Blesk pročísl ztemnělou oblohu a hrom otřásl zemí. Už nepršelo a těžké, černé mraky pomalu odplouvaly k východu. Nekonečnou nebeskou plání prosvítaly první mihotavé tváře hvězd, ještě jasnější než před bouří. Na tu zářící nádheru se díval vysoký, zlatovlasý elf s jasnýma šedýma očima. Jeho potrhaný černý oděv i plášť dobře ladil s okolní měkkou temnotou.

„Kdy jsem se naposled díval na hvězdnou oblohu, zahradu Elbereth?“táhlo se mu hlavou. „Je to tak dávno, mnoho, mnoho let...“

Opatrně si promnul zápěstí, na kterých se mu pomalu hojily hluboké,krvácející rány způsobené pevně utaženými, těžkými skřetími okovy. Elf se zhluboka nadechl voňavého svěžího vzduchu a dovolil své nesmírné magické síle, aby mu projela každičkou žilkou a nervem.

„Poprvé od mého zajetí...“ napadlo mladíka a otřásl se při té vzpomínce. „Skoro sto padesát let. Sto padesát let už mi magie nekolovala v žilách. Jeto tak zvláštní pocit. Tak...nepřiměřený... Skoro jsem to zapomněl...“

Díval se skoro lhostejně na své rány jak se zavírají a mění se v bílé jizvy na pobledlé kůži. To že se mu točila hlava a bylo mu zle snad ani nevnímal. Tichou nocí se rozlehl temný hlas rohu. Zlatovlasý elf zbledl a ohlédl se za tím nepříjemným, uši drásajícím zvukem. Poznal ho. Bylo to volání skřetího rohu.

„Takže už přišli na to že někdo utekl. No, to není dobrá zpráva.“poznamenal jeho vnitřní hlásek. „Berenieli,Berenieli, koukej zmizet! Jestli tě podruhé chytí, rozhodně s tebou nebudou jednat v rukavičkách!“

Se zlou předtuchou začal i přes strašlivou únavu a bolest hbitě slézat s kopce a v duchu dával pozor na každý krok ve známém prostředí, jímž dlouhá léta neprocházel. Neohlížel se. Přesto pokaždé, když za sebou zaslechl šramot, byť sebemenší, dech se mu zadrhl v hrdle a srdce se bláznivě rozběhlo. Nakonec jej ale zradila znalost krajiny, která se za těch sto padesát let podstatně změnila. Bereniel dorazil k místu, kde kdysi tekla v úzkém korytě nehluboká řeka. Místo ní zde však nalezl hlubokou roklinu rozdělující širou pláň ve dví.

„No nazdar...“ zamumlal elf a rozhlédl se kolem jako štvaná zvěř hledající úkryt. Nic,všude kolem pusto a prázdno, ani kámen, ani keříček. Ruka mu instinktivně sjela k pasu kde za šťastnějších dnů míval na opasku připevněný svůj lesklý meč. Teď tam však nevisel a Bereniel si uvědomil, že mu jej stejně jako luk a šípy sebrali v zajetí skřetí stráže. Byl v pasti, beze zbraně a možnosti úniku. A skřeti se blížili.

Ve světle pochodní už zlatovlasý elf rozeznával skřetí obličeje s vyceněnými zuby a žhnoucíma očima. Někteří šli pěšky,jiní seděli na obrovských vrrcích. A všichni do jednoho se smáli, protože věděli, že jim kořist už neunikne. 

Elf se roztřásl. Dobře věděl co ho teď čeká. Zajetí a nové mučení, pořád horší a horší než bylo to předešlé, nebo přímo tady a teď stejně krutá smrt. Ze skřetích rukou žádná jiná možnost na vybranou nebyla. Neznali slitování. Jejich jediným cílem bylo jen mučit a mrzačit. Zabíjet a opájet se krví a bolestí svých obětí. Oni byli ti nejvíce podobní čistému zlu.

Znovu se rozhlédl v marné naději. Kdesi hluboko v srdci však věděl, že se žádné pomoci nedočká. Tady a teď rozhodně ne. A skřeti byli pořád blíž a blíž. Bereniel byl na pokraji zhroucení a už už měl nutkání podlehnout zoufalství a vrhnout se do hlubiny za sebou, kde by na dně řeky nalezl klidnou smrt. Na poslední chvíli si to však rozmyslel a strnul vprostřed pohybu. 

„Při Elbereth, Berenieli! Vzpamatuj se!“ okřikl sám sebe.„Nikdy jsi nic nevzdal,vždycky jsi bojoval! Protože vždycky je důvod proč to nevzdat! I když to bylo beznadějné! I když tě zajali! Bojoval jsi a nenechal se zlomit! Přece to teď nevzdáš!“

Elfse zhluboka nadechl, narovnal se a hrdě zvedl hlavu.

