Panovala hustá, zcela neproniknutelná tma, kterou neprozářilo světlo hvězd ani měsíce. Po kraji se neozývalo vůbec nic, ani hlasy zvěře, natož lidské.Na měkkém zeleném lůžku z mechu odpočíval tmavovlasý muž v zeleném a hnědém šatu tolik typickém pro Hraničáře. Přes sebe měl přehozený těžký tmavý plášť a jasnýma, šedomodrýma očima pozoroval malý plamínek svého táboráku. Jeho jemně tvarované rty jako by byly přímo stvořeny k širokému úsměvu, ale on přesto zvedal pouze jeden koutek úst v povzneseném, trochu záhadném úsměvu. Moc často se ale ani tak nesmál, dokonce ani očima ne. Oči, ty jeho zářící oči, které zoufale prosily o střípek štěstí a radosti, ale místo toho vyprávěly o trýzni, zoufalství, výčitkách svědomí a mnoha prolitých slzách.
„Nerione, Nerione...Jak tohle skončí? Jak dlouho už se touláš Endamarem a marně hledáš vraha Erendis? Za jak dlouho se budeš moci vrátit za Anariel?" říkal si v duchu.
Opatrně poposedl a přiložil na oheň pár drobounkých klacíků. Rudozlaté plamínky je lačně olízly a dřevo zapraskalo a ostře provonělo celé okolí.
Vzdychl.
„Téměř deset let...Téměř deset let hledám vraha své malé dcerky! Marně. A dokud jej nenajdu, nesmím se vrátit domů za svou ženou. Přísahal jsem Anariel, že jí přinesu jeho hlavu jako dar. Což také udělám, i kdybych musel ve svém vyhnanství setrvat ještě dalších deset let a nebo ještě déle!"
Nerion se zamračil a pěstí uhodil do měkké půdy po svém boku. Zadunělo to a on zasykl, když jeho klouby narazily na skrytý kámen, který hladce prořízl opálenou pokožku.
„Je prohnanější než liška a zákeřnější než skřet, kluzký jako had! Tak dlouho se mu dařilo mně mást a svádět ze správné stopy. Ale už ne! Už jsem tak blizoučko..."
Zručně si ošetřil drobné poranění a ulehl, aby ráno mohl pokračovat po stopě, kterou v posledních dnech sledoval s neústupností šelmy, která cítí krvácející kořist.
Mlhavé ráno přišlo dřív, než se tmavovlasý muž nadál. Probudil se ze sna, uhasil oheň, těsněji kolem sebe ovinul svůj plát a vyrazil na svůj hon.
„Tentokrát už mi neutečeš Tittone! Tentokrát už ti to nedovolím!" opakoval si jako modlitbu a v mysli neustále viděl den, kdy definitivně přišel o svou dceru, den, kdy kvůli pomstě její smrti opustil svůj dům i svou překrásnou ženu.
Den byl tenkrát neobyčejně slunečný a vítr vanoucí z jihu voněl jarem. Vnášel s sebou do domu otevřenými okny zpěv ptáků.
Nerion vyšel na verandu a posadil se do proutěného křesla. Spolu s ním se venku objevila i vysoká mladá žena. V jemném,oválném obličeji jí hořely jasné, hnědozelené oči, které však ve slunečním světle působily dojmem zlatých tůní. Nos měla drobný a rty pěkně vykrojené.
Oděna byla v dlouhých, temně fialových šatech zdobených zlatem. Dlouhé vlasy připomínající kůru stromů měla vyčesané do složitého účesu, zkrášleného zlatými jehlicemi a sponami s barevnými drahokamy.
Za ruku držela sotva patnáctiletou dívenku, která jako by jí z oka vypadla, až na to, že ona měla šaty světle modré, stejně jako oči, a připomínaly bezmračnou oblohu.
„Erendis!"tmavovlasý muž se rozzářil jako sluníčko a po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Takže jsi se konečně vrátila od mých rodičů? Už jsem se tě nemohl dočkat!"
Dívenka v modrém se usmála a rychlým krokem k němu přistoupila. Jemně jej objala a Nerion ji sevřel v medvědím obětí.
