„Tak zase na cestě.“ zamumlal chmurně. „No, to je...zvláštní pocit.“„Proč zvláštní?“ zašeptal tichý hlásek v jeho hlavě.
„Tohle jsi přece chtěl Berenieli. Být daleko od všech těch, kteří by ti mohli ublížit. Od přátel, od lásky...Snad ti to nakonec nechybí?“
„Chybí.“ přiznal si Bereniel neochotně a zavrtěl hlavou, aby se toho vtíravého hlásku zbavil.Marně.
„Neblázni, víš jak to dopadlo minule.“ šepotal hlásek. „Přítel se tě pokusil zabít. A nebýt Ulmova milosrdenství, bylo by se mu to podařilo...I tihle jsou stejní. Když to pro ně bude jen trochu výhodné, vrazí ti dýku do zad...“
„Mlč už! Mlč!“ chytil se elf za hlavu a nejraději by se byl schoulil do klubíčka a znovu se poddal zoufalství a beznaději, jako to často dělával ve skřetích kobkách, kde mu jeho mysl dělala jedinou společnost. „Nejsou takoví! Oni jsou úplně jiní, nezkažení! Nezradí přítele. Vím to, věřím v to...Jsem si jist že mám pravdu!“
„Vždyť víš že to já mám pravdu. Proč se tomu vědomí tak bráníš můj milý? Samotnému ti bude mnohem lépe. Víš to, jinak by jsi od nich neodešel...“
Bereniel zaváhal a zamyslel se nad tím.„To je asi pravda.“ usoudil nakonec chmurně a podvědomě pohladil jílec své prastaré zbraně.
„Hmm...takže co teď? Možná...možná bych mohl zapátrat po Herionovi. A trochu bych si s ním popovídal. Ta záležitost mezi námi stále ještě není dořešena...“Hlásek v jeho hlavě se bláznivě rozesmál.
„Cože?! Jak to jako myslíte, že utekl?!“ zařval muž zahalený v černém plášti. „Měli jsme přece dohodu!“
„Cože?! Jak to jako myslíte, že utekl?!“ zařval muž zahalený v černém plášti. „Měli jsme přece dohodu!“
Před mužem na kameni seděli dva velcí, zjizvení skřeti s velkými hlavami a mohutnýma rukama a vypadalo to, že si z mužova běsnění nedělají zrovna moc těžkou hlavu.
„A my ji sto padesát let dodržovali.“ poznamenal jeden z nich a zakmital rozeklaným hadím jazykem. Muž v černém sedící proti nim udeřil pěstí do země až rozvířil prach.
„Jen výmluvy!“ zavrčel. „Dohodli jsme se, že už nikdy nespatří světlo tohoto světa! Bylo mi jedno jak to uděláte a co s ním uděláte! Hlavně aby se už nikdy neobjevil!“
„Dělali jsme co jsme mohli!“ namítl druhý skřet téměř dotčeně.
„Ano?! Skutečně?!“ zeptal se muž jedovatě. „A jak mi tedy vysvětlíte že je volný?!“
„No...“
Tajemný muž však zvedl ruku, aby své skřetí společníky umlčel.
„Nechci nic slyšet!“ zkonstatoval chladně. „Udělali jste chybu. A teď ji napravíte. Chci Berenielovu hlavu! A tentokrát nic nepokazte, nebo se mi budete zodpovídat, je to jasné?!“„Jistě...“
Fánië tiše zaklepala na dveře Berenielova pokoje. Nic, žádná odezva.
Fánië tiše zaklepala na dveře Berenielova pokoje. Nic, žádná odezva.
Elfka to zkusila znovu, tentokrát hlasitěji a když se znovu nic neozvalo, se zlou předtuchou vzala za kliku. Dveře se se slaboučkým vrznutím otevřely a dívka nahlédla dovnitř. Pokoj byl zcela prázdný, jen pergamen na stole zvěstoval tu neblahou zprávu o Berenielově odchodu.
„Zatraceně!“ zanadávala Fánië rozhněvaně. „Ten bláznivý elf! Ten zatracený pitomec! Jestli ho najdu, vlastnoručně ho uškrtím!“
Vztekle kopla do vyřezávané skříňky vedle sebe a nebohému kousku nábytku se dvířka rozlomila na kusy. To elfku trochu vrátilo do reality.