„Ne,nevzdám...“

Zavřel oči a soustředil se. Cítil jak se mu dlouho neužívaná moc rozbíhá žilami jako ničivý, vše stravující oheň.

„Budu to vůbec ještě umět? Poslechne mě má moc po tolika ztracených letech?“ zapochyboval na krátkou chvíli. Jakmile však v prstech pocítil známé brnění, věděl, že dokáže cokoli si jen bude přát.

„Dokážu to...“

Skřeti jako by náhle vycítili že se něco změnilo. Přestali se smát a v naprostém tichu, které bylo mnohem hrozivější než jejich smích, postupovali vpřed. Ve tvářích se jim zračila ostražitost a nebezpečný hlad.

„Jen pojďte!“ zasyčel zlatovlasý elf odvážně. „Tentokrát se nedám chytit tak snadno! Tentokrát mám výhodu já!“

Skřeti se skřípavě rozesmáli. Až příliš spoléhali na svou převahu. Viděli před sebou jen jednoho zesláblého elfa, který se sotva držel na nohou. Ani vesnu by je nenapadlo, že i tak pro ně může být velice nebezpečným protivníkem.

Bereniel otevřel oči a z nich jako by vyšlehl ohnivý jazyk. Myšlenky odezněly, bláznivý tep srdce se zpomalil. Náhle byl zcela klidný a uvolněný. Zoufalství i strach byly ty tam. Nechal se ovládnout a naplnit nesmírnou magickou silou ukrývající se hluboko v jeho nitru. Bylot o jako zářící vodopád tryskající z temnoty jeho podvědomí. Syrová magie Vznešených elfů ze Západu.

Elf zvedl ruce, protože ty teď byly jeho jedinou, nejsilnější zbraní. Síla,která se do nich hrnula byla tak velká, že ho dlaně a prsty štípaly a pálily. Měl dojem, že pokud magii co nejdříve neuvolní, sežehne ho to na popel. Zaklonil hlavu a s mocným výkřikem dovolil své moci vytrysknout. Z prstů mu vyšlehl proud energie, který ne nepodobný bleskům zamířil přímo ke skřetům. Skřeti zaječeli, vrrci zavyli. Někteří se pokusili bleskům vyhnout,jiní zkusili prostě utéct, ale bylo to úplně zbytečné. Každičký magický blesk měl svůj vlastní cíl ke kterému neústupně mířil a který dřív nebo později zasáhl s neomylnou přesností. Berenieův křik pomalu dozníval a oči se zatmívaly. Únava jej konečně přemohla, klesl na kolena, svěsil ruce a těsně před tím než jeho mysl vyhasla, padl tváří do mokré trávy poblíž mrtvých skřetích těl.

Když se na okamžik probral z mrákot, ležel na nosítkách a dvojice stříbrovlasých elfů jej pomalu a opatrně nesla přes bílé nádvoří. Chrčivě se nadechl aby mohl promluvit, ale znovu ztratil vědomí a propadl se do černého snu plného neurčitých tváří a šepotavých hlasů.

„Jsi vzhůru?“

Zlatovlasý elf pomalu, jako by neochotně otevřel oči a ohlédl se za tím tichým hlasem. Spatřil u sebe sedět štíhlou tmavovlasou elfku s vlasy staženými dvojitou šňůrou perel. Jejich běl ostře kontrastovala s temnotou jejích předlouhých kadeří. Usmívala sena něj jemnými rudými rty, ale šedé oči prozrazovaly starost. Oděna byla v šatu barvy letního nebe bez mráčku, lemované byly jemnou výšivkou drobounkých kvítků a lístků ze stříbra.

„Jsi vzhůru...“ zopakovala měkce, s nádechem úlevy v hlase.

„Ano...Ano,jsem...“ zachraplal Bereniel a málem nepoznal vlastní hlas, který se dral z vyprahlého hrdla.

„Napij se.“ efka mu pomohla posadit se a do rukou mu vložila stříbrný pohárek s vodou.

„Udělá ti to dobře. Musíš mít velkou žízeň.“

Pil pomalu a rozvážně. Voda byla příjemně studená a osvěžující,klouzala rozdrásaným hrdlem se sametovou jemností.

„Děkuji.“řekl nakonec a vracel jí poloprázdný pohár zpět. „Kde to jsem?“

Tmavovlasá dívka se jen usmála a položila mu vyhýbavě prst na rty, aby ho umlčela.

„Pšššt...“pravila jemně. „Žádné otázky. Na ty je vždy času dost. Teď jen odpočívej. Potřebuješ to. Když tě přinesli, byl jsi téměř ztracen...“

Položila mu dlaně na hruď a jemným tlakem ho přinutila lehnout si zase zpět do měkké záplavy polštářů. Měkce mu upravila pokrývku a dotkla se jeho tváře.

„Spi.“řekla.

„Ale...“zašeptal Bereniel zmateně.

