„Já vím.“ přitakal a s úsměvem naklonil hlavu na stranu. „Ale je nejvyšší čas abych zase začal dělat něco pořádného.“

Ráno přišlo dřív než se kdo nadál. Slunce svítilo a po modravé obloze se pohánělo jen pár bílých obláčků. Bylo horko a studený větřík příjemně osvěžoval. Bereniel se převlékl do tmavozeleného řízy a kalhot stejné barvy, kterému Fánië přinesla a po dlouhém čase se cítil jako živá,myslící bytost. Fánië zaklepala na dveře a tázavě nakoukla dovnitř.

„Připraven?“

„Ano,připraven.“ souhlasil elf a vykročil za tmavovláskou do bílé chodby bohatě zdobené stříbrem.

„Teiriene?“

„Ano?“zachraplal tmavovlasý elf a přihodil na oheň další otýpku chrastí.

„Jestli tohle přežijeme, při Elbereth přísahám, že už sem dobrovolně ani nepáchnu!“ prohlásil Ebrithil a otřásl se.

„Věř mi že to ani já ne.“ ujistil přítele Teirien. „Skoro necítím záda, o prstech ani nemluvě.“

„ Ijá, i já.“

Fánië vedla Bereniela zdobenými chodbami až k velkému bílému schodišti. Pomalu se dali po stupních dolů, elfka by nejraději utíkala, už už aby byla venku a ucítila na tváři pohlazení větru, ale přesto kráčela jak nejpomaleji to šlo, aby Bereniela co nejméně zatěžovala.

„Klidně můžeš trochu zrychlit, jsem ještě trochu unavený, ale ne mrzák.“ nadhodil zlatovlasý elf

s pomalým úsměvem. „Jistě ti budu stačit.“

„Beze sporu ano.“ oplatila mu Fánië úsměv. „Ale nechci tě příliš zatěžovat, když jsi teprve nedávno opustil lůžko. Jinak tam skončíš znovu.“

„A to bych vážně nerad.“ zamumlal mladý muž.

Schodiště skončilo ve velké hale plné světla, které sem pronikalo mnoha okny. Na druhé straně haly byly velké bílé dveře z březového dřeva.

„Vážně to chceš Berenieli? Není brzy?“ zeptala se Fánië když po pár okamžicích položila ruku na kliku. „Nemusíš to dělat.“

Elf přikývl.

„Vím že nemusím, ale chci to.“ odvětil měkce. „Dřív nebo později bych z těchto dveří vyjít musel. Tak ať je to raději dřív.“

Tmavovlasá elfka spokojeně přikývla a celá jako by se rozzářila.

„To je moudré můj mladý příteli.“ pravila a otevřela dveře.

Dvojice vyšla za dveří na sluncem zalité nádvoří přes které procházelo několik elfů ve světlých oděvech. Bereniela trochu překvapil fakt, že ani jeden z nich neměl po boku zbraň, meč,dýku, dokonce ani luk se šípy.

„Žádná zbraň?“

Fánië se blahosklonně usmála.

„V Měsíčním městě nejsou zbraně třeba. Chrání nás silné magické pole.“ vysvětlila vážně. „Zbraň potřebujeme jen tehdy, když se vydáváme za hranice města.“

„To je dobré.“ přikývl elf. „Alespoň jste v bezpečí.“

„Tady ano.“

Tmavovlasá elfka vedla zlatovlasého mladíka mnoha romantickými uličkami,malebnými zahradami i tajemnými zákoutími. Nadšeně vyprávěla o historii města a elf se zájmem naslouchal. A slunce se svými zlatavými paprsky pomalu, pomaličku posouvalo po obloze k západu. Náhle se elf zarazil jako by do něj uhodil blesk.

„Domy uzdravování...“ zachraplal. „Vezmi mě tam Fánië, prosím...“

Dívka ztrnula.

„Není ti dobře?“ zeptala se s jasnou obavou v hlase.

„Co?...Ano...Ne...“

„Tak co?“ ptala se Fánië znepokojeně. „Při Elbereth, Berenieli,mluv se mnou!“

Vzdychl.

„Mě je dobře.“ vysvětlil Bereniel pomalu. „Jen...Mám takový zvláštní pocit, že právě tam bych

v tuto chvíli měl být.“

„Dobrá tedy, pojď...“ řekla elfka.

Spolu se zastavili až na nevelkém náměstí. Vévodil mu vysoký dům se zlatou vlajkou třepotající se v mírném větříku.

„A jsme tu.“ pravila tmavovláska pomalu a ukázala na dům. „Ale nechápu proč tě to sem tak strašlivě táhne. Můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit?“

Bereniel pokrčil rameny.

„Nevím Fánië, prostě to cítím. Proč? Jak? To vskutku netuším.“odvětil vážně a udělal krok směrem k domu. „Půjdeme dovnitř?“

„Jistě,alespoň společnými silami pomůžeme těm, kteří to potřebují.“kývla a jako první vstoupila do dveří.

