by spadla závistí čelist a otlučenost mojí palice se rovnala zásahu fízlů na Čekteku, nehledě na to, že nějakým záhadným způsobem jsem svoji kamarádku dohnala a tak jsme si společně zapolykaly andělíčky!

Pro otřepání se jsme se šly na chvilu zas grilovat. Pak pozbíraly saky paky a jely domů. České dráhy opět nesklamaly a tak jsme si půl hodiny mohly prohlížet rekonstrukci Svinovského nádraží.

No aspoňže bylo fajn. Půjdu ráda příště, jen na tobogán mě ještě pár dní nikdo nedostane!