„Ptát se můžeš až ti bude lépe. Dřív ne.“ uťala dívka jeho slova.

Potřásl hlavou.

„Alespoň jedinou otázku...“ pravil neodbytně. „Kdo jsi?“

„Fánië dcera Atanónë.“ odvětila tmavovláska. „Léčitelka Měsíčního města. A teď už spi. Nebo tě uspím kouzlem!“

Elf se neubránil smutnému úsměvu a pohodlněji se uvelebil na svém lůžku.

„Na mě by tahle tvá kouzla stejně selhala krásko.“ zkonstatoval.„Moje magie by tu tvou vyrušila.“

Fánië opětovala jeho úsměv, ale nakonec přikývla.

„Já vím. Vycítila jsem to jakmile jsem se tě poprvé dotkla.“prozradila mu vážně. „Ale teď...“

„Půjdu spát.“ doplnil Bereniel a zívl. „Díky za všechno...“

Bereniel se znovu probudil a zjistil, že mu otevřeným oknem do tváře svítí měsíc v úplňku. Bílé paprsky hladily jeho kůži a když zvedl ruce, zvýraznily lesknoucí se jizvy, připomínky nedávného věznění.

„Jsem volný. A živý.“ uvědomil si konečně zcela jasně.„To je skoro až neuvěřitelné. Elbereth nade mnou musela držet svou ochrannou ruku. Nebo sám Ilúvatar.“

Posadil se. Hlava se mu už netočila a cítil že se mu vrátila většina ztracených sil. Nejraději by vyskočil z postele a zjistil kde že to vlastně je, protože pokoj i dívka která jej ošetřovala pro něj byla velkou záhadou. Nakonec si to ale rozmyslel. Přece jen vstal, ale rozhodl se pouze vyhlédnout z okna, aby se alespoň trochu zorientoval v novém prostředí. Měsíční světlo ozařovalo nevelké, beze sporu elfské město z bílého kamene. Všude kolem rostly stromy a květiny, klokotaly nespoutané potůčky a tiše zpíval vítr.

„Líbí se ti to?“ ozval se za Berenielem známý hlas.

Elf se obrátil.

„Fánië?“podivil se. „Co tady děláš?“

Elfka opatrně shodila šedou kápi s tváře a usmála se na něj. Vlasy se jí rozsypaly po ramenou a zádech jako černý vodopád.

„Přišla jsem tě zkontrolovat.“ vysvětlila Fánië tiše. „Měla jsemo bavu že by se tvůj stav mohl zhoršit.“

Mladý muž se neubránil křivému úsměvu když říkal : „To naštěstí ne. Už se cítím mnohem lépe, skutečně.“

Tázavě naklonila hlavu.

„Tak proč nespíš?“ zeptala se nevinně.

„Moje tělo usoudilo, že už jsem spal a lenošil dost dlouho.“zkonstatoval Bereniel pomalu. „Vrátila se mi skoro všechna síla.Měl bych odejít. Nechci působit potíže...“

Fánië vzdychla a pravila : „Potíže způsobíš pokud teď odejdeš můj záhadný mládenče. Ještě nepřišel tvůj čas, odejít.“

„Jsem snad zajatcem?!“ zeptal se a v očích se mu zablesklo.

„Jen zajatcem léčitelky.“ odvětila pomalu a pohodila tmavými vlasy.„A teď se vrať zpět do postele. Čím dřív se plně zotavíš,tím dřív odtud budeš moci odejít. A to si přece tolik přeješ,nebo ne?“

Bereniel jen pokrčil rameny.

„Já...nevím...asi ano...“ pravil nejistě. „Tak dlouho jsem nechodil po světě, že vlastně ani nevím co si mám počít...“

Elfka ho opatrně chytila za ruku a prsty přejela po bílých jizvách.

„Chceš si o tom promluvit?“ ptala se.

Zlatovlasý elf jemně, ale rozhodně odstrčil její ruku a odvrátil se, aby mu neviděla do tváře stažené náhlou bolestí.

„Ne!“

Hlas měl najednou studený a odtažitý, zcela cizí a nepodobný jasnému hlasu elfa. Fánië sebou cukla jako by ji uštkl had.

„Řekla jsem něco špatně?“ zeptala se teskně. „Nechtěla jsem...“

„Zato ty nemůžeš.“ namítl Bereniel pomalu, ale neobrátil se k ní.„To je můj problém a má bolest. Tou není třeba zatěžovatj iné.“

„Ať už se ti stalo cokoli, nemůžeš to v sobě držet věčně!“skoro vykřikla Fánië. „Stejně jako své jméno...“

S tím se obrátila a jako stín se ztratila z jeho pokoje. Bereniel osaměl, ale neulevilo se mu. Spíše naopak. Chtěl mluvit, ale slova mu vázla v hrdle. Chtěl se přes zážitky posledních let přenést, ale byly příliš strašné než aby o nich dovedl hovořit tak brzy.