Místnost do které vstoupili byla jen mírně osvětlená, aby zraněné přílišné světlo nepíchalo do očí a tak jim ještě víc přitěžovalo. Zlatovlasý elf se brzy rozkoukal a spatřil obrovskou síň plnou mnoha lůžek. Místnosti také dominovalo velké schodiště vedoucí co dalších pater, která jisto jistě vypadala velmi podobně. Dále tu byl kamenný oltář, na který se pokládali zranění když je přinesli a čekali na ošetření.

Síní procházelo několik štíhlých elfek v bílých řízách, které se o zraněné staraly ve dne v noci a ve většině z nich Bereniel zaznamenal plamínky magie.

„Vypadá to že tu máte schopné léčitelky.“ poznamenal klidně. „Mohl bych se taky zapojit? Jen pro dnešek?“

„Jen do toho Berenieli.“ svolila Fánië měkce a rozmáchlým gestem zahrnula celou místnost plnou zraněných. „Tvé schopnosti se tu jistě budou hodit.“

Bereniel se rozhlédl po síni. Většina postelí byla obsazená, ale když se zlatovlasý mladík soustředil,nenašel žádné těžší zranění, se kterým by si zdejší léčitelky neporadili.

„Tohle bude legrace.“ pomyslel si a začal tiše přecházet a hovořit s léčitelkami, aby zjistil co se kterému pacientovi přesně stalo. Většinou šlo o lehké a středně těžké zlomeniny a sečné rány způsobené skřetími dýkami. Působilo to tak obyčejně a jednoduše, že se neubránil spokojenému úsměvu. Nakonec zlatovlasý muž přistoupil ke kamennému oltáři, na nějž právě položili tmavovlasého muže s ošklivě zlomenou pravou nohou a rukou. Bylo vidět, že celá pravá polovina jeho těla je zle pošramocená.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Bereniel a opatrně položil mladíkovi ruku na čelo, bylo horké a zbrocené potem.

„Sailon na pláži sbíral magické kameny a když se dostal k útesu, došlo k sesuvu půdy.“ vysvětlil elf, který zraněného pomáhal přinést. „Na pravou polovinu těla mu spadly snad ty nejtěžší kameny co vůbec byly k mání.“

Fánië se k Berenielovi rychlým krokem přesunula a naklonila se nad zraněného elfa.

„Tohle tedy není moc pěkné.“ poznamenala měkce. „Ale s tím si taky poradíme, jen žádné strachy.“

Elf přikývl.

„Jistěže.“ souhlasil a opatrně položil ruce na zraněné tělo.Tmavovlasá elfka udělala to samé.

„Soustřeď se jen na to jak dostat kosti na původní místo, o víc už se postará příroda.“ zamumlala tiše a přivřela oči.

„Beru to na vědomí.“ přitakal Bereniel a dovolil své magické síle,aby pronikla do zraněného elfa a narovnala první kost. Potom další a další. Fánië se také činila a netrvalo dlouho a všechny polámané kosti byly zpět na svém místě. Náhle se rozletěly dveře a dovnitř vpadl stříbrovlasý elf, který v náručí držel malého elfského chlapce se stejně stříbrnými vlasy jako měl on sám.

„Fánië!Paní Fánië, pomoz!“

Tmavovláska se prudce narovnala.

„Co se stalo Nacile?!“ téměř vykřikla a mávnutím ruky přivolala dva elfy, kteří okamžitě přispěchali a uvolnili oltář pro dalšího zraněného.

Stříbrovlasý muž položil chlapce na oltář. Dítě oděné v hnědém šatu bylo téměř mrtvolně bledé a jen stěží dýchalo. Nohavici měl roztrženou a na noze dvě krvavé krůpěje připomínající rubíny na bílém podkladu.

„Alcarma uštkl had!“ vysypal ze sebe Nacil, hlas se mu třásl a byl evidentně v šoku.

„Zatraceně!“zanadávala Fánië a naklonila se nad stříbrovlasého chlapce.Nejprve mu položila ruku na čelo, bylo studené jako led, pak dlaň nasměrovala na dětskou hruď. Srdce bušilo do žeber jen velmi lehce a pomalu, tep slábl. Tvář jí zbledla a přeběhl po ní smutek a šok.

„Je mi líto Nacile.“ téměř zašeptala a vzdychla. „Už překročil onu pomyslnou hranici mezi životem a smrtí. Nemůžeme mu tu pomoci...“

„Ale...“

„Mrzí mě to Nacile. Kdyby jsi ho přinesl jen o trochu dřív...“ pravila Fánië.

Vté chvíli udělal Bereniel krok vpřed a prudce k sobě dívku obrátil.

„Přece se jen tak nebudeme dívat jak ten chlapec umírá! Při Elbereth, je to dítě!“ zavrčel. „Ještě přece není pozdě!“

Elfka zavrtěla hlavou.

„Je pozdě!“ odmítla vážně a chladně. „Zemře. A nikdo s tím už nemůže nic udělat.“

„Ne!“

Bereniel elfku snad až příliš prudce odstrčil stranou, aby měl k chlapci lepší přístup. Jednu ruku položil Alcarmovi na čelo, druhou na hruď, přesně jako předtím Fánië, pak je ale lehce pozvedl, až mezi jeho dlaněmi a nehybným tělem zůstala několika centimetrová mezera. Zavřel oči a chvíli se usilovně soustředil.