„Otče!"
Žena se zasmála.
„Erendis, Nerione! Vždyť se umačkáte!"
„Jen se neboj Anariel, své holčičce bych přece nikdy neublížil." prohlásil Nerion, přitáhlsi svou ženu
k sobě a jemně ji políbil. „Co je nového?"
„Našla jsem pro Erendis manžela." pravila Anariel měkce. „A ona s mým výběrem souhlasí."
Muž naklonil hlavu.
„Skutečně Erendis? Nemusíš to dělat, to víš."
Erendis se usmála a povzbudivě ho poplácala po rameni.
„Já vím že nemusím, otče." řekla jemně. „Ale já chci. Několikrát jsme se viděli, rozumíme si. Myslím, že to nebude tak zlé."
„A co Titton?"
Dívce přes tvář přelétla směsice různých emocí, od hněvu, nejistoty a strachu, až po poslední stopu lásky.
„Titton má smůlu. Svoji příležitost už měl. A já už s nm nechci mít nic společného. Zklamal mně." prohlásila. „Je to pro mne dávná minulost."
Anariel se povzbudivě usmála.
„To je dobré rozhodnutí má malá." téměř zašeptala a dotkla se její tváře. „S Velienorem budeš velmi šťastná, věř mi."
„A jestli ne, postarám se o to." poznamenal Nerion kousavě.
Erendis vzdchla a zkonstatovala : „Nic jiného od tebe otče ani neočekávám...Ne, jen žertuji. Myslím, že to bude ta nejlepší volba v mém životě. Konečně budu mít nějakou pevnou oporu na té dlouhé, trnité cestě vinoucí se k budoucnosti."
„To je pravda. Každý čas od času potřebujeme oporu na cestě tímto smutným žitím." přitakala Anariel. „Prozatím máš nás, ale je třeba vyletět z hnízda a žít svým vlastním životem."
„Přesně tak." usmála se Erendis suhlasně. „Těším se na všechno co mně po Velienorově boku
v budoucnosti čeká...A teď, když mně omluvíš otče, ůjdu si vybalit věci."
„Jen jdi holčičko."
Nerion s Anariel osaměli. Žena se tmavovlasému posadila na klín a omotala paže kolem jeho krku. Objal ji kolem pasu a usmál se.
„Ten čas pádí jako splašený." prohlásil vážně. „Jako by to byla včera když se Erendis narodila a ty jsi mi ji poprve vložila do rukou. A teď najednou je z ní žena na vdávání. Žena, která je stejně překrásná jako její matka."
S tím ji něžně políbil na opálenou tvář. Anariel se tichnounce zasmála a škádlivě ho udeřila pěstí do hrudi.
„Vy jste ale velký lichotník, pane!" řekla. „Kolika dívkám jste tak už popletl hlavu?"
„Už léta pletu hlavu jen jediné ženě." pravil Nerion s pomalým úsměvem. „Protože mé srdce bije jen pro ni."
Pevněji ji k sobě přivinul a tak nehybně setrval až dokud už sluneční kotouč nevystoupal vysoko nad jejich hlavy. Tehdy se k nim opět připojila Erendis, ale s sebou přiváděla mladého zlatovlasého muže. Byl vysoký, štíhlý a na první pohled na něm bylo znát, že je to půlelf. Prozradily ho ty jasné, šedé oči a lehce zašpičatělé uši.
Působil dojmem klidného, vyrovnaného člověka a obklopovala ho aura, značící jeho výjmečnost.
Oděný byl v jednoduchém šedém šatu s pláštěm stejné barvy, po boku měl meč a na čele jemnou stříbrnou obroučku, jež symbolizovala jeho postavení.
„Otče, to je Velienor ze Západu."
Zlatovlasý muž se lehce uklonil.
„Buď zdráv pane Nerione."pravil jemným, kultivovaným hlasem. „Je pro mne ctí stát se součástí tvé rodiny."
„Slyšel jsem o tobě Velienore." zasmál se Nerion. „Říkají, že jsi přímý, uvážlivý a dobrý bojovník, moudrý mladý muž. A očekávám, že budeš mé dceři dobrým mužem. Protože pokud ne, umím být nebezpečným protivníkem."
