„Tak jest.“ přitakal Alcarcalimo. „Snesu žár rozbouřené sopky a jsem schopen stejnou energii vydat.“

„V tom případě se nám dnes budeš hodit Alcarcalimo.“ řekl Bereniel a pokynul oběma elfům, aby jej následovali, čehož okamžitě uposlechli.

Fánië nejistě postávala u dvojice nehybných těl,která mezitím zbylí členové družiny uložili tam, kde jim Bereniel přikázal. Občas se k nim starostlivě sklonila, aby zkontrolovala už tak mizivé životní funkce. Když uviděla přicházející trojici, zarazila se.

„Berenieli,co to..?“

„Chtějí pomáhat.“ zarazil ji zlatovlasý elf rychle. „A Elbereth ví, že budeme potřebovat každou ruku, která může byť jen trochu pomoct.“

„Je to až příliš nebezpečné!“ namítla. „Může nás to všechny zničit! Mám si vzít na svědomí ještě další životy?!“

Bělovlasý elf potřásl nesouhlasně hlavou.

„Všichni jsme si vědomi rizik.“ pravil pomalu. „Víme co se může stát,že nás to může zabít. Ale jsou to přátelé. A to je rozhodující.“

Bereniel se měkce usmál a položil tmavovlasé elfce ruku na rameno.

„Myslí to dobře Fánië.“ řekl. „A právě to nám může dát rozhodující impulz.“

„Ale...“

„Neber jim možnost bojovat za přátele Fánië, ne když ty jdeš udělat tu samou věc.“ pokračoval vážně.

Elfka se nadechla k odpovědi, ale nakonec si to rozmyslela a jen přikývla.

„Jak myslíš.“ souhlasila. „Takže...co teď máme dělat?“

Bereniel se pomalu rozhlédl po okolo stojících elfech a vzdychl. Všichni stáli a netrpělivě čekali co se bude dít dál. 

„Vykliďte nádvoří!“ vykřikl ostře. „V blízkém okolí nesmí být živá duše! Hned!“

Elfové jen neochotně udělali pár kroků zpět, dokud nebyli bezpečně kryti stínem nejbližších domů z hladkého bílého kamene.

„Erortano,dej se do práce prosím.“ požádal Bereniel bělovlasého elfa.„Ale myslím, že by jsi měl také ustoupit do bezpečné vzdálenosti. Budeme pracovat se spoustou žhavé energie.“

Erortano se pobaveně zasmál.

„Těší mně tvá starost Berenieli.“ řekl. „Ale se svou mocí jsem zvyklý pracovat i s největším žárem. A i kdyby toho na mě bylo moc, jsem odolnější než vypadám.“

„Dobrá.“souhlasil elf. „A teď do práce!“

Erortano se postavil opodál, pevně se rozkročil s lehce pozvedl paže.Obloha nad nimi se rázem zcela vyčistila, vítr ustal a krajinou se přehnala vlna horka.

„Skvěle,takhle jsem si to představoval.“ pochválil ho Bereniel a obrátil se k dvojici, která jen napjatě a mlčky čekala na pokyny a příkazy. „Alcarcalimo, sedni si k jejich hlavám, ano, takhle,přesně mezi Teiriena a Ebrithila. A teď jim polož dlaň na čelo,dobře. Zavři oči a vyčisti si mysl. Budeme přes tvé tělo a duši směřovat sluneční žár do obou vašich přátel. Ta síla může léčit, ale stejně snadno může i zabíjet. Na tobě bude,abys ji udržel ve správných mezích. Ale hlavně dej velký pozor!Mezi léčivou silou a smrtící je v tomto případě hranice velmi tenká! Musíš se soustředit jen na jednu jedinou myšlenku. Naléčení, na život. Jen tak můžeme uspět. Je ti to všechno jasné?“

Alcarcalimo přikývl. Fánië zaúpěla, sklonila se k němu a položila mu ruce na ramena.

