Jednoho dne, právě když Ariana se sestrami Nerlanou a Berenit venku cvičily boj s mečem, spatřily, jak se k nim blíží dva vysocí mladí muži.Již podle lehké chůze bylo znát, že jsou to elfové, kteří do jejich světa zavítali jen málokdy.Když přišli blíž, viděly, že jsou oděni v stejném zeleném a hnědém šatu. Na zádech měli velké elegantní luky a toulce dlouhých šípů s bílým opeřením. Za pasem měli oba dlouhé bílé nože, které se zdály neobyčejně ostré.Měli velmi sličné tváře, rámovaly je pletence dlouhých temných vlasů, které v lehkém větru vířily kolem jako havraní křídla.Nejpodivnější na nich však byly oči, stejné oči, jako měly i Ariana s Nerlanou a Berenit.Šedé, šedé jako Moře, hluboké jako vzpomínky plné žalu a utrpení, a přece s hvězdným leskem místo slzavých drahokamů.
Zastavili se několik kroků od dívek a jeden z nich se zeptal : „Hledáme dívku, jež nosí podle Proroctví jméno Ariana. Kde ji nalezneme?“
„Já jsem Ariana.“odpověděla hrdá tmavovláska s vážným, zkoumavým pohledem.
Elfům se rozzářily tváře.
„Pojď tedy rychle s námi má paní, prosíme tě o to.“řekli vážně. „Musíš nám pomoci, sic je s námi konec.“
„S čím chcete pomoci?“zeptala se Ariana nedůvěřivě.
Jeden z nich přistoupil pár kroků k ní a tiše odpověděl : „V první řadě se jedná o syna našeho mocného pána.“
Dívka poodstoupila a pravila : „Dobrá tedy, pomohu vám.“
Pohlédla na sestry a pravila : „Tak to je další má chyba. Vrhám se do všeho po hlavě a bez rozmyslu...Brzy se vrátím.“
„Ale Ariano Istariel!“zastavila ji Berenit prudce. „To chceš jít do elfí země?! Kdo tam odešel, již se nevrátil!“
„A my tě nechceme ztratit!“dodala Nerlana.
„Berenit Failo, Nerlano Helco!“Raaina se smutně usmála. „Neztratíte mne a víte to. A i kdyby, nemohu vám věčně stát za zády. Jednou to pochopíte, vím to...Ale já nyní skutečně musím odejít. Oni potřebují moji pomoc.“
Objala je a pak již mlčky následovala oba elfy pryč.
Náhle přišel oslnivý záblesk...a šli úplně jiným lesem - o moc temnějším a strašidelnějším, ale zato krásnějším.Naprostá nepřítomnost podrostu a křoví způsobovala, že les připomínal sloupořadí gigantického chrámu. Pod klenbou stromů panovalo naprosté ticho. Silný koberec jedovatě zeleného mechu, místy zpestřený drobnými bílými kvítky, připomínajícími květy lilií, dokonale pohlcoval všechny zvuky. Ticho a nazelenalý soumrak vytvářely iluzi světa pod vodou, kterou ještě umocňovaly „vodní řasy“ - rozcuchané našedivělé vousy lišejníků, visící z dubových větví. Nepronikl sem jediný sluneční paprsek ani závan větru.Stromy byly obrovské a jejich výška se dala odhadnout jen podle padlých kmenů.Brzy před nimi ze stříbřitého oparu ranních mlh vyvstaly skály. Došli až k nim, přes úzký kamenný most a zastavili se u chladné stěny.Jeden z jejích průvodců, Altärëin, na ni položil ruku, zavřel oči a zakletá brána se otevřela.
Rychle vešli do prostor elfích síní.
„Toto jsou síně elfího krále Tärianela, našeho krále.“pravil druhý z jejích pozoruhodných průvodců, který se jí představil jako Narionel.Dovedli dívku do největší a nejhonosnější ze všech síní.
Tam seděl na trůnu z vyřezávaného dřeva hrdý elfí král oděný v stříbrem vyšívaném rouchu, v ruce držel dubovou berlu a na zlatých vlasech měl korunu z lesního kvítí.Poklonili se a její průvodci odešli.
