Temnota zvolna ustupovala novému dni a lehoučké sluneční paprsky brzkého jara jemně hladily dosud zmrzlou krajinu. Vítr se proháněl v korunách stromů mezi holými větvemi s drobnými, zelenajícími se lístky, zpíval o konci dlouhé zimy a začátku teplých, slunečních dní.Na kamenném mostě klenoucím se nad rozbouřenou řekou stál mladý stříbrovlasý elf a hleděl do hlubiny pod sebou, kde proplouvaly velké kusy ledu kamsi do neznáma.
Měl dlouhé vlasy ve kterých se třpytily sluneční paprsky a vytvářely dojem, že má na hlavě zářící korunu. Tvář měl jemně řezanou a připomínala obličej sochy ze Starých časů, oči měl hluboké, šedé jako moře a třpytivé jako Elberethiny hvězdy na obloze. Jeho rty se lehce, ale smutně usmívaly.
Oděný byl v typickém šatu poutníků, šedých kalhotách, šedé tunice a plášti stejné barvy. Po boku měl lesklou dýku a dlouhý jedenapůlruční meč.
„Ellen...Ellen..." zašeptal teskně. „Kdo jsi? Kde jen tě mám hledat?"
Voda v řece hlasitě šplouchla jako by z ní vyskočila ryba a plácla sebou znovu do vody.
„Buď zdáv Lothyole!"
Elf se obrátil a spatřil jak se k němu od západní strany řeky, od lesa, blíží dva elfové v zelené a hnědé, s kápěmi na tvářích.
„Dartemisi! Brethile! Buďte zdrávi." pozdravil je stříbrovlasý, když došli až k němu. „Dlouho jsme se neviděli. Naposled snad u Modrých hor."
„U Modrých hor, správně Lothyole." přitakal Brethil, sňal kápi s tváře a pohodil dlouhými tmavými vlasy.
„Co tu děláš Lothyole?" divil se Dartemis, zlatovlasý elf s jizvou ve tváři. „Jsi hodně daleko od svého domova."
Lothyol vážně přikývl.
„To jsem." souhlasil pomalu. „Ale už od podzimu hledám svou ženu Ellen, kterou zajali a odvedli lapkové."
Oba elfové zpozorněli.
„Vysoká, štíhlá a zlatovlasá?" zeptal se Brethil vážně. „Jasné oči a rudé rty?"
„S klikatou jizou na pravé straně hrdla?" doplnil Dartemis pomalu.
Stříbrovlasý elf se celý rozzářil.
„Ano, to je ona! To je má žena!" vykřikl. „Kde jste ji viděli? Tak mluvte při Valar!"
„Viděli jsme takovou elfu v Šedých přístavech. Ale nejmenovala se Ellen, nýbrž Una." vysvětlil Brethil pomalu. „Sedává prý neustále na kameni přímo u Moře a dívá se na Západ. Na zápěstích a kotnících má jizvy po okovech, nemluví a s nikým se nestýká. Jen chodí jako stín."
Lothyol zbledl.
„Musím ji vidět!" vydechl. „Musm se přesvědčit zda je to má žena, kterou už téměř půl roku marně hledám a oplakávám."
Dartemis chápavě přikývl a položil mu lehce ruku na rameno.
„Jdi Lothyole, ale moc nedoufej." pravil chmurně. „I kdyby to byla tvá žena, v zajetí zešílela a už tě nepozná."
„Vím že tu ta možnost je, ale přesto to musím zkusit, musím vědět. A najít tak svůj ztracený klid." zašeptal Lothyol zlomeně.
„Chápeme." řekl Brethil měkce. „Doprovodíme tě do Šedých přístavů, chceš?"
„Jste hodní, ale musím odmítnout." smutně se usmál Lothyol. „Tohle je můj úkol, to musím udělat sám."
„Jak myslíš." Dartemis pokrčil rameny. „Ale stejně budeš muset naši společnost chvíli strpět, protože máme až k Branduině stejnou cestu."
Stříbrovlasý elf se usmál.
„Co mám s vámi dělat." pravil. „Dobrá, pojďme."
Společně putovali tři elfové, Brethil z rodu Noldor, Lothyol z Teleri a Dartemis z rodu Vanyar jarní krajinou. Jako jeden lovili, jedli, hlídkovali i spali a nebylo mezi nimi neshody.
Díky svým tajným elfským stezkám se vyhnuli hobitímu kraji a jeho obyvatelstvu, a u řeky Branduiny, v západštině Brandyvíny se rozloučili.
„Nashledanou Lothyole." pravil Dartemis jemně.
„Kéž se opět sejdeme ve šťastnějším čase." popřál mu Brethil měkce. „Ze srdce si přeji, aby jsi našel co hledám a došel klidu."
Lothyol sklonil hlavu na znamení díků.
„Děkuji vám přátelé. Kéž i vy brzy dojdete svého cíle a v klidu spočinete." usmál se křivě. „Nashledanou Brethile, Dartemisi."