„Alcarcalimo,je to velký risk.“ pravila měkce. „Kdyby sis to přece jen rozmyslel, nikdo by se na tebe nemohl zlobit. Víš že to nemusíš dělat.“

„Vím to dobře Paní Fánië. Ale já to chci udělat, musím. Chápeš mě?“ usmál se zlatovlasý elf konejšivě. „Kdybych to neudělal i když vím že můžu pomoci, do smrti bych se na sebe nemohl ani podívat.“

S tím znovu zavřel oči a snažil se uklidnit svou mysl, aby se mohl pořádně soustředit na úkol, jež ho očekával.

„A co já?“

„Ty Fánië se postav k Teirienově hlavě, přímo vedle Alcarcalima. A já zůstanu tady u Ebrithila, vidíš?“ pokračoval Bereniel. „Teď zavři oči a uvolni se, ano, tak je to dobře. Dovol mi splynout s tvou myslí. Dovol mi ovládnout tvé tělo a magii. Věř mi. Nechci ti nijak ublížit. Věř mi. Vše zase v pořádku vrátím do tvých rukou...“

Zavřel oči a jeho nehmotné já se natáhlo k tmavovlasé elfce. Obrany,které chránily její mysl před nepřátelskými útoky se sesypaly a on se ponořil do nespoutaných hlubin jejího já. Duše tmavovlasé elfky byla plná barev a líbivých tónů zlaté harfy.Vůně lesa se v ní mísila se slaným mořským vzduchem. Bereniel s překvapením zjistil, že je vším co ještě nikdy nespatřil,pevnou, stále se zelenající pastvinou i nespoutaným větrným vírem, záhadnou mořskou hlubinou plnou tajemství a překvapení,stejně jako hřejivým a přesto ničivým plamenem. Při tomto zjištění se zlatovlasý elf přistihl, že touží po tom ji ovlivnit, vnuknout jí lásku a touhu být sním. Zarazil se však v pravý čas, aby to neudělal.

Fánië se lehce roztřásla, když Berenielovo vnitřní já postupovalo stále hlouběji do jejího nitra. Byla nervózní a nejistá, ale přesto necítila strach, jen bezmeznou důvěru a naději.Zlatovlasého elfa to překvapilo, ale zároveň velmi potěšilo. Šel stále dál a dál a bylo stále těžší odolat onomu temnému nutkání ovlivnit ji. Bereniel se snažil ten tenounký hlásek ve své hlavě ignorovat. Místo toho se raději soustředil na hledání jádra duše své tmavovlasé společnice. A bylo načase, neboť ji brzy spatřil. Vypadala přesně jako Fánië, stejně ztepilá a krásná, se stejnými temnými vlasy a hlubokýma, jasnýma očima. Její rudé rty se usmívaly, nervózně, ale přesto lehce vyzývavě. Štíhlé ruce měla natažené před sebou, v dlaních hořel bílý plamen její magické síly, stejný jako v dlani držel on sám. Bereniel se nejistě zastavil na dva kroky od dívky a chvíli ji mlčky pozoroval.Váhal.

„Do toho Berenieli.“ zašeptala Fánië. „Věřím ti...“

„Věřím ti...Věřím ti...“ dolehlo k němu v té chvíli z každého koutu její duše jemným, líbivým hláskem jemnějším než samet.

„Kéž ta důvěra není planá.“ zamumlal Bereniel a vzal elfku za ruce.Jejich magické ohně se spojily a duše se prolnuly. Dva se stali jedním.

Přihlížejícím elfům stojícím na okraji nádvoří se zdálo, že se snad nekonečně dlouho nic neděje. Pak se ale Fánië s Berenielem pohnuli, bylo to však, jako by ten pohyb, zcela totožný a ve stejný okamžik vedla jakási neviditelná síla. Dvojice jednu ruku položila Alcarcalimovi na hlavu, kdežto druhou vztáhli k nebi a žhnoucímu slunečnímu kotouči přímo nad jejich hlavami. Všichni ztrnuli v náhlém očekávání, nic se však nestalo. Bereniel zcela zřetelně slyšel ten zklamaný šepot elfů stojících v bezpečné vzdálenosti. Nic si z toho však nedělal. Věděl, že průběh tohoto kouzla nebývá vidět, ale lze ho vycítit. Soustředil se a ze všech sil se snažil natahovat své neviditelné ruce co nejblíž slunci a jeho teplu. Stálo ho to mnoho energie a dobře věděl, že Fánië je na tom právě tak. I přesto se oba dál snažili a bojovali. Slunce je začalo píchat do prstů, ale oni tu bolest snad ani nevnímali.Jen nasbírat co nejvíc tepla a přesunout je do Alcarcalimova těla,z něhož se sluneční energie znásobená jeho vlastním žárem přelévala do dvou promrzlých tmavovlasých elfů.