Dlouhý čas král Tärianel ani Ariana nepromluvili, jen na sebe hleděli.Až se nakonec Ariana zeptala : „Smím se zeptat, proč jsi mne dal přivést pane? A právě mne?“
„Přišel čas volit Ariano Istariel.“pravil elfí král a z jeho hlasu čišel nezměrný zármutek a veliká bolest. „Náležíš mezi půlelfy, ale tak to nemůže zůstat navěky. Přeješ si zůstat člověkem, křehkou a nevědoucí smrtelnou dívkou?..Nebo se staneš jednou z nás, nesmrtelnou, mocnou a váženou princeznou, jejíž post ti podle Proroctví náleží?“
Ariana dlouhou chvíli přemýšlela, překvapená nad tím, co se tak náhle dozvěděla, a pak vážně promluvila : „Nezáleží na dlouhověkosti ani na moci. Záleží pouze na tom, kým jsme a kým chceme zůstat, který život milujeme a chceme jej žít i nadále...Vždy jsem milovala smrtelné lidi a jejich život, ale ...ale k elfům tíhnu víc než k plemeni smrtelníků. Chci být i nadále blíže Eldar, chci se stát jednou z nich!“
Odmlčela se, elfí král se usmál a ona se náhle ve zlé předtuše zeptala : „A co mé sestry? Také náleží mezi půlelfy. Kdy budou volit ony?“
„Tvé sestry již zřejmě volily.“odvětil král vážně. „Zdá se, že se vzdaly práva nesmrtelnosti a zapomněly vše, co si myslely že vědí. Již téměř nevěří na elfy dokud je občas nespatří na vlastní oči, ale pak znovu zapomenou. Již ani nepamatují na svou matku, v jejíchž žilách kolovala krev Vznešených elfů.“
„To znamená, že já jsem poslední z matčiny krve, poslední z její nesmrtelné krve?“zeptala se nervózně. Tärianel vážně přikývl.
„Mám ještě jednu otázku pane, s čím chcete pomoci?“ptala se dívka dál. „A proč právě já?“
„Protože ty jsi ta Vyvolená, ta, jež konečně vyrve mého syna ze spárů Temnoty.“řekl elfí král, odmlčel se a pak se zeptal : „Co to máš na krku?“
„To je můj poklad.“usmála se Ariana a sňala z hrdla tenký zlatý náhrdelník. Místo přívěsku na něm byl zavěšen pramen dlouhých zlatých vlasů.
„Odkud je máš?“podivil se král.
„Jednou jsem byla venku dlouho do noci. Pozorovala jsem hvězdy a v hlavě se mi honily myšlenky o elfech a Valar. A pak se náhle přímo přede mnou objevila vysoká paní. Byla krásná, velmi krásná, jako ta nejjasnější a nejzářivější hvězda na obloze. Měla nesmírně dlouhé zlaté vlasy a šedé oči jako mají elfové, ale mnohem jasnější, jako blesk. Dala mi tento náhrdelník i s pramínkem svých vlasů, jež se podobaly tekutému zlatu a pravila : „Pamatuj, zlý duch na tebe nemůže, dokud mu ty sama nepomůžeš.“ Když jsem se potom ptala kdo je, usmála se a odpověděla : „Jsem Varda a mnozí mne nazývají Elbereth.“ Pak zmizela.“dívka umlkla a pohlédla na krále.
„Tak je to tedy.“usmál se. „Nedávej nikomu to, co je ti drahé.“
Potom elfí král tleskl a okamžitě vstoupil jeden z dívčiných průvodců.
„Odveď Arianu do princova pokoje Altärëine.“řekl mu král.Elf zbledl, ale pokynul jí, aby jej následovala. Poslechla okamžitě a zamířila ven ze síně.Altärëin ji vedl chodbou, ale náhle se zastavil a pravil : „Nechoď tam, Ariano, nechoď ! Každého zabije.“
„Neměj starost.“usmála se Ariana. „Mně třeba nezabije.“
„Vůbec nevíš o čem mluvíš. Netušíš co se tu vlastně děje. On zahubí všechny!“namítl elf. „Celeb je nyní zlý!“
„Neublíží mi.“odsekla již hněvivě. „Pojď rychle, ať to mám za sebou.“
„Jak si přeješ.“povzdechl Altärëin sklesle a opět se dal do kroku.Po chvíli se zastavili před černými dveřmi. Elf je odemkl, popřál Arianě mnoho zdarů a spěšně odešel.