„Berenieli,ne...“ zašeptala téměř zoufale, ale už bylo pozdě. Zlatovlasý elf uvolnil svou nesmírnou moc. Z dlaní se mu začalo šířit stříbrné světlo podobné svitu měsíce či hvězd. Stříbrovlasý elf pod jeho rukama se roztřásl a tiše zasténal. Zhluboka se nadechl. Berenielova tvář zbledla a stáhla se do nesmírně soustředěného výrazu ve kterém se mísila bolest a náhlý šok. Ruce se mu roztřásly a na hřbetech mu vystoupily modré žíly.

„Soustřeď se!“ napomenul sám sebe v duchu. „Soustřeď se!“

Stříbrné světlo proudící z jeho dlaní zatepalo a začalo měnit barvu,náhle bylo zlaté jako jasný, slunečný den uprostřed léta.Trvalo to však jen několik úderů srdce. Pak se světlo jeho rukou zamihotalo jako neklidný plamen svíčky, zbělelo a pak vše náhle nekontrolovatelně vybuchlo ve vlně absolutní moci. Fánië i Nacil se hbitě sehnuli a vlna je jen neškodně minula. Bereniela však jeho vlastní magie zastihla zcela nepřipraveného. Odhodilo ho to na druhou stranu místnosti kde převrhl psací stůl, rozházel papíry a zůstal nehybně ležet na podlaze. Zato stříbrovlasý chlapec ležící na kamenném oltáři otevřel oči, zamrkal a posadil se.

„Otče?Kde to jsem? Co se stalo?“ ptal se, Nacil chlapce pevně sevřel v náručí a rozplakal se.

Fánië se užasle usmála.

„Jdi domů Nacile. A všem řekni že ti syna zachránil Bereniel Ereinion, léčitel se zázračnýma rukama.“ pravila.

„Ano!“přitakal elf okamžitě a s dítětem v náručí vyšel ven, kde už slunce dávno zapadlo za horizont.

Fánië opatrně přešla k převrženému stolu, který dokonale kryl Berenielovo nehybné tělo. Ještě pořád ležel tváří k zemi a nevypadalo to, že by se to v brzké době mělo změnit.

„Berenieli?“

Chvíli to vypadalo že se nedočká odezvy, ale nakonec se elf přece jen pohnul. Opatrně se posadil, zády se opřel o zeď a těžkým,omráčeným pohybem si odhrnul dlouhé zlaté vlasy s tváře. Elfka ztrnula.

„Vypadáš strašně!“ vyjekla a klesla vedle něj na kolena.

Měla pravdu. Berenielova tvář připomínala bílou, ztrnulou posmrtnou masku s bezkrevnými rty, oči měl vpadlé a pod nimi velké černé kruhy. Vlasy měl slepené potem, celý se třásl a dívce se zdálo,že snad každou chvíli omdlí.

„No nazdar...“ zachraptěl hlasem, který se v prvním okamžiku spíš podobal skřeku starého havrana.

„Co se stalo? Jsi v pořádku Berenieli?“ zeptala se Fánië znepokojeně a podepřela ho, aby se bezvládně nezhroutil na stranu.

„Budu v pořádku...“ odvětil, ale bylo znát, že jen těžce vládne jazykem. „Jenom je mi trochu zle. To je tím hadím jedem. Vtáhnul jsem ho do sebe abych to dítě zachránil...“

Tmavovláska se naklonila blíž.

„Cože jsi to udělal?!“ zalapala po dechu. „Berenieli, to si snad děláš legraci! Mohlo tě to zabít! Pořád tě to může zabít!“

„Ne.“namítl Bereniel pomalu a zalapal po dechu, jako by se dusil. „Na zabití dospělého člověka toho jedu nebylo dost. A navíc, magie v mých žilách ho brzy spálí. Do té doby mi bude jenom hodně zle...“

„Ukaž,pomůžu ti do postele.“ nabídla se Fánië a chytila ho za paži,aby ho podepřela.

„Ne!“odmítl Bereniel a ucukl jako by ho ten dotek pálil. „Drž se ode mě dál Fánië. Nestojím o přátele. Nechci aby to dopadlo tak jako kdysi...“

„Je čas plout Berenieli, jestliže se chceme do Endamaru dostat co nejdříve, abychom pomohli v boji. Nemůžeme se zdržovat.“

„Já vím Herione.“ přitakal zlatovlasý mladík rozvážně.„Jen mi připadá, že až příliš pospícháš. Příliš rychle se ženeš do země, kde je jen krev, pot a slzy.“

Stříbrovlasý elf stojící po jeho boku se zasmál.

„Přeháníš Berenieli.“ prohlásil. „Ostatně,až se vrátím, čeká mně sladká odměna, ožením se se ženou svých snů.“

„Pokud to dovolím Herione.“ upozornil Bereniel chladně.„Nezapomínej, že je to matka mého synovce. Patří do mého domu a rodu. To na mě tedy leží právo rozhodnout zda se Eruvanda znovu vdá či nikoli. Ona to ví a respektuje to.“

„Prozatím...“zkonstatoval stříbrovlasý stejným tónem, otočil se k němu zády a nastoupil na štíhlou šedou loď.