Velienor jeho křivý úsměv opětoval.
„Slyšel jsem pane Nerione." řekl vážně, ale zdvořile. „Ale neměj starost, nechci tvé dceři ublížit. Chci ji milovat."
„A já tebe..." promluvila Erendis měkce a pevněji sevřela jeho hřejivou ruku ve své. „Až do konce mých dní."
Když ta slova pronášela, neměla ani tušení, jak strašlivě blízko k tomu vlastně má.
Celý zbytek dne prožil Velienor s Erendis v domě její rodiny, který se měl díky nadcházející svatbě brzy naplnit mnoha lidmi.
Všichni se radovali z dívčina nenadálého štěstí, protože Velienor byl nejen dokonalý kavalír, ale také velice bohatý mladý muž.
Jen jednajediná osoba jí nového nápadníka v žádném případě nepřála, Titton, Erendisin bývalý
přítel. Nesmířil se s rozchodem a přísahal, že pokud Erendis nebude jeho, pak nikoho jiného.
A proto toho večera přišel před Nerionův dům, proto požádal mladičkou tmavovlasou dívku, aby
s ním naposled promluvila.
A Erendis s tím nerozvážně souhlasila.
„Rozmysli si to dobře Erendis. Patříme k sobě. Nemůžeš mně přece jen tak vyměnit za nějakého půlelfa!"
Tmavovlasá dívka si založila ruce v bok a dupla.
„Patřili jsme k sobě, kdysi." zkonstatovala chladným hlasem. „Rozešli jsme se Tittone. Proč to nechceš pochopit?"
Mladý muž natáhl ruku aby se jí dotkl, ale Erendis udělala prudký krok vzad.
„Miluji tě Erendis!"
„Ano?!" zavrčela rozhořčeně. „A proto jsem tě tedy našla v Berenisině náručí?! Proto jsi přijal pozvání do jejího lůžka?!..Ty tu nemluv o lásce Tittone! Ty znáš jen chtíč!"
Titton zoufale rozhodil paže a z tváře mu zmizela skoro všechna barva.
„Ta chvíle s Berenis byla chybou!" pravil důrazně. „Velkou chybou, která se už nebude opakovat. Prosím, vrať se ke mně Erendis."
Odmítavě zavrtěla hlavou s takovou razancí, až jí vlasy kolem hlavy zavířily jako ptačí křídla.
„Ne Tittone." řekla pomalu a stejně důrazně jako předtím on. „Zítra v podvečer si vezmu Velienora. S ním mám budoucnost, ne s tebou."
Po tváři mu přelétl výraz smutku, ale také vzteku. Prudce chytil tmavovlasou dívku za paži a ona vykřikla překvapením a bolestí.
„Pokud nebudeš moje Erendis, nebudeš patřit ani jinému!" zasyčel, v druhé ruce se mu zaleskl nůž.
„Otče! Velienore!" vykřikla Ereandis zoufale, ale vzápětí jí nůž projel srdcem a ona se zhroutila na kamenné nádvoří bez života.
Nerion a Velienor přiběhli téměř okamžitě, ale přesto příliš pozdě. Spatřili už jen dívku s nožem
v hrudi a Tittona, který se nad ní skláněl.
„Tittone! Ty vrahu!"
Velienor zareagoval pohotově. Zpoza opasku vytrhl nůž a mrštil jím po mladíkovi na nádvoří. Ten se pokusil uhnout, ale nebyl dostatečně rychlý a nůž jej zasáhl do ramene.
Titton se chytil za ránu a dal se na útěk.
Nerion a Velienor jej okamžitě začali pronásledovat, ale mladý muž se jim ztratil ve tmě.
Anariel vyběhla na nádvoří a se zoufalým výkřikem padla na mrtvé tělo své jediné dcery.
„Erendis! Ne...ne..."
Nerion se vrátil záhy a Velienor byl s ním.
Oběma mužům se v očích leskly slzy a jejich smutek se ještě prohloubil, když spatřili plačící ženu ve fialovém šatu.
„Anariel..."