„Promiň, já vím že ty za to nemůžeš...“ zamumlala omluvně a jediným pohybem své paže dvířka vrátila zpět do původního stavu. „A teď, kdepak jsi Berenieli, ať tě můžu nejprve obejmout a hned potom něčím pořádně praštit...“
Její mysl se roztáhla po okolí a hledala tak usilovně a dlouho, dokud se jí před očima neobjevila doslova zářící cestička, stopa po Berenielově magické síle.
Zlatovlasý elf znovu jemně, téměř láskyplně pohladil jílec svého meče.
„Ještě pořád je v Endamaru, cítím to.“ letělo mu stále dokola hlavou. „Jeho energie je stále tu, ačkoli mnohem temnější než pamatuji. Tepe jako černé skřetí srdce.“
Jeho magie se rozlétla po celém kraji, pátravě jako dlouhé, hbité prsty.Cítil slabou, slaboučkou přítomnost známého elfa nacházejícího se v okolí. Elfa, kterému kdysi říkal přítel, dokud se ho nepokusil zabít. Berenielovo tělo na jeho přítomnost zareagovalo zcela instinktivně. Celý se napjal a jeho nohy se daly do pohybu zdánlivě samy od sebe. Mladý bojovník se tomu instinktu nevzpíral. Byl teď na lovu. A lovnou zvěří se stal Herion.
„Rozuměli jste mi?!“ ujišťoval se ještě jednou chladně muž v černém plášti.
„Rozuměli jste mi?!“ ujišťoval se ještě jednou chladně muž v černém plášti.
„Uděláme co bude v našich silách.“ odpověděl starší skřet vyhýbavě, protože dobře věděl, jak dopadli ti poslední, kteří uprchlého zajatce pronásledovali.
„To je málo! To nestačí!“ zahřměl muž, vyskočil na nohy, natáhl ruku a prudce se skřetem zacloumal.
„Uklidni se, pane.“ řekl druhý skřet, který rovněž vstal, důrazně a odtrhl ho od svého společníka s takovou silou, až muž v plášti klopýtl a kápě mu sklouzla s hlavy.Odkryla tak opálenou, jemně řezanou a velmi přitažlivou tvář rámovanou dlouhými stříbrnými vlasy. Tvář s jasnýma, hlubokýma očima elfa.
„Už jsem úplně v klidu.“ zkonstatoval a o krok odstoupil. „A také jsem právě přišel na to, jak se se svým problémem vypořádat...Jak se říká, co si člověk neudělá, to nemá.“
„Co tedy...“
Elf však zvedl ruku, aby skřety umlčel. Místo toho aby jim něco vysvětloval, vyslal do prostoru myšlenku ostrou jako břit meče.
„Berenieli!“
Bereniel se prudce narovnal když se mu v mysli ozval ten bodavý, i když dálkou tlumený hlas.
Bereniel se prudce narovnal když se mu v mysli ozval ten bodavý, i když dálkou tlumený hlas.
„Herione?!“
„Rád bych řekl že tě rád slyším, příteli, ale lhal bych.“
Zlatovlasému elfovi přes tvář přelétl výraz trpkého vzteku, zaťal pěsti a téměř zvířecky zavrčel.
„To jsme dva!“ prskl zlostně. „Co po mně chceš Herione?!“
Myšlenka, která se ho dotkla byla téměř pobavená.
„Máme mezi sebou ještě pořád nevyřešené účty Berenieli. Je nejvyšší čas to dořešit, společně.“
„Kdy a kde?“ zeptal se Bereniel napjatě.
Herion se zasmál.
„Zítra za soumraku na Slunečných polích. Tam to skončíme.“ odpověděl.
„Budu tam.“
Přidal do kroku a celým tělem jako by mu proudil elektrický proud. Neměl strach, cítil jen napětí, jako by měl každou chvíli prasknout.
„Nemůže to být další past?“ ozval se hlásek v jeho hlavě.
Bereniel se sám pro sebe zasmál, chmurně a temně.
„To je samozřejmé, že to může být past. Dokonce je to velmi pravděpodobné.“ usoudil polohlasně. „Ale co na tom? Bude dobrý den na smrt.“
Slunečná pole se před ním vynořila z jemné ranní mlhy jen velmi neochotně. I přes svůj název působila rozlehlá, holá planina bez jediného keře a kamínku tísnivě a nepříjemně, skoro jako hřbitovy ze starých časů, kde máte strach, že před vámi každým okamžikem stane nějaký studený přízrak. Zlatovlasý elf chápal proč si Herion právě tohle místo vybral. Jasně mluvilo o smutném konci, který tak jako tak musí jednoho dne přijít, dřív nebo později. Bylo to dokonalé místo pro konečný souboj.