„Proč to prostě nevzdá?“ pomyslel si Bereniel smutně a také se nalodil. „Eruvanda není pro něj. Je to sice dobrý muž, ale...Občas mám takový divný pocit...“

„Berenieli?Co se stalo že tolik nenávidíš přátelství? Co se stalo, že nikomu nevěříš natolik, aby jsi ho k sobě pustil?“ ptala se Fánië.

Bereniel těžce vzdychl.

„Na tom přece nezáleží. Je to dávno.“ odpověděl nakonec.

„Mě na tom záleží.“ namítla pomalu. „Řekni mi to, prosím. Jen tak se přes to můžeš přenést a jít dál.“

„Věřil jsem nesprávnému člověku, někomu, koho jsem znal celý svůj život. Byl to můj přítel.“ řekl zlatovlasý muž po chvíli tíživého ticha, kdy se zdálo že neodpoví. „Když zemřel můj starší bratr a zanechal po sobě ženu a malého syna, stal jsem se hlavou rodiny já. Pečoval jsem o ně a chránil je jak nejlépe jsem uměl. Eruvanda byla krásná a laskavá. A pokud vím, chtěla mému bratru zůstat věrná po celý zbytek života. Ale zamiloval se do ní můj přítel, Herion...Měl jsem z jeho citů divný pocit, něco mě stále zrazovalo svolit k novému sňatku. A on to tedy vyřešil po svém...“

Fánië se otřásla zlou předtuchou.

„Co udělal?“

„Společně s mnoha dalšími elfy z Valinoru jsme vypluli do Endamaru, abychom pomohli našim lidem v boji s Temnotou.“ pokračoval Bereniel tiše.„Svítalo když jsem po dvou dnech zase vyšel na palubu, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. To je poslední co si vybavuji zcela jasně. Pak už jen úder do hlavy a pád do ledové vody. A Herionův smích...“

„To je ale strašné!“ zalapala elfka po dechu a v koutku oka se jí zaleskla nevytrysklá slza. „Jak jsi se ale dostal sem? Do Endamaru?“

Smutně se usmál.

„Ulmo se nade mnou slitoval a nechal mě žít.“ vysvětlil. „Moře mě vyplavilo někde na jihu, dodnes nevím jak se ta místa přesně jmenují. Ale přežil jsem. A proto se vyhýbám přátelství. Proto jsem raději vlkem samotářem.“

„A to tě nakonec málem zabilo.“ odtušila Fánië narážeje na jeho mnohaleté zajetí.

„Ale skutečně jen málem.“ poznamenal unaveně.

Dívka ho pěstí praštila do hrudi.

„Pitomče!“vykřikla zlostně, ale když pak zlatovlasý mladík zavřel oči a hlava mu klesla na prsa, starostlivě se k němu přivinula.

Sníh v průsmyku Caradhrasu padal stále hustěji a hustěji, byly to velké, těžké vločky, které jako by chtěly zadusit vše živé. Podpřevisem stále ještě vesele plápolal oheň dvou tmavovlasýchelfů. Ti se tiskli ke kamenné stěně, která je alespoň trochu chránila před nepřízní počasí, která byla více než zřejmá.Sněhová pokrývka na zemi rostla neuvěřitelnou rychlostí. A přestože se díky teplu ohně nedostala až k nim, za jejich zády vyrostla nebezpečně vysoká, bílá stěna.

„Je zle Teiriene, zle.“ zadrkotal zuby Ebrithil. „Nemyslím že to přežijeme. Alespoň o sobě tedy pochybuji.“

„Co se děje?“ zeptal se Teirien znepokojeně. „Zbývá nám už jen pár hodin. Pár hodin a můžeme se vrátit do Měsíčního města.Vyhrajeme naši sázku, společně.“

Elf pokrčil rameny.

„Začínám o tom pochybovat stále silněji.“ pravil pomalu. „Víš, dřív mi byla zima a některé části těla jsem už chladem přestal cítit. Ale teď...Teď pomalu cítím jako by mi tělem začalo proudit teplo...“

„Zatraceně!“zanadával Teirien a přihodil na oheň další dvě otýpky chrastí,aby se kolem rozlilo větší teplo. Pak pomalu, jakoby unaveně vstal a posadil se těsně vedle svého nejlepšího přítele. Přitiskl se k němu, aby mu tak předal alespoň trochu svého vlastního tepla, které mu ještě zbývalo.

Bereniela probral dotek něčeho studeného na tváři. Otevřel oči a spatřil jak se nad ním sklání Fánië a kouskem vlhkého, bílého plátna mu otírá tvář. Cítil přitom vůni meduňky, máty a rozmarýnu. Oknem do pokoje pronikaly první růžové paprsky slunce, které ale dnes nevypadaly ani trochu přívětivě a konejšivě.

„No to je dost, už jsem začínala mít opravdu strach Berenieli.“řekla téměř vyčítavě. „Jak je ti? Pořád nevypadáš dobře.“

„Taky se ještě moc dobře necítím.“ zkonstatoval zlatovlasý mladík s trpkým úsměvem. „Ale na to abych vstal jsem silný dost.“

Pokusil se posadit, ale elfka mu okamžitě položila ruce na hruď a mírným tlakem jej donutila položit se znovu do záplavy měkkých polštářů.