Slunečné ráno přišlo dřív než se vůbec nadál. Elf vstal ze svého lůžka a přešel k oknu. Město a okolí slunce ozdobilo zlatými malbami a tmavými, stinnými skrýšemi. Po ulicích chodili elfové, občas se mihl nějaký trpaslík nebo člověk, který přišel za obchodem. Všude prozpěvovali ptáci, šuměly stromy a sladce vonící vzduch rozechvívaly zvuky fléten a harf ale také jasných, zpívajících hlasů.

„Je to jako sen.“ zamumlal Bereniel tichounce. „Ale hezký sen.“

Z rozjímání jej vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Odvrátil se od okna a řekl : „Vstupte.“

Dveře se otevřely a vstoupila Fánië. V ruce držela tác s bílým chlebem, ovocem a pohárem jantarového vína.

„Spal jsi vůbec ještě?“ byla její první slova, když viděla jeho unavené oči.

„Trochu.“ujistil ji mladík.

Nespokojeně zavrtěla hlavou.

„Jsi neposlušný pacient, víš o tom?“ prohlásila vážně a položila tác na stůl u okna.

Bereniel se zasmál a pomalým krokem přešel k ní.

„Jsem jaký jsem Fánië.“ řekl, posadil se a vzal do ruky kousek chleba. Elfka se posadila naproti němu a naklonila hlavu.

„Už mi prozradíš své jméno, cizinče?“ zeptala se jemně. „Nic víc po tobě nežádám.“

Vzdychl.

„Bereniel, kdysi dávno jsem se jmenoval Bereniel Ereinion.“

Tmavovlasá elfka zaváhala.

„To jméno je mi povědomé. Už jsem je kdysi slyšela.“ pravila zamyšleně. „Ale kde?“

„Bývalo hodně známé, ve šťastnějších dnech.“ zamumlal Bereniel.„Když jsem přišel spolu se svými příbuznými z Valinoru,bojoval jsem snad v každé bitvě s Temnotou, ať už to byla malá nebo velká bitva. Dobří mne ctili a zlí se báli třeba jen zašeptat mé jméno...Ale to už je všechno pryč...“

„Co se stalo?“ ptala se Fánië. „Prosím, Berenieli, pověz mi to.“

„Chtěl bych, ale...“ elf na okamžik zaváhal. „Jsou to temné vzpomínky. Zlý sen, který mne ve svých pařátech svíral spoustu let. A i teď, když pominul, mě děsí.“

„Už je to pryč. Už jsi v bezpečí.“ zašeptala dívka a vzala ho za ruku. „Jednou to stejně budeš muset někomu říct...“

„Nikdy jsem neměl moc přátel, vždy jsem byl spíš samotář. Raději jsem se spoléhal jen na sebe, to mě naučil boj se Zlem. A téhle mé osamělosti tenkrát využili skřeti. Cestoval jsem na východ.“vzpomínal Bereniel a mračil se. „Že mám jednu družinu před sebou jsem věděl. Právě kvůli nim jsem putoval těmi místy.Ale...další na mě čekali v záloze.“

Umlkla otřásl se.

„A dál?“ zeptala se Fánië tiše.

„Tu první družinu jsem dostihl v průsmyku na okraji Mlžných hor.Když jsem s nimi bojoval, další skřeti po mně skočili ani nevím odkud. Nestihl jsem ani zvednout meč, ani použít kouzlo. Přemohli mě. Ale nezabili.“ povzdechl zlatovlasý elf těžce. „Přes sto padesát let mě věznili ve svých odporných kobkách. Mučili mě tisícem způsobů, pořád znovu a znovu. Den co den až na hranici smrti, pak chvíle odpočinku abych se vzpamatoval, a potom zase znovu a znovu. Pořád dokola. Bolest a krev.“

„To je ale strašné Berenieli.“ vydechla dívka vyděšeně.

Pokrčil rameny.

„Sám sobě se divím že jsem si udržel zdravý rozum a nezešílel jsem.“ řekl pomalu. „Ale jsem si jist, že v tom mi pomohla má magie.“

„Ale proč jsi ji nepoužil když tě skřeti zajali? Proč jsi neutekl?“nechápala.

„Když na mě ze zálohy skřeti skočili a srazili mě k zemi, uhodil jsem se do hlavy o kámen.“ odpověděl Bereniel smutně. „Tehdy se něco stalo, má moc mě přestala poslouchat. Věděl jsem o ní,ale nedokázal jsem ji uchopit a použít.“

Elfka tázavě naklonila hlavu.

„Jak se ti tedy podařilo uniknout Berenieli? Bez magie? Beze zbraně?“nechápala.

Zlatovlasý mladík jen pokrčil rameny.

