Poslední dobou sleduji reklamní expanzi zážitkových agentur, které nabízejí různé skoky, povození apod. Já naštěstí nic podobného nepotřebuji a vzhledem k tomu, že pro dopravu mezi Brnem a Karvinou užívám služeb ČD a Dopravního podniku města Brna asi ani nebudu potřebovat.
Cesty veřejnými dopravními prostředky bývají mnohdy více než adrenalinovým zážitkem. Známá armáda berlí aneb čeští důchodci pro něž je důležité kdo kde a kdy bude sedět i v přeplněném autobuse, smrdící individua, opilci a jiná chamraď jež nás v tramvajích doprovází dokáže připravit mnoho horkých chvil.
Ovšem cesta vlakem bývá zážitkem sama o sobě. Když je na drahách výluka, člověk musí jet autobusem. A tak jsem se se svým zavazadlem, do kterého by se nabalila celá Somálská vesnice doběhla na určenou zastávku, v duchu jsem děkovala tomu, že jsem se za ty rocky stala ostřílenou cestovatelkou a tak nemusím kolem hlavasu pobíhat jak splašená kráva.
Přišla jsem tedy ladně k autobusu, trochu omluvně poprosila řidiče jestli by tam nenaložil někde ještě mého drobečka což pobavilo přítomného mladíka a cupitala do busu.
Sotva jsme vyjeli kousek za Brno, začal můj spolucestující zuřivě telefonovat a nějaké ženě a já tak nechtěně musela poslouchat nebožákovo trápení. Chudák jel v tom pos... buse, po té zku... dálnici a může se na to akorát tak vys..., že mohl jít akorát tím ... autem, protože ted tu sedí jak debil. U toho jak debil jsem měla chuť ho poklepat po rameni, že v jeho případě slovo jak je naprosto scestným.
Sotva jsem se střásla pana ublíženého, uvelebila se ve vlaku v takovém tom novém kupéčku, kde jsou i místa jenom pro dva začala kolem mě poletovat nějaká starší paní. Z mého kufru, který jsem samozřejmě díky ní byla nucena složitě stěhovat si udělala odkládací pult, načež jsem měla aniž bych se o ní prosila šanci vyslechnout si její chorobis snad už od narození, když se chystala svůj chorobopis rozvézt do podrobností skočila jsem ji do řeči s tím, že věřím, že její utrpení je děsivé ale že já bych si zdovolením pospávala.
Paní se na mě hodně ošklivě podívala a pak jen seděla a mlčela. Díky!
Takže nic nebránilo mému pospávání a kolíbání se představou, kterak sotva dojdu domů, poberu plavky skočím do bazénu a plavu si a plavu si. Akvabela hadra a tamta slavná kostaka by jistě záviděla!
Houby! S octem! Do Bohumína jsme dojeli o 15 minut později a samozřejmě, že zrovna v tu chvíli si ČD daly pozor na zpoždění, takže osobák nečekal. 50 minut v Bohumíně. Slušného slova by se ve mě nedořezal.
Takže jsem měla dost času užít si podívína, který kolem mě chodil a tleskal (nevím, co ho to vzalo), bezdomovců, kteří za mnou po jednom chodili jestli nemám cigáro a blíže poznat romskou komunitu, která pobíhala sem a tam.
Domů jsem dorazila naštěstí v klidu a míru. Za ty rocky, co jezdím domů vlakem jsem zažila už i pepernější zážitky a tak se opět a znovu potvrzuje, že náš trh je zbytečně přesycen hovadinama. Proč utrácet za zážitky, když si stačí zajet domů? Take it easy.
Pac a pusu.
Rumová víla