„Na to rychle zapomeň Berenieli!“ zavrčela Fánië při tom.„Tentokrát tě z lůžka jen tak nepustím!“

Téměř lhostejně pokrčil rameny.

„V tom případě to bude dva elfy stát život.“ řekl klidně. „Dva elfy, kterým říkáš přátelé.“

Fánië ztrnula.

„Co tím myslíš?!“ vyhrkla překvapeně a tentokrát Berenielovi dovolila aby se posadil.

„To ti vysvětlím cestou. Nemyslím že máme moc času.“ vysvětlil.

„Dobrá,ale jestli je to nějaký tvůj úskok Berenieli...“ začala nejistě, s jasně patrnými pochybnostmi.

Zlatovlasý elf se neubránil smíchu, když říkal : „Víš dobře že já žádné úskoky nepotřebuji Fánië. Kdybych chtěl zmizet, použiju svou moc a nikdo mě neudrží. Ale nechci, zatím...“

„Beru to na vědomí.“ přikývla Fánië. „Potřebuješ pomoct s chůzí nebo už to zvládneš sám?“

„Měl bych to zvládnout. Je mi pořád líp a líp.“ odvětil a pomalu vstal. Kalhoty měl stále na sobě, takže se jen rozhlédl, aby našel zelenou tuniku, která byla přehozená přes vyřezávané opěradlo židle. Tmavovlasá elfka už nervózně přešlapovala u dveří a vypadala že už by nejraději už už vyrazila, ať už měla jít kamkoli. Bereniel se k ní rozvážným krokem připojil a tak otevřela dveře a spolu vyšli na chodbu. Zatímco kráčeli ke schodišti a východu z domu, Fánië to nevydržela a zeptala se : „Takže Berenieli, co se děje? A jak víš že se zase něco děje?“

„Když jsem po tom hadím jedu upadl do bezvědomí, měl jsem sen, zvláštní sen. A není to po prve co se to přihodilo.“ vysvětlil vážně.

„O čem byl ten sen?“ ptala se tmavovláska pomalu a ani si nevšimla zlatovlasé elfky, která tiše scházela po schodech těsně za nimi.

„Snil jsem o dvojici tmavovlasých elfů tábořících v průsmyku těsně pod vrcholkem Caradhrasu.“ pravil Bereniel. „Jeden z nich má v krvi magii. Ale to je proti zhoubným silám hory neochrání. Jsou blízko smrti. Jestli si nepospíšíme s pomocí...“

„Zemřou.“dodala Fánië pomalu a zapřemýšlela. „Který blázen by byl schopen vydat se do těch míst? Teď?“

„Předpokládám že je to Ebrithil s Teirienem.“ ozval se za nimi tichý hlas.

Dvojice elfů se prudce obrátila za dívčím hlasem.

„Cože?!“vyhrkla Fánië a chytila zlatovlasou elfku za ramena. „Zopakuj to Olwën!“

Elfka se zarazila, ale vzápětí se jí vrátil klid a tak odpověděla :„Je to Ebrithil a Teirien. Vsadili jsme se, že tam vydrží dva dny. Dnes ráno se měli vrátit. Vyhráli.“

Bereniel obrátil oči v sloup.

„Taková sázka byla šílená, víš o tom?“ poznamenal chladně. „Ty teď můžeš jen doufat, že to oba ti blázni přežijí. Protože pokud ne, jejich smrt padne na tvou hlavu.“

S těmi slovy se od zlatovlásky odvrátil a vydal se zase po schodech dolů. Fánië na okamžik ještě stála, aby si to s elfkou vyřídila, ale nakonec se jen zamračila a Bereniela dohonila.

Když vyšli na nádvoří, elfka gestem přivolala jednoho z elfských strážců, kteří se většinu dne skrývali ve stínech a dohlíželi na klid města.

„Přeješ si Paní Fánië?“

„Sežeň mou družinu, hned! A přineste teplé pláště, jdeme do hor!“přikázala okamžitě. „A rychle, závisí na tom životy našeho lidu!“

„Jak si přeješ Paní, dej mi pět minut a máš tu vše co potřebuješ.“usmál se elf a přímo se rozplynul ve vzduchu.

Za pět minut se na nádvoří skutečně shromáždila družina čítající deset elfů vybavených meči a teplými plášti lemovanými kožešinou. Každý neklidně postával u svého koně a bylo vidět, že se těší na nové dobrodružství.

„Nasedat!“zavelela Fánië a Bereniel, stejně jako ostatní elfové se jako jeden vyšvihli na koňský hřbet a během okamžiku celá družina uháněla pryč z města.