Dívka vešla a rozhlédla se.Na loži spočíval neobyčejně sličný elf. Dlouhé stříbřité vlasy měl pěkně učesány, oči zavřená a štíhlé ruce složeny na prsou.Oděný byl v zeleném a hnědém šatě.
Ariana si vyhlédla nejtemnější kout, tam se usadila a vyčkávala.Neúprosný čas ubíhal velice pomalu, minuta za minutou, a hodina za hodinou.
Když konečně odbila půlnoc, elf otevřel oči a posadil se.
„Kdo jsi?“zeptal se, ale hlas měl zlý a chladný jako vítr na Hoře.
„Ariana.“odpověděla a vstoupila v místa, kam dopadalo světlo mnoha svící.
„Jsi velmi krásná.“řekl, ale ona již z dřívějších zkušeností s duchy a démony věděla, že je to jen hra, hra démona, jež elfa posedl.
„Nenamáhej se.“pravila vážně. „Znám tvou hru a nepřistoupím na ni!“
„Dej mi alespoň svůj krásný náhrdelník, na památku.“požádal. „Dám ti za něj zlata kolik jen si řekneš.“
„Lituji. Nedám ti jej i kdybych stokrát chtěla.“řekla dívka. „Pro mne má větší cenu než všechno pozemské zlato.“
Začínal být netrpělivý a hladový, začal se s ní hádat.Vyhrožoval, sliboval,ale nic naplat, nemohl se k ní přiblížit a Ariana byla neoblomná.
Zcela náhle mladý elf strašlivě vykřikl, když odbila jedna hodina ranní a démon ztratil svou moc, skácel se k zemi a při prudkém dopadu si lehce rozbil hlavu. Dívka k němu přiklekla, ránu mu ošetřila a pak se opět usadila v temném koutě.Dlouho čekala co bude dál, ale již se nic nestalo.Až když oknem prolétl do pokoje první sluneční paprsek, elf otevřel oči a vrávoravě vstal.Posadil se na lože a přemýšlel, co se stalo, zda snil, či ne.
Náhle vycítil,že se naň upírají něčí oči.
„Kdo je tu?“zeptal se opatrně, a hlas měl opět jasný a sametově hebký.
„Nikdo zlý, nikdo zlý.“odpověděla Ariana ze stínů.
„Co se stalo?“zeptal se elf po chvíli.
„Jsi konečně opět volný Celebe, statečný elfí princi. Temnota nad tebou nemá již moci.“pravila měkce.
„Ale kdo jsi?“podivil se a tak položil otázku, jež jej pálila na jazyku nejvíce. „Tvůj hlas je mi neznámý, nikdy jsem jej neslyšel.“
„Ani jsi nemohl. Jsem tu teprve krátce. “odvětila. „Jmenují mne Arianou z Proroctví.“
„Ukaž se.“vybídl ji Celeb. „Dlouhý čas toužím poznat Dívku z Proroctví, jež má zachránit Ardu před zkázou, kterou jí chystá Temnota.“
„Odpusť, to nemohu.“pravila, z kapsy vyndala šátek, přikryla jím svoji tvář a vykročila ze stínu.Rychle prošla kolem elfího prince a vyšla z pokoje.Ale když kolem něj procházela, z náhrdelníku se vysmekl tenoučký pramínek dlouhých zlatých vlasů a dopadl na podlahu princi k nohám. Ten pramínek rychle zdvihl a dlouho naň mlčky hleděl.
Ariana mezitím došla dlouhou chodbou osvětlenou pochodněmi k síni, kde seděl na trůnu král Tärianel.Dříve než vstoupila nahlédla škvírou dovnitř.Elfí král měl tvář smutnější a ustaranější než při jejich prvém setkání. Na nejnižším stupni schodů k trůnu seděl Raainin průvodce a přítel Altärëin.Byl také velice smutný a tvářil se neuvěřitelně ztrápeně.Ariana tedy vešla, poklonila se a vážně pravila : „Je zdráv!“ Oběma elfům se ve tvářích objevila nezměrná radost a také veliký úžas.
„Skutečně?“zeptal se nevěřícně král.
