Trojice elfů se brodila po kotníky ve vodě. Byli to dva mladí muži, jeden tmavovlasý, druhý zlatovlasý. S nimi byla i stříbrovlasá dívka.Všichni byli vysocí a krásní, s jemnými tvářemi a neobyčejně jasnýma očima ve kterých hořely jiskřičky magického ohně. Oděni byli ve stejných šedých oděvech a tmavých pláštích. Každý měl po boku meč a dlouhou dýku.V přírodně tvořené jeskyni nebylo skoro žádné světlo, jen slabý, namodralý přísvit, který jako by vycházel přímo z kamenných stěn.
Voda kolem nich se pohybovala.
„Co to je?“ vyjekla Nolwë vyděšeně a snažila se v tmavé vodě zahlédnout pohybující se tvory, avšak marně.
„Nechtěj to vědět.“ poradil jí Laivino pomalu.
„Já to ale chci vědět!“
Její druhý společník vzdychl a položil jí ruku na rameno.
„Pak věz že jsou to hadi Nolwë.“ zkonstatoval. „Desítky dětí hadí královny Artë. A až porodí, bude jich tu ještě mnohem víc.“
„Hadi?!“ vyjekla dívka a div nenadskočila. „To si děláš legraci Mahtyondo!“
„Nedělám...“
Elfka se několikrát zhluboka nadechla aby se uklidnila a pak pohlédla na své přtele.
„No, to nepotěší.“ pravila pomalu. „Nejraději bych odtud urychleně zmizela, ale...máme nějaké povinnosti. Král Sorontur řekl že jsou hadi se svou královnou hrozba. A hrozba musí být zničena, za každou cenu.“
Elfové jen pokrčili rameny.
„Tak to tady vyhodíme do vzduchu.“ navrhl Laivino. „Některé zabije samotný výbuch a plameny, jiné rozdrtí padající kamení. Většina z nich to nepřežije.“
Mahtyondo zavrtěl hlavou.
„To ani my ne pokud se rychle nerozhodnete.“ řekl. „Každým okamžikem sem může někdo přijít zkonstrolovat a nakrmit ty mladé. A já nijak netoužím po tom aby mně chytili. Ještě by se z nás mohla stát večeře. Ne, děkuji. Nechci.“
„To nikdo z nás.“
Nolwë si náhle všimla, že jejich rozhovor se zájmem pozoruje had ležící na kameni stranou od všech ostatních.
I on byl od pohledu ještě mladý, ale už teď byl velký jako ruka dospělého muže. Byl zářivě modrý a protože na něj dopadal slabý paprsek světla, vypadal jako by hořel magickým ohněm. Hlavu měl nakloněnou na stranu a vypadal jako by je poslouchal.
„Zdá se, že tu máme špeha...“ vyslala ke svým druhům tichou telepatickou myšlenku.
„Co je na tom Nolwë?“ zeptal se Mahtyondo. „Za chvilku už tady nebude vůbec nikdo a nic co by špehoval.“
„Co na tom?!“ zasyčela elfka. „Koukejte ho chytit než se ztratí a prozradí nás!“
Lesknoucí se had postřehl nebezpečí a vklouzl do temné vody.
„Kam zmizel?!“ vykřikl Laivino a rozhlížel se kolem sebe.
„Netuším!“ zavolal Mahtyondo a také hledal. „Necháme ho být! Za chvíli to tady všechno vybuchne!“
„Zatraceně!“ zanadávala Nolwë. „Najděte ho! Já ho chci! Hned!“
Zavřela oči a nechala se prostoupit svou magickou mocí. Díky ní jako by v představách viděla celou jeskyni zalitou bílou září pronikající i do temné vody. Viděla desítky svíjejících se hadích těl snad všech barev, jen modrou kterou hledala nikoliv.
Náhle však ztrnula a prudce ponořila ruce do vody po svém pravém boku. Prsty sklouzly po hladém hadím těle.
„Tady je!“ vykřikla, chytila ho a nepustila i když se modrý had divoce zmítal.
Měl pořádnou sílu, v jednu chvíli se mu dokonce podařilo elfku shodit do vody. Jeho hlava se k ní přiblížila a otevřel tlamu jako by ji chtěl kousnout, ale neudělal to, jen zasyčel.
V tom okamžiku se všechno kolem otřáslo prvním výbuchem.
Oba elfové se hbitě vrhli své společnici na pomoc a společnými silami hada znehybnili.
„Musíme zmizet!“ řekl tmavovlasý udýchaně. „Už to začalo!“
„Mahtyondo má pravdu!“ přitakal zlatovlasý. „Necháme hada hadem a mizíme!“
Stříbrovlasá elfka však zavrtěla hlavou.
„On jde s námi!“ téměř zavrčela. „A to je rozkaz!“
Trojice elfů s vypětím sil táhla zmítajícího se hada ven z jeskyně úzkou chodbou kterou předtím přišli. Strop nad hlavami se jim chvěl a občas spadl kus kamene, který už nevydržel množící se výbuchy.
„Rychle!“ pobízela je Nolwë udýchaně.
„Spadne to na nás!“ vykříkl Laivino. „Ten had nás jenom zdržuje!“
„Ne aby vás napadlo ho tady nechat!“ řekla elfka ostře. „Třeba ho ještě budeme potřebovat!“
„Na co asi?!“ zeptal se Mahtyondo příkře, ale ani jeden ze dvou elfů se nehodlal vzepřít jejímu příkazu.
„Už jsme skoro venku!“ vykřikla elfka ulehčeně a všichni tři přidali do kroku. Byli by nejraději běželi, ale s hadem který se jim stále divoce zmítal v náručí běžet nemohli.