Obrátil se k nim zády a úsměv mu zmizel z tváře. Vystřídala jej tíseň a mysl na pochybách.
Rychým tempem procházel krajem, až po třech dnech konečně spatřil Šedé přístavy a jejich vysoké věže.
Lothyol se zhluboka nadechl.
„Tak hurá do toho." pomyslel si. „Ať vím na čem vlastně jsem."
Svižným krokem vstoupil do přístavního města a ve tváři se marně snažil skrývat svoji nejistotu. Toho výrazu si však přece jen všimla mladičká elfská dívenka se stejně stříbrnými vlasy jako měl on sám.
„Hledáš někoho pane?" zeptala se sladkým hláskem. „Pomohu ti."
Stříbrovlasý muž na ni pohlédl a neubránil se náhlému úsměvu plnému něhy.
„Možná by jsi mi skutečně mohla pomoci maličká." odvětil pomalu. „Slyšel jsem, že zde pobývá zlatovlasá žena s jizvou na hrdle."
Dívenka přikývla.
„Říkáme jí Una." vysvětlila.
„Proč? Copak nemá své jméno? Odkud sem k vám přišla?" ptal se Lothyol.
„Přivedli ji nějací cizí elfové někdy během zimního slunovratu, pokud vím. Osvobodili ji prý ze zajetí jedné pochybné lidské družiny." odpověděla elfka a pomalu ho vedla k Moři. „Nemluví, jen sedí a pozoruje mořskou hladinu, tak je alespoň trochu klidná."
„Zešílela?"
Stříbrovlasá elfka nejistě pokrčila rameny a zahnula na osamělou pěšinku, pryč od staveb z šedého kamene.
„Těžko říct." řekla nakonec. „Náš léčitěl tvrdí, že je možná pořád ještě v zajetí šoku."
Lothyol zaváhal.
„A může ji z toho něco vysvobodit?"
„To nevím pane." zkonstatovala dívka. „Proč se na to ptáš?"
„Nevím..." zamumlal. „Nevím..."
Zahnuli za další nevelkou černou skálu ponořenou do chladivého stínu a vyšli na písečnou pláž ze tří stran střeženou skalami a černými balvany, ze čtvrté strany břeh omývalo azurově modré moře zpívající písně Starých časů, které se už nikdy nevrátí.
Na jednom z kamenů seděla zlatovlasá elfka v bílém šatu. Vlasy měla tak dlouhé, že jí spadaly téměř až do písku a třpytily se na slunci jako zlaté nitky. Rámovaly jemnou, zcela bezchybnou mramorovou tvář ve které hořely šedé oči podivným, až neskutečným plamenem. Rty měla prohnuté v lehkém, nepřítomném úsměvu.
Lothyol sledoval zdáli ladnou linii jejího hrdla dokud neobjevil známou klikatou jizvu.
„Ellen..." zašeptal a tvář mu zbledla hněvem, když pohledem sklouznul k odhaleným zápěstím a kotníkům, jizvy, které na nich spatřil doslova křičely do světa hrůzu, kterou si prošla.
„Ellen?" ozvala se stříbrovlasá dívenka po jeho boku.
„Ano. Má ztracená žena." přitakal omráčeně. „Děkuji že jsi mne sem přivedla. Smím tě nyní požádat, aby jsi mne tu s ní nechala osamotě?"
Naklonila hlavu.
„Neublížíš jí, že ne?" chtěla se ujistit.
Stříbrovlasý elf odmítavě zavrtěl halvou a postoupil o krok vpřed.
„To bych nikdy neučinil." pravil. „Máš na to mé slovo."
„Dobrá tedy." řekla elfka spokojeně. „Cestu zpět jistě najdeš sám pane."
„Jistě." potvrdil Lothyol pomalu. „A teď jdi...prosím..."
„Jak si přeješ." usmála se. „Sbohem pane."
„Sbohem..." zašeptal nepřítomně, aniž by na ni ještě pohlédl. Jeho pohled patřil pouze a jedině zlatovlasé elfce sedící na kameni.
Jako ve snách přešel až k ní, ve tváři strach a obavu. Elfka jen lhostejně otočila hlavu, pohlédla na něj a znovu obrátila svou pozornost k modré mořské hladině.
„Ellen?" oslovil ji pomalu a důrazně. „Ellen, lásko moje..."
Nachýlila hlavu na stranu, ale neobrátila ji k němu. Zaváhal a postavil se tak, aby na něj musela hledět. V pohledu těch jasných očí neviděl zhola nic, byly prázdné.
Lothyolovi z očí vytryskly slzy a zlomeně usedl do písku u jejích nohou.
„Ach Ellen..." pravil teskně i když věděl, že jej neposlouchá. „Pamatuješ jak jsme se setkali poprve? Bylo to na jaře v Lothlórienu. Tančila jsi s Galadrielinými dívkami mezi nevadnoucími květy. Ale tím nejkrásnějším květem v celé té kouzelné zemi jsi byla ty, ty Ellen. Ocitl jsem se tam jako Hraničářprocházející celým Endamarem. Ale od chvíle co jsem tě spatřil už jsem netoužil po ničem jiném, než zůstat po tvém boku."
