Lesem letěla prudkým cvalem družina na bílých koních. Byli to čtyři stříbrovlasí mladíci a tři tmavovlasé dívky, všichni oděni v teplých pláštích s lesknoucími se meči po boku.Mířili na Sever k sídelnímu městu Cintra, kde se měli setkat s dalšími vybranými posly na cestě ke Královně na Západ.Ale po cestě se to nějak pokazilo.
Najednou je obklíčila silná družina mužů na černých koních, všichni do jednoho oděni v temném oděvu. Měli mezi sebou jednoho velmi mladého muže, ale podle úcty a strachu, který je od něj držel dál snadno usoudili, že je to jejich vůdce.Byl vysoký, štíhlý a jistě velmi mrštný, vlasy měl dlouhé a temné jako havraní perutě a oči šedé a hluboké jako samo Moře.
Dlouhý čas nikdo nepromluvil, jen na sebe ostražitě hleděli a uvažovali co bude dál.
„Kdo jste?“zeptala se nakonec jedna z dívek, vysoká tmavovláska s hrdýma šedýma očima. „Proč nás přepadáte?“
„Jste poslové Královny a proto musíte zemřít.“řekl jeden z černě oděných mužů.
„Nejsme zbabělí, smrti se nebojíme, je to jen další cesta, další nové dobrodružství. Ale pokud se má náš čas naplnit právě dnes, chtěli bychom zemřít tak, jak jsme žili : jako bojovníci.“
„Nemůžeme vám pomoci.“namítl jejich vůdce.Bylo to vůbec poprve co promluvil. Jeho hlas byl jako cinkání stříbra.
„Ale ano, můžeš nám pomoci.“usmála se dívka ledově. „Jen nám dovol vzít do rukou meč a bojovat o svůj život.“
Chvíli jako by váhal, ale pak se obrátil k ní.
„Dobrá.“řekl. „Ale ne všichni. Svěřte své životy do rukou jednoho z vás. Ten ať se mnou bojuje pokud nebude mít strach z prohry.“
Obrátila se ke společníkům, cosi jim řekla elfí řečí a oni přikývli.
„Co bude když vyhraji?“zeptala se.„Je to boj o život. Pokud zvítězíš, budeš volná, ty i tvoji společníci.“ odpověděl vážně. „Když ale prohraješ, zemřeš jako bojovnice a oni s tebou.“
„Dáš mi své čestné slovo? Budeš přísahat? Na něco čemu bych i já uvěřila?“ptala se vážně a hleděla mu do očí.
„Přísahám při Vardě.“
„Dobrá, věřím ti.“souhlasila a sesedla.Sundala si svůj šedý plášť aby nepřekážel a podala jej jedné ze svých mlčenlivých tmavovlasých společnic. A černě odění muži viděli, že je oděná v šedých kalhotách a zelené vyšívané tunice.Pozvedla hlavu a vodopád svých vlasů stáhla tenkou ale pevnou černou kůží.
„Jsem připravená.“
Postavila se čelem k svému protivníkovi a uvažovala jak nejlépe zaútočit.Teď šlo o život a to nebyla legrace, navíc na ní závisely životy jejích společníků a to bylo o moc těžší břemeno.Pomalu vytasila meč a lehce jej přehodila z levé ruky do pravé.Také on vytasil meč a pak kolem sebe kroužili jako dravci a ona ostře sledovala každý jeho pohyb.
„Jak ti vlastně říkají?“zeptal se a tím porušil nastálé ticho.
„Přátelé mi říkají Lenyä.“odpověděla vážně a nepřestávala ho sledovat. „Ale moc jich nemám. Mým nejlepším přítelem je meč.“
„To je ale škoda.“
„Nesnaž se mě rozptylovat, nepodaří se ti to.“zarazila rychle jeho pokusy. „Ale pokud s tím přestat nehodláš, měl by jsi mi říci, jak říkají tobě.“
„Lór.“
Lenyä se zarazila. To slovo jí bylo povědomé, znala je.
„Jak jsi přišel k tomuto jménu?!“ptala se prudce. „Víš co znamená?!“
„Nevím o něm vůbec nic.“odpověděl a nepatrně pohnul rukou, takže věděla, že se chystá zaútočit a stačila hbitě pozvednout svou zbraň na obranu.Meče zařinčely a ona se usmála.
Tentokrát zaútočila první a zasypala protivníka mnoha ranami, které jen stěží odrážel.Meč evidentně nebyl jeho parketou. Nedokázal s ním zacházet tak rychle a účinně jako ona, školená bojovnice, ale tvrdohlavě se odmítal vzdát.Ani Lenyä se nevzdávala přestože ji bolestivě poranil na paži a ztrácela hodně krve. Věděla až příliš dobře, že tenhle boj je buď osvobodí nebo zabije.
„Lór je slovo z dávno ztraceného elfího jazyka a znamená Sen.“sdělila mu jen tak mimochodem. „Proč ti říkají Sen nevím, ale jedno vím jistě : pokud zůstaneš na cestě kterou se ubíráš, velice brzy zemřeš.“
Prudce proti němu udeřila vlastním mečem a jakmile zasáhla jeho zbraň, trhla s nemenší silou zpět.Lórův meč mu vyletěl z prstů a zařinčel o zem. Lenyä skočila k němu, uhnula před ranou pěstí a srazila ho na zem.Muž prudce dopadl na záda, téměř si prudkostí pádu vyrazil dech a ona mu položila čepel svého meče na hrdlo.