Kamenný strop nad nimi zasténal.
„Skočte!“ křikl Laivino. Už byli jen pár kroků od východu, od bezpečí.
Skočili, ale Mahtyondo se o vteřinu opozdil a zavalila jej hromada kamení, stejně jako část modrého hada.
„Mahtyondo!“ vyjekla Nolwë, instinktivně upustila hada na zem a vrhla se k příteli. Totéž učinil i Laivino. Had zůstal nehybně ležet a zdálo se, že nevnímá nic kolem sebe, i jasné, korálkové oči měl zavřené.
„Zatraceně...“ zasténal tmavovlasý elf a zakašlal. Až do pasu byl pohřbený pod hromadou kamení, ale zdálo se, že je spíš otřesený než vážně zraněný.
„Jak je ti?“ zeptal se Laivino.
„Mizerně, ale žiju a ještě nějaký čas budu.“ zkonstatoval elf. „Špatně se mi dýchá a sem tam mám nějakou odřeninu, ale jinak jsem úplně v pořádku...“
Nolwë nevěřícně potřásla hlavou.
„To není možné.“ vydechla. „Měl bys být polámaný, ne-li rozdrcený Mahtyondo!“
Elf znovu zakašlal.
„To ten had...Než to spadlo, jako by vyrostl a omotal se kolem mě...“ vydechl. „Nebýt jeho, jsem na kaši...“
„Proč by to dělal?“ nechápal zlatovlasý elf.
„Na tom nezáleží.“ odvětila Nolwë pomalu. „Každopádně Mahtyonda zachránil.“
„Dobře, teď ale musíme Mahtyonda dostat zase ven. A čím dřív, tím líp.“ prohlásil Laivino vážně. „I když ho to nerozdrtilo při dopadu, pořád ještě se to může stát, takže Nolwë...Nolwë?!“
Stříbrovlasá elfka ho však už neposlouchala, místo toho zamířila k hlavě nehybně ležícího hada. Stále se nehýbal, ani jeho modré tělo už se nelesklo a nezářilo jako v jeskyni.
Pomalu, opatrně natáhla ruku a dotkla se jeho hlavy, jako by chtěla zkusit vycítit jeho životní sílu. Nebylo jí mnoho, ale byla tam.
„Vydrž...“ zašeptala bezmyšlenkovitě.
„Nolwë!“
Prudce se obrátila za naléhavým hlasem svého druha.
„Promiň, už jdu.“ řekla zmateně a vyrazila Laivinovi na pomoc s odklízením kamenů. Některé snadno odvalili vlastními silami, na jiné museli použít svá kouzla, ale práce jim šla rychle od ruky.
„Pospěšte si...prosím...“ opakoval stále dokola mdle Mahtyondo. „Přestávám cítit nohy...“
„Vydrž příteli, už to bude.“ zašeptala stříbrovlasá elfka a položila mu ruku na čelo, bylo horké, jakoby rozpálené horečkou.
Spolu s Laiviniem odházeli poslední kameny a odhrabali hlínu s drobnějšími kameny. Odkryli tak zaprášenou spodní část těla svého tmavovlasého přítele. Hadí tělo skutečně pečlivě obtáčelo jeho nohy, jako by je plaz chtěl udržet v bezpečí. Elf tak vyvázl takřka bez zranění, což se ovšem nedalo říct o hadím těle. Na mnoha místech mu tekla krev, rudá a zářivá jako rubíny, jinde se zdálo, že je had skoro rozdrcen.
„No, tohle nevypadá dobře.“ zkonstatoval Laivino, když spočítal všechna zranění. „Jestli ten had ještě žije, měli by jsme mu ušetřit trápení. Tohle nemůže přežít.“
Elfka se sklonila k tmavovlasému mladíkovi.
„Jak je tobě?“ zeptala se.
„Když mě netíží ty kameny tak o hodně líp. Budu v pořádku, vážně. Jsem jenom v šoku.“ usmál se Mahtyondo jemně. „Zkuste udělat něco pro našeho modrého společníka.“
Oba elfové přešli k hadí hlavě. Had otevřel oči a teď je pozoroval. Z těch očí jako by mu doslova křičela bolest.
„Je mi to líto.“ povzdechla Nolwë. „Takhle to dopadnout nemělo.“
Laivino si hada důkladně prohlížel, až našel kousek za hlavou střbrný vzor, cosi jako mateřské znaménko. Po tváři mu přelétl šok.
„Tak to bude pořádný malér.“ řekl roztřeseným hlasem.
„Co se děje Laivino?“
„Tohle je Arthas, druhý nejstarší syn královny Artë.“ vysvětlil zlatovlasý elf pomalu. „Kdysi bylo předpovězeno že jestliže se jednoho dne stane vládcem svého lidu, nastolí mír mezi nimi a všemi jejich nepřáteli...“
Stříbrovlasá elfka zbledla.
„Tak to je pořádně velký problém.“ vydechla. „Co s tím uděláme?“
„No moc možností nemáme. Netuším totiž jestli by dokázal tyhle zranění přežít. Takže buď ho necháme jeho osudu, aby se trápil a pak zemřel, nebo mu ulehčíme hned a pohřbíme ho jako člena královského rodu.“
„Obě možnosti se mi příčí.“ prohlásila Nolwë vážně. „Musíme vymyslet něco jiného.“
Laivino naklonil hlavu.
„S jeho sourozenci jsi takový soucit neměla.“ nadhodil stejným tónem.
„To je jiné!“ namítla dívka. „Žádný z jeho sourozenců nezachránil život našemu společníkovi! A my mu to teď musíme oplatit!“
„Dobrá, pokusíme se o to.“ souhlasil zlatovlasý elf, zvedl se a zamířil k Mahtyondovi, který se snažil vyprostit ze smyček hadího těla.