Stříbrovlasý elf v černém plášti se zastavil uprostřed Slunečných polí. Za jeho zády stála družina dvaceti skřetů se zahnutými šavlemi a černými luky
Slunečná pole se před ním vynořila z jemné ranní mlhy jen velmi neochotně. I přes svůj název působila rozlehlá, holá planina bez jediného keře a kamínku tísnivě a nepříjemně, skoro jako hřbitovy ze starých časů, kde máte strach, že před vámi každým okamžikem stane nějaký studený přízrak. Zlatovlasý elf chápal proč si Herion právě tohle místo vybral. Jasně mluvilo o smutném konci, který tak jako tak musí jednoho dne přijít, dřív nebo později. Bylo to dokonalé místo pro konečný souboj.
Stříbrovlasý elf v černém plášti se zastavil uprostřed Slunečných polí. Za jeho zády stála družina dvaceti skřetů se zahnutými šavlemi a černými luky
.„Tentokrát to nepokazte!“
„Neboj se pane, na tomhle není co zkazit.“ řekl nejstarší skřet klidně. „V tomhle už máme své zkušenosti.“
Herion si výsměšně odfrkl.
„Pokud vím, to samé jste řekli když jsem vás pověřil Bereniela zajmout a zařídit aby už se nedostal ven. A všichni víme jak to dopadlo, že.“ poznamenal.
Skřet jen pokrčil rameny, protože sám nevěděl, co by vlastně na tuto nepříjemnou poznámku měl říct. Stejně někde v hloubi duše tušil, že i kdyby řekl cokoli, jeho stříbrovlasý společník by stejně nebyl spokojený.
„Máme převahu. Nebude mít šanci něco proti nám podniknout.“ zamumlal nakonec. „I když s jeho magickou mocí...“
Elf lhostejně zvedl ruku, aby ho umlčel a řekl : „S jeho magií si vy nedělejte starosti. To je můj problém, se kterým si snadno poradím.“
Okolo stojící skřeti na něj nejistě a značně nedůvěřivě pohlédli.
„Jsi si jistý pane?“
„Narozdíl od vás ano.“ odpověděl Herion trpělivě, i když mu hlas přetékal nelibostí. „Bereniela znám už tak dlouho, že dokážu odhadnout jak se zachová i jaké kouzlo použije jako první. A to je naše velká výhoda.“
Skřetí velitel potřásl hlavou a zamumlal : „Jistě, výhoda. Výhoda o které náš nepřítel zřejmě ví, že ji známe.“
„Přeceňuješ ho skřete!“
Z ustupující mlhy před Berenielem se vyloupla štíhlá postava v černém plášti. Stála klidně, hrdě a zcela vyrovnaně. Zlatovlasému elfovi bylo hned jasné proč, stačilo pohledem přelétnout těch dvacet skřetů vedle Heriona, působily hladově a nebezpečně.
Z ustupující mlhy před Berenielem se vyloupla štíhlá postava v černém plášti. Stála klidně, hrdě a zcela vyrovnaně. Zlatovlasému elfovi bylo hned jasné proč, stačilo pohledem přelétnout těch dvacet skřetů vedle Heriona, působily hladově a nebezpečně.
Bereniel se zastavil deset kroků od nich a pohledem si změřil svého stříbrovlasého protivníka i jeho doprovod.
„Mělo mě napadnout že nepřijdeš sám. Na to jsi příliš zbabělý.“ řekl pomalu. „Dobře víš, že by jsi mě sám a bez úskoků nikdy neporazil.“
Herion se zasmál.
„Za těch sto padesát let co jsi hnil v díře se toho hodně změnilo Berenieli. Už dávno nejsem ten ubožák, kterého jsi znával a říkal mu přítel.“
„Podle všeho jsi ještě větší ubožák.“ ucedil Bereniel chladně. „Nebo si myslíš že nevím kvůli komu jsem se v těch kobkách ocitl?! Ne, na to skřeti moc rádi žvaní. Vždyť koho by napadlo, že se mi nakonec podaří utéct?!“
Stříbrovlasý elf pokrčil rameny když říkal : „Moje chyba, mělo mě to napadnout. Když tě dokonce ani Moře nechtělo pohřbít...“
„Taková smůla, že?!“ zasmál se Bereniel ironicky. „Asi se budeš muset mnohem víc snažit Herione.“
„A proto jsem s sebou přivedl tady svoje přátele Berenieli.“
Na ta slova se družina skřetů pohnula a pomalými, plíživými kroky zlatovlasého elfa obklopili. Bereniel je ostražitě pozoroval, ale jediné co podnikl bylo, že sáhl po svém meči.