Alcarcalimovým tělem projela křeč, když do něj začalo proudit sluneční teplo a ze rtů mu unikl tichý bolestný sten. Potlačil však veškeré pocity a soustředil se jen na svůj úkol, neboť mu bylo jasné, že kdyby se mu myšlenky jen na okamžik rozutekly, všichni by zaplatili až příliš vysokou cenu.

Zlatovlasý elf tvrdohlavě natahoval prsty stále výš, k ohnivému srdci slunce, žhavějšímu než byl sám dračí oheň, který byl pověstný. Pálení v prstech bylo stále silnější a nepříjemnější, i když stále ještě nepřekročilo únosnou mez, protože kdyby ano, byl by celé kouzlo ihned ukončil, aby své pomocníky neohrozil.

Elfové,kteří kouzlící družníky pozorovali si vyměnili tázavé pohledy. Viděli totiž, jak z Bereniela, Fánië i Alcarcalima pomaličku začínají stoupat tenoučké pramínky dýmu. Na některých místech jejich oděv dokonce začínal černat a hořet. Všichni se sami sebe i ostatních ptali co se to vlastně děje. Dostali strach a v jejich tvářích se zřetelně zračil zmatek.

V té chvíli však Bereniel i Fánië prudce přitiskli ruku vztaženou k obloze ke své hrudi a nádvořím jako by šlehly neviditelné plameny. Nejeden elf si tehdy rukávem otřel náhle zpocenou tvář.

„Berenieli?“zachraplala Fánië těžce. „Já...už jsem zase já?“

„Ano...“protlačil zlatovlasý elf vysušeným hrdlem. „Tak jak jsem slíbil.“

Tmavovláska spokojeně přikývla a udělala několik malých kroků tam a zpět,aby se vzpamatovala a aby se jí do těla vrátil cit.

„Ach Fánië...tvé překrásné ruce!“ vydechl Bereniel, když pohledem zavadil o dívčiny dlaně. Od konečků prstů až po zápěstí měla obě ruce ošklivě spálené.

„Nejen mé.“ poznamenala elfka chmurně a opatrným pohybem ukázala na jeho ruce, které byly popálené zcela stejně.

„Když dovolíte, trochu vám ulevím od bolesti.“ ozval se Erortano a přistoupil k nim. Usmíval se a až na ohořelý oděv to vypadalo,že vše přečkal bez větší újmy.

„Toby jsi byl laskavý příteli.“ usmál se na něj Bereniel.

Erortano přikývl a v jednoduchém gestu přejel nad jejich zraněnýma rukama dlaní. Spáleniny okamžitě překryla tenoučká ledová skořepina a bodavá bolest skutečně trochu polevila. Led byl dokonalým balzámem.

„Nebylo by trochu ledu i pro mne?“ zeptal se Alcarcalimo a opatrně se postavil na nohy. Kdyby ho však bělovlasý elf nepodepřel, byl by jistě upadl.

„Máš horečku!“ zamumlal překvapeně. „Můj milý, tobě trocha ledu nepomůže. Spíš zábal na celé tělo!“

„Horečka není nic s čím bych se nevyrovnal.“ namítl zlatovlasý elf vážně. „To co vidíte je zcela nepoškozeno. Spíš mám obavu o své vnitřní já.“

Bereniel se zatvářil znepokojeně.

„Bylo to tak zlé?“

„Ještě horší.“ ujistil jej Alcarcalimo. „Doufám že tohle už nikdy nezažiju. Jako by mi tělem proudila žhavá láva a žilami tekutý oheň. Úplně mě to ochromilo, nemohl jsem ani křičet. A věřte mi, že kdybych mohl, tak to udělám. Větší bolest jsem nikdy v životě nezakusil. Jako bych hořel zevnitř...Ještě pořád ten žár cítím...“

Fánië chápavě přikývla.