Nolwë pohladila modrou hlavu.
„Vydrž, prosím...“
„Opatrně, dávejte pozor!“ zasyčela na své druhy když se dotýkali zakrváceného hadího těla a rozplétali jeho smyčky.
Mahtyondo byl skutečně až na několik podlitin a odřenin nezraněn, což byl skutečně zázrak.
Sotva ho vysvobodili z objetí modrého těla, chvíli lapal po dechu, ale pak se připojil ke svým druhům a snažil se ošetřit rány na hadím těle jak nelépe dovedl.
„Vypadá to beznadějně.“ vzdychl nakonec.
Stříbrovláska hada znovu pohladila po hlavě a vyhnula se pohledu do jeho očí plných bolesti.
„Kdyby jsi byl člověk, bylo by to snažší...“ povzdechla si smutně.
A tehdy se začaly dít divy.
Krajinou zavířil podivný vítr a kolem hadího těla se zvedla mlha, stejně modrá jako byl on sám. Několik úderů srdce není vidět vůbec nic.
Pak se ale mlha náhle ztratila a všichni tři elfové se nestačili divit.
Místo zraněného modrého hada před nimi ležel mladý muž, horní polovinu těla měl nahou, na krku stříbrný náhrdelník.Tvář měl jemně řezanou, ale zaprášenou, vlasy měl také zaprášené, dlouhé, snad zlaté, ale s výraznými modrými prameny. Nohy mu vězely v kalhotách, které původně byly snad tmavé, teď byly potrhané a špinavé prachem, hlínou a krví.
„Při Elbereth...“
„To není možné!“ vydechl Laivino užasle. „Z hada je...člověk?“
Opatrně se dotkl jedné jeho zraněné nohy a mladý muž bolestně zasténal.
Otevřel oči.
Byly modré, jasně modré a zářivé jako hadí tělo ve kterém byl až doposud ukrytý, a byla v nich stejná bolest jako v korálkových očích hada.
„Ty jsi...“ vydechla elfka.
Podíval se na ni a lehce pokrčil rameny.
„Člověk? Nebo had?“ zachraplal hlasem zkresleným bolestí. „Jsem...obojí a nic...nic z toho...“
Všichni tři se na něj dívali se zjevným šokem.
„Ale teď jsi člověk.“ řekl Mahtyondo s pomalým úsměvem. „A to znamená, že tě můžeme začít pořádně léčit!“
Mladík zaťal ruce v pěst a zadržel bolestný sten, který se mu dral z hrdla.
„Proč?!“ zeptal se když bolest trochu pominula. „Mé bratry a...a sestry jste ne...neušetřili! Byli to ještě děti! Nic...nic vám neudělali!“
„A proč jsi ty zachránil našeho druha?“ oplatila mu otázku Nolwë. „Ne, tyhle debaty a dohady necháme na potom. Nejdříve se postaráme abys se zase postavil na nohy...Arthasi...“
Prudce se pohnul, nadzvedl se na jedné paži a zaúpěl když mu tělem projela vlna bolesti.
„Vy víte...kdo jsem?“ zeptal se.
„Byli bychom hloupí kdybychom to nepoznali.“ prozradil mu zlatovlasý elf.
„Takže proto jste mně ušetřili...“
„Ne, v té chvíli jsme to ještě nevěděli. To že jsme tě vzali s sebou byla náhoda.“ namítl Mahtyondo pomalu. „Kdo jsi jsme poznali až po tom závalu.“
Nolwë se k němu sklinila a opatrně mu podala vak s vodou.
„Napij se.“ řekla jemně. „A připrav se, teď to nebude příjemné. Bude to hodně bolet.“
Arthas naklonil hlavu.
„Bolet říkáš? To je ale překvapení...“ zamumlal a zalapal po dechu, když mu začali čistit špinavé rány.
„Tu ironii si nech maličký.“ skoro zavrčela. „Průběh celé téhle akce jsme neplánovali. Všechno se nějak zvrtlo a ne zrovna příznivě.“
Oba elfové se zasmáli.
„Maličký?“ Arthas povytáhl obočí a zavrtěl hlavou až mu vlasy s modrými prameny zavířily kolem hlavy. „Je mi skoro dvě stě let. Takže maličký už rozhodně nejsem.“
„I tak jsem starší než ty.“ poznamenala Nolwë pobaveně. „Takže buď tak hodný a nech nás pracovat. Předpokládám, že by jsi ty nohy ještě někdy chtěl používat, ne?“
„Kupodivu ano, mám raději svou lidskou podobu než tu hadí.“ usoudil mladík pomalu. „Takže...no byl bych vám vděčný kdyby jste mi je dali dopořádku.“
Mahtyondo se usmál.
„Ty jsi pomohl mně, my pomůžeme tobě.“ pravil vážně. „Za to že jsi mne zachránil, jsem navždy tvým dlužníkem Arthasi. Kdykoli budeš něco potřebovat...“
„To nebude třeba...“
Trvalo to několik hodin než elfové ošetřili všechny Arthasovy krvácející rány, ale zlomeniny byly komplikovanější, protože kosti byly na mnoha místech zcela rozdrcené.
„S tímhle asi bude trochu potíž...“ řekla nakonec stříbrovlasá elfka unaveně a otřela si z čela pot. „Zlomeniny se dají narovnat, časem srostou, ale...ty rozdrcené kosti...Leda že...“
„Leda že?“ zeptal se tmavovlasý elf znepokojeně. „Co máš v plánu?“
„Kosti dát dohromady kouzlem.“ vysvětlila Nolwë pomalu. „Jiná možnost mně nenapadá. Zároveň by se pak nemusely kosti dávat do dlahy a netrvalo by tak dlouho aby srostly. Bylo by to hned.“
Laivino odmítavě zavrtěl hlavou.