„Rychleji!“pobízel zlatovlasý elf v duchu celou společnost. „Čas se krátí...“

Koně jako by jeho vroucné, stále se opakující myšlenky vnímali a letěli s větrem o závod, takže se chvílemi zdálo, že se kopyty vůbec nedotýkají země. Každý normální smrtelník by v takové rychlosti jistě velmi brzy spadl,ale elfové splynuli se svými zvířaty natolik, že jim zběsilá rychlost vůbec nevadila, na koňském hřbetu seděli jistě a pevně. Cesta se začala brzy stáčet k horám a stoupat. Nakonec se ale museli zastavit a sesednout.

„Dál už musíme pěšky. Koně by nám nebyli nic platní.“ rozhodla Fánië vážně. „Arnamo, Erumaxo, vy zůstanete u koní! My ostatní jdeme dál!“

„Jistě Paní Fánië.“

„Jak si přeješ.“

„Tak jdeme!“ zamumlal Bereniel, který už byl několik kroků vzdálený. Fánië obrátila oči v sloup, ale přidala se k němu i se svojí družinou elfských bojovníků. Nešli tak dlouho když se začal objevovat první sníh, bylo ho stále víc a víc. Elfové však byli tak lehcí, že v něm nezanechali ani stopu, natož aby se zabořili do hlubin, jako by se to stalo každé jiné bytosti.

„Jak je to ještě daleko Berenieli?“

Zlatovlasý elf si s vlasů vytřásl první vlčky padající z nebe a pokrčil rameny.

„Už jsme skoro tam!“

Sotva to zlatovlasý elf dořekl, nebe nad jejich hlavami ztmavlo a začaly se z něj sypat bílé sněhové vločky. Nejdříve jen pomalu, sem tam, ale postupem času se počasí zhoršovalo, až nakonec musela elfská družina zastavit, protože by v té bílé tmě mohli zabloudit a nebo ještě hůř, spadnout do propasti.

„Erortano!Udělej s tím něco!“ vykřikla Fánië. „Musíme rychle dál!“

Bereniel se obrátil aby viděl, kterému elfovi to jméno patří. Stál skoro poslední a ve tváři skryté kápí měl nejistotu.

„Pokusím se má Paní.“ zavolal v odpověď. „Ale netuším nakolik se mohu měřit se zlou vůlí Caradhrasu!“

„Zkus to!“

Erortano se rozkročil a zapřel nohama ve sněhu, aby neuklouzl, pozvedl paže nad hlavu a obličej obrátil k nebi. Kápě mu sklouzla s tváře a Bereniel spatřil jeho vlasy, neobvykle bílé jako okolní sníh,ale zdobené mnohabarevnými pramínky připomínající duhu.

„Erortano je náš odborník na počasí.“ vysvětlila tmavovláska když se k ní zlatovlasý elf obrátil a tázavě pozvedl obočí. „A je v tom vážně dobrý. Ještě nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by dokázal takhle ovládat klimatické podmínky.“

„To je velmi vzácná schopnost.“ usmál se Bereniel obdivně a dál sledoval, jak se obloha pomalu prosvětluje, vítr přestává kvílet a sníh se uklidňuje.

„Chtěl by jsi se s ním seznámit?“ nadhodila Fánië napůl v žertu,napůl vážně.

Pohlédl na ni a zaváhal, pak ale přikývl.

„To bych moc rád.“

„Skvělé!“usmála se elfka. „Jistě na to bude spousta vhodných příležitostí... Jdeme!“

Družníci se opět dali na pochod. Sem tam se občas sněhová bouře vrátila s netušenou silou, ale Erortano se jí pokaždé postavil a pokaždé ji ovládl.

Společnost rychle putovala dál a sněhu pod jejich nohama přibývalo. Fánië hádala, že kamenná stezka je téměř metr pohřbená pod sněhovou pokrývkou. Žádnému z elfů to však nevadilo, vždyť proč by taky, když nehrozilo, že zapadnou.

„Jak je to ještě daleko?“

Bereniel se na okamžik zarazil a zapátral v paměti, kde doposud ukrýval svůj podivný sen.

„Už by to mělo být blízko. Někde tady to jistě bude...“ odvětil pomalu. „Jen doufám, že nejdeme příliš pozdě.“

„Teirien i Ebrithil jsou bojovníci, ti se jen tak nevzdají.“ ozval se jeden z elfů.

„Snad proti nepříteli, kterého vidí, na kterého si můžou sáhnout.“namítl zlatovlasý elf vážně. „Ale jak se zachovat tváří v tvář síle, která dalece přesahuje vše co znáte? Tváří v tvář něčemu čeho se nelze dotknout, co je nemožné zabít?“

„Tak či tak nedají svůj život lacino.“ pravil bělovlasý Erortano měkce a položil Berenielovi ruku na rameno. „Uvidíš, ještě tě překvapí.“

„V Měsíčním městě mne překvapila už spousta věcí. A ty Erortano ne nejméně.“ poznamenal Bereniel s pomalým úsměvem.„Tvá schopnost je vskutku obdivuhodná.“

„To i ta tvá. Zachránil jsi život když se zdálo že je to beznadějné. Ne každý by to dokázal.“ odtušil Erortano.

„Víš o tom?“ podivil se Bereniel.

„Jistě.“přitakal bělovlasý elf vážně. „Mluví o tom celé Měsíční město. Víš jak ti říkají Berenieli? Léčitel se zázračnýma rukama.“

Elf vykulil oči a tvář mu zlehka zrůžověla.