„Neptej se mně, sám to nevím. Snad štěstí, snad zásah Valar.“odvětil pomalu. „Pokaždé mě hodili do jiné cely. Ale vždy to byla jen slepá chodba s chytře připevněnou mříží. Většinou jsem byl tak unavený že jsem neměl sílu se ani pohnout, ale jeden den mi to nedalo a začal jsem se plazit po podlaze co nejdál to šlo. Ve stěně jsem našel malou puklinu, do obličeje mě udeřil slabý vánek. Zvedl jsem se a zjistil jsem, že se kámen kolem pukliny snadno drolí a tak jsem do něj začal bít pěstí až mi z kloubů na ruce tekla krev. Ale kámen povoloval pořád víc a víc.“

„A nikdo to neslyšel...?“

„Byla jsi někdy ve skřetích doupatech?“ Bereniel se chmurně zasmál.„Rozhodně tam není klid a ticho jako v hrobě. Naopak. Všude se ozývá hluk, skřetí hlasy a křik.“

„Aha...“

„Trvalo snad nekonečně dlouho než byl otvor v kamenné stěně dost velký abych se jím protáhl, ale nakonec jsem se dočkal. Prolezl jsem na druhou stranu, do temné chodby kterou se kamsi do neznáma hnal studený vánek. Díky tomu jsem věděl kam vlastně jít. Díky tomu jsem v těch příšerných chodbách nezabloudil. A věř mi,že to bylo strašlivé bludiště.“ vzpomínal elf dál a jeho hlas zněl podivně vzdáleně. „Děsil jsem se toho že po mně každou chvíli nějaký skřet skočí, věděl jsem, že ve svém stavu bych mu mohl jen stěží odolávat. Ale přesto jsem cítil zvláštní úlevu, vždyť jsem byl zase okamžik svobodný. I má magie se začala zase trochu víc projevovat a já cítil jak se mi pomalu hojí nejtěžší zranění. Bylo to jako zázrak, jako sen...“

Bereniel povzdechl.

„Chodba se pořád zužovala a zužovala a na jejím konci byla jen úzká průrva. Měl jsem velké štěstí, že jsem byl tak pohublý.“pokračoval pomalu. „Venku nebylo živáčka. Proč by taky, vždyť zrovna přestalo pršet a bouře s posledními blesky odplouvala jinam...Tak jsem se zahalil do cárů svého šatu a vydal se co nejrychleji pryč. Chtěl jsem být co nejdál než skřeti přijdou na to že jsem uprchl. Jenže krajina se za ta léta změnila a já nakonec zůstal uvězněn mezi skřetí tlupou a hlubokou propastí...“

Fánië se otřásla, nepromluvila a přímo mu visela na rtech jak čekala co se dělo dál.

„Neměl jsem už sílu a mé ruce byly prázdné. Byl jsem natolik zachváen zoufalstvím, že jsem to chtěl vzdát a skočit do propasti. Ale nakonec jsem si to rozmyslel.“

„Proč?“vydechla tmavovláska.

„Pocítil jsem záchvěv své magické síly. To mě přimělo k rozhodnutí bojovat o svůj život.“ vysvětlil Bereniel vážně. „A taky se pomstít za to co mi způsobili.“

„Takže?“

„Takže jsem použil kouzlo.“ objasnil. „Bylo to jako by mnou proudila energie samého blesku. Málem mě to sežehlo, mou duši i tělo.“

Fánië chápavě přikývla, jako by se potvrdilo to, co už dávno tušila.

„Když tě naši lovci těsně před svítáním nalezli, byl jsi na pokraji smrti a dlaně jsi měl spálené. Opodál našli družinu skřetů a vrrků, všechny do jednoho mrtvé. A každý z nich vypadal jako by do něj udeřil blesk.“ pravila. „To jsi tedy udělal ty.“

Přikývl.

„Ano,já.“ souhlasil měkce. „Tak...a teď znáš můj příběh Fánië.“

Tmavovlasá elfka na okamžik sklonila hlavu a chvíli usilovně přemýšlela co říct, protože předpokládala, že mladý bojovník očekává odpověď.

„Měl jsi velmi smutný osud Berenieli.“ pravila nakonec. „Ale tak či tak, to co jsi mi pověděl vypovídá o velké síle tvého ducha a odhodlání žít.“

Bereniel na ni pohlédl a naklonil hlavu.

„Myslíš?“

„Jistě.“přikývla Fánië bez zavhání. „Mnoho silných bojovníků umírá ve skřetích doupatech po pouhých pár týdnech. Pravda, někteří vydržíi měsíc, dva. Jiní, pokud mají štěstí, přežíjí rok. Ale ty Berenieli, ty jsi ve skřetím zajetí přežil sto padesát let! A to jsi jim podle všeho těžce ležel v žaludku. To o něčem svědčí.“

„Jen o tom, že jsem měl buď pořádné štěstí a nebo zatracenou smůlu.“ zkonstatoval elf, vzal do ruky pohár s vínem a dlouze se napil.