„To od vás není moc chytré. Víte jak dopadli vaši předchůdci.“ prohlásil důrazně. „Nepleťte se do boje, který dalece přesahuje všechno co znáte. Z toho nikdy nevzejde nic dobrého.“
„Tehdy s sebou ale neměli mne.“ ozval se znovu Herion. „Je čas to ukončit.“
S tím pozvedl paže a prsty namířil na Bereniela. Elf zvedl volnou ruku ve snaze mu vzdorovat, ale tehdy po něm dva skřeti skočili a obě ruce mu znehybnily železným sevřením.
Mladý bojovník se zazmítal a už už se mu mohlo podařit osvobodit se, ale svým druhům přišli na pomoc další skřeti.
„Držte ho pořádně, nebo se to nikdy nepodaří! Máme na to jen jediný pokus!“
„Děláme co můžeme!“ zavrčel skřetí vůdce vztekle a zavrčel. „Tak se taky koukej snažit!“
Z Herionových rukou se začalo šířit krvavě rudé světlo. Pomalu, tichounce a nebezpečně se plížilo k Berenielovi. Elf to kouzlo dobře znal a věděl, že až se ho dotkne, až ho obklopí a pohltí, přijde o svou magickou sílu.Jenže na dva kroky od zlatovlasého bojovníka se rudé světlo náhle zastavilo, jako by narazilo do neviditelné stěny, která se v té chvíli stříbřitě rozzářila.
„Při všech bozích Temnoty, co má tohle znamenat?!“ zařval Herion hněvivě. „Kdo to udělal?!“
„Při všech bozích Temnoty, co má tohle znamenat?!“ zařval Herion hněvivě. „Kdo to udělal?!“
Kolem se rozezněl dívčí smích.
„To já.“Všechny hlavy se obrátily za jasným, sladkým hlasem, ale Bereniel už dobře věděl, koho tam uvidí.
Tmavovlasá elfka Fánië ve svém typickém světlém šatu tam stála pevně rozkročená a celá její bytost zářila bílým jasem, ne nepodobným perlám v jejích vlasech. Vedle ní stál z jedné strany bělovlasý Erortano s duhou ve vlasech a z druhé zlatovlasý Alcarcalimo se žhavými konečky. Jeden vnitřně zářil odleskem tisíce barev, druhý naopak ohněm.
Tmavovlasá elfka Fánië ve svém typickém světlém šatu tam stála pevně rozkročená a celá její bytost zářila bílým jasem, ne nepodobným perlám v jejích vlasech. Vedle ní stál z jedné strany bělovlasý Erortano s duhou ve vlasech a z druhé zlatovlasý Alcarcalimo se žhavými konečky. Jeden vnitřně zářil odleskem tisíce barev, druhý naopak ohněm.
Družinu uzavírali dva tmavovlasí elfové, Ebrithil a Teirien.
Celá družina jako jeden držela v rukou tasené meče, ale bylo znát, že čtyři z nich jsou schopni okamžitě použít i svá kouzla.
„Fánië!“ vykřikl Bereniel překvapeně.
„Ahoj drahoušku.“ usmála se elfka. „Snad sis nemyslel, že tě necháme jít samotného, že ne?“
Pohledem sklouzla ke skřetům, kteří elfa stále pevně svírali a znovu se zasmála, tentokrát chladně a temně.
„Takže vy stojíte o potíže? No dobrá.“ prohlásila. „Alcarcalimo, buď tak laskav.“
„S radostí.“ odpověděl elf s ohnivými konečky vlasů. Okamžik se soustředil a chvíli na to bylo vidět, jak se každý kousek kovu na skřetích oděvech a tělech žhaví doběla.Skřeti zavřískli a okamžitě Bereniela pustili.
„To je lepší.“ usoudil Alcarcalimo pobaveně.
Zlatovlasý elf stál během chvíle u něj a tiskl mu přátelsky ruku.
„To jistě, příteli.“ řekl.
Herion celou situaci pozoroval, ale když zjistil, že se vyvíjí v jeho neprospěch, rozhodl se, že se raději nenápadně a v tichosti vytratí.
Herion celou situaci pozoroval, ale když zjistil, že se vyvíjí v jeho neprospěch, rozhodl se, že se raději nenápadně a v tichosti vytratí.