„To snad ne...“ pravil skoro zahanbeně. „Udělal jsem jen to co bylo správné, nic víc.“

Fánië k dvojici přikročila a prudce Bereniela zasáhla pěstí do ramene.

„To děláš vždycky Berenieli Ereinione!“ řekla pomalu a důrazně.„Tak to teď koukej udělat znovu! Teirien s Ebrithilem jsou stále nezvěstní!“

„Já vím, já vím...“ souhlasil nepřítomně a udělal pár kroků vpřed. „Pracuju na tom.“

Jen chvíli nehybně stál a nahlížel do svého nitra. Nakonec potřásl hlavou a rozhlédl se kolem sebe.

„Ještě kousek! Pojďte!“ zavelel a sám se dal téměř do běhu. Ostatní elfové jej bez zaváhání následovali a Fánië se tiše modlila k Valar, aby její dva blázniví přátelé zůstali ušetřeni. Z nebe se zase pomalu začal sypat sníh, ale nevypadalo to, že by měla znovu nastat nebezpečná bílá tma. Elfové si prostě jen znovu nasadili na hlavy kápě a těsněji si k tělu přitáhli teplý kožešinový plášť. Přímo před nimi náhle jako by vyrostla z ničeho kamenná stěna hory. Bereniel se o ni opřel a postupoval podél ní stále kupředu.Nezaváhal, nezastavil. Už věděl kam jít.

„Jen kousek, kousíček...“ mumlal si sám pro sebe.

Obrovský kus skály tyčící se nad stezkou až k hranici propasti spatřili když ušli necelých třicet kroků. Vypadal jako černá stříška zdobená kamennou krajkou.

„To je náš cíl!“ vykřikl Bereniel a ještě víc přidal do kroku. Fánië se k němu okamžitě připojila a těžko se dalo uhodnout,kdo z nich se snaží jít rychleji.

Cestu jim však těsně před vytouženým cílem přehradila stěna, napůl sníh, napůl led. Od země až ke kamennému převisu tvořila pevnou, zdánlivě neproniknutelnou bariéru.

„Alcarcalimo!Postarej se o to!“ zavelela Fánië.

„Jistě Paní.“ kupředu pokročil elf se středně dlouhými zlatými vlasy, které na koncích vypadaly jako rozžhavený kov. „Ustup Berenieli Ereinione, bude tu asi trochu horko.“

Bereniel o několik kroků váhavě ustoupil a nechal tak Alcarcalmovi volný přístup k ledové mase. Ten k ní udělal ještě několik kroků a rukou se dotkl chladného ledu. Přivřel oči a bylo na něm vidět, že se usilovně snaží soustředit. Snad každý v jeho blízkosti musel během okamžiku pocítit teplo, nejdřív jen slabě, ale stále víc přibývalo na síle. Nakonec,snad po nekonečně dlouhé době začal sníh tát a led praskl.Drobounké puklinky a pavučinky se rozbíhaly po celé délce studené stěny.

„Teď už je to na vás.“ zamumlal Alcarcalmo nakonec a ustoupil stranou.Přitom zavrávoral a musel se opřít o prvního elfa, který tam stál.

Bereniel,který stál nejblíž nezaváhal. Vytasil meč, který mu elfové ve městě propůjčili a hlavicí prudce udeřil do popraskaného ledu.Nejprve jednou, pak podruhé. Při třetí ráně led konečně povolil a stěna se zhroutila. Družině se tak naskytl strašidelný pohled na malý výklenek mezi sněhem a ledem. V jeho středu dohasínal malý ohníček u něhož se choulily dvě postavy těsně přitisknuté k sobě. V černých vlasech měli jinovatku a téměř zbělely, tváře byly bledé a rty bezkrevné a modré. Fánië se zlatovlasým elfem se k nim okamžitě vrhli, aby zjistili jestli vůbec ještě žijí, a když nahmatali slaboučký tep, spadl jim kámen ze srdce.

„Žijí!“vydechla elfka ulehčeně a pokynula ostatním. „Přineste nosítka!A pořádně je zabalte do dek a náhradních plášťů!“

Bereniel sledoval jak se elfové činí, ale ve tváři měl vepsanou znatelnou obavu. Bělovlasý elf na něj tázavě pohlédl.

„Něco se ti nezdá Berenieli Ereinione?“ zeptal se vážně.

„Ano Erortano.“ odpověděl okamžitě a ukázal na elfy, kteří balili promrzlá těla do teplých pokrývek. „Jsou strašlivě podchlazení. Tohle v žádném případě nebude stačit na to aby rozmrzli, natož aby jim to zachránilo život.“

Erortano nakonil hlavu.

„Takže co? Je to marné?“ ptal se i když věděl, že vlastně ani nechce znát odpověď, pro jistotu. Zlatovlasý elf však odmítavě zavrtěl hlavou.