Zavládlo ticho, přerušované jen zvuky moře a hlasy mořských ptáků poletujících nad hladinou.
„Byl jsi tak sebejistý a záhadný." zašepotal tichounký hlas ne nepodobný třpytivému hlasu zlatého zvonku. „Jak jsi tam stál v té zelené a hnědé, zahalený v černém plášti..."
Lothyol se zarazil, ale ona už nepokračovala a zase nečinně hleděla do dálky, jako by snad vůbec nikdy nepromluvila.
„Dala jsi mi tenkrát bílou růži." řekl s pomalým úsměvem a čekal jak zareaguje.
„Modrou..." namítla po krátkém zaváhání. „Byla modrá s bílými okraji."
„Správně." přitakal. „Takže si pamatuješ."
Obrátila k němu tvář a v očích jí poprve bleskla jiskřička zájmu. Usmála se.
„Lothyol...jmenuješ se Lothyol..." zašeptala. „A já...já jsem...ach..."
Ve tváři se jí objevila panika.
„Kdo jsem?!" vykřikla zoufale.
Stříbrovlasý elf vstal a opatrně, konejšivě k sobě elfku přivinul. Nebránila se a pevně se přitiskla
k jeho tělu.
„Jsi má žena..." pravil něžně. „Má překrásná, milovaná Ellen..."
„Ellen..." zopakovala zlatovlasá žena pomalu a nejistě, jako by si vybavovala v mysli dlouho neužívané slovo nebo vzdálenou vzpomínku. „Ellen..."
„Ano." usmál se Lothyol se slzami v očích a pozoroval, jak v jejích očích pomalu ale jistě začíná hořet mocný plamen poznání.
„Lothyole!" vyjekla a sevřela ho pevněji. „Co se to stalo?! Kde jsem se tu vzala?!"
Elf ji pohladil po vlasech, něžně a laskavě.
„Nepamatuješ si?"
Zatvářila se zmateně a nejistě a její tělo v jeho náručí se bázlivě roztřáslo.
„Jen matně." pravila konečně. „Bylo to všechno jako nějaká děsivá noční můra. Hrůzný sen ze kterého se nejde probudit..."
Lothyol svou ženu políbil na tvář a do vlasů.
„Už je to pryč moje milovaná." zašeptal něžně. „Navždy pryč..."
Ellen na něj vyčítavě pohlédla a pronesla : „Nepřišel jsi pro mne."
„Stříbrovlasý elf se na ni ublíženě zamračil když pravil : „Hledal jsem tě Ellen, dny, týdny. Celé měsíce jsem prohledával Endamar. Marně. Myslel jsem...bál jsem se že...že jsem tě ztratil navždy..."
Přikývla.
„Pak jsme vyrovnáni Lothyole a už to mezi námi nebude stát." zkonstatovala elfka. „Půjdeme teď domů? Prosím?"
Lothyol se neubránil křivému úsměvu.
„Teď už jsi to zase ty." řekl a přikývl. „Ano, je čas jít domů."
Opatrně jí přes ramena přehodil svůj plášť a usmál se : „Vezmi si ho. U nás je časné jaro a chladno."
Ellen opětovala jeho úsměv a poprve po dlouhé době byl v jejím úsměvu život. Objala svého muže kolem pasu a společně se vydali k Šedým přístavům.
Už z dálky spatřili několik elfů, kteří na ně zjevně čekali.
„Uno..." vydechl jeden z elfů překvapeně, když se dvojice přiblížila.
„Jmenuji se Ellen." usmála se zlatovlasá žena měkce. „A musím vám mnoho poděkovat za vaši péči a pohostinnost."
„Stejně jako vám musím poděkovat já." přidal se Lothyol vážně. „Za to že jste se mé drahé Ellen, ač pro vás neznámé, ujali."
Stříbrovlasá dívenka, která jej ke zlatovlasé ženě prve přivedla, zatahala jednu z elfek po svém boku za rukáv.
„Říkala jsem že tenhle příběh bude mít šťastný konec." zasmála se spokojeně. „Říkala jsem, že on ji nakonec uzdraví. A měla jsem pravdu! Věděla jsem to!"
Lothyol se rozesmál.
„Jistě že jsi to věděla, ty malá rozumbrado." řekl se smíchem. „Jsi velmi vnímavé dítě a bude z tebe žena s ostrým vnitřním zrakem."
„Bude po matce." ozval se další elf jemně. „A nemusíš nám děkovat, pane. Je samozřejmé pomoci svým příbuzným."
Stříbrovlasý elf se obyvatelům Šedých přístavů hluboce uklonil.
„Jsem vám zavázán." pravil. „A navěky zůstanu vaším dlužníkem."
„S tím si nelam hlavu." usmáli se elfové. „Hlavně se o Ellen dobře postarej. Stala se nám velmi drahou."
„Slibuji."
Lothyol znovu svou ženu pevně objal a společně se vydali na cestu domů.
KONEC