Ve ztemnělé místnosti plné drahého nábytku hořelo jen několik málo svící. Jejich matné světlo na okolí vrhalo strašidelné stíny.

U starého, slonovinou a exotickým dřevem vykládaného psaního stolu seděla nevysoká, tmavovlasá dívka. Pleť měla téměř bílou a ve světle jako by přízračně zářila. Obličej měla jemně tvarovaný, hořely v něm černé oči s temným ohněm, zdobil jej drobný nosík a smyslná rudá ústa zpoza kterých občas vykoukly zašpičatěl upíří zuby.

Oděna byla vs větle modrých šatech potažených černou krajkou. V ruce držela neobvykle dlouhý havraní brk a zamyšleně cosi škrábala na list pergamenu. Když svou práci konečně dokončila, na listu rozmáchlým rukopisem stálo :

„Můj milý Šteny,

neměl by jsi přede mnou příště krvácet. Vím, že se to lehce řekne,ale hůř udělá, obzvláště když se dostaneš do rvačky. To se krvi nevyhne nikdo. Ale každopádně je to ode mne dobrá rada, jen pro Tvé vlastní dobro, to mi věř chlapče.

Krev ve mně zanechává velmi rozjitřené pocity...a Ty jsi byl tak strašlivě blízko.

Měla jsem takovou strašnou chuť Tě ochutnat, zjistit, jak Tvá krev vlastně chutná. Bylo to tak velké pokušení, Šteny. I když...Čím víc Tě pozoruji, tím víc docházím k názoru, že Ty sám jsi jedno velké, dýchající pokušení

s tlukoucím srdcem. A to ne jen kvůli Tvé krvi, která mne teď bude v myšlenkách a snech stále pronásledovat.

Tím druhým důvodem jsou Tvé slzy, které jsi přede mnou neskrýval.Takoví chlapci jsou...fascinující. Většina z vás totiž slzy neukazuje, protože je považujete za projev slabosti, což je samozřejmě hloupost. Chlapci, kteří jsou v rovnováze se svým,řekněme "jemnějším já" jsou přece mnohem víc přitažliví...

Ta krev, ty slzy...Vypadal jsi jako anděl, kterého právě shodili z nebes, tak křehký a zranitelný, a přesto krásný a strašlivě silný.

To je asi trochu zvláštní přirovnání, že ano? Anděl, i když padlý. Protože Ty jako andílek moc nevypadáš, spíš na ďáblíka.Ale to bych si ještě musela ověřit. A věř tomu, že bych si to velice ráda ověřila.

Při všech Temných bozích, Šteny, vždť Ty snad nemáš ani tušení,jak strašlivě jsi byl v té krátké chvíli, kterou jsme spolu

v osamění na té lavičce strávili, sexy!

Toužím Tě ochutnat Šteny, ale vím, že nesmím. Jinak bych Tě zabila. A to neučiním, protože na to jsi mi až příliš drahý.

S věčným pozdravem Eámanë..."

Skomírající nocí se rozlehlo poplašené soví houkání. Varovalo před nadcházejícím ránem a nebezpečím, které s sebou tento čas přinášel.

Upírka zlostně zasyčela a vycenila zuby. Lidský pach se blížil spolu s ránem, to neznačilo nic dobrého.

Smutně pohlédla na dopis ve svých rukou.

„Zatraceně! Už ho nestihnu poslat!" prolétlo jí hlavou a upustila jej na stůl.

Postavila se a zaváhala.

Nakonec nechala svíce svícemi a pohnula soškou Panny Marie, která stálana podstavci u okna. Zeď po její pravici se pomalu rozestoupila a odhalila temnou chodbu se schodištěm vedoucím kamsi do neznáma.

„Jak já tohle nesnáším!" zavrčela Eámanë. „Utíkat před nimi jako zbabělec! Jako prašivý pes! Jen neublížit...Nedat jim záminku k útoku..."

S tím se vydala dolů po shodech. Nepotřebovala světla, viděla ve tmě jako kočka, ne-li lépe a cestu navíc za svých sto let znala nazpaměť. Stěna za ní se zase zavřela, ale i tak upírka slyšela svého osamělého pronásledovatele.

Schodiště skončilo a chodba se rozšířila. Dívka šla jen pár minut, pak se vše změnilo. Chodba se rozevřela do velké místnosti plné měkkého modrého světla vycházejícího se čtyř velkých modrých kamenů zasazených do stěn.

Ozařovaly velkou, modro stříbrnou rakev zdobenou safíry a diamanty.

Tmavovlasá upírka v modro černém šatu tiše vklouzla do své rakve, zkřížila ruce na břiše a zavřela oči, jako by spala.

Hluk sílil, jak se nezvaný host blížil a překonával překážky,které Eámanë připravila, aby odradila všechny vetřelce.

Tenhlese však evidentně odradit nedal.

„Au! Zatraceně!" zanadával tiše mladý muž, když konečně vpadl do místnosti zalité modrým světlem. „Zatracení upíři a jejich pasti!"

Byl vysoký, štíhlý, s pěkně vypracovanou postavou. Jemný obličejs modrýma očima, drobným nosem a hezky tvarovanými rty rámovaly světlé vlasy, které mu spadaly na ramena.

Oděný byl v černém šatu s dlouhým, těžkým pláštěm stejné barvy.Na krku mu visel těžký stříbrný řetěz a v ruce pevně svíral zašpičatělý stříbrný kůl.

Zastavil se u rakve a přes andělsky krásnou tvář mu přelétl křivý úsměv.

„Konečně jsem tě našel ty škodná!" zavrčel a pevněji sevřel kůl v dlani. „Konečně tady zase bude alespoň chvíli klid!"

Opatrně otevřel víko a prudce se nad rakev naklonil, kůl připravený k ráně. Nezaváhal, nezarazil se, prostě bodl.

Eámanë prudce otevřela oči, když jí stříbrný kůl projel hrudí.Otevřela ústa k výkřiku překvapení a bolesti, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Místo toho jí z koutku vytekl jen tenoučký pramínek temně rudé krve.

„Šteny..."zasténala nakonec tichounce.

„Ty?!"vykřikl mladík a vytřeštil oči čirou hrůzou.

„Odpusť..."zašeptala upírka. „Neublížila bych...Milovala jsem...tebe..."

Její tělo pokryly desítky pálivých, rudozlatých jiskřiček, kůže začala praskat. Život, dalo - li by se to označit právě tímto slovem, z ní po stu letech vyprchával.

„Zatraceně!Ne..." zaúpěl.

„V pokoji...Na stole...Dopis...Musíš pochopit...lovče upírů..."vydechla a s tím posledním výdechem se změnila v prach.

„Ne..."zašeptal Šteny a zamrkal, aby potlačil slzy, které se mu draly doočí.

Omráčeně prošel všemi nástrahami až do pokoje s psacím stolem o kterém upírka mluvila.

Přečetl tisíckrát slova, napsaná její rukou. Tisíckrát si přitom vybavil její úsměv a laskavou, mírnou povahu, její ochotu každému pomoci, něhu a dobrotu.

A tehdy se mladý lovec upírů poprve naplno rozplakal kvůli bytosti, kterou přišel ulovit a ke které správně nesměl nic cítit. Život upírce, do které se však navzdory výcviku zcela nečekaně zamiloval, už však vrátit nedokázal.

KONEC