„Ještě není nic ztraceno.“ namítl pomalu a položil mu ruku na rameno.„Ale budeme potřebovat tvou pomoc. Tvou moc nad počasím.“

„Co mám udělat?“

„Až dojdeme do Měsíčního města, musí svítit slunce. Musí pálit jako ještě nikdy.“ vysvětlil Bereniel. „Jenom tak bude malá naděje. Uděláš to Erortano? Pro Ebrithila a Teiriena? Pro své přátele?“

„To je samozřejmé Berenieli. Bude jak si přeješ.“

Trvalo snad nekonečně dlouho než se družina elfů s dvojicí nosítek vrátila ke koním a než se připravili na cestu zpět do Měsíčního města. Celou tu dobu Bereniel nepromluvil a vlastně ani nevnímal,jestli na něj někdo mluví. Musel se soustředit, neboť pátral v mysli po prastarém kouzle, kterého kdysi dávno ve Valinoru naučila sama Maia Arien, kouzlo, které sám a bez její pomoci doposud nikdy nepoužil a o němž netušil,zda se vůbec zdaří.

Fánië popohnala koně, aby se ocitla vedle zamlklého zlatovlasého elfa.

„Co se děje?“

„Přemýšlím.“odpověděl Bereniel po chvíli. „Ti dva to asi nezvládnou.“

„Asi ne. A pokud přece, rozhodně ne bez úhony.“ souhlasila tmavovláska neochotně. „Co jsem tak viděla, vypadá to, že přijdou o téměř všechny prsty, jak na rukou, tak na nohou a Ebrithil možná o celou ruku.“

„Všimnul jsem si toho.“ potvrdil. „Ale kdyby se oba pořádně rozehřáli,kdyby jim krev doslova vřela v žilách, byla by tu maličká naděje. Možná by se ten jejich výlet přece jen mohl obejít bez zmrzačení.“

Elfka na něj tázavě pohlédla.

„Co tím myslíš Berenieli?“ zeptala se pomalu. „Jestli chceš udělal totéž co s tím hadím jedem, tak na to rychle zapomeň.Takové množství omrzlin by tě hned zabilo.“

„Na to jsem ani nepomyslel.“ ujistil ji elf a křivě se usmál. „Mám jiný plán a ty jsi jeho důležitou součástí Fánië.“

„Asi by bylo dobré, kdyby jsi mi to vysvětlil Berenieli. A hezky od začátku prosím.“ řekla Fánië vážně. „Poslouchám...“

Bereniel obrátil oči v sloup a vzdychl.

„Je jedno kouzlo, prastaré kouzlo, které dokáže shromáždit sluneční energii a žár. Rozpustí i ten nejtvrdší kus ledu. Ale aby se ten proud síly dal ovládnout a správně nasměrovat, jsou třeba dva čarodějové.“ vysvětloval stejně vážným tónem jako ona. „Ti čarodějové se musí propojit, jejich magie i mysl. Jen tak se léčivá magie nezmění v ničivou.“

„A předpokládám, že to kouzlo povedeš ty sám.“ zkonstatovala Fánië pomalu. „A já se ti budu muset podvolit.“

Pokrčil rameny a poznamenal : „Ty to kouzlo neznáš a nemáme čas na to abych tě ho učil. Takže pokud chceš své přátele zachránit,budeš mi muset věřit Fánië. Nebo jsem snad někdy udělal něco,čím bych si tu důvěru nezasloužil?“

Tmavovláska zaváhala.

„Ne.“přiznala nakonec. „Mou důvěru si zasloužíš Berenieli...Tedy dobrá, pokud tím Ebrithila a Teiriena zachráníme, s tím kouzlem ti pomohu.“

Bereniel přesně poznal kdy projeli magickou bariérou, protože jeho společníci se náhle uvolnili a s tváří jim zmizela nervozita a pocit tísně. Koňská kopyta tak brzy zazvonila na kamenném nádvoří Měsíčního města. Ihned se k nim seběhlo mnoho elfů, kteří chtěli vědět co se to děje. Nikdo se však nenamáhal dát jim nějaké vysvětlení, protože všichni členové záchranné družiny jakoby doslova slyšeli odtikávat poslední minuty života dvojice tmavovlasých elfů.

Zlatovlasý elf hbitě sklouzl s koňského hřbetu a zcela samozřejmě převzal vedení.

„Položte Ebrithila a Teiriena doprostřed nádvoří! A sundejte z nich pokrývky i pláště!“ přikázal a pohledem zatěkal po okolí,až našel toho, koho potřeboval. „Erortano! Pojď sem ke mně na okamžik!“

Bělovlasý elf byl rázem u něj.

„Přeješ si Berenieli?“ zeptal se pomalu, i když už odpověď dávno znal.

„Teď tě bude třeba příteli.“ odpověděl Bereniel a prstem ukázal na oblohu, kde se prohánělo pár obláčků. „Nezklam mě Erortano, prosím.“

Elf s duhou v předlouhých vlasech se povzbudivě usmál.

„Neboj se.“ pravil.

„I já chci pomáhat!“ ozval se za nimi vážný hlas zlatovlasého Alcarcalima.

Bereniel se na okamžik hluboce zamyslel a dlouho elfa se žhavými konečky vlasů pozoroval.

„Tvá moc je spojena s ohněm a žárem, mám pravdu?“ pravil nakonec.

KONEC II. ČÁSTI