Na dlouhou chvíli se odmlčeli a ani jeden z nich nepromluvil. Nakonec to ale Fánië nevydržela a zeptala se : „A co máš v plánu teď Berenieli? Pronásledovat skřety jako předtím? Mstít se jim za ztracená léta plná bolesti?“

„Ne...“elf téměř zašeptal. „Ve chvíli největšího zoufalství jsem měl pomsty plnou hlavu a nic jiného jsem si nepřál. Teď však už po pomstě netoužím.“

„Ne?“podivila se Fánië překvapeně.

„Ne.“zopakoval zlatovlasý muž vážně. „Své démony jsem zabil tam u propasti. Ztratili nade mnou svou moc.“

„Co tedy budeš dělat?“

„Bolest a smrt mne v posledních letech nějak omrzela.“ řekl Bereniel.„Teď budu svou magii směřovat spíš k léčení a pomoci druhým.“

Elfka tázavě pozvedla obočí.

„A umíš to vůbec?“

Bereniel se dvakrát zhluboka nadechl než zdánlivě klidným hlasem odpověděl : „Ano Fánië, umím.“

Prsty pravé ruky si při tom prohlášení jemně přejel po levém předloktí plném bílých a stříbřitých jizev. Tmavovláska neodolala, natáhla ruku a prsty mu opatrně přejela po bledé,poznamenané kůži.

„Tolik jizev...“ zašeptala s téměř nábožnou úctou. „Ještě nikdy jsem jich tolik neviděla pohromadě. Jako by tvé tělo bylo plátnem a jizvy podivuhodnou, magickou malbou. Krásné umění, takovým zvráceným způsobem.“

Bereniel na ni pohlédl s novým zájmem a přes tvář mu přelétl zvláštní úsměv.

„Podivným,hodně, hodně zvráceným způsobem ano, máš pravdu Fánië.“pravil, pak mu ale došlo co její slova vlastně znamenala a prudce si ji změřil pohledem. „Ty jsi viděla mé jizvy?! Všechny jizvy?!“

Fánië pokrčila rameny a zrudla.

„Převážnou většinu.“ odpověděla zahanbeně. „Když jsem tě léčila,nešlo se tomu vyhnout.“

Elf sklonil hlavu a dlouhé zlaté vlasy mu zpola zakryly tvář.

„Chápu.“

„Ale i tak ti to vadí. I tak se cítíš...zneužitý?“ usoudila tmavovláska. „Cítím to z tebe.“

„Ne,to ne.“

„Nesnaž se namluvit mi něco jiného Berenieli.“ usmála se Fánië lehce.„Nemusíš cítit stud. Nejsi ani první ani poslední muž,kterého jsem viděla.“

Mladík pokrčil rameny.

„V tom to není.“ zamumlal. „Když na to přijde, všichni jsme jen kusy masa, nic víc. Jen...mé jizvy patří jen mně. Nikomu jinému.Žádnému živému do nich nic není. A vlastně ani do mě ne.“

Průsmykem v horách putovali dva tmavovlasí elfové zahalení v kožešinových pláštích. Svítilo slunce, ale tady, vysoko v horách bylo i v létě sněhu dost a dost.

„Myslím že nakonec to nebyl tak dobrý nápad jak se původně zdálo Ebrithile.“ poznamenal jeden po dlouhé chvíli mlčení.

„Vsadili jsme se Teiriene.“ řekl druhý. „A Olwën jen čeká až do nás bude moct zatnout ty svoje kočičí drápky.“

Teirien si odfrkl.

„Jistě,ale uznej, že tahle sázka byla hloupost! Zůstat tu dva dny, přímo pod vrcholkem Caradhrasu!“

„Je to hloupost. Ale taky je to otázka cti!“ prohlásil Ebrithil. „A říkám ti bratře, ty dva dny tady vydržíme i kdyby hrom bil!“

Elfka prudce vstala.

„Nemůžeš před všemi věčně utíkat!“ téměř vykřikla. „Rozhodně ne před svými vlastními příbuznými!“

„A proč by ne?“ Bereniel lehce nadzvedl obočí. „Dřív mi to šlo docela dobře.“

„Všude kolem je Tma, skřeti a svět pomalu ovládá černé Zlo Berenieli!“zavrčela. „Jsme jedna krev! Potřebujeme se!“

„Ne!“odmítl mladík ostře. „Nedovolím aby mi někdo jen tak vpadl do života a pak z něj najednou zmizel aniž by řekl proč. Děkuji,nechci.“

„Ne vždycky je to tak! Potřebuješ přátele Berenieli, v dnešní době ano!“

S tím za sebou prudce zabouchla dveře a nechala zlatovlasého mladíka osamotě.