Cestu mu však zastoupil Erortano se dvěma tmavovlasými elfy.
„Opouštíš nás?“ zeptal se bělovlasý elf studeně.
Herion pokrčil rameny.
„To víte, vadí mi pohled na krev.“ odvětil nevinně.
„Hlavně na vlastní.“ odhadoval Ebrithil.
Stříbrovlasý elf se pousmál.
„Hezky řečeno.“ pravil. „Nechci vám ublížit. Ustupte a každý si můžeme jít hezky po svých.“
Teirien však odmítavě zavrtěl hlavou.
„Nepůjdeš nikam Herione.“ řekl vážně. „Chtěl jsi zabít našeho přítele, několikrát. A za to musí přijít trest.“
„Jste si až příliš jistí svou slepou spravedlností.“ Herion se teď rozesmál naplno a než se kdo nadál, hodil po nich kouzlem.
„Pozor!“ vykřikl Bereniel, ale Erortano zareagoval okamžitě a tak stihl sebe i své dva tmavovlasé druhy ochránit. Nepřátelské kouzlo kolem nich jen neškodně prolétlo.
Tohoto nečekaného, ale příhodného rozptýlení však okamžitě využila družina skřetů a strhla se prudká, divoká bitka.
„Herion je můj!“ křikl zlatovlasý elf a skokem se ocitl u něj. Sekl po něm mečem, ale Herion se mu snadno vyhnul a zasadil úder vlastní zbraní.
„Takže každý sám za sebe, co, příteli?“ poznamenal posměšně stříbrovlasý elf.
„Už nejsem žádný tvůj přítel Herione!“ zavrčel Bereniel. „Od toho dne co jsi mě hodil přes palubu do Moře!“
Přitom prudce zvedl ruku a jeho meč zazvonil o Herionův.
„Kdyby jsi byl svolil k mému sňatku s Eruvandou, nikdy bych na tebe nemusel vztáhnout ruku! Sám jsi tím vinen Berenieli Ereinione!“
Sekl po starém příteli mečem a když se mladík ráně vyhnul, udeřil ho pěstí do obličeje.
„Lžeš Herione!“ pravil chladně a otřes si s tváře krev. „Ta temnota v tvé duši by ti nedala pokoj! Touží po krvi. Tak jako ty sám.“
Oplatil stříbrovlasému elfovi prudkou ránu pěstí a v ruce se mu místo jeho oblíbeného meče objevila dlouhá dýka. Využil své výhody že je u Heriona tak blízko a bez výčitek mu vrazil dýku do hrudi.
Stříbrovlasému elfovi se rozšířily oči úžasem.
Stříbrovlasému elfovi se rozšířily oči úžasem.
„Berenieli...“ zachraplal, upustil meč a o krok ustoupil.
„Jsme zcela vyrovnáni Herione.“ řekl zlatovlasý bojovník beze stopy citu v hlase. Obrátil se k dávnému příteli zády a nechal ho klesnout na kolena. Věděl, že už mu neublíží, že ho zasáhl smrtelně.
Fánië zabila svého posledního skřeta a sledovala jak se k ní Bereniel pomalu blíží. V očích se mu leskly slzy, ale tvář měl klidnou a smířenou.
Fánië zabila svého posledního skřeta a sledovala jak se k ní Bereniel pomalu blíží. V očích se mu leskly slzy, ale tvář měl klidnou a smířenou.
„Takže?“
„Co, takže?“ oplatil jí otázku.
Ostatní družníci je obklopili. Mlčeli, jen vyčkávali.
„Co budeš dělat teď Berenieli Ereinione? Svůj úkol jsi splnil, zabil jsi svého démona. Ale co dál?“ ptala se elfka vážně.
Usmál se.
„Teď se mohu v klidu usadit.“ pravil měkce. „Pokud tedy vaše nabídka stále platí...“
Fánië se celá rozzářila.
„To víš že platí Berenieli.“ usmála se.
„Jistě, Léčitel se zázračnýma rukama u nás bude vždy vítán.“ dodal Alcarcalimo.
„Jen Léčitel?“ zlatovlasý elf tázavě naklonil hlavu.
„Hlavně náš přítel...“ řekl Ebrithil vážně.
„V tom případě tedy souhlasím, příteli.“ usmál se Bereniel a spolu se svými přáteli opustil Slunečná pole. Společně se vrátili do Měsíčního města, které se mělo stát Berenielovým novým domovem.
KONEC