„To ne!“ odmítl ostře. „Jsi unavenáa to kouzlo je příliš složité! Navíc jsi ho ještě nikdy nedělala! Mohlo by tě to klidně i zabít!“
„Já to risknu!“ zavrčela stříbrovláska ostře.
Mahtyondo tázavě naklonil hlavu.
„Proč?“ vyslal k ní tichou telepatickou otázku.
„Protože...protože mám takový zvláštní pocit. Jako bych...mu to dlužila...“
Arthas, kterého nechali ležet stranou od ohně na ně zvědavě pohlédl když se k němu zase vrátili,
s tvářemi zachmuřenými.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Nic, jen menší potíže s tvými kostmi.“ odpověděl zlatovlasý elf s malým zaváháním. „Máš jich pár rozdrcených. To normálním a přirozeným způsobem vyléčit neumíme.“
Mladý muž vytřeštil oči.
„A to jsou jen menší potíže? Pak nechci vědět co jsou pro vás větší potíže...“ zkonstatoval se staženým hrdlem.
„No, trochu větší potíž je v tom, že ti je Nolwë chce vyléčit kouzlem.“ vysvětlil Mahtyondo pomalu. „Ale vzhledem k tomu že je oslabená by ji to mohla zabít. Vlastně když na to přijde, vás oba.“
„V tom případě nesouhlasím.“ pravil Arthas vážně. „Se svým stavem se smířím, ale s tím, že bych ohrozil vaši společnici nikoli. Takže ne, děkuji!“
„Zkus to vysvětlit jí hochu.“
Nolwë pomalu přešla k ležícímu mládenci, ve tváři sveřepý, odhodlaný výraz.
„Nechci nic slyšet!“ zavrčela sotva viděla že otvírá ústa.
„Budeš muset poslouchat Nolwë!“ namítl Arthas a i přes veškerou bolest zněl jeho hlas víc než ostře. „Já s tvým plánem totiž nesouhlasím!“
Mahtyondo a Laivino se po sobě podívali, pak kývli a oba se raději uklidili do bezpečné vzdálenosti od bouře, které hrozila.
Naklonila hlavu.
„Já se tě ale na nic neptala Arthasi!“
„Jsou to moje nohy, takže i moje věc!“ zachraplal Arthas. „Jsem princ, měla bys to vzít na vědomí a poslechnout mě!“
Stříbrovláska jen lhostejně mávla rukou.
„S tím na mě nechoď. Tohle na mě dojem neudělá.“ zasmála se chmurně. „Já jsem totiž elfská princezna. Takže jsme si rovni Arthasi. A to znamená, že se budeme muset nějak rozumně dohodnout!“
Arthas se nadzvedl na loktech a zasykl bolestí.
„Tohle ti nedovolím! Můžeš umřít!“
„Máme stejná šance.“ řekla Nolwë vážně. „A už nechci nic slyšet. Stejně své rozhodnutí nezměním!“
„Ale...“
„Mlč už konečně!“ zavrčela, posadila se k němu a položila mladíkovi ruku na zraněnou nohu. Arthas zalapal po dechu.
„Nedělej to. Ublíží ti to Nolwë.“ zašeptal téměř neslyšně. „To nechci...“
Stříbrovláska pokrčila rameny.
„Já zase nechci abys trpěl.“ prohlásila jemně. „Nech mě to udělat. Nech mě splatit dluh, který u nás máš.“
„Ne takhle...“
„Právě tak Arthasi. Právě tak.“ odmítla Nolwë a zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit. „Estë Uzdravitelko, volám tě na pomoc...Stůj při mně v této těžké chvíli a dej ať vyhojím rány statečného bojovníka...“
Vnímala přitom jak se jí napínají svaly a jak prsty proudí slabé, povědomé brnění. Dobře věděla, že musí spěchat, protože ji síly rychle opouštěly. A kouzlo, které spřádala nesmělo zůstat nedokončeno.
Každý sval i každá kůstka v dívčině těle začala po chvíli protestovat a bojovat proti námaze, kterou vynakládala. Nolwë tak bojovala sama proti sobě, ale rozhodně to nehodlala vzdát. Věděla že to může dokázat, pokud nepoleví.
Arthas však vycítil že slábne až moc rychle na to, aby dokončila kouzlo, vyléčila tak jeho nohy a přežila při tom bez nepříjemných následků. Sebral proto veškerou přebytečnou energii ze svého těla, chytil elfku za zápěstí a vše jí předal.
Díky ztrátě přebytečné energie neměl mladý muž dostatek vůle na to, aby ovládal svou bolet, ta ho téměř okamžitě přemohla a uvrhla do černého bezvědomí. Zato Nolwë, náhle plná síly a moci se narovnala a vyšlehl z ní mocný magický plamen.
Arthase probralo lechtání čehosi jemného na hrudi. Opatrně nadzvedl hlavu a v matném světle zapadajícího slunce zjistil, že jsou to stříbrné vlasy maldé elfky. Její hlava mu napůl spočívala na hrudi, tvář měla pobledlou a zdálo se, že skoro ani nedýchá.
„Nolwë?“
Nic, žádná odpověď.
Mladý muž se opatrně posadil a jemným pohybem k sobě elfku přitáhl blíž. Přitom také zjistil, že bolest z jeho nohou zmizela, stejně jako krev a ošklivě trčící kosti.