Když Bereniel osaměl, chvíli jen tak nehybně seděl aniž by vnímal okolí a čas. Nakonec ale potřásl hlavou a donutil se sníst zbytek jídla, které mu elfka přinesla. Chuť ho sice po tom rozhovoru přešla, ale věděl,že pokud chce co nejdříve odejít, potřebuje si udržet síly.

„Odejdu,čím dřív tím líp.“ pomyslel si chmurně. „Nesmímse vázat. Nesmím dovolit aby mě ovládly city.“

Vstal, přešel k oknu a pozorně pozoroval obyvatele města procházející pod okny jeho pokoje.

„Na co přátelství?“ pokračovaly dál jeho temné myšlenky husté jako vodní kal. „Je to jen bláznivá náklonnost a zbytečná důvěra v někoho jiného.Raději věřit jen v sebe. Aby to nakonec nedopadlo tak jako tenkrát...“

Bereniel zavřel oči a nechal svou mysl aby se vrátila do doby před mnoha sty lety, do doby, kdy ještě pobýval v Zemích neumírajících.

„Berenieli,hej Berenieli!“

Zlatovlasý mladík se obrátil za známým hlasem a neubránil se úsměvu.

„Herione,bratře!“

Stál tam vysoký mladý elf s dlouhými vlasy podobnými mihotavému svitu měsíce. Oděný byl v jednoduché světle modré říze, opásán byl dlouhým lesklým mečem a to vše skrýval pod zlatavým pláštěm. Došel až k Berenielovi a přátelsky mu stiskl nabízenou ruku.

„Rád tě vidím Berenieli.“ smál se Herion. „Užj sem myslel že jsi se úplně ztratil ze světa. Co jsi dělal že tě nebylo tak dlouho vidět?“

Bereniel se taky zasmál.

„Představ si Herione, že jsem studoval. Magii stěží ovládneš bez usilovného studia.“ řekl zlatovlasý elf klidně. „A potom jsem dával Failonovi lekci šermu.“

„A jde mu to?“ zeptal se Herion. „Vždyť ten meč musí být větší než on sám! Je to ještě chlapec Berenieli, měl by si hrát. A ne se učit zabíjet.“

„Chce se umět bránit, chce pomstít svého otce a mého bratra.“namítl Bereniel vážně. „Můj bratr by chtěl abych ho to naučil.“

Herion potřásl hlavou.

„Ale příteli...tvůj bratr je už mnoho let mrtvý. To přece sám dobře víš. Viděl jsi ho umírat.“ pravil důrazně a díval se mu hluboko do očí jako by se chtěl přesvědčit, že mu přítel rozumí. „A já myslel, že teď jsem tvým bratrem já.“

V průsmyku pod vrcholkem Caradhrasu se snášela noc. Ebrithils Teirienem si našli alespoň trochu chráněné místo, které tlumilo nárazy mrazivého vichru, který se s ustupujícím sluncem probudil.

„Rozděláme oheň?“ zeptal se Teirien pomalu a těsněji kolem sebe ovinul svůj krásný kožešinový plášť.

„Ještě ne.“ odmítl Ebrithil vážně a potřásl hlavou až mu málem spadla kápě s tváře. „Dokud to nebude nevyhnutelné, oheň nezapálíme.“

„Jsi pro mne jako bratr Herione. Ale nemůžeš mi říkat jak vychovávat mého synovce. Potřebuje muže aby se sám mužem mohl stát. Na to matka nestačí.“

„Eruvandaje silná osobnost.“ namítl stříbrovlasý elf pomalu.„Zvládne to sama. Jenom Failonovi pleteš hlavu!“

Bereniel se nespokojeně zamračil.

„Ty zase pleteš hlavu jeho matce!“ zavrčel. „A to se mi ani trochu nelíbí!“

Ozvalo se zaklepání na dveře a Berenie, až doposud ztracený ve vzpomínkácch, sebou znepokojeně trhl.

„Ruším?“

„Fánië...“zamumlal a otočil se k ní. „Co tady zase chceš? Trápit mě?“

Tmavovlasá elfka však zavrtěla hlavou a on si uvědomil, že v náručí drží koloucha.

„Co...“

„Říkal jsi, že chceš léčit. Ten kolouch má ošklivě zlomenou nohu, v přírodě by sám bez pomoci nepřežil. Vyhoj ho.“ přerušila ho Fánië vážně. „Než ti svěřím někoho z naší krve, chci vědět, jak daleko tvé léčitelské schopnosti sahají.“

Bereniel souhlasně přikývl.

„Dobrá.“odvětil. „Alespoň zaplaším myšlenky na dávnou minulost.“

Fánië opatrně uložila zraněného koloucha na stůl. Teď elf věděl, že zvíře má zadní nohu ohnutou v nepřirozeném úhlu.