„Jdi do Domů uzdravování Alcarcalimo, uleví ti od bolesti a srazí horečku.“ pravila měkce.

„Jistě Paní Fánië.“ souhlasil zlatovlasý elf a vydal se ke známým dveřím.

„Alcarcalimo?“zarazil ho v půli cesty Berenielův hlas. „Vedl sis moc dobře příteli. Zasloužíš si úctu všech zdejších obyvatel. I mou.“

Alcarcalimo se pousmál.

„Ity sis vedl dobře...příteli.“ pronesl rozvážně, odvrátil se a brzy zmizel za dveřmi Domů uzdravování.

Fániëse mezitím sklonila k dvojici tmavovlasých elfů, kteří stále ještě leželi na zemi a zdálo se, že hluboce spí.

„Jak to s nimi vypadá?“ zeptal se Bereniel nejistě.

„Od pohledu dobře Berenieli, řekla bych.“ odpověděla pomalu.„Myslím, že budou v pořádku. Ale rozhodující bude následujících pár hodin.“

Vstala,rozhlédla se a pokynula nejblíže stojícím elfům.

„Odnesteje do Domů uzdravování! Ať je pořádně prohlédnou a uloží nalůžko! Potřebují trvalý dohled, je to jasné?!“

„Jistě Paní Fánië.“

„Jak si přeješ Paní.“

Erortano si odkašlal a sledoval jak elfové Teiriena s Ebrithilem odnášejí.

„Chtěl jsi něco Erortano?“

„Ivy potřebujete pomoc léčitele.“ prohlásil bělovlasý elf vážně. „Ty spáleniny nevypadají moc dobře.“

Bereniel pokrčil rameny.

„To je cena za záchranu dvou životů.“ řekl. „Ale máš pravdu.Pojďme Fánië.“

Netrvalo dlouho a Bereniel se vrátil do svého bílého pokoje. Ruce měl potřené hojivou mastí a pečlivě ovázané bílými obvazy.Léčitelka která se ho ujala mu řekla, že bude brzy v pořádku.Když ale zjistil, že meč bude moci vzít do ruky nejdříve za sedm dní, zkazilo mu to náladu.

„To je dlouho, moc dlouho...“ mumlal si sám pro sebe a přecházel po pokoji tam a zpět. „Vždyť už jsem tu ani neměl být! Měl jsem odejít už dávno a ne navazovat přátelství! Zdejší lidé mi až příliš přirostli k srdci. To se nemělo stát! O to těžší teď bude odejít! Ale musím, musím. Takže sedm dní. Posledních sedm dní...“

Těch sedm dní chtěl Bereniel strávit osamotě, co nejdál od nových přátel a Fánië. Jenže záhy zjistil, že to nebude tak snadné. Nejenže mu jejich společnost začala brzy chybět, navíc se v jeho pokoji začala střídat návštěva za návštěvou. Snad všichni obyvatelé Měsíčního města chtěli poznat Léčitele se zázračnýma rukama, o němž se začaly vyprávět dech beroucí legendy. Každý mu chtěl vyjádřit svou úctu a nabídnout přátelství.

Netrvalo dlouho a zlatovlasý elf zkonstatoval, že už to nevydrží. Dávno už odvykl takové pozornosti a teď z ní byl nesvůj a rozčilovala ho. V nestřežené chvíli se proto vytratil ze svého pokoje a vydal se ven.

„Berenieli?“

Bojovník prudce zvedl hlavu za hlasem a vzdychl. Seděl na bílém kamenném sedátku ve stínu rozkvetlé jabloně.

„Fánië...Co tu děláš?“ zeptal se unaveně.

„Hledám tě přece.“ usmála se tmavovláska a posadila se vedle něj. „A čistě náhodou mě napadlo že budeš tady. Při naší prohlídce se ti tu líbilo.“

„Ano,je to odlehlý kout města, takže je tu klidu.“ přitakal elf klidně a nejistě pokrčil rameny. „Proč jsi mne vlastně hledala Fánië? Stalo se něco s Ebrithilem a Teirienem? Nebo snad něco horšího?“

Konejšivě se dotkla jeho paže a povzbudivě se na něj usmála.