„Jdi se přesvědčit můj pane.“usmála se dívka.Tärianel vstal a chtěl odejít, ale ona jej zadržela slovy : „Smím odejít? Ve smrtelném světě o mne budou mít starost.“
„Altärëine, odveď ji tedy.“povzdech král smutně, ale pak dodal : „Kdykoli však pro tebe přijde někdo z elfů, vrátíš se sem, ano?“
„Vždyť jsem jednou z vás.“odpověděla Ariana vážně.Pak ji Altärëin vedl opět lesem.
Cestou hovořili.
„Altärëine, smím se tě na něco zeptat ještě než se pro dnešní den rozejdeme?“zeptala se.
„Již se ptáš tak nač odmítat?“usmál se elf. „Co si přeješ vědět?“
„Všichni stále hovoříte o nějakém Proroctví, kvůli němuž jste mne vyhledali.“pravila Ariana pomalu. „Nerozumím tomu. O jaké Proroctví se jedná?“
„Nevíš to?“podivil se.
„Ne.“odpověděla dívka vážně. „Nevím o ničem co by se týkalo mé minulosti a budoucnosti. Mnohé co totiž bylo, je ztraceno, a není nikdo, kdo by to pamatoval.“
„Měl bych ti je tedy vyjevit Ariano, na vědění možná závisí tvůj život a znát Proroctví ti přísluší více než nám ostatním.“pravil Altärëin a podal jí opis prastarého svitku, jež nosil stále při sobě a ona četla :
„Až bude vše se marné zdát,
až Temnota zapříčiní Dobra pád,
hledejte dívku, jež jméno Ariana nosí,
a vězte, že to ona Temnotu zkosí.
Bude poslední z matčina krve,když sestry její vzdají se práva,
Ariana povstanea na jejich hrobech brzy poroste tráva.
Nevzdá se ani když vše se bude zdát ztraceno,
věřit bude v svou moc a prastarésvé plemeno.
Temnoty se zbaví a jako královna žít bude dál
a starý život jako by vítr odvál.
V srdci však bude nosit bolest a žal,
když démon lásku a radost navždy jí vzal.
Překročí Propast a smrtí svobodně půjde,
neví se,zda její milý dál žít bude.
Kdo poví zda přežijí? Kdo pravdu zná?
Nepoví, dokud nenastane ona hodina.“
Přišel záblesk a náhle stáli na silnici mezi vesnicí Aberon a vesnicí Armianin v zemí Ilyëra.
„Sbohem příteli.“pravila zaraženě a svitek mi opět vrátila.
„Sbohem Ariano.“pravil elf a podal jí dlouhý bílý nůž, který podle všeho nebyl jeho a chtěl odejít.
„Od koho je?“podivila se.
„Od krále Tärianela a prince Celeba.“usmál se Altärëin a zmizel stejně náhle jako se před chvílí spolu s dívkou objevil.
Dívka nůž skryla v šátku a zamířila domů.Na ulici byla její sestra Nerlana Helca a Berenit Faila, přítelkyně Lorion Nildorien a Itineris Fúrima, a vzdálení příbuzní Nildon a Areldon. Všimli si jí až když byla skoro
u nich.
„Kde jsi byla tak dlouho?“ptali se a chtěli odpovědi, ale ona žádnou neměla.
Ariana Istariel, mezi přáteli někdy tak veselá a upovídaná se změnila, nyní byla opět smutná a tichá.
Stále častěji chodila sama a věděla, že ji zasáhla zbraň, mnohem mocnější a zhoubnější než všechny ostatní, láska.
Druhý den stála na vršku malého kopce, hleděla do kraje a přemýšlela, když tu spatřila od vesnice Armianinu přicházel jakéhosi poutníka.Poznala v něm prince Celeba.
„Ale ne!“zamumlala, obrátila se a snažila se co nejrychleji zmizet. Jenže to se jí nepodařilo, Celeb ji totiž za okamžik dohonil a zastavil.
„Hledám dívku, jež se jmenuje Ariana.“řekl. „Neviděla jsi ji?“
Dívka zavrtěla hlavou v odmítavém gestu. Elf však zpoza opasku vyňal pramínek dlouhých zlatých vlasů a zeptal se : „Znáš je?“
Ariana zbledla jako smrt, nemohla však od Celeba odvrátit zrak.