„Neboj se maličký.“ zašeptal když přešel ke stolu a kolouch na něj upřel své velké tmavé oči. „Za chvilinku budeš zase běhat.Slibuji.“

Opatrně položil ruku na heboučkou srst a cítil jak se kolouch chvěje.Částečně bolestí, částečně strachem. Bereniel zavřel oči a dlouze se soustředil. Nějakou chvíli pátral v hlubinách své duše po známé jiskře magie. Cítil jak se kdesi hluboko svíjí a tepe. Jak touží vyšlehnout na povrch ve víru divoké, nezkrotné energie.

„No tak, koukej se probudit!“ zamumlal bezhlasně. „Je čas pracovat, zahálela jsi dost!“

Magie uvnitř jeho těla zatepala a podvolila se. Zlatovlasý elf ji nechal na kratičký okamžik vyšlehnout na povrch a pak ji nasměroval do dlaně položené na zraněném zvířeti. Kolouch sebou trhnul.

„Nebojse, bude dobře...“ šeptala mu elfova mysl konejšivě.„Tohle ti neublíží.“

Zvíře se uklidnilo a Bereniel do jeho těla dál posílal magickou energii,která hojila poškozené kosti a šlachy. Pak se náhle zablesklo a kolouch vyskočil jako by mu nikdy nic nebylo. Zadupal nožkami,které byly náhle neposedné a nadšeně poskočil.

Elfka mladého bojovníka dlouho se zájmem pozorovala a na tváři jí pohrával lehký, potěšený úsměv.

„No tedy, dobrá práce.“ řekla uznale, vzala koloucha do náručí a za dveřmi ho položila na zem.

„Tak utíkej maličký a bav se. Ale tentokrát opatrně.“

Kolouch přikývl jako by rozumněl a zmizel.

„Takže?“ozval se Bereniel po krátkém zaváhání. „Prošel jsem zkouškou?“

Fánië se k němu obrátila.

„Ano,prošel.“ přitakala s úsměvem. „Dokonce jsi mne velmi překvapil. Nečekala jsem že to zvládneš až tak dobře.“

„Já se nezdám.“ zasmál se Bereniel pobaveně. „A teď...ukážešmi to tu Fánië? Rád bych se po Měsíčním městě trochu porozhlédl.“

Herion se prudce narovnal.

„Do toho ti nic není!“ zachraplal se špatně skrývaným vztekem. „To je jen moje věc. Moje a Eruvandy!“

„Tak či tak je to žena mého bratra a matka mého synovce!“řekl Bereniel vážně. „Takže do toho mám co mluvit!“

„Jenže já ti to nedovolím Berenieli! I když jsi můj přítel...“zkonstatoval Herion chladně.„Jestliže se postavíš mezi mě a Eruvandu...“

Zlatovlasý elf se napjal.

„Chceš mi snad vyhrožovat Herione?! Ty, můj přítel?!“zeptal se pomalu.

„Rozhodně nežertuji Berenieli!“

Ve tmě pomalu začaly vířit sněhové vločky a vítr kvílel jako šílený. Mrzlo až praštělo a zdálo se, že se proti dvěma elfům spikly snad všechny mocnosti Eä. Netrvalo dlouho a byli zasypaní sněhem až do pasu.

„Teď už bych řekl, že můžeme zapálit oheň.“ prohlásil Ebrithil a tak tak že mu zuby nedrkotaly mrazem.

„Noto je dost Ebrithile.“ zabručel Teirien. „Už jsem si myslel, že tady skutečně chceš umrznout příteli.“

Společnými silami odhrabali sníh, naskládali připravené dřevo na podpal a pokusili se rozdělat oheň. Vítr jim však každičkou jiskřičku zlomyslnně uhasil a ne a ne aby dřevo chytilo a vyskočil plamen.

„Valar se proti nám spikli!“

„Tak to si budeme muset trochu vypomoct.“ usoudil Ebrithil. „Já už mám totiž omrzlé prsty na nohou, že je ani necítím!“

Napřáhl nad otýpku dřeva promrzlou dlaň ze které jako blesk vyšlehl ohnivý jazyk. Dřevo zapraskalo, vyvalil se z něj bělavý dým a kolem se roztančily bláznivé stíny.

„Zlatá magie.“ usmál se Teirien spokojeně a přiblížil se k ohni co nejvíce to šlo, aby se alespoň trochu ohřál. „Bez ní bychom tu ty dva dny jen stěží přežili.“

Fánië se nadšeně rozzářila a přikývla.

„Moc ráda tě provedu Berenieli, ale až ráno. Teď večer už by jsi z krás Měsíčního města neměl nic.“

Bereniel souhlasně přikývl a lehce dívce položil ruku na rameno.

„Díky Fánië, vážím si tvé pomoci a ochoty.“ pravil měkce. „Slibuji že na to v budoucnu nezapomenu.“

„Hlavně si do zítřka pořádně odpočiň. Čeká tě perný den.“ usmála se elfka křivě.

KONEC I. ČÁSTI