Tmavovlasá žena vzhlédla, z očí jí kanuly slzy, ale pohled měla vyhaslý a zcela prázdný.
„On ji zabil Nerione...Moji malou holčičku..." zašeptala zoufale. „Už se mi nikdy víc nevrátí..."
Velienor smutně sklonil hlavu.
„Najdu ho!" prohlásil a když zvedl hlavu, pohled mu hořel.
„Ne! To je má povinnost!" namítl Nerion. „Byla to má dcera, má krev!"
„Ale měla to být má žena!" vykřikl tmavovlasý muž rozhořčeně. „Mám stejné právo na mstu jako ty pane Nerione!"
„Dost! Dost už!" zavřískla Anariel. „Erendis je mrtvá!A vy se tu hádáte jako malí kluci! Při Valar, to se ani v takové chvíli nedokážete dohodnout?!"
Oba muži na sebe pohlédli.
„Budeme tedy spolupracovat." zkonstatoval Nerion a podal Velienorovi ruku. „A při krvi naší dcery ti přísahám Anariel, že ti přineseme hlavu jejího vraha jako dar!"
Anariel si oba změřila chladným pohledem.
„Dokud nepomstíte smrt Erendis dcery Anariel, nevracejte se do těchto míst! Nebyli byste tu vítáni!" pravila. „Najděte vraha! Najděte ho a vraťte mi do duše klid."
„Tak se stane." řekl Velienor vážně.
„Stane se." souhlasil Nerion. „Pojď Velienore, půjdeme ještě dnes. Čím dříve najdeme stopu, tím dříve dostaneme Tittona do rukou."
S tím se oba znovu vrhli do tmy jako do vody a díky Velienorovým očím s elfským jasem brzy našli to, co hledali.
Po Nerionově pravici zapraskalo křoví a muž ztrnul. Položil ruku na jílec meče, ale hned vzápětí se uvolnil, když se ze zelené hradby vynořil zlatovlasý půlelf.
„Nerione..." zalapal po dechu a upustil nůž.
„Velienore..." vydechl Nerion. „Mohl jsem tě zabít!"
Mladý muž potřásl hlavou.
„Po těch letech už začínáme být oba trochu paranoidní." prohlásil. „Už aby to skončilo."
„Skončí. Už jsme blízko. Blíž než jsme byli doposud." usmál se Nerion na půl úst, ale pak pohlédl na svého společníka a zeptal se : „Až pomstíme smrt mé dcery, oženíš se Velienore?"
Velienor zaváhal, ale pak odmítavě zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
„Otec by byl jistě rád kdybych to udělal." řekl vážně. „Ale má odpověď je ne. Erendis byla jediná žena po které jsem toužil, jediná, kterou jsem miloval a s níž jsem chtěl čelit všemu co přijde. Představa že bych byl s jinou ženou je zcela nepřijatelná."
„Je mi to líto."
„Nemůžeš za to Nerione." namítl Velienor. „Nebyla to tvá vina. A nikdo ti to nemůže vyčítat."
Zavrtěl hlavou.
„Na tom už teď nesejde." pravil Nerion pomalu. „Prostě to teď ukončíme. Ale...jsem rád, že jsi do mé rodiny přišel právě ty Velienore. I když už to oficiálně přerušila smrt nevěsty, pro mne jsi a budeš mým synem."
„Děkuji...otče."
Pak už se jen dál mlčky probírali křovím po slabě viditelné stopě staré sotva pár hodin.
Křoví bylo stále hustší a hustší, neprostupnější, takže se mezi ním tenoučká pěšinka téměř ztrácela. Velienor však šel vždy několik kroků před Nerionem a kráčel s naprostou jistotou. Nakonec se po třech hodinách ostré chůze zastavil, aby si odpočinuli.
„Pojď Velienore, vždyť nám zase uteče!" nabádal ho tmavovlasý muž a v předklonu lapal po dechu.
„Neuteče, už ne." namítl půlelf vážně. „Podcenil znalost tohoto kraje. Míří přímo k Černé skále, odtud není žádná jiná cesta než tahle."
„Takže je v pasti." pochopil Nerion. „Ale jak to víš?"