„Tak se jí to přece jen povedlo.“ napadlo ho radostně, pohlédl jí do tváře a odhrnul jí z ní pramen dlouhých vlasů. „Jsme nepřátelé a i přesto trvala na tom že mi pomůže. Ne kvůli tomu co bych mohl v budoucnu udělat, ne kvůli tomu že jsem princ. Ale kvůli tomu, že to považovala za správné. Je to tak zvláštní...Tak neobvyklé...“
Nolwë v jeho náručí se pohnula a tiše zasténala.
„Nolwë? Jak je ti?“
Otevřela oči. Nejdříve jí po obličeji přelétl šok, ale pak spokojenost a úleva. Opatrně se posadila a pozorným pohledem mu sklouzla k nohám.
„V pořádku?“ zeptala se jemně.
„Úplně. A co ty? V pořádku?“ oplatil jí Arthas otázku a naklonil hlavu, až mu dlouhé vlasy zpola zakryly tvář.
„Taky.“ usmála se stříbrovlasáka a rozhlédla se. „Ale kde jsou Mahtyondo a Laivino? Ještě před tím než jsme začali s léčením tu byli.“
„Netuším kde můžou být.“ řekl mladík vážně. „Ale určitě by tě tu nenechali samotnou a bez ochrany. Na to jsi pro ně příliš důležitá Nolwë.“
„Tak kde jen jsou?“
„My jsme tady princezno.“ ozval se z dloužících se stínů Mahtyondův jemný hlas. „Byli jsme tady nedaleko.“
Dvě postavy se vylouply ze tmy a Laivino v rukou nesl dva mrtvé zajíce.
„Byli jsme na lovu.“ vysvětlil vážně a pozvedl svůj úlovek. „Předpokládali jsme, že budete mít hlad, až se trochu vzpamatujete.“
„No vy jste zlatí.“ usmála se elfka spokojeně. „Tak šup s tím na oheň, ať dostaneme brzy něco teplého do žaludku.“
Arthas však jen lehce zavrtěl hlavou v odmítavém gestu.
„Já musím odmítnout, i když nerad.“ pravil vážně. „Když už zase můžu chodit, musím se vrátit domů. Po tom co jste tam způsobili za zkázu je tam jistě příšerný zmatek. A určitě mě už hledají. Nebylo by dobré kdyby si mysleli, že jsem zůstal pohřbený pod kamením. Kdyby ano, mohlo by to vyprovokovat další zbytečý útok.“
Vstal, i když jen velmi opatrně, jako by se bál, že se mu zase podlomí nohy a tělem projede vlna spalující bolesti. Naštětsí ho stříbrovlasá elfka vyléčila zcela dokonale, takže se nic takového nestalo.
Nolwë rovněž vstala a jemně mladíkovi položila ruku na rameno.
„Jsem ráda že jsem tě poznala, i když ne za příznivých okolností. Přála bych si aby to bylo jinak.“ řekla důrazně.
„Některá setkání neřídíme my, ale Valar.“ prohlásil Arthas měkce. „A tohle byl právě ten případ. Nebylo to příjemné, spíš naopak. Ale nelituji toho. Jsem rád, že jsem tě poznal Nolwë, tebe i tvé druhy. A byl bych rád, kdyby se naše cesty znovu střetli.“
„Také já bych byla ráda.“ usmála se stříbrovláska. „Ale rozhodně za příjemnějších okolností Arthasi.“
Přikývl a pozvedl paži na rozloučenou.
„Mějte se.“
Mahtyondo, Laivino a Nolwë se dívali za odcházejícím modrovlasým mladíkem, dokud se neztratil ve tmě. Elfové pak připravili zajíce, brzy se otáčeli nad ohníčkem a naplňovali krajinu příjemnou, lákavou vůní.
Oba bojovníci si povídali a snažili se dívku vtáhnout do hovoru, ale moc se jim to nedařilo. Nolwë mlčela a hlavu měla plnou modrovlasého mládence.
„Nolwë?“
„Princezno?“
Zarazila se a potřásla hlavou, aby si ji vyčistila.
„Cože?“ zeptala se zmateně.
Laivino obrátil oči v sloup a Mahtyondo se pobaveně zasmál.
„Ptal jsem se tě jestli jsi připravená vrátit se domů.“ pravil tmavovlasý elf vážně. „Asi se jim nebude líbit že se nám nepodařilo zničit úplně všechn lid královny Artë. Takhle s ní totiž budeme muset jednat.“
„Tak ať!“ řekla Nolwë pomalu. „Měli jsme jednat už dávno. A ne zbytečně zabíjet. Zemřelo mnoho nevinných, jak na jejich straně, tak na naší.“
Laivino souhlasně přikývl až jeho zlaté vlas zavířily.
„Máš pravdu.“ přitakal. „Snad se naši vládci konečně domluví na nějakém mírovém řešení. Už by bylo na čase.“
„Dobrá, tak se nejprve v klidu najíme a jdeme domů.“ rozhodl Mahtyondo a trojice elfů se usadila kolem ohně.
Po třech dnech putování konečně dorazili do zpět do Půlnočního města, kde už na Nolwë čekal její otec, elfský král Sorontur. Byl vysoký, štíhlý, se stejně dlouhými stříbrnými vlasy jako měla ona. Na hlavě měl stříbrnou korunu zdobenou křišťálem a stříbrný měl i oděv a plášť.
„Nolwë, konečně.“ pravil vážně.
„Co se děje otče? Nevypadáš dobře.“ řekla elfka ustaraně a tázavě naklonila hlavu.
Vzdychl.
„Už jsem slyšel o potížích při vašem úkolu. Byli tu poslové královny Artë.“ vysvětlil Sorontur chmurně. „Díky tomu teď mají velkou výhodu moje milá, velkou.“
Nolwë se zarazila.
