Je tady prosinec a s ním tak nějak moje zimní depka. Nejsem slečna, která by trpěla nějakou jarní únavou, podzimní depresí nebo něčím s podobným názvem, čím někteří lidé ospravedlnují své neurozy. Nevadí mi, že se brzy stmívá - naopak mám noc ráda a v tom Brně taky zase taková zima není. Jen ten prosinec mi působí zle.
Prosinec začíná mými dámskými dny, kdy naštvaná na celý svět a jeho nespravedlnost házím vražedné pohledy na plakát lákající na dárcovství krve.
Pak se ocitnu v kině, kde zatímco si u filmu ničím nervy strachy o jednoho mladého pána, taxi to skoro rozdává vedle mě moje drahá kamarádka se svou drahou polovičkou. Já jen sedím na vedlejším sedadle jako kůl v plotě jako poslední křen...
Radost mi ani nepůsobí pohled na kalendář. 19 dnů do Vánoc. Kdo mě trošinku zná ví, jak tyhle svátky nesnáším. Celej advent se prodírám vystresovanýma davama, který se snažej nakoupit dárky. Semtam na svobodáku do mě žduchne někdo notně osvařákovaný, omedovinovaný a v tramvaji se uchází o obsah mojí peněženky socialně slabší spoluobčan a o mé nervy kořala který si mě z nějakého blíže neurčitého důvodu plete s opěradlem. Jakmile toto všechno absolvuju příblíží se onen štědrej večer. Dáme si matinčinu úžasnou hrachovku, čaj s rumem přičemž si zachrochtám. Pak rozbalíme dárky, kterejma je obložen vánoční stromek. Místo rodinný pohody se Liduš a Věrka rozvalej jako pokaždý co je vidím na gauči a začnou pochrapávat, takže místo rodinné pohody se odvalím k PC nebo zabedním k sobě do pokoje, protože v rodinách mých přátel rodinná pospolitost funguje takže nemám s kým sdílet svou averzi.
25. se pak mám chut ukousat nudou
26. se nuda ještě prohlubuje a večer se má deprese vyhrotí, zase mi dojde jak málo jsem toho ještě zvládla a jak moc mi ráno zase bude. Ano, dvacátéhosedmého prosince budu mít své čtyřiadvacáté narozeniny.
Zase o rock blíž k důchodu...