Velienor se neubránil úsměvu.
„Jako dítě jsem se tady často schovával před bratrem. Byla to tehdy šťastnější doba."
„Chápu."
Nerion se narovnal až mu zapraštělo v zádech a dupl. Ve tváři se mu usadil výraz nedočkavého dítěte těšícího se na překvapení.
„Tak už pojďme Velienore." pravil. „Na tento den čekáme až příliš dlouho."
„Na některé věci stojí za to počkat." poznamenal zlatovlasý muž. „A zrovna tohle je ta příležitost. Je třeba si ji vychutnat."
Nerion přikývl.
„Myslím, že tohle si vychutnme oba." řekl vážně.
„Beze sporu."
Znovu vyrazili po úzké pěšince, překračovali spadané větve a kameny vykukující z mechem pokryté země. Nízko skloněné větve je šlehaly po tvářích a sem tam zanechávaly bolestivé i když drobné ranky.
Oba pronásledovatelé to však ani nevnímali. Soustředili se pouze na svou touhu po pomstě.
Hradba křovisek začínala řídnout. Nerion spolu s Velienorem postupovali stále rychleji jak se pěšina rozšiřovala. Sice na ní bylo stále víc spadaných větví a občas museli přelézat spadané kameny, ale šlo se jim lépe než doposud.
Netrvalo dlouho a otevřela se před nimi malá mýtina ze tří stran obklopená skálou. U jedné z jejích stěn se choulil hnědovlasý muž v šedém šatu umazaném krví. Jakmile uslyšel zapraskání větví, vyskočil na nohy.
„Tittone!"vykřikl Nerion a hněv v jeho hlase byl i po deseti letech téměř hmatatelný.
„Nerione..."zamumlal muž, když přišli blíž, a přitiskl se k chladné skále. „Já ne...nechtěl jsem Erendis ublížit! Miloval jsem ji! To ten druhý, ten ve mně!"
Velienor se prudce narovnal.
„Jak se opovažuješ?!" zařval. „Jak se opovažuješ na Neriona mluvit?! Jak se opovažuješ mluvit před
ním o Erendis?!"
„Já ji miloval!" vyhrkl Titton zoufale.
„Miloval jsi ji a přitom jsi ji podváděl s každou sukní, kterou jsi potkal!" konstatoval Nerion chladně.„A to pak není láska."
„Pokud vztáhneš ruku na blízkého člověka, nemiluješ ho!" přidal se Velienor.
Zvedl ruce v obranném gestu.
„Nemohu za svou prchlivou povahu!"
„Pak doufám, že jsi natolik mužem, aby jsi převzal zodpovědnost za své činy." rýpnul si Nerion.
„Měl jsem deset let, abych nad tím vším přemýšlel, abych se rozhodl co udělat až mně najdeš." pravil Titton. „Vím co jsem v hněvu provedl a vím co vám dlužím, vám oběma. Vím, co se ode mně teď očekává."
Hnědovlasý muž přešel doprostřed mýtiny, klesl na kolena a sklonil hlavu.
„Zabil jsem Erendis, dceru Anariel a Neriona." řekl hlasitě. „A nyní jsem zde a přijímám veškerou zodpovědnost za svůj čin. Můj život je váš."
Velienor s Nerionem se na sebe podívali. Půlelf vytasil meč.
„Ty nebo já?"
„Lovili jsme společně Velienore. Oba tedy povedeme meč, abychom došli své pomsty." usmál se Nerion.
Společně došli až ke klečící postavě, společně uchopili jílec Velienorova meče.
Rozpřáhli se a ťali.
Velienor beze stopy citu hodil uťatou hlavu do koženého vaku a otřel svůj zakrvácený meč o nehybné tělo ležící v trávě.
„Náš úkol je u konce." řekl. „Erendisina smrt je konečně pomstěna. Její duch už může v klidu odpočívat."
„Náš pravdu chlapče." přitakal Nerion. „Teď už se zase můžeme vrátit domů."
Tehdy se oba družníci odvrátili od mrtvého těla a společně se vydali na dlouhou cestu ku domovu, který nespatřili téměř deset dlouhých let.
KONEC