„Tak kdo zvítězil?!“
„Ty Lenyo.“odpověděl vážně a pohlédl jí do očí. „Jsi volná a tvoji přátelé též.“
Pozvedla svou zbraň, obrátila se a beze strachu že bude znovu napadena zamířila ke svým tichým společníkům, kterým ve tvářích pohrával lehoučký úsměv.Lór mezitím vstal a dál na ni nehybně hleděl.
„Mohla jsi mně zabít.“řekl.
„Ne, to nemohla.“odmítla Lenyä vážně a prudce se obrátila k němu. „Nejsem žádný vrah, ale bojovnice.“
„A dobrá bojovnice.“
„To ty nemůžeš posoudit.“řekla. „S mečem jsi se mi nevyrovnal jen proto, že máš necvičené ruce, moc meč nepoužíváš. Nadání ale máš Lóre. Kdyby jsi cvičil, byl by jsi dobrý bojovník, lepší než lapka.“
Znovu se obrátila a udělala několik rozvážných kroků, jako by čekala, že ji ještě zastaví.
A on to udělal.
„Počkej ještě Lenyo!“zarazil ji hned vzápětí. „Jak jsi to myslela s tou cestou? Že když ji neopustím, zemřu?“
„Pokud se dál budeš věnovat přepadání lidí a zločinu jiného druhu, zemřeš.“řekla mu.
„Jak to víš?“
„Přátelé říkají, že jsem čarodějka. A tou skutečně jsem, stejně jako mé sestry.“odpověděla a musela se usmát. „Občas vídám co se stalo nebo stane...A říkám ti Lóre, odejdi od nich, co nejdříve nebo hned, pokud chceš dál žít.“
„Proč mi to říkáš? Chtěl jsem tě zabít!“řekl Lór.
„Nevím to, možná že nechci aby jsi zemřel, možná že máš žít a já to cítím...Vskutku nevím.“ povzdechla Lenyä a znovu mu pohlédla do těch hlubokých šedých očí. „Jsi dobrý...A snad právě proto musíš žít...a já musím jít.“
„Kam?“
„Do Cintry za ostatními posly, kteří jsou vysláni ke Královně.“
„A to se nebojíš té cesty Lenyo?“podivil se Lór. „Můžou ti přece ublížit. Je tam plno nástrah a Zlo neustále pozoruje.“
„Nebojím se smrti ani bolesti, vždyť smrt je jen další cesta, kterou musíme jít.“usmála se dívka. „Proč však náhle taková starost? Sám jsi podotkl, že jsi mne chtěl zabít.“
„Já nevím.“řekl Lór vážně. „Ani teď nemohu uvěřit že jsem to chtěl učinit. Jako bych to ani nebyl já. Něco se se mnou změnilo...Co je to?“
„Nevím Lóre.“odpověděla. „Nevím, ale jednou to jistě zjistíš ty sám. A já teď musím jít.“ „Uvidím tě ještě někdy?“
„Možná ano, možná ne.“řekla neurčitě. „Jestli se změníš, budeš žít a uvidíme se. Jestli ne, neuvidíš mně už nikdy.“
„Pak se tedy změním.“řekl muž pevně a lehce se usmál.
„Chceš mne tedy ještě vidět?“
„To chci.“souhlasil.
„Dobrá.“řekla Lenyä. „Pokud mluvíš pravdu, najdeš mne zde.“
Podala mu lístek a na něm stálo : Město Alqa,Velký palác každou isilyi
Uplynulo mnoho dní a Lenyä nezaslechla o mladíkovi jehož poznala jedinou zvěst. Přebývala nyní v městě Alqa a jednoho dne se konečně dočkala.
Byla isilya a ona jako vždy přišla do Velkého paláce na hodinu šermu.Za celý ten čas se ani jednou nezastavila, ale na její hbitosti a síle jejích útoků to nebylo znát ani v nejmenším.Nevnímala nic jiného než boj, jež byl jejím životem.Náhle koutkem oka zahlédla ve dveřích stát mladého muže s tmavými vlasy a šedýma očima oděného v černém šatu.
Lenyä nechala boj bojem, už jí nezáleželo na tom, že ji rychle letící protivníkův meč škrábl do tváře, jen se trochu víc vyhnula, aby jí rána nerozetla lebku a pak se rozběhla ke dveřím.Mladík, kterého znala pod jménem Lór tam stál a lehce se usmíval.
„Přece se nakonec setkáváme Lenyo.“řekl a pohlédl na ni svýma hlubokýma očima.A ona, dívka o níž přátelé říkali, že je čarodějkou, klidně opětovala jeho pohled, a pocítila, že ji zasáhla zbraň mnohem nebezpečnější a mnohdy bolestnější než ty, jež kdy dokázala vyrobit lidská ruka : šíp lásky.
Konec