On o krok přistoupil a ona nedůvěřivě ustoupila. Pak se obrátila a chtěla zmizet, ale Celeb ji chytil za paži se slovy : „Takže je znáš! Kdo je Ariana?!“
„Já jsem dívka, jež jméno Ariana nosí.“pravila tiše veršem Proroctví a hrdě pozvedla hlavu, až se její pohled střetl s jeho. „Propusť mne princi. Nech mne jít.“
„Počkej.“pravil tiše. „Jsi velmi krásná, a krásnější dívku jsem dosud nespatřil v celé Ardě. Věz že je to pravda“
Zavrtěla odmítavě hlavou.
„Nech mne pane.“pravila prosebně. „Splnila jsem úkol, nejsi v moci Temnoty, a já musím kráčet cestou, jež se s tvojí zkřížila asi naposled.“
„Zeptám se tě na něco.“řekl Celeb vážně, nevěnujíce jejím slovům pozornost, přestože je velmi dobře slyšel. „Odpovíš pravdu Ariano?“
„Elfové neumí lhát a já se navíc setkala s Elbereth. Ptej se princi.“usmála se smutně a znovu pozvedla hlavu.
„Na co jsi pomyslila, když jsi mne spatřila? Co jsi cítila?“zeptal se.Ariana se zarazila, a ve tváři se jí objevil ruměnec, když vážně promluvila : „Zabolelo mne srdce a moji mysl naplnil žal nad tím, že jsi byl na pokraji potupné smrti určené krutým smrtelníkům. Nikdy předtím jsem nic takového před mužem nepocítila. Nechápu co se to se mnou vlastně stalo. Od té chvíle jsem se velmi změnila...A co si myslíš ty, pane? Poznal jsi Dívku z Proroctví, co si o ní myslíš, nyní, když jsi ji spatřil?“
Celebovi na kratičký okamžik zazářily oči a pomalu a důrazně pronesl : „Přeješ si abych hovořil přímo?“
„Jak jinak?“podivila se dívka.
„Říkám ti tedy Ariano z Proroctví, že jsi krásná. V údolích našich kopců, pláních i lesích jsou sličné a jasné květiny a mnohem sličnější dívky, ale dosud jsem se v Ardě nesetkal s dívkou tak líbeznou a zarmoucenou.“elf se mírně usmál když to říkal a jeho slovům, přímým, vážným a přece něžným to dodávalo zvláštní, téměř magickou sílu.
Chvíli mlčela, překvapená jeho něžnými slovy, ale pak opět vzpomněla na skutečnost, kde se v tuto chvíli nalézá její místo : daleko od něj.
„Necháš mne nyní jít princi?“zeptala se, protože Celeb ji stále pevně svíral za paži. „Měla bych se vrátit domů, než bude příliš pozdě.“ „Ne.“pravil pomalu a rozvážně Celeb. „Spředla jsi život s Eldar a tím pádem jsi spředla život i se mnou.“„Propusť mne.“požádala jej Ariana znovu a on v jejím hlase rozpoznal zoufalství. „Jdi domů a nech mne být!“„Již nemohu.“pravil elf vážně. „Když jsem poprvé uslyšel tvůj hlas, zamiloval jsem se do tebe, smutná Dívko z Proroctví.“
Arianě se rozšířily oči úžasem a leknutím, když vzpomněla na podivná, náhle tak tíživá slova Proroctví.
„Mlč princi!“vykřikla polekaně. „Není to správné!“„Co není správné?“podivil se Celeb.„Ty mne nemůžeš milovat.“pravila vážně. „Ne, řekla jsem to špatně....já tě nesmím milovat. Nesmím princi!!!“„Proč ne?“zeptal se se zájmem a naklonil se k ní tak blízko, až cítila, že voní rozdrceným jehličím a lesním kvítím.„Cožpak neznáš Proroctví pane? Nepamatuješ se právě na tato slova : Překročí Propast a smrtí svobodně půjde, neví se, zda její milý dál žít bude?“vyhrkla dívka. „Nechci nikomu ublížit a proto nesmím milovat.“„Neujdeš tomu citu Ariano z Proroctví, tak jako jsem neušel já.“usmál se smířlivě a náhle, aniž by se o to on či ona přičinili, se jejich rty setkaly v něžném polibku.
Pokračování příště...