„Byli tu její poslové? To si tedy hodně pospíšili.“ zkonstatovala pomalu. „Takže předpokládám, že po nás něco chtějí.“
„Jak jinak.“ přitakal král vážně. „Ale moc se neraduj, nebude se ti tolíbit ani trochu.“
Stříbrovláska na otce pohlédla a cosi ji bodlo v hrudi, snad náhlá obava z toho co se dozví, snad předtucha něčeho strašného.
„Co?“ zeptala se opatrně a prsty si pročísla své dlouhé vlasy, aby se alespoń trochu uklidnila.
„Tebe.“
„Cože?!“
Král Sorontur chmurně přikývl.
„Královna Artë trvá na uzavření míru mezi našimi lidmi. A aby se ujistila, že to myslíme vážně, požaduje, aby sis vzala jejího nejstaršího syna za muže.“ řekl.
Nolwë zbledla.
„Já se ale ještě nechci vdávat otče! Nechci!“ pravila vyděšeně. „Otče, to přece...Musí být i jiná cesta!“
„Je mi líto moje milá, ale myslím, že není.“ smutně usoudil stříbrovlasý elf. „Ale...nebyla jsi to náhodou ty, kdo chtěl abychom uzavřeli mír?“
Popošla k oknu a vyhlédla ven, aby spatřila probouzející se město, kde se narodila a kde vyrůstala. Pak vzdychla a obrátila se zpět k svému otci.
„Takže abych dosáhla míru mezi elfy a hadími lidmi, musím se vdát?“ ujistila se vážně.
„Ano.“
„Dobrá. A koho že si to mám vzít?“ zeptala se Nolwë pomalu. „No, na tom vlastně nesejde, neříkej mi to, nechci to vědět.“
„Takže? Jak jsi se rozhodla Nolwë?“ ptal se král, i když tušil, že odpověď už zná.
„Souhlasím, udělám to. V zájmu míru.“ pravila Nolwë pomalu. „Na kdy se mám připravit? Kdy bude svatba?“
Stříbrovlasý elf pokrčil rameny a chvíli váhal, než své dceři odpověděl : „Za tři dny do našeho města dorazí královna Artë se svým dvorem. Svatba tedy bude za čtyři dny, v den rovnodennosti.“
Elfka smutně sklonila hlavu.
„Dobrá, beru to na vědomí.“ řekla tiše a neubránila se těžkému povzdechu. „Takže tedy za čtyři dny, už za čtyři dny...Dobře, já...můžu teď odejít otče?“
„Jdi a připrav se moje milá.“
Stříbrovlasá elfka vyběhla z královského paláce tak rychle, jako by ji honil sám Temný pán. Elfové ji sledovali zmatenými pohledy, někteří na ni volali, ale ona je ani nevnímala. Myšlenky se jí v hlavě honily jako vyděšení netopýři, potřebovala pryč, co nejdál od lidí, od všeho co by jí mohlo připomínat co se má stát.
Zastavila se až na břehu řeky lemované nevelkými skalními útvary, na místě kde se řeka stáčela a tvořila nevelkou, útulnou zátoku s malými kamínky a průzračnou vodou.
Nolwë toto místo milovala už od dětských let, kdy ji sem vodila matka. Cítila se zde klidná a vyrovnaná. A to teď skutečně potřebovala.
Postavila se na břehu až jí studená voda sahala po kotníky, plynula kolem a s sebou brala všechny zlé myšlenky a pocity. Zanechávala klid, jistotu a víru v dobrý konec celého tohoto chmurného dění.
„Ach matko, kéž by jsi mohla alespoň na okamžik opustit síně Mandosu a vrátit se mezi nás živé, vždyť tvá jediná dcera se má vdát. A není to z lásky...“ zamumlala Nolwë do šumění vody. „Ale co, učila jsi mně ctít život a mír matko, proto tedy přinesu nejvyšší oběť. Vezmu si syna královny Artë. Je čas aby zavládl mír...“
Sehnula se, vzala do ruky kámen a mrštila jím daleko do proudu a představovala si, že spolu
s kamenem odhodila i poslední starosti o budoucnost.
„Nolwë?“
Elfka se obrátila za hlasem pomalu a jako by neochotně.
„Mindë...“ řekla vážně. „Co tady děláš? Špehuješ mně snad, baych neutekla?“
Stála za ní vysoká, štíhlá elfka s uhlově černými vlasy spadajícími jí po ramenou až do půli zad, měla je spletené do těžkého copu zdobeného stříbrem a drahokami. Na sobě měla dlouhou řízu
z jemného žlutého hedvábí, za pasem jí vězela lesklá dýka a to vše skrývala pod dlouhým, lesklým zlatým pláštěm.
„To by mně ani nenapadlo moje milá.“ pravila mírně a došla skoro až k ní, jen tak, aby se nenamočila. „Já jen...slyšela jsem co se chystá. A tak jsem si myslela, že si o tom možná budeš chtít promluvit...“
Nolwë zavrtěla odmítavě hlavou když říkala : „To je od tebe milé Mindë, ale nemyslím že bych o tom chtěla mluvit. Tím stejně nic nezměním.“
Elfka naklonila hlavu.
„Ty se asi nechceš moc vdávat co, Nolwë?“ zeptala se se zájmem. „To já bych se vdávala hned. Ale Eruvëo je hrozně zdrženlivý.“
„Vždyť ani nevím koho si to beru!“ zavrčela dívka a obrátila oči v sloup. „Což mi připomíná, asi nevíš kdy se s budoucím manželem setkám, že?“
Tmavovláska zaváhala, ale pak jen pokrčila rameny, aby vyjádřila nerozhodnost.