„Ne,těm dvěma je dobře, rozhodně líp než předtím.“ ujistila jej. „Ale tobě je zdá se těžko. Co se děje?“

„Je mi nějak úzko z přílišné pozornosti. Musel jsem ven.“vysvětlil Bereniel vážně. „Připadalo mi jako bych byl ve vězení, jako by mě to tam dusilo.“

„A přesto tu zůstáváš.“ zamumlala Fánië zamyšleně. „Neopustil jsi nás...“

„Prozatím.“odmítl Bereniel a pozvedl spálené ruce.

Elfka téměř zklamaně povzdechla : „Takže proto tu stále ještě zůstáváš?“

Zaváhal.

„Ne Fánië. To není jediný důvod.“ pravil pomalu. „Je spousta důvodů proč jsem zatím ještě neodešel. A ty jsi jedním z nich. Ale dřív nebo později to budu muset udělat...“

„Nechci aby jsi odešel Berenieli.“ řekla Fánië důrazně.

„Já vím.“ souhlasil mladý muž měkce. „Ale musím odejít, abych vám nepřinesl víc potíží než už vás potkalo.“

„Zatím jsi nás z těch potíží spíš vytahoval.“ poznamenala tmavovláska suše.

„I tak...“ prohlásil a prudce vstal.

„A kdy...kdy chceš odejít?“ zeptala se Fánië se zlou předtuchou.

Elf pokrčil rameny.

„Zatím si nejsem jistý kdy...“ odpověděl. „Ale moc dlouho to trvat nebude.“

Nečekal co mu dívka odpoví, věděl, že by se mu to jistě nelíbilo.Místo toho se obrátil a se sebezapřením se vrátil do svého pokoje.

Zlatovlasý elf ve svém pokoji padl na lůžko a na dlouho se poddal naprosté beznaději. Nakonec však přece jen vyhrála psychická únava a Bereniel usnul těžkým, neklidným spánkem. Příštího rána se probudil ještě dlouho před úsvitem a pocítil náhlé,nepříjemné bodnutí v hrudi. Byl to už dobře známý pocit že není tam, kde by měl být. Měsíc se pomalu, jakoby neochotně klonil k západu a jen matně ozařoval tichou místnost. Elf opatrně vstal a posadil se ke stolu. Nalil si pohár vonného, jantarově zabarveného vína a jediným pomalým a dlouhým douškem ho vyprázdnil. Odložil pohár a pohlédl na své ovázané dlaně. Dlouze se soustředil a obvazy během okamžiku lehce spadly na stůl. Kůži měl ještě pořád napjatou a zarudlou, ale bolest se ztratila.

„No,už to vypadá líp.“ pomyslel si s nadějí. „Udržel bych už teď v ruce meč?“

Bereniel na okamžik zaváhal, pak se ale postavil, obešel stůl a pohladil svůj meč, který byl opřený o zeď. Zvedl ho ze země a prsty pravé ruky omotal jílec. Kůže se mu ještě víc napjala a na mnoha místech pocítil nepříjemné štípání jak se protrhla. Nedbal na to a prudce vytrhl meč z pochvy. Potlačil bolest, lehce provedl několik složitých výpadů a usmál se.

„O moc lepší než včera a předevčírem.“ napadlo elfa bezděčně. „Vypadá to, že můžu odejít. Budu to brát jako znamení.“

Tiše se převlékl do oděvu, který nosíval od chvíle co se probral v Měsíčním městě. Opásal se svým starým věrným mečem a důkladně se zahalil šedým pláštěm. Prudkým pohybem švihl paží a na stole se objevil kus pergamenu a kvalitní brk. Zapřemýšlel a pak rychle načmáral několik vět. Stálo tam:

„Má drahá Fánië,

odpusť mi ten náhlý odchod, ale musel jsem odejít. Bez rozloučení, bez informací o mém cíli, protože pak by to odloučení bolelo mnohem víc. Takhle to pro tebe, Erortana a Alcarcalima bude lepší, věř mi. Sbohem.

Váš Bereniel Ereinion.“

KONEC III. ČÁSTI