„Nevím Nolwë, to je těžká věc. Podle toho co jsem slyšela o hadích lidech, tak trvají na dodržování svých starých tradic. A jednou takovou tradicí je, že se nevěsta s budoucím mužem nesejde dřív než u oltáře.“
Vzdychla.
„No, to jsi mě nepotěšila.“ zkonstatovala vážně, vylezla z vody a aniž by se ke své společnici znovu obrátila, vydala se zpět do Půlnočního města.
Po paláci běhaly nohy a nikdo se nezastavil, jen aby bylo do příjezdu královny Artë a jejího doprovodu vše připraveno, pokoje, hostina i svatební zábava.
Stříbrovlasá princezna se tohoto shonu neúčastnila, dokonce ji ani nenapadlo, že by si měla připravit svatební šaty. Nezáleželo jí na tom a až do onoho osudného dne odmítala opustit svůj pokoj.
Městem se rozezvučely trubky a na nádvoří královského paláce zaduněla koňská kopyta. Královna Artë se svým doprovodem přijela na bílých koních zdobených stříbrem.
Všichni byli oděni v jasných barvách s dlouhými plášti a k překvapení všech, ani jeden z nich neměl žádnou zbraň. Většina z nich ale měla v krvi jiskřičky magie, která jim doslova zářila
z jasných očí.
Král Sorontur ve stříbrném oděvu stál se svými rádci na vrcholku mramorového schodiště a sledoval přicházející královnu oděnou v jasných zelených šatech. Vlasy měla dlouhé, zlaté, i když prokvetlé smaragdově zelenými prameny, sahaly jí téměř do pasu a připomínaly vlnící se hadí těla.
„Má drahá královno...“ pravil pomalu a podával jí ruce v klasickém elfském pozdravu. „Jsem rád že tě mohu uvítat v Půlnočním městě.“
Dlouhovlasá žena mu s klidem oplatila pozdrav a lehce, koketně se usmála.
„Králi Soronture, to je poprve co tě nevidím ve zbroji.“ řekla vážně. „Snad je to známka toho, že příměří mezi našimi lidmi myslíš skutečně vážně.“
„Myslím.“ souhlasil elf téměř uraženě. „Jinak bych svou jedinou dceru nedával tvému synovi. A kdy už jsme u toho, kde vůbec je?“
Artë pokrčila rameny.
„Můj syn přijede až zítra, těsně před obřadem, aby se náhodou předčasně nesetkal se svou budoucí ženou.“ vysvětlila vážně a naklonila hlavu na stranu. „Ale já bych se s nevěstou velmi ráda setkala co nejdříve. Mám pro ni malý svatební dar.“
Král ji gestem pozval do paláce a řekl : „Následuj mne prosím dovnitř má Paní. S mou dcerou Nolwë se budeš moci setkat po slavnostní hostině.“
Nabídl královně rámě, Artë se do něj zdvořivě zavěsila a společně vstoupili do královského paláce. Ostatní je následovali a brzy se bílá, vyřezávaná vrata za celou společností s tichým cvaknutím zavřela.
„Nolwë! Nolwë no kde jsi?!“ do pokoje stříbrovlasé dívky vrazila Mindë jako velká voda. Elfka seděla u stolu u okna a v ruce držela tenkou knihu. Byla tak zabraná do četby, že si její přítomnosti vlastně ani nevšimla.
„Nolwë!“
Zvedla hlavu a nechápavě na starou přítelkyni pohlédla.
„Co se děje Mindë? Proč tady tak křičíš?“ zeptala se.
„Děláš si legraci Nolwë?! Královna Artë už dávno přijela! Všichni počítali s tím, že budeš přítomna na slavnostní hostině! A pak najednou Laivino sdělil králi že nejsi přítomna, že prý jsi na lovu!“ řekla tmavovláska neklidně. „Můžeš mi prosím tě říct co to má znamenat?! Vždyť je to nezdvořilé Nolwë!“
„Ale já byla skutečně na lovu Mindë. Vrátila jsem se před chvílí, ještě jsem se ani nestačila převléknout, podívej.“ elfka vstala a Mindë viděla, že je skutečně oděna ve svém loveckém oděvu, hnědých kalhotách a tmavě zelené říze. Na stole kam odložila knihu také stále ležel meč a na kusu bílého plátna zakrvácená dýka.
Tmavovláska obrátila oči v sloup a dala si ruce v bok.
„Tak se koukej převléct, královna se s tebou chce hned po hostině sejít!“ pravila důrazně. „A to bude už každou chvíli!“
„Ať přijde, ráda si s ní popovídám. Ale tak jak jsem.“ namítla Nolwë pomalu a s rozmyslem. „Jediná příležitost na kterou se možná převléknu, je svatební obřad.“
V té chvíli se ozvalo zaklepání a dveře se otevřely.
„Máš zajímavý přístup k nadcházející situaci dítě.“ zkonstatovala královna Artë a vstoupila dovnitř. Spolu s ní vešla i jedna z jejích společnic a v rukou nesla dlouhé, lesknoucí se bílé šaty vyšívané zlatem.
Nolwë se narovnala do plné výšky a lehce před královnou sklonila hlavu na výraz úcty.
„Královno Artë...“ pronesla vážně.
„Takže ty jsi princezna Nolwë...“ řekla zlatovlasá žena a jemně se usmála. „Představovala jsem si tě právě takhle. Dar, který jsem přinesla ti dokonale padne.“
Prudce pohnula paží a její společnice položila jemně a opatrně šaty na lůžko.
„Tyto šaty se dědí v naší rodině po mnoho generací. Měla je na sobě každá nevěsta kam až naše paměť sahá. Ty budeš další.“ pokračovala královna.
.Ale...“
„Je to tradice princezno, všichni se jí řídíme.“ upozornila Artë vážně. „Nechceš ji snad měnit?“
Stříbrovlasá elfka pokrčila rameny a řekla : „No, jak se zdá, na mém názoru už tu stejně nezáleží, takže se myslím nemáme o čem bavit.“
Rukou prudce pohnula ke dveřím a vyzvala tak všechny přítomné, aby opustili její pokoj a nechali ji zase o samotě. Královna pokrčila rameny a vyšla ze dveří, její společnice a Mindë ji neochotně následovaly.
Druhý den ráno se Nolwë převlékla do bílých šatů, které jí královna přinesla.
Byly jemné a lehoučké jako vánek, i když na ni dost neobvykle střižené. Na mnoha místech byly zajímavě a složitě vykrojené, takže odhalovaly příliš mnoho nahé kůže. Ostře to kontrastovalo
s neobyčejně dlouhou vlečkou.
Ozvalo se zaklepání na dveře a Nolwë unaveně zamumlala : „Vstupte.“
Dveře se pomalu otevřly a do pokoje tiše vstoupil král Sorontur ve svým typickém stříbrném oděvu s korunou na hlavě.
„Vypadáš překrásně holčičko.“ zašeptal okouzleně. „Ale něco tomu ještě pořád chybí. A já přesně vím co.“
Zvedl ruce a v nich elfka spatřila překrásný zlatý diadém zdobený drahokamy s dlouhými, křišťálovými závěsy. K tomu byl i náhrdelník v podobném stylu.
„Otče, je to to co si myslím?“ zalapala Nolwë po dechu.
„Ano, tyto šperky patřily tvé matce. Měla je na sobě když jsme se brali. Vypadala jako bohyně, dodnes ji mám před očima.“ souhlasil Sorontur vážně. „Jsem si jist, že by si přála, aby jsi je teď dostala ty.“
„Ty jsou...dokonalé...“ pravila a natáhla ruku, aby se jich dotkla, na poslední chvíli si to ale rozmyslela a pohlédla na svého otce. „Nasadíš mi je prosím?“
Král jí opatrně vpletl do stříbrných vlasů lesknoucí se diadém a důkladně upravil jantarové závěsy, aby jí splývaly po dlouhých vlasech. Jediným lehkým pohybem jí pak na krk připjal náhrdelník.
„Teď jsi dokonalá.“ zašeptal a o pár kroků ustoupil. „Podívej se...“
Nolwë se obrátila k zrcadlu a dlouhý čas na sebe mlčky hleděla. Připadalo jí, jako by na ni ze zrcadla hleděl někdo známý, a přece zcela cizí.
„To snad ani nejsem já...“ zamumlala.
Král Sorontur si odkašlal.
„Je čas jít Nolwë.“ pravil vážně. „Jsi připravená?“
„Pojďme...“
Král Sorontur vzal svou dceru za ruku a společně se vydali na nádvoří, kde se měl konat svatební obřad a kde už bylo shromážděno mnoho lidí dychtivě očekávajících jak vlastně tato náhlá a nečekaná svatba dopadne.
U oltáře stála královna Artë a vedle ní, zády ke všem přítomným stál vysoký muž celý zahalený
v safírově modrém plášti. Pro všechny byl velkou záhadou, nikdo totiž nevěděl jak vlastně vypadá, protože mu kápě kryla tvář.
Když všichni přítomní spatřili přicházet krále s nevěstou, nad její nesmírnou krásou se jim až zadrhl dech v hrdlech.
Král Sorontur dovedl Nolwë až k záhadnému mladému muži a elfce přeběhl mráz po zádech, protože si teprve tehdy plně uvědomila, že si bere úplného cizince.
V té chvíli se muž obrátil a shodil kápi s tváře. Odkryl tak opálenou tvář rámovanou zlatými vlasy s výraznými modrými prameny.
„Arthasi?!“ vydechla Nolwë. „Ty?...Ale...jak to?“
„Mého nejstaršího bratra zabil ten výbuch.“ vysvětlil šeptem a podal jí ruku, aby se jí chopila. Stříbrovláska se jí bez zaváhání chopila a neubránila se úsměvu. Bylo to zvláštní, ale najednou se jí ulevilo, strach a nechuť k svatbě ji opustila.
Společně se obrátili ke Sluneční kněžce, která je měla oddat. Usmívala se na ně a jako by už teď věděla, že to bude dobré manželství plné klidu, míru a lásky.
„Drazí přítomní, dnes, v den rovnodennosti jsme se sešli, abychom spojili životy dvou mladých lidí. Jejich svazek bude požehnáním nejen pro ně, ale i pro hadí a elfský lid, utuží jejich přátelství a zajistí vytoužený mír...“ začala Sluneční kněžka vážným hlasem a po kratičké odmlce pokračovala : „Arthasi synu Atanvarna a Artë z hadího lidu, bereš si dobrovolně tuto dívku, elfskou princeznu Nolwë za manželku?“
„Ano.“ přitakal Arthas vážně.
„A ty, Nolwë, dcero Nostië a Sorontura, princezno elfů, bereš si dobrovolně tohoto muže, hadího prince Arthase za manžela?“
Nolwë na okamžik zaváhala, ale pak s pomalým úsměvem pravila : „Ano, beru.“
Sluneční kněžka spokojeně přikývla a řekla : „Slyšeno a zpečetěno. A nyní si Arthasi a Nolwë dejte své první políbení.“
Stříbrovláska s mladým mužem se k sobě lehce naklonili a jejich rty se setkaly v jemném polibku, kterým zpečetili svůj svazek a také mír mezi svými rody.
KONEC